Na sovích křídlech

Nad vřesovištěm pomalu vycházelo slunce. Jeho první paprsky krátce pozlatily střechu osamoceně stojícího domu a pak se rozeběhly po okolní krajině. Ač nebylo ještě ani šest hodin, kamenný jednopatrový dům už vstával. Největší zásluhu na tom ovšem měl jeho nejmladší obyvatel – čtyřměsíční Jannie.

„Náš malý dáreček je ranní ptáčátko,“ poznamenala s úsměvem Hermiona. Seděla právě v křesle v obývacím pokoji a krmila z láhve miminko, když dovnitř vstoupil mladý muž s poněkud rozcuchanou zrzavou čupřinou na hlavě.

„Rone, ty mi neseš snídani?!“

„No, usoudil jsem, že když má hlad dcera, mohla by ho mít i maminka,“ ušklíbl se a zdlouhavě zívl. „Koneckonců, s Jannie jsem toho dneska moc nenaspali, tak si pořádnou snídani rozhodně zasloužíme. Tatínek teda hlad má,“ zhodnotil nakonec a okamžitě se pustil do jídla.

V tom cosi zašustilo na okně.

„Pošta,“ poznamenala Hermiona nevzrušeně a dál se věnovala dcerce.

„Denní věštec,“ zavrčel Ron. „Vůbec nevím, proč to ještě platíme. Jak ty žvásty můžeš číst? Rok od roku píšou větší nesmysly. Nedivil bych se, kdybysme se za nějakej pátek dozvěděli, že odboj proti Voldemortovi organizovalo samo ministerstvo a Harry se k tomu jenom tak nějak nachomýtl.“

Pak jeho zrak padl na velké stojací hodiny na krbové římse.

„Ale na Denního věštce je přece ještě brzy,“ uvědomil si a vykročil naproti malá bílé sovičce, která ochotně nastavovala nohu, aby si od ní mohl převzít obálku. Pergamen zašustil, jak ho Ron spěšně rozvinoval.

„Kdo nám to může psát? No páni! Poslouchej:

Drahá Hermiono a milý Rone!

Srdečně vás zdravím a poněkud opožděně gratuluju k narození třetího potomka. Asi bude velmi překvapeni, že vám píšu, ale na poslední rodinné sešlosti jsme dostaly se sestrou takový bláznivý nápad. Uspořádat sraz našeho bradavického ročníku. Jeden z našich bratranců vyprávěl, že mudlové to prý občas takhle dělají a nás to s Padmou hrozně nadchlo. Zvláště poté, když jsem si spočítaly, kolik let už uplynulo od našeho odchodu ze školy. (Ani nemám odvahu to číslo napsat, stejně je teď na každém rohu.)

Zkrátka, naplánovaly jsem ten sraz na poslední červnovou neděli a myslíme si, že nejlepší by to bylo v Prasinkách. Madam Rosmerta nás prý ráda U tří košťat uvidí.

Kromě toho bych tě ještě chtěla, Hermiono, poprosit, jestli bys nezkusila domluvit s ředitelkou McGonagallovou, aby nás nechala nahlédnout na chvíli do hradu. Vím, že teď pochopitelně neučíš, ale vzhledem k vašim dobrým vztahům by to snad šlo. Na konci června už navíc ve škole stejně žádní studenti nebudou.

Takže, pokud všechno klapne, nashle 25. června v 17 hodin u vstupu na školní pozemky.

Zdraví vás
Parvati Smithová (rozená Patilová)

No to je gól!“ vydechl Ron nevěřícně. „Co je to napadlo?“

„Myslím, že je nespíš inspirovala ta všudypřítomná dvacítka,“ usoudila jeho žena.

„Jo, to chápu, ale proč si, u Merlina, myslí, že máme chuť klábosit o starých dobrých časech. Právě my!“

Hermiona pokrčila rameny: „Někteří zapomínají snadno.“

„O tom mi povídej!“ uhodil Ron vztekle pěstí do stránek včerejšího čísla Věštce, které zůstalo od večera ležel na stole. Na jeho přední straně se pod fotkou muže s blond vlasy a samolibým úsměvem skvěl titulek: Draco Malfoy jmenován zástupcem odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci.

„Ten bast-“

„Rone...“

„No jo. Vím, že mu nikdy jeho příslušnost ke Smrtijedům nedokázali, ale já vím svoje. Jenom doufám, že on tam nebude.“

Hermiona si v duchu oddechla. Ron totiž právě mimoděk připustil, že by se na sraz mohli podívat. Sama by určitě chtěla, Bradavice jí docela chyběly. A vůbec... mohlo by být zajímavé sejít s bývalými spolužáky. Většinu z nich už léta neviděla.

Malá Jannie tiše zavrněla, rozhovor rodičů ji očividně nepřipadal zajímavý. Naštvaný výraz Ronovy tváře se okamžitě změnil.

„Už jsme napapaný, miláčku?“ usmál se a zašimral miminko na patičce.

„Ale stejně, řeknu ti, pořád těm dvaceti letům nějak nemůžu uvěřit. Tolik let, to snad ani není možný...“

„Tak to vezmi takhle: Harrietě bude letos sedmnáct a kdy se narodila?“

Ron se ošil:

„Víš, že tyhle počty mi nikdy moc nešly.“

„Hlavně, že umíš spočítat famfrpálové branky,“ neodpustila si rejpnutí. Rona to však z míry nevyvedlo, na tohle byl za jejich – ehm – letité soužití už zvyklý.

Pochopitelně, že věděl, že Harrietě bude sedmnáct. V září nastoupila do posledního ročníku Bradavic. Tolik bylo nám tenkrát, když... Ron potřásl hlavou. Nechtělo se mu vzpomínat, nevzpomínal na ten rok rád. To ten zatracený dopis od Parvati. Myšlenky však už běžely načatým směrem. Harrieta... Hermiona si tenkrát moc přála, aby to byl kluk, aby ho mohli pojmenovat Harry. Nikdy jí to nepřiznal, ale když se narodila dcera, moc se mu ulevilo. Chápal sice její pohnutky, ale nemohl se zbavit dojmu, že Harry by měl být jen jeden.

Když se jim pak za pět let narodil opravdu syn, Hermiona si už nejspíš na původní nápad nevzpomněla. Navíc byl v té době jeho taťka moc nemocný a tak, aby trochu potěšili mamku, dostal malý Weasley jméno Arthur. Dneska byl už ve druhém ročníku a vypadalo to, že nejspíš půjde v otcových stopách. Na podzim se stal brankářem nebelvírského famfrpálového týmu a pokud jim stačily sovy doručit všechny zprávy, dosud nevyšel ze zápasu poražen. Ron se pokaždé dmul pýchou, kdykoliv na to jen pomyslel.

„Haló, pane, vnímáte?“ poklepala mu Hermiona na rameno.

Ron se probral ze snění.

„Pohlídej chvilku malou, jdu napsat dopis Minervě. Myslím, že proti té naší návštěvě nebude nic namítat.“

* * *

Ten den bylo mimořádné horko. Hermiona měla na sobě lehké bílé plátěné šaty s úzkými ramínky a jak si v tu chvíli pomyslel Ron, moc jí to slušelo. Sice už nenosí ty svoje věčně rozevláté a jakoby zacuchané vlasy rozpuštěné, ale stažené do pevného copu, protože jí za ně Jannie neustále tahá, ale pořád vypadá maximálně na pětadvacet.

Jen kdyby dneska tak nevyváděla, povzdechl si. Už byl nejvyšší čas vyrazit a ona pořád o něčem debatovala s mamkou v Doupěti. Přicestovali sem včera Georgovým autem, protože Hermiona trvala na tom, že musí babičce Molly odvézt snad celý Janniin pokojíček. Ronovi to aspoň tak připadalo, když nakládal s Georgem nespočetná zavazadla do kouzlem zvětšeného kufru auta.

„Proboha, Hermiono, vždyť tam bude jenom dva dny!“

„Nepleť se do toho, co já vím, co všechno bude Molly potřebovat? Raději toho vezmu víc, než aby jí něco chybělo...“

Ron si vcelku oprávněně pomyslel, že jeho mamka vychovala sedm dětí, o počtu vnoučat nemluvě, ale do hádky se svojí ženou se nepouštěl. Stejně si to nakonec udělá po svém, tak co.

Po desátém připomenutí, že „čisté plenky jsou v té modré tašce s bílými kytičkami“ a „kdyby jenom kňourala, tak se nic neděje, ona si tak brouká“ nebo „když má hlad, tak to řve jak na lesy“ se mu konečně podařilo Hermionu přesvědčit, že mamka to fakticky sama zvládne, a ona se uklidnila natolik, aby se mohla soustředit na přemístění.

Prásk! Přemístili se na okraj louky, za níž se k jasně modré obloze tyčily věže hradu.

„Rone, Hermiono, konečně!“

„U Merlinovy brady, vy jste se snad vůbec nezměnili!“

Jeden výkřik překrýval druhý, u brány byla hlava na hlavě. Přišli snad všichni. Ne, všichni ne... Například Seamus chybí, pomyslel si Ron, když v tom ho přátelsky plácnul po zádech jakýsi obtloustlejší pán: „Tě zdravím, trenére!“

„Seamusi?!“ polkl Ron naprázdno.

Malá hlava na poněkud chybějícím krku vesele přikývla: „To víš, že to jsem já, jen jsem o nějaké to kilo starší, no. Za to ty prý mládneš. Dokonce se vracíš do plenek, jak jsem slyšel,“ řehtal se na celé kolo.

Ron se rozhodl na druhou část sdělení nereagovat a tak pouze trochu samolibě podotkl: „Musím se udržovat v kondici, ne? Jak by to vypadalo, kdyby se trenér Tornád nedokázal odlepit s koštětem od země?“

Hermiona, která se zatím ponořila do záplavy jakýchsi načesaných dam, se v duchu uchichtla. Kdybych já tě nehlídala, tak spořádáš k večeři celou zahradu i s trpaslíkama, ale nahlas pochopitelně neřekla nic. Padma jí stejně nenechala ani vydechnout: „Psalas McGonagallové? Půjde to?“

„Samozřejmě, máme jít klidně rovnou do hradu, Minerva nás očekává.“

Parvati se rozhlédla kolem.

„Uf, to je ale dneska horko. Výborně, už jsou tu i Susan a Hannah, myslím tedy, že už jsme všichni. Někteří totiž dorazí až do Prasinek. Tak nás veďte, prefekti.“

Se vstupem na školní pozemky se nálada přece jen trochu změnila. Mnozí z nich tu celé ty roky nebyli a známé prostředí vyvolalo z paměti záplavu nejrůznějších vzpomínek. Když míjeli cestou hřiště na famfrpál, měl Ron dokonce pocit, že si Dean tiše brouká Weasley je náš král, ale to se mu asi jen zdálo.

V hradní bráně stála vysoká štíhlá postava. I přes její zcela šedivé vlasy a vráskami poznamenaný obličej nikdo nezapochyboval o tom, kdo je to vyhlíží.

„Dobrý den, Minervo. Tak jsme tady.“

„Vidím, vidím,“ zamžourala svým kočičím pohledem na skupinku před sebou. „Pojďte dál, snad ještě trefíte…“

„A paní ředitelko, můžeme se opravdu všude podívat?“ ozval se vysoký muž vzadu.

„Jistě. Na všechno, co vás bude zajímat. Můžete zajít i do skleníků, pane Longbottome. Profesorka Prýtová ještě na prázdniny neodcestovala a určitě vás moc ráda uvidí. Mimochodem, slyšela jsem, že u svého Munga na vás pějí samou chválu. Vaše bylinkové masti jsou prý nedostižné.“

Vysoký muž se lehce začervenal.

„Děkuji, paní ředitelko. Od vás to slyším opravdu rád.“

Mezitím vešli dovnitř. Míjeli právě otevřené dveře do pamětní síně, když se Ron zarazil uprostřed kroku. Na polici mezi poháry a plaketami za zásluhy škole zahlédl totiž bustu s velmi povědomým výrazem tváře.

„To je… to je… Harry!“ otevřel údivem pusu a otočil se vyčítavě k Hermioně, „tos mi neřekla.“

„Ne, neřekla, protože vím, že by se ti to nelíbilo.“

„Ani jemu by se to nelíbilo,“ zavrčel Ron. „Ještěže to nevidí. Myslím, že by nejspíš litoval všechny ty chudáky, kteří tohle budou muset v rámci školního trestu cídit.“

Pak už ale i jeho přemohla atmosféra místa. Velká síň, pořád se měnící schodiště, obrazy, jejichž postavy na ně vesele mávaly, učebny, sovinec, společenská místnost v nebelvírské věži... Všechno tak důvěrně známé, tak blízké... a tak daleko. Ron v zamyšlení vyhlédl z okna směrem k jezeru. Za ním se v pruhu slunečních paprsků leskla bílá hrobka; právě k ní směřovalo několik postaviček. Asi někdo z Havraspáru. I po těch letech však Ronovi připadalo, že tam Brumbál není. Spíš ho viděl sedět za učitelským stolem ve Velké síni nebo měl pocit, že kráčí za nimi chodbami hradu. Ale hrobka? Navíc u jezera číhalo příliš mnoho bolestných vzpomínek. Zapovězený les byl odtud tak blízko... Tam, právě tam proběhl před oněmi dvaceti léty rozhodující boj mezi Harrym a Voldemortem... Boj, který vlastně neměl vítěze...

„Hele, tohle bývala moje postel. Pamatujete si, jak jsem tenkrát ve třetím ročníku-“ hlasy zaplnily celý prostor ložnice a na osobní myšlenky už nezbylo místo.

* * *

Když vycházeli z hradu, začala se nad jezerem shromažďovat mračna a vypadalo to, že dnešní opravdu horký letní den skončí bouřkou. Ke Třem košťatům dorazili s prvními kapkami deště. Stoly byly uspořádány do dvou dlouhých řad a čekaly na nich talíře i poháry s medovinou. Tu a tam už posedávaly skupinky bývalých spolužáků. Když Ron v nejvzdálenějším rohu u okna zahlédl povědomou blonďatou hlavu, projel mu tělem záchvěv vzteku a prsty se samy sevřely v pěst. Než však mohl vykročit zamýšleným směrem, stiskla mu Hermiona výmluvně loket a nasměrovala ho k druhému stolu.

„Tak posaďte se, posaďte se, jídlo bude za chvilinku,“ volala od pultu madam Rosmerta.

Místnost naplnilo šoupání a vrzání odsouvaných židlí.

„A kde je - ?“

„Levandule nepřijede, psala mi, že jsou právě teď s manželem na výpravě v Mexiku,“ švitořila Padma.

„Ta se má, Mexiko, to je moje dávná láska,“ povzdechl si Seamus, ale mlsně zašilhal ke dveřím do kuchyně. „No dobře, hned po jídle, no.“

Bouřlivý smích se rozlehl hospodou. V tom Hermiona mlčky povstala. V jejím postoji bylo cosi vážného a důstojného, že všichni kolem stolů zmlkli. I Rosmerta přestala cinkat sklenicemi na pultě. Trochu to připomínalo Brumbálovu autoritu, ten také dokázal beze slov utišit celou Velkou síň.

Do naprostého ticha mávla Hermiona lehce hůlkou ve vzduchu a vykouzlila nad stolem rudou růži. Ron jí v pádu zachytil a s kamenným výrazem ve tváři položil před prázdnou židli v čele stolu. Jedním pohybem ještě urovnal úzkou černou stužku se zlatým lemem, kterou byla ovázaná. Pak také povstal a pozvedl pohár s medovinou:

„Na Harryho. Na Harryho Pottera, bez kterého bychom tu dneska nebyli!“

KONEC