Na sovích křídlech

Poznámka: Doufáte, že se konečně potkají? Tak to vám můžu splnit. Ovšem radost z toho nebude mít ani jeden.

Hermionino ráno bylo poznamenané obvyklým pondělním zmatkem. Toho dne o to větším, že víkend proběhl ve znamení svatby, která naprosto zabrala celý její čas a myšlenky, takže na cokoliv jiného nezbylo místo. Tedy, aby k sobě byla upřímná, sobotní večer a noc nepatřily tak úplně tomuhle tématu, ale to teď nebylo podstatné. Převážnou část včerejška strávila na Grimmauldově náměstí, kde pomáhala paní Weasleyové likvidovat následky bouřlivého průběhu posvatebního večírku. Na Rona ani dvojčata se nedalo příliš spolehnout a Fleur jim vzhledem k péči o své dvě děti nebyla moc platná. Navíc pánská část hostů nejprve dlouho vyspávala a pak zmizela brzy po poledni na stadion do Greenwiche, neboť famfrpálová sezóna je údajně v plném proudu.

„To by už dávno uplavala,“ poznamenala Hermiona ironicky, „protože 'v proudu' je asi tak jedenáct měsíců v roce.“

To ale nic neměnilo na skutečnosti, že dům bylo třeba zbavit slavnostní výzdoby, uklidit, postarat se o zbytky jídla, zkrátka uvést vše do přijatelného stavu, aby se novomanželé po svatební cestě vrátili do obyvatelného domova. Chvílemi to Hermioně připomínalo úklid, který tu prováděli před lety, když sloužil jako základna Fénixova řádu.

Teprve krátce po šesté hodině večer uznala Molly, že by to takhle mohlo stačit, a s lamentací na „nezdárné chlapy“ se přemístila do Doupěte, aby si ještě trochu užila Fleur a vnoučat, kteří měli domů odcestovat až v pondělí. V té době byla už Hermiona tak utahaná, že ani nečekala na Ronův návrat ze zápasu a letaxem se přesunula do svého londýnského bytu.

Doma se blaženě natáhla do vany a relaxovala. Tyhle čtyři stěny byly jejím útočištěm a oázou klidu už od doby, kdy dokončila školu v Bradavicích a přešla na Londýnskou akademii. Ron bydlel spolu s Harrym v bývalém Siriusově domě, ale ona toužila mít něco svého, místo, kde by si nepřipadala jako podnájemník nebo vetřelec. Do dvoupokojového bytu s kuchyňkou o rozměrech většího přístěnku na košťata si přestěhovala spoustu knih, nastřádaných během let školy, a taky pár drobností ještě z domu od rodičů. S potěšením se pak večer vracela do důvěrně známého prostředí, které jí vždy mile objalo do své náruče. Snad v tom bylo i trochu dědictví oněch nejistých měsíců, kdy pátrali po viteálech a které vyvrcholili závěrečnou bitvou. Dům na Grimmauldově náměstí pro ni stále znamenal spíš sídlo Fénixova řádu a připomínku bouřlivého času, který tam prožila. Překvapilo ji, že se tam Harry s Ginny rozhodli zůstat. Už sice nebyl tak temný a ponurý, jako když v něm bydlela poprvé, ale ona se v něm přesto necítila dobře.

Dnes ráno na ni ovšem barevné stěny moc uklidňujícím dojmem nepůsobily. Z modrého příšeří ložnice se vyřítila po náhlém probuzení, kdy s úlekem zjistila, že se po včerejší únavě přesunula z vany rovnou do voňavé postele, aniž by předtím nařídila budíku, v kolik ji má vzbudit. Léty vycvičený smysl pro povinnosti ji sice přinutil procitnout, přece jen však s určitým zpožděním. V rychlosti na sebe natáhla oblečení pohozené na židli od pátečního návratu z města. Stejně se v laboratoři převleče do pracovního pláště, tak co. Snahu o zkrocení svých bohatých kudrlin pro jistotu raději vzdala. Jak pobíhala po místnosti, nabídlo jí zrcadlo obraz spěchem zrůžovělé tváře a oříškových očích, v nichž by už jen málokdo dokázal najít tíhu smutných zážitků a zkušeností, které si s sebou nesla. Nové dny přinesly nové starosti přece jen poněkud veselejšího charakteru.

Právě ty oči se na krátký okamžik zastavily na trochu povadlých poupatech růžových kvítků, zasunutých do vázy na skříňce před zrcadlem. Čert vem tyhle praštěné zvyky, pomyslela si v duchu. Nevěřila příliš na podobné pověry a tradice, ale těžko bude vyvracet poznámky o tom, že teď je na řadě Ron a ona. Opravdu to nepřišlo v pravou chvíli. Před pár dny se sice rozhodla Ronovi nabídnout, aby se k ní přestěhoval – stejně tu byl pečený vařený – ale náhle se začala obávat, aby to nebral z její strany jako nátlak. Přitom sama o svatbě ještě neuvažovala. Končila první rok praxe a čekala ji obhajoba akademické práce. Až pokud uspěje, může počítat s místem v některé z prestižních laboratoří v Londýně nebo v Edinburgu. Její práce ji bavila a zatím v žádném případě nepočítala s tím, že by se jí vzdala.

Všechny překvapilo, že si jako specializaci vybrala lektvary. Ji možná nejvíc. Co vlastně vedlo k tomu, že se během posledního roku v Bradavicích víc a víc ponořovala do tajemství zvláštních barev a vůní, kterými bylo prosyceno ovzduší podzemní učebny? Kamenné stěny ztratily po odchodu obávané učitele nádech hrůzy pro víc studentů, ale ji začaly veškeré ty lahvičky, flakonky, zkumavky a kouřící kotlíky přímo fascinovat. Náhle dokázala pochopit, jaký půvab v sobě má neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly.

* * *

Kamenné věže Toweru se po staletí tyčí nad líně plynoucí řekou a jen malé skupince zasvěcených jsou známa tajemství, která se za jejich zdmi skrývají. Muž, který právě minul majestátní siluetu mostu a zamířil do stínu hradeb, k nim ale zaručeně patřil. Poblíž jedné z věží náhle zmizel, jako by se rozplynul v ranním oparu. Z nádvoří bývalého vězení se vzduchem neslo zakrákání.

Krátce poté se v jedné z jeho podzemních chodeb zpod černého hábitu pozvedla ruka, aby zaklepala na masivní dubové dveře. Než tak však stačila učinit, dveře se samy nehlučně otevřely a z útrob místnosti se ozval zvučný hlas.

„Pojďte dál, pane Snape. Jste očekáván.“

Muž v dlouhém černém plášti vstoupil. Jeho pronikavý zrak nejprve rychlým pohybem obhlédl místnost. Červené, bohatě zlacené tapety, měkký koberec tlumící kroky, několik kousků historického nábytku a v neposlední řadě i kouzelný výhled z okna svědčily o tom, že její obyvatel zde má významné postavení. Vskutku – David Jefferson, který právě vstal a obešel stůl, aby uvítal příchozího, byl ředitelem jedné z nejprestižnějších kouzelnických laboratoří v Anglii a byl na to patřičně pyšný. Tato laboratoř sídlila už téměř sto let pod průmyslovou částí Londýna, ale její administrativní zázemí se nacházelo v Toweru.

„Magické kukátko, předpokládám,“ poznamenal Snape k faktu, že byla jeho přítomnost ihned odhalena a krátce stiskl podávanou ruku.

Muž proti němu se pousmál.

„Pochopitelně. Máme je zde v každé místnosti včetně laboratoří a skladů. Pokud jde o možnost prozrazení výrobních tajemství, jsou kouzelničtí badatelé ještě podezíravější než bystrozoři. Ale to určitě znáte ze Států,“ podotkl familiérně a pokynul ke křeslům u okna.

Snape se usadil do toho bližšího, opřel se o lokty a spojil prsty před obličejem. Za sklem se v hladině Temže zrcadlil obrys mostu, místy ponořený do posledních zbytků ranní mlhy. Pochopitelně to nebyl skutečný výhled z okna, protože pracovna se nacházela v jednom z tajných podzemních pater pevnosti, ale důsledně tuto iluzi vytvářel. David Jefferson měl zřejmě kolem sebe rád příjemné věci. Právě teď mávl lehce hůlkou a na stolku mezi nimi se objevila láhev vína.

„Přiznám se, že jsem do poslední chvíle pochyboval, jestli opravdu přijedete. Steve, tedy pan Steve Thomas, se netajil tím, že s vámi počítá do funkce ředitele Lektvarologického institutu. O to víc mě potěšilo, že jste se rozhodl přijmout moji nabídku.“

Jefferson se odmlčel, patrně očekával od příchozího nějakou reakci. Protože však Snape mlčel, ujal se znovu slova.

„Většinu požadavků a instrukcí jsem vám sdělil v dopise. Budete pracovat přímo zde v pobočné laboratoři. Prozatím v ní provádí výzkum mladý asistent a má k ruce jednu čerstvou absolventku. Dohled nad jejich prací měl do nynějška můj zástupce, jenomže jeho současné vytížení mu nedovoluje, aby všechno časově zvládal, proto jsem se rozhodl přijmout dalšího odborníka,“ shrnul krátce situaci.

Snape pouze krátce přikývl. Černé oči nevyjadřovaly žádné emoce. Jefferson se do nich pokusil ponořit, což bývalého Smrtijeda poněkud pobavilo. Neproniknutelný pohled, který nedokázal dešifrovat ani Pán zla, mohl těžko překonat nějaký řadový kouzelník, byť by to byl i samotný ředitele akademie.

Po chvíli to Jefferson vzdal. Povstal a vybídl svého nového zaměstnance, aby ho následoval.

„Pojďte, ukážu vám teď vaše působiště.“

* * *

Do laboratoře vběhla celá udýchaná. Její jen o pár let starší kolega Danny, který si rád hrál na velkého šéfa, když nikdo takový nebyl nablízku, se významně podíval na ciferník hodin. U Merlina, to vím i bez tebe, že jdu pozdě, zvedla Hermiona oči v sloup a chvatně přešla přes místnost ke dveřím šatny. A zrovna dneska, když sem má přijít ředitel. Ohlásil v pátek, že se tu zastaví a po akademii se šuškalo, že jim zřejmě přijde představit nového šéfa. V duchu si pomyslela, že to není špatný nápad, protože ten současný nevěděl, na které židli vlastně sedí a podle toho taky jeho činnost vypadala. Většinu času trávil po poradách a jednáních, takže museli veškerou práci zvládnout sami.

Ředitelův hlas zaslechla zrovna v okamžiku, kdy si přes hlavu přetahovala pracovní plášť. Ve snaze převléknout se co nejrychleji, škubla prudce za hábit. Ozval se trhavý zvuk látky. Samozřejmě, čím víc člověk chvátá… Honem zjišťovala škodu a několikrát použila opravné kouzlo, přesto zase o něco protáhla už tak velké zdržení. Rozhodla se to ignorovat. Pokud bude vystupovat dostatečně suverénně, nikdo se nad jejím příchodem nepozastaví. Zhluboka se nadechla a odhodlaně otevřela dveře.

Na nenápadné vklouznutí do laboratoře mohla zapomenout. Ředitel a nějaký další černovlasý muž, kterému neviděla do obličeje, už stáli uprostřed místnosti a Jefferson právě představoval jejího kolegu.

„Pan Adams zde pracuje třetím rokem a právě se zabývá testováním účinků žíní jednorožce na sílu jednotlivých lektvarů. Podrobnou zprávu vám podá později sám.“

Zahleděla se na mužova záda, která se nepatrně pohnula, když pokynul hlavou na znamení souhlasu. V jeho držení těla bylo něco, co ji zarazilo. Myslí se mihla krátká vzpomínka, ihned ji ale zaplašila další slova.

„Můžete mě klidně oslovovat Danny, jako všichni, pane profesore. Možná si mě pamatujete ještě ze školy, byl jste ředitelem mé koleje,“ pokusil se mladý asistent o poněkud okaté vlichocení do přízně nového šéfa.

Do ticha, které po jeho poznámce zavládlo, zazněl o to studeněji mužův hlas: „Nejsem zastáncem podobným blízkých vztahů na pracovišti. Dávám přednost oslovení kolego a to i vůči mé osobě.“

Hermiona zalapala po dechu. Ten hlas nešel nepoznat. Snape?! Ne, to není možné! Zcela vyvedena z míry mírně zavrávorala a roztržitě se zachytila první věci, která jí přišla pod ruku. Naneštěstí to byl zrovna stojan s prázdnými zkumavkami, takže místností se rozlehl zvuk tříštícího se skla. Oči všech se upřely jejím směrem.

Ředitel významně pozvedl obočí, ale pak se rozhodl přejít tuto lapálii mlčením. Místo toho se znovu pustil do seznamovací ceremonie.

„A tohle je…“

Snape ho přerušil: „Není třeba, vím, s kým mám tu čest, pane řediteli. Zřejmě je vaše laboratoř místem působení více mých bývalých žáků.“

„To už je úděl bývalých profesorů, pane kolego,“ podotkl Jefferson. „Nicméně bych rád poznamenal, že slečna Grangerová se tu připravuje na obhajobu akademické práce. Pokud bude její studie zajímavá, možná budu uvažovat o nabídce stálého místa.“

„To je zatím trochu předčasná úvaha,“ namítl její nový šéf.

Vzala to jako výtku svého předchozího nešikovného jednání, sklonila hlavu a toho dne už po několikáté zašeptala Reparo. Koutkem oka zahlédla Dannyho nevěřícný pohled. Takovéhohle profesora si nepamatuješ? Ach ano, samozřejmě, ty jsi skládal OVCE v době, kdy jsem byla v prvním ročníku. Možná, že starší studenti byli ještě ušetřeni nevrlých nálad a jízlivých poznámek, které Snape okolo sebe začal šířit, když do Bradavic nastoupil Harry.

Ředitel briskně usoudil, že jeho přítomnost zde už není zapotřebí a s krátkým pokývnutím hlavou zamířil ke dveřím. Protože už napravila způsobenou škodu, rozhodla se i Hermiona pustit do své obvyklé práce. Zamýšlenou výrobu nového lektvaru si ale pro jistotu nechala na zítřek. Přece jen bude lepší, když se pustí do něčeho, co perfektně ovládá a při automatických, stokrát vyzkoušených pohybech se trochu uklidní.

Přistoupila ke svému místu u laboratorního stolu a nalila do kotlíku vodu. Pak vylovila ze sklenice několik naložených tlustočervů a pustila se do pitvání. Spíše slyšela, než viděla, jak Snape přešel k vedlejšímu stolu. Danny si nejspíš hned po ránu přinesl ze skladu polotovar lektvaru a teď začal šéfovi referovat o postupech, které už vyzkoušel. Byla přesvědčená, že Snape mu věnuje plnou pozornost, přesto cítila v zádech jeho studený pohled.

Kde se tu vzal? Naposledy ho viděla před – kolika vůbec? – pěti lety, když se potkali ve vstupní hale bradavického hradu. Řekl tenkrát, že odchází z Anglie. Proč se vrátil?

„Paní kolegyně!“ Hlas ostrý jako nůž, který právě držela v ruce, prořízl vzduch.

„Vy si v laboratoři nesvazujete vlasy? Takové zvyky tu nebudu trpět. Při vašem vzdělání byste měla vědět, že i pouhý jeden vlas může neočekávaně změnit účinky jednotlivých substancí nebo celého lektvaru. Někdy katastrofálně.“

Automaticky zvedla ruce k obličeji. Pro Merlina! Samozřejmě, že si vždycky vlasy stahovala dozadu sponou. Jenomže dneska…

„Promiňte, pane prof… kolego. Zapomněla jsem.“

„Při práci s lektvary se nezapomíná. Taková opominutí totiž bývají často krutě zaplacena.“

„A-ano, samozřejmě.“

Prsty sice poslušně zaplétaly prameny vlasů, ale pod nimi se jí honily rebelantské myšlenky. Proč koktá jako studentka, přistižená při opisování? Už jí dávno není, koneckonců ona ani nikdy neopisovala. Je přece Hermiona Grangerová, promovaná lektvaroložka, tak se tady nebude krčit jako vyplašený pulec. Musí mu dát najevo, že ho sice respektuje jako šéfa, ale zároveň očekává, že on bude oceňovat její práci.

Odhodlaně zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Celou silou vůle se soustředila na to, aby neuhnula. Dokážu to, dokážu, opakovala si jako zaklínadlo, když bloudila v těch černých hlubinách bez nejmenšího záblesku světla.

„Omlouvám se, že jsem se nechala vyvést z míry mimořádnou situací. Už se to nebude opakovat, pane kolego.“

Byly na sebe pyšná, že jí hlas vůbec nezakolísal. A ještě větší zadostiučinění pocítila, když to byl on, kdo první uhnul pohledem.

* * *

Sebral z pultu materiály, které mu tam položil Danny Adams a zamířil s nimi ke svému pracovnímu stolu. Původně si je chtěl prostudovat až doma, ale teď potřeboval nějak zaměstnat myšlenky, protože si byl vědom, že na výrobu jakéhokoliv lektvaru by se nesoustředil.

Pro Merlina, tohle se mu nestalo několik let. Možná vůbec nikdy. Když ji uviděl stát ve dveřích šatny, ztratil svoje obvyklé sebeovládání. Co tu ta ženská, u všech skřetů, dělá? To ona je tou absolventkou?

Ne. Nechtěl s ní pracovat v jedné laboratoři. Nechtěl se na ni dívat. Nechtěl, aby se kdokoliv dozvěděl, že Hermiona Grangerová sice zavadila o stojánek se zkumavkami, takže se zakymácel, ale za střepy nemohla její nešikovnost. Ty způsobila vlna nekontrolované magie, která se v tu chvíli převalila po místnosti. Jeho magie.

další kapitola