Překlad povídky The Trial of Severus Snape od brazilské autorky FerPorcel. Originál najdete na http://www.fanfiction.net/s/6600536/1/The_Trial_of_Severus_Snape
Prohlášení autorky: Nejsem J. K. Rowlingová.
Shrnutí: Severus Snape je souzen za své činy. Dvakrát.
Poznámka autorky: Tato povídka byla napsána pro elise wanderer jako dárek k Summer 2010 round of SSHG_Exchange na LJ. Jako inspiraci uvedla rozhovor:
„Zřejmě si myslí, že je to mezi námi vážné.“
„Jsou to blázni.“
„To rozhodně.“
Kdo to mluví? Kam to v příběhu povede?
Doufám, že si vychutnáte, co z toho vzešlo. :o)
Poznámka překladatelky: Překlad této povídky věnuji Kometě, k věnování a přání brzkého uzdravení se připojuje i autorka. Ať ti magie skrytá v příbězích, které s láskou překládáme, přinese hodně sil pro všechny dny příští!
* * *
„Klid! Klid!“ zvolal hlasitě Gawain Robards, vedoucí oddělení pro prosazování magických zákonů, ale jeho zesílený hlas pod klenbou soudní síně číslo deset jen prolétl a bez povšimnutí zanikl.
Ta vřava začala, když byl do místnosti zavolán obviněný – Severus Snape. Dokonce ani přítomnost dvou obrovitých bystrozorů nedokázala zabránit lidem, stojícím nejblíže u kruhového prostranství, stáhnout se ze strachu před vrahem Albuse Brumbála, který byl doveden ke křeslu uprostřed místnosti a připoután řetězy.
Nejodsuzovanější muž postvoldemortovské éry nekráčel vstříc svému Osudu sám. Vedle křesla čekali dva mladí hrdinové, aby čelili davu a Starostolci, který právě přicházel. Harry se brzy posadil vedle ministra Pastorka; Hermiona Grangerová zůstala se zdviženou bradou a hrdým pohledem stát.
„Klid!“
Místnost konečně uposlechla a ztišila se. Robards pohlédl zlostně na Hermionu, jako kdyby ji svou vůlí dokázal přimět usednout. Když se tak nestalo, zatvářil se ještě zuřivěji a hrozivěji. „Mladá dámo, posaďte se, nebo vás budu nucen požádat, abyste opustila soudní síň.“
„Pane Robardsi,“ obrátila se Hermiona k němu, „jmenuji se Hermiona Jean Grangerová a zastupuji zde obviněného, Severuse Tobiase Snapea.“
Robards se zamračil. Čarodějky a kouzelníci po sobě za jeho zády vrhali zmatené pohledy. „Obviněného nemusí nikdo zastupovat. Obviněný už je tady. Takže se posaďte, slečno Grangerová.“
Hermiona se nepohnula, setrvala v tichém postoji, který mohla porota rozpoznat jako známku odporu a ignorace. „Mám na mysli, že jsem zde, abych ho obhajovala, pane.“ Ano, její hlas ten odpor potvrzoval.
Hluk v místnosti znovu nabyl na síle, mumlání vycházející z publika se pohybovalo od tázavého tónu ke zvědavému a překvapenému.
„Proč?“ otázal se šéf pro prosazování magického práva. „Pan Snape není schopen mluvit?“
„Ubezpečuji vás, pane Robardsi, že mohu mluvit velmi dobře,“ odpověděl Severus a jeho hluboký a chraplavý hlas dav znovu ztišil.
„Ale,“ vložila se do věci Hermiona, „je v jeho nejlepším zájmu, abych ho v této záležitosti zastupovala já, pane.“
Teď už se Robards díval na spoutaného muže s podivným výrazem ve tváři: „A vy s tím souhlasíte, pane Snape?“
Hermiona se s rukama v bok obrátila k Severusovi. Jen si povzdechl: „Ano.“
A tak, všem na očích, ležel život Severuse Snape v rukách Hermiony Grangerové. V soukromí jeho mysli byl v křehkých rukách téhle protivné ženské už měsíce, od okamžiku, kdy se rozhodla, že bude tak hloupá a věnuje svůj čas jemu, usvědčenému pachateli – ať už bude odsouzený nebo ne.
Soud zůstane na Hermioně, protože pokud jde o něj, byl si rozsudkem jistý, tak proč se s tím obtěžovat? Sobecky si přál sledovat její tanec před porotou, kdy bude působit, jako by jí patřil celý svět, přál si poslouchat, jak ho se zápalem obhajuje, a věřit, že by ho mohla dostat na svobodu už jen proto, že ji zajímá, jestli bude odsouzen nebo ne. Co by se stalo, kdyby si uvědomila, že pečlivě připravené argumenty nejsou nic víc než marné pokusy přesvědčit Starostolec, který už se rozhodl? Byla to jen ztráta času. On to pochopil v okamžiku, kdy po bolestivém probuzení zjistil, že není mrtvý.
Její obranné tažení bez problémů pokračovalo, aniž by se na něm aktivně podílel, dokud...
„Souhlasíte s tím, pane Snape? Skutečně chcete, aby byly vaše vzpomínky zveřejněny?“ otázal se Pastorek před tím, než předseda oddělení pro prosazování magického práva vylije do myslánky obsah lahvičky, kterou mu coby důkazní materiál podala Hermiona.
Omluvně se na něj podívala, a tak Severus přikývl. Odevzdaně.
Její tažení bylo bláznivé a zaručeně ho připraví o hrdost dřív než Azkaban, kterým celá tahle soudní komedie skončí.
Dnes. Už velmi brzy.
Lahvička byla vylita do kamenné mísy a Severus zavřel oči, aby se nemusel dívat, jak se z myslánky vynořuje Lily. Zasloužil si shnít v Azkabanu už jen kvůli tomu, co provedl jí. Jak se vzpomínky přehrávaly, snažil se je zapomenout, nechat je odplout, zastavit pocit viny a později hněvu na to, že se cítí tak vinen. A pak Albus...
Severus poslouchal své vzpomínky na toho starého blázna a zalévaly ho protichůdné pocity. Nenáviděl ho za to, co mu provedl s už tak mizerným životem, ale zároveň ho měl stále rád jako dobrého dědečka – což dokazovalo, jak mizerně na tom je. Kdyby strávil jeden rok, deset let nebo celý život v Azkabanu, nikdo by si nevšiml rozdílu.
„Omlouvám se, Severusi,“ zaslechl za sebou její šepot a okamžitě věděl, že ona by si nějakého rozdílu všimla. Otevřel oči a znovu na ni souhlasně kývl. Ano, ona by si všimla, kdyby ztratil duši.
„To je všechno, co jste nám jménem pana Snapea chtěla říct, slečno Grangerová?“ zeptal se Robards, zřejmě nebyl zatím ovlivněn tím, co viděl a slyšel.
Pohled na zoufalství v Hermionině tváři bylo pro Severuse téměř k nevydržení. Ta bláznivá holka skutečně věřila, že by mohla dokázat jeho nevinu, takže teď se trápila jako všechny ty dobré duše, které se rozhodly mu pomoci.
Hermiona už už otvírala ústa, že Robardsovi odpoví, když tu se dveře soudní síně s bouchnutím rozlétly. Jakási žena, následovaná bystrozory, rychle došla k Severusovi, vzala jeho tvář do dlaní a důkladně ho políbila. Snape spoutaný řetězy neměl před tou pomatenou ženskou kam prchnout, i kdyby snad měl snahu. Nakonec od něj odtrhla rty, ale stále svírala jeho tvář, a dívala se na něj rozostřeným, nepřítomným pohledem.
„Mary?“ zeptal se Severus. Upamatoval se na tu ženu, ale s pocitem, že se také zbláznil. „Mary McDonaldová?“
Něžně se na něj usmála, což ho přimělo pokrčit rameny. Co tady dělá Lilyina nejlepší kamarádka? A ještě ho líbá?
Žena se od něj odvrátila a směrem k ministerským úředníkům pronesla: „Můj drahý Severus je sladký jako citrónový bonbon.“
A magie způsobila, že se zdi soudní síně rozzářily jako za jasného dne a oslepily všechny kolem. Když intenzita světla poklesla, ze všech stran se ozývalo lapání po dechu a šokovaná vyjeknutí. Ale Severus slyšel jen jediné: to Hermionino.
No dobře, dvě: Hermionino a své vlastní.
Jak by dokázal skrýt překvapení, když se přímo před ním zjevil sám Albus Brumbál?
„Dámy a pánové,“ ozval se Albusův hlas, stejně klidný a podmanivý jako vždycky. „Jestliže jsem dnes tady, znamená to, že jsem zemřel a zde přítomný Severus byl natolik šlechetný a moudrý, že můj život ukončil na mé přání.“ Albusova podoba se usmála. Severusovi se dojetím stáhlo hrdlo. „Gratuluji, Severusi. Jsi mnohem statečnější a oddanější než kdokoli, koho jsem znal, a opravdu mě těší, že jsi nakonec přežil a dočkáš se svého dílu slávy.“
Severus spolknul knedlík, který se mu utvořil v krku. V tiché místnosti mohl slyšet svůj vlastní dech.
Zhmotněná Albusova postava, o které už Severus tušil, že je nějakým druhem zachycené vzpomínky, ještě jednou oslovila Starostolec a začala vysvětlovat, jak a proč tam je. Albus, v duchu svého modus operandy, použil nikdy dřív neviděnou magii a uvedl do pohybu trochu moc komplikovaný scénář, aniž by o tom kdokoliv věděl – včetně účastníků, kterým měl dotyčný scénář pomoct – aby se předvedl a všechno zachránil. Severus jeho vyprávění téměř neposlouchal, nevěděl totiž, jestli se má hystericky smát nebo se poddat slzám vzteku. Nakonec se rozhodl neudělat nic, protože to z těch let hraní na dvě strany ovládal nejlépe.
„...ponechávám na vašem rozhodnutí, jak oceníte tohoto skvělého kouzelníka. Zaslouží si nejen svobodu, ale také naši nekonečnou vděčnost.“
Albusova vzpomínka se obrátila k Severusovi a dodala: „Opravdu mne mrzí, čím vším jsi musel projít ještě i po tom, co už jsi měl za sebou, Severusi. Přeji ti hodně štěstí, nejdražší příteli.“
Severus strnule sledoval, jak se iluze mění v dým a nakonec mizí úplně. Místnost zůstala ještě chvíli tichá, ale pak explodovala kakofonií hlasů. Když Severus zaostřil zrak, zjistil, že Hermiona Grangerová na něj upřeně hledí, a zmatek, který nemohl vidět na své tváři, se zračil tam, v celém jejím obličeji. Pak se jejich oči setkaly a Severus viděl, že se ke zmatku přidala bolest.
„Klid! Klid!“
Otočila se po hlase, ale bolestný výraz zůstal.
„Máte pro nás nějaké další překvapení nebo důkazní materiál, slečno Grangerová?“ zeptal se Robards, když zase mohl promluvit, aniž by musel křičet.
„Ne, pane. Profesor Brumbál už řekl všechno,“ odpověděla mírně.
Nedostatek nadšení v jejím hlase zasáhl Severuse víc než všechna obvinění a urážky.
„Domnívám se, že máme dostatek informací, abychom mohli dojít k jednoznačnému rozhodnutí, pane Robardsi. Jsme připraveni vynést rozsudek,“ ohlásil Pastorek.
Severuse zamrazilo. Teď, když se to zdálo možné, věděl, že touží po svobodě. Přál si nechat ten starý život za sebou a začít nanovo. Starostolec se radil, ale Severus měl zamžené oči.
„Nevinen,“ prohlásil nejvyšší představený Starostolce. Řetězy s cvaknutím uvolnily Severusova zápěstí a kotníky. „Jste volný, pane Snape.“
Jakmile vstal z křesla, jakési paže ho vtáhly do silného objetí. „Ach, Severusi! Jsem tak šťastná!“ vyjekla ta žena.
Severus se stále poněkud omámeně rozhlížel kolem a úzkostlivě hledal Hermionu, ale když ji jeho oči objevily, téměř couvl před silou jejího pohledu. Rozhodně nezářila štěstím. Ale měla by, ne? Doufal, že bude šťastná. Musel jít za ní, promluvit si s ní, zjistit, proč tomu tak není. Chystala se odejít, aniž si s ním promluví. Odcházela. A byla pryč.
Zmateně zůstal zírat na dveře.
Když odešla, Severus konečně zaregistroval další pohledy upřené jeho směrem se směsicí výrazů, známých úsměvů, doprovázených šeptáním a – zavřel oči – chichotáním. Podíval se na Mary, stále se nacházející v jeho náručí, a zaklel.
„Zřejmě si myslí, že je to mezi námi vážné,“ podotkl Severus a pohlédl na ženu, která se k němu tiskla, na tutéž ženu, která ho políbila před všemi lidmi shromážděnými v soudní síni číslo deset – před novináři, členy Starostolce, ministerskými úředníky, bývalými studenty a před Hermionou.
„Jsou to blázni,“ zachichotala se znovu žena.
„To rozhodně,“ souhlasil Severus, vyvedený z míry výrazem šoku a zrady na tváři svého jediného skutečného obhájce.
V tu chvíli pochopil, že navzdory výroku Starostolce pro něj měla Hermiona zřejmě vlastní ortel a ten byl rozhodně pravým opakem neviny.
* * *
Hermiona vstoupila do knihovny v Harryho domě, ale otrávilo ji, že ani tam nebude mít potřebný klid na čtení, nemluvě o dalších věcech. Jakmile zjistila, kdo je uvnitř, přece jen nad všemi pocity převládlo překvapení. Otočila se na patě a chystala se odejít, ale dveře se před ní zavřely a zamkly. Přimhouřila oči.
„Užíváš si svou novou hůlku, jak vidím.“
Zaslechla za sebou kroky a otočila se. Její ostrý pohled ho zastavil. Nevšimla si, jak elegantně vypadal ve svém starém černém plášti, když ho předtím viděla. No, poté, co ho měsíce vídala jako živoucí mrtvolu, samozřejmě vypadal lépe, než si ho pamatovala ze školy.
* * *
„Jsem rád, že ses pro něj vrátila, Hermiono. Budu ti nadosmrti vděčný.“
Tohle bylo pro utahaného Harryho typické. I přes to, jak byl po bitvě o Bradavice dobitý, nepustil záležitost profesora Snapea ze zřetele, dokud ho nepřinesli do Velké síně a nepoložili ho k ostatním zraněným.
Když byl převezen ke Svatému Mungovi, Harry ho následoval, protože odmítal nechat bezvědomého muže samotného ve společnosti lidí, kterým nevěřil. Bezpečnost profesora Snapea byla příliš důležitá, než aby to riskoval.
„Jak je na tom?“ zeptala se Hermiona tiše a přistoupila blíž k posteli, aby si prohlédla toho nejbledšího člověka, jakého kdy viděla.
„Pomalu se uzdravuje. Podle mě trochu moc pomalu.“
Harry se rozzlobeně mračil na muže, jako kdyby ho vinil ze zdržování vlastního zotavování. Hermiona mu konejšivě položila ruku na rameno.
„Víš, že se to dalo čekat. Mysleli jsme, že je mrtvý. Měli bychom být rádi, že se i přes to všechno uzdravuje.“
Harry přikývl, ale na jeho pohublém těle bylo patrné, jak ho opouštějí síly.
„Na druhou stranu ty jsi ten den skutečně zemřel. Potřebuješ víc odpočívat, Harry.“
Chlapec se zhroutil do křesla. „Já vím, Hermiono. Co Ginny?“
Od začátku si s Harrym rozdělili strážní službu, ale jak se postupem času mužův stav měnil jen pozvolna, Ronova trpělivost a pochopení pro množství času, které trávila u Svatého Munga, se rychle vytrácely. Když se Hermiona rozhodla, že starost o Snapeovo uzdravení je důležitější než její milostný život, celou záležitost se zrzkem ukončila.
Kdyby tehdy tušila, jak moc jsou její pocity komplikované...
* * *
Očividně na něj byla stále rozzlobená. Chtěl jen dostat šanci si s ní promluvit, ale vypadalo to, že se budou muset nejdřív pohádat. Po soudu měl v úmyslu za ní okamžitě jít, ale předtím se musel osvobodit od byrokracie a pozornosti médií. Během minulého týdne za ním byl Potter několikrát, ale Hermiona...
„Odešla jsi dřív, než jsme měli možnost si promluvit,“ oznámil jí.
„Vypadal jsi zrovna velmi zaměstnaně. Je překvapivé, že sis toho vůbec všiml.“
Postoj měla vzdorovitý, ale zářivé oči vypadaly tak vyčerpaně... Musela se místo pořádného spánku zahrabat v práci. Hledal v jejích očích potažených temnými stíny zlaté odlesky, aby se uklidnil. Už se z toho stal zvyk.
* * *
Bolest napadla každou buňku v jeho těle. Nevěděl, že sténá nahlas, dokud ho bolest v krku nepřiměla zapomenout, že má ještě další části těla. Otevřel oči, aby se postavil nevyhnutelnému, a setkal se s jantarovými očima.
Ne se zelenýma očima.
Ne s očima Lily.
Srdečně se na něj usmála a on v jantaru těch očí spatřil odlesky zlatého světla. „Vítejte zpátky,“ zašeptala a po tváři jí skanula slza. Pak mu zmizela z dohledu.
Bolest v krku se zhoršila už jen při pomyšlení na to, že musí otočit hlavu, aby ji mohl sledovat. Zavřel oči, ale její obraz mu zůstal obtisknutý v paměti.
Přežil.
* * *
Hermiona před jeho pronikavým pohledem uhnula očima. Nechtěla, aby věděl, jak moc ji ovlivňuje; nechtěla, aby ji dál ovlivňoval. Mohl se – zcela svobodný a zdravý – vrátit k životu se ženou, kterou si vybral. Hermiona už pro něj nehne ani prstem.
„Pochopitelně, že jsem si tvého odchodu všimnul,“ prohlásil, jako kdyby nevěděla, že je to jedna velká lež. „Vyhráli jsme, a kde jsi byla ty? Pryč! Odešla jsi dřív, než jsem ti mohl poděkovat.“
„Jestli jsi tu kvůli tomu, pak není zač, vždyť to, co jsem udělala, Starostolec nakonec stejně nepřesvědčilo.“
Udělala jsem ze sebe blázna a on přišel, aby si to vychutnal? Ten bastard!
„Otevři ty dveře,“ nařídila, protože už s ním nechtěla být v jedné místnosti ani o minutu déle.
„Ne.“
„Otevři ty dveře, Snape!“ zopakovala rozzlobeně.
„Neotevřu, dokud si nevyslechneš to, co ti musím říct. Je to to nejmenší, co můžeš udělat poté, co jsem celou dobu neměl možnost uniknout před tvým mluvením.“
* * *
„Buďte. Zticha.“
Tohle byla první dvě slova, která jí řekl. Byla tak omráčená, že si ani nevšimla, že by měla přestat nepřetržitě mluvit. Když jí to došlo, rozesmála se.
„Vy mluvíte! To je úžasné, pane!“
Protočil oči a ona se znovu rozesmála, nadšená tou důvěrně známou reakcí. Když se probral z kómatu, pokračoval v rekonvalescenci na mnohem bezpečnějším místě, a ačkoliv Harrymu řekla, že jeho hlasivky jsou už dostatečně zhojené, takže může mluvit, Snape neřekl ani slovo, aby potvrdil, že má pravdu.
„Harry bude mít velkou radost, pane,“ rozzářila se. Povzdechl si a odvrátil hlavu. Bez ohledu na jeho přání dál pokračovala ve vyprávění o návštěvě svých rodičů v Austrálii.
* * *
Severus sledoval, jak jeho slova zvažuje, a věděl, že ho vyslechne, i kdyby to jen mělo uspokojit její nebelvírský smysl pro čest. Zamířila kolem něj k jednomu z křesel.
„Buď stručný. Mám na práci jiné důležitější věci.“
Severus se posadil do druhého křesla před vyhaslým krbem a opřel si lokty o kolena, propletenými prsty se dotýkal úst a promýšlel svá další slova. Nechtěl tu příležitost promarnit.
„O Albusových plánech ohledně mého soudu jsem nebyl informován,“ začal. Připadalo mu to jako dobrý začátek. „Postaral se o můj život a zapomněl mi to dát vědět. Jako vždycky.“ Risknul pohled na ni – byla zahleděná do prázdného krbu. „Pořád nevím, co to bylo za kouzlo,“ dodal ve snaze převést celou záležitost na akademickou rovinu, o které věděl, že ji má v oblibě.
* * *
„Tergeo.“
Už podesáté smazala všechno, co napsala. Díky škrabání pera po pergamenu se jeho bolest hlavy měnila na migrénu.
„Tergeo,“ mávla znovu nad pergamenem, čímž zlikvidovala zápis a přiváděla ho k šílenství.
„U Merlina, ženská, nejdřív myslete, a pak pište, a ušetřete ten ubohý pergamen a mě vašich nadávek,“ zaskřehotal a odkašlal si.
„Omlouvám se, pane. To je tím, že já obvykle přemýšlím nahlas, ale nechtěla jsem vás rušit. Když myšlenky skládám do slov, mívám lepší nápady.“
„Už mě rušíte,“ zachraptěl místo odpovědi a tentokrát zvládl nekašlat. Lepšilo se to každým dnem.
„Má to být nabídka poslechnout si mé úvahy ohledně Paměťových kouzel?“ zeptala se. Podráždění v jejím hlase bylo nepochybné. „Čím dřív zvrátím kouzlo seslané na mé rodiče, tím dřív budeme moci začít pracovat na vašem případu, pane.“
Neodpověděl, ale dál rezignovaně snášel její řeči, až ho svým hlasem ukolébala do mírumilovného spánku. Od té doby ho ten zvuk přestal tak otravovat.
* * *
Hermiona také přemýšlela o kouzle, které v soudní síni přehrálo vzpomínky profesora Brumbála, ale neměla v úmyslu o tom teď začít debatovat. Jestli si ten zmijozel myslel, že ji tím svede z cesty, pak se pořádně spletl.
„To je hlavní důvod tvé návštěvy?“ zeptala se naléhavě.
Povzdechl si.
„Já jen, že – pokud ti to nevadí – mám knihu, které si potřebuji přečíst,“ oznámila mu a vstala.
Ozvalo se hlasité puk, domácí skřítek položil na stoleček mezi křesly tác s čajem a zase s puknutím zmizel.
Měl tu odvahu si odfrknout a zeptat se: „Dáš si čaj, Hermiono?“
* * *
Byla právě na cestě do Severusova pokoje u Svatého Munga, když zaslechla, jak ječí na někoho, kdo ho krmí. Poté si odkašlal. Ubohá žena proběhla kolem bystrozora stojícího ve dveřích a do Hermiony téměř vrazila.
„Co se stalo?“ zeptala se Snapea.
„Polévka,“ sdělil jí, jako kdyby to slovo znamenalo něco mnohem odpornějšího než sušené přísady, které míval ve své pracovně v Bradavicích uložené Ve sklenicích.
„Nemůže být tak špatná,“ poznamenala Hermiona, nakoukla do misky odložené na podnose a nasadila kritický výraz. „Nemůže,“ zopakovala. „Co by mohlo být na polévce tak špatného?“
„Tak ji ochutnejte,“ vyzval ji.
S pocitem, že s ním jedná jako se čtyřletým dítětem, souhlasila: „Dobře. Jestli to ochutnám a neshledám na ní nic špatného, tak ji sníte.“
Hleděl na ni s očekáváním. Vzala lžíci a ochutnala. V tu chvíli toho zalitovala. „Dobrý Bože! Co to je za polévku? Z popela? Drahý Merline!“
Když jí přestaly slzet oči, vzhlédla a zjistila, že se Snape usmívá, ba co víc, snaží se zadržet smích. Vyběhla pro sklenici vody. Když se vrátila, díval se ven z okna. V očích měl smutek.
„Máte rád kuřecí vývar?“
Obrátil se opět k ní a krátce kývl.
„Za minutku jsem zpátky,“ ujistila ho a odešla pro nějaké lepší jídlo.
Když se vrátila, našla ho, jak znovu hledí z okna. „Přinesla jsem vám oběd,“ oznámila, usmála se a postavila hrnec s kuřecím vývarem na stolek.
Dychtivě hleděl na kouřící hrnec. Když se jako obvykle posadila na židli u okna a všimla si, že na polévku stále jen zírá, ztuhla. Pak jí to došlo: ještě nebyl schopen se sám najíst.
„Ještě stále nemáte dost jistou ruku, že?“ zeptala se. Odpověděl jí zamračeným pohledem.
S povzdechem vstala ze židle a zvedla lžíci, aby ho nakrmila. Pohled na to, co dělá, ho vyděsil, rozčílil a Hermionu pobavil. Nabrala plnou lžíci polévky.
„Tak za maminku, za tatínka...“ zažertovala a přisunula mu lžíci k ústům.
Odmítl je otevřít.
„No tak, pane. Vím, že na to máte chuť,“ usmála se.
„Ošetřovatelku,“ požádal.
„Jako kdyby se sem mohla po tom, co jste jí řekl, vrátit. A teď, otevřete pusu a jezte, pane. Nebudu to nabízet třikrát.“
Vztek mu v očích zůstal, i když otevřel ústa a polkl. Hermiona mu podávala lžíci za lžící a vůbec se nesnažila potlačit pocit triumfu.
Dlouhou dobu poté, co se hrnec vyprázdnil a Hermiona se chystala k odchodu, zaslechla mezi dveřmi jeho drsný hlas.
„Přineste čaj.“
Odešla, ale od toho dne s sebou nosila čaj i oběd.
* * *
Severus věděl, že nabídku čaje odmítne, ale dával si s přípravou šálku pro sebe na čas. Aniž by zvedl oči od své činnosti, zeptal se: „Proč jsi utekla?“
„Neutekla jsem.“
„Dobře, pak to nebylo tak, jak to vypadalo.“
Když zůstala zticha, Severus sevřel svůj hrnek a podíval se na ni.
„Rád bych pochopil, co se přihodilo tak zlého, že tě to přimělo schovávat se po tom soudu jako malá holčička, když jsi předtím strávila měsíce přípravami na něj.“
* * *
„Mohl byste aspoň předstírat, že mé otázky posloucháte.“ Respekt se zjevně dostavil až dodatečně. „Pane.“ Ačkoliv – zjevně to nebyl respekt.
Severus poslouchal, ale dal by přednost tomu, aby ten hadí jed působil na uši stejně jako na krk, už jen kvůli tomu, aby to nemusel dělat. Proč ho nenechají s jeho trápením o samotě?
„Harry nám získal víc času, ale pokud ho nevyužijeme na přípravu pořádné obhajoby, k čemu to bude?“ pokračovala prosebným tónem. „Bez vaší pomoci, pane, to bude mnohem těžší.“
Nesnášel, když prosila.
„Moje důvody nejsou vaše starost,“ řekl, jako to dělával, když se ho začala vyptávat.
Povzdechla si, ale místo toho, aby ho nechala o samotě jako obvykle, přiblížila se k posteli a velmi vážně ho oslovila. „Pane Snape,“ a po jen krátkém zaváhání dodala, „Severusi, máme velikou šanci, že se vyhnete strávení zbytku života v Azkabanu. Nejsem tu, abych vás soudila, nebo zostuzovala, nebo co si to o mně vlastně myslíte. Nerada bych viděla tak tvrdohlavého, inteligentního a výjimečného kouzelníka hnít ve vězení jen kvůli své povýšenosti a pýše.“
Předtím, než měl možnost vzpamatovat se z překvapení, pokračovala: „Neočekávám pohádku, ale přímočarý příběh o životě a boji, který se rozumný muž jako vy snažil vést. Jsem si vědoma chyb, které děláme, když se snažíme následovat to, co se zdá být nejlepší volbou. Nejsem naivní. My všichni děláme chyby, kterých někdy litujeme. Díky té lítosti jsme lidští.“
Odmlčela se, ale její oči zůstaly vážné a tiše ho přišpendlovaly k posteli. „Ministerstvo bude trvat na procesu, u kterého soudci vysvětlíte volby, které jste udělal.“ Zamračila se, zavrtěla pomalu hlavou a dodala. „Nemůžu je nechat udělat tu chybu, aby věřili, že jste si nevybral tu nejlepší možnost, Severusi. Vaše rozhodnutí nám zachránilo život, a proto tím projdeme, budeme držet hlavy nahoře a řekneme jim, jak je důležité, abyste byl svobodný. Nechci, abyste šel do Azkabanu.“
„Co když nesouhlasím?“
„Nejste hlupák. Uvažovala jsem o tom, ale vím, že nejste. Možná máte jiné důvody myslet si, že si Azkaban zasloužíte, ale dokud je nepoznám, budu pokračovat v mých návštěvách a pomáhat vám s obhajobou.“ Ještě chvíli se na něj dívala, a pak se otočila a odkráčela ke dveřím. „Přemýšlejte o tom, pane.“ A byla pryč.
Tu noc nespal moc dobře. Její zapálená řeč, síla v očích, ty zlaté proužky v jantaru mu bránily ve spánku a přiměly ho uvažovat o boji s Osudem, přestože stále byl vrahem.
Připadalo mu, že Hermiona vstoupila do jeho pokoje jako dívka a opustila ho jako žena, a on už si ji s pošetilou dívenkou nikdy znovu nesplete.
* * *
No, Hermiona neměla v úmyslu nechat se od něj obvinit z dětinského útěku.
„Strávili jsme měsíce prodiskutováváním procesu, shromažďováním důkazů tvých motivů a důvodů a k čemu?“ dotazovala se. „Brumbál a ta tvoje malá přítelkyně už měli všechno připraveno a jen čekali. Nemůžu uvěřit, že jsi očekával, že zůstanu a pogratuluju ti potom, co jsi se mnou sehrál takovou komedii! Netvrď mi, že to bylo dětinské, když ty sám jsi udělal takovou podlost.“ Měla chuť ho praštit do toho velkého nosu. Pomohlo, že sevřela ruce v pěst. „To od tebe bylo sprosté, Severusi,“ zasyčela.
„Sedneš si a budeš poslouchat?“ upřel na ni pohled plný prosebné aury, kterou Hermiona v těch očích vídala vždycky, když neměl radost z toho, co se jí chystal říct. Zvažovala, že pošle jeho i ty prosebné oči k čertu, ale posadila se.
„Jsem jedno ucho,“ oznámila mu, přičemž se postarala, aby z jejího hlasu čišel sarkasmus.
* * *
Hermiona vstoupila do pokoje u Svatého Munga, ale na okamžik se překvapeně zarazila na prahu. S rozzářeným úsměvem došla k oknu a postavila se vedle něj.
„Je fajn vidět vás zase na nohou,“ nadnesla.
Přijal její slova se sotva znatelným kývnutím, aniž by odtrhl oči od obrazu Londýna.
„Chybí mi příroda, jakou jsme měli ve Skotsku. Vám ne?“ zeptala se. Už si dávala pozor, aby se nezmínila o Bradavicích, protože nikdo v jeho pozici nemohl to místo postrádat.
Místo odpovědi se odvrátil od okna a pohlédl jí do očí tak intenzivně, až se v ní zatajil dech. „Já... bydlel jsem v průmyslové oblasti města. Můj otec mnoho let pracoval ve mlýně.“ Otevřel ústa, aby pronesl něco dalšího, ale očima mu proběhlo cosi téměř nevinného, i když síla jeho pohledu ani nezakolísala. „Lily bydlela poblíž,“ dodal šeptem a ten výraz se vrátil a už tam zůstal.
Hermiona se stále snažila najít svůj hlas. Prosil ji očima, a i kdyby už předtím nevěděla, že jeho důvěru nikdy nezradí, kvůli těmhle prosebným očím by radši zemřela. Nakonec se jí hlas vrátil. „Mohlo být milé mít nablízku někoho dalšího s magií,“ pronesla v naději, že by mu ta poznámka mohla vrátit klid.
A vrátila.
Od téhle události společně pracovali na jeho obhajobě. Od téhle události si byli blíž a blíž. Bylo to nevyhnutelné, ale těšilo ji, že na jeho cestě zpět do života mohla kráčet s ním..
* * *
„Mary McDonald, nebelvírka, nejlepší přítelkyně Lily a Albusovův miláček v Řádu,“ začal Severus výhružně, „byla tím velkým starým mizerou kontaktována, aby uchovala heslo a pomohla mu zesměšnit mě před celým kouzelnickým světem.“
Hermiona to nekomentovala, ale Severus to ani nečekal. Místo toho pokračoval: „Samozřejmě nevěděla, jaký trik to její sladké heslo spustí. Ten starý šašek by nikdy neohrozil svou roztomilou světelnou šou, že?“
„Můžeme nechat ty jízlivé poznámky na jindy?“ zeptala se, čímž ho překvapila. „Jsem si jistá, že než ten příběh skončí, zkusíš z toho nějak obvinit Jamese Pottera.“
Tohle byla rána pod pás. Možná, že přijít za ní byla chyba. Severus vstal, připravený odejít z této místnosti i od ní. „Vidím, že moje vysvětlení nechceš slyšet. Už jsi mě odsoudila, viď? Dobře, potom beru to ´vinen´ a mizím z tvého života.“
Byl už v polovině cesty ke dveřím, když ho dostihla a zadržela ho silným stisknutím ruky. „Políbila tě a já jsem si jistá, že to nebylo poprvé, kdy jsi její rty ochutnal. Popři to, jestli můžeš!“
„Bude na tom záležet? Jsi pokrytec, Hermiono. Hrála podle Brumbálova scénáře, ale ty vůči ní nedokážeš překonat svoji předpojatost. I po všech těch tvých řečech o tom, jak se ve mně ministerstvo mýlí! Jsi největší pokrytec ze všech!“
„Obviňuješ mě a ani jednou jsi to nepopřel,“ trvala na svém Hermiona, i když jí po tváři tiše stékala slza.
„Kašlu na Mary McDonaldovou. Kašlu na ni stejně, jako jsem vždycky kašlal na Hagridovy chlupaté mazlíčky. Mohla by tady teď padnout mrtvá k zemi a já bych pro ni neuronil ani slzu. Takhle kašlu na zasranou Mary McDonaldovou! Připadá ti to jako dostatečné popření?“
Položila mu ruku na tvář a prsty mu přejela po rozzlobeném obočí a ostrých liniích obličeje.
* * *
Už počtvrté kontrolovali její řeč. Soud se měl konat za čtyři dny a Hermiona nechtěla vkročit do soudní síně bez vědomí, že jejich pečlivě připravenou obhajobu nepokazí.
Samozřejmě, že ji nepokazí. Severus si nedokázal představit horlivější a připravenější obhajobu. Byla prostě úzkostlivá, protože to odpoledne měl opustit nemocnici Svatého Munga a být odvezen do Azkabanu. Už nebudou mít možnost se před soudním líčením setkat.
Severus si opřel hlavu o křeslo, zavřel oči a s potěšením naslouchal intonaci jejího hlasu. Bude mu chybět. Netušil, kdy přesně se do ní zamiloval, ale věděl, že mu bude chybět v ten moment, kdy odejde.
Polekal se, když se ho na temeni dotklo něco měkkého a teplého. Otevřel oči a ji zase polekalo, že byla přichycena, jak se ho dotýká. Snažili se komunikovat očima; příliš mnoho muselo být řečeno, ale vůbec nebylo jisté, jestli existují slova, která by dokázala říct všechno potřebné.
Přejela mu rukama po vlasech, a pak se odtáhla. „Musíš být unavený. Já... půjdu, abys mohl odpočívat,“ pronesla, ale neměla se k odchodu.
Bylo bolestivé sledovat její zápas, ale v tu chvíli nemohl nic dělat. Byl, přes všechen svůj nečekaný optimismus, usvědčený pachatel, který za hodinu zamíří do Azkabanu. Na doživotí. Podíval se jí zpříma do očí a snažil se ji přimět, aby to pochopila bez toho, aby to musel vyslovit.
Hermiona popošla blíž a něžně ho políbila na temeno: „Uvidíme se ve čtvrtek.“
Bolelo ho srdce z toho, co jí Osud jeho jménem způsobil.
* * *
„To od tebe byla záměrná krutost,“ pronesla Hermiona, ale neznělo to tak nesouhlasně, jak by mělo. Aby dokázal svůj názor, prakticky tu ženu zabil.
„Kdybys mi nevěřila, bylo by to mnohem horší,“ namítl, ale necouvnul ani o krok.
„Nevěděla jsem, co si mám myslet. Ty poslední dny u Svatého Munga jsem měla dojem, že tě něco drží zpátky a že možná jde o mě... o tebe... o nás. Pak do soudní síně vstoupila ta žena, a mně se zatočila hlava, a jak šly dny, bylo to jen horší a horší, až jsem o sobě začala pochybovat a chtěla tě opustit.“ V pohledu se jí zračilo napětí a prsty měla zapletené v rozcuchaných pramenech jeho vlasů. „Omlouvám se, že jsem přerušila tvé vysvětlování.“ Pustila jeho vlasy, odtáhla se a naklonila hlavu.
„Měla jsi pravdu,“ sdělil jí, ale ona se odmítala podívat na zklamání, o kterém byla přesvědčená, že ho spatří na jeho obličeji. „Něco mě drželo zpátky.“ Slyšela, jak se přibližuje, takže zavřela oči, aby se mu nemusela dívat do tváře, až jí zlomí srdce.
Když se svými rty dotkl jejích, zajíkla se a roztála. Opřela se o něj dřív, než jí kolena vypoví službu. Objal ji pevněji a jistěji. Ukazoval jí svůj zájem o ni, o její ústa, vlasy, záda, a dokonce, i když polibek skončil, stále ji pozorně sledoval pronikavýma očima. „Už nikdy ode mě znovu neutíkej, rozumíš?“
Usmála se a znovu ho políbila.
Stulili se do křesla před právě zapáleným krbem v Potterově knihovně. Byli tak zaujatí jeden druhým, že se Hermiona téměř zapomněla zeptat: „Co měl vlastně ten Maryin polibek do činění s Albusovým plánem?“
„Albus na ni vložil kouzlo, které se aktivovalo, když si přečetla nebo zaslechla slova ´soud Severuse Snapea´. Výsledkem bylo nutkání mě u soudu políbit. Při líbání si náhle vybavila heslo a začala ta světelná šou. Ten starý blázen Albus musel vtipkovat i na smrtelné posteli.“
Ignorovala jeho obvyklé nadávání na bývalého ředitele Bradavic a zeptala se: „Jak bylo to heslo?“
Zvedl bradu a probodl ji pohledem.
„Když zaznělo, byla jsem rozrušená,“ dodala omluvným tónem.
Povzdechl si a něco zamumlal.
Vymanila se z jeho náruče, aby na něj lépe viděla. „Zopakuj to.“
„Můj drahý Severus je sladký jako citrónový bonbon,“ pronesl znovu hlasitěji. Hermiona si nebyla jistá, jestli tomu ten vážný výraz pomáhá, nebo to dělá ještě horší.
Nedokázala se ovládnout a rozesmála se.
„Teď se směješ.“
Zvážněla a vzala jeho tvář do dlaní. „Nech mě, ať tě políbím, a uvidíme, kam to povede.“ Po dlouhém, pomalém polibku se mu zahleděla do očí a pronesla: „Můj drahý Severus nikdy nebude sladký jako citrónový bonbon, ale stejně ho miluji.“
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Příjemná povídka. Dávat dohromady Hermionu a Severuse mi vždycky přišlo trochu zvrácené, vzhledem k věkovému rozdílu typu otec-dcera, ale přežila jsem, dokonce jsem se bavila. Povídek se zachráněným Severusem Snapem nebude nikdy dost :-) "Můj Severus je sladký jako citrónový bonbon." je dokonalé.
Díky za překlad a pozdravuj autorku.
trochu to bylo zvláštní
(katka, 25. 10. 2012 20:52)bylo to trochu zvláštní ale strašně se mi to líbilo mám severuse snapa ráda ale bylo to divné že zrovna hermiona jinak jsem se u toho usmívala bylo to fajn že přežil(teda jako přežil)
Diky!
(M.G., 5. 11. 2011 10:40)To bylo krasne!:-) Vazne, den mi zacal docela dost sedive, ale pri teto povidce jsem se musela nevedomky usmivat. Ach, me zkousene romanticke ja plesa!!:-D Diky, Jacomo, vazne jsem si to uzila;-).
Re: Diky!
(Jacomo, 16. 11. 2011 12:12)Tak to mě ovšem těší dvojnásob. Romantická já prostě potřebují svou pravidelnou dávku :-D
:-D
(Ivet, 5. 11. 2011 18:02)Tak to bylo dokonalé-úplně chápu Severusovy nadávky na adresu ,,toho starého blázna" :-D taky jsem asi právě skoncovala s citronovými bonbony-mohla bych se jimi totiž udusit :-)
Re: :-D
(Jacomo, 16. 11. 2011 12:05)Aneb jak odnaučit děti mlsat a ušetřit práci zubařům... A pak že není psaní ff záslužná činnost! :-D
...
(solace, 29. 10. 2011 17:59)Scény z nemocnice boli nádherne emotívne, veľmi sa mi páčili. A dostala ma táto veta: "Bolelo ho srdce z toho, co jí Osud jeho jménem způsobil." A na vyváženie nechýbal humor, Dumbledorove intrigy a Severus sladký ako citrónový drops :-DD Krása! Veľká vďaka za preklad.:-)
;))
(Luisa, 26. 10. 2011 11:05)Tak to byla chuťovka, už nikdy nepozřu citronový drops bez postranních myšlenek:))Děkuji za skvělý překlad.
Re: ;))
(Jacomo, 26. 10. 2011 12:59)Ha, to mě nenapadlo! Ale když já bonbony nejím... Díky!
Chudák Severus
(GwenLoguir, 25. 10. 2011 16:12)
a tá ženská tiež... ak ho nemala raada musela pobozkať...
Ďakujeme, krásna poviedka.
Re: Chudák Severus
(Jacomo, 26. 10. 2011 12:59)A kdo polituje Hermionu, holku jednu žárlivou? Takhle vyvádět kvůli jedné puse... :-)
....
(Zuzana, 24. 10. 2011 18:41)
To bolo nádherné. Celá tá svetelná show - to je celý Albus :D aj bozkávajúca ženská pre profesora :D
Komete prajem aj ja skoré uzdravenie a Tebe za toto dielo obrovské ďakujem.
Re: ....
(Jacomo, 26. 10. 2011 12:58)Jo jo, Albus v celé své kráse a... poťouchlosti. Ale vlastně roztomilé :-) Díky.
:o)
(kometa, 24. 10. 2011 17:47)
Jacomo, z celého srdce díky moc - a autorce vyřiď, že jí taky děkuji. To bylo krásné pohlazení. Sladce citrónový Severus a nemocniční polévka mě dostaly :-D A Albusovy kejkle a světelná show :-D
Opravdu děkuju, tvé věnování a to, že na mě myslíš, pro mě moc znamená :-)
Re: :o)
(Jacomo, 26. 10. 2011 12:57)Udělat někomu radost se samo o sobě dárkem, nemáš mi vůbec za co děkovat.
...
(Maitter, 16. 9. 2015 14:46)