Ti, kteří přežili - první kapitola
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2544317/1/Survivors
Od konce války a Voldemortovy definitivní porážky uběhly téměř tři měsíce. Lidé si začínali zvykat na myšlenku, že opět přežili, a dělat si plány do budoucna – porodnost stoupla, ostatně jako vždycky po válce.
A Hermiona si uvědomila, že Severuse Snapea nikdo neviděl – aspoň podle jejích informací – od okamžiku, kdy ho propustili od Svatého Munga. Což už bylo dva měsíce.
Po tom, co mu Voldemort udělal… no nakonec evidentně uvěřil, že je Snape zrádce. Slyšení probíhala v době, co byl v kómatu a pod neustálým dohledem u Svatého Munga. Vzhledem k tomu, že Ron byl… pryč… a Harry také ležel v nemocnici, přednesla většinu důkazů Hermiona, včetně několika, o kterých věděla, že by je kluci nechtěli vytahovat, jako například jak je Snape ve třetím ročníku zachraňoval před vlkodlakem a usvědčeným vrahem a jak profesor Brumbál opakovaně upozorňoval Harryho na Snapeovy schopnosti v nitrobraně a nitrozpytu. Soud se na základě zvážení všech důkazů rozhodl, že smrt profesora Brumbála spíše než vraždu představovala hrdinskou oběť. V době, kdy se Snape probudil a jeho tělo se konečně začalo uzdravovat, už byl očištěn. Moc ho nepotěšilo ani tiché uznání, ani probuzení. Jakmile mu to dovolili, odešel od Svatého Munga a zmizel.
Někdy poté se Hermiona sesypala a měsíce proplakala. Ron byl pryč a v některých dnech se jí zdálo, že za to porážka Voldemorta ani nestála.
Když se konečně vzpamatovala, začala hledat „svoje“ lidi a opět si je trochu začleňovat do života. Harry… no, právě teď se cítil trochu ztracený a vyplašený, ale byla s ním Ginny, a tak budou v pořádku. Dobře se srovnával s magickou paží, která nahradila jeho skutečnou, což bylo dobré. Zbytek rodiny Weasleyových se taky snažil dát do kupy. Její rodiče naštěstí většina toho všeho minula, protože zůstali v bezpečí ve světě mudlů. Lenka byla v pořádku, Neville taky. Učitelé – kromě chudáka profesora Kratiknota, jehož ztráta ji bolela skoro stejně jako Ronova – byli rovněž v pořádku.
Ale nikdo nevěděl, kde je profesor Snape. A ani se o to nestaral.
Zkusila školu – leč bezvýsledně. Domácí skřítci jí sdělili, že si odnesl všechny svoje věci a knihy; přestěhovali mu to všechno k hranicím pozemků a on poté zmizel. Kam, to nevěděli. Ale překvapilo ji, když jí řekli, že Winky šla s ním. Prohlásila, že potřebuje, aby se o něj někdo staral, a vypadal velmi špatně. Ostatní domácí skřítci si podle všeho mysleli, že je dobře, že má Winky něco konstruktivního na práci a dál o tom nehloubali.
Nakonec jí pomohla až Madam Pomfreyová. Pro případ, že by se přes prázdniny vyskytl nějaký důvod, měla přístup ke všem záznamům učitelů i studentů. Nejprve se zdráhala Hermioně tuto část informací poskytnout, ale nakonec podlehla jejím naléhavým prosbám a očividnému zájmu a dala jí Snapeovu letní adresu.
Hermiona se přemístila na něco, z čeho se vyklubal dvorek opuštěného domu. No, ne úplně opuštěného, ale rozhodně chátrajícího. Prodírala se bující zahradou a přemýšlela, jestli bude třeba jít daleko… Nikoliv. Povážlivě nakloněná cedule s názvem ulice se objevila přímo před ní. Tkalcovská ulička, stálo tam. Takže byla na správném místě… a jak si uvědomila, když se rozhlédla kolem, minimálně polovina domů vypadala stejně sešle jako ten, který právě míjela. Zabloudila pohledem dál před sebe a spatřila v dálce tovární komíny. Jenže přestože bylo poledne, nevycházel z nich žádný kouř. Aha. Tovární čtvrť, nejspíš jedna z těch, kde továrny zavřeli a čtvrť, zbavená příjmů, začala umírat. Z téhle mnoho nezbylo, i když před dvaceti nebo třiceti lety to muselo být dost živé místo.
A tehdy tu Snape žil. Nikdy se neodpočinul od stresu, že?
Zamířila ulicí k poslednímu domu. Ano, v předzahrádce ležel zarostlý dračí kámen a dům, i když nevypadal nijak honosně, aspoň nepadal. Byl malý a ošuntělý, ale přesto vykazoval drobné známky toho, co pokládala za náznak přítomnosti Winky… čistá okna, pečlivě zametený chodník a podobně. Neuměla si představit, že by se Snape obtěžoval se zametáním.
Došla ke vstupním dveřím a poněkud opatrně zaklepala. „Haló?“ zavolala pro případ, že by měla Winky nařízeno neotvírat dveře mudlům. „Tady Hermiona Grangerová…“
Chvilku na to se dveře s bouchnutím otevřely a ona hleděla na Winky, navlečenou do čistého růžového povlaku na polštář. Malá skřítka vyslala k Hermioně hluboce podezíravý pohled. „Co si přejete?“ zeptala se. „Žádné oblečení tu není potřeba.“
„Nepřinesla jsem žádné oblečení. Ani je nepotřebuješ. Já jen…“ Najednou se cítila trochu trapně. Začala Snapea shánět, aniž by o tom nějak přemýšlela. Jen hledala každého, koho chtěla vrátit zpátky do svého silně otřeseného obrazu světa, a když ho nebyla schopná najít, hledala dál a… on tam nebyl. Prostě zmizel. Už tak bylo špatné, že lidé zemřeli a ona si musela vybudovat svůj nový svět bez nich. A už nechtěla dopustit, aby lidé mizeli. „Bála jsem se,“ přiznala po chvíli. „Odešel z nemocnice a já jsem nemohla najít nikoho, kdo by ho od té doby viděl.“
Winky se trochu uvolnila, očividně se jí ulevilo, že ta dívka s úchylkou ukrývání čepiček se nechystá vykřikovat něco o právech domácích skřítků. „Pán Snape na tom není dobře,“ svěřila se Hermioně s ustaraným pohledem. „Rány způsobené Pánem zla se hojí pomalu. Winky se o něj bojí.“
Hermiona přikývla. „Jsem ráda, že tu jsi a staráš se o něj,“ řekla a pohlédla za záda Winky do malého, sešle vyhlížejícího obývacího pokoje. „Mohl by tu zemřít, aniž by kdokoliv zjistil, že je s ním konec.“
Winky také přikývla a náhle se zatvářila mrzutě. „Za pánem Snapem nikdo nechodí,“ připustila. „Slečna Grangerová je první návštěva od chvíle, co jsme sem přišli. Nechodí žádné dopisy a on nechce papír. Dokonce Winky řekl, aby šla pryč, ale ona nešla. Winky může být… volná…“ při tom slově se otřásla, „ale pozná, když je na tom někdo tak špatně, že potřebuje, aby se o něj pečovalo.“
Hermiona přisvědčila. „Zachoval se velmi statečně,“ řekla tiše. „Byl jediný, kdo se odvážil špehovat v takové blízkosti Pána zla.“ Udělal spoustu věcí, které nebyly zrovna obdivuhodné, ale pro Hermionu jeho ochota riskovat život kvůli otravnému a nevděčnému kouzelnickému světu hodně znamenala.
Winky s ní souhlasila, ale stále se mračila. „A on je nepochopený,“ prskala podrážděně. „Považuje se za nežádoucího. Winky si myslí, že by si nejradši lehl a utrápil se k smrti, ale Winky ho nenechá.“
„To je dobře, Winky,“ usmála se Hermiona. „Můžu jít dál? Ráda bych zkontrolovala, jak se mu daří… Nejsem přímo lékouzelnice, ale nějaké zkušenosti mám. Možná bych mohla pomoct.“
„Jestli může slečna Grangerová pomoct, slečna Grangerová je vítaná,“ řekla Winky a otevřela dveře dokořán. „Pán Snape bude křičet, vždycky křičí, když se mu pomáhá, ale slečna Grangerová to musí ignorovat.“
„Na to jsem zvyklá,“ ujistila ji Hermiona a vešla do pokoje, který téměř připomínal kobku. Její knihomilská dušička se na moment zatetelila nadšením nad všemi těmi knihami kolem. „Kde je?“
„Pán Snape dnes neopustil lože,“ pronesla Winky trochu ustaraně. „Dělá to teď častěji než dřív. Jí, když mu Winky přinese jídlo, ale ne moc. Winky si myslí…“ Zachvěly se jí rty. „Winky si myslí, že se pán Snape nechce uzdravit.“
„Aha, tak nechce?“ pronesla Hermionu poněkud ponuře a semkla rty. „V tom případě mi ukaž jeho pokoj. A Winky… nevaruj ho.“ Náhle se ušklíbla. „Nečekané podráždění by mu mohlo vrátit trochu ohně.“
„Být volný má své výhody,“ připustila Winky, když otevírala dveře ukryté za jednou z knihoven a vedla Hermionu nahoru po úzkých schodech. „Winky může dělat to, co je dobré pro pána, a ne jenom to, co je jí řečeno.“
Věrna svému slovu Winky Snapea nevarovala… jen otevřela dveře do ložnice a vběhla dovnitř. Vydávala přitom mlaskavé zvuky a sbírala knihy z podlahy. Minimálně jedna z nich vypadala, že byla hozena. To nebylo zrovna dobré znamení… jestli na tom byl tak zle, že by opravdu riskoval poškození knížky…
S touto myšlenkou vkročila Hermiona do místnosti a získala tak na muže lepší výhled. Jenom skutečnost, že ji válka zanechala téměř imunní, jí zabránila couvnout před tím, do čeho se právě teď pouštěla.
Snape ležel zabořený zády do polštářů, oči zavřené. Od té doby, kdy jej viděla naposled, mu jizvy na tváři moc nevybledly. Jedna, která se táhla přes jeho nyní prázdnou očí jamku, byla stále fialová a vypadala podebraně. Všimla si, že ztratil hodně na váze a to neměl mnoho co ztrácet. Při jeho výšce ho s Lenkou byly schopné z Voldemortova doupěte vynést. Teď by to pravděpodobně zvládla sama. Volná noční košile, kterou měl na sobě, nezakrývala ani jizvy na krku, a jak jí pohled klouzal dál, viděla, že odhaluje popáleniny na pažích i zmrzačené ruce… Říkali, že mu zůstalo jen sedm prstů. Oba palce měl ještě na své místě, jako kdyby si je Voldemort schovával na později…
Znovu popošla o kousek dál. Neznámé kroky ho musely probudit, pokud spal, nebo zaujaly jeho ucho, pokud ne. Otevřel zbývající oko, zmrzačenou pravou rukou zašátral na nočním stolku po hůlce a dlouhou dobu se na ni s naprosto neproniknutelným výrazem jen díval. Pak se mu na tváři usadila známá maska pohrdání, mírně se od ní odvrátil a uhnul očima. „Jděte pryč.“
„Poté, co jsem strávila týden snahou vás najít? To tedy ne.“ Hermiona přešla k posteli a přinutila se na něj podívat s chladným odstupem. „Vypadáte jako pytel sraček,“ sdělila mu stroze.
Zamrkal a překvapeně se k ní otočil. Nikdy dřív ji neslyšel nadávat… vlastně málokoho. A už vůbec ne jemu. „Okouzlující. Trvalo vám celý týden přijít s takhle jadrným komentářem? Pokud ano, nedosahuje vaší obvyklé úrovně přípravy navíc.“
„Ne, to byla improvizovaná urážka. Jestli chcete, můžu se tomu napříště věnovat víc.“ Hermiona vytáhla hůlku. „Teď jen držte.“
„To tedy rozhodně ne!“ posadil se a trochu zakolísal. „Slečno Grangerová, seberte sebe, svou hůlku a svou nestydatou všetečnost a okamžitě vypadněte z mého domu!“
„Ne,“ usmála se na něj sladce. „Co uděláte, pane profesore? Dáte mi trest? Seberete kolejní body? Tohle už nefunguje.“
Přimhouřil oči: „Co chcete?“
„Zjistit, jestli moje vášnivá obhajoba vaší osoby před Starostolcem nebyla zbytečná,“ pronesla rázně. „Musela jsem mluvit velmi tvrdě, abych vás udržela mimo Azkaban, Severusi Snape, a nemám v úmyslu nechat vás to jakýmkoliv způsobem zmařit.“
Znovu přimhouřil oči. „Takže vám mám co děkovat za své… propuštění.“ Téměř zavrčel. „Vypadněte, slečno Grangerová. Nestojím o vaše vměšování, o vaši pomoc a už vůbec ne o vaši lítost.“
„Pokud jde o to první, tak nejste v pozici, abyste mi v tom zabránil,“ řekla klidně a snesla jeho pohled. „To druhé dostanete, ať chcete nebo ne. A to třetí jsem vám nikdy nenabízela a nemám to v úmyslu ani teď.“ Klekla si vedle postele, čímž mu vrátila výhodu výšky, a zamávala nad ním hůlkou s vysláním jednoduchého diagnostického kouzla. „Máte moji vděčnost, to ano, ale mou lítost nikoliv.“
S rozzlobeným nadechnutím vztekle zasyčel, ale měla pravdu. Na to, aby odrazil její kouzlo, byl příliš slabý, hůlka, pro které sáhl, mu jen neužitečně spočívala v ruce. Byl vyčerpaný téměř až do bezmocnosti, což ji šokovalo. Nikdy se jí nijak zvlášť nelíbil, ale vždycky vypadal tak mocný a tak silný; takže vidět ho jako – no smrtelníka – byl blesk z čistého nebe. Posadila se na paty a znovu se mu zahleděla do tváře. Opravdu zahleděla, způsobem, jakým to ve škole nikdy neudělala. Bolest a utrpení mu v obličeji vyryly hluboké vrásky, vrásky, které se v posledních několika měsících ještě prohloubily, ale byly tam už dlouhou dobu předtím. Stále byl bledý, což byla známka neustálého stresu a pravděpodobně také podvýživy. Stručně řečeno, vypadal jako… čtyřicetiletý muž, kterému mohlo být i o deset let více, vyčerpaný a zničený lety napětí, kterého může poslední rána dorazit, protože bude příliš slabý na to, aby jí vzdoroval.
„Winky?“ zeptala se tiše. „Je tu nějaká další ložnice?“
„Ano,“ odpověděl Winky, přičemž Snape jim oběma věnoval jedovatý pohled.
„Proč, slečno Grangerová?“
„Připrav ji, prosím. Chvíli tu zůstanu,“ řekla Hermiona podivně klidným hlasem. Necítila klid. Nevěděla, co cítí. Zmatek, vztek, vinu, nespokojenost, předurčení… to všechno v jednom točícím se víru.
„To neuděláte,“ zasyčel Snape.
„Udělám.“
Ušklíbl se. „Chováte se jako mimořádně nepřesvědčivá a nevábná utěšitelka, slečno Grangerová,“ vyplivl. „Navrhuji vám, abyste to vzdala dřív, než ze sebe uděláte ještě většího blázna.
„Ne,“ namítla tiše a vstala. „Je mi úplně jedno, co si o mně myslíte, pane profesore. Ale já vám něco dlužím. Jestli se k tomu dluhu nikdo jiný nehlásí, pak je to na mně.“
Něco v jejím hlase ho umlčelo a černé oko ji sledovalo s nečitelným výrazem. Přikývla, otočila se a odešla bez jediného dalšího slova z místnosti.
Umlčení netrvalo dlouho.
Během několika příštích dnů byla Hermiona vystavena plné síle vzteku a krutosti Severuse Snapea. Byl působivý, kreativní a neúnavný. Napadal její inteligenci, vnímavost, sílu, trénink, techniku, postoje i to, jak vypadá. Bolelo to, ale snažila se nedat to najevo a nikdy mu ten hněv neoplácela. Když odpovídala, činila tak klidně a upřímně. Když ne, zachovávala si prázdný výraz a naprosto ho ignorovala.
Mátlo ho, že se zvládla takhle chovat. A ona měla podezření, že by toho nebyla schopná, kdyby nepocházela z mudlovské rodiny.
Když byla ještě velmi malá, otcova matka zemřela po hodně dlouhé nemoci. Velmi jasně si pamatovala, že když jí bylo asi šest, se slzami v očích se ptala tatínka, proč je babička někdy tak mrzutá. Vysvětlil jí, že když mají lidé bolesti – a zejména když je mají dlouhou dobu – snižuje to jejich sebeovládání a často kolem sebe tlučou hlava nehlava. Tehdy tomu tak docela nerozuměla, ale teď jí to pomohlo… pochopit, proč je tak zoufale zlý – proč vždycky byl – což jí umožnilo si od toho udržet alespoň trochu odstup. Kouzelníci zřídka bývali dlouhodobě nemocní… když byl někdo natolik nemocný nebo zraněný, že nemohl být rychle vyléčený, pobýval obvykle v nemocnici, a ani tehdy to netrvalo tak dlouho jako u mudlů.
Takže tolerovala jeho výlevy, ačkoliv byly stále sžíravější. A po devíti dnech přišel zázrak… místo křiku nebo vrčení k ní, když vešla s tácem do pokoje, vzhlédl a položil jí otázku: „Vděčnost za co?“
Zamrkala. „Co tím myslíte, vděčnost za co?“ zeptala se, přitáhla si k posteli židli a posadila se. Namočila čistý hadřík do misky stojící na tácu… do výtažku z hrbouna, zeměžluči a pár dalších věcí. Winky dělala, co mohla, ale o léčení toho mnoho nevěděla a většinou byla pouze schopná udržet Snapea, jeho jizvy a okolí čisté. S ponurým pobavením si všimla, že se jeho vzhled zlepšil.
Když ho vzala za ruku, vyhrnula mu rukáv a jemně mu potírala jizvy na paži, nesnažil se jí doopravdy vytrhnout. „Když jste dorazila, řekla jste, že mi patří vaše vděčnost, nikoliv lítost. Vděčnost za co?“
„Za moc věcí,“ pronesla během pečlivého ošetřování hubené ruky. „Chcete seznam?“ Neucuknul, když se ho znovu dotkla. Pomyslela si, že je to pokrok.
„Jeden příklad bude stačit. I když neočekávám, že budete schopná se omezit jen na jeden,“ dodal a stiskl rty, když mu přejela po ruce dolů, aby potřela pahýly jeho ukazováčku a malíčku.
„Jeden příklad.“ Pustila se do druhé ruky. „No dobře. Ve třetím ročníku jste se postavil vlkodlakovi a usvědčenému vrahovi – který, jak jste věděl, chtěl zabít vás osobně – a to ozbrojený pouze svojí hůlkou a dlouholetou záští, abyste ochránil tři studenty, které jste ani neměl v oblibě.“
„Dost chabý příklad. Postavil bych se Blackovi a Lupinovi tak jako tak, vy jste se do toho jen pitomě připletli.“ Zahleděl se na ni, ale neodtáhl se, když si posunula židli k čelu postele, rozevřela mu horní část košile, aby mu trochu ošetřila větší jizvy na krku.
„Postavil – to ano. Ale utíkal z Lupinovy pracovny do Chroptící chýše ani ne devět minut – to ne.“ Zamrkal a ona se ještě o kousek pousmála. „Použila jsem myslánku a stopky.“
Překvapeně zvedl obočí: „Proč? A co to dokazuje?“
„Víte, oba jste nám řekli, kdy jste odešli. Profesor Lupin viděl, jak byl Ron vtažen do tunelu pod vrbou, když se nacházel ve svém kabinetu. Vy jste viděl jeho vstoupit do tunelu z téhož místa. Bylo snadné vrátit se ve vašich vzpomínkách a časech zpět.“ Skutečně ho to zaujalo, a tak dál pokračovala v jemném potírání jizev na jeho tváři. Obvykle ji v takovéhle blízkosti nestrpěl. „Zkoušela jsem to sama, chůzí i během… v pozvolnějším tempu to bez zastavení zabere kolem osmnácti minut. Když si přichvátnete, tak možná čtrnáct. Když jsem běžela svým nejrychlejším tempem, zvládla jsem se dopotácet do Chýše se sípáním za necelých jedenáct. Profesor Lupin to dal za dvanáct, bez zadýchání, ale on je v překvapivě dobré kondici.“ Oddálila ruku s hadříkem a vážně se mu zahleděla do zbylého oka. „Udělal jste to pod devět. Musel jste celou cestu sprintovat.“
„Podceňujete moji nenávist k Blackovi, slečno Grangerová,“ namítl, ale hlas měl mnohem tišší.
„Ale ne. Pokud by byl Sirius to jediné, na co jste myslel, popadl byste za límec Popletala, obklopeného hrstkou mozkomorů, přilétl do Chroptící chýše na koštěti a nečinně čekal, až vás zahrnou ovacemi. To by trvalo jen o pár minut déle.“ Zavrtěla hlavou. „A byl tam několik týdnů. Nebylo proč spěchat kvůli němu nebo kvůli profesoru Lupinovi. Jedinou časovou tíseň představovali tři velmi, velmi hloupé děti, které bezstarostně vběhly do náruče člověku, o kterém jste měl všechny důvody se domnívat, že je krutý a nelítostný vrah.“ Neklidně se pohnul a zamračil, ale nepromluvil, tak pokračovala. „Popadl jste hůlku a běžel k tomu stromu, přičemž jste pravděpodobně s každým vydechnutím na ty kolosální pitomce nadával. Jsem si naprosto jistá, že byste nás nechal kvůli tomuhle konkrétnímu kousku s radostí vyloučit, kdyby vám to bylo dovoleno.“ Pokrčila rameny a znovu se mu podívala do oka. „Ale nenechal byste nás zemřít.“
Svaly, díky příliš hubené tváři dobře viditelné, se mu na zaťaté čelisti pohnuly. „Vypadněte,“ zavrčel a otočil se obličejem ke zdi.
Přikývla. Čekala, že… bude lpět na ochranném brnění Ošklivého umaštěného mizery a narušení té slupky ho rozzuří. Napadlo ji, že náhlý hněv může znamenat, že se jí podařilo zasáhnout ho na citlivém místě. „Tu misku tady nechám. Nechte Winky, ať se postará o zbytek jizev,“ sdělila mu klidně. „Jestli ne… a ona mi to poví… vrátím se, odčaruji vám noční košili a udělám to sama. Nedovolím vám se týrat.“
Když opouštěla pokoj, provázelo ji pořádně jadrné zaklení.
Noc poté probudil Hermionu vyděšený výkřik. Neville, vynořilo se jí v zamlžené mysli, když se škrábala z postele ještě napůl spící. Harry, Ginny, Bill… všichni trpěli nočními můrami…
Než se dostala ke dveřím, probudila se natolik, že se upamatovala, kde je a čí to musí být noční můra. Zrychlila a utíkala krátkou úzkou chodbou ke dveřím jeho ložnice. Byly otevřené a Winky už byla uvnitř, ale její zoufalé prosby ho nebyly s to probudit. Ani tón jejího hlasu tomu moc nepomáhal.
„Uklidni se, Winky!“ zašeptala, protáhla se kolem vyplašené skřítky a nahnula se nad postel. Oko měl otevřené dokořán, ale neviděl, házel sebou pod přikrývkou a v mávání jeho rukou rozeznala gesta kouzlení. Křik se změnil ve vyděšený nářek a skuhrání. Bolelo ji to slyšet.
Moc si přála, aby jí to nebylo tak důvěrně známé.
„Pane profesore…“ Ne, tohle teď nebude fungovat, na to byl příliš daleko. „Severusi,“ pronesla jemně a snažila se udržet tón hlasu laskavý a uklidňující. „Severusi, podívej se na mě. Všechno je v pořádku. Je to jen sen.“ Položila mu ruce na rameno a na tvář a velmi jemně se ho dotýkala. „Ššš… ššš, všechno je v pořádku, Severusi. Není to skutečné. Podívej se na mě, Severusi, všechno je v pořádku. Už jsi v bezpečí, ššš…“
Opakovala ta slova i jeho jméno pořád dokola, dokud se muž nezklidnil a sen neodezněl. Pak krátce zamrkal a podíval se na ni. „C-co…“ roztřeseně se nadechl. „Slečno Grangerová-“
„Hermiono,“ opravila ho a pomalu své ruce odtáhla. „Za daných okolností… Hermiona.“ Uviděla, jak se napjal, a uvědomila si, jak se musí cítit zahanben její přítomností. „To je v pořádku,“ pronesla znovu a trochu smutně se usmála. „Opravdu. Po… tom všem… už nikdo z nás nezvládne spát celou nebo každou noc klidně. Až se to stane mně, můžete mě vzbudit na oplátku zase vy.“
Pomalu přikývl a znovu se zklidnil. „Předpokládám, že to v současnosti není neobvyklé,“ řekl ponuře. „Já… udělám to, slečno Grangerová.“ Zkřivil tvář, jako kdyby polkl něco hodně hořkého. „Děkuji vám,“ zachrčel, takže bylo jasné, že jí není vděčný ani trochu.
„Není zač,“ odvětila tiše a zvedla se k odchodu. „Ať vám Winky přinese trochu čaje nebo něco takového. Něco uklidňujícího a normálního. Zjistila jsem, že to pomáhá.“ Přikývl a náhle se zatvářil poněkud překvapeně. Se zíváním vyklouzla ven, a až když se vrátila do své ložnice a podívala se na sebe, musela se poněkud ironicky ušklíbnout.
Buďto byla tohle ta naprosto dokonalá noc na oblečení delikátní slonovinově bílé saténové noční košilky, nebo to byla ta naprosto špatná. Nedalo se odhadnout, jaký měl názor na to, že vlastní takovou věc nebo že ji má na sobě v jeho domě. Přesto, ať už si svůj názor na ni opravil kterýmkoliv směrem, rozhodně ho během jeho doznívajících záchvatů paniky překvapila. To tedy bylo něco.
* * *
Čaj!
Vtrhla mu do ložnice, ponížila ho tím, že ho viděla v době jeho ještě horší slabosti, celou dobu byla nesnesitelně klidná, producírovala se tam v kraťounké noční košilce, o které jen bozi vědí, jaký má bizarní účel… a pak ta holka měla tu naprostou drzost nabídnout mu ČAJ!
Severus si uvědomil, že skřípe zuby. Přinutil se přestat – nepotřeboval bolest hlavy, kterou by mu to přineslo – a posadil se. Seskládal polštáře na hromadu, aby se o ně mohl pohodlně opřít. Winky se objevila s navrženým čajem a také – v duchu si povzdechl – se sušenkami. Prostě se nemohla zbavit svých zvyků. „To stačí,“ sdělil jí. Věnovala mu ustaraný pohled, ale přikývla a zmizela.
Winky představovala téměř jistě to jediné, co ho udrželo naživu poté, co se vrátil do tohoto domu. Nebyl jí za to nijak zvlášť vděčný.
Malá izolovaná část jeho mysli byla schopná identifikovat, že to, co prožívá, je těžká klinická deprese. Téměř jistě sehrála svou roli posttraumatická stresová porucha. Nervy napínané celá léta k prasknutí konečně povolily. Analytická část jeho mozku chápala, proč se mu nijak zvlášť nechce dál žít. Přesto se to nedalo změnit.
Ventilovat část svého bezmocného hněvu a trápení na tu Grangerovic holku pomáhalo. Trochu. Pomáhalo by to víc, kdyby lépe reagovala, ale nebyla vždycky schopná zakrýt, že se cítí ublížená, a to mu přineslo aspoň nějaké zadostiučinění. Přesto to vypadlo, že po ní většina jeho slov steče jako voda po skle, což ho rozčilovalo.
Napil se čaje a zamračil se. Proč je vlastně tady? Nikdy to pořádně nevysvětlila, kromě onoho jejího prohlášení během prvního dne… že mu jsou dlužni. Kdo? A proč si podle všeho myslí, že je její povinností ten dluh splatit? Její přítomnost byla záhadou, a proto ho dopalovala.
Byla nebelvírka. Nebelvíři byli sentimentální a měli romantické představy o cti. Bylo možné, že si myslela, že mu Potter něco dluží a snažila se ten dluh splatit. Nebo možná škola… nebo dokonce celý kouzelnický svět. Ano, to by pasovalo… byl „hrdina“ (jak nechutně ubohá představa, nechápal, proč se to zdá tak vtipné) a dlužili mu chválu a uznání. Nedostalo se mu jich. Tak mu je Hermiona Grangerová se svými neuspořádanými prameny vlasů, vytrvalostí a náhlou, podivnou vyspělostí přišla udělit osobně. Pečovat o něj, když je slabý, snášet jeho vztek a urážky, nabídnout mu péči a úctu, kterou si zasloužil a která mu byla odepřena.
Když o tom teď přemýšlel, nebylo to vtipné.
Zítra vstane. Vstane, bude silnější a vyhodí tu ctižádostivou, do všeho se pletoucí malou mrchu ze svého domu. Osobně.
* * *
„Proč to Hermiona dělá?“ zeptala se Winky druhý den. „Přijde sem a slouží pánu Snapeovi jako domácí skřítka?“
Hermiona zamrkala. Uvědomila si, že skřítce se to takhle muselo jevit. „Je to… složité,“ řekla po dlouhé odmlce.
Leštily nádobí a nábytek. Winky byla trochu v šoku, když Hermiona sešla dolů a trvala na tom, že bude pomáhat, ale dovolila jí to, když jí Hermiona vysvětlila, že potřebuje něco dělat. Zdálo se, že nervozita je něco, čemu rozuměla. A konečně začala používat Hermionino křestní jméno.
„Složité,“ pulírovala Winky pilně mosazný svícen. „To se obvykle říká, když někdo něco neví nebo nechce říct. Winky se nebude ptát, pokud jde o to druhé, ale pokud jde o to první, měla by o tom Hermiona přemýšlet.“
„Myslím, že by Hermiona měla,“ přikývla dívka na souhlas a přejela měkkým hadříkem po stříbrném rámu obrazu. Pohyblivý kouzelnický obraz zobrazoval hubenou ženu s nehezkým obličejem, která držela v náručí tmavovlasé batole s povědomým zobákovitým nosem. Severus – po minulé noci se jí v hlavě natrvalo usadilo jeho křestní jméno – byl překvapivě roztomilé dítko, i když už tehdy měl ve tvářičce výraz neústupnosti. „Nechci ho ztratit,“ řekla tiše po další dlouhé odmlce. „Nejsme zrovna přátelé… polovinu času, co jsme stáli na stejné straně, jsme o tom ani nevěděli. Ale je mi… blízký, jestli chápeš, co tím myslím. Je součástí mého světa, dokonce i když to není ta část, kterou bych měla v bůhvíjaké oblibě.“
Winky přikývla. „Svět se moc, moc změnil,“ pronesla vážně. „Zejména letos. Mnoho dobrých věcí je pryč, mnoho věcí se navždycky změnilo. Winky je ráda, že má něco blízkého. Někoho, kdo potřebuje její péči.“
I Hermiona přikývla, se staženým hrdlem. „Před několika měsíci… jsem… ztratila někoho, koho jsem moc milovala,“ řekla tiše. „Jediného člověka, do kterého jsem kdy byla zamilovaná. A zemřeli i další mí přátelé. Mnoho dalších bylo zraněno, s trvalými následky.“ Hlas se jí zlomil a ona sklopila k obrázku oči zalité slzami. „Asi je to sobecké, ale nemůžu ho nechat… zmizet. Už tak je dost špatné, že jsou lidé pryč, když zemřou, ale být pro svět mrtví, když jsou ještě naživu…“
Winky natáhla svou malou ručku a položila ji Hermioně na předloktí. „Winky ví, jaké to je ztratit lidi,“ řekla tiše. „Winky je ráda, že Hermiona brání pánu Snapeovi ztratit sám sebe.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ráda bych Winky,“ hlesla, „ale myslím, že se mi to nedaří. Chci pomoct, ale…“ Naštvaně vydechla. „Lidi jde tak těžko opravit,“ řekla smutně. „Kdyby byl třeba… třeba hodiny nebo lektvar, mohla bych ho otevřít nebo vydestilovat z něj jednotlivé kousky, najít ty špatné a opravit ho. Ale nemůžu. Všechno, co můžu, je… být tady. Ať už to pomáhá, nebo ne. Aspoň ví, že není zapomenutý.“
„Hermiona pomáhá,“ řekla Winky vážně, a pak se náhle usmála. „Dává pánu Snapeovi možnost na někoho myslet a na někoho křičet. Teď znovu vstává z postele a dnes ráno hodil hrnkem. Přimět Hermionu odejít je dobrý důvod k tomu dostat se do lepšího stavu.“
Hermiona zamrkala a nakonec se smutně usmála. „No, jestli to funguje takhle, pak myslím, že se to dá počítat jako pomoc.“ Znovu se zadívala na malého Severuse, pak obrázek odložila a pustila se do stříbrných lžiček.
Poznámka autorky: Zpětná vazba je samozřejmě vždy vítaná. A opravdu mě vede k tomu psát rychleji!
Poznámka překladatelky: Mě vaše komentáře bohužel k rychlejšímu přidávání kapitol než jedenkrát týdně nepopostrčí (reálný život si žádá svůj čas), ale vaše reakce jsou pro mě vítané stejnou měrou.
Komentáře
Přehled komentářů
Sovicko, teprve dnes jsem objevila tvůj famózní překlad teto povidky. ...po přečtení první kapitoly, nemám slov. Už jsem četla povidky např od Loten, ktera popisuje zlomeného a rozbitého Severuse. Ale tahle povidka je jina, drsnější, syrovejsi a opravdovejsi. Z války si nutne i kouzelníci museli odnést fyzicke šrámy a Severus urcite nebyl jedinym psychicky zlomenym. Hermiona potřebuje byt evidentne uzitecna, musí mit cíl, výzvu. ...to tedy rozhodne má. Winky je svým způsobem také zlomena, vlastně si jsou s Hermionou velmi podobne.
Už první kapitola mne dojala k slzám, tak doufám, že neprořvu celou povídku :)
...
(Zuzana, 5. 11. 2013 17:08)Akosi som sa v tom množstve poviedok ktoré mám rozčítané zabudla pozerať aj sem. Mrzí ma, že komentujem tak neskoro, ale aspoň si môžem prečítať šesť kapitol naraz:) a potom sa zaradím a budem čakať na ďalšie. Už prvá kapitola ma chytila za dušu:)
Re: ...
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:45)Naprosto tě chápu - ve všem. Taky nestíhám číst všechno, dokonce už ani na kiži, a taky mě tahle povídka chytila od počátku. Překládat ji je něco úžasného.
Máš skvelý vkus
(GwenLoguir, 5. 11. 2013 13:44)keď tu už zablúdim (že mám výnimočne čas alebo som príliš unavená na všetko a prešla som si svoje najnavštevovanejšie stránky), tak am tu pravidelne niečo zaujme.
Re: Máš skvelý vkus
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:43)To mě těší. Doufám, že si povídku užiješ (a nejen když budeš unavená).
rozhodne zaujalo
(leporelo, 22. 10. 2013 10:40)Mrzuty Severus nastvaty na cely svet s mnozstvom osobnych demonov...kraaaasa ;-) poviedka vyzera ako podla mojho gusta, preklad je skvely...nuz uz sa ma nezbavis...
:-)
(zuzule, 12. 10. 2013 21:13)Není to zrovna jednoduchý úkol, ale Herm ho určitě zvládne.
Re: :-)
(Jacomo, 14. 10. 2013 8:35)Jasná věc, vždyť je to nejchytřejší čarodějka své generace :-)
...
(solace, 9. 10. 2013 22:54)Spomínala som, že so mčítala originál, však? No je to taká nádherná poviedka, že som neodolala ani tvojmu prekladu. Vychutnávam si každé jedno slovo. Paráda! Veľmi pekne ďakujem. Mimochodom, vybrala si krásne ilustračné obrázky;-)
Re: ...
(Jacomo, 10. 10. 2013 22:15)Jé, to jsi mi udělala radost, tolik chvály! Červenám se a utíkám zase kousek přeložit :-)
krásne!
(arkama, 9. 10. 2013 22:47)Juuj, to bol paradny zaciatok. Tesim sa dalej, chudak Severus, pekne je dokatovany:-( . Scena so satenovou kosielkou bola uzasna. Aj jeho reakcia. Dik za preklad Jacomo, nech to ide od ruky.:-)
Re: krásne!
(Jacomo, 10. 10. 2013 22:15)Díky moc. No, makám na tom, ale jestli mi ty týdenní intervaly vydrží, ví Merlin.
:)
(teriisek, 6. 10. 2013 0:37)Moc pěkný začátek, vypadá to opravdu slibně. Těším se na další pokračování, díky moc za překlad!
:-)
(scully, 5. 10. 2013 14:06)Moc krásná první kapitolka a ještě k tomu Severus a Hermiona super! Líbí se mi téma vypořádání se s následky války a zatím je vidět,že to oba nebudou mít vůbec jednoduché. Mám ráda Winky, ta se moc často neobjevuje. Podívejme se jak Severuse rozhodí krátká noční košilka. Těším se až ho Hermiona vytáhne z postele. Moc děkuji za překlad krásné povídky
Re: :-)
(Jacomo, 7. 10. 2013 19:45)Hermiona ho vytáhne z postele i z ulity. A my budeme u toho :-) Díky, jsem ráda, že se líbí.
...
(marci, 4. 10. 2013 13:01)
krásné počteníčko! Sebevědomá Winky je milé oživení. Neúnavně a kreativně nadávající Snape je hezká představa :) A vůbec celá kapitola byla hezkou směsicí smutku a drobných úsměvů... Moc se mi to líbilo a těším se na příští týden :) díky
(Prosím, nezapomeň na magii milosrdenství! Stále čekám, fňuk)
Re: ...
(Jacomo, 7. 10. 2013 19:44)
Díky moc, Winky je tu skvělá. A ještě bude! Směs všeho možného... taky vlastně bude.
(A MM rovněž :-))
Líbí, líbí, líbí...
(denice, 1. 10. 2013 17:32)
Báječná první kapitola, je tam vše, co si můžu přát - zraněný, osamělý, zatrpklý hrdina Severus a zraněná, osamělá, vykořeněná Hermiona, (téměř) sami spolu na opuštěném místě. Moc doufám, že Severus bude ještě jak se patří kousavý, než bude ochočen. Už teď se těším na příští úterý.
Díky.
Re: Líbí, líbí, líbí...
(Jacomo, 1. 10. 2013 21:24)
Karty jsou skvěle rozdány, že? Ale nezůstanou jenom "v utajení", dojde i k interakcím s oním nevděčným kouzelnickým světem :-)
Původní záměr byl publikovat každé pondělí, ale včera jsem nestíhala. Pokud stíhat budu, kapitolky přibydou již první večer v týdnu.
RE
(grepik03 , 10. 2. 2016 22:46)