Na sovích křídlech

 

Hermiona poslala soví poštou krátký, dosti strohý vzkaz Molly Weasleyové, v němž jí sdělila adresu a vysvětlila, že potřebuje trochu času, aby se mohla postarat o pár věcí. Molly bude pravděpodobně předpokládat, že potřebuje víc času, aby se vzpamatovala ze ztráty Rona – což byla pravda – dá ostatním vědět, že je Hermiona v pořádku, a zároveň je tím odradí od snahy se s ní vidět.

No, tak nějak vypadal plán. Přesně dva týdny po jejím příchodu do domu sešla Hermiona dolů, aby reagovala na klepání na dveře, a našla za nimi Harryho a Nevilla.

Skvělé. Faaaaakt skvělé. Dva z lidí, které Severus nenáviděl na světě ze všech nejvíc. Stále byl dost nervózní z její přítomnosti, a tohle pro něj nebylo dobré. „Co tu děláte?“ zeptala se a vyklouzla ze dveří. Ohlédla se přes rameno na Winky, která se potloukala po malém obývacím pokoji. „Jdu na chvíli ven,“ prohlásila. „Nedovol mu, aby se vyplížil dolů a zamknul mi dveře… Mám svou hůlku u sebe, a jestli to udělá, ZLOMÍM mu tu jeho.“ Winky přikývla, spíše pobaveně. Hermiona za sebou zavřela dveře a dostrkala kluky ke zdi domu, ve které se nacházela jen dvě okna, takže bylo nejméně pravděpodobné, že by je mohl Severus zahlédnout. „Tak znovu. Co tu děláte? A proč se na mě díváte takhle?“

„Protože máš monokl?“ nadhodil Neville tiše.

Zamrkala a bezděčně zvedla ruku ke svému levému oku. Bylo to tak. Severus měl včera v noci další noční můru, a když se ho snažila probudit, dokázal provést to, co jistým podivným přehnaně uhlazeným způsobem dělal stále, když byl vzhůru – udeřil ji do tváře. Mohla hojení urychlit – do rána to mohlo být pryč – ale pohled na modřinu ho udržoval tak zaraženého, že se rozhodla nevyléčit zasažené místo okamžitě. „Aha, jo. To ale nevysvětluje, proč jste tady.“

„Měli jsme o tebe strach.“ Harry automaticky zvedl ruku, aby se dotkl její pohmožděné tváře… ale byla to ta umělá ruka, bledá paže ze zlatého kovu, a když ji uviděl, znovu ji stáhl a zamračil se. „Co pro všechno na světě děláš tady? A kdo je ten, kdo ti může zamknout dveře? A jak jsi přišla k tomu monoklu?“

„Jsem tady, protože někdo tu být musí,“ odvětila Hermiona dost prudce. Tohle nedopadne moc dobře a neexistoval způsob, jak tu informaci zmírnit. „Tohle je dům profesora Snapea, Harry. Jsem tu už pár týdnů-“ Měla v úmyslu pokračovat a vysvětlit situaci, ale nedostala šanci.

„KOHO že je to dům?“ otázal se Harry, a pak, k jeho zjevnému překvapení, byl přerušen Nevillem.

„Uhodil tě?“ dožadoval se informace Neville se zamračením, tak netypickým pro jeho dobrácký obličej. „Uhodil. Já ho-“

„On to tak nemyslel, Neville,“ pronesla Hermiona rázně a popadla ho za ruku dřív, než stihl vytáhnout hůlku. Zaregistrovala jeho zvednuté obočí a uvědomila si, jak to vyznělo. „Opravdu ne. O nic víc než ty, když jsi mě onehdy chtěl téměř prohodit oknem.“ Pokrčila rameny a smutně se pousmála. „Nikdo z nás toho teď moc nenaspí. Vzbudila jsem ho a uklidnila, ale předtím mě stihl praštit. Bozi vědí, za koho mě považoval.“

Neville se trochu zklidnil a přikývl. Všichni byli během války nebo po ní postiženi nočními můrami nebo zasahovali při buzení z nich. I když neměl Severuse v oblibě, byla si jistá, že už mu to neměl za zlé. Harry se naproti tomu stále mračil. „To ale nevysvětluje, co tu vůbec děláš,“ poznamenal poněkud chladně. „Proč jsi tady, Hermiono?“

Proč je tady. Severus to chtěl vědět, ale neptal se. Winky se ptala, ale dostala v lepším případě jen částečnou odpověď. A ani Hermiona sama si tím nebyla jistá. „Protože někdo tu být musí,“ zopakovala s pokrčením ramen. „Je příliš slabý, aby se o sebe dokázal postarat sám, a Winky – následovala ho, když sem odešel z Bradavic, protože vypadal špatně – dělá, jen to, co zmůže, zejména když se ji neustále snaží vyhodit. Co jsem měla dělat, Harry, nechat ho tady v té mizérii shnít zaživa?“

„Proč ne? Nic jiného si nezaslouží,“ řekl Harry příkře. Zvěd nebo ne, mučedník nebo ne, nikdy Snapeovi neodpustí zabití Brumbála. Byl vzteky bez sebe, když zjistil, že ona je tím, kdo ho z toho vytáhl, a pouze skutečnost, že byla v tom okamžiku uzlíček vzlykajících nervů, mu zabránil v tom, aby na ni začal ječet. „Už soud byl dost špatný, Hermiono, ale tohle…“

„Harry, ušetři mě,“ pronesla Hermiona rozhodně. „Všichni víme, že ho nenávidíš. Nenáviděl jsi ho od prvního ročníku. Nemá to nic společného s tím, co udělal nebo neudělal, a ty to víš.“ Zatvářil se překvapeně a dívka se zamračila. „Když jsme tam dorazili, Harry, byl pomalu mučen k smrti, vzpomínáš si? Přišel o oko, o tři prsty na rukou a o další na nohou, chodidla měl stažená z kůže. Všude měl jizvy, utrpěl trvalé poškození plic a jedné z ledvin, několik týdnů byl v kómatu… Už byl potrestán dostatečně, Harry, dokonce i podle tvých měřítek.“

„Ale-“

„Žádné ale!“ zamračila se na něj Hermiona. „Vím, že ho nemáš rád. Vím, že Neville se ho bojí. Vím, že Ron ho taky nikdy neměl rád.“ Při vyslovení Ronova jména se jí zlomil hlas, ale pokračovala. „A je mi to jedno. Prošel horším peklem než kdokoliv z nás, Harry, včetně tebe, a místo toho, aby mu za tu oběť bylo setsakramentsky pořádně děkováno na kolenou, nikdo se ani neobtěžoval ověřit, jestli je po svém zmizení od Svatého Munga ještě živý nebo mrtvý. No, já nejsem hloupý, sobecký, nepřející nevděčník a NEHODLÁM ho tu nechat ležet a pomalu vyhladovět k smrti, protože je mu jedno, jestli žije nebo ne.“

„Fajn. Pokud je to to, co chceš,“ zavrčel Harry vztekle. „Omlouvám se, že jsme tě obtěžovali.“ S těmito slovy zamířil pryč a Hermiona musela bojovat s touhou běžet za ním, upokojovat ho, vysvětlovat, utěšovat. Tak jako vždycky. Ale Harry ji nepotřeboval. Měl Ginny, měl Remuse, Tonksovou a Weasleyovy, měl další přeživší z řad BA a zaměstnanců školy…

Severus byl bolestně, hrozivě sám. Kdyby nezůstala, kdyby se o něj nepostarala, zemřel by. A netruchlil by pro něj nikdo kromě Winky. Žádný člověk by neměl něčím takovým projít a ona to v jeho případě nehodlala dopustit.

Neville se lehce dotkl její paže. Rozhlédla se, zamrkala a uvědomila si, že si polohlasně mumlá pod nos. „Já to chápu,“ řekl tiše a věnoval jí poloviční úsměv. „Chci říct, úplně ne… víš, že bych se k němu nikdy nepřiblížil, i kdyby to pomohlo. Ale chápu, proč máš pocit, že bys tu měla zůstat. Budu… no, budu se snažit to vysvětlit. Dávej na sebe pozor.“

„Budu.“ Přimhouřila oči a sledovala, jak odchází za Harrym. Neville byl vždycky milý, ale ta vnímavost byla u něj nová. Bylo to… zvláštní, ale rozhodně milé.

Když se vrátila zpátky ke dveřím, našla je zamčené.

S povzdechem obešla dům, poklepala hůlkou na velké kuchyňské okno a dočasně nechala zmizet sklo. Prolezla dovnitř, obnovila sklo a zamířila do obývacího pokoje lemovaného knihami. Ano, čekal tam… v černém hábitu halícím žalostně hubené tělo a zahleděný na dveře, jako kdyby je vyzýval, aby se porouchaly. „Předpokládám, že by bylo příliš troufalé doufat, že jste neposlouchal,“ poznamenala chladně.

Nevyskočil, ale otočil se k ní s ledovým pohledem. „Až příliš troufalé,“ odsekl. „Věřím, že jsem vám, slečno Grangerová, už víc než jednou řekl, že váš soucit není chtěný ani vítaný.“

„Nikdo vám nikdo žádný nenabízí,“ odvětila klidně. „Sympatie a soucit nejsou totéž.“

„Chytristika,“ vyplivl. „Říkám vám to znovu, slečno Grangerová, opusťte můj dům, nechte mě na pokoji a přestaňte jednou provždy s tím vaším proklatým vměšováním.“

Rezolutně zavrtěla hlavou a založila si ruce na prsou. „Ne. Nehodlám vás opustit, Severusi, ať se vám to líbí nebo ne.“

Zamrkal a ona si uvědomila, že poprvé použila jeho křestní jméno v době, kdy byl zcela vzhůru. „Ujišťuji vás, slečno Grangerová, že zasahováním do osobního prostoru se mi nevlichotíte,“ zareagoval ledovým tónem. „Nedal jsem vám souhlas k tomu, abyste mě oslovovala křestním jménem.“

„Po tom všem, čím jsme prošli,“ namítla tiše a dál čelila jeho zuřivému pohledu, „si to oba zasloužíme. Je zcela zbytečné předstírat, že jsme jen náhodní známí, nemyslíte?“

„Ne,“ odpověděl chmurně. „Nemyslím. Nic o mě nevíte, slečno Grangerová, a byl bych vám vděčný, kdybyste nepředstírala opak.“

„To byste se divil,“ zavrtěla hlavou. „Víte, začala jsem pátrat, když Harry našel tu knihu od ´Prince dvojí krve´. Přišla jsem na to dávno předtím než on sám. Svatba vaší matky a vaše narození bylo oznámeno ve starších číslech Věštce. A… no dobře, hledala jsem. Znáte mě a můj přehnaný výzkum.“

Přimhouřil oči. „Rozhodla jste se napadat moje soukromí z nějakého konkrétního důvodu, nebo tak činíte jen pro svoje… pobavení, slečno Grangerová?“ Upínal se k posledním zbytkům sebekontroly, a kdyby měl v sobě víc síly než jen jiskřičku nebo dvě, dávno by ji proklel.

Ze zdvořilosti se nad tou otázkou zamyslela. „Byla jsem zvědavá,“ přiznala. „Na vás. Většina lidí je ve skutečnosti velmi jednoduchá, když se jim dostanete pod kůži. Ale vy… vy jste velmi komplikovaný. Pořád u poloviny věcí nevím, proč je vlastně děláte.“ Pevně se na něj zadívala. „Představujete… jednoznačnou výzvu, Severusi,“ řekla tiše. „Vím, že jste lepší, než si myslíte, ale stále vám nerozumím. A myslím, že ani nikdo jiný.“

Dlouhou dobu se na ni díval s nečitelným výrazem. Viděla, jak zvažuje, co řekla… nesporný kompliment složitosti jeho povahy a doznání toho, že mu zcela nerozumí, proti její všetečnosti. „Těší mě, že alespoň přiznáváte, že mi nerozumíte,“ pronesl trochu méně kousavě, než měl ve zvyku. Zvažování pro a proti podle všeho dopadlo alespoň trochu v její prospěch. „Prosím, nepropadejte iluzi, že se tak stane.“

„Nebudu.“ Pozvedla obočí a zeptala se: „Poobědváte se mnou v kuchyni? Winky bude potěšena, že už je vám tak dobře, že můžete jíst dole.“

Vstal a přitáhl si hábit k tělu. „Ano,“ pronesl chladně. „Pokud jste schopná jíst v uctivém mlčení. Pokud budete pokračovat v tlachání, přiměju Winky, aby vám jídlo přesunula na stůl ve vašem pokoji.“

„Myslím, že se přinutím soustředit na jídlo.“ Ustoupila stranou a umožnila mu vyjít na chodbu jako prvnímu. Bylo důležité ukázat respekt.

Dělal, co mohl, aby napodobil svou dřívější důvěrně známou útočnou chůzi, protože věděl, že ho pozoruje. Tři kroky a klopýtl, protože jeho poraněná chodidla nebyla schopná vyrovnat se s požadavky, která na ně kladl. Hermiona se bez přemýšlení vrhla vpřed, aby ho zachytila dřív, než spadne.

Skoro nic nevážil, jeho těžké šaty podle všeho vydaly za víc než on, a tak ho snadno udržela. Vzhlédl a ona na tu krátkou vzdálenost uviděla na jeho tváři překvapený, téměř vyplašený výraz. Neuhnula pohledem a začala ho jemně uklidňovat. „Pospíchejte trochu pomaleji, Severusi,“ pronesla měkce. „Zotavit se z něčeho takového, čím jste prošel vy, nějakou dobu trvá… dokonce i těm nejsilnějším kouzelníkům.“ Pustila ho, stáhla se a přiměla se vedle něj postávat co nejnenápadněji.

Dlouhou dobu se tvářil nejistě, pak maličko přikývl, a ignorujíc ji, jak jen to šlo, bolestně se šoural ke dveřím.

* * *

Když se najedli, Severus znovu kulhavě vystoupal po schodech nahoru. Snažil se při tom Hermionu odstrkovat, a pak se mračil a ignoroval ji, když ho vytrvale následovala po schodech a jako úzkostlivá kvočna sledovala, jak jde chodbou do svého pokoje.

Ta nezvyklá aktivita ho unavila, ale do postele se nevrátil. Místo toho se došoural k psacímu stolu a s povzdechem se sesunul do pohodlného křesla. Bolest se zmenšila… bývaly doby, kdy ho bolelo úplně všechno… ale chůze stále zatěžovala jeho poškozená chodidla a po sebemenší námaze se mu obtížně dýchalo.

S překvapením si uvědomil, jak moc toho Hermiona věděla o jeho zraněních. Musela ho dozajista přijít zkontrolovat ke Svatému Mungovi, když byl v kómatu – věděl, že tam někdo z Řádu byl, ale nevěděl kdo. Bylo to… trochu zvláštní. Věděla, co se mu stalo, ale on měl velmi malou představu o tom, co se stalo s ní. Ano, ten Weasleyovic chlapec zemřel a došlo k vrcholné bitvě – byl tam, ale potácel se někde mezi vědomím a bezvědomím. Matně si vzpomínal na kudrnaté hnědé a rovné špinavě blonďaté vlasy, které ho zdvihly, magicky připoutaly k pevné podložce a odlevitovaly z Voldemortova brlohu.

Změnila se. Přehnaně nadšené děvčátko zmizelo a nahradila ho klidná, téměř hrozivá žena, která ignorovala jeho posměšky a která ho pozorovala s nepřístupným výrazem a se strašidelnýma očima. Žena, která ho nikdy neměla ráda, ale přesto na něj dohlížela se stejnou ochranitelskou jemností, jakou by věnovala kterémukoliv ze svých přátel, a která se poctivě snažila mu porozumět.

Stále ještě byl naštvaný, že napadla jeho soukromí, ale alespoň si nemyslela, že ví, kam ho´zaškatulkovat´nebo nějaký podobný nesmysl. Její prohlášení, že je obtížné v něm číst a porozumět mu bylo ve skutečnosti příjemné. A… nevzpomínal si, že by někdy dřív někdo vyvinul nějaké zvláštní úsilí, aby se mu pokusil porozumět. Nebyl si jistý, jak to vnímá on sám, ale ´nevyrovnaný´se tomu dost blížilo. Proč by ze všech lidí zrovna Hermiona Grangerová zaměřila svou znepokojivě vážnou, přemýšlivou pozornost na něj? Na zmrzačeného, nervově otřeseného bývalého zvěda, když nikdo další ani neměl zájem pamatovat si, že vůbec někdy existoval?

Jako už mnohokrát předtím začal provádět inventuru své vlastní osoby. Prsty na rukou a nohou byly pryč. Žádná magie nedokáže znovu vypěstovat to, co bylo odděleno od těla, zejména ne tehdy, když to bylo provedeno tím způsobem, který použil Voldemort. Rovněž oko bylo nenapravitelně zničeno a on se rozhodl neupravovat ho pro magickou náhradu. Plíce a ledvinu mu spravili, jak jen to šlo, ale zhoubná magie použitá Voldemortem bránila hojení, a tak nebudou nikdy znovu zcela v pořádku. Tatáž zhoubná magie zpomalovala hojení jizev a poškozených chodidel… ačkoliv by řekl, že jeho vlastní postoj tomu také nepomáhal. Když se mudlové nechtěli cítit lépe, mohli výrazně zpomalit svoje uzdravování. Když se nechtěl zotavit kouzelník, přesvědčený, že si zaslouží trpět, bylo ještě těžší přimět tělo, aby se hojilo.

Emociálně byl troska. Jeho odvaha byla zcela pryč… hrůzy, které ho pronásledovaly v noci, nepředstavovaly nic nového, ale i za denního světla ho přepadaly záchvaty paniky a jen zřídkakdy se přinutil opustit dům. Pohrdal sám sebou… za to, co udělal, se mu nikdy nemohlo dostat odpuštění; nevěřil, že si ho zaslouží. Myšlenky na vyšší dobro možná pomáhaly Albusu Brumbálovi… ale Severusu Snapeovi nebyly ve společnosti zástupu vyčítavých duchů, zaplňujících jeho sny, nic platné.

Sečteno, podtrženo, pomyslel si chmurně, zbytečný a nepotřebný exemplář člověka. Pro všechny kolem by bylo lepší, kdyby zemřel. V učinění kroků k tomu, aby zničil sám sebe vlastní rukou, mu bránil jen letitý zvyk, odhodlanost přežít. Tu záležitost mohlo obstarat obyčejné zanedbávání, kdyby nezasáhly Winky a ta nešťastná Hermiona.

Ocitl se na povědomé myšlenkové dráze a jeho mozek po ní s lehkostí zamířil. Nenapravitelný, bezcenný, odporný, zasluhující smrt… probíral se těmito úvahami už mnohokrát předtím.

Vzpomínky na jemné paže, které ho pevně držely, a hřejivé oči plné téměř starostlivých obav nehrály v těchto konkrétních myšlenkách žádnou roli. Ale odmítaly zmizet, bez ohledu na to, jak často se snažil zatlačit je do zadní části mozku. Oba myšlenkové pochody spolu v jeho hlavě vedly válku a on seděl u svého stolu, slepý a hluchý k celému okolnímu světu, zatímco se vzhledem k brzkému jaru blížila tma a místnost počínala chladnout.

* * *

„Není to nic vážného,“ řekl konejšivě lékouzelník, když vyšel z ložnice ven na chodbu, kde s úzkostí vyčkávala Hermiona. „Jen nachlazení. V jeho oslabeném stavu ho to tvrdě zasáhlo, ale když zůstane v teple a bude jíst, za pár dní je v pořádku.“

Hermiona přikývla a nešťastně si hryzla spodní ret. „Před pár dny znovu vstal a sám chodil,“ vysvětlovala. „Když se pak vrátil po schodech nahoru, myslely jsme, že spí. Než se o mnoho později setmělo a Winky, která se na něj šla podívat, ho našla sedět v chladné místnosti u stolu.“

„To to mohlo způsobit,“ souhlasil lékouzelník. Byl to malý, podsaditý čaroděj s upravenými hnědými vlasy a mohutným knírem, který se představil jako Achille Emendis. „Budete na něj muset dávat pozor, slečno… Grangerová, že ano?“

Hermiona přikývla. Pořádně využila své pověsti „jednoho z přátel Harryho Pottera, který s ním byl až do konce“, aby přiměla patřičného lékouzelníka od Svatého Munga dorazit až sem a Severuse prohlédnout. Nevěděla, kde najít nějakého místního, a i kdyby ano, nechtěla mu vysvětlovat mužova zranění. „Budu. Je… do jisté míry odolný vůči uzdravení. Po traumatu, jakým… no, nepochybuji, že jste od konce války pár takových případů už viděl.“

„Víc než pár,“ souhlasil muž smutně. „Posttraumatický stres, pocit viny za to, že přežili, beznaděj… někdy není snadné to překonat.“ Vrhl na ni zvědavý pohled. „Pokud se mohu zeptat… vy jste nějaká jeho příbuzná?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Bývalá studentka,“ objasnila a doufala, že to bude stačit. „Znám ho už dlouho a vím, že nemá žádné rodinné zázemí.“ A většinu času ho neměla moc v lásce, i když ho vždycky respektovala a trochu žasla nad jeho silou a inteligencí.

„Aha, chápu,“ přikývl lékouzelník, očividně se mu ulevilo, že existuje počestné vysvětlení přítomnosti mladé dívky v domě kouzelníka středního věku. Většina kouzelníků byla podle Hermionina zjištění hrozně prudérní. „No, má štěstí, že tu jste. V současnosti nemá mnoho ubohých duší koho zavolat.“

„Nezavolal mě. Ve skutečnosti mi nařizuje z tohoto domu odejít,“ usmála se smutně. „Ignoruji ho. Jeho… úsudek není v současné době nejlepší. Kdyby na tom byl tak dobře, aby mě zvládl vyhodit, jak pořád vyhrožuje, už bych tu asi nebyla.“

Emendis se tiše zasmál. „Vidím, že o nemocných lidech něco víte. Neberte si to, co říká, příliš osobně, zejména teď ne.“ Poplácal ji laskavě po ruce. „Může být nyní trochu zmatený, zítra nebo poté… víte, kvůli horečce.“

„Všimla jsem si. Postarám se o něj… a kdyby se to zhoršilo, znovu vás zavolám.“ Lékouzelník přikývl a po zdvořilém, ale stručném rozloučení vklouzla Hermiona do ložnice. Severus právě spal, hubenou tvář zalitou potem, a tak si přitáhla k posteli pohodlné křeslo. Dezorientovaný byl velmi mírný výraz pro to, jak se choval, když se naposledy vzbudil. Zůstane tady.

Tu noc dočasně přeměnila pár židlí na polní lůžko, aby mohla v pokoji zůstat. Později byla ráda, že tak učinila… kolem třetí hodiny ranní ho přepadla další noční můra a tentokrát ji neprovázely žádné výkřiky, které by ji vzbudily, kdyby spala přes chodbu… dokonce i když byla v téže místnosti, neprobudilo ji jeho slabé skučení okamžitě.

K jeho posteli se dopotácela stále ještě v polospánku, ale výhled, který se jí naskytl, s ní otřásl a probral ji. Viděla ho vyděšeného, rozzuřeného, divokého, strašidelného… ale nikdy předtím ho neviděla plakat. Ležel stočený do klubíčka, tiché, zoufalé vzlyky napůl zdušené polštářem. Oči měl otevřené, ale nebyla si jistá, jestli ji vnímá, a když se ho dotkla, vypadalo to, že si toho v první chvíli ani nevšiml. „Severusi,“ zašeptala a jemně mu svými prsty obemkla pevně sevřenou pěst. Hleděl na ni nepřítomným pohledem. „Severusi, vzbuď se… ššš… to je v pořádku, je to jen sen…“

Zabořil obličej do polštáře a zaslechla, že cosi mumlá, ale nedokázal říct, o co šlo. Opatrně se posadila na okraj postele a mírně do něj strčila. „Všechno je v pořádku,“ mumlala stále tichým a něžným hlasem. „Ššš, všechno je v pořádku…“

Tentokrát jeho mumlání zachytila. „Je mi to líto,“ šeptal, stále ztracený uprostřed démonů, kteří ho tu noc pronásledovali. „Je mi to líto… je mi to líto…“

„Já vím,“ řekla něžně a položila mu ruku na čelo. Stále měl horečku. Jemně mu uhladila vlasy, a pak zalapala po dechu, když ji náhle chytil oběma rukama za předloktí.

Posadil se, hleděl na ni tím podivným, prázdným pohledem a pevně ji svíral. „Je mi to líto,“ řekl prosebně. „Já… chci říct… prosím, je mi to líto…“

„Já vím, že je,“ odpověděla a cítila se strašně bezmocná. „To je v pořádku, Severusi. Už se netrap, ano? Teď už je to všechno v pořádku.“

Ještě chvíli se na ni díval, a pak se nejistě zakymácel. Naklonila se, aby ho zachytila, a on se o ni opřel, přičemž mu unikl zoufalý vzlyk, který jí téměř zlomil srdce. Něžně ho objala a nechal jeho hlavu spočinout na svém rameni. „Ššš…“ vydechla a lehce se zakolíbala. „Ššš… Všechno je v pořádku. Jsem tady…“ Přitiskl se k ní, horké čelo zabořené pod její bradou, a ona ho s konejšivým šepotem dál kolébala v náručí.

Zklidnil se, vzlyky zanikly v pomalém lapání po dechu… a pak se znovu posadil, zadíval se na ni a tentokrát ji viděl. „Hermiono?“ řekl a znělo to zmateně. „Co…?“

Pustila ho a trochu zrudla. „Máš horečku,“ vysvětlila a konečky prstů se dotkla jeho čela. „A měl jsi noční můru. Ta kombinace věci podle všeho… zhoršuje.“

Přikývl a zamračil se, spíš zmateně než nesouhlasně. „Bylo to… zlé,“ připustil. „Ale ty jsi to napravila.“ Zívl a dovolil jí uložit ho zpět do postele, což se nějak nezdálo tak absurdní, jak by mělo. „Děkuju ti, Hermiono.“

„Rádo se stalo,“ řekla a usmála se na něj. „Budu hned tady vedle, ano? Slibuju.“

Přikývl a znovu zívnul. „Děkuju ti,“ pronesl ospale. „Nechci, abys odešla…“

A pak už spal, ale Hermiona… nebyla schopná v dohledné době usnout. Nechtěl, aby odešla? Od kdy? Myslel tím právě teď, když je ospalý a zmatený? Nebo když je nemocný? Nebo…

Ten chlap to opravdu pronesl v nejnevhodnější okamžik. Jen aby mohl zase všechno věrohodně popřít, jakmile se probudí.