Na sovích křídlech

Pod stromečkem zbývaly poslední tři dárky. V tiché shodě se jim všichni sourozenci důsledně vyhýbali, ačkoli po ostatních se sápali s nadšením. Podle toho to taky v obývacím pokoji vypadalo, podlaha byla zasypaná potrhanými balicími papíry tak, až se pod nimi téměř ztrácela. Na některé z obalů, které létaly vzduchem, nejspíš někdo použil trhací kouzlo, protože se snášely dolů v podobě drobných konfet, takže to vypadalo, jako když v místnosti sněží. Alespoň někde, pomyslela si Molly, když už venku je jen samé bláto. Stejný názor patrně sdíleli i její rodiče, protože proti té spoušti nic nenamítali. Dívenka měla dokonce dojem, že zahlédla, jak se matka shýbla, nabrala do dlaní hrst pestrobarevných útržků a lehce do nich foukla, ale to se jí nejspíš jen zdálo.

Ale ani ta záplava papírového sněhu nedokázala zakrýt křiklavě růžový balicí papír a obrovské zelené mašle, které kryly ty poslední, snaživě přehlížené dárky.

„Na tyhle nejste zvědaví?“ otázal se po chvíli otec.

První se nakonec odhodlal Gideon a po rázném trhnutí vydoloval z lesklého papíru hromadu modré vlny s občasným zábleskem zlatavé barvy, ze které se posléze vyklubal pletený svetr se žlutou iniciálou na hrudi. Stejný, jen s velkým zářivým F, vybalil o pár okamžiků později i Fabian.

Snad to nebude tak hrozné, utěšovala se Molly, když odhodlaně sáhla po posledním balíčku, odhrnula stranou zelenou mašli a zalovila v jeho útrobách. Přesto raději zavřela oči.

Merline, prosím, ať je černý. Nebo modrý. Nebo aspoň hnědý. Nebo…

„Růžový!“ vyprskl vzápětí Fabian a spolu s bratrem propukl v nezřízený řehot.

S obavami otevřela oči a vyděšeně je vytřeštila na chlupaté růžové nadělení na svém klíně. Postrádalo sice na předním dílu obvyklé vypletené písmeno, ale za to mělo něco mnohem horšího – kolem výstřihu a na manžetách rukávů se vlnily háčkované kanýrky.

„Myslím, že tetička Tessy si dala letos obzvlášť záležet, že?“ poznamenala matka a sklonila se, aby načechrala jeden z kanýrků. „Nechceš si ho vyzkoušet?“

„Nechci,“ pípla Molly vzdorovitě, i když ne příliš nahlas.

„No, každopádně doufám, že si je tradičně vezmete ke svátečnímu stolu, aby tetička viděla, jak vám sluší.“

„Tak to nemusíš chystat k obědu žádný zákusek, mami,“ navrhl věcně Fabian. „V tomhle bude Molly vypadat jak zmrzlinový pohár od Fortescuea. Přímo k nakousnutí.“

Dívka po něm hodila koulí z balicího papíru a svetr rázně zasunula pod hromadu ostatních dárků. Tohle si tedy rozhodně na sebe nikdy nevezme. Tradice netradice.

„Což mi připomíná, že mám hlad,“ ozval se Gideon a hrnul se ke stolu.

Jídlo je alespoň na chvíli umlčelo, ale po snídani se posměšky vrátily nanovo.

„Cukrová vata.“

„Jahodová zmrzlina.“

„Rozčepýřený plameňák.“

Přestože Molly vystřelila od jídelního stolu jako kdyby jí za patami hořelo, bráškové ji hbitě následovali. Znechuceně mrskla svetrem do kouta, ale Fabian popoběhl a shýbl se pro něj.

„Říkal jsi plameňák, Gide? To nezní špatně. Wingardium Leviosa!“

Hromada vlny se odlepila od země a nejistě zakroužila po pokoji. Při troše fantazie opravdu vypadala jako plameňák. Plameňák s háčkovanými křídly.

Gideon obdivně hvízdl a už se sápal po bratrově hůlce: „Počkej, chce to ještě trochu vylepšit. Avis Verto!“

Kanýrky zmizely a místo nich se na obou rukávech i předním díle pohupovala načechraná peříčka. Svetr náhle vypadal o mnoho lépe. Molly bratrům rázem odpustila uštěpačné poznámky a nadšeně zatleskala. Vzápětí už si mezi sebou předávali hůlku a honili „plameňáka“ z jednoho rohu pokoje do druhého bez ohledu na to, že na sebe cestou nabaloval torza starých brků, útržky pergamenů, vlasy a chuchvalce prachu. Zakrátko by už jeho původní barvu uhodl málokdo. Po chvíli je ale hra omrzela, koneckonců na stole čekala ještě spousta dalších dárků, které bylo třeba pořádně prozkoumat. Fabian naposledy mávnul hůlkou a poslal bývalý svetr hnízdit na vršek šatní skříně.

Dopoledne strávené nad partiemi Řachavého Petra a při mlsání dobrot z vánočních balíčků vesele utíkalo a vzpomínka na růžovou nadílku pomalu bledla. Když se ale z obývacího pokoje ozvalo otcovo dobrosrdečné halasení, kterým vítal příchozí hosty, a Fabian s Gideonem odhodili karty a s výkřikem „Oběd!“ překotně upalovali dolů, vrátila se znovu v plné míře. Třeba si mamka nevšimne, že jsem se nepřevlékla, zadoufala Molly a ve snaze vypadat co nejméně nápadně vyrazila urychleně za bratry. Matce stojící ve dveřích kuchyně však stačil jediný pohled na dívčino oblečení a rázně ji manévrovala zpátky do patra.

Když vstoupili do dětského pokoje, zavřela za sebou dveře a přísně se na Molly podívala: „Říkala jsem, abyste si na sebe vzali ty nové svetry. Tak kde ho máš?“

„Nemůžu ho najít,“ zalhala Molly s nádechem předstírané bezradnosti. Marně.

„Aha,“ přikývla matka chápavě a rovnou vytáhla hůlku. „Accio Mollyin nový svetr!“

Na skříni se ozval šramot a vzápětí se odtud snesla pomuchlaná ptačí atrapa. Majestátní přílet poněkud kazila skutečnost, že cestou ztrácela jedno pírko za druhým, o dalším nepořádku nemluvě.

„Zdá se, že mi bude muset Gideon vysvětlit, proč loni dostal jen čtyři NKÚ. Nebo to je Fabianova práce?“ otázala matka, ale na odpověď nečekala. „Finite Incantatem.“

Ptačí silueta se ve vzduchu překotila a do jejích natažených dlaní se snesla už zase v podobě onoho ranního chlupatého nadělení. Vzápětí mu čistící kouzlo navrátilo původní barvu a matka ho nekompromisně podala dceři.

„Na, obleč si to. A bez odmlouvání. Tetičce Tessy to udělá radost. Je to stará dáma a víš, že si na svých výtvorech náramně zakládá. Nemluvě o tom, že nám přispívá na vaše vzdělání.“

Na dívčin prosebný pohled dodala tišším hlasem: „Těch pár hodin to přežiješ a pak si z toho svetru pro mě za mě udělejte třeba prachovku.“

Molly překvapeně zvedla oči.

„Ty se nezlobíš, mami?“

„Až budeš vychovávat taková třeštidla, jako jste vy tři, tak si zvykneš na leccos. Myslím, že po těch letech vašich kousků je už jen málo věcí, které by mě mohly překvapit.“

Dívka si statečně přetáhla svetr přes hlavu a ušklíbla se na sebe do zrcadla.

„Já určitě nebudu mít taková třeštidla,“ namítla s posledním záchvěvem vzdoru.

„Ale samozřejmě, že budeš,“ usmála se vědoucně matka. „To bys totiž nesměla být Prewettová.“

Molly si popotáhla kanýrky na rukávech a nejistě se ošila.

„No, možná jo. Ale nikdy, slyšíš, NIKDY jim nebudu plést svetry!“

Konec