Střepy nemusí znamenat štěstí.
Zašátrala vedle sebe po chladivém povrchu pokrývky, ale věděla, že je to zbytečné. Studený osten smutku způsobil, že procitla úplně.
Už věděla, že se tehdy spletla. Ron se nezměnil. Přes všechny sliby a ujišťování pro něj famfrpál a všechno, co s ním souviselo, zůstal tou nejdůležitější věcí na světě. Pomalu se s tím začínala smiřovat, i když v poslední době začala mít pocit, že se něco děje. Ron byl často jako duchem nepřítomný a na některé otázky odpovídal vyhýbavě nebo vůbec ne. Jindy zase mlel páté přes deváté, takže se nemohla ubránit dojmu, že před ní něco tají. Zatím to nezkoumala, chtěla věřit, že to znamená, že začal stejně jako ona přemýšlet o budoucnosti.
Mechanicky vstala a začala se oblékat. Pak přešla do koupelny. Jako by jí však nohy náhle vypověděly službu, musela se opřít o umyvadlo a koutkem oka zahlédla v zrcadle svou tvář. Z postříbřeného rámu se na ni dívaly prázdné světle hnědé oči lemované záplavou kudrnatých vlasů. Na čele a kolem úst se i při mírném zamračení tvořily drobné vrásky. Honem nasadila neutrální výraz a pleť se vyhladila. Jak daleko je asi den, kdy už vrásky nezmizí?
Měla bych raději něco dělat, pomyslela si vztekle a vrátila se zpět do ložnice. Lhostejně mávla hůlkou a postel se ustlala. Nalila kocourovi do misky mléko. Otevřela okno. Pošmourné zimní nebe jí náladu příliš nevylepšilo. Těžké tmavě šedé mraky blížící se pomalým tempem přes střechy domů s sebou přinášely mokrý sníh a každoroční smutné období.
Proti zamračené obloze se začal výrazněji rýsovat obrys letící sovy. Po krátké době přistál malý výrek na parapetu otevřeného okna a natáhl k ní nohu, aby si mohla odvázat pergamen, který jí přinesl.
Ihned rozpoznala Ginnino písmo.
…potřebovala bych dneska odpoledne pomoct, prosím přijeď. Je toho v poslední době ně mě trochu moc a nějak to nezvládám. Omlouvám se, že tě obtěžuju a jestli už máš nějaký jiný program, tak to samozřejmě pochopím. Pošli mi po Callovi zprávu, jestli dorazíš…
Nějaký jiný program… Jo, ten by měla. Zahrnuje bezcílné bloumání bytem, zbytečné přendávání věcí z místa na místo a jako bonus pár slziček do polštáře. Cokoliv bude lepší než tohle. Okamžitě načmárala na druhou stranu pergamenu jediné slůvko Přijedu a opět ho stočený přivázala na výrovu nohu. Ještě nahmátla v sáčku na poličce poslední soví pamlsek a když ho Calle překotně spolkl, zamávala mu na rozloučenou.
Ačkoliv měla pocit, že se den neuvěřitelně vleče, přece jen nakonec z věže nedalekého kostela zaznělo dvanáct úderů ohlašujících poledne. Krátce poté popadla do ruky tašku s jablky pro dvojčata a přemístila se za Ginny.
„Pojď dál, to jsem ráda, že jsi tady,“ volala ji vstříc kamarádka, pohodlně usazená v lenošce u krbu. Hermiona v duchu zakroutila hlavou. Má toho moc a lebedí si tady? Další slova ji ale uvedla do obrazu.
„Od rána mi není dobře. Taktak jsem uvařila oběd. Dvojčata zlobí jako zjednaná, Harry má nějakou práci v Liverpoolu, Molly odjela do Francie… Hermiono, já se z toho asi zblázním,“ hořekovala zoufale Ginny, i když kolem úst jí pohrával jemný úsměv.
Hermiona se starostlivě zeptala: „A co ti je? Něco špatného jsi snědla? Namíchám ti lektvar na žaludek.“
„Na tohle lektvary moc nepomáhají,“ pousmála se Ginny a oči jí zajiskřily.
„Ginny, ne…“ vydechla Hermiona nevěřícně, ale bylo jí jasné, že je to pravda. Kamarádka jí to vzápětí potvrdila.
„Už je to tak, zřejmě čtyři není dostatečný počet. Koneckonců, nás bylo doma devět, takže máme ještě rezervu.“
Kde se vzala ta ostrá bolest v její hrudi? Proč náhle nemůže dýchat a v očích ji pálí sůl? Asi to na ní muselo být vidět, protože Ginny vzápětí zmlkla a začala mluvit o něčem jiném. Hermionu zamrzelo, že tak zkazila přítelkyni radost, nemohla si ale pomoct.
Po chvíli vtiskla Ginny do ruky hrneček s čajem a pustila se do úklidu. Než se dvojčata probudila, zářila kuchyň čistotou a na stole voněl jablečný závin. Hermioně ta spousta práce nevadila, alespoň mohla myslet na něco jiného. Znovu se pokusila o svůj obvyklý pragmatický přístup. Ano, zpráva o dalším přírůstku do rodiny přátel ji zarazila, i když nic tak překvapivého na tom zase nebylo. Z jejich domácnosti vyzařovala pohoda a láska a neúnavná aktivita tříletých rošťáků to jenom podporovala. Harry se v jejich nápadech viděl a Ginny, která taky nebyla ve škola až takový svatoušek, jenom vždycky spráskla ruce v oprávněných obavách, co zase vyvedou.
Z myšlenek ji vytrhl Ginnin hlas: „Musím si ještě užít tvé společnosti, než nám odjedeš. Doufám, že se pak na pár dní ukážete, až se mimčo narodí.“
Uniklo jí něco? O čem to mluví?
Zmatený výraz v její tváři Ginny lehce znejistěl: „Jedeš přece s Ronem do té Brazílie, ne? Posledně říkal, že nastupuje už příští týden. Budete nám oba moc chybět.“
Ron? Do Brazílie?
Ginny si podruhé ten den v jejích očích musela přečíst nepříjemnou skutečnost. Vyděšeně si přitiskla ruku na ústa.
„Třeba… třeba to mělo být překvapení…“ namítla nepřesvědčivě.
„Třeba,“ vyloudila jakýsi pokřivený úsměv a s povděkem přivítala křik, který se náhle ozval z dětského pokoje. Rozhodným gestem zabránila Ginny ve vstávání, otočila se na podpatku a beze slova odešla z místnosti.
Celý zbytek odpoledne strávila s dvojčaty, ale měla pocit, že se vznáší v jakémsi vzduchoprázdnu a na všechno kolem se dívá jako na nějaký film. Jak jí to mohl udělat? Prostě s ní v dalším životě už nepočítá? Co když… co když už nějaká jiná zaujala její místo?
Kolem půl páté se ve dveřích objevil Harry a přinesl klukům dárek – model bradavického vlaku. Byli nadšeni a hned ji uprosili, aby jim pomohla vláček sestavit. Jejich otec chvíli pozoroval, jak se společně pachtí po zemi, než ho z pokojíku odvolal Ginnin hlas. Slyšela vzrušenou debatu, která se za zavřenými dveřmi odehrávala, ale slovům nerozuměla. Nějak ji to ani nezajímalo.
Náhle z chodby zaslechla povědomý hlas. Ron je tady? Musela bojovat s pokušením někam se schovat. Jenomže – vždycky se k problémům stavěla čelem, udělá to i teď. Dětem slíbila donést limonádu a vydala se do kuchyně. Stál tam u stolu se svěšenou hlavou, schoulený pod tíhou mnoha blesků, které na něj vysílaly Ginniny oči. Také Harry, který objímal svou ženu kolem ramen, se netvářil příliš přátelsky.
Ron zaslechl skřípot dveří a zvedl hlavu, nevydržel však její pohled. Přece jen mu ještě nějaké svědomí zbylo, napadlo ji. Snad chtěl něco říct, ale nedala mu příležitost.
Vzápětí slyšela sama sebe, jak studeným neosobním hlasem říká: „Asi si potřebuješ sbalit. Nebudu tě rušit, zůstanu ještě nějakou dobu tady. A možná by bylo dobře, kdyby sis rovnou odstěhoval všechno.“
Vzala ze skříňky džbán se skleničkami a odešla zpět do pokoje k dětem. Byla vděčná těm zvědavým dětským obličejíčkům a drobným ručkám, které jí nenechaly příliš prostoru pro to, aby nad ní smutek zvítězil.
Když se pozdě večer přemístila do jejich bytu, byl Ron pryč. Z otevřené skříně v ložnici se na ni výsměšně šklebily prázdné police. On opravdu odešel! Beze slova… Nějak podvědomě čekala, že tu bude sedět. S kyticí růží a naprosto věrohodným vysvětlením svého jednání.
Přešla do kuchyně a začala automaticky uklízet umyté nádobí. Náhle se zelený hrneček s obrázkem draka odporoučel k zemi. Vůbec se nenamáhala použít Reparo a rovnou ho vyhodila do smetí. Až potom se rozplakala.
to be continued