Na stránkách fanfiction asi stopadesátý pokus po popsání Remusových pocitů. Jsem si vědoma toho, že poslední věta není z mé hlavy, za což se autorovi hluboce omlouvám, ale myslím, že nic tak nevysvětluje právě tuhle postavu příběhu.
P.S.: Promiň Lupine, že jsem tě zařadila sem. Opravdu tě nepovažuji za zvíře!
Věnováno Rael a napsáno pod dojmem z její básně "Moony, vlčí lidé jsou prokletí"
* * * * *
Světlo.
Vždycky to začíná světlem. Bledým jasem, který mění tváře živých na posmrtné masky a černým siluetám přidává na bizarnosti.
Bolest.
Přijde hned po něm. Prostoupí celým tělem, nevynechá ani jednu částečku kůže, žádný sval ani kost a nakonec se usídlí někde za očima a vyčkává. Ta jediná s úsvitem neodchází.
Síla.
V té noci hrůz je dána i slabochům. Žene kupředu. Zaplašuje vědomí i svědomí. Vládne nad vším a zosobňuje volání rodu.
Hlad.
Nezáleží na tom, jestli jste právě dojedli večeři. Objeví se a nese s sebou touhu po krvi. Čerstvé, teplé, klokotající…
Poznání.
Pro Merlina, ne! Nechci!
Zhasněte měsíc!
KONEC