Překlad 1. kapitoly povídky Věci nečekané (Unexpected) od australské autorky duj.
“Je tu něco, co jsem si přál už dlouho říct, ovšem jako váš učitel jsem nemohl. Stále si nejsem jistý, jestli o tom mám mluvit, ale nepřepokládám, že někdy znovu nastane vhodná příležitost a nebudu to nechávat nevyslovené.”
Hermiona skepticky zírala na napřímená, černá záda svého učitele lektvarů. Sedm let způsoboval každým svým komentářem bolest, a teď si přeje říct co?
“To je – neočekávané.” Neuvěřitelné.
Přikývl.
“Víte,” vysvětloval mírně, “pokud je mi známo, tak jediný způsob, jak utišit bolestnou touhu po tom, co nemůžu mít, je tvářit se, že to nechci.”
Roztřeseně se posadila do křesla.
“Ach.” To znělo poněkud nedostatečně. Olízla si rty a zkusila to znovu: “Takhle to funguje?”
Pokračoval v kontrole sklenic s naloženými živočichy.
“Postará se to o odvrácení pozornosti.”
Odvrácení pozornosti. To byla dobrá myšlenka.
“Potom tedy celou dobu, co jste peskoval Nevilla, jste chtěl – “
“Nešlo o něj,” řekl rezolutně, “dokonce ani o to ho usušit nebo nakrájet.”
Náhle chtěla vědět, jestli v jeho sarkastickém řádění bylo něco víc než jen tyranův přirozený výběr nejslabších kusů ze stáda.
“Proč jste to dělal?”
“Tak jsem byl vychováván. Posilovalo mě to,” pokrčil rameny. “Zlatí nebelvíři z mých školních let jsou pryč, ale já jsem dosud tady.”
“Stále jste zlomený!” vyprskla.
“Je lepší umřít šťastný než zůstat živý a zlomený?” zeptal se.
“To mi řekněte vy!”
“Jak to mám vědět? Nikdy jsem neměl možnost být šťastný.”
“Každý má možnost být šťastný,” řekla.
“Jen nebelvír může říct něco tak pozoruhodně pitomého.”
Znovu osobní urážky. Dobře. Ty by mohla zvládnout lépe než ono odhalení.
“Nikdy jste mě neměl rád,” řekla.
“Máme rádi slunce? Dává teplo, světlo, život a je důvodem, proč ráno vstáváme, a když vyjde, přináší zářivý den.”
To bylo pošetilé. Nezačne plakat. Nezačne.
“N-nechci už vůbec nic slyšet.”
“Myslel jsem, že nebudete chtít. Pak tedy na shledanou.” Jeho hlas byl tak klidný, jako by hovořil o počasí, a nikoli plýtval slovy na takovou banální věc.
Stoupla si, s pohledem stále zabořeným do těch strnulých zad.
“Jestliže jste to věděl, tak proč jste mi to říkal?”
“Nikdo z nás neví, co může přinést budoucnost. Je důležité znát své spojence. Jestliže je nějaká mizivá šance, že ode mne budete něco potřebovat, nebudete se teď bát o to požádat.” Znovu pokrčil rameny. “Zdálo se mi to jako dobrý důvod.”
Zakryla si oči dlaněmi. Nebylo nic, co by mohla říct. Bude lepší odejít.
Když zaslechl, jak se dveře s klapnutím zavřely, otočil se a posadil se k psacímu stolu. Pomalu a metodicky třídil papíry, dokud nebyly přerovnané. Tři hodiny do Rozlučkového večírku. Osmnáct hodin, než odejde daleko z jeho života. A jednoho dne, možná za dvanáct, možná za dvacet let, zjistí, že učí její děti.
....
(Emka, 21. 9. 2010 14:45)