Na sovích křídlech

Drahý pane profesore,

od našeho rozhovoru onoho posledního dne přemýšlím o tom, že to – nebo Vás – nemohu nechat být.

Překvapil jste mne natolik, že jsem nevěděla, co mám cítit kromě toho, že jsem si byla jistá, že Vás nemiluji. Jak bych mohla, když Vás sotva znám? Děti vidí učitele v tom nejpovrchnějším světle; vůbec jsem nevěděla, jestli Vás jako člověka mám mít ráda nebo ne. Ale při pohledu zpět Vás vidím přesně ve středu všeho dění. Představoval jste pro mě daleko víc než jen třídního tyrana – ačkoliv jste jím byl! Jste pro mne důležitý nějak jinak než ostatní učitelé a já se stále snažím vyřešit proč.

Je komické, že učitel, který se nejvíc snažil udržet si od nás odstup, je jediný, na kterého vůbec nechci zapomenout. Vždycky jsem si myslela, že jste drsný, krutý a nespravedlivý; příliš rozzlobený kvůli našim malým chybám, příliš ochotný nás ponižovat, příliš nedůtklivý vůči našim otázkám. Každá Vaše hodina znamenala utrpení a já jsem je nenáviděla, ale teď chápu, že jste to dělal pro naše dobro. Věděl jste, že utrpení nás požene dopředu daleko víc než příjemné jednání. Bylo to Vaše podání toho, čemu mudlové říkají „drsná láska“.

Předpokládám, že každý míč potřebuje zeď, od které by se mohl odrážet. Pro nás jste byl taková zeď Vy. Vaše zarputilá síla nás stimulovala a čím víc jste nás odrážel od sebe, tím dál a rychleji jsme létali. A vždycky jste, stejně jako ona zeď, stál mezi námi a nebezpečím.

Ze zkušenosti vím, že odpustit není snadné. Zášť si můžete uchovat desetiletí, možná i navždy. Uchováte si tak pevně také náklonnost? Věřím, že ano. Jste stálý, čestný, oddaný, spolehlivý, výjimečný, klidný a ten nejstatečnější člověk, kterého znám. Dáváte všechno a nečekáte nic. A většinou také nic nedostanete. Není divu, že jste tak zahořklý a nedůvěřivý.

Děkuji Vám za to, že jste se o mne zajímal, a ještě víc za to, že jste mi to řekl. Nikdy bych si nemyslela, že jste ve mně viděl něco jiného než poněkud protivnou studentku. Moc to pro mne znamená. Vy a Viktor Krum jste jediní, kdo kdy pronikl za mé knihomolství – nebo mě kvůli tomu měl rád o to víc.

Snažím se jen sdělit, co jsem měla na mysli, když jsem Vás žádala, abyste se stal mým přítelem. Ráda bych Vás poznala lépe, ale nemůžu slíbit, že se do Vás zamiluji – nejsem připravená se takhle zamilovat do nikoho a nejsem přesvědčená, jestli kdy budu – ale chci být Vaše přítelkyně. Dovolíte mi to?

Hermiona         
 

Slečno Grangerová,

v celém tom Vašem dlouhém dopise jste opomněla zmínit, jestli jste v pořádku. Doufám, že ano. Já jsem stále tady. Vždycky tu pro Vás budu. Odpovědi na Vaše otázky jsou: K poznání není potřeba studium. Pevněji. Ano.

S. Snape