Na sovích křídlech

Poznámka: Doteky, lehké jako ptačí pírka, jsou projevem lásky a porozumění. Dotek chladného kovu v sobě nese záchvěv síly, strachu a moci. Doteky hladí i spalují, a i letmý dotek může znamenat zkázu. Dotýkejme se opatrně, některé střepy už slepit nejdou.

O stůl v podlouhlé pracovně pleskl výtisk Denního Věštce a ukazováček s masivním prstenem se zapíchl do barevným inkoustem orámovaného článku na zadní straně.

„Říkal jste, že to celé proběhne v naprosté tajnosti! Bez publicity!“

Malému muži přeskakoval rozčilením hlas a vzteky sotva lapal po dechu.

„A jste si jistý, že vaši lidé nepochybili?“ otázal se ho trochu povýšeně druhý muž.

„No dovolte! Všechno jsem zařídil tak, aby z ministerstva neproniklo ani půl slova. Což ovšem, jak vidím, bylo zhola zbytečné.“

„Myslím, že se až nic tak strašného nestalo. Hlavní redaktor je můj dlouholetý kamarád, navíc je mi jako zájemce o členství v naší organizaci zavázán, takže se mu na poslední chvíli podařilo stáhnout tu zprávu z titulní strany.“

„To ji nemohl stopit úplně?“

„I noviny mají určitá pravidla a zákonitosti, které nejdou vždy ovlivnit. Ale takovéhle miniaturní zprávičky si málokdo povšimne,“ namítl muž energicky.

Mužík zamumlal něco jako „to doufám“ a nahlas pronesl: „Pro jistotu se ale stejně postarejte, aby ten aktivní pisálek dostal práci mimo ostrovy.“

„Dnes večer odlétá do jižní Afriky,“ odpověděl mu lakonicky jeho protějšek.

„Pracujete rychle,“ vloudil se do slov ministerského úředníka nechtěný obdiv. „Přesto bych byl rád, kdyby se něco podobného už neopakovalo. Ten kluk není až tak důležitá figurka, abychom kvůli němu riskovali všechno, co jsme zatím vybudovali.“

„On sám určitě ne. Ale obsah jeho trezoru stojí za trochu toho rizika, ne?“

Kulatou tvář zkřivil úsměšek a v malých očkách se objevil záblesk chamtivosti.

* * *

Pocit strachu, který se po přečtení dopisu rozlil Hermioně po těle, ještě umocnila podmračená obloha za oknem a soumrak, který navzdory ročnímu období přišel nečekaně brzo. Několikrát se pokusila začíst do některé z knih, ale slova jí neustále utíkala po stránce a řádky se jí před očima slévaly dohromady. Nakonec marnou snahu vzdala a zamířila do kuchyně. Napadlo ji, že by ji trocha tvůrčí činnosti mohla přivést na jiné myšlenky.

Pečené brambory pomalu osychaly v troubě a maso s omáčkou už bylo dávno studené, když s konečnou platností pochopila, že Ron tenhle večer nepřijde. Ve světle nečekaných událostí ji mrzelo, že se s ním nerozloučila zrovna srdečně, i když pochybovala, že si toho všiml. Pravděpodobnější bylo, že se ona mimořádná akce protáhla. Nebylo by to poprvé. Na chvíli uvažovala, že mu pošle Patrona se zprávou, ale pak si to trochu furiantsky rozmyslela. Přece to dokáže zvládnout sama.

Než se zavrtala do postele až po bradu, rozsvítila po bytě všechna světla. Sice jí to rušilo, ale za nic na světě nechtěla případnému útoku čelit po tmě. Stejně se budila při sebemenším šustnutí, které sem z ulice pronikalo i přes zavřená okna. S lítostí si vzpomněla na společnou ložnici v nebelvírské věži. Kolikrát jí ta absence soukromí lezla na nervy a toužila po vlastní pokoji! Co by teď dala za přítomnost kterékoliv upovídané spolužačky. I ta příšerná Parvati by byla lepší než tahle děsivá samota.

Ráno se s úlevou probudila ze zmatených snů o dřevěné bedně, jízlivém smíchu a spásných rukách, ke kterým chyběla tvář, ale za oknem svítilo slunce a včerejší déšť i strach byly jásavými barvami zasunuty do pozadí. Kde je psáno, že Malfoyovo propuštění a ten pitomý dopis spolu souvisí? Třeba jde jen o škodolibou souhru náhod, ze které si díky samotě a ne právě srdečnému rozloučení s Ronem vyvodila víc, než v tom skutečně bylo. S pocitem znechucení nad svojí včerejší slabostí zastrčila Hermiona dopis někam mezi knihy ležící na psacím stole a zamířila do práce.

Nejen slunečné ráno, ale také Dannyho veselá povaha měly za následek, že se jí během dne téměř podařilo na celou tu nepříjemnou epizodu zapomenout. Její kolega se opět vrátil ke starému způsobu jejich komunikace, který byl Snapeovým vstupem do jejich kolektivu přerušen. Když se po polední pauze vrátila do laboratoře, zastavil ji Adams hned u dveří a vysekl jí hlubokou poklonu.

„Má krásko, prokážeš mi tu čest a půjdeš se mnou v pátek na večeři?“

„Danny!“ zahrozila na něj prstem. „Ty si nedáš pokoj, viď?“

Mladý asistent zavrtěl se smíchem hlavou.

„S tím nepočítej. Koneckonců, tenhle týden jsem tě na večeři ještě nepozval. Tak půjdeš?“

„Ne, nepůjdu. Jednak mám na pátek svůj program a jednak s tebou opravdu nehodlám jít na rande. Ani tenhle, ani jiný týden. Tečka.“

„A vážně nezměníš názor?“ učinil odmítnutý mladík poslední pokus a upřel na ni psí pohled.

Komediant, odfrkla si v duchu Hermiona a rázně zakroutila hlavou.

„Obrať svou pozornost jiným směrem. Nejsem jediná dívka v Londýně.“

„Pro mě jsi. Lesk tvých zlatých vlasů mi zastínil všechny ostatní,“ rozpažil Danny v teatrálním gestu ruce. Hermiona to nevydržela a rozesmála se.

Byla to taková jejich hra. Mladý Adams určitě neočekával, že by nabídku po všech těch jeho marných pokusech přijala, ale čas od času to zkusil znovu. Byly dny, kdy jí tahle jeho neutuchající pozornost lezla na nervy, ale v podstatě byl – v jistém smyslu – zábavný a nikdy nezašel dál než jen k těmhle řečem, takže se na něj přestala pro to zlobit. Přátelské ovzduší bylo rozhodně lepší než dusno, které tu panovalo od Snapeova příchodu. Danny se měl obvykle před šéfem na pozoru a navíc začínal být až nechutně snaživý a vlezlý

„Paní kolegyně,“ ozval se od Snapeova stolu studený hlas, „své osobní záležitosti si laskavě vyřizujte až po pracovní době.“

Kruci, proč se zase naváží do ní? Začal přece Danny.

* * *

Místností se rozlehlo hlasité bouchnutí dveří a Severus se neubránil úšklebku. S potěšením pohlédl ke dveřím skladu, které se před chvílí tak hlučně zavřely za dívčí postavou, a v duchu si zhluboka oddechl. Natolik, že se rozhodl ji za ten vzteklý odchod nepokárat a ponechat jí ten malý pocit zadostiučinění. Svůj temný pohled naproti tomu upřel směrem k Dannymu, jehož nejapné žertování mu před chvílí lezlo nebetyčně na nervy. Nechápal, proč ho Hermiona přijímala s takovým klidem a ještě se těm nesmyslům smála. I pitomec by pochopil, o co tomu klackovi jde.

V duchu ale musel neochotně připustit, že až takový klid v dívčiných reakcích nebyl. Usmívala se sice ze široka, ale ten úsměv se týkal jen svalů okolo úst. V očích jí i přes tu grimasu ve tváři stále sedělo cosi neurčitého, stín, který si pamatoval ze sklepení Malfoy Manor. Ze všeho nejvíc připomínal strach. Bojí se snad jeho? Nesmysl. Už dávno není dvanáctiletá studentka, která se uvnitř zdí bradavického hradu třese obavami ze svého učitele. Stejně měl podezření, že se ho nebála ani tam.

Zmatené úvahy byly přerušeny rázným zaklepáním a vstupem majestátní postavy ředitele Jeffersona do laboratoře. Rychlým pohledem přehlédl osazenstvo místnosti a poté se obrátil směrem ke Snapeovi.

„Dobrý den, pane kolego,“ zahalekal tak bodře, až se Snapeovi zježily vlasy na zátylku. Tenhle úlisný tón nesnášel. „Příští sobotu pořádá náš výzkumný ústav banket, na který bych vás velmi rád pozval. Vzhledem k tomu, že jsme blízcí spolupracovníci, dovolil jsem si přinést pozvánku osobně.“

S těmito slovy vytáhl z kapsy hábitu podlouhlou bílou obálku a položil ji před Snapea na stůl. Bývalý učitel vstal a zkřížil ruce na prsou. Krátkým pohledem si ředitele přeměřil přes prameny černých vlasů. Vidím ti až do žaludku a ani k tomu nepotřebuji nitrozpyt, pomyslel si znechuceně. Kdyby za mnou nestály peníze, ani bys o blízkého spolupracovníka nezavadil. Dlouhá léta přetvářky mu však automaticky vykouzlila na tváři neutrální masku a on zdvořile poděkoval.

Když ředitel jen mávl rukou a s krátkým rozloučením zmizel za dveřmi, vrátil se Snape ke stolu, chvíli si doteky svých štíhlých prstů pohrával s kusem bílého pergamenu a pak ho vztekle šoupl do vrchní zásuvky. Pod přivřených víček šlehl pohledem po Adamsovi, ten ale evidentně celé scéně nevěnoval sebemenší pozornost a dál se věnoval odměřování dávek mnoholičného lektvaru do lahviček, se kterým započal po Hermionině odchodu.

Snape popošel ke svému kotlíku, zažehl pod ním nízký plamen a nalil do něj obsah tekutiny z připravené karafy. Na okamžik se v jeho mysli objevila bláznivá myšlenka, jak by se asi Grangerová tvářila, kdyby ji pozval, aby na ten banket šla s ním. Třeba by jí to vymazalo z očí ty stíny strachu, co se jí schovávají pod víčky… Rychle tu pitomost zaplašil. Vzpamatuj se! Weasleyová. Jmenuje se Weasleyová. Nebo by aspoň už týden měla.

* * *

Tyhle sledovací mapky jsou fakt fajn věc, pomyslel si Ron už poněkolikáté. Když se Harrymu za vydatné pomoci Freda, George a hlavně Lupina podařilo rozšifrovat tajemství Pobertova plánku, byla už hračka využít podobná kouzla pro potřeby bystrozorské práce. Jedinou nevýhodou bylo, že aby fungovaly perfektně, bylo nutné nacházet se nejdále míli od sledovaného objektu. Takže se tomuhle posedávání v houští, v dešti, zimě, někdy i mrazu nedalo vyhnout.

Ale aspoň můžu tohohle spratka pořádně hlídat, zavrčel v duchu. Je štěstí, že se jako propuštěný na podmínku nemůže přemísťovat, takže mu zbývají jenom mudlovské přepravní prostředky. Dovedl si představit, že tohle musí být pro Malfoye sám o sobě dost velký trest. A hlavně – takhle ať se hne kamkoli, mapa to ukáže.

Ron si unaveně protřel oči a několikrát zamrkal. I přes litr povzbuzujícího lektvaru, který do sebe od rána nalil, se cítil unavený a ospalý. Aby ne, byl na hlídce nepřetržitě už víc než čtyřicet hodin a i před tím spal jen krátce. Když ho včera odpoledne Kingsley objevil v ostružiní u zadní branky Malfoy Manor, byl už zase promočený až na kůži. Připadalo mu, že od té doby už uplynula celá věčnost. Nejdřív to vypadalo, že mu Kingsley vyhubuje, co tu vyvádí, ale nakonec poznamenal něco o obětavosti a smyslu pro povinnost. Pak ho poslal domů vyspat a nařídil, aby se neukazoval dřív než v pondělí ráno.

Jenže on neposlechl. Usoudil, že se předchozí noci vyspal dostatečně, a tak si pouze nechal poslat pár lahví povzbuzovacího lektvaru a od té doby tu seděl, navlečený do jednoho z teplých weasleyovských svetrů a se sledovací mapkou v kapse hábitu. Navyklým pohledem ji zkontroloval. Malá tečka s popiskem Draco Malfoy si to právě špacírovala po prvním patře dlouhou spojovací chodbou směrem ke svému pokoji. I další dvě tečky Narcisa Malfoyová a John Holster byly na svých obvyklých místech. Vypadalo to, že se dům chystá uložit k předčasnému spánku.

Zločinci si hoví v teplé posteli jako lordi a spořádaný kouzelník tu mrzne, to je teda život, odfrkl si znechuceně a protáhl se. Možná by mohl alespoň na chvíli zavřít oči. Aspoň na chviličku…

* * *

Netrpělivě strhl z opěradla křesla svrchní plášť a přehodil si ho přes ramena. Ještě jednou zkontroloval, jestli má v kapse zasunutou hůlku a poté vyšel na chodbu. Tichým plíživým krokem přešel okolo schodiště do druhého domovního křídla a zastavil se před dveřmi matčiny ložnice. Zaposlouchal se, ale v místnosti bylo naprosté ticho. Opatrně stiskl kliku a nahlédl dovnitř.

Seděla na pohovce u okna a spala. V láhvi, ležící na zemi poblíž jejích nohou, zbyla jen malá kapka karmínové tekutiny. Výborně, věděl, že sherry neodolá. Proto jí ho také nechal hned odpoledne poslat, potom, co ho vylepšil dávkou silného uspávacího lektvaru. Sice se s železnou pravidelností opíjela večer co večer, ale nechtěl nic ponechat náhodě. Dnes nepotřeboval žádné otravné řeči o skvělé budoucnosti a úžasných možnostech, které se mu teď nabízejí. Bylo mu z nich zle. Nebyl tak naivní, aby si neuvědomoval, že věci se přece jen poněkud změnily.

Vrátil se zpět do svého pokoje a mávnutím hůlky odstranil bezpečností kouzlo na zásuvce nočního stolku, aby z ní vytáhl kazetu s dýkou. Pohledem na stojací hodiny na komodě mezi okny se přesvědčil, že je právě za minutu šest, a pak se odhodlaně dotkl hladkého studeného kovu.

další kapitola