Dům ve stráni
Letěli dlouho. Sirius ani nevnímal, kolik nocí putovali přes nekonečné roviny Francie, kolik dní prospal ve skalních průrvách, kolikrát se vyhýbal světlům hustě osídleného pobřeží severního Středomoří, teď v sezoně ještě znásobeného davy mořechtivých turistů. Většinu času věnoval hledání bezpečné cesty, v hlavě jedinou snahu být co nejdál od studené minulosti.
Ale tady byl vzduch teplý a přinášel s sebou jiné pachy a vůně. Když obzor na východu zesvětlal a krajina pod jejich nohama se začala vynořovat z šedavého příkrovu, zamířili jako obvykle dolů. V prvních paprscích slunce se objevily oblé vrcholky skal, porostlých nízkými keři přecházející dole na pobřeží v borové a olivovníkové háje. Skrývaly v sobě četná údolíčka a rozsedliny s množstvím potencionálních úkrytů. Malé vesničky roztroušené kolem zálivu a pár stavení nízko v kopcích zase dávaly naději na možnost obživy. Poblíž bílých pláží zahlédl navíc broskvové a meruňkové sady.
Když se Klofanova kopyta dotkla země, bylo kamenité pobřeží ještě ve stínu mohutných kopců. Sirius sesedl, přivázal hipogryfa k pokroucené větvi nedalekého stromu a popošel několik kroků k vodě. Zčeřené vlnky mu přinesly k nohám bílou pěnu přílivu a on zhluboka vdechl slaný pach moře. Rázným pohybem ze sebe stáhl potrhaný hábit.
Pomalu postupoval po kamenitém dně a voda mu pozvolna stoupala od kotníků vzhůru. Cítil, jak mu pod chladivým dotykem vyrazila na nahém těle husí kůže. Už mu sahala ke kolenům, pak do pasu a pak silnější nápor větru zdvihl vodní tříšť do výše a příští vlna ho zalila až po krk. Snažil se udělat několik rychlých temp, aby se zahřál, ale nezvyklá námaha ho brzy unavila, a tak přestal vzdorovat síle vln a jen se položil na hladinu. Vlny ho mezi sebe přívětivě přijaly a kolébaly ho jako v mateřském náručí. Jedna za druhou z něj spolu s nánosem špíny smývaly děsivé vzpomínky.
Slabý hukot ho vytrhl ze zamyšlení a přiměl ho znovu věnovat pozornost okolí. Tmavý bod na obzoru identifikoval jako rybářský člun. Nezbývalo, než se vrátit na břeh a spolu s Klofanem se ukrýt do bezpečí stromů.
Zabydleli se v polorozpadlém stavení na východním svahu hor. Zarostlá cesta plná trnitých šlahounů dávala tušit, že sem už léta nikdo nechodí. Z počátku to celkem šlo. Sirius coby pes párkrát ulovil nějakého zajíčka nebo rybu a na polích ve vzdálenějším údolí ukořistil pár brambor. Kromě toho občas zpestřil svůj jídelníček ovocem natrhaným v sadě za kopcem. Přesto byl stále vyhublejší a vyhublejší. Cáry hábitu, už dříve hodně potrhané, se na něm začaly úplně rozpadat. Ještěže bylo teplo.
Místa tajných návštěv se snažil střídat, ale na jedno se přece jen vracel častěji. Narazil na něj hned během prvního týdne, kdy se snažil opatřit si nějaké oblečení. Když zaslechl hovor, chtěl se zase odplížit zpátky, ale cosi ho od toho odradilo.
Před dům vyšla mladá, asi třicetiletá žena a zamířila ke šňůře, na které se sušilo prádlo. Zpoza zdi se vynořil mladík, nejspíš její syn. Jeho černé rozcuchané vlasy Siriovi připomněly Harryho. Byl o něco mladší než jeho kmotřenec, i když v ramenou měl síly jako dospělý muž. Sirius to poznal z pohybu, s jakým naložil na kolečko velký kámen a tlačil ho k nízkému tarasu, který zpevňoval svah za domkem. Pod bílým tričkem se chlapci rýsovaly pevné svaly a v opáleném, trochu podmračeném obličeji jiskřily tmavé oči.
Žena na mladíka cosi zavolala a po prostranství se rozlehla její zpěvavá italština. Měla na sobě bílé letní šaty s potiskem drobných červených květů, které dávaly vyniknout do bronzova opálené kůži i štíhlému pružnému tělu. Tmavě hnědé vlasy jí v bohatých vlnách spadaly na záda. Siriusovi připadala nádherná. Mladík cosi odpověděl a v hlase se mu ozval vzdor. S ještě větší vervou vyklopil kámen u tarasu, ale přesto poslechl a zamířil k matce. Žena se na něj vědoucně usmála a rukou mu prohrábla černou kštici. Uraženě ucukl. Sirius mohl snadno odhadnout, co mladík namítl.
„No tak, mami.“ Nebo něco podobného. Všichni kluci jsou v tomhle stejní.
I její odpověď jako by vyčetl z úsměvu a bezděčného pokusu o opětovné pohlazení, při kterém jí ruka znovu automaticky zabloudila k synovým vlasům. Zarazila se v půli gesta a s trochou smutku v očích ji stáhla zpět.
Siriuse to gesto až zabolelo. Skoro už zapomněl, že to v rodinách takhle chodí. Ty chvíle strávené u Jamese byly tak daleko a bylo jich tak málo. V Azkabanu se mu vracel jen studený pohled jeho vlastní matky a otcova kamenná tvář, pohlazení a další projevy náklonnosti byly vyhrazeny pro Reguluse… Rázným zatřepáním hlavy potlačil smutné vzpomínky a pozvedl hlavu. Žena mezitím sebrala ze šňůry poslední kusy prádla a chlapec se teď lopotil u tarasu s krumpáčem.
Od té doby ho to sem neustále táhlo jakoby magickou silou. Domek z bílého kamene stál poněkud stranou, což mu vyhovovalo. Navíc se kolem něj nemotal žádný dobytek, který by už na dálku hlásil vetřelce, a ani tu nezaznamenal žádnou psí konkurenci. Často jen tak ležel nedaleko domu skrytý za nízkými keři a s hlavou položenou za překřížených předních tlapách si alespoň z povzdálí vychutnával klid a pohodu, která z tohoto místa vyzařovala.