Na sovích křídlech

Rvačka

I dnes vedly jeho kroky kolem domku ve stráni, odkud k němu zavanula vůně pečeného masa. Černému psu zakručelo v žaludku. Odvrátil hlavu a tiše se vyplížil do lesa. V dostatečné vzdálenosti od domu se obrátil směrem k vesnici. Rychle se prodíral hustým houštím, vyhýbal se trnitým keřům a plazivým větvím ostružiní. Styděl se za to, že jeho kroky popoháněl hlad.

Ve snaze utéct před tím obrazem domácí pohody co nejdál, zamířil podél pobřeží do vzdálenějšího městečka. Ještě tu nebyl, ale spoléhal na svůj psí čich, že ho dovede k nějakému zdroji potravy. Nějakou dobu se motal úzkými uličkami plnými špíny a odpadků. Už pomalu ztrácel naději, když tu ho do čenichu uhodila výrazná vůně. Nebyla sice tak omamná jako z domku na stráni, ale přece jen znamenala jídlo. Vydal se za ní.

Pekáč na schodech vypadal lákavě. Obezřetně se rozhlédl do všech stran, ale odnikud nepozorovat žádné nebezpečí a tak se odhodlaně protáhl dírou v polorozpadlém plotě na dvůr. Několika dlouhými skoky překonal vzdálenost ke schodům a za moment už si pochutnával na zbytcích lasagní na dně pekáče. Ani příliš nezaregistroval, že jsou poněkud připálené.

Nečekaný nález poněkud otupil jeho ostražitost, což byla chyba. Měl předpokládat, že pronikavý pach připečených těstovin může přilákat ještě další zájemce. Toulavé kočky se obvykle rychle vytrácely při pohledu na statnou postavu velkého, i když vyhublého psa, ale kočky nebyly naneštěstí jedinými hladovci v okolí. Vyrušil ho až tmavý stín, který náhle padl na jeho čumák ponořený do mastného pekáče. Doprovázelo ho temné zavrčení. Zvedl hlavu a spíš překvapeně než vyděšeně pohlédl do očí svého soupeře.

Příchozí pes byl asi přibližně stejně velký jako Sirius. Zopakoval hluboké zavrčení a pak bez dalšího varování vystartoval. Moment překvapení byl na jeho straně a tak, i když Sirius mrštně uskočil, neminul ho zásah pevných čelistí do zadní nohy. Vyrazil prudce vpřed, přičemž zavadil o ucho pekáče se zbytkem jídla a ten se s hlučným rámusením skutálel po schodech dolů. Sirius se ani nesnažil potlačit v sobě zuřivost, kterou v něm nečekaný útok vyvolal. Zvířecí stránka nabyla v proměněném těle vrchu, zatlačila do pozadí opatrnost a pud sebezáchovy a Tichošlápek se vrhl na svého protivníka s jedinou myšlenkou bránit svoji kořist. Oba psi hlasitě štěkali a vrčeli, doráželi na sebe ostrými zuby a několikrát se v jednom chumlu převalili sem a tam po kamenném dláždění. Sírius si nejasně uvědomoval, že nezůstalo jen při té první ráně, že krvácí z několika další škrábanců a kousanců na packách i hřbetě, ale věřil, že jich nejméně tolik sám zasadil. Přesto však měl cizí pes víc a víc ve rvačce navrch.

Zvuky zápasu rozléhající se dvorkem nemohly zůstat dlouho nepovšimnuty. Náhle se otevřely dveře nad schodištěm a na adresu peroucích se psů se snesly nadávky a sprška několika kamenů, které po nich příchozí kuchař hbitě hodil. Oba psi urychleně zanechali zápasu a v náhlé jednotě zamířili k díře v plotě, kterou sem vnikli. Siriusovi se podařilo protáhnout se skrz plot první. Nedbal na to, že se mu za uvolněnou kůži u šrámu na noze zachytil vyčnívající kus drátu a bolestivě ji ještě víc roztrhl. Jakmile byl na druhé straně, bleskově vyrazil uličkou mezi domy směrem, kterým tušil okraj městečka.

Když zjistil, že druhý pes za ním neběží, zpomalil a odbočil do tichého parku, kde se skryl pod větve živého plotu a začal si lízat rány. Po chvíli ho únava z boje a teplé paprsky pronikající skrz listy oleandru uspaly.

Když se probudil, byla už tma. Pod nedalekou lampou zaslechl hlasy. Vykoukl a zahlédl dvě postavy blízko u sebe v těsném objetí. V srdci se mu znovu ozvalo ono nejasné bodnutí závisti a tak raději zavětřil, aby našel cestu ven z města.

Kulhavým krokem stoupal do kopce ke svému obydlí. Domku na stráni se chtěl vyhnout, ale okolo něj to bylo k jeho úkrytu nejkratší a rána na noze ho začínala pálit. Aspoň se pokusil lhostejně minout jeho siluetu. Zahrada s přicházejícím šerem osiřela a její obyvatelé zmizeli za zeleně natřenými dveřmi. V jednom z oken obrácených směrem k cestě do vesnice se objevila slabá třepotavá záře. Přitáhla jeho pozornost jako plamen křídla můry a zraněný pes se přece jen na chvíli zastavil. Svit za oknem se ustálil. Sirius pochopil, že se jedná o svíčku, kterou někdo postavil do okna jako maják, ukazující cestu nočním poutníkům…

Najednou toho na něj bylo nějak moc. Křik, nadávky, rány – to znal. Ale láskyplná gesta, vůně jídla a ten přívětivý plamínek za okenním sklem… to všechno mu ukazovalo, že existuje ještě jiný svět. Svět, do kterého nepatří.

další kapitola