Na sovích křídlech

V horečce

Od rvačky v městečku uběhly už dva dny, ale rána na noze bolela čím dál víc. Snad je to i proto, že se od jihu k horám ženou ty černé mraky, pomyslel si Sirius, když už si ten den přikládal na nohu bůhvíkolikátý obklad. Bylo dusno a nad zemí jako by ležel těžký příkrov horkého vzduchu. Ptáci létali nízko při zemi, ve snaze ulovit před příchodem bouře ještě nějakou potravu. Jednoho z nich se mu podařilo chytit. Sovu už tady na jihu neviděl celé týdny a tak snad se mu podaří domluvit se s tímhle barevným opeřencem. Sevřel v ruce cár pergamenu, posadil se před chatrč a myslel na Harryho.

Dolehl na něj stesk. Jak rád by obrátil Klofanova křídla směrem k Anglii a uviděl zase ty důvěrně známé bílé útesy na pobřeží. Jako velký pes se rozběhl úpravnou ulicí Kvikálkova k domu v Zobí ulici a číhal před jeho vchodem, až z něj vyjde černovlasý kluk s jizvou na čele. Teď už by se nebál, že vidí Smrtonoše…

Dopsal dopis a přivázal ho cizokrajnému ptáku na nohu. Mohl jen doufat, že správně porozuměl jeho slovům o adresátovi a toužebně se dívat, jak pod nízkou hradbou těžkých mraků míří k severu. V dálce zahřmělo.

Siriuse roztřásla zima a tak se vrátil zpět pod polorozbořenou střechu. Teď byl moc rád, že ho slunečné dny neukolébaly k pasivitě a on střechu alespoň částečně opravil. Takhle sem zatékalo opravdu jen velmi málo. Brzy poté nebe téměř zčernalo a Klofan začal jevit známky neklidu. Hromy a blesky na sebe nedaly dlouho čekat a brzy s železnou pravidelností začaly křižovat oblohu. Sirius seděl u Klofana ležícího v koutě bývalé kuchyně, konejšivě ho hladil po hlavě a snažil se alespoň trochu zahřát mezi pírky na jeho krku. Nakonec usnul neklidným spánkem.

Probudil se uprostřed noci s pocitem šílené žízně. Celé tělo ho pálilo a všechny končetiny měl jako z olova. Jen s obrovským sebezapřením se doplazil do protějšího rohu, kde ležel naprasklý džbán. Roztřeseně ho naklonil k ústům, ale vzápětí s ním mrzutě smýkl ke stěně. Byl prázdný. Už tak narušená kamenina nevydržela prudkou ránu a rozpadla se na hromádku střepů. Bylo mu to jedno. Chtěl jen zoufale pít. Ztěžka se postavil na nohy a vrávoravým krokem popošel ke vchodu. Musel se zachytit polovyvrácených dveří, aby neupadl.

Venku už nepršelo a bouře v dálce doznívala. Šouravým krokem se dobelhal ke kamennému korytu, dopadl u něj na kolena a hltavě pil dešťovou vodu, která ho naplnila po okraj. Poté se unaveně svalil na zem a namáhavě oddychoval. V noze mu škubalo. Opatrně odhrnul cáry kalhot a zpod vrstvy špíny se na něj zašklebila jizva, při okrajích podebraná a hnisající. V hlavě mu hučelo a chvílemi měl pocit, že ztrácí vědomí.

Chtělo se mu spát, ale byl ještě natolik při smyslech, aby si uvědomil, že tohle sám nezvládne. Nebyly to první šrámy, které ve své psí podobě utrpěl, a ani nebyly nejhorší. Už v Bradavicích se za úplňkových nocí několikrát porval, buď s nějakým zatoulaným psem nebo s nějakou potvorou v Zapovězeném lese. Nebo i s Remusem, když ho usměrňoval v jeho vlkodlačích spádech. Ale ráno tu vždycky byla ošetřovna a laskavé ruce madam Pomfreyové, která dokázala uzdravit snad každé zranění a hlavně se na nic moc nevyptávala. Zoufale toužil stulit se do klubíčka a usnout, z posledních sil se ale vyburcoval k činu. Zachytil se kamenného koryta a vyškrábal se na nohy. Měl pocit, že snad váží tunu a každý krok představoval obrovské úsilí. Hlavou mu vířila jediná myšlenka. Musí najít pomoc.

Přes hřeben se plazil celé hodiny. Často odpočíval a měl podezření, že si během cesty i několikrát zdřímnul. Před očima mu tančily obrazy, minulost se proplétala s přítomností. Několikrát mu na zvlášť obtížném místě podal ruku černovlasý muž, u kterého se nemohl rozhodnout, jestli je to Harry, James nebo ten mladík z domku na stráni. Když k němu zvedl hlavu, zjistil, že se dívá do očí hubeného muže s unavenýma očima. Za jeho hlavou svítilo bílé kolo měsíce a ozařovalo planinu bledou září.

„Pro Merlina, je úplněk! Moony, co tu děláš?“ zašeptal a pak se pod ním zase podlomila kolena a on se skutálel o několik metrů níž. Od nedalekého keře se ozval pisklavý smích. Rychle tím směrem obrátil hlavu a zahlédl mezi větvemi rozšklebenou krysí tvář. Jako v ozvěně mu z druhé strany odpovědělo posměšné odfrknutí. Černý plášť téměř splýval s tmou, která se neslyšně připlížila přes hřeben hor.

Tvrdé přistání na pařezu Siriusovi trochu projasnilo myšlenky a zaplašilo vidiny, které ho během cesty provázely. Konečně v dálce uviděl třepotavé světlo svíčky, mihotající se za okenním sklem. Dnes to tedy bude jeho maják. Z posledních sil k němu vyrazil. Počítal, že se kousek od domu přemění do své psí podoby, ale jeho tělo bylo příliš vyčerpané. Nemělo dost síly k tak náročné magii a tak se nakonec na terase zhroutil a upadl do bezvědomí jako ten poslední vandrák a bezdomovec.

* * *

První, co zaregistroval, bylo teplo. Ne to lepkavé, způsobené horečkou, ale hřejivé teplo voňavých přikrývek a čistého prádla. Obklopovalo ho ze všech stran a kolébalo ho zpět do neklidného spánku.

Další byly ruce. Bílé, jemné, ohleduplně mu ošetřující ránu a nabízející lákavě vonící tekutiny v křehkých šálcích. Nebránil se a poslušně pil. Z těch laskavých rukou by mu snad chutnal i jed.

Nakonec přišla nenávist. Přiblížila se k němu v podobě vysoké temné postavy a její ruka se vymrštila směrem k posteli, přičemž na něj zamířila čímsi velmi podobným hůlce.

Něco se mi zdá, stačil si ještě pomyslet, než ho probodl nenávistný pohled černých očí a studený hlas mezi zuby procedil: „Varuji vás. Vím, kdo jste, Siriusi Blacku!“

další kapitola