Na sovích křídlech

Dva psanci

Byl znovu na útěku, ale u nohou mu ležel celý svět. Hluboko pod ním se v houstnoucím šeru ztrácel obrys staletého hradu a když přeletěl hranici magické ochrany, zmizel mu z očí docela. Ztemnělá hladina jezera mu naposledy poslala pozdrav v podobě odlesků vln zčeřených večerním vánkem a pak už mohutná silueta Zapovězeného lesa a počínající tma sjednotily prostor pod jeho nohama do celistvé černoty.

O to jasněji se mu před očima zjevoval obraz loučení. Dvě postavy, stojící tam na plošině věže a popohánějící ho k odchodu. Rozcuchaná dívenka s přemoudřelým výrazem a černovlasý mladík s jizvou na čele. Harry. Jeho Harry. Na krátkou chvíli se před nimi rozléhala nádherná společná budoucnost. Bylo to tak úžasné – vidět v Harryho tváři ten čistý výraz radosti a štěstí. Už si zvykl na to, jak moc se podobá Jamesovi, ale když se pak v Chroptící chýši objevil Remus a krátce poté i ta malá zrádcovská krysa, připadalo mu, že se snad vrátil čas.

Vzpomínka na Červíčka mu vehnala krev do tváře. Ruka se podvědomě sevřela v pěst. Dvanáct let pykal za něco, co neprovedl, a skutečný viník unikal spravedlnosti. Dnes se to mohlo změnit.

Jenomže minulost se vrátila ve všech podobách. Včetně té s bledou tváří rámovanou prameny mastných vlasů. Dávný žert se pokřiveně obrátil vůči svému tvůrci a přivedl k nim toho, koho si přáli spatřit ze všech nejméně. Srabuse. Dobře ho tenkrát pojmenovali, nikdy nic jiného nebyl. Ale teď měl možnost to zvrátit. Zavětřil tu šanci jak honící pes – ne, jako hladová hyena. Bylo mu to vidět na očích. Klidně by poslal Siriuse zpět do Azkabanu, zpět k tomu, co je horší než smrt. Kvůli prachsprosté a letité zášti. Některé propasti nepřeklene ani čas.

Zachvěl se, snad smutkem nebo zlobou, a pevněji se přitiskl k teplému tělu zvířete pod sebou. Studený noční vzduch mu trochu pročistil divoké myšlenky a vrátil ho do reality. Hluboko pod nimi se tu a tam třpytila světýlka vesnic a osamělých stavení. Rozhodl se, že poletí celou noc, protože tmavá obloha jim poskytne nejlepší ochranu. Prozatím směřovali k jihu. Podvědomě zamířil co nejdál od chladných vod a přízraku, který se před ním dnes opět tak hrůzně zjevil. Jenomže směr nestačil. Bude muset vymyslet, co dál. Kam se schovat. A nejspíš na delší dobu.

Znovu se v myšlenkách vrátil k událostem před několika hodinami. Nebo to byla staletí? Naprosto nechápal, jak se to těm dvěma dětem podařilo. Stalo se to všechno tak rychle, že mu to teď ve vzpomínkách připadalo jako barevná šmouha. Pamatoval si, jak v jednu chvíli ztrácel navzdory Harryho křiku a prosbám vědomí a cítil, jak se k němu přibližují ty příšerné postavy bez tváře, v dalším uslyšel cvaknutí zámku ve dveřích věžní komnaty a téměř vzápětí na její okno zaklepala dívčí ruka a on se vyhoupl na hipogryfův hřbet.

Pár minut naděje. Víc neuplynulo, než pochopil, že to není cesta ke svobodě, ale jen další část útěku. Harry mu během té krátké chvíle tvrdil, že je poslal Brumbál, ale Siriusovi to připadal nepravděpodobné. Myslel na okamžik, kdy se za ministrem a bradavickým ředitelem zavíraly těžké dubové dveře, na několikeré cvaknutí zámku a šepot zamykacích kouzel a na otázku, která pronikla do Siriusovy duše jako nůž.

„Kam pojedete letos na dovolenou, Korneliusi? Doporučuji vám jižní Itálii, je nádherná. Před lety jsem v Sorrentu ochutnal vynikající zmrzlinu…“

Zbytek konverzace zanikl v kamenných zákrutech schodiště, ale Tichošlápek jej dosud slyšel v hlavě znít několikanásobnou ozvěnou. V ten okamžik měl pocit, že ho všichni opustili, ale teď vzdálen bezprostřední hrozbě opětovného uvěznění dokázal o Brumbálových slovech uvažovat v širších souvislostech. Co když mu tím naznačoval, že za mořem má mnohem větší naději na utajení?

Narůstající světlo ho donutilo zamířit dolů a přistát na louce u malého lesíka. Jako úkryt to nebylo nic moc, ale přece jen tu byli schovaní před mudlovskými zraky. Sice z výšky nikde v okolí žádné stavení neviděl, ale jeden nikdy neví. Měl hlad, ale přestálé nebezpečí, nevyspání a především riziko prozrazení mu nedovolilo cokoliv podniknout. Tušil, že v tuhle chvíli jsou už v pohotovosti bystrozoři v celé Anglii a je jen otázkou času, kdy požádají o pomoc v pátrání i mudly.

Hipogryf vedle něj přešlápl z nohy na nohu a slabě zaskřehotal. Zřejmě ho dlouhá cesta moc neunavila. Znamená to tedy, že by na jeho hřbetě mohl doletět mnohem dál, až třeba…?

„Co říkáš, kamaráde, vyrazíme za teplem?“ Sirius se obrátil směrem ke Klofanově hlavě a poplácal ho po plecích. „Je to dlouhá cesta, ale my to zvládneme, viď? Máš rád slunce? To je dobře, protože spolu poletíme daleko na jih.“

Bělavá pírka na krku pročísl závan studeného větru, vanoucího od moře. Zvíře se neklidně ošilo.

„Asi se ti tu moc nelíbí,“ povzdechl si Sirius. „Chápu tě, u Hagrida to bylo lepší, jenomže ti tam šlo dneska o krk. Jsem na tom oba stejně. Dva uprchlíci, dva psanci. Budeme to tedy spolu muset nějak vydržet. Možná bys mohl zkusit spát, večer musíme dál.“

Provizorní uzdu ze zbytků provazu přivázal na co nejdelší úvaz ke kmeni starého dubu a sám se uložil ke spánku v malém dolíku u jeho kořenů. Zdálky slyšel tiché šumění mořských vln, které mu do snu přinášelo obraz bílých písečných pláží a zelených palem.

druhá kapitola