Sova a pes
Z jejich společného putování se pomalu stávala rutina. Jakmile se setmělo, vydali se na cestu a celou noc letěli. Občas změnili směr, pokud se v hloubce pod nimi objevila jasnější záře světel signalizující blížící se město, ale v podstatě mířili stále k jihu. Dny pak trávili schovaní v lese nebo alespoň na opuštěných pastvinách či v kopcích. Klofan lovil pod kořeny a uvolněnými kameny myši a jinou havěť a Sirius se v podobě psa vydával k nejbližším stavením. Tady se mu občas podařilo vyžebrat misku polévky nebo kus odhozeného masa. Lidská stránka, znovu probuzená v jeho duši po útěku z Azkabanu, se nad tím sice bouřila, jenže hlad byl silnější.
Jednoho dne se utábořili někde na okraji kentského hrabství. Ve vzduchu byla cítit omamná vůně čerstvě pokosené trávy a Sirius zatoužil se tady alespoň pár dní zdržet. Dostatečná vzdálenost od Bradavic a hrozby mozkomořího dechu mu dávala pocit relativního bezpečí, a tak když se krátce po poledni probudil, místo kvapného balení se rozhodl vydal na obhlídku okolí. Klofanovi zašeptal do pírek pár uklidňujících slov a mezi nízkými keři se proplétal po svahu dolů. Právě, když se na konci pastvin chystal přelézt nízkou zídku, ozval se vpravo v houští šramot. Otočil hlavu tím směrem a spatřil malou sovičku balancující na tenké větvičce ovocného keře.
„Spad--“
Nedořekl, protože v té chvíli dřevo nevydrželo váhu drobného tvora a prasklo. Zaslechl slabé houknutí a pak už nic. S obavami popošel těch několik kroků, aby z nízké trávy vylovil rozčepýřené cosi. Možná z toho jednou bude sova, ale zatím to tak nevypadalo. Naštěstí to nevypadalo ani zraněně. Ihned mu to potěšeně zahoukalo do ucha a začalo láskyplně oždibovat prst na ruce, ve které to opatrně držel.
Nabídl sovičce malou kuličku angreštu, která se při jejím pádu uvolnila z keře. Ještě byla kyselá, ale ptáček si ji přesto vzal. Vzápětí se už dusil a s tlumeným houkáním se dožadoval záchrany.
„No, ty tedy budeš dáreček!“ rozesmál se Sirius a jemně sovičku poplácal po zádech. „Ale co teď s tebou? Dolů do vesnice tě neponesu.“
Položil tvorečka opatrně na zídku a zvedl varovně prst: „Neuleť mi. Kdo ví, jak by to při tvé šikovnosti dopadlo. Pěkně tu seď a čekej, až se vrátím.“
V momentě, kdy se proměnil do své psí podoby, sovička krátce vyjeveně pískla, ale brzy se uklidnila. Začala zobáčkem oťukávat zrnko angreštu a okolní svět ji přestal zajímat. Sirius se zatím dlouhými skoky rozeběhl po úzké cestičce, která se vinula podél zídky, protože tam někde tušil lidská obydlí.
Dětský smích slyšel už z dálky. Potěšilo ho to, protože s dětmi byla „domluva“ většinou jednodušší. Tolik nepřemýšlely, jestli ten toulavý pes není nebezpečný, a pár drobných vtípků a předstíraného umění mu snadno přinášelo úspěch v podobě nějakého pamlsku.
Ani dnešek nebyl výjimkou. Když zídka skončila, přikrčil se a pomalu se plížil travou ke skupince tří dětí, kterým nemohlo být víc než deset let. Seděly uprostřed louky na rozložené dece a hrály karty. Vedle nich slibně voněl piknikový koš. Tichošlápek se mlsně oblízl. Narovnal se, způsobně se posadil opodál a slabě štěkl. Děti polekaně zvedly hlavy. Nejmenší dítě – byl to chlapec – upustilo vějíř karet do trávy, ale když pes vzápětí pozvedl přední packy v prosebném gestu a trochu zapanáčkoval, zvedlo se a opatrně k němu vykročilo.
„Phille, ne!“ vykřikl varovně starší hoch, zatímco děvčátko se přikrčilo.
Naštěstí pro Siriuse byl mrňous patřičně zvědavý. Váhavým krokem se přiblížil až ke psu a natáhl k němu ruku. Zvěromág mu ji oblízl a znovu zapanáčkoval. Děti se rozesmály. Dívenka vylovila z koše sendvič, kousek ulomila a hodila ho psovi. Rázem ho zhltl a honem popošel blíž, aby si to znovu nerozmyslely. Před děvčátkem pozvedl pravou přední na způsob pozdravu.
„Je roztomilý,“ usmála se a podrbala ho za ušima. Spokojeně přivřel oči – věděl, že má vyhráno.
Za chvíli už společně s dětmi pobíhal po louce, střídavě honil je nebo svůj vlastní ocas či stín. Když se děti unaveně posadily do trávy, vytáhly z koše jídlo a podělily se s ním. Už dlouho si takhle dobře nepochutnal, takže vůbec nepřeháněl, když se zeširoka oblizoval svým růžovým jazykem a radostně poštěkával. Skoro ho zamrzelo, že jakmile se z údolí ozval zvuk kostelního zvonu, děti rychle posbíraly věci, sbalily deku a utíkaly dolů do vesnice. Jen malý Phill se za ním ohlížel, div několikrát nezakopl.
Sovička seděla na tom místě, kde ji opustil, a potěšeně mu broukala na pozdrav. Vzal na sebe zpět lidskou podobu. Tentokrát už ji to nevyděsilo, zřejmě si dokázala rychle zvykat. Natáhl k sovičce ruku, na kterou mu pohotově vlezla, a vydal se přes vinici ke Klofanově úkrytu.
Výborně a mám na krku další zvíře, pomyslel si znechuceně Sirius.
Věděl, že to není příliš bezpečné, ale něco ho pořád táhlo zpět na louku, kde se potkal s dětmi, a tak tam druhý den zase zamířil. Byly tam. Malý Phill ho zahlédl už z dálky a radostně mu běžel naproti. Tentokrát už ho starší hoch neokřikl a spolu s dívenkou se k němu přidal. Zase si nějakou dobu hráli a Sirius se překonával v kouscích, které jim předváděl. Panáčkoval a poskakoval ostošest, jen aby je rozesmál. V těch příjemných chvílích dokázal zapomenout na všechny starosti a trápení, které ho sužovaly. Když se s ním děti opět rozdělily o porci jídla k obědu, zahlédl na dně koše papíry a několik tužek a pastelek a hlavou mu bleskl nápad. Už několikrát přemýšlel, že by měl dát Harrymu o sobě zprávu, a tady to najednou vypadalo, že mu všechno hraje do ruky. Nejprve sova a teď tohle. Takovou náhodu by neměl promeškat. Předstíral, že se chce podívat, jestli v koši ještě nezbyla nějaká dobrota, a v nestřeženém okamžiku do něj strčil čumák. Rychle chňapl po psacích potřebách a vyrazil s nimi zpět k vinici.
„Pejsku! Neodcházej…“ slyšel za sebou hlásek malého Philla. Ten smutný tón ho zabolel. Zase utíká a zase bude někomu chybět. Mrzelo ho to, tak alespoň na rozloučenou vrtěl ocasem.
„To je dobře, že jsi tady,“ spokojeně si pro sebe zamumlal Sirius, když uviděl na větvi nad Klofanem chomáč rozčepýřených sovích pírek. „Poneseš dopis. Daleko, až do Skotska. Zvládneš to vůbec?“
Odpovědí mu bylo houknutí, které se rozhodl pokládat za souhlas. Pohodlně se opřel se o kmen stromu a rozvinul před sebou arch papíru. Teď musí napsat Harrymu.
Žmoulal v ruce tužku a zoufale lovil z paměti slova. Bylo tak těžké poskládat svoje pocity do několika řádků. Nakonec se mu to snad přece jen podařilo, i když to, co napsal, znamenalo, že se bude znovu muset vydat na cestu. Jeho bezpečí bylo sice důležité, ale nechtěl, aby těžký stín tvorů bez tváře dál svíral srdce toho, na kterém mu záleželo ze všech lidí na světě nejvíc. S náhlým nápadem dopsal ještě poslední doušku a stočil papír, aby ho mohl připevnit sově na nohu.
„Tak a leť. A nezapomeň: Harry Potter, Bradavice. Když se ztratíš, ptej se ostatních sov, poradí ti. A zůstaň tam, určitě se budeš tomu jeho kamarádovi líbit. Bude ti tam líp než tady se mnou.“
Sovička nadšeně zamávala křídly a vznesla se k obloze.
„Ty se máš, hned bych letěl s tebou,“ povzdechl si smutně černovlasý muž. S těmito slovy se pomalu uložil ke spánku. Usnul rychle, ale pronásledovaly ho sny plné zákeřných dravců, z nichž ne všichni měli zvířecí oči.