Na sovích křídlech

Poznámka: Všichni stále něco hledáme. Ztracené věci, cestu, smysl života. Věčnou lásku, přátele, štěstí. Sami sebe. A ne vždy to nacházíme.

Po negativní zkušenosti s pondělním pozdním příchodem se Hermiona rozhodla jít do práce pro jistotu o hodinu dřív, jenomže jí ta snaha nebyla nic platná. Dveře do laboratoře byly zajištěny nějakým kouzlem, o jehož odblokování se marně pokoušela už nejméně dvacet minut. Vyčerpala snad všechna známá otvírací zaklínadla, ale bez výsledku. Ten bastard, pomyslela si, tohle určitě udělal schválně, aby mohl poukazovat na to, jak jsme neschopní.

Přecházela sem a tam po chodbě a snažila se uklidnit. Přece se jím nenechá otrávit. Mysli, mysli, holka, zvládla jsi už horší věci. Co jsou jedny zamčené dveře proti kletbě mrzimorského poháru nebo síle medailonu. Tam se muselo za otevření platit krví.

Krev. Ale to by přece… Připadalo jí to nemožné, ale jakmile se ta myšlenka jednou objevila, nedala jí pokoj. Navíc stále stepovala před laboratoří sama, nikdo ji neuvidí, když to zkusí. Trochu sykla, když jí ostří nože projelo kůží na prstu, ale přesto kápla tři kapky na masivní zámek dveří. Pak hůlkou ránu hned zacelila.

Nestalo se nic. Vztekle se zamračila na kovovou závoru, mávla hůlkou, aby odstranila lepkavou skvrnu, a otočila se ke dveřím zády. Nezbylo než čekat.

Kdyby alespoň přišel dřív Danny. V kolegově přítomnosti by jí určitě Snapeův sarkasmus nepřipadal tak sžíravý. Den předtím si všimla, že k mladému asistentovi byl i přes počáteční chladné přivítání přece jen přívětivější. Jenomže její přání nebylo vyslyšeno. Po chvíli se za rohem ozvaly rázné kroky a v umělém světle, které vydávaly některé ze stropních desek, se objevila známá bílá tvář.

„Nečekal jsem, že tu někdo tak brzy bude. Domníval jsem se, že je zvykem pracovat až od osmi hodin.“

Jeho hlas zněl v dlouhé chodbě podivně dutě. Nejprve ji zaplavil neurčitý pocit paniky, ale pak zvítězila pýcha.

„Především je zde zvykem, že můžeme všichni kdykoliv vstoupit na svoje pracoviště. Pokud to hodláte změnit, měl jste nás informovat,“ odsekla. „Nemusela jsem tak brzy vstávat a pak tady mrznout na chodbě.“

Snapeovou tváří se mihl úšklebek: „To chápu. Není lehké opouštět milovanou náruč.“

Proč to od něj zní jako urážka? Je přece dospělá, nikdo se nepozastavuje nad tím, že má přítele. A kromě toho byla dnes v noci sama. Ron jí večer poslal vzkaz, že mají v práci něco naléhavého, takže skončí pozdě a přemístí se rovnou na Grimmauldovo náměstí. A co je Snapeovi vůbec do toho? Cítila, jak jí tělem stoupá vlna rozhořčení a červeň jí barví tváře do nachového odstínu. Raději obrátila pozornost zpět ke dveřím.

„Otevřete nám tedy, pane kolego?“

Muž přistoupil ke kamenné zdi a ukázal na jeden z vystouplých kamenů vlevo od kliky.

„Zámek je nastavený tak, aby otevřel pouze nám třem a řediteli. Jako klíč slouží magie, která je obsažena v každé částečce naší kůže, stačí tedy, abyste na správné místo položila ruku. Není nutné používat vlastní krev. Tak pochybné choutky rozhodně nemám.“

Jak na to přišel? Přece ty stopy odstranila.

Prsty bílé ruky objaly její zápěstí a přitáhly ji tak blíž ke dveřím.

„Můžete si to vyzkoušet.“

Náhle si uvědomila tu zvláštní ironii osudu. Zvrácený pokus o žert, který jako v retrospektivě postavil okolo nich stejné kulisy. Kamenné sklepení, pevné zámky a spásné ruce. Ruce, které odemkly vězení a daly jí pít…

Potřásla hlavou, aby z ní vyhnala ty neodbytné vzpomínky. Snapeovy prsty byly studené, a přesto ji zápěstí pálilo jako obtočené rozžhaveným řetězem. Přitom ji už dávno pustil. Jestli to takhle půjde dál, netuší, jak v jeho společnosti ten půlrok do obhajoby přežije. Rychle dotekem otevřela vstup do laboratoře a vešla. Pokynem hůlky rozsvítila stropní osvětlení. Po očku pozorovala Snapea, ale ten zamířil rovnou ke stolu, který si včera zabral pro sebe a tak přešla šikmo přes místnost do šatny. Chvatně, ale soustředěně se převlékla a pečlivě si svázala neposlušné kudrliny svých kaštanových vlasů. Nechtěla mu dát jakoukoliv záminku k dalším jízlivým poznámkám.

* * *

Široce rozevřenýma očima pozoroval světlejší obdélník, který v prachu na zemi vytvářelo světlo prosvítající malým zamřížovaným průzorem ve dveřích. Poslední dobou toho moc nenaspal, ale přesto mu čas utíkal jako voda. Od okamžiku, kdy se dozvěděl, že co nevidět vyjde z téhle příšerné kobky, neustále horečnatě uvažoval, kdo by mohl mít zájem na jeho propuštění. Jako logický důvod se nabízely peníze, protože jakmile bude zpět v kouzelnickém světě, získá přístup k rozsáhlým finančním prostředkům rodiny. Předpokládal, že dotyčná osoba si nechá za svou pomoc řádně zaplatit.

Tohle ale nebyly jediné myšlenky, které se mu během posledních dnů a nocí honily hlavou. Zmatené úvahy o tajemném „dobrodinci“ obvykle vystřídaly vzpomínky na události předcházející jeho zatčení. Znovu se vracel k okamžikům, kdy do jeho vlastního domu vnikl houf bystrozorů, odzbrojil ho a deportoval na ústředí. Když na chodbě před kanceláří, kam ho vedli k výslechu, uviděl tu mudlovskou šmejdku, bylo mu jasné, že ho dostali na základě její informace. Jen nedokázal pochopit, jak se jí podařilo uniknout z truhly i z domu. Až později si dal dvě a dvě dohromady. Grangerová i bystrozorská banda museli získat pomoc někoho uvnitř, kde ale kromě jeho matky, kterou mohl rovnou vyloučit, byl v tu dobu už jenom jeden člověk. Jak šel čas a v Azkabanu přibývalo pochytaných Smrtijedů, přestal se divit, proč právě on mezi nimi není. Nemusel ani slyšet urážky a spílání, které na jeho adresu nově příchozí vyvolávali, aby pochopil, že ten člověk je zrádce.

Přes světlý obdélník přeběhl drobný stín. Dlouhé pavoučí nohy mířily do vzdáleného rohu, aby tam pokračovaly ve spřádání svých sítí. Inspirativní, pomyslel si mladík, obrátil se na druhý bok a prstem začal na kamennou zeď psát písmeno za písmenem. Dohromady tvořily slovo naplněné silným pocitem zadostiučinění.

* * *

Vrhl krátký pohled na sotva znatelnou hnědavou skvrnu téměř se ztrácející v kresbě mramorových dlaždic a překročil práh laboratoře. Jediné malé vítězství, které však vzápětí překrylo vědomí vlastní zranitelnosti.

Začínal mít pocit, že ta ženská je jeho prokletím. Který zlomyslný skřet mu našeptal, aby ji vzal za ruku? Přece jí to mohl jenom ukázat, říct, naznačit, cokoliv. Nebylo nutné dotýkat se její kůže. Když svými prsty sevřel drobné zápěstí, neposlušné myšlenky vyvolaly obraz štíhlého těla z jeho snu…

Snu, který ho před několika dny tak nečekaně navštívil. Rozhodně mu byl milejší než ona zoufalá noční můra, která ho pronásledovala ve všech ostatních nocích, ale nebyl o nic méně nebezpečný. Vyvolával myšlenky a pocity, o nichž se domníval, že jich snad ani není schopen. Přestože se navenek dokázal vždy perfektně ovládat a ani hnutím oka nedat najevo svoje vnitřní rozpoložení, jeho podvědomí v tomto případě odmítalo spolupracovat. Stačil malý impuls – jako právě před chvílí, kdy na konci chodby zahlédl ty kaštanové kudrlinky – a jeho myšlenky se jako splašené rozeběhly nežádoucím směrem.

Dodatečně zalitoval, že se pořádně neinformoval o prostředí, do kterého se vrací. Nebyl si jistý, zda by byl souhlasil, kdyby jen tušil, s kým se ve svém novém působišti setká. Ze všech svých bývalých žáků nejmíň toužil pracovat právě s ní.

Věděl, že se rozhodla pro lektvary, i když nechápal proč. Jistě, byla bystrá a při hodinách až protivně aktivní, ale pokud mu bylo známo, podobně se projevovala i v ostatních předmětech. Spíš by očekával, že půjde stejně jako Weasley ve stopách Pottera a vrhne se na bystrozorskou kariéru. Díky Horáci Křiklanovi, kterého potkal na jednom mezinárodním lektvarologickém sympoziu, byl o jejich životní dráze zběžně informován. Už z Bradavic věděl, že profesor dokáže donekonečna blábolit o svých výjimečných studentech, a tak doufal, že mezi tou spoustou balastu a příšerných žvástů občas probleskne poznámka o těch, kteří ho zajímali. O několika celkem dobrých žácích ze Zmijozelu a… o ní. Dočkal se. Vynikající OVCE z Lektvarů, stipendijní místo na Akademii, praxe v laboratoři. Jak měl sakra tušit, že jde právě o tu londýnskou?

„Sleč… paní kolegyně,“ vyštěkl do ticha v místnosti a pocítil zadostiučinění, když sebou trhla.

„A-ano?“

„Pojďte sem. Potřebuji, abyste u těchto ingrediencí zkontrolovala stav zásob,“ poručil jí a položil před sebe na stůl soupis položek, který den předtím sestavil. Během prohlídky laboratoře si uvědomil, že se tu nachází velké množství vzácných a téměř zakázaných složek lektvarů, a rozhodl se sepsat jejich množství. Nehodlal v budoucnu čelit nějakým nejasnostem.

„Ale to je práce nejméně na týden,“ řekla, když přelétla očima několikastránkový seznam.

„Správně. Proto byste měla začít okamžitě.“

Sledoval, jak pohodila vzpurně hlavou, ale beze slova zmizela za dveřmi skladu. Téměř nahlas si oddechl. Když už s ní musí pracovat, aspoň ji nebude mít pořád na očích.

* * *

Pode dveřmi v druhém patře ministerstva prosvítal slabý proužek světla. Kingsley Pastorek dosud seděl ve své kanceláři na ústředí bystrozorů a probíral se štosem došlé pošty. Měl rád tyhle klidné večery, kdy už utichl veškerý ruch na chodbách, do místnosti přestaly neustále vplouvat oběžníky a téměř nehrozilo, že bude od započaté práce odvolán k nějaké neodkladné záležitosti. Naštěstí už pominula nejhorší doba, ve které po pádu Voldemorta vyděšený kouzelnický svět povolával bystrozory k sebetriviálnější lapálii, ale i tak se občas vyskytl případ použití černé magie. Nejčastěji mezi členy rodiny.

Poslední případ, který bylo jeho oddělení nuceno nedávno řešit, představoval vyřizování účtů mezi potomky jedné známé kouzelnické rodiny. Synové se po smrti svého otce nedokázali dohodnout na rozdělení majetku a tak spor skončil u soudu. Povedení synáčkové však neváhali použít na služebnictvo kletbu Imperius, aby si zajistili příznivá svědectví. Byla docela fuška to odhalit.

Přesto byl svým způsobem za podobnou práci rád. Znamenala, že život se po všech těch náročných a smutných letech vrátil k normálu. Lidé se konečně nebáli vyjít večer na ulici a přestali každý křivý pohled pokládat za znak hrozícího nebezpečí. Těšilo ho to o to víc, protože většinu jeho podřízených tvořili mladíci sotva odrostlí školním lavicím. Nebýt křtu ohněm, kterým většina z nich při boji s Voldemortem prošla, nikdy by nesvolil k tomu, aby tak brzy nastoupili do aktivní služby.

Akorát tu rodinnou lapálii v Liverpoolu mu byl skřet dlužen, pomyslel si znovu a odložil do police s nápisem VYŘÍZENO popsaný pergamen. Právě se natahoval pro další, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře a do kanceláře nakoukla zrzavá hlava.

„Mohu dál?“

„Jistě, Rone. Právě jsem na tebe myslel,“ uvítal Kingsley mladého bystrozora a pokynul rukou, aby vešel. „Posaď se. Mám pro tebe práci.“

Nejmladší syn rodiny Weasleyů si přitáhl z rohu místnosti židli a uvelebil se na ní. Nespouštěl přitom ze svého nadřízeného pohled.

„Dostali jsme hlášku, že z Azkabanu bude propuštěn jeden ze Smrtijedů. A protože ty toho člověka dobře znáš, chci, aby ses v jeho okolí trochu porozhlédnul. Tady máš bližší informace,“ dodal a pohybem hůlky posunul k Ronovi list popsaný několika údaji.

Mladík vytřeštil oči na jméno uvedené v záhlaví pergamenu.

„Malfoy? On se vrací zpátky? To by mohlo znamenat problémy.“

Kingsley Pastorek jenom přikývl.

„Dám se do toho hned,“ vyhrkl horlivě Ron a vstal.

„Stačí, když začneš v pondělí,“ usmál se Kingsley nad jeho nadšením. „O víkendu stejně ministerská mašinérie nepracuje. Člun z ostrova přijíždí obvykle kolem deváté hodiny, máš to všechno v papírech.“ Pak se ale jeho čelo zkrabatilo a on dodal: „Potřebujeme vědět, s kým naváže kontakt. Rone, jen mezi námi, tohle nikde v záznamech není: Starostolec projednával žádost o jeho předčasné propuštění úplně mimo pořadí, takže… Nebude na škodu ho nějakou dobu hlídat.“

Mladík krátce pokynul hlavou na pozdrav a zavřel za sebou dveře. Šéf bystrozorů chvíli hleděl do prázdna před sebe. Příliš ho netěšilo, že sledováním pověřil právě Rona, protože si uvědomoval, že by to pro něj mohlo být příliš osobní. I ta horlivost tomu nasvědčovala. Jenomže nikdo jiný tu teď nebyl – Monty měl rozdělanou práci na jihu, Tonksová kolíbala doma mimino a všichni ostatní makali na dokončení případu v Liverpoolu. A ten Harryho odjezd taky nepřišel právě vhod. Koneckonců, když už se svatbou čekali takovou dobu, mohli ještě nějaký ten týden vydržet, ne?

Pastorek zvedl ruce nad hlavu a protáhl se. Pro dnešek už toho nechá, jen ještě dokončí tuhle poslední záležitost. Vyndal se ze spodní zásuvky čistý list pergamenu, napsal na něj stručný vzkaz a zapečetil ho. Několik minut nato opustila ministerstvo služební sova a zamířila nad potemnělými střechami londýnských domů k Příčné ulici.

další kapitola