Na sovích křídlech

Překlad 36. kapitoly povídky Unexpected od australské autorky duj
(originál viz http://www.fanfiction.net/s/3450735/36/Unexpected)

„Omlouvám se za ten včerejšek. Bylo to opravdu tak zlé?“ zeptala se, když opustili zadním vchodem hrad.

„Neměl bych se na to zeptat já vás? Neuštědřovala jste Weasleyovým kázání o tom, že se mají starat sami o sebe?“

„Všem ne. Fred a George si mě jen dobírali a Ron ví, že nepotřebuji pečovatelku.“ Vzala ho za ruku a přemístila je na vřesoviště. „Ale nebudeme mluvit o mně. Jste v pořádku? Kdybych tušila, že tím Harryho na vás takhle poštvu, držela bych pusu.“

Stiskl jí ruku, nastavil tvář slabému zimnímu slunci a nechal se ovívat větrem. Ústa mu zkroutil smích. „Měla jste to tušit,“ řekl zlehka. „Vždycky byl tak trochu jako weasleyovské výbušné petardy.“

Neodtáhla se. Tiše sledoval, jak pozoruje kroužení a plachtění jakéhosi vzdáleného opeřence, který se posléze snesl k zemi.

„Ale nikdy bez důvodu,“ řekla pomalu. „Nenapadlo mě, že je tak horlivý vás vyzpovídat.“

„Není.“ Ale mladík se neptal na Hermionu, ale na své rodiče.

„Musel být,“ řekla. „Jinak by nejdřív dojedl.“

Tentýž pták nebo možná úplně jiný znovu vzlétl a mihl se kolem nich na cestě k oblakům.

„Má přátele a příznivce,“ řekla, „a Ron je jako jeho rodina. I Sirius byl, ale to nestačí. Nikdy to nestačilo.“

Ztěžka polkl. „Weasleyovi ho mají velmi rádi.“

„Milují ho,“ řekla. „Ale není to, jako by byl skutečně jejich. Pro Molly to vždycky byl „drahoušek Harry“, vždycky je u nich vítán, ale nikdy na něj nebude křičet, když se chová jako pitomec. Jako by si netroufala, jako by to byl malinký Brumbál, slavný a mocný, s výstřednostmi, nad kterými se přivírají oči.“ Nevesele se usmála. „Nikdy dřív jsem si toho nevšimla. Přála bych si, abych si toho nevšimla ani teď.“

Její druhá ruka mu vklouzla do dlaně a on ji pevně sevřel. Předpokládal, že je jí chladno.

„Co Lupin?“ zeptal se naléhavě.

„Když nikdy nechtěl převzít za nic odpovědnost? Mám ho ráda, ale díky bohu jsem ho nikdy nepotřebovala.“

„Pak tedy Brumbál,“ řekl. „Minerva. Kdokoli.“

Obloha byla světle šedá. V barvě Dracových očí. Oka. A Hermioniny oči byly teple hnědé, jako kapradí na podzim. Ale teď byla zima.

„Vy. Jenom vy. Pokaždé, když jste předstíral, že ho nenávidíte, staral jste o to, co dělá. Vždycky jste se staral.“

„Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat. To kvůli mně se stal sirotkem.“

„Bylo to to nejlepší, co jste mohl udělat,“ řekla a cosi v jeho hrudi rozkvetlo. „Má ve vás někoho nejvíc podobného otci.“

* * *

Samozřejmě, že chlapci právě hráli famfrpál. Severus zůstal stát zády k Doupěti, pozoroval je a čekal, dokud si ho Harry nevšiml a neslétl dolů.

„Co je? Říkal jsem vám, že potřebuji čas, abych o tom mohl přemýšlet,“ řekl.

Severus se raději mračil na čtyři obviňující Weasleyovské obličeje, než aby se vrátil k temně zelenému pohledu. „Je mnohem víc věcí, které vám musím povědět.“

„Cože? Právě teď?“

Zaskřípal zuby a pronesl: „Až se vám to bude hodit.“

další kapitola