14. 12. 2012
Objetí škorpiona
Překlad 10. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
Hermiona předpokládala, že ji profesor Snape nechá drhnout podlahu celou noc, takže byla překvapená, když nechal zmizet kartáč a kbelík s kyselou poznámkou, že už s ní dál nemíní ztrácet čas, pokud ona nebude upřímně odhodlaná dostát svému úkolu.
„Nespolehnu se na vaše slovo, které jste dala jako pravý Nebelvír bezmyšlenkovitě, bez porozumění. To by pro vás bylo lepší ustoupit od toho, dokud ředitel a já máme čas zkusit jiné možnosti, než pokračovat bez zaujetí a nakonec nás nechat na holičkách. Rád vám dám týden, abyste si to promyslela – jestli dokážete myslet na něco jiného než na své hormony."
Stiskla trochu rty s obvyklou myšlenkou, zda by se mohl naučit ptát se nebo sdělovat informace bez obvyklých urážek.
„Řekl jste, že by to mělo být brzy,“ připomněla mu. „Je dost času zkusit jiný plán?“
„To vás nemusí zajímat. Jestliže jste příliš slabá setrvat, pak čím méně víte, tím lépe.“
Myslel to vážně, nebo to zase byla další nějaká hra? Jestliže to byla pravda, za předpokladu, že neinformuje Voldemorta o jejich schůzkách, pak již teď věděla dost, aby ho mohla poslat na dlouhou, pomalou smrt. Všechny ty rozhovory mohly být vysvětlitelné – musel by být mistrem ve splétání uvěřitelných příběhů, aby to vydrželo tak dlouho – vše bylo omluvitelné až na fakt, že je utajil.
Nicméně nepomyslela na týdenní pauzu. Jeho společnost byla střídavě povzbuzující a vyčerpávající, ale nikdy příjemná.
„Co můj dopis?“ zeptala se bez velké naděje. Měla ho odeslat vpodvečer.
„Mám lepší možnosti jak trávit svůj čas než naplňovat vaši touhu po tom, aby za vás někdo myslel.“
Než odpověděla, párkrát se nadechla, aby se uklidnila.
„Pane, je to také pro vaši bezpečnost. Nechtěl byste, abych prozradila nějaká vaše tajemství, takže by nebylo dobré, kdyby se mě rodiče pokusili vzít ze školy.“
Přejížděl si prstem po rtech a jeho chladné, černé oči se na ni zamyšleně upíraly.
„Tak tedy. Sedněte si ke stolu a pište, co vám budu diktovat.“ Pokývl k tvrdé židli s rovným opěradlem stojící proti němu, vybral kus pergamenu a podal jí pero.
„Milá maminko a tatínku,“ diktoval jí, když se posadila, „nebo jak je obvykle oslovujete,“ slova mu kroutila ústa do znechucené grimasy. Spěchala, aby stačila jeho tempu.
„V současné době se Ministerstvo magie snaží polapit bandu kriminálníků, kteří si říkají Smrtijedi. Je to něco jako IRA, občas útočí na veřejných místech, aniž by předem někoho varovali.“
IRA? Kdy to slyšel – ach ano. Říkal jí, že je obeznámený se studiem mudlů. U čistokrevného to byla dost překvapující informovanost. Mohla by si myslet – ne, to je směšné. Snape nemohl být jiný než nejčistokrevnější mezi čistokrevnými.
„Já jsem zcela v bezpečí, protože Bradavice jsou nejchráněnější místo na světě, ale vy byste měli být o něco opatrnější než obvykle, protože oni jsou za těmi hrůzami, o kterých se můžete dočíst v novinách. Jestliže uvidíte jednu nebo více osob v černých pláštích a bílých maskách, musíte se od nich dostat pryč tak rychle, jak jen to půjde. Jestliže to nepůjde, je třeba, abyste se schovali, dokud neodejdou. Nepokoušejte se je přesvědčovat a nikdy je nekontaktujte.“
Hermiona se dívala na dopis před sebou, oči přimhouřené, našpulenou pusu. Nepotřeboval nad tím ani chvíli přemýšlet. Ne poprvé přemýšlela, jak je jeho intelekt ohromující; dokonce to znělo, jako by to psala ona.
„To je vše? To jsou všechny informace, které by měli mít?“ Nezdálo se jí to dost.
Pokrčil rameny: „Co víc potřebují?“
Zírala na napsaná slova, jak hledala odpověď.
„No, co třeba něco o Vy-víte-kom?“ Nebylo to nakonec to hlavní? Ačkoliv, popravdě, nemohla přijít na to proč.
„Když vaši rodiče nejsou pravidelně v kontaktu s kouzelnickým světem, není účelné zmiňovat se o něm.“
Vypadalo to, že má špatnou náladu. On měl vždy špatnou náladu. Nikdy předtím jí to nepůsobilo tak svíravou bolest v hrudi.
„Mohou si pamatovat to, co jsem jim řekla v prvním ročníku a ptát se.“
Podrážděně zvedl obočí.
„V tom případě jim odpovíte s tak málo detaily, jak to pro jejich uklidnění bude možné. Myslel jsem si, že čarodějka vaší úrovně by tohle mohla vytvořit bez mé pomoci. Vše, co potřebují vědět, je, že vzít vás domů nemá smysl. Vše, co potřebují vědět pro sebe, je jak předejít nebezpečným situacím.“
„Oni potřebují vědět, že v Británii není bezpečno tak jako jinde. Potřebují si uvědomit, že by měli odjet.“
Ale kvůli IRA neodjeli, uvědomila si. Ano, byl chytrý! Ale tohle byli kouzelníci, daleko nebezpečnější než bomboví atentátníci nebo střelci – ale takhle to není, že? Smrt je smrt, bez ohledu na to, jestli ji způsobil kouzelník nebo mudla.
„Již jsem vám jednou řekl, že nejsou ve větším nebezpečí než ostatní mudlovští rodiče studentů.“
„Ale nebezpečí je větší proto, že jsou spojeni s naším světem, že ano?“ přela se.
„Sotva,“ stáhl rty do úzké linky.
„Ale někteří rodiče bradavických studentů byli zabiti.“
„Nikoliv z tohoto důvodu. Jejich smrt byla náhodná, nikoliv účelová.“
„Jistě, to je uklidňující, že?“ ušklíbla se.
„Ano, mělo by být,“ odsekl. „Jsou v takovém bezpečí, jaké jim Řád může zajistit. Jestli se rozhodnou odejít, mohou chtít, abyste šla s nimi.“
Přemýšlela.
„Nemohou mě přinutit. Jako kouzelnice jsem plnoletá.“
„Ale ne jako mudla,“ připomněl jí.
„Ne, ještě ne, ale záhy budu, během příštího roku, takže by se jim nevyplatilo pokoušet se mi zabránit napřesrok v návratu. Koho zajímá, kde strávím prázdniny?“
„Opravdu, koho?“
Úžasné, kolik znuděné blahosklonnosti mohla ta slova obsahovat. Zaskřípala zuby.
„I když – byl by v tom pro vás nějaký rozdíl? Musím zůstat, když nejsem potřebná?“
„Co máte o prázdninách v plánu, mě vůbec nezajímá. Budu vědět, jak se s vámi spojit.“ Mračil se na ni tak, že sklopila oči. „Tak dobře, můžete za to ´Smrtijedi´ vložit slova ´a kteří jsou proti začleňování dětí mudlovských rodičů do kouzelnické společnosti´. Teď to přepište načisto, připište nějaké drby nebo novinky, které jim normálně posíláte, a obraťte svou mysl k něčemu užitečnějšímu, než jsou nesmyslné obavy.“
„To se vám lehce řekne, pane. O koho se bojíte vy?“
Pokynul jí, aby odešla. Když při odchodu otevřela dveře, uvědomila si, že zachytila zašeptání.
„O všechny a o nikoho.“
Ta odpověď jí narušovala klid celý týden. Stále o tom přemýšlela, i příští sobotu na famfrpálovém stadionu, když se vmáčkla mezi dvě třeťačky, které trochu znala. Bylo opravdu o čem se rozhodovat? Bylo vůbec někdy? Jestliže spojení s profesorem Snapem bylo tak nezbytné, jak se profesor Brumbál domníval, mohla se odvážit ho zrušit? Chtěla to vlastně?
Nebyla si vůbec jistá, co si vlastně o Snapeovi myslí. Vždycky nesnášela jeho chování stejnou měrou, jakou obdivovala jeho schopnosti, a teď s ním začínala soucítit. Ještě pořád ho neměla ráda – a on ji v tom jen podporoval – ale měla pocit, že jestli někdo potřebuje přátelské objetí, je to on. I když samozřejmě ne od ní, brrrrr. To by mohla stejně dobře objímat škorpióna. I to by bylo pravděpodobně méně bolestivé.
Trochu se otřásal a stiskla rty. Muselo to být už dávno, co na něj byl někdo něžný. Všichni jeho kamarádi ze školy se stali Smrtijedy a jen jeden z nich byla dívka. A navíc Bellatrix opravdu nevypadala, že by často objímala lidi, tedy pokud jim nechtěla vrazit do zad nůž.
„Kde jsou naši?“ bručela Hermionina ježatá sousedka. Byl už téměř čas zahájit hru a mrzimorští byli na hřišti.
„Všichni byli v šatně, když jsem tam přišla s Ginny,“ řekla Hermiona.
Všichni až na jednoho! Harry ještě před zápasem zaskočil navštívit Rona. I když Ron by ho asi odeslal včas, jemu na famfrpálu záleželo daleko víc než Harrymu, přestože Harry je kapitán.
Náhle se jí sevřelo hrdlo. Nevypadalo to, že by Harrymu v poslední době záleželo vůbec na něčem kromě snahy dokázat, že jeho dva nejméně oblíbení zmijozelové jsou darebáci. Dokonce ignoroval i ředitelův příkaz týkající se Křiklanovy skutečné vzpomínky, jen aby mohl všude pronásledovat Malfoye a čekat na jeho chybu. Nebyla si jistá, jestli je to jeho pokus jak problém řešit, nebo jestli před ním takhle utíká. Opravdu si myslel, že by Voldemort k něčemu naverboval takového slabocha, i když by to nebylo k něčemu důležitému?
Zamračila se a začala si kousat dolní ret. Kdyby Harry přišel na její schůzky se Snapem, myslel by si o ní, že je ta nejhorší zrádkyně, ačkoli to byl ředitelův nápad. Nelíbilo se jí mít před ním nějaká tajemství, ale někdy jí nic jiného nezbývalo.
„Hele, tady jsou! Akorát včas!“ druhá ze třeťaček začala nadšeně mávat rukama.
Všichni fanoušci v červených šálách začali poskakovat a povzbuzovat svůj tým. Hermiona se k nim přidala, ale bez opravdového nadšení, protože to vypadalo, že si toho Harry vůbec nevšímá. Nasedl na svůj Kulový blesk, aniž by se na ně i jen podíval, podal si ruku s kapitánem druhého družstva, vylétl rychle vzhůru a obletěl hřiště, s nataženým krkem se pátravě rozhlížel po okolí. Vypadalo to, že ho hra příliš nezajímá a hlavně už ji chce mít za sebou. Sevřela ruce v pěst. Ne že by jí až tak záleželo na famfrpálu, ale zuřila, když viděla, jak je lhostejný k něčemu, co pro něj dříve bylo tak důležité.
Ubohý Harry! Když se loni v červnu vraceli domů, řekl jim, že on je ten jediný, kdo může čelit Voldemortovi a zabít nebo být zabit. Kdo by se tváří tvář takovému osudu staral o učení nebo sport? Copak záleželo na škole, když jste si nemohl být jistý, jestli přežijete? Hermiona si uvědomila, že ani ona už nečeká na svoje O.V.C.E. s takovým nadšením jako dřív.
„A teď je u camrálu Smith z Mrzimoru...“
Hermiona nadskočila. Nebesa! To je Lenka, ta bytost sedící na komentátorském stanovišti vedle profesorky McGonagallové? Určitě ano, kdo jiný by tak nesourodě blábolil o tom, že je Ginny hezká, dělal otřesné chyby ve jménech hráčů a zároveň popisoval hru stejně vzrušeně, jako kdyby četl včerejší jídelní lístek?
O chvíli později zaúpěla stejně jako všichni Nebelvírští fandové. McLaggen měl tak plné ruce práce s tím, aby všem říkal, co mají dělat, až zapomněl hlídat obruč před camrálem. Blbec! (Jak by řekl Ron.) Sama před sebou se zastyděla, jak si s ním mohla kdysi vyjít a jak mohla dokonce prohlásit, že je lepší brankář než Ron. Ron je možná nervózní, ale dělá, co má, a neobtěžuje pořád ostatní.
Přemýšlela, jestli Ron z nemocničního křídla může slyšet komentář. Bylo příjemné být zase přátelé, i když ještě pořád mezi nimi byly některé věci, o kterých se spolu raději nebavili, jako třeba o posledních třech měsících, a co asi tak říkal Levanduli, když s ní byl sám. Takovéhle věci prostě nepotřebovala vědět.
McLaggenovi unikl další potlouk a místo toho, aby byl zaražený, jak by býval byl Ron, vřískal příkazy na některého ze svých spoluhráčů. Pitomec! Ještěže se jí tak vyhýbal od té chvíle, co ho nachytal Snape. Zvláštní, člověk by skoro řekl, že kdyby Snape nebyl tak sžíravý, bylo to od něj docela hezké, že ji tak ochránil. Vždycky je chránil tímhle politováníhodně jízlivým způsobem. Jemná ruka v rukavici s trny.
Umanutý, náročný, protivný chlap! Čím déle ho znala, tím větší měla pocit, že ho vlastně nezná. Pokoušel se být milý, když ji obvinil z toho, že otrávila Rona? Neprozradil jí, jak blízko byl Ron smrti, dokud ji neujistil, že je živý a že se uzdraví. Kdyby to byl kdokoli jiný, ocenila by, že se pokusil zmírnit ten šok.
Na obou stranách padly další branky, ale Hermiona byla tak zabraná do svých myšlenek, že neslyšela ani jásot, ani vzdychání, dokud ji neprobral Harryho hlas, který přehlušil všechny, když křičel něco o pálce a brankové tyči. Vzhlédla právě v čas, aby uviděla nějakého pitomce, jak zamířil potlouk na Harryho hlavu. Harryho koště se prázdné vznášelo ve vzduchu a Harry se v bezvědomí řítil k zemi, zatímco odrážeči z jeho týmu se za ním hnali na košťatech, aby zastavili ten pád. Vykřikla.
Její první souvislá myšlenka byla: ´Harryho koště. Znovu ne!´ Ve třetím ročníku bylo jeho koště zničeno vrbou mlátičkou, když z něj spadl. Vstala a roztřeseným hlasem zvolala Accio Harryho koště a chytila ho do napřažené ruky. Pak se posadila na své místo tak prudce, že téměř shodila své sousedy z lavičky a začala těžce oddechovat.
Na pár minut byla schopná myslet jen na dýchání. Její dech se uklidnil teprve, až když byl Harry odnesen ze hřiště, sice v bezvědomí, ale nezraněn, jak oznámila profesorka McGonagallová, když přehlušila Lenku, která nevzrušeně plácala cosi o schopnosti Harryho brýlí zastavit vítr. Nebelvírští hráči se nad něčím dohadovali a mrzimorští po krátkém váhání pokračovali ve hře bez nich, k čemuž měli právo.
Přes všechen ten povyk bylo náhle slyšet Ginny.
„Hej bando, ztichněte a poslouchejte mě! Já nahradím Harryho. Seamusi, jestli tu někde jsi, převleč se a hraj za mě odrážeče. McLaggene, ty zatracený pitomče! Hlídej si obruče a drž u toho tu svoji nevymáchanou pusu zavřenou, nebo bude na příštím potlouku napsané tvoje jméno! Všichni na místa. A teď se pokusíme tenhle zápas pro Harryho vyhrát!“
Hermiona se tam už nehodlala zdržovat, nepotřebovala vidět ta jatka, co musela nevyhnutelně přijít. Když bezpečně schovala Harryho koště, vydala se do nemocničního křídla, ale nedovolili jí jít dovnitř. Místo toho jí madam Pomfreyová poslala do postele s lektvarem na uklidnění a s příkazem, aby nechodila dřív než druhý den ráno. Musel vypadat hůř, než si myslela.
Neděle proběhla v klidu. Směla za svými přáteli jen na hodinu, a tak strávila zbytek dne v knihovně a hledala v ročenkách a sbornících tajemného ´Prince´. Ještě pořád byla rozhodnutá dokázat, že by to mohla být žena. (Kdy si on začal myslet, že jen muži jsou chytří a silní? Jestli si nedá pozor, začne ji hlídat stejně, jako to dělá Ginny, a bude se přitom vymlouvat na to, že ji chrání.) Ale stejně neměla štěstí, možná by příště měla zkusit staré výtisky Denního Věštce.
Když se večer vracela do společenské místnosti, vstoupila do zuřivé hádky mezi Ginny a Deanem. Místnost byl skoro prázdná, jen na gauči se povaloval nějaký sedmák s knihou v ruce a se sluchátky na hlavě. Hermiona taktně sklopila oči k zemi a prošla kolem nich. Nikdo se neodvážil čelit Ginnině vzteku, když byla v ráži; byla ještě děsivější než hulák paní Weasleyové.
„Dobře, zklidni vášně!“ protestoval Dean. Hermiona se v duchu usmála myšlence, že obvykle by si asi přál opak. „Je to všechno jen legrace—„
„Legrace!“ zaječela Ginny. „Legrace? On málem umřel a tobě to připadá legrační?!“
Hermiona si pospíšila do svého pokoje, předtím než podlehne pokušení proklít Deana za jeho bezohlednost tak, až by skončil v nemocničním křídle. V téhle hádce byla úplně na Ginnině straně. V soukromí, za závěsem své postele se donutila uklidnit dech a povolit zaťaté pěsti. Možná to nakonec povede k dobrému, možná Ginny konečně dojde, co cítí k Harrymu, a na Deana se vykašle.
Harry a Ron měli být propuštěni příští den ráno, takže pro ně ještě před snídaní doběhla. Zase byli všichni tři pohromadě, bylo to skoro jako za starých časů, mimo to, že se zdálo, že jediným tématem bude Ginnin kluk. Harry byl zjevně tak zamilovaný, jak jen si Ginny mohla přát, a Ron proti tomu nic nenamítal. Jinými slovy, všechno šlo skvěle, až na to, že Dean se omluvil, a bylo mu odpuštěno.
Tak brzy ráno tu bylo jen pár lidí. Minuli několik rozpačitých prváků, kteří nesli těžké mosazné váhy a na které se jen krátce podívala, Lenku s nějakou zelenou cibulkou a se svitkem zvoucím Harryho k profesorovi Brumbálovi a u paty kouzelného schodiště Levanduli Brownovou, jak si vztekle bubnuje prsty po stehně. Harry a Hermiona se rychle domluvili pohledem, beze slova ji minuli a nechali Rona, aby čelil své rozzuřené dívce sám.
Takže oni se taky hádají! Skvěle, ne že by chtěla porušit dohodu, slíbila, že nechá Rona milovat, koho chce, ale jestli se on rozhodl přestat ji milovat, ona toho určitě litovat nebude. Usmála se při té myšlence, ale hned se ovládla.
Jako další vzpomínku na staré časy prohlédla Harryho esej z bylinkářství, když šel navštívit ředitele toho dne večer. Samozřejmě, že to byl jen PŘEZDÍVKA proto, aby ho opravila a dokončila, a stejně samozřejmé bylo, že si ho Ron zítra ráno těsně před vyučováním opíše, ale Hermiona dnes večer neměla náladu se o tom s nimi dohadovat. Ti dva by se měli naučit dělat své úkoly sami, ale nechtělo se jí zničit tenhle moment.
Bylo těžké neříct ´já jsem ti to říkala´, když příští den ráno Harry přiznal, že mu profesor Brumbál vynadal za to, že nevěnuje větší úsilí tomu, aby získal skutečné Křiklanovy vzpomínky. Škoda, že ta výtka neobsahovala nějaké užitečné informace. Harry byl pořád stejně bezradný a popravdě ona také. Lámala si s tím hlavu zcela bezvýsledně. Pravděpodobně to mělo co dělat se vzpomínkami, které měl učitel lektvarů na Harryho matku, ale změnit tuhle něžnost v ochotu obětovat sám sebe a svědčit sám proti sobě se jevilo stejně nesnadné jako přesvědčit Luciuse Malfoye, aby se stal ´milovníkem mudlů´.
Harryho další novinky ji vytrhly ze zamyšlení. Voldemortovo první zaměstnání, když dokončil studia, bylo u Borgina a Burkse a evidentně skončilo tím, že zavraždil jednu starou dámu, Hepzibu Smithovou kvůli dvěma drahocennostem, které patřily zakladatelům školy. Smithová? Mohla by to být příbuzná toho pitomce Zachariáše? Asi ne, je to velmi časté jméno, ale co kdyby… A o deset let později žádal Voldemort už podruhé o místo učitele obrany proti černé magii v Bradavicích. Takže je to opravdu pravda, že to místo je prokleté? Není divu, že ho Brumbál až do letoška odmítal Snapeovi svěřit.
Až do letoška! Věděli tedy už dlouho, že se stane ta hrozná věc? (Nedokázala na to myslet jinak, než v téhle zašifrované podobě, protože netušila, co to vlastně bude.) Něco, co mu zabrání vrátit se zpět do školy; něco, co zničí jeho pověst; něco, co jí bude připadat jako ta nejhorší zrada. Co by to tak mohlo být?
Zeptala se ho znovu toho dne večer, když potvrdila jejich ujednání. A on jí znovu neodpověděl.
„Brzy už se to dozvíte, ale tehdy už to nebudete chtít vědět,“ řekl jí. „Až se podíváte zpátky, buďte šťastná, že jste to nevěděla, protože byste tíhu toho neunesla, pokusila se mě zastavit a pomohla tak nepříteli zvítězit.“
„To bych nikdy-“
„Ale ano, udělala. Varování předem by vedlo k porušení slibu. Nemohla byste si pomoci."
Poznámka autorky (s doplněním překladatelky):
Podle toho, že Lenčin lichokořen připadal Harrymu jako zelená cibule, dovolila jsem si ho zatřídit do rodu česnekovitých, kam patří i cibule a další podobné druhy. (V češtině to tak nevyznělo, ale v originále je uvedeno doslova ´with green Allium bulb´, tj. se zelenou cibulkou z rodu Allium – česnekovitých).
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji za další kapitolu. Ale začínám se bát, co přijde. A my víme, co přijde, že? Pokud se tedy bude autorka držet i nadále originální dějové linie. Moc, moc pěkné.
Re: Děkuji
(Jacomo, 17. 12. 2012 9:30)A není tohle právě to krásné? Víme, co přijde, bojíme se toho, a přesto se těšíme, protože autorka tomu dokáže dát další rozměr.
...
(teriisek, 16. 12. 2012 14:41)Mám obavy, že Severus prozradil až moc, Hermiona není hloupá, mohla by si to nějakým způsobem odvodit, nebo alespoň tipovat a trefit se. A jsem opravdu zvědavá, jestli bude myslet na to, že to bylo připravené, až se to opravdu stane, a zvládne se držet plánu. Díky moc!
Re: ...
(Jacomo, 17. 12. 2012 9:22)Myslím, že Hermiona to neuhodne. No, přiznejme si, koho by před vyjitím 6. dílu napadlo něco takového?
:)
(zuzule, 15. 12. 2012 17:45)To má pravdu, rozhodně by ho chtěla zastavit. Jen technická - Ginny byla střelec a ne odrážeč.
Re: :)
(Jacomo, 15. 12. 2012 22:26)Sakra, mě se ty anglické pojmy pro hráče pořád pletou. Tohle překládala ještě Chali, tak jsem věřila, že ona to má v malíku. Opravím.
...
(Zuzana, 14. 12. 2012 23:23)
Obdivujem Severusa ako si to príšerné tajomstvo dokázal udržať aj keď Hermiona tak dorážala. Ale má pravdu, že by to len tak nenechala.
Táto poviedka mi znie čím ďalej, tým smutnejšie.
Re: ...
(Jacomo, 15. 12. 2012 22:25)Snape dokázal udržet spoustu tajemství i před Voldemortem, takže taková nebelvírka pro něj není až tak velký oříšek. Ale zase by ji neměl podceňovat.
Děkuji
(Lupina, 16. 12. 2012 20:37)