17. 12. 2012
Pozor na to, co si přejete
Překlad 12. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
Hermiona se culila do bramborové kaše a nabrala si další sousto. Takový báječný den. Slunečné počasí, Ron je tu s ní a nikde se tu nepotlouká ani Levandule, ani Parvati, aby se kabonily. Byly ještě příliš mladé, aby mohly tentokrát složit test, takže si mohla užívat úžasné dopoledne bez jejich přítomnosti.
Praktika proběhla bezvadně. Pokaždé se jí podařilo přenést se, jak řekl pan Twycros, bezchybně a poprvé se to podařilo i Ronovi, ačkoli pokaždé skončil trochu jinde, než zamýšlel. Možná se bude muset trochu více soustředit na Orientaci a také na Opatrnost, pokud se to chce v těch dvou týdnech, co mu zbývají do testu, naučit.
„Ha, já tomu Snapeovi ukážu!“ řekl vítězně. „Já mu ukážu chlapce s příliš tuhým masem a kostmi na to, aby se mohl přenášet!“
Pak se všichni zastavili u Tří košťat na máslový ležák. To by bývalo bylo zábavné, kdyby se nemusela snažit celou dobu rozveselit Rona, který truchlil nad tím, že se madam Rosmerta nesměje jeho vtipům. Čarodějnice, léčitel a Mimbulus mimbletonia! Vždyť tenhle vtip už málem obrostl mechem!
Přemýšlela, co asi dělá Harry. Jestli celou dobu strávil potloukáním se kolem Komnaty nejvyšší potřeby, a nebo jestli dal na její radu. Opravdu chce, aby mu Brumbál znovu vynadal, že se dost nesnaží získat tu Křiklanovu vzpomínku?
Zjevně ano. A ona už teď ví, čeho on dosáhne - ničeho! Ačkoli, přišel s poněkud podivnou historkou o tom, že potkal na chodbě Tonksovou, přestože měla být venku a hlídat školu. Hermiona zatajila dech. Probudilo snad něco, co se týkalo té “hrozné Snapeově věci“, podezření bystrozorů? Nemohou ho přece zatknout bez Brumbálova svolení. Ne, když je člen Řádu.
Kvůli něčemu takovému by tu mohla být. „Ale on by se asi dozvěděl, co se děje... zaslechl by to, co se říká mezi lidmi... o lidech, co byli zraněni... Věštec má často zpoždění...“
Nebo už to udělal? Rychle se rozhlédla po místnosti. On tu nebyl, ale učitelé, co tu byli, vypadali klidně. Á tady je, právě přirázoval se svým obvyklým zachmuřeným pohledem.
Sevřela pevněji vidličku a obrátila pozornost zpět ke svým přátelům. Harry má teorii, že je Tonksová zamilovaná do Siriuse. Pokoušela se vzpomenout, jestli si před rokem, když nechala rodiče na horách a připojila se k ostatním na Grimmauldově náměstí, všimla nějakých takových náznaků, a měla pocit, že je nikdy neviděla pohromadě. Ale to nemuselo vůbec nic znamenat; měla takové starosti o Harryho, že se nestarala o to, co dělají dospělí.
„Jak se dozvím, že už jste udělal to - ať už je to cokoli - co máte udělat?“ zeptala se ho o dva večery později, na konci naprosto vyčerpávající lekce. Potřebovala to vědět, protože - no prostě proto.
Právě se vracel zpět ke stolu, ke svému nikdy nekončícímu známkování, a tak se na ni podíval přes rameno a věnoval jí jeden za svých výjimečně podmračených pohledů.
„Dozvíte se to.“
Stála uprostřed místnosti a ještě pořád trochu popadala dech.
„Ale jak? Stane se to tady v Bradavicích, a nebo se to dozvím tak, že se neobjevíte na vyučování?“
„Dozvíte se to,“ zopakoval, „to je všechno, co potřebujete vědět.“
„Bezva výuka!“ vrčela si sama pro sebe. „Jediné, co jsem se dozvěděla, je, že nepotřebuju nic vědět.“
A tak to zkusila znova.
„Pošlete mi vzkaz? A jak budu vědět, že je od vás?“
„Patron se nedá zfalšovat,“ řekl.
„Nikdy jsem vašeho Patrona neviděla.“
„To není podstatné. Ponese moji podstatu, takže ho poznáte i kdyby se změnil.“ Přesto namířil hůlku na její levou stranu. Objevil se stříbrný chomáček, co vypadal trochu jako otazník, trochu se otřásl, a pak se rychle proměnil ve štíra poloviční velikosti, než je Křivonožka.
Hermiona vykřikla, uskočila a rukou si zakryla ústa. Mohla to čekat, vždyť už si sama jednou s tímhle srovnáním pohrávala, ale stejně to byl šok. Její učitel se zlomyslně usmál.
„Buďte opatrná na to, co si přejete. A nebojte, nezraní vás, což je víc, než mohu říct sám o sobě.“
Krátce mu pohlédla do očí, a pak na toho blíže stojícího děsivého tvora.
„Máte v plánu mi ublížit?“ nevěřila mu.
„Ne jinak, než jsem už udělal v minulosti.“
Vzpomínky na to, kolikrát už ji rozbrečel, byly přerušeny mávnutím škorpionova ocásku, tedy nejen ocasu, ale i žihadla, pomyslela si, nervózní i z toho, že přiběhl blíž. Ustupovala před tím tenkým bodcem, dokud měla kam.
„Tak tohle je ta vaše nebelvírská odvaha?“ posmíval se jí. „Pokud nejste převlečený mozkomor, jste v naprostém bezpečí. Nastavte ruku.“
„Nebelvírská odvaha neznamená stupiditu,“ protestovala, ale natáhla ruku. Otřásla se, když jí na chvějící se paži zalechtalo šest chlupatých nožek. Měl pravdu. Slyšela ve své hlavě jeho hlas, a ne jen to, vnímala pohyb toho tvora i jinými smysly než jen hmatem. Cítila jeho trpkost, tvrdost, hrdost i zahořklost.
Objímala škorpióna.
A náhle byl pryč.
Dva týdny uběhly rychle. Ron se vyhýbal Levanduli stejně úzkostlivě, jako se Křiklan vyhýbal Harrymu, a věnoval tréninku přemisťování tolik energie, kolik vydával Harry na honbu za Malfoyem. Naneštěstí, kvůli bezpečnostním kouzlům, která nedovolovala přemisťovat se uvnitř Bradavic, mohl trénovat jen při jejich cestách do Prasinek. Ale zlepšil se tak, že Hermiona opravdu doufala v jeho úspěch.
Test byl v pondělí odpoledne. Odpoledne přišel Harrymu nějaký svitek, ale nebyl od Brumbála. Byl od Hagrida, který očividně plakal, když ho psal. Aragog zemřel.
Hermiona se pokusila zaplašit výčitky svědomí. Opravdu na ten pohřeb nemohli jít, bez ohledu na to, jak si to Hagrid přál, a od něj nebylo fér, že to po nich vůbec chtěl. Vždyť je učitel! Neměl by po nich chtít, aby v těchto zlých časech porušili večerku a šli ven, zejména když už tím nemohli nic změnit. Něco jiného by bylo, kdyby tu akromantuli mohli zachránit.
Ron zavrtěl hlavou.
„Tak to by se mi chtělo jít ještě míň,“ řekl neústupně. „Hermiono, tys ho neviděla. Věř mi, že jemu smrt náramně prospěla.“
Chápala, že to Ron vidí takhle. Vždyť on se bojí i úplně malinkých pavoučků. Harry tvrdil, že byl veliký asi jako menší slon. Byla ráda, že se s Harrym shodli, že nepůjdou. Hagrid si toho svého velkého masožravého kamaráda bude muset pohřbít sám.
Skvělé bylo, že při hodině lektvarů byla třída skoro prázdná, takže měl Harry Křiklana skoro sám pro sebe. Během hodiny přece učitel odejít nemůže, takže je to třeba příležitost, jak ho obměkčit.
„To mám tedy štěstí, co?“ znělo to hořce.
Pak měl Ron jeden ze svých občasných záchvatů geniality.
„Použil ten svůj lektvar štěstí!“ řekl.
Pokaždé jí to vyrazilo dech. Řekli byste, že už si mohla zvyknout na Ronovu schopnost dostat se často přímo k centru problému. Kdyby svůj mozek častěji zaměřil na něco jiného než famfrpál, byl by neporazitelný.
Kupodivu tím Harry nebyl nijak nadšený. Řekl, že by si ho měl šetřit. Copak to nechápe?
„Co proboha může být důležitější než ta vzpomínka, Harry?“ zeptala se.
Vypadalo to, že na tohle Harry nemá odpověď, a pokud ano, nehodlá ji říct nahlas. Zato se někam zasněně díval do dálky. Zeptala se ho znovu a tentokrát váhavě souhlasil. Takže domluveno a teď se může věnovat osobnějším záležitostem.
Vstala a znovu si začala procvičovat přemisťování, když v tom se jí za záda schoval Ron, stejně jako pokaždé, když se přiblížila nějaká děvčata.
„To není Levandule,“ řekla mu tak jako vždy. Byla to smutně vyhlížející Montgomeryho sestra. Její mladší bratříček zemřel po kousnutí vlkodlakem. Ani u svatého Munga už ho nedokázali zachránit. Byl to ten odporný Fenrir Šedohřbet, ten, co pokousal Lupina!
„Musíš získat tu vzpomínku, Harry,“ řekla. „To přece pomůže Voldemorta zastavit. Vždyť za všemi těmi hrůzami, které se dějí, stojí on…“
Škoda, že Ron nepochodil u toho testu. Skoro mu to vyšlo. Chvíli si mysleli, že to bude v pořádku, pak si ale zkoušející pečlivě prohlédl místo, na kterém se Ron objevil, pak se prošel okolo a našel malou chlupatou věc, co vypadala jako housenka. Polovinu Ronova obočí! Ó Bože! Úplně jí to zkazilo radost z vlastního úspěchu.
Zbytek dne strávili tím, že se pokoušeli zvednout Ronovi náladu pomlouváním toho puntičkářského hlupáka. Byla tak milá a milosrdná, že mu ani nezdůraznila, že měl ten zkoušející vlastně pravdu. Přemisťování je nebezpečné. Když dokážete ztratit polovinu obočí, kde je napsané, že příště neztratíte polovinu hlavy. A to je příliš nebezpečné, než aby se to dalo brát na lehkou váhu.
Bylo už na čase. Slunce se už dotklo vrcholků stromů v zakázaném lese, když vklouzli do chlapecké ložnice, aby si Harry vzal svůj Felix Felicis. Stačilo mu nabrat ho do pusy, aby začal být příšerně sebejistý.
„Tak fajn - jdu k Hagridovi.“
Cože? Vždyť se dohodli, že tam nepůjdou. Je to příliš nebezpečné, je to--
„Jdu za Hagridem. Ten skvělý pocit mi říká, abych šel za ním,“ řekl Harry a vytáhl z batohu svůj neviditelný plášť. „Cítím, že to je to pravé místo, kam bych měl dnes večer jít, jestli mi rozumíte.“
Ne. Její protesty se smíchem pominul a přehodil si plášť přes ramena.
„Věř mi, vím, co dělám. Nebo to přinejmenším - ví felix.“ A s těmi slovy si přehodil kapuci přes hlavu a zmizel.
Ron a Hermiona ho bez rozmýšlení následovali do společenské místnosti. Zaskočila je tam Levandule.
Ó ne.
„Cos tam nahoře s ní dělal?“ chtěla vědět.
Nemohli jí odpovědět, přestože to bylo absolutně nevinné. Celou dobu s nimi byl Harry, ale to těžko mohli říct. O Harryho plášti nikdo neví a rozhodně to není věc, kterou by chtěli někomu prozradit. Ne, když v těchto nebezpečných časech to mohl být právě plášť, co Harrymu jednou zachrání život, pokud ho pod ním tedy nebude nikdo hledat.
Ron prskal.
„Nic, nedělali jsme vůbec nic. Jenom jsme-“
„Jdi k čertu! Nic jste nedělali!“ Levandulin hlas byl čím dál tím pronikavější. „Vy dva jste se vyplížili z ložnice, a ty mi řekneš, že jste nic nedělali?“
Tři prváci spěšně opouštěli místnost. Přestože bylo zábavné pozorovat, jak se jejich starší spolužáci hádají, tenhle zvuk rval uši. Mezi dveřmi se strhla další hádka.
„Nestrkej do mě Deane,“ vyletěla Ginny. „Děláš to pokaždé a já opravdu nepotřebuju, abys mi pomáhal...“
„Ksakru, co je s tebou?“ odpověděl podrážděně Dean. „Ani jsem se tě nedotkl. Vždyť jsem u tebe ani nebyl.“
„Lháři! Musel jsi to být ty. Vždyť tu nikdo jiný není!“
Všichni lidé v místnosti si začali uklízet knihy a pergameny, balit rozehrané deskové hry a karty. McLaggen byl jeden z těch, co zůstali. Rozplácl se v hlubokém křesle, natáhl si nohy a řehtal se na celé kolo.
Hermiona se dívala z jednoho brunátného Weasleyho na druhého a řekla si pro sebe: Ó Harry, podívej, co jsi způsobil.
Ron teď křičel s bradou vystrčenou dopředu a tvrdým pohledem v očích.
„Už měsíce se ti pokouším říct, abys šla do háje a nechala mě na pokoji! Jsi horší než ta zk-zatracená velká chobotnice!“
Hermiona sebou trhla. Ještě, že se aspoň na poslední chvíli ovládl a nebyl zas až tak hrubý. A na druhém konci místnosti křičela Ginny.
„Už je mi špatně z toho, jak se ke mně chováš jako k panence, co se rozbije, když ji vyndáš z krabičky! Dokážu všechno, co ty, a některé věci i lépe. Vždyť bys ani nebyl v tom pitomém týmu, kdybys nebyl můj kluk.“
McLaggen hýkal smíchy. Hermiona rychle potlačila potřebu seslat na něj kletbu, která by mu sešila pusu červenou bavlnkou.
„Podívej se, mladá dámo-“ To byl Dean.
„Rone Weasley, ty spratku s prasečím ksichtem a citlivostí polena!“ Levanduli se po tváři řinuly slzy a namířila prst na svého, teď již brzy bývalého přítele. „Na to, aby ses po mně sápal, jsem ti byla dobrá. Ty poďobanej, uslintanej, hnusnej-“
„Já neslintám!“ protestoval Ron.“
„- prolhanej, nevěrnej, vlezlej -“
„Jejda,“ jenže Levandule byla v ráži.
„- pitomej, bezcitnej, zbabělej -“ pokračovala.
„Ty si myslíš, bůhvíjak nejsi úžasná!“ přizvukoval jí Dean. „Myslíš si, že nevím, do koho jsi ve skutečnosti celou dobu zabouchnutá-“
„- nenažranej, ukecanej ochmatávači -“
„Anó, zachráníme tuhle hru pro Haryho,“ ječel Dean vysoko v parodii na Ginnyin hlas, „jen si běž za chlapcem-co-přežil a líbej zemi, po které prošel, a- Jau! Jauvajs! Ksakru!“
Ať už chtěl říct cokoli, ztratilo se to v úpění a naříkání. Ginny se se sebeuspokojením dívala na příšerky s netopýříma křídlama, které se vyrojily kolem jeho hlavy. Pohodila hlavou, až se jí ve vlasech zaleskla záře svíček.
„Skončili jsme,“ řekla znechuceně, „neuraž si hlavu, až odsud půjdeš pryč.“
Opustila místnost, která ale jejím odchodem příliš neztichla. Dean pustil hůlku a oběma rukama se pokoušel chránit si obličej, Levandule křičela na Rona výčet jeho chyb a ten jí to vracel.
„Ten nejpitomější zlatý řetěz, co jsem kdy viděl-“
Hermiona se rozhodla následovat Ginnyin příklad. Když si teď půjde lehnout, tak si třeba budou Levandule a Parvati, až přijdou do ložnice, myslet, že usnula a nechají ji na pokoji. Budou si myslet, že chtěla, aby se Ron s Levadulí rozešli. Chtěla. Ale ne takhle.
Druhý den ráno byla společenská místnost tichá. Většina nebelvírských vstala pozdě a všichni vypadali přešle. Tedy všichni až na Harryho. Hermiona věděla, že nebude mít příležitost zeptat se ho, jak to šlo minulou noc, dřív než o hodině formulí, ale už teď tušila, že se mu dařilo.
Zakouzlil Ševelissimo, jedno z Princových kouzel, a spustil. Bylo to zajímavé povídání. Obměkčil Křiklana tím, že mu slíbil kbelík Aragogova jedu (Sto galeonů za pintu? Není divu, že to naladilo Křiklana tak pozitivně!), pak se díval, jak se ti dva dospěláci opíjejí, a kouzlem jim pořád doplňoval sklenice. Když pak Křiklan opil Hagrida do bezvědomí (ten teda musí mít splávek, když dokáže přepít poloobra!), tak z něj tu informaci vyškemral.
„Jsi absolutně úžasný!“ řekl Ron.
„Přesně tak, přesně tak,“ přidala se Hermiona.
Ale to ještě nebylo všechno. Pak šel tu vzpomínku ukázat Brumbálovi-
„Takhle pozdě v noci?“ vyjekla Hermiona.
„Jako by mu na tom záleželo!“ řekl Ron.
„Samozřejmě, že ne! Nechtěl čekat na to, aby se mohl podívat“
„A?“ naklonila se k němu netrpělivě Hermiona
„Viděli jsme, co té noci Voldemortovi doopravdy řekl. Člověk může svou duši rozdělit na dvě části tím, že někoho zabije, a pak tu část vetknout do nějakého předmětu - tak vznikne viteál - a ty jsi nesmrtelný. I když někdo zničí tvoje tělo, zůstaneš naživu - tedy svým způsobem zůstaneš. Křiklan mu řekl, že smrt je lepší než tohle, ale jemu to bylo jedno -“
Ronovi poklesla čelist a Hermiona vytřeštila oči.
„Voldemort si udělal viteál?“ zalapala po dechu, „takže proto vždycky přežil!“
„A ne jen jeden,“ pokračoval Harry, „sedm.“
„Sedm?“ zašeptala.
„Sedm i s ním. A dva už jsme zničili.“
Ron se zakabonil a ohrnul spodní ret.
„Zničili?“
„Jeho deník – ten, který měla Ginny - a Zmijozelův prsten. To udělal Brumbál. Řekl mi, že u toho málem přišel o život. Byl nějak prokletý - to ta kletba mu poranila ruku. A když se vrátil,“ zatvářil se nevěřícně, „tak ho Snape zachránil -alespoň takhle mi to řekl.“
Hermiona se podivila. Profesor Snape? Ne madame Pomfreyová? Takže on je kromě mistra lektvarů a experta na temnou magii také léčitel? To by do něj nikdy neřekla. Ve třídě nikdy nikoho neléčil, vždycky žáky posílal do nemocničního křídla. Kdyby ho tak mohla jednoho dne vidět, jak uzdravuje, nebo si alespoň promluvit s někým, koho uzdravil.
Bezmyšlenkovitě mávla hůlkou nad sklenicí octa a proměnila ho v temně rudé víno. Úžasně vonělo po ostružinách a čokoládě a ještě po něčem dalším. Snažila se zachytit rychle mizící magické spojení. Vždy se dalo identifikovat, pokud bylo něco začarované, když se to udělalo včas – tedy, ona to dokázala. Nikdo z jejích přátel to nedokázal. Hm, Penfolds Grange, ročník 1991, víno, které jim strýc jejího otce poslal z Austrálie, když nastoupila do Bradavic. Tatínek ho schovával na oslavu ukončení jejího studia.
„Brumbál řekl, že jeden z těch čtyř dalších bude pravděpodobně zmijozelský náhrdelník a mrzimorský pohár,“ vysvětloval Harry, „ty další dva neznáme, ale pravděpodobně to bude Nagini a pak něco, co patřilo Godricu Nebelvírovi nebo Roveně z Havraspáru.“
„Nagini? Zvíře se může stát viteálem? To je divné!“ řekl Ron.
„A tomuhle nebudete věřit!“ řekl Harry triumfálně. „Příště mě vezme sebou, až půjde ničit další viteál!“
Hermiona a Ron se zděšeně podívali nejprve na něj a pak i jeden na druhého.
„To si děláš legraci!“ zavrtěl obdivně Ron hlavou.
„On tě vezme s sebou?“ zeptala se Hermiona. „To je tak nebezpečné! Vždyť minule málem zemřel.“
Nemohla se ubránit pocitu, že pro případ, že by se něco zvrtlo, by byl profesor Snape lepší volba. Ledaže by o viteálech nic nevěděl, jenže jak by potom mohl vyléčit ředitelovo zranění, když by nevěděl, jak k němu přišel. Ale Brumbál je nemohl vzít oba. Kdyby mohli spolupracovat, nemusela by strávit poslední měsíce učením, jak se stát nárazníkem mezi nimi.
Harry se široce usmál.
„Říká, že si to zasloužím.“
Překonala samu sebe a její pohled změkl.
„Ano, Harry, samozřejmě, že si to zasloužíš.“
Poznámka autorky:
Úryvky z rozhovorů jsou z Prince dvojí krve, kapitola 21 – Nenalezitelná komnata a kapitola 22 – Po pohřbu. Kánon neuvádí, jestli byly Levandule a Parvati dost staré na to, aby mohly skládat zkoušku z přemisťování. Rozhodla jsem se přepokládat, že nebyly, protože kánon se o jejich přítomnosti nezmiňuje. Totožnost očarovaných předmětů také není kanonická.
(Doplnění betareaderky: No, jak se to vezme. Duj publikovala kapitolu v únoru 2006, tj. více než rok před Relikviemi, takže tehdy to kanonické nebylo. Ale my už víme, jak VELMI se trefila.)
Proč jsem si za Snapeova Patrona vybrala škorpiona? Líbila se mi představa něčeho, co si umí chránit záda. (Také jsem uvažovala o dikobrazovi, kvůli jeho slovům ostrým jako ostny.) Inspirovala mě k tomu scéna na konci knihy „Most ptáků“ od Harryho Hugharta.
Milady Darkan zachytila scénu s patronem na obrázku, který můžete najít na http://strigoaika.deviantart.com/art/Holding-a-Scorpion-30389732.
Nejsem znalec vína (ve skutečnosti alkohol vůbec nepiji), ale když jsem na Googlu pátrala po „temně rudém víně“, nasměrovalo mě to na skutečnou australskou klasiku, Penfolds Grange Hermitage Magnum, oceněnou maximálním počtem sta bodů od společnosti Langtons. Nemohla jsem si odpustit udělat reklamu své zemi. Zjevně to byl výjimečný rok. (Omlouvám se, nevím kde – pokud vůbec – jde koupit. Na stránkách byla cena 1.650 australských dolarů za láhev, ale bylo vyprodáno.)
Komentáře
Přehled komentářů
Zajímavá kapitola. Ty dvě hádky po Harryho odchodu byly drsné, je mi těch dvou (Levandule a Deana, aby bylo jasno) svým způsobem hrozně líto, ani jeden z nich si něco takového nezasloužil, ač Levandule si za to mohla do jisté míry sama. A Ginny opravdu není žádná křehká květinka, ale v tomhle kontextu to opravdu není lichotka... Díky moc!
Re: :)
(Jacomo, 18. 12. 2012 17:47)Možná by bylo zajímavé číst příběh z pohledu Levandule, třeba by nám přestala připadat tak hloupá. Nebyla vysloveně zlá a její smrt (myslím, že je jen ve filmové verzi) rozhodně patří k těm, které mi přišly zbytečné.
...
(Zuzana, 17. 12. 2012 20:22)
Obdivujem autorku, že sa fakt tak trafila. Ja čítam rada, ale nedokážem si všímať toľko detailov aby som si vedela takto premyslieť dej dopredu. Duj je úžasná.
Ďakujem za preklad
Re: ...
(Jacomo, 17. 12. 2012 22:11)Taky ji moc obdivuju. Už se těším, až jí budu psát, jaký má její povídka úspěch. Díky!
:-)
(Lupina, 17. 12. 2012 16:11)
Tak tedy to, jak Hermi objímala škorpiona, bylo trochu přízračné. Ze Severuse mě až mrazí :-) Paráda :-)
Technická poznámka, Harry po požití lektvaru říká, že jde za hybridem - automatická oprava wordu, znám :-)
Děkuji za další kapitolku.
Re: :-)
(Jacomo, 17. 12. 2012 18:13)
Škorpion je zajímavá volba, dost mě to zaujalo.
Zatracenej word, jdu to opravit.
:)
(teriisek, 18. 12. 2012 14:11)