19. 12. 2012
Za jakoukoliv cenu
Překlad 14. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Minulou částí jsme dohonily dosud přeložené kapitoly, takže teď se dostáváme k těm, které světlo světa spatřují v češtině poprvé a to v mém sovím podání. Publikováno s laskavým souhlasem autorky, k betareaderu se hlásí Chalibda.
Nikdo tomu nemohl uvěřit. S náhradním chytačem a náhradním střelcem Nebelvír stejně zvládl porazit Havraspár tak přesvědčivě, že získal pohár. Hermiona seděla ve společenské místnosti a během oslavy, která se stávala čím dál hlučnější, stále pokukovala ke dveřím. Jak asi probíhá Harryho trest u Snapea?
Když se konečně protáhl dovnitř, všichni se po něm otočili. Ron s famfrpálovým pohárem nad hlavou triumfálně vykřikl skóre. Harry se napřímil a s napůl pokleslou čelistí zíral na štíhlou postavu se zrzavými vlasy, která vystřelila jeho směrem. Chvíli poté byla Ginny v jeho náručí a líbali se. Líbali. Pořád se líbali. Konečně! Čekání na to, až jim to konečně docvakne, už se stalo dost nesnesitelné. Když vyklouzli ven, zadoufala Hermiona, že by to možná mohlo inspirovat Rona k tomu, aby podnikl podobný kousek s ní.
S úsměvem si k němu proklestila cestu davem, ale jestliže radost uvolnila Harryho zábrany, na Rona stejné kouzlo nefungovalo. Možná kdyby počkala, až odloží pohár, aby měl volné ruce – až na to, že ho držel celé odpoledne.
„To jsem nečekala. Ty jo?“ zeptala se. Rozhodně ne dneska.
Ronovu milou, pihovatou tvář zkřivila grimasa a mladík si povzdechl.
„Počítám, že radši Harry než někdo jiný.“
Nějakou dobu trvalo, než se Harry vrátil. Jak byl z Ginny stále blahem bez sebe, málem se při popisování nekonečného zaprášeného odpoledne a užírání se myšlenkami na famfrpálový zápas, které mu táhly hlavou během třídění a opisování starých Filchových záznamů o trestech pod Snapeovým dozorem, zapomněl mračit. Snape mu, jak bylo jeho zvykem, předložil záznamy nejvýraznějších přestupků Pobertů, jen aby mu vymáchal nos v malérech, které Harryho otec a kmotr během školních let způsobili. Podle Hermionina mínění to byl jednoznačný důkaz, že považuje Harryho jen za obraz jeho otce.
Kdyby si tak troufla říct Snapeovi, že je to důkaz o opaku. Weasleyovým dvojčatům by nikdy takový trest nedal – podle toho, co slyšela, platili v současnosti za nástupce Pobertů – protože spíš než potrestání by v tom viděli podnět k soutěžení, výzvu k vyrovnání se svým předchůdcům. (I když je jisté, že ta bažina v loňském roce překonala všechny žerty za posledních tisíc let.) Rozhodně by jim to nevadilo.
Harry se tím trápil. Viděla, že o tom nechce mluvit, když se Ron, zvědavý na akce těch, které jeho bratři pokládali za hrdiny, vyptával na podrobnosti. Nikdy nechtěl mluvit o věcech, které ho trápily. Aspoň že měl Ginny. Pokaždé, když se mu na čele objevila mračna, zachytil Ginnin úsměv a zamračení zmizelo.
Všichni čtyři spolu trávili hodně času. Možná to byl důvod, proč Ron vůči ní neudělal žádný pokrok, ale pochybovala o tom. Harry a Ginny si vystačili. Pro Rona by nebylo těžké zůstat s ní o samotě, kdyby chtěl – několikrát se to pokusila zařídit – ale vypadalo to, že je spokojený s tím, že jsou jen přátelé. Možná to je všechno, co kdy budou. Tak to taky řekla Ginny jedno horké sobotní odpoledne, když se Harry lopotil ve Snapeově kanceláři a Ron hrál uvnitř hradu karty s Deanem a Seamusem.
„Už mluvíš skoro jako já,“ řekla Ginny, zatímco špičkou boty přejížděla po zemi sem a tam. „Ron musí jednou vyrůst a sáhnout po tom, co chce – a než z toho upadneš do deprese, jsi to ty – ale všichni víme, že Harry se chystá odejít a bojovat s Voldemortem a vás dva možná vezme sebou. Mě ale ne.“
Utrhla několik dlouhých stébel trávy a divoce je rozcupovala.
„Víš, že je to pravda,“ dodala dřív, než se Hermiona stihla pokusit o nějakou uklidňující lež. „Nemluví se mnou o svých plánech, ty probírá s tebou a Ronem. A dost brzy, možná ještě před koncem roku, se rozhodne to ukončit, aby mě chránil. Jako kdybych stále byla ta malá hloupá holčička, sdělující svoje tajemství prokletému deníku.“
O to se Hermiona nemohla přít. S napůl přimhouřenými očima se kousala do rtu.
„Miluje tě,“ podotkla.
„Ano, ale pořád jsem pro něj Ronova malá sestřička. Vím, proč mu po mém odstrčení Deana tak dlouho trvalo něco říct. Dumal, jestli to nebude Ronovi vadit. A někdy si říkám, jestli by mě vůbec chtěl, kdyby mě viděl jako silnou a schopnou. Jestli nejde jen o tu jeho posedlost ´zachraňovat okolí´.“
„Je v tom víc, než jen tohle,“ prohlásila Hermiona.
Rup, rup. Klouby na Ginnině ruce zbělely.
„Ach ano. Jsem Weasleyová. Vždycky chtěl rodinu a se mnou jednu dostane.“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Je součástí tvojí rodiny tak jako tak.“
„Přesně. Všechno je to prostě ideální.“
Hermiona se kamarádce zahleděla do vzpurné tváře.
„Jestli to takhle cítíš, tak proč ho chceš ty?“ zeptala se.
„Copak si dokážu pomoct?“ obtočila si neroztrhané stéblo trávy kolem prstu a pozorovala ho přivřenýma očima. Pak si povzdechla a nechala ho spadnout. „Proč chceš Rona? Víš přece, že je to naprostý pitomec.“
„Naprostý ne –“
Ginny si odfrkla.
„Je. Víš, že je,“ zamračila se. „Proto je tak těžké, že když jsme se konečně dali dohromady, má Harry všechny ty tresty s tím zatraceným Snapem! Proč nemohl zůstat u jednoho, jako když tenkrát ukradli tátovo auto? Nebylo vynechání zápasu dostatečné potrestání?“
Hermiona stiskla rty. Dostatečné potrestání? Za to, že někoho téměř zabil? Kdyby Snape nedorazil včas, byl by teď Harry možná v Azkabanu.
„Málem zabil Malfoye,“ řekla. Ne, že by se o to Ginny starala. Její rodina Malfoyovi vždycky nenáviděla a po té záležitosti s deníkem k tomu měla o důvod víc.
„To by se toho stalo. Stejně je jako jeho otec, tak kdo by o něj stál?“
„Ginny! Málem ho zabil!“
Její kamarádka vzdorně trhla rameny.
„No a co? Má zabít Voldemorta, ne? Koho zajímá, kolik Smrtijedů zabije cestou? Možná je to dobrá praxe.“
Hermiona zalapala po dechu. Všichni o tomhle aspektu přemýšleli – jak by taky ne – ale nikdo to vlastně dosud neřekl nahlas.
„Malfoy není Smrtijed. Minimálně to nevíme jistě. A nemyslím si, že by chtěl Harry někoho zbytečně zabíjet.“ Aspoň v to doufala.
Jenže jak poznat, kdy je to nezbytné? V Chroptící chýši ušetřil Harry Červíčkův život a Červíček běžel rovnou k Voldemortovi a přivedl ho zpět. Kdyby nebylo Harryho milosrdenství, Cedric, Sirius a mnoho dalších mohlo být ještě stále naživu. Bylo to špatně?
„Nejste zodpovědná za rozhodnutí ostatních,“ řekl Snape. „Jen za svá vlastní… Lidé umírají a my to nemůžeme vždycky zastavit.“
Jak by zvolil Brumbál? Nemohla uvěřit, že by chtěl, aby se z Harryho stal bezcitný člověk, když tak velebil jeho čisté srdce a schopnost milovat. Jistě, „síla, kterou Pán zla nezná“ nebude mít větší moc než vražedná kletba! Nevěřila, že to nakonec bude zahrnovat nějaké zabíjení. Proroctví vlastně neříká „zabít“, je v něm řečeno „porazit“ a „jeden musí zemřít rukou toho druhého“. Možná, až Harry zničí všechny viteály, Voldemort se zkrátka jen rozpadne na prach, když se ho Harry dotkne. Znělo to hloupě, ale něco velmi podobného se koneckonců stalo Quirrellovi.
Ta situace v Chroptící chýši jí možná koncem dalšího tréninku stále táhla hlavou kvůli Harryho trestu. Nemohla litovat Siriusovy záchrany, dokonce ani prokletí profesora Snapea, ale to neznamenalo, že se té noci nestalo nic, čeho by nelitovala. Pomohla obelstít svého učitele kvůli něčemu, co by nikomu neublížilo a jemu by poskytlo jediné uznání, jakého se mu kdy mohlo dostat. Mrzelo ji to dvojnásob, když teď věděla, že další šanci už nedostane.
„Omlouvám se za to, že jste v mém třetím ročníku přišel o Merlinův řád, pane profesore. Byla to naše vina, že jste ho nedostal, a nebylo to fér.“
Ani nevzhlédl od známkování, ale zahlédla, jak mu přes tvář přešel rychle zamaskovaný výbuch hněvu.
„Život není fér, slečno Grangerová. Už byste to měla vědět,“ pronesl vyrovnaně.
„Ale vy jste si ho zasloužil! Bylo statečné přijít a zachránit nás.“ Víc než statečné, vzhledem k tomu, jak moc mu to muselo připomínat onen žert, který ho před dvaceti lety téměř stál život. Bylo to hrdinské. Ne že by si troufla mu to říct, ale myslela si to.
„Statečné!“ ušklíbl se. „Statečnost je jen hezčí pojmenování pro hloupost.“
„Bylo! A vy jste si ten řád zasloužil! Siriuse jste dopadl zcela sám a předal ho do vazby. Nemohl jste za to, že jim utekl.“
Přísně svraštil čelo.
„Musíte se k tomu teď vracet? Stalo se to před lety; je to minulost a dost.“
Minulost, neminulost, není to zapomenuté. A určitě ani prominuté. On nebyl člověk, který by odpouštěl. Možná proto to nemohla nechat být.
„Protože si ho stále zasloužíte! Celou dobu za nás nasazujete život a nikdy se vám za to nedostalo nic jiného než plivnutí do tváře.“
„Nebo trojnásobné prokletí, které mě složilo?“ nadhodil mrzutě. „Nechte toho. Nemá to žádný význam. Kdybych nějaký řád měl, stejně by mi ho odebrali, až –“ sevřel rty do úzké linky a zpražil ji pohledem.
„Budu svědčit ve váš prospěch,“ slíbovala překotně, až se jí slova zadrhávala o jazyk. „Řeknu jim –“
„Nic takového neuděláte. Ne, dokud válka neskončí. Dvojakost mého postavení je to, co mi umožňuje být špehem. Udržuje mě naživu, abych mohl dělat svoji práci – a relativně na svobodě.“
Sevřelo se jí hrdlo a ztěžka polkla.
„Ale – ale pokud si ministerstvo myslí, že jste nás zradil, mohou vás odsoudit k mozkomorovu polibku.“ Zhluboka se nadechla a dál pokračovala v komunikaci přes čtení myšlenek. Říkat ty věci uvnitř své hlavy bylo snazší. Mohla předstírat, že mluví sama se sebou, i když věděla, že on ji slyší a odpovídá.
Zachránil by vás ředitel? Siriuse nezachránil! Dvanáct let v Azkabanu, přestože ředitel byl hlavou Starostolce! A nemohla zapomínat na to, jak profesor Brumbál onu noc zachránil Remuse na úkor Snapea. Ministerstvo by vlkodlaka zavřelo jakožto spolupachatele, pokud by ředitel nezpochybnil Snapeovo svědectví – a připravil ho tak o jeho odměnu.
Koutkem úst mu zaškubal poloviční úšklebek, ale neodpověděl. Zkusila to znovu.
Co dobrého můžete vykonat, když budete mrtvý?
I když budete svědčit, stále budu mrtvý. Myslíte si, že mě Pán zla poté, co ze mě vypáčí všechna tajemství Řádu, nechá naživu? Probodával ji přimhouřenýma očima, dokud ty svoje nesklopila. Nebylo třeba říkat, že nemusí padnout přímo Voldemortovi do rukou, když oba věděli, že ministerstvo je prošpikováno jeho lidmi. Zachraňte moji pověst později, když máte pocit, že musíte. Pak to ničemu neublíží.
Sledovala, jak se jeho brko rychle a nemilosrdně pohybuje po domácím úkolu nějakého nešťastného studenta, a připadala si maličká a jako z ledu. Nedokázala s tím přestat.
K čemu bude zachránit vaši pověst, když vám zničí duši?
To nechám na vás. Pořád si s ohledem na okolnosti myslíte, že chcete očistit moje jméno?
Samozřejmě!
Pozvedl obočí.
Jejda. Jak to vždycky dokáže? Ukázat jí rozdíl mezi tím, co si myslela, že si myslí, a tím, co si myslí doopravdy. Přesto pořád nebyla připravená opustit téma. Ale jde o vaši duši!
Z toho kolotoče je jen jedna cesta ven. A co je pryč, už nemůže trpět.
Chtěla s ním zatřást, ale netroufla si.
Jak vám to může být jedno? Nesmí vám to být jedno!
Zpola přivřel oči. Ruka se mu zastavila nad papírem a pod brkem se vytvořila kaňka připomínající skvrnu od krve.
Za jakoukoliv cenu. Slyšela jste Moudrý klobouk: „Ti neštítí se ničeho, by došli svého cíle.“
To bylo v prvním ročníku. Tehdy si myslela, že to zní hnusně a žebrala u klobouku o Nebelvír. A teď to bolelo.
- - - - -
Květen se změnil v červen. Ron se k otázce milostného vztahu stále nevyjádřil a Ginny se učila na NKÚ. Jednoho večera, když zůstala sama v knihovně poté, co Harry rozzlobeně odešel, protože se do něj pustila kvůli tomu, že ruší Ginny při opakování, učinila Hermiona dlouho očekávaný objev.
Vykašlala se na knihy a začala metodicky procházet staré ročníky Věstce. A tam to našla! V roce 1947 byla kapitánkou bradavického tchoříčkové týmu vyzáblá, podmračená a tmavovlasá Eileen Prince-Lloydová! Onu učebnici lektvarů v minulosti používal jakýsi „Prince“ a byla to dokonce dívka. Ha, říkala jsem ti to, Harry!
Její prsty automaticky zamířily k okraji stránky, aby ji vytrhly, ale pak se zarazila. Na oplátku za vstup do sekce s omezeným přístupem slíbila Snapeovi, že už nezničí žádné další knihy. Moment! Řekl knihy; tohle nebyla kniha, ale noviny. A nemohl si stěžovat na to, že překrucuje literu zákona, aby podryla původní záměr. Za jeho snahou naučit ji tomuhle vnímání stálo mnoho bolestných pouček a on patrně očekává, že ty lekce zúročí v praxi.
Ale když to následující večer ukázala Harrymu, jen se ušklíbl.
„Ty si myslíš, že ona je „dvojí krve“…? Ale no tak… Jo, je to vynalézavé, Hermiono…“
„Pravdou je, že ty nemyslíš, že by na to nějaká dívka mohla být dost chytrá,“ odsekla. Však ona mu ukáže! Dokáže mu, že má pravdu. Bude prohledávat staré seznamy ocenění udělených za lektvary, dokud nenajde svého Prince.
Když se těsně před večerkou vrátila, Harry byl pryč. Podle všeho mu Jimmy Peakes přinesl další z Brumbálových pozvánek, ve které ho žádal, aby přišel k němu do kanceláře, jak nejrychleji to půjde. Vytřeštěně se podívala na Rona. Šlo o viteál?
Čekali ve společenské místnosti společně. Přistihla se, že Ronovi vypráví o svých rodičích, jak jim napsala varování před nebezpečím a oni jí odepsali konejšivým a nonšalantní tónem.
„Víš, Hermiono,“ řekl Ron. „Nemůžu ti říkat, aby ses nebála, protože stejně budeš. Taky se bojím, všichni se bojíme o své rodiny. Ale jak jsi čekala, že budou reagovat? Chtěla jsi, aby tě vzali ze školy a odvezli do Švýcarska nebo tam někam?“
Nenáviděli by to, pomyslela si, a ona taky. Prstem si kreslila na koleně malé kroužky.
„Ne. Ale kdyby mě brali vážně, věděla bych, že to chápou.“
„Takže po nich chceš, aby tě tu nechali a obávali se něčeho, co se možná nikdy nestane a čemu nemohou nijak zabránit?“
Neochotně se usmála. Když to podal takhle, znělo to hloupě. Malý uzel úzkosti v žaludku začal povolovat. Ron obvykle nevěděl co říct, ale jednou za čas, jako právě teď, přišel okamžik, kdy to udělat naprosto správně.
Najednou dovnitř vtrhl Harry a prohnal se kolem nich; sotva se obtěžoval s odpovědí na její otázku, jestli je v pořádku. Chvíli na to byl zpátky, v jedné ruce Pobertův plánek a v druhé pár srolovaných ponožek a chrlil ze sebe zmatený příběh o lahvích sherry patřící Trelawneyové, Malfoyově pokřikování, Snapeově odposlouchávání a viteálu, který je možná ukrytý v nějaké jeskyni. Brumbál se pro něj teď chystal vypravit a on taky.
„Co-?“
Nechtěl poslouchat žádnou z jejich otázek nebo protestů.
„-Už víte, co to znamená? Brumbál tu v noci nebude, takže Malfoy bude mít volnou ruku k dalšímu pokusu o to, co dělá.“
Hermiona si otupěle vzala Pobertův plánek, který ji netrpělivě strkal, a poslouchala jeho pokyny. Sledovat Malfoye, sledovat Snapea, zkusit svolat BA pro posílení hlídek a strážit školu. Ponožky, ve kterých, jak se ukázalo, byla malá lahvička Felix felicis, vrazil do ruky Ronovi s instrukcemi, aby ho rozdělil mezi ně a Ginny.
„Rozlučte se s ní za mě. Radši půjdu – já budu v pohodě. Jdu s Brumbálem. Chci vědět, že vy všichni bude v pořádku.“
A byl pryč.
Zírali na dveře, které se za ním zavřely, a pak jeden na druhého.
„Dojdu pro Ginny,“ řekla. „Podívej se, jestli najdeš Harryho galeon, a svolej do společenské místnosti Brumbálovu armádu. Pokud ho nenajdeš, budu muset zjistit, jestli na to kouzlo můžu použít ten můj.“
Naštěstí to nebylo nutné, ale když se s Ginny vrátila, byli tam jen Neville a Lenka. Čekali dalších pět minut pro případ, že by ostatní zdržela večerka, ale byly to spíš jen marné naděje. Sami letos nenosili svoje galeony u sebe, tak proč by to měli dělat ostatní?
Zlatavého lektvaru vyšlo pro každého sotva tak půl čajové lžičky. Hermiona se obávala, jestli to bude stačit, ale jakmile se napila, srdce se jí naplnilo odvahou. Zkontrolovali Pobertův plánek. Snapea objevili v jeho kanceláři, ale po Malfoyovi nebylo ani stopy.
„Musí být zase v Komnatě nejvyšší potřeby,“ pronesl Ron znechuceně. „Hermiono, ty a Lenka jděte počkat před Snapeovu kancelář a my půjdeme chytit Malfoye, až vyleze.“
Lenka! No, pokud se nevydá na lov potácivých žroutů nebo kam to chodí, je lepší než nic. Loni na ministerstvu dělala všechno správně a po té příšerné hodině přeměňování loni v prosinci, kdy si z ní Ron před celou třídnou vystřelil, věděla co říct – a co ne.
„Dobře, tak jdeme na to,“ řekla Hermiona. „Hodně štěstí všem.“
„To si můžeš být jistá,“ odpověděl Ron. „Máme k tomu důvod, ne?“
Nesměle se zasmáli.
Na chodbách hlídkovali někteří profesoři a viděli také Remuse a Tonksovou, ale štěstí stálo při nich – samozřejmě – takže oni neviděli je. Dospělí – kromě Brumbála, pochopitelně – je nikdy nepovažovali za dostatečně staré na to, aby mohli pomáhat, přestože bojovali proti Voldemortovi od prvního ročníku. Ale v prvé řadě to byl on, kdo je přiměl se do toho pustit.
Takže se to děje dnes. Musí se to dít – ta noc, kdy Snape udělá tu svou „strašnou věc“ a stane se psancem. Nikdy už znovu nebude sedět na jeho hodině, poslouchat jeho hedvábný, posměšný hlas, kterým strhává jejím přátelům body a rozdává tresty. Nemyslela si, že jí to možná bude chybět.
A ona stále nemá ponětí, co se chystá udělat. Vyhodit do povětří věšteckou věž? Připojit všechny zmijozelské sedmáky k Voldemortovi? Otrávit dýňový džus? Na půl ucha poslouchala, jak Lenka mluví o zmizivkách, chropotalech a Brouskových plánech přeměnit Krucánky a kaňoury na upírskou kavárnu.
„Víš určitě, že se ti do mozku nedostali strachopudi?“ zeptala se Lenka. „Ani jednou jsi mi neodporovala.“
Hermiona se křivě usmála. Lenčino klábosení nemohlo být směšnější než její vlastní myšlenky. Divoké nápady na to, jak nějak setřást Lenku, aby mohla zaskočit do Snapeovy kanceláře a varovat ho – Ale on to musí vědět, ne? Jinak by přece hlídkoval s ostatními učiteli po chodbách místo toho, aby jen seděl a čekal?
„Nedělej to,“ řekla si. „To by nebyl šťastný nápad a já cítím, že naše štěstí nás nemá opouštět.“ A to jí řeklo, že jsou přesně tam, kde mají být.
Až téměř do půlnoci se nic nestalo. Pak se ozval křik a dusot a náhle, dřív než měly čas se schovat, proběhl kolem nich do Snapeovy kanceláře profesor Kratiknot, ale ani se na ně nepodíval.
„Řekl ´Smrtijedi na hradě´?“ vydechla Hermiona. Ach ne! Jsou tam Ron, Ginny a Neville! Doufala, že Felix felicis vydrží tak dlouho, jak bude potřeba.
Profesor Snape celý večer neopustil svoje komnaty, takže to musel být Malfoy. Tak co byl Snapeův úkol? Něco horšího? Co by mohlo být horší?
„Smrtijedi?“ Lenka si vytáhla hůlku zpoza ucha a vykulené stříbrné oči vypadaly tmavší, ale pokračovala klidným tónem. „To by dávalo větší smysl. Divila jsem se, proč by hluché zmije útočily o půlnoci, když všichni vědí, že jsou mnohem aktivnější při východu slunce.“
Za dveřmi slyšeli Kratiknotovo pištění: „Musíš jít hned, Severusi! Hrad se hemží Smrtijedy!“
Pak se ozvalo hlasité žuchnutí. O chvilku později vyšel Snape ven s napřaženou hůlkou. Očima přejel chodbu, minul Lenku a zastavil se na Hermioně.
„Odebírám dvacet bodů Nebelvíru a Havraspáru za pobyt venku po večerce. Profesor Kratiknot omdlel. Jděte dovnitř a postarejte se o něj, zatímco půjdu na průzkum. Moje pomoc je potřeba jinde.“
Dál pokračoval v řeči myslí.
Měl jsem tušit, že budete v centru dění jako obvykle. Nezodpovědná, pošetilá – Nenechte se zabít a zahodit tak všechnu tu dřinu, kterou jsme do toho oba vložili.
Hermiona se kousla do rtu.
Všichni jsme se napili Felix felicis, pane. Nenecháme SE zabít.
Pamatujte si, nebraňte mě, ať uslyšíte cokoliv, a nikomu to neříkejte. Spojím se s vámi.
Polkla.
Slibuji.
Neříkal jsem vám, abyste nikdy nesouhlasila se žádostí, když nevíte, co obnáší?
Myšlenka byla rychlejší než řeč, takže jejich konverzace proběhla rychleji, než si Lenka vůbec stihla všimnout, že běží čas. Odvrátil se.
„No? Na co čekáte? Odebírám každé pět bodů za mrhání mým časem,“ prskl přes rameno už v běhu.
„Ano, pane,“ odpověděly sborově, ale Hermiona se ještě zastavila na prahu, aby se za ním ohlédla. Uvidí ho vůbec ještě někdy?
Poznámka autorky:
Úryvky z konverzace pochází z Prince dvojí krve, kapitola 25 – Náhodně vyslechnutá jasnovidka.
„Potáciví žrouti“ jsou Hermioninou zkratkou Lenčiných „blábolivých sekáčů“ a „hltožroutů“ z kánonu. Muchlorozí chropotalové, strachopudi a Brousek-upír pocházejí také z kánonu. Zmizivky a plány na kavárnu nikoliv.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak sa mi nechce čítať ten ďalší diel :( je mi z toho smutno. Ale som zvedavá ako to videla Duj. Hermionu ľutujem. Bude to mať neskutočne ťažké. Ale som presvedčená, že ona vydedukuje prečo to muselo byť tak...
Re: ....
(Jacomo, 21. 12. 2012 23:43)Ano, všichni víme, co přijde. Hermionu čeká těžké rozhodování.
...
(teriisek, 21. 12. 2012 19:58)Hrozně se bojím, jak tohle dopadne, a zároveň jsem strašně zvědavá. Přemýšlím, jestli je nějaká šance, že to Severus tentokrát přežije, ale říkám si, že bych spíš neměla propadat naději, pak nebudu zklamaná. Snad se Hermiona teď nenechá strhnout všeobecným míněním a opravdu to celé nezničí. Díky moc za překlad!
Re: ...
(Jacomo, 21. 12. 2012 20:58)Naději se klidně hýčkej, ta je důležitá. A tenhle příběh vlastně ani tak daleko v čase nesahá...
Ach
(Lupina, 19. 12. 2012 17:40)Jak se blíží Štědrý den, atmosféra houstne (hihi, u mě s Enahmou taky). Jsem celá napnutá. Tato povídka opravdu vnáší na událošti jiný úhel pohledu. Ale Lenka zůstává stejná :-D I když tady se jen mihla. Pěkné, velice. A skvělý překlad. Děkuji.
Re: Ach
(Jacomo, 19. 12. 2012 19:00)V době před vydáním Relikvií byl tenhle příběh ještě působivější. Snad pak nebudeš zklamaná, až dospějeme spolu s autorkou a všemi aktéry k závěru.
....
(Zuzana, 21. 12. 2012 22:45)