21. 12. 2012
Bdění
Překlad 15. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj v sovím podání a prozatím bez betareadu. Publikováno s laskavým svolením autorky.
Téměř všechny kurzívou psané řádky pocházejí ze Hermioniných vzpomínek na rozhovory se Snapem v předchozích kapitolách.
Nevěřila tomu. Seděla v nemocničním křídle s Ronem, Lenkou a ostatními, dívala se na potrhanou Billovu tvář, která se možná nikdy nezahojí, poslouchala Ginny a Harryho společné vyprávění a nevěřila tomu.
„Brumbál je mrtvý… Snape ho zabil.“
To nemohl. To by nikdy neudělal. Nevěřila tomu. Až udělám to, co brzy musím udělat, bude vám to připadat jako největší zrada. Tvrdě se kousla do vnitřní strany tváře a ruce schované v klíně pevně zaťala v pěst.
„Byl jsem tam,“ řekl Harry. „Viděl jsem to… Brumbálovi nebylo dobře… Myslím, že mu došlo, že je to past… Znehybnil mě, takže jsem nemohl nic dělat. Byl jsem schovaný pod neviditelným pláštěm – a v tom ze dveří vyběhl Malfoy a odzbrojil ho –“
Nebraňte mě. Ať uslyšíte cokoliv. Přitiskla si ruce na ústa.
„- dorazili další Smrtijedi – a po nich Snape – a Snape to udělal. Avada kedavra.“
Dělalo se jí špatně. Dělalo se jí špatně. Nevěřila tomu.
Co kdybyste mě viděla zabít?
A náhle někde tam venku ve tmě zazněl Fawkesův žalozpěv. Hermiona se ještě tvrději kousla do tváře a ucítila pachuť krve. Brumbál byl mrtvý. Snape ho zabil.
Jak to mohl udělat?
Brumbál s jiskřičkami v modrých očích na Zahajovací hostině – „vrták, brekot, veteš, cuk…“; Brumbál důstojný a klidný, zamykající ji a Harryho v nemocničním křídle – „pět minut do půlnoci, slečno Grangerová, tři otáčky by měly stačit…“; Brumbál u sebe v kanceláři třesoucí se smíchy – „Severus miluje tyhle malé triumfy…“
Po dlouhé době jim profesorka McGonagallová přišla říct, že Molly a Artur už jsou na cestě, a zeptala se Harryho, co viděl. Ani ona nevypadala, že by tomu věřila.
„Snape… Všem nám to bylo divné… a on mu tak důvěřoval… vždycky…“ Zhroutila se do křesla, které madame Pomfreyová vyčarovala a spěšně jí ho podstrčila.
„Snape mimořádně vynikal v nitrobraně,“ pronesl Lupin drsným tónem.
Špehovi nikdo nevěří. Nikdo.
„Brumbál ale přísahal, že Snape stojí při nás!“ zašeptala Tonksová. „Hrozně ráda bych věděla, co mu Snape napovídal, že ho tak přesvědčil.“
Společná historie; tajemství, která jsem zachoval, důsledky, kterým jsem čelil; dokonce lži, které jsem kvůli němu říkal, i když by mi pravda posloužila lépe.
„Já to vím,“ ozval se Harry. Všichni se otočili a s očekáváním na něj hleděli. „Snape pověděl Voldemortovi informaci, díky které dostal moje rodiče. Potom Snape řekl Brumbálovi, že si neuvědomoval, co tím způsobí, a že doopravdy lituje, že kvůli tomu přišli máma s tátou o život.“
Hermiona otevřela pusu – Snapovi bylo líto, že jsou mrtví? Ale Snape toho litoval ještě před tím, než zemřeli, Harry viděl ve čtvrtém roce v myslánce Brumbála, jak to říkal ve Starostolci – a znovu pusu zavřela.
Nebraňte mě. Ať uslyšíte cokoliv. Co je pryč, nemůže trpět.
Nemohla nic říct. Nic neřekla. Ani tehdy, když Harry obvinil Snape, že oslovoval jeho matku mudlovská šmejdka. Ani když si McGonagallová vyčítala, že poslala profesora Kratiknota, aby přivedl Snapea na pomoc, a usoudila, že ani nevěděl, že Smrtijedi přicházejí. A dokonce ani když Harry vysvětloval, jak je Malfoy přivedl do školy přes Komnatu nejvyšší potřeby tím, že opravil Rozplývavou skříň, jejíž dvojče se nachází u Borgina a Burkse. Právě ta, na kterou ho před mnoha měsíci viděli ukazovat, aniž by jen na okamžik pojali podezření, že to, na co ukazuje, je zrovna skříň. Mysleli si, že je to něco za ní.
Dál pokračovali ve výčtu svých akcí Ron a Ginny. Jak čekali před komnatou, dokud Malfoy nevyšel s Rukou slávy ven a neuviděl je. Jak kolem sebe rozhodil Peruánský instantní zatmívací prášek z Fredova a Georgova obchodu – Dvojčata! Ta pitomá, pitomá dvojčata! – a vyvedl Smrtijedy bezpečně na chodbu, zatímco Ron, Ginny a Neville tápali ve tmě. Jak se všichni tři – naštěstí! – připojili k Lupinovi a Tonkové a bojovali se Smrtijedy mířícími na Astronomickou věž. Jak Gibbona zabila Avada kedavra určená pro Lupina.
Pak se Harry otočil k ní, aby si poslechl o jejím a Lenčině bdění před Snapeovým kabinetem, a tak už nemohla dál zůstat zticha.
„Zarachotila taková dutá rána a Snape se vyřítil z kabinetu, uviděl nás a – a –“ mrknutím zahnala slzy a pokračovala pisklavým šepotem, „udělala jsem hroznou pitomost, Harry! Zařval na nás, že profesor Kratiknot se zhroutil, ať jdeme dovnitř a postaráme se o něj, a on… on sám že běží na pomoc, do boje proti Smrtijedům –“
Nemohl se na něj podívat. Až udělám to, co musím… Budete se muset rozhodnout, jestli mi věříte. Věří? Mohla by? Zabil Brumbála. Zabil ho. Bude vám to připadat jako obrovská zrada. Tisíce životů bude záviset na vaší volbě. Doufám, že zvolíte moudře, opravdu moudře. Jak by mohla, když nevěděla, co je správné?
Zachraňte mou pověst později, když máte pocit, že musíte. I když budete svědčit, stále budu mrtvý.
Popotáhla.
„Vešli jsme k němu do kabinetu, abychom se podívaly, jestli můžeme profesoru Kratiknotovi nějak pomoct. Ležel na podlaze v bezvědomí…“ (Řekni to, řekni to. Je čas hrát svou roli a nemůže dát najevo žádné pochybnosti.) „…ach bože, teď je to všechno tak jasné! Snape musel Kratiknota zneškodnit ochromujícím kouzlem, ale my jsme si to neuvědomily, Harry, nedošlo nám to, prostě jsme nechaly Snapea běžet!“
Až se ohlédnete zpět, budete ráda, že jste to nevěděla, mohla byste mě chtít zastavit – a dopomohla tak nepříteli k vítězství… Varování předem by vedlo k porušení slibu. Nemohla byste si pomoct.
Měl pravdu! Ach ano, měl pravdu! Kdyby to věděla, snažila by se ho zastavit, udělala by cokoliv, aby ho zastavila! Neproklela ho snad jednou do bezvědomí, aby chránila Siriuse, nepodpálila mu hábit, aby chránila Harryho? Udělala by snad pro Brumbála méně?
Nevěděl on nakonec o tom, neobětoval se Brumbál úmyslně? Nečekal celý rok, až ho Snape zabije? Určitě ne, ale –
Dal Snapeovi místo učitele obrany, které je prokleté, takže ho nikdo nemůže vykonávat déle než rok, celý rok trénoval Harryho, aby mohl v jeho práci pokračovat – nebyly ty vzpomínky v myslánce jistým způsobem loučení? – naverboval ji coby spojení mezi Harrym a Snapem, až on „už nebude k dispozici“. A bezvýhradně Snapeovi věřil.
Vzpomněla si, jak jí říkal, že být špehem dostává někdy Snapea do situací, kdy neexistují ´dobré´ volby, jen ty méně špatné. Řekl, že mu vždycky věřil, že na základě svých vědomostí udělá správnou věc. Na základě svých vědomostí.
„Co věděl navíc, o čem my nevíme?“ přemítala. „Co Harrymu uniká?“
„To není vaše chyba,“ řekl Lupin. „Kdybyste Snapea neposlechly a neuhnuly mu z cesty, Hermiono, pravděpodobně by tebe i Lenku zabil.“
Hermiona sklonila hlavu, aby skryla záblesk námitky ve svých očích. Jako „zabil“ Kratiknota?
Nenechte se zabít. Téměř poslední věc, kterou jí řekl.
A Harry pokračoval v konstruování obvinění proti Snapeovi, Snapeovi jakožto mistru zločinu.
„A když tedy vyběhl nahoru… a když našel chodbu, kde jste všichni bojovali…“
„Byli jsme na tom mizerně,“ zamumlala Tonksová. „Ostatní Smrtijedi vypadali, že jsou odhodlaní bojovat dál, i kdyby je to mělo stát život. Všude byla tma… kletby létaly sem a tam… ten Malfoyovic kluk někam zmizel… ke schodům na věž… za ním se rozběhli další… jeden z nich za sebou schodiště zablokoval nějakou kletbou –“
„Nikdo tím nedokázal prorazit,“ upamatoval se Ron. „Zaklínadla se odrážela od zdí a každou chvíli nás některé jen těsně minulo…“
„A pak se najednou objevil Snape,“ dodala Tonksová, „a v příští chvíli už tam zas nebyl…“
Nikdy nedopusťte, aby vás soupeř rozptýlil.
„Viděl jsem, jak tou začarovanou zábranou proběhl, jako by tam vůbec nebyla,“ pokračoval Lupin.
Já nebojuji s vámi; bojuji pro vás.
„Považovala jsem prostě za samozřejmé, že se tak žene – přece aby dostihl Smrtijedy –“ zašeptala McGonagallová.
„Jo, hnal,“ vyštěkl Harry, „jenže proto, aby jim pomohl, ne aby je zastavil – a já se vsadím, že k tomu, aby se vám podařilo projít tou zábranou, byste museli mít na ruce Znamení zla –“
Hermioniny myšlenky pádily jako o závod, jak třídila jednotlivé okolnosti. Obklopen Smrtijedy, navíc s vlkodlakem za zády, bez možnosti návratu k Řádu; nemocný Brumbál – Jak se tohle stalo? A kdy? – Harry neviditelný a bezmocný – ne, záměrně znehybněný. Proč to Brumbál udělal?
Věděl to?
Plánoval to?
Blíží se to, že ano? Ten den, kdy budete muset udělat něco strašného, protože to bude méně špatná volba.
Věřím, že ano.
Znovu si vzpomněla, co jí řekl ředitel, co bylo jisté stejně jako jeho pravda.
Severus je schopen naší věci obětovat cokoli; udělá to, co je nutné, ať už za to jakkoliv zaplatí.
I tohle?
Za jakoukoliv cenu. Slyšela jste Moudrý klobouk: „Ti neštítí se ničeho, by došli svého cíle.“
Nemocný Brumbál, znehybněný Harry, Snape obklopený Smrtijedy v přesile – a Neporušitelný slib vynucující si jeho poslušnost – rozhodně špatná volba. Polkla a znovu zaťala pěsti. A Brumbál se nebál smrti; podstoupil by jakoukoliv oběť, aby ochránil Harryho –
Lupin začal znovu vyprávět. Nějaký hromotlucký Smrtijed vypálil kouzlo, po kterém se propadl strop, a zrušil kletbu, ale dřív než tam mohl někdo vstoupit, vyběhl ven Snape s Malfoyem, následovaný ostatními Smrtijedy.
„Nechali jsme je klidně projít,“ vztekala se Tonksová. „Mysleli jsme, že je pronásledují – Měla jsem dojem, že Snape něco křičí, ale nerozumněla jsem mu…“
„Křičel: Je po všem!“ řekl Harry rozhodně. „Splnil, co měl vykonat.“
Co musel vykonat?
Už v tom nechci dál pokračovat.
Ani já ne. Ale já nejsem pánem své vůle.
Vypadalo to, že už není co říct. Fawkes dál venku pokračoval ve svém žalozpěvu. Hermiona poslouchala jen na půl ucha, hlavou jí výřily chaotické myšlenky. A pak dorazili manželé Weasleyovi, minuli přátele a děti, jako kdyby tam ani nebyli a zamířili přímo k nemocniční posteli, na které ležel v bezvědomí a na prahu smrti jeden z jejich chlapců. Skoro to připomínalo tu noc, kdy byl otráven Ron, až na to, že tentokrát s nimi byla také Fleur.
„Říkáte, že ho napadl Šedohřbet?“ zeptal se ostře a s úzkostí v hlase pan Weasley. „Nebyl ale přeměněný. Co to tedy znamená? Co s Billem bude?“
Ani Lupin si nebyl moc jistý.
„Něco z Šedohřbeta se na něj pravděpodobně přeneslo. Nevíme, jak se bude chovat, až se probere k vědomí.“
Paní Weasleyová si vzala od madame Pomfreyové mast, zaujala její místo a začala Billovi potírat rány.
„Ovšemže nezáleží na tom, jak vypadá,“ vzlykala. „Ale byl to takový pěkný k-kluk – vždycky mu to moc slušelo – a ještě ke všemu se m-měl ženit!“
„A tím mysslíte co?“ rozkřikla se nečekaně Fleur. „Co tím, mysslíte, když rršíkáte, že měl šenit?“
Všichni zůstali při té nečekané scéně stát jako solné sloupy, i Hermiona, šokovaná svou posedlostí znovu prožívat každou větu, kterou jí Snape během posledních pěti měsíců řekl. Paní Weasleyová ztratila řeč a Fleur se ochranitelsky tyčila nad svým snoubencem.
„Vy ssnad mysslíte, že Bil si mě ušš nebude chtít vzít? Mysslíte, že pro pár kousanců ušš mě nebude milovat?“
Ovšemže ne! Předpokládali, že neexistuje nic, co by Billovy záměry změnilo.
„Mysslela jste, že si já nebudu chtít vzít jeho? Nebo jste sspíš doufala?“
Hermiona nebyla jediná, koho zarazilo, že se to obvinění zakládá na pravdě. Fleuřin příchod do rodiny Weasleyových byl přijatý ledva zdvořile a rozhodně nijak nadšeně. Očima hledala Ginny, aby zjistila, že dívka dělá totéž.
„Prrroč by mi sálešelo na tom, jak vypadá?“ obořila se na ně Fleur zlostně. „Mysslím, že vypadám dosst hezky sa nás sa oba!“
Ach ta Fleur! Hermionu popadla šílená touha se rozesmát. Mohl by to někdo kromě poloviční víly říct takhle?
Ale přesně tohle zafungovalo. Náhle se ty dvě ženy, až doteď vůči sobě plné žárlivosti a na kordy, objímaly a plakaly, spojené láskou, která je předtím rozdělovala.
„Tak vidíš!“ otočila se Tonksová na Lupina. „Stejně si ho chce vzít… Je jí to jedno!“
Cože?
„To je něco jiného. Z Billa nebude stoprocentní vlkodlak… Už jsem ti to říkal aspoň milionkrát,“ dodal s pohledem upřeným do země, zatímco ona ho tahala za hábit. „Jsem pro tebe moc starý, moc chudý… a taky moc nebezpečný…“
Tak proto byla Tonksová celý rok tak nešťastná. A její Patron se nezměnil na smrtonoše; byl to vlk. Vlkodlak.
Weasleyovi a pak i profesorka McGonagallová se přidali na stranu Tonksové.
„Brumbála by víc než koho jiného potěšilo, kdyby se dozvěděl, že je na světě o trochu víc lásky,“ poznamenala.
Hermina se nedokázala ubránit pohledu na Rona, pro případ, že by to vzal jako pobídku, ale ten zůstal lhostejný. A tady před všemi ostatními neexistoval žádný způsob, jak ho popadnout a zkusit do něj vtlouct trochu rozumu. Hluboko v její hlavě studeně hořely černé oči a ušklíbly se úzké rty.
Jsme ve stejné místnosti a bojujeme na stejné straně, ale já nejsem s vámi a nikdy nebudu.
Ne. To řekl Snape, a ne Ron. Jednoho dne budou ona a Ron spolu, tím si byla jistá. A než se to stane, musí být prostě trpělivá a počkat, až bude připravený to říct.
Krátce na to dorazil Hagrid s pláčem, hlučným jako každá jeho činnost, aby odvedl profesorku McGonagallovou zpátky do kanceláře. Brzy dorazí lidé z ministerstva.
„Vyřiďte prosím ředitelům kolejí – za Zmijozel může přijít Křiklan – že s nimi potřebuji ihned mluvit, u sebe v pracovně. A chci, abyste přišel i vy,“ dodala směrem k Hagridovi, zvedla se k odchodu a požádala Harryho o krátkou rozmluvu.
Hermiona spolkla velký chlupatý knedlík a nechala svoje vzdorovité oči sklopené. Křiklan? Navrhnout jako náhradu za Snapea toho pohodlného, sebestředného křiklouna, který se bude fintit a čechrat si peří a papouškovat slova o síle a podpoře, kterou necítil, nebo jí dokonce ani nerozumněl? Místo Snapea, který nikdy neřekl nic, co by nemělo aspoň určitou úroveň?
O koho se bojíte vy?
O všechny – a o nikoho.
Druhý den žádné vyučování nebylo. Naštěstí, protože v noci skoro nespala. Měla v hlavě příliš mnoho nezodpovězených otázek. Než si šla lehnout, Harry se do nebelvírské věže nevrátil a pochopitelně že Snape se nevrátil vůbec.
Novinky se rychle rozšířily během noci. Parvati a její sestru zavolali domů ještě před snídaní a obě byly jen první z proudu odcházejících studentů. Levandule se ploužila celá sklíčená a Hermioně se vyhýbala stejně, jako to dělala od chvíle, kdy jí dal Ron kopačky, ale bez onoho souvisejícího reptání. Koutky úst měla pokleslé a rty se jí chvěly tak, že s ní Hermiona téměř soucítila. Možná by se o to i pokusila, ale nepřipadala si natolik velkorysá, aby Levanduli dopřála to potěšení ji odmítnout.
Ale ne všichni chtěli odejít. Ve vstupní hale na sebe křičeli Seamus s jeho matkou, protože ho přišla odvést, a pak si musela do pohřbu sehnat ubytování v Prasinkách; což nebylo jednoduché, protože mnohem více čarodějek a kouzelníků přijíždělo, než odjíždělo.
Než druhý den ráno dorazil kočár z Krásnohůlek a zástupci z ministerstva, bylo na hradě ticho. Ron, Ginny a Hermiona seděli s Harrym v trávě a naslouchali jeho vyprávění. Ginny stále nevěděla o viteálech a bylo víc než jasné, že Harry neměl v úmyslu jí o nich říct.
Hermioně ukázal falešný viteál a lístek od R.A.B. – Vím, že budu mrtev dávno předtím, než si přečtete tato slova, ale... byl jsem to já, kdo odhalil Vaše tajemství. Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost – během krátké chvíle, kdy byli spolu sami. Když se k nim připojila Ginny, rychle přelétl celý výlet s Brumbálem krátkým komentářem, že to byl marný lov, a místo toho se soustředil na to, co se stalo v Bradavicích po jejich návratu.
Ovšemže se mu omluvili za to, že o něm celý rok pochybovali. Měl pravdu, že Malfoy se stal Smrtijedem – nebo skoro, protože není důležité, jestli má na ruce Znamení nebo ne – a věřil, že měl pravdu i v případě Snapea. Hermiona se s ním nehádala. Nemohla.
Lidé slyší to, co chtějí slyšet. Myslíte si, že mě znáte? Co když všechno, co jste viděla, byla lež? Jak to můžete říct?
Harry se vrátil zpět ke Snapeovi, k jeho ničemnosti, vině, chybě – ke všem jeho chybám. Pro Harryho teď najednou bylo všechno o Snapeovi. Nenáviděl ho víc než Voldemorta, hlubokou, osobní nenávistí, která zastínila hněv na osobu, která mu zabila rodiče. Samozřejmě, že našel cestu, jak i z tohohle obvinit Snapea. Koneckonců to byl on, kdo původně zaslechl věštbu a předal ji Voldemortovi.
Hermiona na správných místech kývala a držela jazyk za zuby o tom, čím se probírala ona, o něčem, co jí Snape řekl tehdy, když s ním probírala upřímnost při načasování jeho pokání.
Dějiny neznaly věštbu. Já ano. Přirozeně jsem věděl, na kterou stranu se přidat.
Tohle prostě nedávalo smysl. Kdyby věřil, že věštba povede k Voldemortově pádu, proč se snažil změnit osud tím, že by mu to řekl? Proč prostě nezběhl tehdy? Ledaže – ledaže slyšel další slova „A Pán zla ho označí jako sobě rovného“, a řekl Voldemortovi tu první část, aby uspíšil její naplnění. Byl dostatečně chladnokrevný, pragmatický i bezcitný, aby tomu účelu obětoval někoho neznámého – a to by vysvětlovalo, proč Brumbál věřil jeho pokání – ale pak proč by se omlouval?
Zjistil jsem, že nemohu bojovat na straně toho, kdo zabíjí nemluvňata.
Jenže to by dítě z věštby vystavil nebezpečí – Ne, musel věřit, že mu věštba nedovolí ublížit, takže toho nelitoval, dokud si neuvědomil, že rodiče, které odsoudil k smrti, jsou lidé, které znal.
Ale proč pak? Nikdy neměl rád Harryho otce – a životnímu dluhu se vysmíval, řekl Harrymu, že se jeho otec toho žertu zúčastnil, aby ho „zachránil“, takže o tohle nešlo. Mohla v tom být Harryho matka? Možná se tajně přátelili? Koneckonců celý rok v Křikově klubu poslouchala, že oba patřili k nejlepším Křiklanovým studentům.
„Harry,“ zeptala se. „Kdy Snape řekl tvojí matce mudlovská šmejdka?“
K jejímu překvapení Harry zrudnul a začal si pohrávat s rukávem.
„Viděl jsem to v jeho myslánce,“ zamumlal a ani nevzhlédl. „Loni na lekcích nitrobrany. Můj otec a Sirius ho – ho ve škole trápili a ona jim řekla, ať přestanou, a Snape řekl: ´Nepotřebuju pomoc od malé špinavé mudlovské šmejdky jako jsi ty!´“
„Trápili ho?“ odfrkl si Ron. „Tomu věřím! Dobře mu tak. Co mu dělali?“
Harry se mračil na trávník.
„Použil jsem proti němu jednu z jeho vlastních kleteb. Z té knihy lektvarů.“
Ron jen zíral.
„Chceš říct?“
„Jo, on je Poloviční princ. Řekl mi to, když jsme včera v noci bojovali před tím, než mě proklel a přemístil se.“
Hermiona údivem otevřela pusu a s klapnutím ji zase zavřela. Snape byl tím Princem? Snape byl tím důvodem, proč ji Harry celý rok porážel v lektvarech? Snape byl ten „přítel“, kterého Harry bránil a hledal pro něj omluvy, dokonce i poté, co jedno z jeho kouzel téměř zabilo Malfoye a Harrymu se postaralo o vyloučení?
Proč věříte svým přátelům a proč oni věří vám? Protože jste společně prošli ohněm. Znáte navzájem svoje slabosti i silné stránky, stejně jako Brumbál a já známe naše. Dokonce i chyby posilují pouto, pokud jim čelíte.
A také to vysvětlovalo jeho znalost archeologie a povědomost o IRA. Byl napůl mudla. Určitě doopravdy nevěřil všem těm nesmyslům o mudlovských šmejdech, nebo to nemyslel vážně, když tak oslovil Harryho matku; nejspíš ho jen uvedlo do rozpaků, že ho chránila dívka.
Pak už samozřejmě nebylo těžké najít onoho správného Prince ve starých výtiscích Věštce. Prošla oznámení o nově narozených od září 1959 až do ledna 1960, kde ho našla coby syna Eileen Prince-Lloydové a Tobiase Snapea. Takže měla pravdu, nejspíš to původně byla Eileenina učebnice. Při prohlížení starších ročníků našla i oznámení o svatbě. Bylo miniaturní.
S identitou R.A.B. to ale bylo složitější. Existovalo několik docela význačných kouzelníků s těmito iniciálami, ale na žádného to nepasovalo, nikdo nebyl ve spojení s Voldemortem. Napadlo ji, jestli Snape to jméno znal. Jestli by jí ho řekl, kdyby se ptala. Jestli všechno, co jí kdy vyprávěl, byl klam.
Pokud uvidím králíka vézt se na tygrovi, nepomyslím si, že se změnila tygrova povaha. Usoudím, že prostě jen nemá hlad… Byl to trik, jak vás přimět uvěřit v moji důvěryhodnost… Byla to metoda, jak vás zmanipulovat…
Harryho by to nepřekvapilo. Když se s ním další den snažila promluvit o Snapeovi, došel k jednoznačnému závěru.
„V tom je úplně stejný jako Voldemort – za příbuzenstvo se oba styděli, v černé magii hledali, prostředek, jak lidem kolem sebe nahnat strach, dali si působivá nová jména – jak je možné, že si to Brumbál neuvědomil -?“
„Pořád nedokážu pochopit, proč tě přede všemi neobvinil, že používáš tu učebnici,“ vložil se do toho Ron. „Musel to vědět.“
„To víš, že to věděl,“ Harryho ústa se zkroutila do hořské linky. „A stoprocentně to musel vědět od chvíle, kdy jsem použil zaklínadlo Sectusempra. Řekl bych, že si to uvědomil dokonce ještě dřív –“
„Proč na tebe ale nežaloval?“
Dobrá otázka, Rone. Proč ne? Celé předchozí roky se snažil o Harryho vyloučení, a letos se to dokonce ani obtěžoval zkoušet.
„Podle mě nechtěl, aby se vědělo, že má s tou učebnicí něco společného,“ nadhodila Hermiona opatrně. „Řekla bych, že kdyby se o ní dozvěděl Brumbál, určitě by se mu to nelíbilo.“ A nešlo by ji skrýt před Křiklanem a Brumbálem, kteří ho znali coby dítě.
Jenže proč to bylo tak důležité? Mohlo by spatření důkazu o Snapeově úžasném talentu a nadání na kouzla už v tak raném věku narušit Brumbálovu neotřesitelnou důvěru? To se nezdálo pravděpodobné. Kdyby Snape znal v prvním ročníku víc kouzel než sedmáci, jak jim jednou tvrdil Sirius, Brumbál by to musel určitě vědět.
„Měl jsem tu učebnici Brumbálovi ukázat,“ zabručel Harry. „Celou domu mi předváděl svědectví o tom, že Voldemort propadl zlu už v době, kdy chodil do školy, a já měl v ruce důkaz, že mu propadl i Snape –“
„´Zlo´ je možná příliš silné slovo,“ namítla Hermiona. Kletba Sectumsempra byla označena ´pro nepřátele´; Voldemort by ji označil ´pro všechny´.
„Sama jsi mě přece v jednom kuse varovala, že je ta učebnice nebezpečná!“ odsekl.
„Snažím se jen říct, Harry, že si vyčítáš příliš mnoho věcí. Měla jsem dojem, že ten tvůj princ měl poněkud zvrácený smysl pro humor, v životě by mě ale nenapadlo, že by se z něj mohl vyklubat vrah.“ Až na to, že v jistém smyslu jsme všichni potencionální vrazi.
Vy jste je nezabila. Byli to Smrtijedi. Nejste odpovědná za rozhodnutí druhých. Jen za svoje. Tohle je válka. Lidé umírají a my to nedokážeme zastavit.
„Nikdo z nás přece nemohl tušit, že Snape – však víš,“ poznamenal Ron neohrabaně.
Zavládlo mlčení. Hermiona nedokázala sama sebe tak snadno opětovně ujistit o své nevinnosti. Měla by být schopná na to přijít, v rukách měla všechny stopy; ona „hrozná věc“, Neporušitelný slib, dva pokusy o vraždu, ředitelovo tvrzení, že je čas na rezervní plán a že „cítí svou smrtelnost“, Snapeova otázka „Co kdybyste mě viděla zabít?“. Proč neviděla, co přichází?
Snažím se vás naučit myslet, slečno Grangerová. Lidé slyší jen to, co chtějí slyšet.
Pohřeb bude zítra a hodinu na to odjíždí Bradavický spěšný vlak. Věci si sbalila v noci a večer se vplížila do Komnaty nejvyšší potřeby, aby si odtud odnesla učebnici lektvarů. Bylo jasné, že Harry se pro ni vrátit nehodlal, protože už s ní nechtěl mít nic společného, ale šlo o příliš cenný zdroj, než aby ho tam mohla nechat. V noci znovu špatně spala, protože stále zápasila se svými otázkami. Mohla Snapeovi věřit? Měla by? Co když se spletla?
Budete si muset vybrat, jestli mi nadále věříte. Tisíce životů bude záviset na vaší volbě. Doufám, že zvolíte moudře.
Neprobudila se o nic moudřejší. Jediné, čím si byla jistá, že bude následovat Harryho, tak jako to dělala posledních šest let. Bylo to dané bez ohledu na to, jak se rozhodla v jiné záležitosti. Harry se určitě příští rok do Bradavic nevrátí, ať už je otevřou, nebo ne – určitě nebude plýtvat časem na O.V.C.E., když ho čeká boj s Pánem zla a ještě předtím hledání hromady viteálů – a proto se nevrátí ani ona. A věděla, že ani Ron, i když Ginny nedostane šanci si vybrat. Obě dívky nepochybovaly o tom, že Harry jen čeká, až bude po pohřbu, aby to ukončil, přesně jak o tom byla Ginny celou dobu přesvědčená.
Bude následovat Harryho a dřív nebo později ji zkontaktuje Snape, buď aby pokračoval v činnosti jako jejich špeh, nebo je jejím prostřednictvím zradil. Bude muset být připravená buďto s ním spolupracovat, nebo ho pomoct Řádu zajmout. Podle toho, jestli mu věří nebo ne. Slíbila to.
Neříkal jsem vám, abyste nikdy nesouhlasila se žádostí, když nevíte, co obnáší?
Teď už věděla dost na to, aby chápala nepříjemné důsledky své volby. Pokud má pravdu, mohou zvítězit; jestli se mýlí, prohrají díky ní válku. Byla to strašná volba. Nechtěla volit. Ale musela.
Odmítnout volbu je také volba – a obvykle ta nejhorší. Volíte nevolit, slečno Grangerová?
Ach, kdyby tak mohla. Kdyby jen mohla.
Poznámka autorky:
Tohle nás přivádí na konec Prince dvojí krve, ale bude následovat ještě epilog či sequel, který objasní, jak se Hermiona rozhodla. I když asi nebude dokončený tak rychle.
Střípky konverzace pocházejí z kapitoly 29 – Fénixův nářek a kapitoly 30 – Bílá hrobka.
Doplnění překladatelky:
Zpětně si uvědomuji, že ve světle znalostí z HP7 už v sobě tato povídka nemá takovou sílu jako v době, kdy vznikla, tj. v roce 2007. V době, kdy Snapeova „nevina“ byla jen spekulací a zbožným přáním nás věrných fanynek. Ale zkuste alespoň na chvíli zapomenout na Princův příběh a rázem uvidíte genialitu a mistrnou práci, kterou na povídce autorka odvedla.
Komentáře
Přehled komentářů
Vrátila jsem se k nedočtené povídce, nějak jsem pod tíhou událostí konce roku a začátku nového překladu vytěsnila spoustu jiných povídek. Nemyslím si, že nemá takovou sílu. Na mě tedy zapůsobila hodně. Moc. Až tak, že to budu muset dát ještě jednou v kuse, bez přerušování a pořádně si o tom všem popřemýšlet. Děkuji za skvělý překlad (jako vždy, Ty ani jiné neumíš :-))
Re: Sice pozdě...
(Jacomo, 3. 4. 2013 23:21)Děkuji za chválu. Pořád se učím... i od tebe :-)
...
(marci, 2. 1. 2013 15:10)No páni, to byla síla. Nestíhala jsem o Adventu, takže jsem dnes přečetla asi kapitol najednou a jsem toho plná... Bohužel, už si těžko vybavuji, co všechno jsme po vydání Prince dvojí krve "věděli", co jen "tušili" a v co "doufali". pamatuji si, že jsem byla o Snapeově nevině po vydání šesté knihy přesvědčená, ale přečetla jsem tolik ff a do toho Relikvie - vážně už nevím... Ale to nic neubírá na jasnozřivosti Duj a na síle jejích postřehů... Už jenom to Harryho prohlášení, že Snape by Hermionu s Lenkou zabil, kdyby ho chtěly zadržet. "Jako ´zabil´ Kratiknota". Opravdu dechberoucí povídka. A velice se těším na sequel. krásný nový rok, Jacomo, a díky za (nejenom tento) překlad. :)
Re: ...
(Jacomo, 8. 1. 2013 10:19)Jsem ráda, že se ti to líbí, trochu jsem se bála, jestli to nebude po těch letech od HBP poněkud vyčichlé. Ale jak je vidět, kozelný svět HP nestárne :-) Díky.
...
(teriisek, 1. 1. 2013 23:44)Brumbál moc dobře věděl, co dělá, a já doufám, že podobně moudře bude volit i Hermiona. Její úvahy se mi strašně líbí, fascinuje mě, co všechno dokázala autorka vyčíst mezi řádky, jak moc se trefila. Je to skvělý příběh, díky moc za překlad!
Re: ...
(Jacomo, 2. 1. 2013 8:47)Ne nadarmo je to nejchytřejší čarodějka nejen v ročníku :-)
....
(Zuzana, 30. 12. 2012 0:12)
Keď to takto napíšeš, že to písala pred -princom-, má to vážne väčšiu silu, ale aj tak je to zvláštna a silná poviedka. Hermionine pocity a váhanie a jej argumenty sa čítajú veľmi dobre, len pri nich niečo pobolieva na duši. Hlavne pri tom ako sa snaží nepoužívať svoju logiku na Severusovu obranu:(
Páčila sa mi aj pasáž s Weasleyovcami a Fleur. To dievča vyzeralo tak povrchne, nakoniec sa musela stať tragédia aby ju prijali do rodiny. Bill je po dvojičkách mojím najobľúbenejším Weasleym.
Ďakujem za preklad :)
Re: ....
(Jacomo, 1. 1. 2013 21:40)Přesně tak, jsem nadšená autorčiným jiným úhlem pohledu /nadhledem nejen na Snapea. I já moc děkuju.
:)
(Eily, 29. 12. 2012 13:08)
Řekla bych, že i dneska má povídka hodně co nabídnout. I když je Snapeův příběh dost známý, tohle je Hermionin pohled, který mi moc chyběl. Je to ona, ta racionálně uvažující dívka, která tápá a neví, čemu věřit. Je to ohromně realisticky napsané. Skutečně mistrovský kus. Sama bych věřila, že se to tak událo.
Díky za překlad :)
Re: :)
(Jacomo, 1. 1. 2013 21:38)
Jsem ráda, že můj oblíbený příběh našel tolik dalších nadšenců.
Díky.
Sice pozdě...
(Lupina, 21. 3. 2013 10:40)