Pořád nějaké tajnosti
Překlad 3. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na stránkách Chalibdy, vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky i autorky objevuje zde.
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2645251/3/Who-Lives-in-Disguise
* * *
Když Hermiona viděla u snídaně Harryho a Rona, jak o něčem diskutují, napadlo ji, že jim profesor Brumbál musel říci něco důležitého a bezpochyby by neuvítali, kdyby je vyrušila. Pomyslela si, že je zvláštní, že zatímco ona zdolávala lekce nitrobrany s profesorem Snapem, Harry cvičil tajně totéž přímo s ředitelem. Pravděpodobně probírali staré vzpomínky z ředitelovy myslánky jako posledně. Škoda, že si ji nemohla vypůjčit na tento večer, aby se zbavila těch svých nejtrapnějších.
Snape jí k té stránce vytržené z knihy z bradavické knihovny neřekl nic. Ani jí, ani nikomu jinému. Přesto byla trochu nervózní, když byla v přítomnosti madam Pinceové. I když se dohodli neprozrazovat svá tajemství ostatním, nebyla si dost jistá, jestli se může spolehnout na jeho mlčenlivost. Byl tak mazaný, pravděpodobně by dokázal najít způsob, jak tu dohodu obejít.
Harry zachytil její pohled a on na něj kývla. Samozřejmě, že se k němu po hodině připojí, aby si vyslechla novinky. Jen doufala, že když už bude chtít s něčím pomoct, bude to něco smysluplnějšího, než se řídit snem, o kterém on věděl, že mu ho poslal Voldemort. Přemýšlela, kdy ředitel zorganizuje pro Harryho další lekce nitrobrany. Ty sny mohly dočasně přestat, ale Harry byl Voldemortovi stále otevřený, a příště by byl ten temný čaroděj asi méně nápadný.
Po vyučování Hermiona tiše následovala Harryho ven na prázdné zasněžené nádvoří. Nikdo je neuslyší, protože nikdo neměl chuť v tomhle počasí vycházet. Otřásla se a přitáhla si zmrzlými prsty plášť těsněji k tělu. Viteály? Nikdy o nich neslyšela.
Harry byl jejím podrážděním zřejmě překvapený. Proč očekával, že ví něco jen proto, že ráda čte? Ona samozřejmě nečetla nic o černé magii a Viteály určitě patří do Voldemortova pokročilého temného umění, takže nemohl očekávat mnoho informací. Není divu, že se Křiklan tak usilovně pokoušel zahladit stopy. Byla to příliš ožehavá věc, než aby o tom mohl volně vykládat.
„Ron si myslí, že bych se měl dnes po lektvarech zdržet…“ řekl jí. Cože?
„Ach tak, když si to Ronánek myslí, tak to radši udělej. Nakonec, kdy naposledy byly Ronánkovy úsudky chybné?“ odsekla mu. Ať to klidně zpacká, když je tak hloupý! Ona bude čekat, aby jako obvykle napravila chyby a udělala vše, co už mohla dávno zařídit, kdyby se obtěžoval ji požádat.
Hodina lektvarů toho dne způsobila, že se na ten párek naštvala ještě víc. Předpokládala, že Golpallotův třetí zákon by mohl Harryho zastavit - příprava protijedů na komplexní jedy nebylo něco, co by se dalo ošidit - ale to, co předvedl, byl vrchol. Celou dobu nepracoval. Motal se kolem kotlíku, vypadal ustaraný a zmatený, pokoušel se kopírovat Ernieho zaklínadla– Hrůza! Nicméně ona znala dost neverbálních zaklínadel, aby zmařila Harryho a Ronovu snahu opičit se po ní jako obvykle – a pak prostě předložil bezoár! A Křiklan to akceptoval!
Nebylo to poprvé, kdy si přála, aby lektvary zase učil profesor Snape, i když si myslela, že je to zdaleka nejlepší učitel obrany proti černé magii, kterého kdy měli. Nebyl tak příjemný jako Lupin, ale soustředil se na nebezpečí, kterému by mohli čelit, a zaměřil se spíše na temné čaroděje než na exotická kouzelnická stvoření. Snape by nikdy na takový laciný trik neskočil. Dal by Harrymu zaslouženou známku. Některé jedy nemohou být vyléčeny bezoárem, co kdyby došlo k použití právě jednoho z nich?
A copak je v pořádku učebnice lektvarů pro šestý ročník, ve které jsou instrukce místy špatně? Až do letoška neuvařila lektvar jinak než perfektně. Proč někdo nedokázal napsat nic lepšího po celá ta léta, kdy byl v Bradavicích používán stejný text? Profesor Snape měl zřejmě ten, co používal, doplněný o opravy. Mohla by se zeptat někoho ze starších studentů, ale nikdo z nebelvírského sedmého ročníku lektvary nestudoval.
Když šla o několik hodin později do knihovny, stále ještě zuřila na Harryho pro jeho podvod. Asi proto si nevšimla Cormaca McLaggena – velkého hulváta, kterého mohla zahlédnout ze vzdálenosti několika mil a kterému se po dva dny vědomě vyhýbala – dřív, než jí zkroutil ruce dozadu a smýkl s ní ke zdi. Dýchal ztěžka, mračil se na ni, vlasy jako hřebíky mu trčely kolem obličeje, tvář se zdála větší a červenější než obvykle. Nakrčila nos.
„Kde jsi byla? Proč jsi mi zdrhla z Křiklanova vánočního večírku?“ zeptal se. „Co mi teď nakecáš?“
Vytrhla mu ruce a třela si zápěstí.
„Au! Udělej to ještě jednou a já pošlu tu tvou tlamu tam, kde slunce nesvítí!“ Zatím to neudělala jen proto, že nedosáhla na hůlku, pomyslela si hořce.
Přitáhl si ji blíž a přitiskl ji ke zdi. Fuj! Vlezlé, šmátrající ruce.
„Nech mě!“ vrčela.
„Donuť mě!“
„Deset bodů odečítám za každého z vás za muchlání se v hale,“ ozval se hedvábný hlas za McLaggenem, který se rychle otočil a zbledl při pohledu na vysokou, černě oděnou postavu tyčící se nad ním. „A trest u pana Filche, pane McLaggene, za násilné vnucování pozornosti, která zřejmě nebyla vítaná. Budu si na vás i nadále dávat pozor.“
Snape se jízlivě usmíval, obočí tázavě zvednuté směrem k Hermioně. Zrudla a proklínala svou smůlu. Musel to být ze všech lidí, kteří jí mohli přijít na pomoc – ne že by tu pomoc potřebovala – právě on? Nikdy jí to nepřestane připomínat. Ó Bože, pomoc! A zítra má s ním zase nitrobranu. Stiskla rty a dívala se do země.
„Pokud nechcete, aby vás někdo obtěžoval, měla byste se vyhnout činnostem, které k tomu vedou,“ radil jí Snape, jakmile byl její nápadník z doslechu. „O vás bych si byl nemyslel, že si bezhlavě vyberete přítele, jehož temperament je zjevný z jeho kštice, ale zdá se, že jsem se mýlil.“
K tomu stěží mohla něco říci. Rozhodně ne jemu do očí. Zaťala ruce v pěst.
„Ano, pane,“ vymáčkla ze sebe.
Ušklíbl se a odešel. Zírala za ním rozhořčeně. Proč musí být tak příšerně zlomyslný a malicherný? Jak někdo tak úžasný může být zároveň tak dětinský?
Její pátrání v knihovně bylo bezúspěšné. Pak se přesunula do sekce s omezeným přístupem, tam něco našla, ale nebylo to k ničemu. Nevrle svírala v prstech propustku, která jí tam povolovala přístup ke knihám o přeměňování a formulích a přemýšlela, zda má riskovat, že jí madam Pinceová nachytá, když místo toho bude v sekci lektvary a nebo obrana proti černé magii. Měla pocit, jako by přepadlý obličej knihovnice měla za zády, kdykoliv se otočila.
Během příští večerní lekce došla váhavě k rozhodnutí. Křiklan by jí snadno podepsal propustku – vždy byl ochoten udělat cokoliv pro své oblíbence z klubu – ale vždy to něco stálo, a stěží se dalo odhadnout, kdy a jak toho bude chtít využít. Existoval už jen jeden učitel, který jí mohl podepsat propustku do sekce s omezeným přístupem ke knihám z lektvarů - profesor Snape. Kdokoliv jiný by ji poslal zpátky k těm dvěma zmijozelům. Skoro litovala, že tu není Lockhart, aby mohla vylákat to povolení od něj. To bylo to jediné, k čemu byl kdy dobrý.
Jak předvídala, se Snapem to bylo těžké. Jenže kdy nebylo?
„Dát povolení vypůjčit si drahocenné knihy vandalovi, který z nich rve stránky?“ posmíval se.
Zrudla a svěsila hlavu. „Nejsem tak nezodpovědný.“
„To bylo ve druhém ročníku,“ mumlala zoufale a celá se v křesle scvrkávala. „Zrovna jsem si uvědomila, že to zmijozelské monstrum je bazilišek, a potřebovala jsem důkaz, který by to potvrdil.“
„Vysvětlete prosím, proč bylo kvůli tomu nezbytné ničit vlastnictví školy,“ naklonil se k ní přes stůl. „Pravděpodobně i zbytek profesorského sboru by si rád vyslechl vaše neuvěřitelně excelentní důvody.“
Zbledla.
„Ne! Prosím, pane, slíbil jste-“
„A vy věříte mým slibům?“
„Vždy jsem vám věřila!“ Ta slova ji téměř udusila. Cítila se provinile, když si uvědomila, kolikrát nedbala na jeho pokyny, dvakrát ho dokonce zaklela. Naštěstí začal z jiné strany.
„Z nějakého nepochopitelného důvodu jste zrozena k tomu být něčí stoupenec. Požádal jsem vás, abyste se připravila bránit mojí důvěryhodnost. Udělala jste to?“ Čekal, dokud nepřikývla.
„Jestliže jste pracovala tak, jak jste měla, jsem rozhodnut vám tu propustku podepsat. Za určitých podmínek.“
Polkla.
„Jakých podmínek?“
„Zaručíte se mi, že nepoškodíte žádnou knihu a zapíšete název každé knihy a poradíte se se mnou, zda si ji můžete prohlédnout. Poznám, když mi budete lhát.“
Sevřela rty.
„Ale ze slov v názvu můžete zjistit, co jsem hledala.“
Popuzeně se zamračil.
„Jedno z vašich tajemství? Týká se ředitele? Ne?“ Sevřel rty. „Pak ten seznam předložíte jemu. Spokojená? Začneme.“
„Ptala jsem se, proč jste mi řekl, že jste dělal špeha pro– pro toho-kterého-nesmíme-jmenovat.“ Použít před Snapem skutečné jméno mohlo být osudné a nic by ji nepřimělo nazvat ho Pánem zla jako Smrtijedi. „A řekl jste mi, abych si odpověděla sama.“
„Opakovat známou skutečnost není odpověď, slečno Grangerová.“
„Ne, pane.“ Zhluboka se nadechla: „Pokud jste byl skutečně jeho zvědem, mohl jste mi to říci, abyste mě zmátl, abych si myslela, že to nemůže být pravda, protože pokud jste nebyl loajální k řediteli, byl byste mi neřekl nic, co by vyvolalo podezření.“ Pohlédla s obavami na jeho bezvýraznou tvář. „Takže, buď jste nevinný, nebo se neobáváte prozrazení, protože vaše tajemství je velmi dobře ukryto.“
„Nebo mě baví všechny balamutit tím, že se předvádím přímo před očima nepřítele.“
„Mohlo by to tak být, ale řekla bych, že takový vy, pane, nejste. V každém případě si to já nemyslím. Takový snad mohl být Sirius Black, vy jste na to příliš lstivý.“ S očekáváním výbuchu polkla a zhluboka se nadechla. „Nemyslím, že jste takový hazardér, a vaše chování neodpovídá ani tomu, že byste si byl tak přespříliš jistý sám sebou.“
„Vy si tedy myslíte, že mi rozumíte? Co když naopak vše, co jste viděla, byla faleš? Co na to řeknete?“
Úkosem se na něj podívala, olízla si rty a stáhla se do sebe. Srdce jí tlouklo, dech se jí úžil.
„Bojím se, že se budete zlobit, když to řeknu.“
„Když to neuděláte, nebudete mít šanci dostat tu propustku,“ poznamenal.
„Ne, dobře, ale uvidíte, že vás rozzuřím – strašně moc-” neodvážila se na něj podívat.
„Váš názor, děvče!“
„Tohle si myslím! Když Sirius utekl, byl jste příliš rozčilený, než abyste to hrál. To bylo skutečné.“
V černých očích se zablesklo, černé obočí se stáhlo.
„To nemuselo být nezbytně předstírané. Black byl můj nepřítel už ode dne, kdy jsme se prvně setkali, přijít o svoji pomstu tak dětinským trikem bylo pro mě nepřijatelné, zvláště když jsem podezříval svého zaměstnavatele, že je do toho zapletený.“
Kousla se do rtu a zkusila to znovu.
„Na konci čtvrtého ročníku jste ukázal znamení zla Popletalovi. Kdybyste byl loajální Smrtijed, neudělal byste to.“
„Co by bylo jednoduššího než postrčit ho k odmítnutí zjevné pravdy poté, co moje chování v předchozích letech vrhlo na můj zdravý rozum stín pochybností. Možná, že jsem jen prohnanější, než si myslíte.“
„Nikdy jsem nepochybovala o vaší mazanosti, ale mnohokrát jste nás zachránil. Stál jste při nás. V prvním ročníku jste zachránil Harryho -“
Krátce se zasmál a dodal: „Stěží jsem mohl dovolit, aby mi ho zabili před očima, aniž bych se dostal do podezření.“
„Ale byli tam i jiní učitelé! Ani jeden z nich nedokázal zvrátit tu kletbu, jen vy. Pokud se oni nestali podezřelými proto, že nezasáhli, proč vy jste to musel udělat?“
„To je jednoduché, byl jsem tam jediný Smrtijed.“
„Pokusil jste se zastavit Quirella!“ Jejím prst se do něj téměř zabodávaly. Pokrčil rameny.
„Protože jsem nevěděl, co se pokouší udělat. Asi jsem chtěl ten kámen pro sebe.“
„Kdybyste ho chtěl, byl byste ho dostal!“
„Lichotíte mi, jak velmi zmijozelské!“ ušklíbl se.
„To není lichotka! Měl jste celý rok na to, abyste zdolal ty ochrany, ale jen jedna osoba podvodně vylákala z Hagrida, jak se zbavit Chloupka, a vy jste to nebyl!“
„Možná, že to jen Quirell stihl dřív.“
„Ale prosím vás!“ vysmívala se mu. „Vy že byste nedokázal zastavit Quirella?“
Snape se opřel v křesle a sledoval ji zpod přivřených víček.
„Netuším, proč mě tak obdivujete,“ řekl ošidně měkkým hlasem.
Hermiona zrudla.
„Vy víte, že já ne – dobře, ale já – ale ne jako – já si myslím -“
„Ano?“ bavil se jejími rozpaky. Vyzařovalo z něj uvolnění a uspokojení.
Nezbývalo jí než změnit směr hovoru.
„Co je účelem toho všeho, pane? Chcete mě přimět, abych vám nedůvěřovala?“
Spojil nad stolem prsty.
„Věříte mi teď více nebo méně než před tím?“
Zamyslela se a ke svému údivu musela odpovědět: „Více.“
Usmál se koutkem úst.
„Byla to metoda, jak vás zmanipulovat, stal se z vás ďáblův advokát. Když jsem vás nutil, abyste se mě zastávala, byl to trik, jak vás přimět uvěřit v moji důvěryhodnost,“ vysvětloval.
Hermiona na něj zírala, pusu otevírala a zavírala, jak se pokoušela najít odpověď.
„To byl trik?“ opakovala jako ozvěna.
„Skutečně to musím říct ještě jednou?“
„Proč jste mi to řekl? Proč jste mě nenechal v té víře?“
Jeho samolibý úsměv se změnil v soucitný.
„Co byste myslela?“
„Já nevím, čemu věřit.“ Řekl jí to, aby ji naučil myslet? To byl ten důvod?
„Věřte si, čemu chcete.“
„A čemu věříte vy, pane?“ odhodlala se konečně položit mu přímou otázku.
Jeho tvář byla klidná a zasmušilá. Oči bez lesku se setkaly s jejími.
„Ničemu.“
Nedařilo se jí odvrátit zrak. Ty oči byly tak hluboké a temné jako sama hlubina země.
„Ničemu? Ale proč tedy bojujete?“
Stiskl rty. Na moment si myslela, že se odpovědi nedočká.
„Protože musím. Zapletl jsem se do toho a žádná strana mi nedá pokoj. Musím bojovat na jedné nebo na druhé.“
„Jestliže nevěříte naší věci, proč bojujete na naší straně? Jak mám vědět, že bojujete s námi?“
„Já nebojuji s vámi, bojuji pro vás.“
Spolkla bolest a oči jí začaly pálit, jak se na něj upřeně dívala. Stále se ho snažila pochopit.
„Teď jste se mnou.“
„Nedělejte si iluze, slečno Grangerová. Jsme ve stejné místnosti, bojujeme na stejné straně, ale já nejsem s vámi a nikdy nebudu.“
Propustil její pohled a ona se s úlevou uvolnila. Dívala se po pokoji. Skleněné nádoby v něm rozestavěné se leskly, jak odrážely dopadající světlo. Byly tajemné a proměnlivé jako jejich majitel.
„Ale dosud jste mi neodpověděl,“ řekla. „Proč bojujete pro nás, když si nemyslíte, že máme pravdu?“
„Protože nemohu bojovat na straně toho, kdo zabíjí nemluvňata a mučí děti.“
Letmý pohled vyjádřil její pochybnosti beze slov.
„Slečno Grangerová, strhávám Nebelvíru deset bodů za neúctu k učiteli,“ vrčel. „Já vím velmi dobře, na co myslíte. Jestliže jste příliš dětinská, abyste pochopila rozdíl mezi řezavým komentářem a odřezáváním kusů masa -”
Musela ho zastavit. Nechtěla to slyšet.
„Promiňte, pane profesore. Neříkejte mi už nic. Moje noční můry jsou už takhle dost zlé, nemusím k tomu ještě vědět, co mi udělají, až mě chytí.“
Polkla při neočekávané myšlence, že on musí přesně vědět, co mu udělají – a zabránit tomu může jen jeho důvtip. Nikdy se nesmí nechat zaskočit. Dokonce i teď musí mít pro svého pána připravenou výmluvu pro každé slovo jejich konverzace. Mráz jí přejel po zádech při pomyšlení na takový život. A on je nezlomený.
„Úžasné. A jakým způsobem byste chtěla nabýt vědomostí? Ve vědění je síla, slečno Grangerová. Myslel jsem, že to je vaše krédo.“
Poznámka autorky:
Pár řádek dialogu je převzato z Prince dvojí krve, kapitola 18 – Narozeninová překvapení
Komentáře
Přehled komentářů
Človek automaticky nemusí byť knihomoľ, aby bolo... môže proste iba Rád čítať a byť zvedavý. a na ú by sa to hodilo...
ach, jedna horná veta bola skladká...ako môže byť taký úžasný a detinský zároveň...
Inak, pekný preklad, asi aj práca betareadera, úplne zabúdam, že ide o rpeklad.
Re: Vážne je?
(Jacomo, 10. 12. 2012 22:35)Hele, to mi ušlo! Dokonce i TAHLE Hermiona si myslí, že je úžasný :-)
...
(teriisek, 5. 12. 2012 22:18)Přiznám se, že taky nevím, co si teď myslet. Jsem zvědavá, jak se s tím Hermiona popasuje, musí být chudák pěkně zmatená. Díky moc!
Re: ...
(Jacomo, 5. 12. 2012 22:51)
Jo, souhlasím, duj to podala hodně matoucně. Ale Snape takový JE.
Díky.
Uf
(Lupina, 5. 12. 2012 10:39)Tak tohle byl jeden z nejnáročnějších rozhovorů, co jsem četla. Severus byl jako mistr Joda (nebo jak se jmenoval ten trpaslík z Hvězdných válek). Pomalu sama nevím, co si myslet :-D Děkuji za kapitolu.
Re: Uf
(Jacomo, 5. 12. 2012 10:55)
:-))))))))
Máš mě na svědomí - Severus coby mistr Joda! To snad ani nemůžu tomu mému starwarsákovi doma říct :-))
...
(marci, 5. 12. 2012 9:25)Uf - tak teď bych asi také netušila, čemu věřit. Ale já něčemu věřit musím, takže by mi z toho asi hráblo. Doufám, že Hermiona se s tím popasuje lépe :) Nádhera, moc se těším na pokračování! Díky
Re: ...
(Jacomo, 5. 12. 2012 10:53)Ujišťuji tě, že mě hrabe též. Pokračování bude v pátek.
Chudák Hermiona,
(Ivet, 5. 12. 2012 8:57)teď v tom musí mít absolutní chaos. Ale Severus je přesný :-) Díky za lapitolu, taky mě z toho už začíná mrazit - a navíc se začínám bát dodržení kánonu, podle toho, jak všechno přesně zapadá do knih..
....
(Zuzana, 4. 12. 2012 20:48)Uf, tak toto je silná kapitola. Nemyslela som si, že tie Hermionine argumenty všetky tak logicky vyvráti. Na jej mieste by som asi dosť pochybovala o tom na akej strane naozaj je. Ale som rada, že ona mu verí. Bol to úžasný rozhovor. Ďakujem za kapitolu.
Re: ....
(Jacomo, 4. 12. 2012 20:51)Já jak to teď betuju, tak mě z toho místy až mrazí. Tohle jsem, myslím, u kánonu ani neprožívala. Díky.
Vážne je?
(GwenLoguir, 10. 12. 2012 14:38)