7. 12. 2012
Po lžičkách
Překlad 5. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2645251/5/Who-Lives-in-Disguise
Hermiona se ztěžka ploužila směrem do sklepení, rty sevřené, zuby zaťaté. Před třemi a půl dny Harry utekl, s Ronem v závěsu, z lekce přemisťování a ona dosud nezjistila, zda to mělo něco společného s jeho posedlostí myšlenkou, že Malfoy se stal mladým Smrtijedem. Očividně měl nového koníčka – a pozorování Malfoye na Pobertově plánku. Několikrát za den se schovával ve výklencích, v koupelně nebo za sochami, aby ji mohl vyndat a dívat se na ni.
Jeho neustálého mizení se nedalo nevšimnout, takže včera ho zadržela cestou na oběd a vymáhala od něj vysvětlení. Nechala ho, když si z ní dělal legraci, možná, že to bylo to jediné, co mu mohlo alespoň troch zlepšit náladu předtím, než se znovu vydá slídit. Doufala jen, že to, jak přišel v září ve vlaku k přeraženému nosu, mu dalo za vyučenou.
Minulý večer vzala knihu o starobylých runách z nočního stolku a schovala se s ní pod deku, aby neslyšela šepot a chichotání spolubydlících, když náhle zalapala po dechu a s trhnutím se posadila. Vždyť pokud by neustále sledoval mapu, po večerech i během vyučování, mohla by se ona dostat do problémů. Do velkých problémů. K čertu. A to vůbec nemohla potřebovat.
Celý den o tom uvažovala. Nemohla to neříci profesorovi Snapeovi, ale když to řekne, tak se dozví víc o tom, co teď Harry dělá a co plánuje, než by si přála. Třela si bolestivě prsty čelo a nespokojeně frflala. Sakramentský mizera! Proč jen jí musí dělat všechno tak těžké?
V tom se zastavila a s úžasem přemítala, jestli tím myslela Harryho nebo Snapea.
„Pane profesore, obávám se, že máme problém,“ začala, jakmile za sebou zavřela dveře.
Snape seděl za stolem a známkoval eseje třetích ročníků. V úterý vždy známkoval nejprve třetí ročníky, pak následovaly čtvrté a nakonec šesté. Ve středu obvykle první a sedmé. Nikdy předtím ji nenapadlo, kolik s tím má během týdne práce, a rychlým výpočtem počtu esejí, které zpracovala od prvního ročníku, došla k ohromujícímu počtu.
„Vyklopte to, slečno!“ řekl, aniž se na ni podíval.
„Pamatujete se na Harryho plánek, který ukazuje, kde kdo právě je? Právě ten, který jste viděl na stole u profesora Lupina tu noc, co jste nás přišel zachránit do Chroptící chýše?“ Překřížila všechny prsty na obou rukách s přáním, aby při této vzpomínce nevybuchl.
„Jistěže,“ odsekl. „Barty Skrk ji v následujícím roce shledal velmi užitečnou.“
„Ano, pane.“ Zapomněla, že o tom musel vědět. Byl jedním z těch, co použili Veritasérum na Smrtijeda poté, co na něj přestal působit mnoholičný lektvar. Harry to jí a Ronovi řekl ve vlaku cestou domů. „Od sobotní lekce z přenášení se do ní dívá několikrát za den.“
„Proč?“
„To vám nemohu říct. Je to jedno z tajemství, po kterých jste slíbil nepátrat.“ Opatrně se snažila nepodívat se mu do očí.
„Slíbil jsem respektovat vaše tajemství, ne jeho.“
„Harryho tajemství jsou moje tajemství!“
Ušklíbl se pro sebe, když psal hodnocení ´T´ na červeně popsaný esej.
„Jak si přejete.“
Srdce jí přestalo bít.
„Viděl jste to, že ano?“ vydechla.
„Nic, co by se týkalo vás. Jen že je to něco, co se týká Draca.“ Odfrkl si. „Jak by ne? Předpokládám, že je přesvědčený, že Draco otrávil slečnu Bellovou, stejně jako před čtyřmi lety pokládal Draca za Zmijozelova dědice.“
„To je směšné, pane. Nejsem si jistá, jestli bych měla pokračovat v lekcích, když zachycujete moje myšlenky. Nechci Harryho zrazovat.“ Beztak by se Harry zlobil, kdyby zjistil, co dělám, i když je to pro Řád. Každý tak intenzivní kontakt se Snapem by pokládal za zradu.
Její učitel odložil pero a narovnal se, aby na ni viděl.
„Ředitel tyto lekce doporučil. Předpokládáte, že vás chce přimět zradit přítele?“
„N-ne, ne vědomě.“ Samozřejmě profesor Brumbál je důvěryhodný, ale chybu může udělat i nejmoudřejší osoba.
„Pak jsem to já, komu nedůvěřujete?“ konstatoval tiše.
Tak to nemyslela. Co si vlastně myslela? Nedokázala to říci nahlas, to, jak rychle vše pochopil, jí to neusnadňovalo.
„Věřím vám ve spoustě věcí. Jenomže když jde o Harryho -”
„Vždy jde o pana Pottera. Vyvolený, chlapec, který přežil, ten z proroctví.“ Pokrčil rameny. „Bylo to ´o něm´, jak jste řekla, dokonce ještě před jeho narozením. Takže se vás ptám znova. Věříte mi?“ Vrátil se ke známkování a dodal sarkasticky: „Řekla jste mi několikrát, že ano. Teď mi budete dokazovat, že jsem lhář?“
Dlouho hledala odpověď.
„Samozřejmě máte pravdu, když mi nedůvěřujete,“ dodal. Skončil s esejemi třetích ročníků. Srovnal je do sloupce, odložil na stůl a přisunul si další. „Vy víte, že jsem zklamal důvěru svého pána. Může být ještě důvěryhodný ten, kdo porušil slib?“
„To záleží na tom, proč ho porušil. Jestliže slíbil udělat špatnost, musel ho porušit a jestliže většina toho, co slíbil, byla špatná, musel od toho ustoupit.“ Letmo se podívala na jeho tmavou hlavu. Nějak bylo snazší mluvit ve třetí osobě, jako by mluvili o nějakém neznámém cizinci a ne o muži tady před ní.
„Vy nevíte, proč jsem ho porušil. Pouze se domníváte. Jak můžete věřit lháři, že říká pravdu?“
„Vy nejste lhář!“ vybuchla vášnivě. „Proč se mi snažíte vnutit myšlenku, že jste?“
Černé oči se na ni potměšile dívaly mezi dvěma prameny černých mastných vlasů.
„Zřejmě jsem získal vaši důvěru hraním na vaše city. Proč pak?“
Stiskla rty. Právě teď se jí zdálo, že je příliš často schopen utancovat ji až do úplného zpitomění. A co horšího, dařilo se mu to. Čím více přiznával, že klame, tím méně úskočný se jí zdál.
„Pane, já věřím, že ve válce jste na naší straně, dokonce i když ve škole jste byl proti nám. A nezapomínám, že jste slíbil nepoužít naše lekce proti mým přátelům.“
Při těch slovech vyskočil ze židle.
„Nic takového jsem vám neslíbil. Musíte poslouchat pečlivěji. Ptala jste se mě, ale já odvedl vaši pozornost k něčemu jinému. Souhlasil jsem, že se nebudeme snažit vyslídit vzájemně svá tajemství a ani tajemství ostatních a ani o nich diskutovat s nikým jiným.“ Odsunul známkování bokem a položil pero, pozoroval ji přes sepjaté prsty. „Zřejmě se spoléháte na ředitele, že vás před mojí zmijozelskou prohnaností ochrání.“
„Ale -“
„Protože tomu tak je, je správné, že se na něj spoléháte, a proto jsem ochoten upravit naši dohodu. V případě, že sem budete pravidelně docházet, zaváži se nepoužít žádnou informaci, kterou od vás během našich lekcí získám, k tomu, abych poškodil vaše přátele, nebo rodinu, nebo vás samotnou. Ani mimo Bradavice, ani soukromě či veřejně, ani teď či v budoucnosti. To je velmi velkorysá nabídka. Akceptujete ji?“
Dívala se na něj úkosem přimhouřenýma očima.
„Proč v tom cítím nějakou skrytou past?“ mumlala.
„Asi se učíte být opatrnější. Co si myslíte, že by v tom mohlo být?“
Po dlouhém přemýšlení z ní vylezlo: „Zatím nic specifického. Nedefinoval jste, koho z přátel a z rodiny myslíte nebo jak obeznámení či spříznění musí být, abyste o nich pomlčel.“
„Ještě něco?“
Pod studeným, upřeným pohledem bylo těžké přemýšlet.
„Ano, nespecifikoval jste, kolika lekcí se musím zúčastnit, nebo jaké jejich zameškání zruší váš slib.“
„Ještě něco?“ naléhal.
Rozhlížela se po místnosti, jak hledala inspiraci, ale nic ji nenapadlo.
„Myslím, že ne. Ale co když dělám chybu?“
„Pak máte štěstí, že vás ředitel předešel. Sjednal tu dohodu za vás, ještě než jsme vás zavolali.“
„Takže to zase byla jenom hra!“ rozzlobila se, nicméně si byla vědoma pocitu úlevy.
„Nikoliv, slečno Grangerová, já vás opět učil. Co se týče Pottera, nevidím problém. Nepokusí se vás nachytat, když nás uvidí, pouze vás požádá o vysvětlení. Jsem si jist, že nebude mít problém uvěřit vám, že jsem vám určil dobu, kdy si odpykáte trest a jistě jste schopná vysvětlit mu, proč jste se mu o tom dosud nezmínila. Ale už jsme ztratili dost času. Začneme opět s nitrobranou.“
Postavil se a přešel okolo stolu k ní. Pomalu si stoupla.
„Počkejte! Pane, bylo v tom ještě něco?“?“
Podíval se na ni soucitně.
„Samozřejmě, že bylo.“ S úšklebkem po ní přejel pohledem nahoru a zase dolů. Byla to jedna z jeho zastrašovacích metod, kterou už znala, ale stejně se jí zatím nezvykla čelit. „Ještě jste na to nepřišla? A to jsem vás pokládal za nejchytřejší čarodějku mezi vašimi vrstevníky!“
Ostentativně si povzdechl, když tiše běsnila. „Slíbil jsem nepoužít informace, které se dozvím a slíbil jsem nediskutovat vaše tajnosti s někým jiným. Ale nic z toho mi nezabrání předat bez diskuze někomu jinému moje záznamy.“
Zalapala po dechu. Ten had! Ale byl také tak rafinovaný pro sebe samotného?
„Ale slíbili jsme si to vzájemně. Znamená to, že mi nebude bráněno v předání tajností jiným lidem?“
Zřejmě neznamená. Pohled, který jí věnoval, byl stejný jako ten, kterým se obvykle díval do Harryho kotlíku.
„Zdá se vám, že jsem takový hlupák? Požadoval jsem od vás úplnou diskrétnost za všech okolností. To je dostatečně široký pojem, takže vám to nenechává žádná zadní dvířka umožňující zradit mě.“
Lekce neprobíhala dobře. Stále nedokázala blokovat jeho nitrozpyt. Poté, co v rychlé posloupnosti zachytil, jak v první třídě zvrací na učitele, poskakuje po jevišti v doma ušitém kostýmu myšky, schovává hada bojgu africkou pod hábitem, brečí do polštáře na posteli s povlečením v nebelvírských barvách, zavazuje si šňůrku miniaturních bikinek a tucty dalších zahanbujících okamžiků, zrušil kouzlo, aby jí vynadal za neschopnost.
Nejprve zůstala potichu se zamračeným výrazem, ale když ji začal přirovnávat k Nevillovi, pohár její trpělivosti přetekl.
„Pane, já vím, že nedělám žádné pokroky!“ vrčela. „Ale mohl byste se někdy zamyslet, že možná problém není ve mně?“ Když ta slova vypustila z pusy, tvář jí ztuhla hrůzou. Zaťala a vzápětí uvolnila pěsti, jak bojovala s touhou stáhnout ocas mezi nohy a utéct.
„Mohla byste mi to zopakovat ve srozumitelné angličtině?“
Jeho hlas byl nebezpečně jemný, tyčil se nad ní, dlouhé bledé prsty sevřené kolem hůlky. Polkla. Byl čas začít se plazit, ale ona měla příliš mnoho sebeúcty na to, aby se zbaběle omluvila.
„Je mi líto, pane, ale – ale musíte mě při učení neustále napadat? Možná by to šlo lépe, kdybyste začal používat poněkud kooperativnější způsoby.“
Zavládlo děsivé ticho. Nemohla se podívat do jeho tváře, ale nepřikročil k ní blíž a ruka s hůlkou byla stále ještě svěšená po jeho boku, nepozvedl ji, aby na ni poslal kletbu. Pak se zavířením hábitu poodešel stranou.
„Posaďte se, slečno Grangerová.“
Sedla si, dala si hůlku do kapsy a sevřela prsty kolem ní. On se posadil za stolem a vzal si pero, aby oznámkoval zbytek pergamenů čtvrtých ročníků. Čekala, zatímco ho namáčel do červeného inkoustu a pokračoval v opravách. Provinile doufala, že si vybije svůj vztek na nešťastných čtvrťácích a ne na ní.
„Poněkud kooperativnější způsoby,“ posmíval se, když začal s dalším pergamenem, “to by mohlo být bezúčelné. Nitrozpyt je definován jako útok na mysl. Naučit se ho odrazit je možné pouze cvičením a čím silnější je můj útok, tím více vás to podnítí k obraně. První krok – pro vás ten nejtěžší – je rozeznat, že ten hlas ve vaší mysli není váš, a pak zmobilizovat své síly k obraně. Je to stejné jako při kletbě Imperio. Pouze když si vaše mysl uvědomí, že je na ni veden útok, může se aktivně bránit.“
Prsty sevřela palec druhé ruky a volným palcem přejížděla po kloubu zápěstí v uklidňujícím rytmu. Její hlas zněl pokorně. „Řekla bych, že to dává smysl, pane. Ale musíte mě to učit takhle? Jestliže je tohle ten nejtvrdší způsob, jak mě učit, možná by bylo lepší úplně obrátit pořadí a nejprve začít s pasivní obranou!“ A moje myšlenky by pak nebyly tak hlasité, abyste je slyšel.
„A jak si myslíte, že by to šlo udělat?“
Znělo to neuvěřitelně klidně. Byla by méně nervózní, kdyby na ni ječel. Vždyť, jak by jinak měl reagovat na takovou osinu v zadku.
„Já nevím, pane. Vy jste učitel.“ V palci jí začalo škubat. Nešla jí už do něj vůbec žádná krev.
Úkosem se na ni podíval zpod zakaboněného obočí, a ona sklopila oči. Pomyslela si, že je to hloupost ubližovat sama sobě tak pevným sevřením a hned vyměnila ruce.
„Samozřejmě. A pro příště, pokud si dovolíte oponovat učiteli, uděláte lépe, když si připravíte přesvědčující argumenty.
Pospíšila si, aby to popřela.
„Já vám nechci oponovat, pane. Tedy, rozhodně ne schválně. Byl to jen takový nápad.“
„Kterým jste se zaobírala dlouho před tím, než jste ho vypustila z úst,“ řekl chladně.
„Já si jen myslím, pane, že bychom ten kooperativnější způsob mohli vypracovat spolu.“
Opět sklonil hůlku, odmlčel se a věnoval jí dlouhý, upřený pohled, který mu dost dobře nemohla opětovat.
„Ale naučila byste se daleko méně. Nejsem tady od toho, abych vám to dával po lžičkách.“
„Vždycky jsem si myslela, že to je právě to, co jste dělal v lektvarech, pane,“ pokračovala odvážně. Nejotravnější věc při spoléhání se na nabídnutou lžíci bylo, že její tempo nebylo vždy tak akorát, bylo příliš rychlé nebo příliš pomalé a lžíce nikdy neobsahovala správné množství jídla, které ani nepocházelo ze správné mísy. „Nedovolil jste mi ptát se, až jsem se nakonec ptát přestala.“
Nadrapal ´A´ třemi rozhodnými tahy a přitáhl si další pergamen.
„Ptát se neznamená myslet,“ poznamenal. „Je to cesta lenochů, kteří se chtějí vyhnout přemýšlení. Jestliže jste skutečně chtěla přemýšlet, nejprve jste měla studovat a experimentovat. Je to riskantní – ale co může být riskantnějšího, než používat vlastní hlavu?“
Zdvihla hlavu. Mračila se na něj. On od známkování nevzhlédl.
„Já to dělala. Nikdy jste mi nedal šanci vysvětlit vám to.“
„Moje povinnost byla učit třídu, nikoliv dávat vám soukromé hodiny. Kdybych vám dovolil odbočit k tomu, co zajímalo vás, odvedli bychom pozornost ostatních studentů od daného problému. Diskuze je nejlepší způsob, jak zbytečně utrácet čas. Diskutovali jsme o nitrobraně, jestli si vzpomínáte.“
Ostrý tah a jedna křivka, mohlo to být ´P´ nebo ´D´, ale třikrát podtržené.
„Ano, pane.“ Zhluboka se nadechla. „Dovolil jste mi odejít od tématu. Proč?“
„Myslel jsem si, že kouzelnici vašich mnohostranných schopností to není třeba vysvětlovat. Protože to samozřejmě není jen nitrobrana, co vás mám naučit.“
„Ano, pane.“ Pokoušel se vzdorovat jí tak, aby to nakonec vzdala, ale to mu nemohla dovolit.
„Teď se vraťme k vaší otázce týkající se pasivní nitrobrany. Normálně vytváříme slabý štít, který je automaticky posilován v případě útoku. Nicméně, vy dosud nedokážete rozeznat útok, kvůli kterému byste potřebovala postavit silnější štít, a po příliš dlouhou dobu se vyčerpáváte. Jsou dvě možnosti, jak se chránit, vy nejste schopná ani jedné.“
Zaťala ruce v pěst a zakousla se do jazyka. Tohle jí nemusel říkat, pokud ji nechtěl naštvat.
„Které to jsou?“ zeptala se, když už mohla věřit svému hlasu.
Ušklíbl se na ni.
„Myslel jsem, že je to jasné. Nemyslet na nic. Nebo se o nic se nestarat.“
Komentáře
Přehled komentářů
Úžasný tyhle jejich rozhovory.
....
(Zuzana, 12. 12. 2012 20:14)Severus sa mi takýto strašne páči, ale aj Hermiona. Je mu takmer rovnocennou partnerkou v rozhovoroch. Tie dve možnosti sú strašne ťažké, nemyslieť na nič. Pár krát som to skúšala, ale nejde mi to a nestarať sa o nič... aké by to bolo pohodlné... ale nechcela by som to dokázať.
Re: ....
(Jacomo, 12. 12. 2012 20:48)Severus si určitě uvědomuje, že Hermionin brilantní mozek je pro něj dobrý soupeř. Ale přece to nepřizná, že jo :-D
...
(teriisek, 10. 12. 2012 22:31)Obávám se, že toho chlapa už nějakou chvíli naprosto nestíhám... Jsem zvědavá, jestli se ještě někdy v průběhu chytím:P Díky moc!
...
(marci, 7. 12. 2012 19:53)Abych reagovala na Lupinu - mně za zadkem děti nekecaly, a stejně jsem Severuse nestíhala :) Skvělá povídka. Ale Hermiona se Severusem nějak přešlapují na místě, mám pocit. Co se výuky týče. Tak jsem moc zvědavá na další vývoj, kdy a zda se to zlomí :) Díky moc
Re: ...
(Jacomo, 8. 12. 2012 8:34)Myslím, že na otázky ti odpoví další kapitola. Nebo některá z dalších :-)
Zajímavé
(Lupina, 7. 12. 2012 16:23)Rozhovor opět zajímavý. Kdyby mi tu za zadkem nekecaly děti a mohla bych se soustředit, tak bych snad lépe udržela krok se Severusem. Hermi je holka statečná, že k němu chodí, a chytrá, že ho jakžtakž stíhá chápat. Ovšem poslední rada... No nevím, jak se jí podaří o nic se nestarat, nebo nemyslet na nic :-D Děkuji moc za překlad. Merlinku, to je krásný advent.
Re: Zajímavé
(Jacomo, 8. 12. 2012 8:30)
Naprosto tě chápu. Já to (zatím) jen betuju a místy jsem naprosto zoufale out. Jdu do originálu, čtu, zpátky na překlad, čtu a mozek to nebere. Je vidět, že Snape je prostě komplikovaná osobnost :-)
Díky. Taky si užívám letošní advent :-)
:)
(zuzule, 14. 12. 2012 13:23)