8. 12. 2012
Ztráta kontroly
Překlad 6. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
Když se dostavil úspěch, byl téměř stejně znepokojující jako neočekávaný. Minula polovina února. Nebe bylo stále šedé a uplakané. Její spolubydlící byly stále svárlivě mlčenlivé a Ron byl pořád Ronánek.
Ve čtvrtek večer se Snape prohrabával Hermioninými vzpomínkami plnými zlosti a nelibosti. Malfoy ve třetím ročníku, potácející se poté, co mu dala facku… Ron, kryjící si tvář před útočícími kanáry… Kathy od sousedů, křičící, když jí na vlasy začaly padat žížaly… Neville úzkostlivě sledující instrukce, které na něj syčela koutkem úst…
Pak další vzpomínka ze třetího ročníku, hodina lektvarů, ve které Snape hrozil, že otráví Trevora Nevillovým zmenšujícím lektvarem. Pomohla svému vyděšenému příteli, ale kypěl v ní vztek nad takovými ohavně malichernými způsoby.
Ne. Tohle to neuvidíte.
Slyšela slova, jako by přicházela zvnějšku, ale byla její. A on se na ni jízlivě usmíval.
Zastavte mě.
Stůl, kotlík, Nevillova zděšená tvář, vysoká černá postava přišustila blíž… A ona se do toho opřela svou myslí a náhle byla volná, vytřeštěnýma očima se dívala po místnosti. Žádný kotlík, žádný Neville, žádná zlost ani posmívající se publikum spolužáků – jen on a ona, sami ve zšeřelé místnosti, střet očí, hůlky v pohotovosti. Lapala po dechu, polykala a nevěřícně se usmívala.
„Já to dokázala? Já to dokázala!“
„Ztlumte své vzrušení a neutrácejte můj čas bezdůvodným plesáním. Jeden úspěch v šesti týdnech není zrovna pozoruhodný výsledek. Ještě musíte ujít dlouhou cestu.“
„Pane profesore, i cesta dlouhá tisíc mil začíná jedním krokem. Kdybyste byl o něco méně přezíravý k našim prvním krokům, pravděpodobně by nás tu cestu dokončilo víc.“ Uvědomovala si, že ji během těchto lekcí držel na volnější otěži. Toleroval její otázky nebo námitky, pokud v jejich tónu zůstával respekt.
Se slabým zatrpklým, jízlivým úsměškem vytáhl obočí.
„Myslím, že jste trochu stará, abyste očekávala ocenění toho, že při chůzi nepadáte. Nevím, že byste byla cítila k Longbottomovi něco více než soucit.“
Ostražitě ho sledovala očima.
„Co myslíte tím ´více než soucit´? Samozřejmě, je to můj přítel. Mám ho ráda, ale – ale jinak, než vy naznačujete.“
Zahlížel na ni svrchu.
„Opravdu? Pročpak to byly právě tyto vzpomínky a ne jiné, které podnítily vaše obrany? Koho jste to zaštítila, když ne jeho?“
„Já nevím. Možná sebe.“
Ale ona to věděla, nevolnost z toho ji nutila polykat. Nebyla to ona ani Neville, byl to Snape, kterého tak odhodlaně ukryla před ním samým. Znělo to směšně. Bylo to směšné. Samozřejmě tam tenkrát byl, všechno to viděl. Jenže ta myšlenka, že on se uvidí jejíma očima, byla nesnesitelná. Bylo to – bylo to neúnosně důvěrné. Kousala se zevnitř do tváře, v ruce svírala hůlku a pohled upírala k zemi.
„Nikdy jindy jste sebe nezaštítila,“ poznamenal.
„Slyšela jsem vás. Oslovil jste mě v mé mysli,“ řekla a doufala, že ho odvede od tématu. Kdyby věděl! V žádném případě na to nesmí přijít.
„Samozřejmě. Vaše mysl byla otevřená a vaše ústa, pro jednou, zavřená.“
„Plýtváte svými posměšky, pane. Mě nezastrašíte tak snadno jako Nevilla. Jinak bych sem přece nechodila.“ To neznamenalo, že by ji nenapadlo ukončit to.
„Nebuďte tak domýšlivá. Pan Longbottom nikdy nevynechal vyučování bez ohledu na to, jak nepoužitelný byl, když tam chodil.“
„On nebyl nepoužitelný. Šlo o vás. Pane profesore, jak jste s ním mohl tak zacházet? Ta ropucha byla jediná bytost, co měl.“ To zaujetí v jejím hlase nebylo předstírané. Tohle bylo po dlouhou dobu bolavé místo.
„Naopak, pan Longbottom je z poměrné početné rodiny, ačkoliv vesměs je jim padesát i více let. Byla to jen ropucha. Každý rok jich do lektvarů spotřebuji spoustu.“
„Ale tohle byl jeho mazlíček! Miloval ho!“ Jak můžete být tak krutý?
„Pak se o něj měl lépe starat. Myslíte, že lidé, kteří mučí Cruciatem děti, by měli zábrany otrávit ropuchu? Lepší je naučit se, jaké jsou důsledky neopatrnosti, dokud jde jenom o ropuchu.“
Její rty byly pevně sevřené, aby zadržela ostrá slova, která měla chuť vyslovit, ale viděla přesvědčení a rozhodnost v jeho temných očích. Upřímně věřil svým metodám učení. Jeho sarkasmus, zastrašování a slovní napadání, to vše mělo provokovat, ukazovat směr.
Ušklíbla se. Hodiny vyučování s ním byly skličující a nemilosrdné místo, když jim máchal nosy v jejich chybách jako štěňatům, která počůrala koberec, ale ano, on žil v bezútěšně nelítostném světě, kde sebemenší chyba měla horší důsledky než odřený a páchnoucí nos. A lektvary, to byl nemilosrdný předmět, všechny ty nože, plameny a exploze, přísady, které mohly být žíravé, korozivní nebo jedovaté a směsi z nich, které stěží mohly být jiné.
Zůstala tichá a uvolněná. Jestliže pochopil staré pořekadlo „sdílené starosti jsou poloviční starosti“ jako návod k tomu šířit kolem sebe zoufalství, těžko se na něj mohla zlobit, že využil každé možnosti, jak zmenšit svoje utrpení. Bohužel další komentář jí připomněl, že dokonce i do jeho lepších záměrů byla příliš často přimíchána zlomyslnost.
„Alespoň jste zamířila trochu výš, i když opravdu jen trochu,“ poškleboval se. „Ne, že by byl velký rozdíl mezi pitomý a bez mozku. Přesunula jste svou náklonnost ze zoufalství nad svou neúspěšností nebo v naději ve zlepšení vašich vyhlídek?“
Právě když k němu začala cítit sympatie, jí tahle slovní facka vyrazila dech.
„To, co jste řekl, bylo hrubé, dokonce i na vás, pane profesore,“ řekla, když sebrala sílu promluvit. „Ve třídě vás nemohu zastavit, abyste si říkal cokoliv, ale tady být nemusím a takovéhle urážky nebudu dál poslouchat, pane.“
„Jak mě chcete zastavit?“
Dívala se za sebe na dveře. Byla v pasti.
„Mohla bych odejít. Jsem si jistá, že by ředitel souhlasil, že jsem byla v právu.“
„A potvrdila byste si tak, že máte menší kuráž než pan Longbottom?“
Krátce se zasmála.
„Přála bych si, abych mu tohle mohla říct, pane. Jenže on by mi nikdy nevěřil. Nicméně, někdy je potřeba větší kuráž k odchodu než k tomu zůstat.“
Udělal pár kroků stranou. Přesunula se, aby mu viděla do tváře.
„Skutečně?“ zeptal se.
„To byste měl vědět vy, pane. To jste přece, obrazně řečeno, zažil se Smrtijedy, ne?“
„Vy nebelvírští si ceníte odvahy více než zdravého rozumu,“ posmíval se.
„Pane profesore, nikdy se nebudu omlouvat za to, že jsem z Nebelvíru.“ Pohnul se a ona se otočila opět za ním. „Jestliže nemáte odvahu trvat na tom, v co věříte, nezbude vám nakonec vůbec nic.“
„Je potřeba nějaká odvaha, když člověk nevěří ničemu?“ Tyčil se nad ní. Udělala bezděčně pár kroků zpět.
„Každý v něco věří, pane, dokonce i vy. Řekl jste mi, že jste nemohl být na straně, která zabíjí nemluvňata a mučí děti.“
„To je věc preferencí, nikoliv víry.“
„Protože vám lidská laskavost ještě stále není cizí!“ prskla na něj sarkasticky.
„Strhávám deset bodů Nebelvíru, slečno Grangerová, za vaši drzost. Budete se mnou mluvit s respektem.“ Vztek v jeho tváři ji odstrčil o několik kroků zpět.
„Ano, pane, promiňte.“ Stiskla rty, ale pak vášnivě vybuchla. „Vy jste zrovna ten, kdo by se měl vysmívat neuvěřitelné odvaze! Což není neuvěřitelné dělat špeha u Vol-“
„Ticho!“ Náhle byl vyšší než obvykle, jeho oči plály a rty měl tak sevřené, že byly téměř neviditelné.
„U něj! Co to je, když ne odvaha?“
Neuvěřitelné, samolibě se usmál, zuřivost očividně byla zapomenuta.
„Možná to je jen můj nevšední rozum, slečno Grangerová. Chci vědět, která strana vítězí, abych se k ní mohl včas přidat.“
„Ale dějiny říkají, že on vyhrával právě jen do okamžiku, než se setkal s Harrym,“ protestovala.
„Dějiny neznaly věštbu. Já ano. Přirozeně jsem věděl, na kterou stranu se přidat.“
Zavrtěla hlavou.
„Pane profesore, já tu věštbu slyšela. Neříká, že Harry zvítězí. Jenom, že může!“
„A jsme zpátky u mého rozumu,“ poznamenal klidně a opět kráčel kupředu.
Ustoupila zpět a narazila do jeho stolu. Očima přeletovala mezi jeho tváří a dveřmi za ním. Teď, i když byla blízko k východu, nemohla odejít, aniž by neprošla okolo něj. Sledoval, kam se dívá a v očích se mu blýskal výsměch.
„Nenechte se tak snadno vyvést z míry hádkou, slečno Grangerová. Opět se vzdáváte své výhody.“
Zaťala zuby. On jí v tom vždy uměl vymáchat, že ano?
„Přála bych si, abyste se přestal pokoušet mě přesvědčit o tom, že jste zločinec. To se vám nikdy nepovede.“
Pokrčil rameny.
„Nemáte žádný důvod mi věřit,“ řekl.
„Vždycky jste nás chránil.“
Namířil jí hůlkou na hrudník. Pevně stiskla svoji.
„Co když jednoho dne nebudu?“ naléhal. „Co když mě uvidíte zabít?“
„Já nevím. Záleží na okolnostech.“
„Na jakých?“
„Já nevím,“ přiznala opět a odkašlala si. „Ten den, co jste mě přivedl do ředitelovy kanceláře, mi on řekl, že role zvěda vás někdy dostávala do situací, kdy neexistovala dobrá řešení, ale jen ta méně špatná. A řekl, že vám věří, že, na základě toho, co jste se dozvěděl, vyberete to správné.“
„Takže vy mi věříte, protože on mi věří? To jste takový dutohlav? Ředitel mi věří a Pán zla mi věří. Jeden dělá chybu. Možná, že oba.“
„Oba?“
„Mohl bych to hrát falešně na obě strany, abych si zajistil, že nakonec budu na straně vítězů. Jste si opravdu tak jistá, jak předstíráte? Uvidíme, že ano? Raz, dva, tři, Legilimens.“
Pokoj se zase roztočil a ona se ocitla v Chroptící chýši, hůlku zdviženou, aby ho zaklela, protože on mířil hůlkou na Siriuse a Remus Lupin ležel svázaný a vzpouzející se u jeho nohou. Z podlahy a ode dveří mířili svými hůlkami také Ron a Harry.
„Ne!“
V této chvíli pocítila svoji sílu. Směstnala svoje myšlenky do jasně zářícího objektu a hodila ho po něm. On uhnul a dál pátral v její mysli. Ona zachytila jeho výpad a zaútočila na něj a shledala, že sedí na koštěti a odstrkuje od sebe soupeřící hráče famfrpálu, když tu náhle jeden z nich prosvištěl kolem ní tak těsně, že málem spadla.
Pak byla zpět v kanceláři, popadala dech a zírala na něj. Vlasy mu zplihle visely kolem zsinalého obličeje. Prvně ho při jejich lekcích viděla vyvedeného z míry.
„Co to bylo?“ zeptala se. „To byla jedna z vašich vzpomínek?“ Již to jednou viděla. Byl to druhý zápas famfrpálu v jejím prvním ročníku, ten, který on soudcoval. „Jak jsem to udělala?“
Zvedl bradu a zíral na ni svrchu. „Nejvhodnější moment k protiútoku je přesně ten, kdy úspěšně odrazíte nepřítele na svém teritoriu. Pravděpodobně nejste tak bezmocná, jak se zdáte.“
Čím víc na ni vrčel, tím víc se smála. Nedokázala to zastavit. Všechna ta ponížení jsou zapomenuta! Nic by ji teď nepřesvědčilo, aby toho nechala, ne po dnešním dvojím triumfu, a když se jí dostalo té nejvzácnější odměny, komplimentu z jeho nevlídných úst. Smála se nahlas.
„Já to dokázala! Opravdu jsem to dokázala!“
„Ušetřete mě oslav. Je to teprve počátek vašich studií.“
Nadšení způsobilo, že se rozpovídala. Konečně se jí v životě začalo dařit. Ať si je Ron posedlý Levandulí, Harry slíděním za Malfoyem, přenášení může být stále nedosažitelné, ale ona vyhnala Snapea z hlavy dvakrát za sebou a dokázala svoje schopnosti, i když on to nechtěl uznat.
„Celou tu dobu jsem si myslela, že ničemu nerozumím, že je to jako bych tloukla neustále hlavou proti zdi, ale něco se změnilo tam hluboko, kde jsem to nemohla cítit. A vy jste to se mnou nevzdal, vy jste vydržel mě postrkovat, dokud jsem tomu neporozuměla.“ Mrkala, jak se jí v očích hromadily slzy štěstí. „Pane, myslíte, že je to vždycky tak? Jsou problémy, které se zamotávají, když jim nerozumíme, a právě tak se v klidu rozpletou, když to nevzdáme?“
Odvrátil se od ní, aby narovnal sklenice na polici vedle dveří.
„Ne. Některé problémy jsou neřešitelné, ale neznamená to, že člověk musí kapitulovat. Dokonce i malé zlepšení situace může vést někoho k tomu, aby našel způsob, jak jít oklikou, když není přímé cesty.“
Jeho přiznání ji osmělilo.
„Pane profesore, snil jste někdy o tom, co budete dělat, až válka skončí? Co si myslíte, že vám dává naději a sílu?“ Možná by jí mohl nějakou předat.
Neodpověděl hned. V tichu rovnal nějaké další sklenice. Neviděla mu do tváře, ale jeho záda byla vzpřímená jako obvykle.
„Pane profesore?“
„Nepředpokládám, že budu ještě živ, až válka skončí.“
Zírala na něj, z tváře jí zmizel úsměv. Pokoj byl náhle hrozně studený. Dala si hůlku do kapsy a objala se rukama.
„Proč ne?“
Prudce se otočil a prošel kolem ní ke svému stolu. Posadil se za něj, popadl pero a pustil se znovu do známkování.
„Špehovi nikdo nevěří, slečno Grangerová. Jistě jste si toho všimla. Jsou nenáviděni oběma stranami.“
Byl toto důvod, proč se stále vracel k její víře v něj? Uvědomila si nevěřícně, že dokonce i on někdy mohl zatoužit po vřelém přátelství.
„Jestliže vy - myslím tím - jestliže jste – co-co byste udělal, jestliže by se ukázalo, že jste se zmýlil?“
Přitáhl si další pergamen a pokrčil rameny.
„Po dvacet let jsem znal tajemství příliš důležitá, abych riskoval ztrátu kontroly nad sebou. Asi bych se opil do bezvědomí, a pokud bych se probudil, udělal bych to zase.“
„Pokud? Vy si nepřejete přežít tu válku?“ Vzduch byl příliš hustý. Nemohla dýchat.
„Proč se ptáte?“ Přezíravě po ní sjel pohledem. „Sníte o mně, protože nedokážete upoutat Weasleye? Obávám se, že neobdivuji huňaté vlasy a velké zuby.“
Nedokázala se ani rozzlobit. Dokonce se jí to ani nedotklo.
„Omlouvám se. Já - zasloužila jsem si to, řekla bych, za tu všetečnost. To není moje starost, opravdu—“
„Ne, to není.“
Podle skřípání pera usoudila, že zase píše ty své obvyklé jedovaté komentáře. Kousala si ret. Tohle musí být H, to, co nadrapal nahoru. Vzal si další pergamen, aniž by se na ni podíval.
„Jak to dokážete?“ zeptala se, když už nemohla dál snášet to ticho
„Co?“ vyštěkl.
„Jak dokážete každé ráno vstát, když není nic pro co vstávat?“
Přeškrtl několik řádků a po straně načmáral komentář.
„Každý nepotřebuje nějaký důvod, aby vstal. Někdo se vzbudí, jiný ne. A jakmile se vzbudí, dříve nebo později vstane, takže to může stejně tak dobře být brzy. Až se jednoho dne neprobudí.“
Horkost jí stoupala hrudníkem a hrdlem až do očí.
„A vy čekáte na ten den, že ano? To šťastné osvobození, když vy-”
Přerušil ji chladně.
„Na smrti není nic šťastného. Člověk zemře. Červi ho snědí. To je vše. A to, co zbude, čeká další nekonečná nudná a k ničemu nevedoucí existence.“
Prudce couvla. Takhle to viděl? Tohle pro něj znamenal život?
„Stále riskujete svůj život, abyste nás zachránil. Abyste všechny zachránil. A přitom nás ani nemáte rád, že ano?“
„Lidé nejsou ve své většině příliš láskyhodní. A dospívající tím méně.“
Náhle si byla jistá, že tentokrát je zcela upřímný.
* * *
Poznámka autorky: Snapeovo vysvětlení optimálního okamžiku pro protiútok parafrázuje významného válečného stratéga Carla von Clausewitze („O válce“). Nesdílím Snapeovu filozofii, pouze ji sděluji.
Komentáře
Přehled komentářů
No vida, tak tomu přišla konečně na kloub. Šikovná holka.
....
(Zuzana, 12. 12. 2012 20:31)Hermiona je zlatá ako sa vytešovala a nenaštval ju ani hnusný Severus :) Nakoniec sa neudržal a svojím spôsobom ju aj pochválil :) Prekvapilo ma, že jej na otázku čo bude po vojne aj odpovedal. Len ma neprekvapila jeho odpoveď a veľmi dúfam, že sa mu jeho očakávania, aspoň tu v poviedke nesplnia.
Re: ....
(Jacomo, 12. 12. 2012 20:49)Takhle povídka je hodně navázaná na kánon, tak nevím, nevím.
...
(teriisek, 10. 12. 2012 22:43)Hermiona se mu zřejmě dostává pod kůži, pochybuju, že by byl jinak tak sdílný, ačkoliv svým vlastním sarkastickým způsobem. Jsem zvědavá, co bude dál, ty odkazy k tomu, co má přijít, mě trošku děsí. Díky moc!
Re: ...
(Jacomo, 10. 12. 2012 22:47)Hermiona je tady paradoxně člověk, který mu stojí nejblíž. Brumbál je manipulativní intrikán a navíc se v šestém díle zcela věnuje Harrymu, ke Snapeovi se chová poněkud ledově. Nikdo (ani netopýr z podzemí) nevydrží být uzavřený pořád.
Uf
(Lupina, 8. 12. 2012 20:15)Obávám se, že Severuse opravdu nedokážu zcela sledovat. Mám ale pocit, že po Hermioně toho chce hodně. U Merlina, je jí šestnáct! No, ale na druhou stranu je nejchytřejší čarodějkou své generace. Já ne :-) Nu, Severuse úplně nechápu, ale obdivuju, že dokáže každé ráno vstát. Jen nejsilnější lidé při jeho pohledu na svět to dokážou. Já bych se patrně raději uchlastala. Jen doufám, že někdě v hloubce duše ještě touží po lásce, záchraně a dalších pozitivních věcech. A že třeba ještě přijde nějaká romantika. Jinak povídka krásná a moc a moc děkuji za její zprostředkování.
Re: Uf
(Jacomo, 10. 12. 2012 14:36)Veškeré pohnutky kanonického Snapea vycházeli z velkého, leč skrývaného citu. Tohle JE kanonická povídka, takže doufám v totéž.
:)
(zuzule, 14. 12. 2012 13:37)