10. 12. 2012
Ožehavá situace
Překlad 7. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
* * *
Hermiona apaticky míchala vlažnou ovesnou kaši a přemítala. Bylo to hloupé, věděla, že by o tom neměla přemýšlet, ale čím víc se blížily Ronovy narozeniny, tím víc vzpomínala na šťastnější chvíle. Minulé léto snívala o tom, že tento rok bude ten, kdy on ji konečně začne brát jako dívku. Strávila mnoho šťastných hodin přemýšlením, jaký dárek mu koupí k Vánocům a jak o jeho sedmnáctých narozeninách budou už pár.
Věděla, že chlapci neocenili úkolníčky, které jim koupila v pátém ročníku, takže letos měla v plánu dárek spíš zábavný než užitečný. Znamenalo to zaměřit se na to, co ho baví, šachy a famfrpál. Mudlové a kouzelníci hrají šachy podle stejných pravidel, ale mudlovští hráči a příručky o tolik převyšují svoje kouzelnické protějšky, že se rozhodla dát mu k Vánocům mudlovskou knihu o šachu. Byla přesvědčená, že on nikdy takovou neviděl.
V nejzazším koutě jejího kufru dosud ležely Strategie hry a Capablankovy nejlepší koncovky. Nevěděla, co s nimi udělá. Neměla jiné přátele hrající šachy a ona sama v nich nebyla příliš dobrá. Kvůli těm vzpomínkám váhala si je nechat, dokonce, i kdyby sama hrála. Ale zároveň se nemohla přenést přes to, že by měla vyhodit dobré nové knihy. Nebo jakékoliv knihy z takového důvodu. Možná jednoho dne najde někoho, komu je věnuje.
Zatímco šachy chystala k Vánocům, k jeho narozeninám se rozhodla pro něco o famfrpálu. Po měsíce přemýšlela, jak vylepšit zrychlení jeho Zametáku 11, jak ho zvýšit ze 105 na 145 km/h za deset vteřin. A pak ji napadl samočinný potlouk pro individuální trénink brankáře. Vyrůstal s bratry a poté, co odešli z domova, si bude moct zahrát jen proti Ginny. Dokonce myslela na to, že koupí obojí, protože to byly velmi speciální narozeniny – ne že by si to mohla dovolit, ale plnoletým se kouzelník stává jen jednou. Ale všechny tyhle plány se zhroutily.
„Alespoň jsem neutrácela svoje peníze na někoho, kdo ode mne nic nechce,“ řekla si zlostně. Ale nepomohlo to. Den, o kterém tak často snila, byl už za pár dní. Mohla by ho najít samotného. Mohla by mu předat ten balíček a jejich ruce by se byly dotkly. Otevřel by ho a jejich oči by se setkaly a přiblížili by se k sobě, díval by se na ni a pak -
Ostře potřásla hlavou. Dost, dost! To se nestalo, nestane se to ani teď, ani nikdy v budoucnosti. Jako by jí v hlavě pravidelně duněl buben, ráno, v poledne, v noci, „Ronovi je sedmnáct a dosud jsme spolu nemluvili. Ronovi je sedmnáct a je pro mě navěky ztracený.“
Sova z Denního věštce neměla pro její snění žádné pochopení. Držela se v bezpečné vzdálenosti od jejích vlasů – zřejmě nezapomněla, jak se do nich minulý rok zamotala, když byla Hermiona tak zabraná do studia věštění z čísel, že si nevšimla, když přilétla – a klovla ji do ramene. Hermiona se polekaně probrala a vzala si od ní papír, pak šmátrala v kapse po svrčku.
Opatrně ho rozbalila. Když Harry seděl vedle ní, vždy se ptal, jestli je tam někdo koho znali. Nebyl tam nikdo, od smrti matky Hannah Abbotové v polovině září. Věděli o tom dřív, než to bylo vytištěno, protože ta zpráva přišla během lekce z bylinkářství a oni viděli, jak Hannah odvolali ze třídy.
Zírala na nadpis s bolestným poznáním. Chorleyovi – to byla rodina sourozenců z druhého ročníku Havraspáru, kterým, když jela prvně jako prefektka Bradavickým expresem, koupila dýňové koláčky, aby je povzbudila po Malfoyově útoku. A Puckle – to byl otec mrzimorského čtvrťáka, který má mudlovské rodiče jako ona. Přelétla pohledem mrzimorský a havraspárský stůl, ale tito studenti tam nebyli a ostatní se stáhli do tichého, uslzeného klubka. Rty se jí třásly, když se vrátila k novinám.
Ti rodiče nezemřeli, oni zmizeli. To bylo horší, mnohem horší. Noviny pochmurně připomínaly čtenářům zmizení z první války s Voldemortem. Tehdy bylo jen velmi málo těl nalezeno a ta, která se vrátila, byla příšerně znetvořena a svědčila o umírání ve velkých bolestech.
Nacpala noviny do brašny s učebnicemi, vyskočila a spěchala ven, přes halu do nejbližší koupelny, a vyzvracela se hned, jak tam doběhla. Nebylo to poprvé a zřejmě ani naposledy, časté nevolnosti byly vedlejším efektem přílišného, pravidelného užívání lektvaru na bezesný spánek.
Co když jsou teď na řadě její rodiče? To byla její obvyklá noční můra. Představovala si, jak je chytí v kuchyni u večeře nebo vytáhnou z postelí uprostřed noci, a jak oni vykládají, že zavolají policii, napíší svému poslanci, anebo to dají do novin.
Nebudou mít žádnou představu o tom, co se děje. Nic v jejich tiché existenci a zavedené zubařské praxi je nemohlo připravit na to, že budou odneseni pryč, hozeni na zem, pravděpodobně již pokrytou cákanci krve. Budou pořád mluvit, dokud je neumlčí Silencio. Pokusí se pochopit důvod únosu, budou se bouřit proti uvěznění a krutému zacházení a mlácení, nebo pokud budou schopni racionálně uvažovat, zeptají se, jak by se mohli vykoupit.
Nebudou tušit, o co jde, dokud nepřijde Crucio, a pak jen to, že to má něco společného s ní. Nemohla jim říci, jak prakticky každý rok musí čelit šílenému, vraždícímu maniakovi, opravdu jim nemohla říci téměř nic o tom, na co se ona a její přátelé chystají. Příliš se obávala, že by ji vzali ze školy.
Ve druhém ročníku, když na tři týdny zkameněla, to bylo o chup. Propásla dva z pravidelných, čtrnáctidenních, dopisů z domova. Její rodiče byli bez sebe strachy a zlostí kvůli jejímu odmlčení a proto, že jim ji kouzelnický svět tak vzdálil. Dopadlo to dokonce tak, že ji celé to léto přesvědčovali, aby nenastoupila do třetího ročníku.
Potom se rozhodla držet vše v tajnosti více než předtím. Harry ji potřeboval, a protože on byl ikona kouzelnického světa, znamenalo to, že všichni potřebovali i ji, ať už si to uvědomovali nebo ne. Dokonce i učitelé, McGonagallová, Brumbál, Snape – zmijozelští studenti pravděpodobně ne. Uvažovala, jestli jsou v té hadí koleji stoupenci Voldemorta všichni, nebo jen skoro všichni? Loni samozřejmě nadšeně sloužili Umbridgeové jako její donašeči, ale Hermiona pochybovala, že by všichni pochopili, že každá rána uštědřená řediteli slouží Smrtijedům.
Evanescem uklidila nepořádek a zírala do prázdné výlevky. Ješitnost, řekla si, ješitnost, pýcha a sebestřednost. Kvůli tomu riskuji životy rodičů? Kvůli své samolibosti a sebestřednému nadšení z pocitu, že jsem důležitá?
Ale bylo to ještě horší a ona to věděla. Nešlo jen o záchranu světa nebo dokonce získání uznání od vděčného lidstva. Věděla přece z Harryho zkušenosti, že tyhle dvě věci spolu nemusí souviset. Chtěla v tomhle světě zůstat, chtěla zůstat ve škole, chtěla zůstat s jedinými přáteli, co kdy měla. Chtěla tu zůstat kvůli vysněné zářivé budoucnosti s Ronem, chtěla tu zůstat, protože se chtěla stát kouzelnicí, nejchytřejší kouzelnicí své doby, všech dob. Chtěla tu zůstat, protože byla sobecká.
Zarývala nehty do dlaní a zatínala zuby. Byla bez dechu a žaludek se jí zvedal odporem k sobě samotné. Věděla, že jim to měla říct. Mohli by si tak alespoň vybrat, jestli zůstat nebo zmizet, měli alespoň vědět, že jsou v nebezpečí. Ale ona to neudělala. Protože stejně jako sebestřednost a sobeckost bylo tu i něco jiného. Byla tu potřebná. Teď více než kdy jindy. A ona jim nemohla dovolit, aby ji odsud odvedli.
Byl to její boj. Stále to byl její boj. Nemohla se vzdát magie, stejně jako by se nemohla vzdát dýchání, bylo to v ní, procházelo to jí a vycházelo z ní. Byla kouzelnicí dříve, než se dozvěděla, že magie existuje, a bude jí pořád, i kdyby jí Smrtijedi zlomili hůlku nebo ruku, i kdyby jí zničili mozek. Voldemort nepotřebuje pro to, aby ji zničil, jiný důvod než ten, že existuje, a nepotřebuje záminku k útoku na její rodiče nebo jiné mudly, stačí prostě jen fakt, že jsou. Jestliže uteče pryč a ukryje se někde na druhém konci světa, klidně si pro ni sáhne, bude-li jí chtít zlikvidovat. Je jedno, jestli na prvním nebo na posledním místě, vždycky bude na jeho seznamu.
Staré známé argumenty ji pronásledovaly celý den až do okamžiku, kdy se ocitla ve Snapeově kanceláři u stolu čelem k němu. Mohla by si o tom s ním promluvit, nakonec s kým jiným, profesorka McGonagallová nikdy nevypadala, že by uvítala důvěrnosti. Samozřejmě ani Snape, ale tato věc by ho mohla zajímat.
„Co bych jim měla říct? Musím jim něco říct!“ Předklonila se ve svém nepohodlném křesle, ruce svíraly hůlku. Přivykla tomu během jejich lekcí, protože teď už ji nikdy před útokem nevaroval. Nepoužíval ale nic jiného než nejjednodušší kouzla, byl to spíš test její pozornosti než schopností.
Vzhlédl k ní od svého známkování lhostejně. Ale jeho ramena byla napjatá, jako by se o to musel snažit. Jeho temné oči bez výrazu vypadaly v jeho zsinalé tváři jako dva kousky uhlí ve sněhu.
„Tak málo, jak jen to půjde. Nikde neříkejte víc, než musíte. To přece víte.“
Věděla, že nemá na mysli jen její rodiče. Byla to jeho životní zásada, která ho udržela při životě.
„Ano pane, ale kolik to je?“
Jak zůstal skloněný nad svým pergamenem, viděla mu na skráních v záplavě černě pár šedých vlasů.
„Co jste jim už řekla?“ zeptal se.
Nic, nebo tedy téměř nic. S povzdechem zavrtěla hlavou.
„Oni dokonce ani nevědí, že je Vol… že je Vy-víte-kdo zpátky!“ řekla.
„A vědí, že existuje?“
Zamyslela se nad tím.
„Měli by. Když jsem dostala můj dopis z Bradavic, první věc, kterou jsem udělala, byla, že jsem běžela do Krucánků a Kaňourů a koupila si knihu o Bradavicích a nedávné kouzelnické minulosti. Četla jsem knihu Moderní kouzelnická historie, Velké čarodějné události--“
„Ušetřete mě výčtu toho, co jste četla před šesti lety. Pamatuji si vás jako tu zubatou, hubatou jedenáctiletou žábu velmi jasně. Nepochybuji, že jste o svých objevech blábolila do nekonečna. Otázkou zůstává, jestli se oni obtěžovali vám naslouchat.“
Podívala se na něj podrážděně. Bylo to opravdu trochu moc hrubé poté, co jí před pár týdny donutil, aby mu přinesla seznam veškeré literatury, kterou četla. Musí vždycky sklouznout k osobním urážkám? Kdyby si tak zoufale nepotřebovala s někým promluvit, otevřela by si kouzlem dveře a vyrazila pryč. Nikdy před tím tomu nebyla tak blízko jako teď.
„Samozřejmě, že mě poslouchali. Otázkou zůstává--“
„To není samozřejmé. Vám jede pusa pořád. Bezpochyby se naučili už ve vašem brzkém mládí neposlouchat vás, aniž byste to vy postřehla.“
„Já věřím, že mě poslouchali, pane,“ odvětila upjatě. „Ale je možné, že si to nepamatují. Nebylo to něco, o čem by se domnívali, že to musí vědět.“
„A stále ještě nemusí.“ Na jeho čele se objevily hluboké vrásky. Klouby na rukou byly bílé.
„Ale--“ téměř se ho zeptala, jak to může říct, ale sama sebe zastavila. Pokud on kdy žil v zářivém světě morálních jistot, už ho dávno opustil. Jako zvěd musel věci nemilosrdně soudit podle jejich přínosu. Význam morálky bledl před tváří účelnosti.
„Ale to já nemůžu udělat, pane,“ pokračovala a poklesla jí ramena i hlas. „Už dlouho jsem jim zamlčovala pravdu. Potřebují alespoň vědět, že jsou v nebezpečí.“ Ale ne to, že jsem v něm já.
„Zpupné dítě, co si myslí, že je tak důležité, že se z něj stane cíl.“
Myslel to vážně, nebo byl tak jedovatý prostě už ze zvyku? Nebyla schopna to rozeznat, ale všimla si, jak vypadal – podrážděně a nejistě.
„A nejsem? Mám být přece spojka mezi vámi a Harrym, pokud bude ředitel k nedosažení. Jak budete v kontaktu, pokud zemřu?“
„Přemýšlejte, děvče! Pokud Pán Zla neví o našich schůzkách, vaše důležitost se nezměnila a vaše rodina není ve větším nebezpečí, než když jsme začali. Pokud by se to dozvěděl, určitě by si mě kvůli tomu zavolal.“
Oči měl stále upřené na pergamen, ale přestal psát. Byly to silné ruce s dlouhými obratnými prsty. Napadlo jí, že by pravděpodobně byl schopen zlomit někomu vaz, pokud by to bylo nezbytné, stejně klidně a efektivně, jako připravoval lektvary, nebo sesílal kletby. Pak znovu promluvil.
„Pokud by to věděl, byl bych už pravděpodobně mrtvý, nebo bych ho musel přesvědčit, že jste jen nástroj, který si připravuji, abych mohl zradit Pottera. A v tomto případě by neměl žádný důvod uklidit vás ze scény.“
Měla pocit, jako by se pod ní prolamoval led. Posledních pár slov téměř nevnímala.
„A jsem?“ hlas se jí třásl téměř tak jako ona celá. „Chcete mě jen použít, abych zradila své přátele?“
„Co myslíte, slečno Grangerová. Řekl bych vám to, kdyby to tak bylo?“ znělo to znuděně. Ne, znělo to, jako by chtěl, aby to znělo znuděně.
Probodla ho pohledem a pevně zaťala ruce v pěst.
„Podívejte se na mě a řekněte mi, jestli mě chcete takhle zneužít,“ stála si na svém.
„Naivní nebelvírské dítě!“ posmíval se, a když se jí podíval do očí, zářil z nich zlomyslný posměch. „Myslíte si, že poznáte, kdy lžu? Když to nepozná ani můj pán?“
Nezeptala se který. Věděla, že je to k ničemu.
„Už si se mnou zase hrajete. Copak pro vás je všechno jen hra?“
„Nejsem nebelvír!“ zavrčel. „Já hry nehraji!“
Už v ředitelově kanceláři jí řekl, že tohle není hra. Ale jak mu měla věřit, že pro něj výsledek znamená totéž, co pro ni, když prohlašoval, že se nestará o nic a o nikoho? On se stará jen o svůj život a o svou práci, a pokud se nestaral o minulost, jak nedávno řekl, proč by se měl starat o budoucnost?
„Celý váš život je hra!“ obvinila ho. „Skrýváte se ve sklepení a vyženete každého dřív, než se k vám dokáže přiblížit!“
Práskl perem. Prudce vstal z křesla a přes stůl se k ní naklonil.
„Odečítám Nebelvíru padesát bodů!“ křičel na ni. „Plýtvejte svým soucitem na někoho, kdo o něj stojí, jako třeba ten zrzavý pitomec, kvůli kterému už takovou dobu vzdycháte!“
Zdvihla ruku a otřela si obličej. Zírala na něj s bušícím srdcem. Měla velkou chuť mu něco říct, ale neodvážila se. Jediné, kdy ho viděla takhle rozzuřeného, bylo poté, co s Harrym pomohli Siriusovi utéct mozkomorům. A tehdy se nezlobil na ni.
Oheň v jeho očích pomalu vychládal a byl vystřídán zlomyslným úšklebkem. Posadil se a příkře jí ukázal, že už má jít.
„Já zapomněl,“ protáhl, když v šuplíku hledal nový brk. „On už vás nechce. Smůla. Ale určitě se najde někdo zoufalý, kdo by měl zájem. Zkuste Longbottoma.“
Autorská poznámka:
V 18. kapitole Prince dvojí krve (Narozeninová překvapení) jsou zmíněny „zprávy o dalších pohřešovaných, mezi nimiž bylo i několik příbuzných bradavických studentů“, ale jména jsem jim dala já. Puckle je totéž jméno, které chtěla JKR původně dát Hermioně.
Dárky vztahující se k famfrpálu a vedlejší projevy Bezesného spánku nejsou kanonické. Knihy o šachu jsou ale skutečné.
Seznam knih, které Hermiona v minulosti přečetla, je zmíněn v první knize, kapitola 6, „Nástupiště 9 a ¾“.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak ten konec byl od Seva pěkně hnusnej.
...
(Zuzana, 12. 12. 2012 20:44)Tak ten posledný výstup, bol od Severusa riadne hnusný, ale zároveň znel ako žiarlivé decko. Žeby to bola akási forma obrany? Hermiona sa mu začala dostávať pod kožu viac akoby si myslel, že bude možné?
Re: ...
(Jacomo, 15. 12. 2012 22:18)Ona je holka občas taky pěkně rejpavá, kdyby tam nebyl onen odstup mezi učitelem a žákem, ta by mu to ještě nandala!
...
(teriisek, 10. 12. 2012 22:56)To je takový parchant... a ani to, že si myslím, že je to od něj jen určitá forma obrany, tomu vůbec nepomáhá! Za to rýpání bych ho nejradši profackovala, ale fakt už! Chudák Hermiona... Díky moc!
Re: ...
(Jacomo, 15. 12. 2012 22:17)Kanonickému Snapeovi prostě není nic svaté. Ještěže máme mnoho jiných fanfiction :-D
Hernionu chápu,
(Ivet, 10. 12. 2012 21:53)na jejím místě bych mu špápla ještě na druhý kuří oko, po tom perfektním závěru....netvrdím, že nemá pravdu, ale ten konec od něj byl pěkně hnusnej :-P Což mu, bídákovi, vůbec neubírá na charismatu :-)
Re: Hernionu chápu,
(Jacomo, 10. 12. 2012 22:33)Jo, je to bídák. Ale když my tak milujeme ty bad boys...
Děkuji
(Lupina, 10. 12. 2012 20:03)Díky za další kapitolu. Hermionino dumání je tak sugestivně napsané, že jsem cítila její zoufalství. Vědomí, že jsou kvůli ní rodiče v nebezpečí... K tomu Ronův nezájem, vliv bezesného spánku a protivný Snape. No, rozhodně nemá příjemný rok. Ale Severusovi dokáže pěkně šlápnout na kuří oko, holka nešťastná. A pak se na ní sesype Severusova jízlivost...:-) Děkuji moc za kapitolu.
Re: Děkuji
(Jacomo, 10. 12. 2012 22:33)Úplně tě chápu, já když to betuju, normálně propadám depresím... :-)
:)
(zuzule, 14. 12. 2012 13:43)