Na sovích křídlech

Speciální poděkování patří mému světýlku Calwen, které si mezi svými letními aktivitami našlo čas na betování, abyste nemuseli na další kapitolu čekat příliš dlouho.

Díky, sluníčko!

Přemístili se před bránu Malfoy Manoru. Stmívalo se a před Severusem se proti planoucí okrové barvě nebe rýsoval stín velkého sídla. Už to bylo dlouho, co tu byl naposledy, ale dokonce i z dálky mohl poznat, že budova chátrala. Většina malfoyovského jmění byla zabavena, když Luciuse zavřeli poprvé, a další, když se to stalo podruhé. Narcisa přežívala díky penězům, které zdědila po své vlastní rodině Blacků. Očividně to nebylo dost, zvlášť jestli posílala velké částky na pomoc skrývajícímu se Dracovi.

Brána se se skřípěním otevřela, jako by na ně čekala. Potter se po něm podíval. Severus přikývl, a tak vstoupili. Oba vytáhli svoje hůlky, připraveni zaútočit na cokoliv, co by ukazovalo na nebezpečí. Pro magické domácnosti nebylo neobvyklé, aby je proti nezvaným hostům chránily nastražené pasti, které měly upozorňovat na každého potenciálního pachatele. Tady šlo o Malfoyovi, takže se Severus mohl jen dohadovat, co je čeká.

Skupina z ministerstva už dorazila a chystala se prohledat Manor od sklepa po půdu, ale Severus pochyboval, že najdou něco, co by Malfoyovi najít nedovolili. Draco byl slizký bastard, který, jak si Severus všiml, se toho poměrně dost naučil od svého otce. Když mladík přijal Znamení zla, zklamaný a sklíčený Severus považoval za jedno ze svých největších selhání to, že ho nedokázal přesvědčit o opaku. Ale v pozici Smrtijeda ho před nimi nemohl dost dobře varovat. Draco musel udělat svá vlastní rozhodnutí a rozhodl se následovat rodinnou tradici. Severus přemítal, jestli by jeho rady, i kdyby je vyslovil, stejně nepadly na neúrodnou půdu vzhledem k tomu, že v rodu Malfoyových byla temná magie hluboce zakořeněna. A Draco uprostřed toho všeho vyrůstal.

Zvládli to. Během cesty ke vstupním dveřím vrhali kosé pohledy po každém šramotu mezi stromy, nic víc se však nedělo. Na zaklepání jim otevřeli domácí skřítci a uvedli je do přijímacího pokoje. Severus si vzpomněl na poslední schůzku s Luciusem a dalšími Smrtijedy, která se konala v této místnosti. Vypadalo to tu pořád stejně – tentýž starobylý nábytek, tytéž temné knihy vyrovnané podél zdí, všudypřítomné hadí motivy. Vešla Narcisa.

„Severusi, měl ses ohlásit,“ odfrkla a ani se neobtěžovala oslovit nebo dokonce jen pohlédnout na Pottera nebo Weasleyovým směrem. Její dlouhý, tenký nos trčel do vzduchu. „Poslat zprávu nebo něco podobného. Ačkoliv ty sis nikdy nepotrpěl na společenské zdvořilosti.“

„Tohle není zdvořilostní návštěva, Narciso,“ odpověděl uhlazeně.

„Kde je Draco?“ dožadoval se Potter. Severus odolal nutkání si povzdechnout. Ten kluk neměl vůbec žádnou představu o rafinovanosti nebo způsobu, jak jednat se zmijozely. Vypálit a jen se vyptávat na to, co chtěl vědět, téměř nikdy nefungovalo, pokud jste ovšem s sebou také nepřinesli hodně velký pytel zlata.

„Můj syn zmizel po závěrečné bitvě,“ vyprskla Narcisa. „Jak se opovažujete vtrhnout do mého domu a začít mi klást otázky o tak bolestivých věcech. Ti lidé převrací můj domov naruby. Domácím skřítkům bude trvat celé dny dát všechno zase do pořádku.“ Její oči se naplnily slzami a Severus musel říct, že příval hněvu si nacvičila dobře. V minulosti už ji mnohokrát viděl používat tuhle hru na Luciuse a ostatní, ale tentokrát to nefungovalo.

„Nechceme být hrubí. Ale máme informace, které nás vedou k přesvědčení, že váš syn je stále naživu. Bezpochyby byste udělala cokoliv, co by bylo ve vašich silách, abyste mu zajistila, že bude v bezpečí.“ Ztuhla, upjatě se posadila na okraj jednoho z křesel a urovnala si šaty.

„Samozřejmě, že chci, aby byl Draco naživu,“ řekla. „Vždycky jsem pro svého syna chtěla to nejlepší.“

„Podporování a napomáhání zločinci je závažný trestný čin, paní Malfoyová,“ varoval ji Potter. Slzy v jejích očích okamžitě vyschly, když se k němu otočila.

„Nelíbí se mi, co naznačujete, pane Pottere,“ řekla hlasem studeným jako led. „Možná jste zachránce kouzelnického světa, ale to vás těžko opravňuje k tomu, abyste kolem sebe rozhazoval neopodstatněná a nactiutrhačná obvinění jako konfety.“

„Pak nám tedy vysvětlete, proč posíláte peníze paní Estrildě Dobrotivé,“ dožadoval se Potter.

„Stojí v čele velmi obdivuhodné organizace, která pomáhá těm kouzelnickým dětem, jež potkalo ono neštěstí, že ztratily rodiče. Postrádají své matky a já postrádám svého syna. Je tedy jen přirozené, že se o takové věci zajímám.“

To byla nacvičená odpověď a Severus krátce zauvažoval, jak dlouho stála před pozlaceným zrcadlem a opakovala si ji. Soudě podle dokonalého provedení to nejspíš bylo mnohokrát.

„A pan Mahoney?“

Narcisa nakrčila nos: „Nemám ponětí, o kom mluvíte.“ Severus dal svoje pochybnosti najevo odfrknutím. Otočila se k němu s nasupeným pohledem. Tvrdě jí ho oplácel tak dlouho, dokud nebyla nucena se odvrátit.

„A co je pravdy na tom, že se váš syn vrátil do Británie, dokonce sem na Manor?“ řekl Potter. Severus začal uvažovat, proč to bystrozorům trvá tak dlouho. Jestliže je Draco tady, pak teď by už ho měli bezpochyby najít. Už měl Potterových postupů a la Poirot po krk.

„Pokud je Draco naživu, a já doufám, že je, tak nebude tak hloupý a sentimentální, aby se vracel sem. Chci, aby byl živý a šťastný, a to by rozhodně nebyl, pokud by seděl v Azkabanu.“ Sevřela opěradlo křesla, až jí zbělely klouby.

„Proč by byl sentimentální?“ zeptal se Severus a popošel dopředu. Narcisa otevřela ústa a pak je znovu zavřela. Hledala, jaká odpověď na jeho otázku bude nejlepší. Tuhle si před zrcadlem nenacvičovala.

Přerušila je rána a rachot. Potter vyskočil a vyběhl z místnosti těsně následován Ronem. Severus vstal a pokynul Narcise, ať jde napřed. Loudali se do haly, kde uviděli Draca, jak na podlaze zápasí se dvěma bystrozory. Potter stál s hůlkou zdviženou a namířenou k boji, ale zdráhal se ji použít, aby nezasáhl své vlastní muže.

Upřímně, Severus byl překvapený Harryho sebekontrolou. Zřejmě bystrozorský výcvik přinesl i něco dobrého a trochu omezil impulsivnost toho kluka. Ale teď se musel soustředit na důležitější věci než se zaobírat nově objevenými Potterovými kvalitami.

Ron skočil do středu rvačky, sevřel ruce v pěst a začal se jimi ohánět na všechny strany. Po chvíli vzájemného boje se mu spolu s bystrozory konečně podařilo uzemnit Draca. Muži na zemi funící námahou a rozhněvaná a křičící Narcisa Severuse neskutečně rozčilovali. Chtěl svoji informaci a chtěl ji hned.

Draco ucukl, když mu jeden z bystrozorů přimáčkl hlavu k mramorové podlaze. Ten druhý si mu sedl na nohy. Oba byli rudí v obličeji a lapali po dechu.

„Vyhráli jste, vyhráli jste,“ musel připustit Draco.

„Všechno tohle násilí… je to skutečně nutné?“ zeptala se Narcisa prudce, zatímco se hrnula ke svému synovi a poklekla vedle něj. „Pusťte ho,“ nařídila bystrozorovi. „Ihned!“

Muž držel Draca velmi pevně, takže sebou mladík přestal mlátit a teď jen ležel a díval se na Harryho. Potter přikývl, a tak bystrozor uvolnil sevření. Z jeho hůlky vytryskly provazy a spoutaly Draca od hrudi až ke kolenům. Až potom ustoupili oba bystrozoři stranou.

„Primitivní omračovací kouzlo by bezpochyby postačovalo, ne?“ zeptal se Severus, zděšený tou ukázkou ryzího násilí. Kouzelníci málokdy bojují muž proti muži, dávají přednost stát v relativním bezpečí za svou hůlkou.

„Překvapil nás,“ řekl druhý bystrozor, zatímco se snažil nabýt znovu rovnováhu.

Narcisa nakrčila nos a střelila po nich ošklivým pohledem. Pak se vrátila k opečovávání svého ztraceného syna: „Neublížili ti, drahoušku?“

„Jsem v pohodě. Jen mi pomoz vstát,“ ušklíbl se Draco a zavrtěl se, jak ho provazy svazovaly. Narcisa vytáhl hůlku, ale Severus ji zarazil.

„Děkuji, ale raději to udělám sám.“ Zavrtala se do něj pohledem, ale ignoroval to, zakouzlil Mobilicorpus a přesunul Draca do křesla v sousedním pokoji. „Máme na něj pár otázek. Můžeš počkat venku,“ řekl Narcise, která se je snažila následovat.

Bezradně sledovala, jak Potter, Weasley a ostatní bystrozoři vcházejí do místnosti. Když za sebou Severus zavíral dveře, nemohl si pomoct a musel se ušklíbnout nad jejím rozhořčeným postojem. Muselo být frustrující být tak bezmocný ve svém vlastním domě.

Na okamžik se opřel zády o dveře a vychutnával si celou scenérii. Draco, uvězněný v křesle, kam ho shodil, vypadal znepokojeně. Potter a Weasley se tvářili vražedně a on sám k tomu měl velmi blízko. Oba bystrozoři stáli stranou jako hlídka, sice bez vytažených hůlek, ale s rukama připravenýma sáhnout po nich v tu chvíli, kdy by to situace vyžadovala.

„Teď, když jsme tě chytili, na tebe máme pár otázek,“ začal Severus a vykročil směrem k Dracovi. „Jaké kouzlo jsi použil na Hermionu?“

„Nevím, o čem mluvíte,“ zamračil se Draco.

„Myslím, že víš,“ řekl a naklonil se k němu, až se jejich nosy téměř dotýkaly a černé vlasy šimraly Draca na tváři.

„Nemám tušení.“

„Začneme od začátku,“ řekl Potter a odsunul Severuse stranou. „Co jsi dělal v září v Londýně?“

„Už neřeknu ani slovo, dokud si nepromluvím s právníkem,“ řekl Draco.

„Bude pro tebe snazší, když teď začneš mluvit,“ připomněl Weasley.

„Takže takhle je to, Vlezlej? Veřejnost teď uděluje bývalým Smrtijedům milost, jo?“

Ron tou starou urážkou zrudnul: „Sklapni, fretko.“

„Potřebujeme vědět, jaké kouzlo jsi použil na Hermionu, abychom ho mohli zvrátit. Řekni nám to a my požádáme o shovívavost. Slovo Chlapce, který porazil Voldemorta, má svou váhu,“ řekl mu Harry.

„Ano, možná tě nechám naživu i přes to, cos udělal mojí ženě,“ šeptl Severus nebezpečně.

„Vaší ženě? Grangerové? To je síla,“ řekl Draco se smíchem. Severus byl v pokušení zlomit mu ten arogantní nos.

„Nevěděl jsi, že si vzala Snapea?“ zeptal se Harry a vypadal při tom zmateně. Přinejmenším víc než obvykle.

„Byl jsem deset let na útěku, Pottere. Omlouvám se, jestli jsem neměl čas číst společenskou rubliku. Ale nepřekvapuje mě, že by se zrádce chtěl oženit s mudlovskou šmejdkou, ačkoliv bych nikdy neuhodl, že to bude Grangerová.“

„Neříkej jí tak!“ řekl Severus a vrhl se na Draca. Harry po něm chňapl a stáhl ho zpět. Severus se zastavil a snažil se ovládnout. Neměl by ho zabít dřív, než z něj dostanou informace. „Za to, cos jí udělal, tě zabiju, Draco – pomalou, bolestivou smrtí,“ vydechl tiše a nebezpečně.

Draco se snažil tvářit statečně, ale nebyl nebelvír, jeho oči prozrazovaly strach. Severus byl možná špehem Fénixova řádu, ale kdysi býval Smrtijedem. Pořád byl schopen mnoha věcí.

„Ale co jsi dělal před čtyřmi měsíci v Londýně?“ zeptal se Ron, který se očividně snažil obrátit pozornost zpět k hlavnímu bodu večera.

Draco se otočil od Severuse a zamračil se na Weasleyho. Bylo mnohem bezpečnější pošklebovat se jemu než bývalému řediteli své koleje. „Nebyl jsem v Londýně. Proč bych se sem vracel?“

„Teď jsi to udělal,“ připomněl mu Harry.

„Protože jste mě odstřihli od zdroje peněz a... protože jsem myslel, že jste možná kvůli mně provedli něco matce,“ dodal Draco. Tvář mu při tom přiznání zrudla.

„Tak jak jsi potom unesl Hermionu?“ zeptal se Harry.

Draco si povzdechl: „Neublížil jsem té tvé kudrnaté mudlovské kámošce, Pottere. Zkuste to jinde. Máte špatnou osobu.“

Malfoy to nebyl. Hermiona nebyla zraněná, protože se přiblížila příliš blízko objevení tohohle prchajícího Smrtijeda. Ale proč tedy? Znovu se ocitli na začátku.

„Kdo to tedy byl?“ zavrčel.

„Nevím a je mi to fuk,“ řekl Draco. Severus vyletěl z místnosti a málem srazil Narcisu, která je poslouchala s uchem přitisknutým ke dveřím.

„Snape! Snape, kam jdete?“ volal za ním Potter a následoval ho do předsíně.

„Domů. Jdu domů ke své ženě, abych jí řekl, že NEMÁM ponětí, kdo jí to udělal. A NEMÁM ponětí, jak to napravit!“ zašeptal, stěží znovu ovládaje hněv a frustraci. Poté vyběhl ven k bráně a přemístil se do Bradavic.

Očekával, že najde Hermionu v jejich bytě. Cestou od brány do hradu a dolů do sklepení trochu vychladl, ale stále se obával toho, až jí řekne, kde byl, i když uvažoval, jestli je to nutné. Potter ji pochopitelně mohl informovat později, čímž by tomu dnes večer unikl. A také by se vyhnul rozhovoru, který se stoprocentně promění v hádku kvůli tomu, že šel sám a ji nechal na večírku.

Jenže Hermiona tu nebyla. Pokoje vypadaly tak, jak je při odchodu na večírek opustili – šaty, které si zkoušela, ale nakonec nevzala, ležely přes postel, noviny byly rozložené po pohovce, kde seděl, když čekal, než bude připravená. S ničím nebylo hnuto.

Kde je? Chodil sem a tam a mnul si spánky. Měl by být rád, že má čas přemýšlet a čas na přípravu plánu, co dál, jaký zvolit další postup. Jenže nebyl. Měl divný pocit okolo žaludku, něco mu říkalo, že všechno není v pořádku.

Nechtěl se chovat panovačně, ale věděl, že si neoddechne, dokud Hermiona nebude doma s ním. Potřeboval její uklidňující přítomnost. Vždycky přesně věděla, co má udělat, aby se cítil lépe. Ta schopnost jí zůstala i po ztrátě paměti. A ačkoliv se obával toho, až jí řekne o dnešním večeru, pořád ji chtěl držet v náručí.

Rozhodl se pro ni vrátit zpátky na večírek, a tak vstoupil do krbu. Když se vynořil z plamenů, byla zábava stále v plném proudu. Hudba hlasitě vyhrávala, páry tancovaly a z toho, jak ho někteří nadšeně vítali, usoudil, že si notně zavdávali alkoholu. Nikdo střízlivý by se neodvážil takhle přiblížit k někomu, kdo si po tolik let pečlivě pěstoval svoji osobnost. Zatímco si oprašoval hábit, pátral v davu po Hermioniných typicky rozježených vlasech. Ale nebyla k nalezení.

„Kde je Hermiona?“ zeptal se McGonagallové. Jako jediná v místnosti vypadala, že nemá blízko k sesunutí pod stůl. Očekával, že zítra ho všichni budou žádat o „speciální“ lektvar proti bolestem hlavy.

„Dostala dopis a odešla. Předpokládala jsem, že byl od tebe. Albus mi řekl, že jste dneska večer objevili Malfoye.“

„Ne, nebyl ode mne. Neříkala od koho?

Minerva potřásla hlavou. „Ptala se, kde jsi. Byla pěkně naštvaná, že jsi odešel bez ní, a pak zamumlala něco jako, že bývala bystrozorem a tohle by zvládla, a odešla.“

„A tys jí to dovolila?“ zasyčel.

„Stejně bych ji nezastavila. Opravdu jsem předpokládala, že jde za tebou,“ řekl Minerva rozhořčeně.

„No, mě hledat nešla. V tom dopise musela být nějaká nová informace o jejím případu. A teď je někde tam venku sama a nikdo neví kde!“ Teď už křičel. Hluk v místnosti ustal a rozhostilo se nepříjemné ticho. Hosté se obraceli a zírali na něj. Zamračil se. Pitomci, všichni do jednoho! Na dvě minuty zmizí a oni nechají Hermionu odejít vstříc potencionálnímu nebezpečí samotnou.

Ale tím se mohl zaobírat později. Teď ji musel najít. Jestli to bylo méně než dvě hodiny, tak by mohl vystopovat její přemisťovací dráhu a sledovat ji. Poslal rychlé Kouzlo poselství, aby dal vědět Potterovi, co se děje, a pak začal mávat hůlkou okolo chodníku před vchodovými dveřmi.

Tady! Nedávno se od svítilny nad vchodem někdo přemístil do… do Vydrníku svatého Drába. To nebyla Hermiona, ale Weasleyovi. Zkusil to znovu a konečně narazil na slabou stopu přemisťování směrem k vysočině na severu. To musí být ono. Zadoufal, že Potter přivede na pomoc bystrozory, nejlépe ty dva obry, kteří zápasili s Dracem, a s prásknutím zmizel.

Stopa vedla do chatrné boudy na svahu kopce. Hlasitý zvuk, se kterým se sem přemístil, zničil veškerou šanci na nenápadné připlížení a moment překvapení. Dveře se s houpnutím otevřely a v šeru na prahu stanula postava. Uvnitř Severus spatřil Hermionu přivázanou ke křeslu.

„Už na vás čekám, Snape,“ vyštěkl starý hrubý hlas. Takový měl jen jediný člověk – Alastor „Pošuk“ Moody.

další kapitola

Poznámka autorky:

Gratuluji všem, kteří tipovali Moodyho, zvlášť fanynce s přezdívkou Zara, která to uhádla ve třetí kapitole, takže jsem přemýšlela, jestli jsem to nenapsala příliš průhledně. Zasloužíte si nějakou cenu. Děkuji Larilee za betaread a všem ostatním za komentáře.

Poznámky překladatelky:

I já gratuluju těm, kteří Moodyho odhalili. Překvapilo mě, kolik vás bylo. Zajímalo by mě, jak jste na něj přišli, i když předpokládám, že valná většina měla tyhle informace z anglického originálu. Nebo jste prostě tak dobří detektivové? Já osobně jsem se tedy netrefila.

Remuse jsem šoupla do anketky jen tak, protože mě to právě napadlo. Ani jsem nečekala, že zaboduje. Ale máte pravdu, mohl by být kandidátem – podle všeho zůstal sám a mohl by mít důvod Seviemu závidět. No ale vanity to vymyslela jinak. V příští kapitole se dočtete, jaké pohnutky přisoudila Moodymu.

Mimochodem, tady musím znovu vzdát hold genialitě autorky. Jednotlivé kapitoly spolu souvisejí nejen příběhem, ale i drobnými náznaky. Někdy jsou to jen věci, jindy myšlenky spojující minulost a současnost děje nebo téměř doslovné citace použité v jiných souvislostech. No a v této kapitole se například objevuje Kouzlo poselství, o kterém už byla řeč dříve. Vzpomenete si, při jaké to bylo příležitosti?

(Tohle už není anketa, takže vám to hned i prozradím – zkuste 3. kapitolu. Bude se vám to hodit.)