Jdi na obsah Jdi na menu
 


   

Za beta-read a pomocnou ruku opět z celého sovího srdíčka děkuji Chalibdě.

 

Příští ráno vstal Severus brzy a vytratil se dřív, než Hermiona vyšla z koupelny. Dárek položil tak, aby ho snadno našla, ale neměl dost kuráže, aby jí stál tváří v tvář, až ho objeví. Co když ho odmítne? Nedokázal vydržet v klidu a tak, aby přišel na jiné myšlenky, pustil se do přípravy na nadcházející zkoušky z lektvarů.

Ale stejně byl většinu dne roztržitý. Našla už jeho nabídku? Co si myslí? Bude ráda? Nebyl to žádný div, vzhledem k tomu, že vlastně nikdy v životě neměl opravdové rande. To je pak člověk příliš zranitelný a připravený na odmítnutí. Zajímalo ho, jestli totéž cítila Hermiona, když usilovala o jeho přízeň. Ale ona mu vždycky připadala tak sebejistá.

 

„Víš, vždycky jsem to věděla,“ sdělila mu jednou večer, když leželi vedle sebe v posteli.

„Cos věděla?“

„Že budeme spolu.“

„Vždycky?“ otázal se skepticky.

„Vždycky,“ zopakovala s rozpustilým výrazem ve tváři.

„V momentě, kdy jsi mě jako jedenáctiletá dívenka uviděla, sis řekla ´To je muž, za kterého se provdám´?“

„Ne!“ vykřikla, popadla nejbližší polštář a praštila ho. Zvedl se a přitáhl si ji do náruče. Ignoroval její kňučení o milost a lechtal ji na žebrech.

„Potom to nebylo vždycky,“ odporoval, když konečně ztichla a jen přerývavě oddechovala.

„Ale věděla jsem to.“

„A to jsem si myslel, že pohrdáš Věštěním,“ škádlil ji. Ale v duchu byl ohromený její vytrvalostí. Věděla to. Plánovala to. A dokázala to, navzdory veškeré jeho snaze ji odradit.

 

Při návratu z večeře otvíral dveře bytu s úzkostí. Nebyla ve Velké síni a tak doufal, že vynechala jídlo, protože se zabrala do práce – do čtení spisů, a ne protože bloudila po hradě a nepamatovala si své jméno. Ulevilo se mu, když ji našel, jak sedí před krbem ponořená do nějakého spisu. Na stolku vedle ní ležel na talíři napůl snědený sedvič.

„Zajímavé čtení?“ optal se.

„Docela ano,“ řekla, aniž by vzhlédla. Zamračil se. Zřejmě nechtěla, aby ji rušil. Vytáhl z balíku jiný spis a sesunul se do křesla naproti ní. Ale nemohl se soustředit. Buď dárek nenašla, nebo se jí nelíbil. Nepřišel na žádný jiný důvod pro to, aby ho takhle ignorovala. Odhodil spis stranou a rozhodl se, že se potřebuje napít, někde daleko od ní. Právě když se chystal vstát, odložila svoje čtení i ona.

„Omlouvám se,“ řekla. „Byla jsem téměř na konci a chtěla to dočíst.“ S úlevou se znovu opřel v křesle a kývl na ni.

„Našla jsi něco užitečného?“ zeptal se.

„Zatím ne, ale jde to pomalu. Místo letmého projití jsem skončila pročítáním celého spisu o případu. Je fascinující.“

Ušklíbl se na ni.

„Jedná se o velmi složitou otravu. Ten muž pomalu zabíjel všechny okolo. Pravděpodobně by nebyl chycen, kdyby jeho šéf, manželka a bratr neonemocněli ve stejnou dobu,“ vysvětlovala, rozrušená materiály, které právě odložila.

„Pamatuji si na ten případ.“ Podívala se na něj zmateně. „Jsem ten, kdo ti pomáhal přijít na to, jaký jed použil.“

„Předpokládám, že jsem o svých případech hodně mluvila.“

´Někdy až otravně´, pomyslel si, ale neřekl to. V minulosti se na ni občas utrhoval, aby už k sakru mluvila o něčem jiném. Teď ho napadlo, že by ty noci u ohně, strávené posloucháním jejích dohadů o mimořádně komplikovaných případech, mohl postrádat. Vždycky vděčně přijímala, když jí pomáhal, což bylo to nejmenší, čím se jí mohl odvděčit za to, že poslouchala jeho nářky na studenty a vybuchující kotlíky.

„Měla jsi svou práci ráda,“ řekl místo toho. Přikývla a významně se zahleděla do krbu.

„Našla jsem ještě něco,“ řekla plaše, když se obrátila zpět k němu.

„Opravdu?“

„Ano,“ souhlasila a vytáhla zpod hábitu medailon. V plamenech krbu si mohl přečíst nápis, který tam vykouzlil ráno – ´Hermiona Snapeová, celoživotní dobrodinec´. Všiml si papírku, ležícího na stolku poblíž sendviče. Napsal ho červeným inkoustem, protože nemohl po ránu najít nic jiného než brk na opravování. Vzala to jako urážku, když uviděla tu červenou čmáranici, připomínku zákeřných útoků, kterými se hemžily její eseje z lektvarů? Napsal jen krátkou zprávu a dovětek: Změnila jsi mě. S láskou Severus.

„Je to pravda? Opravdu jsem způsobila ve vašem životě změnu?“ zeptala se.

„Ano, Hermiono,“ vydechl. Jak jí má říct, že bez ní by postrádal smysl života, že bez ní by ve skutečnosti nežil? Měl ta slova na jazyku, když tu znovu promluvila.

„Je to tak zvláštní – vidět moje jméno takhle,“ poklepala prsty na náhrdelník a obracela ho v ruce sem a tam. „Vždycky jsem přemýšlela, jaké budu mít jméno, až se vdám.“

„Nechala sis svoje jméno,“ řekl s úšklebkem. „Je to takový opakovaný vtip.“ Zmateně k němu vzhlédla, tak začal vysvětlovat. „Před svatbou jsme se dost dlouho hádali o to, jestli si vezmeš moje jméno, ale nakonec jsem nemohl dělat nic jiného než ustoupit. Ale přestože jsi trvala na tom zůstat Hermiona Grangerová nebo Hermiona Grangerová-Snapeová, což ti připadalo obzvlášť nepřijatelné, běžně jsem ti dával věci se jménem nebo s iniciálami jako Hermioně Snapeové. Obvykle jsi to potom očarovala a četla jméno, kterému dáváš přednost, ale bylo dobrodružství hledat něco, co bylo těžké změnit, a pokud možno něco, co bylo vidět nebo co jsi nosila na veřejnosti.“

„Chcete mě mít ´označkovanou´? Chcete, aby ostatní věděli, že k vám patřím?“ zeptala se rozhořčeně.

„Ty ke mně patříš,“ řekl. Všiml si, že její tvář dostává hněvivý odstín červené, a tak rychle pokračoval. „A já patřím k tobě. Takhle funguje manželství. Kromě toho jsem ti řekl, že to byl vtip.“

„Znělo to, jako byste to dělal, abyste mě provokoval,“ řekla.

„To byl bonus navíc.“ Něco zabručela a obrátila se zpět k hromadě spisů. „Taky děláš věci, abys mě dopálila.“ Ostře na něj pohlédla, ústa sevřená do úzké linky. Okamžitě věděl, že je rozzlobená.

„Tak proč jste si mě vzal?“ V duchu si nafackoval za to, kam směřovala tahle konverzace. Samozřejmě věděla, že si myslí, že ho rozčilovala. Neříkal jí to při každé příležitosti, když byla ve škole? Byl to jediný čas, který si pamatovala. Měl by být pečlivější, opatrněji vybírat slova. „Protože jsem zjistil, že mnoho tvých otravných zvyků je roztomilých.“

Překvapeně vzhlédla: „Například co?“

„Trváš na tom být ke mně přilepená, když spíš, přestože jsem ti znovu a znovu říkal, že se tím dusím.“

„Dobře, to by neměl být žádný problém. Můžeme spát v oddělených postelích, pokud vám to vyhovuje.“ Znělo to, jako že je tou vyhlídkou trochu moc nadšená. Musel ji trochu přibrzdit.

„Ne, budeš spát vedle mě, jako jsi to dělala posledních sedm let,“ řekl jí.

„Ale právě jste říkal…“ ohradila se.

„Že jsem zjistil, že je to roztomilé. Nemohl jsem spát, když jsi byla pryč, a teď když jsi zpátky… Zjistil jsem… že postrádám… tvoji těsnou blízkost.“

Nepatrně přikývla a odmlčela se. Pak mu položila jinou otázku: „Co ještě dělám?“

„Tvoje neustále štěbetání mě dohání k šílenství.“ Otevřela ústa k protestu, její oči znovu zaplály. „Ale mám to raději než kamenné ticho, které vyplňovalo moje dny a noci předtím.“

„Aha.“

„Hermiono.“ – Trhla sebou při zvuku svého křestního jména, byla zvyklá, že ji neoslovoval, kromě posměšné slečny Grangerové. V duchu si uvědomil, že teď používá její jméno mnohem častěji. „Chápu, že to je pro tebe těžké. Nepamatuješ si nic kromě studeného, zahořklého, sarkastického muže, který tě při každé příležitosti napadal. Ani teď nejsem milý. Nikdy nebudu bodrý, bestarostný nebo dokonce zábavný. Ale mám v životě pár věcí, které mě těší, a když jsem je našel, budu se jich držet zuby nehty.“

Měl své lektvary, popichování Pottera, dokud studoval, popichování Blacka, než se nechal zabít, a pak měl Hermionu. Nebylo to moc, a dokud Hermiona jen chodila kolem, nic nemohlo zaplnit zvětšující se prázdnotu v jeho srdci.

Já se snažím,“ zašeptala. Znělo to beznadějně.

Chtěl se s ní přít. Ne, nesnažila se, rozhodně ne dost. V každém případě nemluvila. Všechny její hovory probíhaly s Molly Weasleyovou a profesorkou McGonagallovou. Nesmála se a neškádlila ho, nezasypávala ho otázkami o tom, jaký měl den, nebo o jeho lektvarových výzkumech. A nikdy se ho nedotýkala. Nikdy si na to moc nepotrpěl, skrýval se pod vrstvami oblečení, ale dřív si vždycky k němu sedala tak blízko, že cítil teplo jejího těla. Často ho letmo líbala na tvář, a také ho těšilo, když si na něj počíhala a vybafla na něj při vycházení z koupelny nebo při návratu ze třídy. Ale nepřel se. Jenom přikývl.

„Já vím. Taky se snažím,“ řekl. „Odpovím ti na každou otázku, kterou budeš mít.“

„Vy chcete, abych vám dávala otázky?“ zeptala se nevěřícně. Tiše se uchechl, což ji překvapilo ještě víc.

„Další důkaz, že jsem do tebe blázen,“ řekl s úšklebkem. „Co chceš vědět?“

„Nevím. Já – nemůžu tak najednou nic vymyslet.“

„Kdybych věděl, že je to všechno, co chceš, byl bych ti to nabídl dřív,“ dobíral si ji. Zrudla a podívala se stranou, ale on si všiml, že si hraje s náhrdelníkem.

„Mohl byste dokončit ten příběh, co jste s ním začal včera.“ Přikývl a pokračoval tam, kde skončil.

 

„Mluvila jsem s profesorem Moodym,“ oznámila mu, jakmile se vynořila z krbu.

„Žádný pozdrav?“ odsekl rozčileně, protože znovu narušila jeho večerní klid. Doufal, že stráví noc v křesle při čtení nové knihy.

„Zdravím vás, pane profesore. Jak se dnes večer máte? Strávil jste hezký den?“

„Můj večer by byl lepší bez vaší protivné přítomnosti a můj den byl mizerný, vzhledem k tomu, jak se neustále snažím – neúspěšně – předat důležité znalosti do stále se zvětšujících prázdných děr v hlavách studentů.“

„Zkrátka úplně normální den v životě Severuse Snapea.“

„Rozhodně. Co chcete, slečno Grangerová?“

„Mluvila jsem s profesorem Moodym.“

„Nikdy tu neučil, ten titul mu nenáleží.“

„Samozřejmě,“ řekla popuzeně a posadila se do křesla naproti němu. „Máte v úmyslu nechat mě, abych vám sdělila, co mi řekl, nebo byste raději pokračoval v napadání mě za každou sebemenší pitomost?“

Neodpověděl, ale vrátil se zpět ke knize.

„Jeden by si myslel, že byste šel raději do Azkabanu, než abyste mi dovolil vám pomáhat,“ poznamenala vztekle.

„Nebyl by daleko od pravdy,“ odpověděl sarkasticky, ale když vstala a chystala se k odchodu, poznal, že zašel příliš daleko. Nebyl rád, že mu pomáhá. Ne proto, že by neměl rád ji, ale protože neměl rád jakoukoliv pomoc. Skutečnost, že pomalu objevoval její… zajímavost, to bylo to nejlepší slovo… jeho postoji k celé téhle proklaté situaci příliš nepomáhala.

„Sedněte si,“ přikázal jí. „Co mi vzkazuje?“

„Řekl, že nejste jediný, komu se stala tu noc vážná nehoda.

„To asi mluví o kletbě na vyhřeznutí střev, kterou se mi podařilo na něj seslat.“

„Cože jste udělal?“ zvolala v hrůze.

„Údiv vám nikdy neslušel, slečno Grangerová. A navíc, nic vážného se nestalo, protože moje hůlka byla zlomená. V břiše se mu trochu pomíchaly vnitřnosti, ale to nebylo nic, s čím by si u sv. Munga neporadili.“

„Chápu,“ přikývla, ale vypadala vysloveně nešťastně. „Také jsem mluvila s Remusem a Weasleyovými. Všichni si pamatují, že jste byl ten týden bez hůlky.“

„Dobře. K čemu nás to vede?“

„Myslím, že máme dostatek informací, abychom přesvědčili Starostolec, že nejste vinen. Ale přejí si, abychom zjistili, kdo to na vás hodil. Kdo by mohl chtít vidět vás v Azkabanu?“

„Sama jste to říkala. Mám jen málo přátel a mnoho nepřátel. Seznam je dost dlouhý, zvlášť když k němu připočtete studenty,“ podotkl zamračeně.

„Nevzdám se,“ prohlásila. Jeho hruď se stáhla, když viděl, že to myslí vážně. Nevěděl, jestli se má obávat, že by mohla pokračovat ve sledování té záležitosti a dál napadat jeho samotu, nebo jestli se obává, že toho nechá.

 

Rozhodl se pro tuto chvíli přestat, vstal a přešel k ní.

„Mám nějaké papíry ke známkování. Měla bys to znovu projít. Nebo jestli potřebuješ oddech, je tu poslední vydání Bradavických dějin. Vyzvedl jsem je už dřív, myslím, že ti mohou pomoct dohonit minulost. A taky vím, že je máš ráda.“ Vzhlédla k němu a usmála se.

„Děkuji vám… za náhrdelník i knihu.“

„Není zač,“ dodal ještě, než odešel do své kanceláře. Fungovalo to, přesně jak říkala Minerva. Potěšený úspěchem oznámkoval písemky třetích ročníků s nikdy předtím neviděným nadšením a velkomyslností – pouze mírně napadl jejich pitomé schopnosti a zdržel se dotazů na jejich původ nebo srovnání s domácími skřítky.

Když konečně skončil s opravováním, Hermiona byla už v posteli a spala. Stejně jako noc předtím ji jemně políbil na čelo a s úsměvem na rtech se ponořil do spánku.

Příští ráno se vzbudil s příjemným pocitem. Hermiona spala na zádech, zatímco on ležel na boku vedle ní. Její vlasy mu padaly na tvář, dráždily jeho nos svou levandulovou vůní a někdy během noci si ji musel přitáhnout do náruče, protože ji stále ještě objímal. Tedy ve skutečnosti skončila jeho ruka někde pod jejím kabátkem a hledala si cestu dál.

„Ou!“ vyjekla s překvapeným zapištěním. Zatímco on se pohyboval někde mezi spánkem a bděním, hladil její saténovou pokožku, ona se nečekaně probudila a zjistila, že se s ní mazlí. Ten výkřik ho probudil úplně a on rychle odtáhl ruku pryč.

„Promiň,“ řekl a díval se stranou. „Zapomněl jsem.“

„Můžeme za to oba,“ řekla a její tvář zrudla rozpaky. S růžovými tvářemi a rozcuchanými vlasy vypadala nádherně. Ustupovala do bezpečí koupelny, přičemž se snažila stáhnout si noční košilku zpátky dolů, kam patřila. Severus vstal z postele a než se oblékl, setřásl ze sebe poslední zbytky spánku. Když si připomněl její zničený výraz poté, co zjistila, že se jí dotýká, tupá bolest někde uvnitř něj začala přecházet v ostrou. Bylo tak neuvěřitelné, že by se jí chtěl dotýkat, milovat se s ní? Pravděpodobně ne. Nejvíc matoucí pro ni asi bylo, že v jednu chvíli chtěla i ona jeho. Opatrně se oblékl a vyšel do obývacího pokoje, aby se nasnídal. Hermiona se k němu ale nepřipojila.

Zůstala v koupelně tak dlouho, že se Severus najedl bez ní. Do třídy odešel naštvaný sám na sebe, že ztratil kontrolu. Měl se snažit ji svádět, přesvědčit ji, že je jí hoden, ale on to zničil. Bude mu znovu věřit? Podle všeho nemohla ráno strpět pomyšlení na to, že se na něj měla dívat. Minulou noc cítil, že konečně udělal nějaký pokrok. Diskutovali o jejich vztahu, minulém i současném. Podařilo se mu jí říct, jak se cítí, tedy v jistém smyslu. Ale pak se s ní ráno mazlil. Nezáleží na tom, že se to stalo v mlhavém polospánku, stejně to jen znovu zesílilo bariéru mezi nimi. S obavami, co si teď počne, rozzuřeně vtrhl do sborovny.

„Potřebuji vaši pomoc,“ zabručel hlubokým hlasem na McGonagallovou. Pokynula mu, aby se posadil a Severus spokojeně zaznamenal, že Sinistrová a Kratiknot vstali a nechali je o samotě.

„Co je špatně?“ zeptala se Minerva.

„Udělal jsem, co jste řekla. Dal jsem jí dárek a řekl jí, jak se cítím, ale…“

„Ale?“

„Ale myslím, že jsem na ni tlačil příliš dlouho, příliš rychle. Ráno se mnou nechtěla mluvit.“ Snažil se být tak neurčitý, jak je to šlo, neliboval si v myšlence na roznášení klepů po zbytku sborovny.

„Potom jí to řekněte. Omluvte se, že jste na ni chvátal, a zeptejte se, co chce udělat.“

„Ale co když mě bude chtít opustit?“ bránil se. Po její ranní reakci jasně cítil, že by tahle možnost mohla nastat.

„Potom ji přesvědčte, aby zůstala. Slova byla vždycky vaše silná zbraň,“ řekla a vstala. „Mám dnes třídu, kterou brzy čekají O.V.C.E. Hodně štěstí.“ Náhle byla pryč. Severus pohlédl na hodiny. Byl čas, aby i on vyrazil za svými studenty.

Učil podle svých obvyklých zvyků, ale kvůli všem těm zmateným myšlenkám byl rád, že to po tolika letech může dělat po paměti. Místo toho si dělal starosti o Hermionu a o to, co by měl říct večer. Bude tam ještě, až se vrátí? V minulosti pocítila to samé bolestné odmítnutí ona od něj. Ačkoliv když o tom tak uvažoval, rozhodl se, že to, co teď cítí on, je rozhodně horší, protože ona nikdy jeho náklonost nepoznala. Když ji odmítl, byla to přirozená a předvídatelná odpověď. Byly tu úsměšky a napadání během její školní docházky, ostré dotazování na její inteligenci, když vařili lektvary pro Řád, a ne příliš jemné narážky, aby ho nechala o samotě, když se snažila, aby byl uznán nevinným.

 

Hloubali nad zákony, mudlovskými i magickými, když s tím začala. Hlavu měla skloněnou nad stránkami a vůbec nevzhlédla, ale její ruka vystřelila a popadla ho za předloktí. Prudce se nadechl, když se zastavila přímo nad Znamením.

„Co to děláte, slečno Grangerová?“ dotazoval se s pohledem na ruku, která ho obtěžovala.

„Myslím, že jsem možná něco našla!“ vykřikla a než ho pustila, stiskla mu ruku. Vzhlédla a setkala se s jeho pohledem. „Nedívejte se na mě tak. Myslím, že tentokrát je to skutečně něco.“ Ignoroval skutečnost, že si naprosto špatně vysvětlila jeho reakci.

„To nebude zase nic jiného než nesmysl, jako už třikrát předtím, tak mi promiňte, jestli to odmítnu soudit.“

„Odmítnete soudit. Hm,“ odfrkla. „A kdy naposledy jste zrovna vy něco takového udělal?“

Tudíž ty nepříliš jemné narážky samozřejmě byly k ničemu. Buď to je nebrala jako narážky, nebo je klidně ignorovala. Připomněl si vlny nálady a nenálady, zachvacující ho v její přítomnosti. Nemohl vstát nebo jít si lehnout bez toho, aby nepřemýšlel o Hermioně Grangerové. A pokaždé, když ji vyhodil z bytu, objevila se další den právě tak horlivá jako předtím.

„Slečno Grangerová, jděte domů!“ přikázal. Opustil ji, protože si uvědomil, že pracovali bez přestávky přes noc, jenže když se vrátil ze své kanceláře, kde třídil papíry, našel ji, jak podřimuje nad zákoníkem.

„J-ještě pět minut.“

„Ne! Možná přijmu to, že v tomto případě potřebuji vaši pomoc, ale odmítám přijmout vás jako svou zatracenou spolubydlící. Jděte domů!“

„Dobře,“ zavrčela, jako kdyby teprve úplně přišla k sobě. „Uvidíme se zítra.“ Říkala to každou noc a pokaždé mu to dělalo starosti.

„A snězte něco, než se vrátíte. Už mě otravuje poslouchat, jak mě McGonagallová přirovnává k otrokáři.“ Přikývla a odešla, ale byl si jistý, že zaslechl mumlání, které znělo jako „Vy jste otrokář“. Zmáčkl kořen svého nosu a povzdechl si. Poté se unaveně odvlekl do postele.

 

Ona vytrvala a nakonec ho získala. Nebude to snadné, ale přesto se o to kvůli tomuhle vztahu pokusí. Nechce, nesmí ji ztratit.

  

---------------------------------------------------------------------------------------
   

Poznámka autorky:

Tento příběh, jako mnoho dalších příběhů, je AU, ačkoliv, jestli jsme sami k sobě upřímní, pár HG/SS je vždycky AU. Dokonce mám ráda kanonickou cestu, která je od sebe odvádí, ale nebudu opouštět loď kvůli HBP. Žádný strach, neopustím tenhle příběh. Příliš jsem do něho vložila, než abych to udělala. Doufám, že vydržíte u čtení a prosím posílejte mi komentáře. Potřebuji je, abych se vzchopila.

 

Poznámka překladatelky:

Pokud si chcete trochu zavěštit, zkuste anketku vztahující se k další kapitole, jinak samozřejmě pokračujte dál...

kapitola pátá

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(dzudzik, 23. 4. 2009 14:58)

Vydržím u čtení klidně stovky let, protože tohle je nádhera!

:-)

(Martina, 23. 4. 2009 9:26)

Vyhlížím Proklaté ruce a ona je tu čtvrtá kapitola :-)) Musela jsem to vzít od začátku, ale to nijak nevadí, čte se to krásně. Díky moc, povídka je nádherná a překlad také.

no jo

(elulinek, 22. 4. 2009 20:24)

aji bych tě pochválila, kdyby to netrvalo tak dlouho =o)

Úžasný překlad

(Polly, 22. 4. 2009 19:16)

Ahoj na tento překlad jsem čekala hrozně dlouho a koněčně jsem se dočkala. Je to úžasně přeložené. Budeš mě mít vždy jako stálého čtenáře. Hlavně se nevzdávej.
Chtěla bych se zeptat jestli nevíš proč mi nejdou otevřít www.irenabeckova.estranky.cz?
A ještě jednou dík za úžasný překlad.
Polly :-)