Na sovích křídlech

Za betaread z celého sovího srdíčka děkuji Calwen a za odhalení záludností překladu pak Chalibdě.

Severus plánoval a splétal strategii celý den, ale všechny proslovy, které si komponoval v hlavě, aby ji přesvědčil, že má zůstat a dát mu další šanci, se ukázaly zbytečné.

“Myslím, že možná něco mám,” řekla Hermiona, když vešel do dveří. Pozvedl obočí a čekal, jak bude pokračovat. Ukázala na spis, který držela v ruce. “Podle tohohle Starostolec neodsoudil Mulcibera k mozkomorskému polibku nebo doživotnímu pobytu v Azkabanu. Místo toho dostal jen mizerných pět let a pak byl vyloučen z kouzelnické společnosti.”

“Takže je volný…“

“A žije jako mudla,” dokončila za něj. Nesnášel, když to dělala, ale teď byl příliš rozrušený, aby se tím dál zabýval.

“Ale to znamená, že nemá hůlku. Nemohl tě unést a pak na tebe použít Paměťové kouzlo.”

“Může mít pomocníka nebo si možná udělal novou hůlku. Vysvětlovalo by to, proč postrádám tak velkou část paměti a proč zapomínám nové věci. Jestli vyrobil hůlku z materiálu získaného pod rukou na černém trhu, nefungovala tak dobře jako ta od Ollivandera. Pak už mu jen stačilo mě napadnout a unést.”

“Já nevím,” řekl Severus a pokynul jí, aby se posadila na pohovku. “Pamatuješ si, jaká jsi byla ve škole. Ale ty už teď nejsi ta malá holčička. Jsi bojovná, ostrá, silná žena, kterou by těžko šlo napadnout uprostřed ulice. Někdo by si toho všiml.”

“Mám za to, že víš, že ani ve škole jsem nebyla křehká květinka, jak by si byl přál Draco Malfoy.” Ušklíbl se na ni. “Ale můžeš mít pravdu. Říkáš, že poslední místo, kde mě viděli, byly Prasinky.”

“Ano, dívala ses do výkladní skříně knihkupectví.”

“Pak se to možná stalo později. Mohla jsem se přemístit do Londýna a tam se s ním setkat. Nebo mě možná odlákal někam stranou, aby mě snáz přemohl.”

“Jak?”

“Je o něm známo, že používá kouzlo Imperius,” argumentovala neochvějně.

“Ano, ale bez správné hůlky je jeho provedení téměř nemožné.”

“Téměř nemožné je pořád možné,” odpověděla mu.

Překvapeně na ni zíral. Kolikrát seděla na téhle pohovce, v téhle pozici a říkala mu přesně takové věci? Často s ním diskutovala o svých případech. Rozvíjela nepravděpodobné hypotézy a on si hrál na ďáblova advokáta, dokud jeden z nich nepřišel se schůdným řešením. Aniž si to uvědomili, vzkřísili způsob jejich vzájemné spolupráce. Znovu mu to ukázalo, jaké je to patřit k sobě.

“Ale má cenu ve vyšetřování pokračovat, ne?” dotazovala se. Přikývl.

“Abych ho našel v mudlovském světě, budu potřebovat tvoji pomoc,” řekl. Pokud Mulciber ještě stále žije jako mudla, dávalo to Severusovi příležitost dokázat, že Hermioně důvěřuje.

Přikývla na souhlas a po tváři se jí rozlil široký úsměv. Byl to její první opravdový úsměv od doby, kdy se k němu vrátila. Uvědomil si, že jí to zůstalo z dob, kdy jako studentka šestého ročníku toužila po pochvale, ale po dnešním ránu, kdy byl v pozici mlsného kocoura, si mohl jen těžko vybírat důvody pro její zářivý úsměv. Potěšilo ho, když viděl, jak tváří v tvář jejímu rozrušení nad prvním malým objevem v tomto případu bylo všechno ostatní zapomenuto.

“Ale nejdřív potřebujeme mluvit s Potterem,” pokračoval s úšklebkem. Nechtělo se mu do toho.

“Poslala jsem mu dneska ráno sovu. Dohodli jsme se, že se zítra sejdeme na večeři u Děravého kotle.” Přikývl, zvědavý, jestli připomene událost z dnešního rána. Rozhodně nechtěl pokoušet osud tím, že by se jí ptal, jak se při tom cítila. Ve snaze odvrátit její pozornost od jakéhokoliv připomenutí si přivolal krabici s hrou Člověče, nezlob se (1).

“Dobrá práce. Zasloužíš si přestávku,” řekl a ukázal na hru, kterou držel v ruce.

“Člověče, nezlob se?” podívala se na něj skepticky, ale přitáhla si jedno z křesel blíž ke stolku, který vyčaroval. “Myslela jsem si, že dáváte přednost něčemu intelektuálnějšímu, jako jsou třeba šachy.”

“Vypadám na to, viď?” řekl, když rozložil herní plán a podal jí žluté figurky. Sám si vzal modré. “Ve skutečnosti tuhle hru upřednostňuješ ty. Říkáš, že je míň agresivní než Kouzelnické šachy nebo Řachavý Petr. Já dávám přednost karetním hrám jako je UNO nebo Černý Petr.” Potěšilo ho překvapení, které se jí objevilo ve tváři. Jestli byl nějaký světlý bod v celé téhle zatracené situaci, pak to, že ji mohl škádlit tak, jako to dělal v prvních letech manželství.

“Děláte si legraci!” rozčílila se.

“No dobře, žertoval jsem. Ve skutečnosti je moje nejoblíbenější hra Kvarteto (2).”

Skutečně ji to rozesmálo – to, co řekl, i on sám. A nestalo se to proto, že našla nový důkaz o tom, kdo jí to udělal, nebo protože se dozvěděla, že ta spousta knih v bytě jí patří a může je číst, kdy bude chtít.

“To ale znamená, že bychom si ho měli příště zahrát,” navrhla a její úsměv se změnil v rozpustilý.

Svraštil obočí, protože mu unikla jedna její figurka. Další hodinu strávili povídáním. On mluvil o svých studentech a jejich sklonech nechávat věci vybuchnout, zatímco ona nostalgicky vzpomínala na spolupráci s Nevillem.

“Nebyl v Lektvarech tak špatný,” řekla mu. “Jen se vás děsil.”

Napadlo ho, jestli by jí měl říct o Nevillovi pravdu. O tom, jak padl v boji.

Všimla si jeho kalného pohledu a zeptala se: “Co se děje?” Večer ale probíhal tak skvěle, že ho nechtěl zničit tím, že oživí poslední temné dny Voldemortovy éry.

“Nic… Domnívám se, že možná vyhraješ.” Výraz její tváře se okamžitě změnil z ustaraného na triumfální, když hodila kostkou a posunula svou poslední figurku domů. “Musela jsi nějak podvádět. Že bys očarovala kostku?”

Při uklízení do krabice prohlížel velmi pozorně kostky a mával nad nimi hůlkou, aby odhalil kouzlo.

Rozhořčeně se ohradila: “Já nikdy nepodvádím!” Ušklíbl se. Zabralo to další dlouhé minuty, ale nakonec si vyjasnili, že ji opět škádlil.

“Možná, že ve škole jsi to nikdy nedělala, ale sedm let života se mnou a moje ne zcela čestné způsoby tě zkazily,” řekl, poslal hru pryč a nechal stolek zmizet. Znovu se uvelebila v křesle, ale to prohlášení vyvolalo na její tváři mraky.

“Opravdu jsem se tak změnila?” Nedokázala pochopit, že to je jeho druh humoru.

“Ano a ne,” řekl teď už mnohem vážněji, zděšený z celé konverzace. Marně hledal způsob, jak se tomu vyhnout. Ostatně tohle dělal celý večer - vyhýbal se debatě o ranní události, pak o Nevillově smrti a teď tohle. Změny probíhají pozvolna. Lidé vyrůstají pomalu. Dospělost nepřijde přes noc, jak jí to tedy má všechno vysvětlit  během deseti minut?

“Ale ne v tom podstatném,” dodal neurčitě a zamířil do ložnice. “Jdu si lehnout. Jdeš taky?” Zavrtěla hlavou a sáhla po Bradavických dějinách.

“Myslím, že si ještě dnes večer kousek přečtu,” řekla a on si s hrůzou uvědomil, že je stále nervózní z toho vstoupit do ložnice s ním. Po dnešním ránu ji z toho mohl těžko obviňovat. Lehl si do postele a pozoroval strop, dokud neucítil, že se potichu vplížila vedle něj. Teprve potom byl schopen usnout.

* * *

Následující večer se vydali k Potterovi. Setkání proběhlo lépe, než Severus očekával, což znamenalo, že zvládl toho protivného zachránce kouzelnického světa nezabít, ale také, že bystrozor měl velmi málo informací, které jim mohl nabídnout.

“Draco zmizel po závěrečné bitvě,” řekl Harry. “Zatím nejsme schopni ho vystopovat, i když se domnívám, že mu jeho matka posílá peníze. Nemůžeme to nijak prokázat, ale do zahraničí jsou pravidelně posílány velké částky.”

“Nemůžete prostě vystopovat, kam je posílá?” zeptal se Snape. Harry na něj zlostně pohlédl.

“Zkoušeli jsme to. Putují do sirotčince pro čarodějky a kouzelníky, potom ztrácíme jejich stopu.”

“Možná opravdu jen obdarovává sirotky. Ví, jaké to je ztratit celou rodinu,” nadhodil pohrdlivě Snape.

“O tom pochybuju,” odpověděl Harry a jeho zelené oči zaplály. Severus věděl, že uhodil hřebík na hlavičku. Potter by nikdy nepřipustil, že má něco společného s Malfoyovými. “Vsadil bych svoje koště, že Malfoy je stále tam venku. To by pasovalo na to, že je to on, kdo ti to udělal, Hermiono.”

“Byly v poslední době v případu nějaká vodítka? Mluvil jsi o tom se mnou?” zeptala se Hermiona.

“Zmiňoval jsem se o tom často, ale ne v poslední době… ačkoliv ten den U tří košťat jsi říkala, že se mnou potřebuješ o něčem mluvit.”

“Řekla jsem o čem?” otázala se Hermiona se vzrůstajícím zájmem. Konečně se někam dostávali.

“Ne, právě že ne. Chtěla sis nejdřív pár věcí ověřit. Ale vypadala jsi trochu roztržitě, téměř rozrušeně.”

“A vy jste nepovažoval za důležité zmínit se o tom dřív?” zeptal se Snape prudce.

“Zmínil jsem se o tom Albusovi, takže neměl byste o tom vědět i vy, Snape?” odsekl mladý muž. Hermiona těkala pohledem od jednoho k druhému, očividně naprosto zmatená.

“Co to znamená, Harry?”

“Nic,” řekl rychle Snape a probodl Pottera pohledem. Nechtěl, aby se Hermiona dozvěděla, že ji nehledal, ne teď, když věci mezi nimi postupovaly tak dobře. Chlapec mu pohled oplatil, ale nakonec se slitoval.

“To není důležité,” řekl pouze. “Důležité je zjistit, co se ti stalo. A myslím, že klíčem k tomu všemu je nalezení Malfoye. Tady je ten spis, jestli se do něj chceš podívat,” podal Hermioně útlý svazek papírů.

“Nezdá se, že byste toho shromáždili nějak moc,” poznamenal Snape.

“Všechno, co víme, je, že bojoval v poslední bitvě. Ron si pamatuje, že po něm hodil několik Řezavých kleteb, ale potom už ho nezahlédl.”

“Co se při poslední bitvě vlastně stalo?” zeptala se Hermiona. “Nikdo mi to nechce říct.”

Potter vypadal nervózně. Snape se rozhlížel po místnosti a snažil se vyhnout jejím očím, kterými je oba prosila o vysvětlení. Věděl, že se toho bude dožadovat, ale doufal, že to bude spíš později než dříve. Doufal, pravděpodobně marně, že nebude muset být ten, kdo jí to bude vyprávět.

“Už je to dávno, Hermiono,” uhýbal Potter.

“Najdeš to v knize, kterou jsem ti koupil tenhle týden,” řekl Snape s naději, že její záliba ve čtení by ho mohla ušetřit bolesti.

“Tam je jen vědecké vysvětlení toho, co se stalo, jen suchá fakta. Já chci znát detaily. Jak si mám vzpomenout, když se mnou nikdo nemluví? Co když se mi paměť nikdy nevrátí? Je to velká část toho, kdo jsem. Formovalo mě to do osoby, kterou jsem. Nebo jsem byla. Nemůžu čekat, že se to vrátí samo od sebe. Potřebuji vaši pomoc. Potřebuji každou pomoc,” rozpovídala se a tón jejího hlasu byl naléhavější a naléhavější.

Měla pravdu; potřebovala to vědět. Ale bylo příliš těžké znovu se k tomu vracet. Bude příliš těžké pozorovat, jak to bude znovu prožívat. Snape popošel blíž a položil jí ruku na rameno. Překvapeně se na něj podívala. Potter těkal pohledem mezi ní a Snapem, který na mladého muže nakonec kývl.

Harry pohlédl na svoji přítelkyni a vzdal to. “Stalo se to na konci našeho sedmého ročníku…“

Setmělo se. Severus stěží rozeznával členy Řádu a bystrozory od jednotlivých Smrtijedů. Rudé a zelené blesky křižovaly úzkou ulici, zatímco plameny přeskakovaly z domu na dům. Oheň zadržoval neživé, ale zároveň ničil vesnici.

Sledoval, jak Neville Longbottom zaútočil na Bellatrix Lestrangeovou a napadl ji zezadu. Nikdy mu to s hůlkou moc nešlo, ale zdál se být dobrý v pěstním souboji. Vyrazil jí hůlku z ruky dřív, než mohla použít kouzlo, a Ginny Weasleyová využila příležitosti a poslala na ni Omračující kletbu. Natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. Chudák chlapec vůbec neviděl paprsek zeleného světla, který ho udeřil do zad.

Severus rychle poslal kletbu směrem ke Smrtijedovi, který napadl pana Longbottoma. Srazila ho k zemi před tím, než mohl ublížit slečně Weasleyové.

“Rychle ho svažte, slečno Weasleyová,” doporučil jí. Jeho hůlka byla stále připravená pro případ, že by se ve stínu ukrýval někdo další. Potřeboval ji dostat do Bradavic a do bezpečí. Byla příliš mladá na to, aby byla tady a bojovala.

Když skončila, vzal ji za ruku a ukázal: “Tudy.”

“Kam jdeme? A co Neville?”

“Postaráme se o něj později. Teď se musíte dostat odtud,” řekl ostře ve snaze být co nejdřív pryč z bitvy. Tohle nebylo pro něj. On jen shromažďoval informace a dost. Kterákoliv strana z toho mohla vyjít jako vítěz a on doufal, že bude považován za jejího stoupence. Statut dvojitého agenta nikterak neposilovala jeho loajalitu.

“Nemůžu opustit Harryho!” vykřikla. “Potřebuje nás. Nemůže to udělat sám.”

“Musí to udělat sám. Takový je záměr, slečno Weasleyová!”

“Ne!” vytrhla ruku z jeho sevření a zamířila do víru bitvy. Oheň praskal, vzduch byl naplněn kletbami a bolestivými výkřiky trpících bojovníků, kteří se modlili, aby smrt přišla brzy – a ta pro Severuse a jeho mladý přívažek opravdu přijde, jestli odtud nezmizí.

Zvažoval, že ji nechá jít. Jestli chce kvůli své zcestné oddanosti k Potterovi zemřít, tak ať si to udělá. Ale pak si vzpomněl na Weasleyovy – na Mollyinu neodbytnou mateřskou snahu nacpat mu do krku jídlo a na Arturovo blábolení o všem možném od mudlovských baterií až po práci na ministerstvu. Nikdy ho neponižovali a vždycky s ním jednali s respektem. A milovali svou rodinu. Před očima se mu vynořila představa Molly, která chrání svoje děti vlastním tělem. Tohle byla rodina, jakou si vždycky přál. Nemohl by se jim znovu podívat do očí, kdyby nechal jejich dceru nejistému osudu.

“Půjdu s vámi,” řekl ostře, když ji dohonil. “Držte se za mnou a uposlechněte jakýkoli příkaz, který vám dám. Rozumíte?” Přikývla.

Postupovali úzkými uličkami, dokud se nedostali na velké náměstí, kde bitva vypukla naplno. Pán zla stál uprostřed s hůlkou namířenou na Pottera, který ležel schoulený na dlažebních kostkách. Severus usoudil, že ty záchvěvy křeče má na svědomí kletba Cruciatus.

“Ne!” vykřikla za jeho zády Ginny. Vyběhla a utíkala k Voldemortovi. Ten ji spatřil a obrátil hůlku jejím směrem. Potter se z posledních sil postavil.

“Řekněte své přítelkyni sbohem, Pottere!” popíchl ho Pán zla. Další zelený paprsek a dívka se sesunula na dláždění. Ale ta chvilka, kterou zabralo poslání kletby, dala Potterovi šanci, kterou potřeboval. Použil kouzlo nutné k vytržení Voldemortovy duše z těla. Náměstí naplnil tak neskutečný řev, že byl Severus nucen zakrýt si uši. Voldermortovo tělo se bortilo a začalo se měnit v dým. Pohled na smrt jeho bývalého pána donutil Severuse k akci. Usilovně se pustil do boje, aby pochytal poslední Smrtijedy. Jeho věrnost byla konečně neochvějná…

Severus byl ponořen do svých vlastních zážitků z konce války. Nebyly to šťastné nebo vítězné vzpomínky, místo toho mu připomínaly jeho dvojaké postavení. Donutil se poslouchat, jak Potter líčil každý krvavý detail svého posledního setkání s Pánem zla. Věděl, že Hermiona by vycítila, kdyby se jí to některý z nich snažil ulehčit a zmírnit tak její bolest. Už se stmívalo, když Harry konečně skončil. Místnost se zaplnila davy výletníků, kteří zašli na něco k pití. Všichni vesele hovořili a nezajímali se o slzy, které Severus zahlédl v Hermioniných očích, o slzy, které se marně snažila potlačit.

“Prosím, slečno Grangerová, pláč jim život nevrátí. Zůstala jste naživu a jste povinna postarat se, aby jejich oběť nebyla marná. Nepoložili život proto, abyste vy zbytek toho svého strávila fňukáním a sebelítostí.”

“Tohle jste mi řekl tenkrát,” odpověděla a jedna ze slz jí sklouzla po tváři. Překvapeně sebou škubl. Opravdu jí to řekl, když ji o pár týdnů později zahlédl, jak vzlyká u hrobů obětí.

“Ty si to pamatuješ?” nadechl se a srdce mu poskočilo do krku.

“Ne, ale zní to jako něco, co byste řekl.”

Zamračil se a natáhl přes stůl ruku, aby jí otřel slzy, ale ona od něj odvrátila hlavu. Sáhl tedy pro kapesník.

“Vskutku?” podotkl, když jí ho podával. Vzala si ho, utřela si oči a vysmrkala se. Mávl odmítavě rukou, když mu chtěla kapesník vrátit, a tak si ho strčila do kapsy svého hábitu.

“Hermiono, promiň… neměl jsem…“ zamumlal Harry.

“To je v pořádku, Harry,” uklidňovala ho. “Chtěla jsem to vědět. Potřebovala jsem to vědět.”

“Myslím, že bychom se možná měli vrátit domů. Potřebuješ čas, aby sis srovnala v hlavě všechno, co jsi dneska slyšela,” řekl Snape. Vstal a podal jí ruku. Harry přikývl na souhlas a Hermiona neochotně vložila svou malou ruku do Snapeovy velké dlaně.

“Potřebujeme také pracovat na našem dalším cíli,” řekla.

“Dalším cíli?” zeptal se Harry.

“Mulciber,” vysvětlil Snape. Potter přikývl.

“Ano, je dobré sledovat každou stopu, kterou máte,” souhlasil. Snape se na něj popuzeně ušklíbl. Ten arogantní pitomec!

“Děkuji vám, pane Pottere,” řekl a mladík se po tom poděkování doslova rozzářil. “Ani já, ani Hermiona nevíme, jak úspěšně provádět pátrání.” Potterův úsměv pohasl.

“Nedělám to pro vás, Snape, ale pro Hermionu.”

“Věřte mi, když řeknu, že já bych o to nikdy nežádal.” Hermiona se zamračila a vyškubla mu ruku z dlaně.

“Vidím, že některé věci se nikdy nezmění. Odcházím domů,” řekla. Vkročila do krbu a zmizela v plamenech zeleného světla. Severus vrhl na Pottera poslední vzteklý pohled a pak ji následoval.

Když se vrátil, v bytě nebyla. Celý prostor se plnil nepřirozeným tichem, zatímco uvažoval, co by měl udělat, aby se věci zase vrátily do správných kolejí. Proklínal se, že jakmile dojde na Pottera, nemá věci pod kontrolou, a zároveň proklínal Pottera, že byl tak protivný. Zvažoval, jestli ji má nebo nemá jít hledat. Měla v hlavě ty strašné poslední dny války; možná potřebovala být sama. Ale nechtěl ji opouštět, když nevěděl, kde vlastně je. Nakonec se rozhodl, že by ji měl najít, a pak jí nechat dostatek soukromí, pokud ho bude potřebovat, a vydal se prohledávat chodby.

Netrvalo dlouho a našel ji. Povídala si s portrétem Plesnivky Prašivé (3) a dělala si starosti, že byla tak pozdě venku kvůli něčemu tak pošetilému, jako je souboj. Vzrůstal v něm vztek, v důsledku čehož zatínal a zase rozevíral pěsti. Madam Pomfreyová mu říkala, že se to může stát, že se to stává, ale je rozdíl o tom slyšet z druhé ruky a skutečně to zažít.

´Dobře,´pomyslel si, ´když si chce hrát na studentku, budu se k ní podle toho chovat.´

“Za noční toulání po chodbách odebírám Nebelvíru dvacet bodů a uděluji vám školní trest, slečno Grangerová,” řekl ostře, ale vzápětí si přál, aby to byl neudělal. Před očima se mu vynořila vzpomínka na Hermionu oblečenou ve školním hábitu.

“Profesore Snape,” řekla hlasem, který mu projel po páteři jako proud studeného vzduchu. “Cítím se hrozně. Nemůžu to před vámi už déle skrývat.” Pozvedl obočí a odložil papíry.

“Na co si to hraješ, ty ďáblice? A proč sis oblékla tohle?” zeptal se a promnul mezi prsty černou látku jejího pláště.

“Jsem ten, kdo ve druhém ročníku ukradl z vaší kanceláře kůži z hřímala,” přiznala.

“To jsi byla ty?” Připadalo mu to neuvěřitelné, ale přikývla a popošla blíž.

“Jsem připravena nést svůj trest,” zašeptala mu do ucha, “pane.”

Usmál se a přitáhl si ji k sobě. “Opravdu? Mám spoustu příšerných věcí, které je potřeba udělat,” řekl a políbil ji. Rozhodl se, že má takovéhle hry rád.

V prvních letech manželství si ji dobíral kvůli jejímu věku, a když se chovala jako jeho studentka, vyhrožoval jí školním trestem nebo ztrátou kolejních bodů. Dělal to především proto, že celá situace způsobila, že se cítil trochu nesvůj, jako by porušil nějaký druh nepsaného pravidla nebo jako by zneužíval toho, že se s ní oženil, ale tu noc ho překvapila, když se objevila ve svém bývalém školním hábitu a navrhla, že je připravena podstoupit školní trest. Byl to ten nejlepší ´školní trest´, jaký zažil.

“Profesore Snape,” obrátila se na něj. Už se ho nedotklo, když trvala na jeho titulu. Udivilo ho, jak rychle si zvykl na to, že mu opět říká profesore. “Snažila jsem se je zastavit, ale byli neodbytní. Malfoy vyzval Harryho na souboj. Ale potom se ani neukázal a Buclatá dáma šla někam na návštěvu a my jsme nemohli zpátky do nebelvírské věže. Nechtěli jsme vidět toho psa.”

Nevěřícně na ni zíral. Musela mluvit o svém prvním ročníku, kdy Brumbál trval na tom, že budou mít ve škole toho zrůdného Hagridova psa.

“Neměj obavy, Hermiono. Pojď se mnou,” řekla a natáhl k ní ruku. Váhavě ji přijala.

“Proč by někdo choval tříhlavého psa jako je tenhle?” otázala se, když ji vedl zpátky do sklepení.

“Nebo ho pojmenoval Chloupek?”

“Ta věc má jméno?”

Usmál se nad jejím znechucením. Když jim Hagrid před lety to zvíře ukazoval, myslel si totéž. “Obávám se, že ano.” Zaslechl, jak si odfrkla, zřejmě jí myšlenky poskočily od půlnočního souboje přes nezákonně drženého draka k Flamelovi. Záchrana Kamene mudrců nebyla v tom roce její jediné dobrodružství. Vzpomněl si, jak na něj zapůsobilo, že byla schopná rozluštit jeho logickou skládanku. Dlouho jí kvůli tomu neměl rád, ale nikdy ho nepřestávala udivovat.

Když konečně došli do jejich bytu, vyhledal lahvičku od Pomfreyové, kterou mu právě pro takové případy dala. I po vypití vypadala Hermiona stále trochu omámeně a tak trval na tom, aby si na chvíli lehla na pohovku. Mezitím šel požádat nějakého domácího skřítka o šálek čaje.

“Chutná to příšerně,” oznámila mu, když se vrátil a podal jí kouřící konvici.

“Požádám Poppy, jestli do toho můžeme příště něco přidat.”

“Příště?” zamračila se. “Doufám, že žádné příště nebude.”

“Já taky, ale pro jistotu.” Nesnášel, když vypadala takhle zranitelně. Měl by říct Pomfreyové o lék tak brzy, jak jen to bylo možné, nebo pokud nemůže pomoct, tak někomu od svatého Munga. Věděl, že Hermiona už navštívila lékouzelníky; když učil, vzala ji tam Molly Weasleyová, ale možná potřebovali víc ´motivace´. A také znalost toho, co se stalo, by jim mohla pomoct k poznání, jak si počínat, když se problémy vrátí.

Přikývla, ale nic dalšího už neřekla. Potichu popíjeli čaj. Hermiona seděla se zamyšleným výrazem ve tváři a on uvažoval, co se jí asi honí hlavou.

“Mají někde památník?” zeptala se nečekaně. Pochopil, že se probírá událostmi, které jí Potter vyprávěl. Možná, že tu ztrátu paměti mohl odstartovat stres a emocionální zátěž. Bude muset zajistit, aby se v budoucnu nepřepínala, jinak to bude znamenat další a další nepříjemné pití lektvarů.

“Mají. A také malý hřbitov. Zítra tě tam vezmu.”

“Myslím, že půjdu raději sama,” řekla, ale nedívala se na něj, ale do svého prázdného šálku.

“To není dobrý nápad. Co kdybys měla další příhodu?” řekl tiše. “Jestli se chceš rozloučit, nebudu tě rušit.”

Přikývla a slzy jí znovu sklouzly po tváři. “Jak jste… jak jsi to vydržel?”

“Měl jsem tebe,” řekl a vstal, aby od ní šálek převzal. Položila mu ho do nastavené ruky a jejich prsty se dotkly. Vzhlédla k němu s nuceným úsměvem. Věděl, že se to nezdá být tak moc, ale tehdy po válce opravdu měli jeden druhého. Jeho případ pro ni představoval potřebné rozptýlení, aby překonala svůj zármutek a ochránila ho před ministerstvem i před sebou samým. Jenom proto jí řekl o té noci. Její podpora, její důvěra, že stojí za to být milován, mu dodaly odvahu, aby to zkusil a našel nějaké štěstí. Netušil, co ji přivedlo k tomu, aby v něm hledala dobrou stránku, ale opravdu v něm našla malý nedotčený kousek duše. Pod jejím jemným vedením, které stále sílilo, se téměř stal takovým mužem, jakého si zasloužila. Díky tomu všemu se dokázali z války vzpamatovat a on teď proklínal všechny, kteří jim znovu přinesli do života bolest.

´Nikdy nebudu osvobozený od Pána zla a jeho ničení,´ pomyslel si smutně.

Pár poznámek pro ty, které zajímá zákulisí překladu:

1) V originále se jedná o hru Parcheesi. Pokud se podíváte na pravidla (omlouvám se, ale v češtině jsem vygooglila jen tahle), patrně se mnou budete souhlasit, že naše „Člověče, nezlob se“ je tomu nejpodobnější. Dle ankety je jasně vidět, že jste Severuse stejně jako Hermiona tipovali na ty šachy. Těch 16 z vás, kteří klikli správně, buď uvažovalo stejně jako já, nebo mají stejný druh humoru jako Vanity fair :-)

2) Tímto způsobem jsem překládala i názvy ostatních her – např. v originále Severus prohlašuje za svoji nejoblíbenější hru "Go Fish".

3) Rowlingová si libuje ve slovních hříčkách, v čemž jí Vanity fair s oblibou napodobuje. V tomto případě se v originále portrétovaná osoba jmenuje Millicent the Moldy. U křestního jména mne napadla souvislost s výrazem mycelium, Moldy pak skutečně znamená plesnivý. A protože aliterace (opakování stejných hlásek na počátku slov) je už téměř HP-klišé, zvolila jsem odpovídající překlad.

šestá kapitola