Na sovích křídlech

Za betaread moc moc děkuji mému srdíčku Calwen, za pomocnou ruku pak zlatíčku Chalibdě.

Výlet na hřbitov proběhl bez komplikací. Severus zůstal stát venku u nízké kamenné zídky, která hřbitov obklopovala, a s těžkým srdcem sledoval, jak jeho žena upřímně pláče u hrobů stejně jako tehdy před mnoha lety. Tenkrát tu na ni narazil a vrčel na ni, aby žila dál. V době, kdy neměl zdání, že ten život bude brzy zahrnovat i jeho. Možná, že to setkání na hřbitově byl katalyzátor. Vážila si ho už předtím, možná k němu i cítila sympatie, ale on se tehdy projevil jen jako každá jiná lidská bytost.

„Prosím, slečno Grangerová, pláčem jim život nevrátíte. Zůstala jste naživu a jste povinna postarat se, aby jejich oběť nebyla marná. Nepoložili život proto, abyste vy zbytek toho svého strávila fňukáním a sebelítostí.“                 

Vzhlédla z místa, kde klečela. „Prosím?“ zeptala se užasle.

„Věřím, že jste mě slyšela.“

„Co o tom můžete vědět, Snape?“

„Jsem tady, ne? Ale na rozdíl od vás, já jsem sem přišel uctít jejich smrt, ne se litovat.“ Po těchto jeho slovech zbledla. Mohl vidět, že skousla rty, aby neřekla něco, co by ji později mrzelo.

Zhluboka se nadechla, viditelně klidnější, a otázala se: „Proč jste tady?“

„Kvůli svým studentům. Těm, které jsem nemohl zachránit – Pansy Parkinsonové, Blaisi Zabinimu, Theodoru Nottovi – těm, kteří se nepostavili jen Pánu zla, ale také svým rodinám. Ztratili všechno ještě předtím, než padli, ale stejně bojovali. Kvůli slečně Weasleyové a panu Longbottomovi, kteří obětovali svoje životy proto, aby ty naše mohli pokračovat v míru.“

Hrozilo, že mu unikne přidušený vzlyk, když tak rozjímal nad jejich smrti a uvědomoval si, co to znamená pro tu nebelvírskou dívku před ním. Denně ho pohlcoval pocit viny. Ze strachu, že by mohl prozradit svoji pozici špeha, jim nic neřekl. Stál stranou a sledoval, jak dva odvážní, sotva dospělí nebelvířané, kteří před sebou měli celý život, zbytečně zemřeli, zatímco on nic neudělal. Řekl jí, aby se nelitovala, ale i v tomhle byl pokrytec. Copak nic ve svém životě neudělá správně? Nezasloužil si tu být, ne víc než kdokoliv jiný.

Odvrátil se, aby před ní ukryl svou bolest. Byla to slabost, něco, co jí odmítal ukázat. Když se otočil zpět, dívala se na něj s pochopením v očích. Nic neřekla, ale pouze přikývla a otřela si slzy z tváře. Měsíc poté se s otázkami dostavila k jeho dveřím.

Tentokrát jí nekázal, ale strávil čas tím, že položil květy na hroby svých zmijozelských studentů. Možná zemřeli, ale nakonec byli svobodní. Nikdy nikomu nepatřili tak jako on Pánu zla a už kvůli tomu si zasloužili být oslavováni. Když byla Hermiona připravena odejít, doprovodil ji domů. Čekal je další tichý večer, ale nebylo to tak těžké. Znovu měla pravdu v tom, že to potřebovala vědět. A teď, když to věděla, mohla se přes to přenést, mohla se znovu najít.

Ve snaze pohnout i s dalšími zaležitostmi se oba vrhli na zkoumání možných míst Mulciberova pobytu a zároveň se Hermiona probírala peněžními transakcemi mudlovského i magického světa, aby se pokusila najít něco, co by je přivedlo k Malfoyovi. O týden později si Severus oblékal tmavý mudlovský oblek s myšlenkami na to, co řekne a eventuelně udělá Mulciberovi, pokud ho najde. Doufal, že mají správnou adresu. Nevěděl, jestli by někdy odpustil Hermioně, že ho poslala na takové příšerné místo.

Obešlo se to bez řečí, že Severus nenávidí mudlovský svět. Navzdory skutečnosti, že se Hermiona narodila u mudlů, byl ušetřen povinnosti setkávat se s jejími rodiči. Předpokládal, že to, že byli oba sirotci, mělo co dělat s jejich vzájemným sblížením, ale stejně tomu byl rád. Samozřejmě, že něco takového jí nemohl nikdy říct. Ostatně celá podobnost tím končila. Ona svoje rodiče milovala, kdežto on těmi svými pohrdal.

Hermiona Mulcibera vystopovala v malém podniku na jihu Anglie.

„Vlastní ´pánský´klub,“ sdělila mu. Když pak vysvětlila, jak je to tam se ženami, svraštil obočí a rozhodl se, že by s ním neměla chodit.

„Ale já jsem pracovala jako bystrozorka. Mám speciální výcvik. Vsadím se, že jsem dřív jednala s haldou Smrtijedů, a vím určitě, že jsem jednala s ním.“

„Ty jsi pouze dohlížela na jeho propuštění z Azkabanu. Znám toho muže, Hermiono. Vím, jak z něj dostat odpovědi, a věř mi, že s mojí ženou po boku to nepůjde.“

Naštvaně se na něj mračila, dokud v hněvu neopustil pokoj, ale nic dalšího neřekla. Minimálně mysl studentky šestého ročníku byla ochotná podrobit se jeho autoritě. Jeho Hermiona by nikdy nepřipustila, aby něco tak důležitého podnikl bez ní. Ale on ji nechtěl vystavit dalšímu nebezpečí, kdyby se ukázalo, že Mulciber je ten, kdo jí to udělal.

Když se přemístil na místo, které Hermiona vybrala, ocitl se na parkovišti. Přímo před ním se tyčila pochmurná šedá budova s křiklavým neonovým nápisem. Vstoupil dovnitř s hůlkou připravenou v ruce. Byla tam tma, kouř a přesně tak nevlídno, jak se dalo při pohledu zvenčí očekávat. Bar stál na konci místnosti. Pár mužů ve středním věku, kterým břicho přetékalo přes opasek kalhot, popíjelo pivo a líně sledovalo, jak na podiu tancuje několik spoře oděných dívek.

´Je poledne, copak nemají nic na práci?´pomyslel si Snape, ale přemítal o tom jen tak dlouho, dokud nezahlédl bývalého Smrtijeda.

„Mulcibere, jak rád tě zase vidím,“ řekl Severus s důrazem na slovo rád, aby dal na vědomí, že opak je pravdou. Když toho muže viděl naposledy, používal právě kletbu Imperius na mladou mudlovskou dívku.

Mulciber vypadal překvapeně a trochu vystrašeně: „Co tu děláš, Snape?“

´Správně´, pomyslel si Severus, ´měl by být vystrašený´.

„No, rozhodně tu nejsem kvůli téhle podívané,“ ušklíbl se s pohledem na polonahé dívky a pak se otočil zpět k Mulciberovi.

„Myslel jsem, že mudlové jsou tvůj styl. Slyšel jsem, že sis jednu mudlovskou šmejdku vzal,“ řekl Mulciber bez toho, aby spustil z tanečnic pohled.

„To je vlastně důvod, proč jsem tady.“

„Hledáš novou ženu? Vždycky jsem věděl, že máš se ženami potíže. Ale mudlové, Severusi?“ Snape se kousl do jazyku ve snaze ovládnout svůj hněv. Nebylo by k ničemu, kdyby zabil Mulcibera dřív, než z něj vytáhne nějaké informace. Bude lepší porazit ho jeho vlastní zbraní.

„Zdá se, že ses zařidil docela slušně,“ řekl a odmlčel se. S uspokojením zaznamenal výraz nelibosti, který přešel přes Mulciberyho tvář. Pochopitelně, pokud by měl na výběr, nikdy by jeho hlavní společnost netvořily mudlovské ženy.

„Opravdu mě překvapuje, že ze všech našich společných kolegů, kteří skončili v Azkabanu nebo i hůř, jsi ty jediný vyvázl jen s vyhnanstvím,“ pokračoval Severus.

„My jsme nikdy nebyli kolegové, ty krvezrádče,“ obrátil se Mulciber konečně tváří k Severusovi.

„Dělal jsem, co jsem musel, abych přežil,“ řekl Severus. Přejel po Mulciberovi pohledem nahoru a dolů a pokračoval: „A ty také, jak se zdá.“

„Mohlo by to být lepší,“ odpověděl Mulciber s povzdechem. Jeho hněv byl rychle zapomenut. „Jsem šťastný, že je ministerstvo plné pitomých hlupáků, kteří nemají dostatek silné vůle.“

„Tak ty jsi použil kletbu Imperius, aby ses dostal ven z Azkabanu?“ zeptal se Severus.

„Jenom jednu malou, abych jim vsugeroval, že budu čelit menším obviněním. Nemohl jsem se jich samozřejmě zbavit úplně, to by vypadalo příliš podezřele. Skoro jsem se musel smát tomu zmatku v ministrově tváři, když si uvědomil, že jsem obviněn jen z přepadení. Ale co mohl dělat, když hlášení bystrozorů jednoznačně uvádělo, že s tím ostatním jsem neměl nic společného.“

„Pak bych přepokládal, že vyhnanství je poněkud přehnané,“ komentoval to Severus.

„Jo, z jeho strany to byla trochu pomsta,“ vysvětlil Mulciber kousavě. „Ale mohlo to být horší.“ Znovu pohlédl významně na tanečnice, které si mezitím sundaly horní díl oblečení. „Co chceš, Snape?“

„Chci vědět, kde jsi byl třiadvacátého září.“

„Proč?“

„Odpověz na otázku, Mulcibere,“ zavrčel Severus hrozivě.

„Byl jsem tady, jako vždycky. Mám tu práci. Bez domácích skřítků a hůlky to zabere spoustu času.“ Severus na něj hleděl ve snaze rozluštit, jestli bývalý Smrtijed lže. Zdálo se, že mluví pravdu, ale chtěl si být jistý, a tak pokračoval.

„Nebyl jsi v Londýně, poblíž ministerstva?“

„Ne, proč bych tam chodil? Kdyby mě viděli někde blízko kouzelnických podniků, můžu si rovnou balit věci do Azkabanu. Tohle není ráj, ale není to špatný život, a já nemíním riskovat. A teď mi řekni, proč to chceš vědět.“

„Moje žena byla napadena. Asistovala u tvého propuštění z Azkabanu. Možná jsi byl naštvaný, že jsi ji nemohl ´přesvědčit´, aby ti bylo dovoleno zůstat v kouzelnickém světě.“

„To byla tvoje žena? Představila se jako Hermiona Grangerová. Jak vidím, dokonce si ani nevzala tvoje jméno. Nemám jí to za zlé, kdo by chtěl být Snape po tvém pádu z výsluní? Ačkoliv, předpokládám, že pro mudlovskou šmejdku jsi byl hrdina. Jak ses jí dostal pod sukni, Snape? Určitě za to nemohl tvůj šarm nebo pěkná tvář,“ poškleboval se Mulciber.

Rozzuřený Severus ho chytil pod krkem a smýkl s ním ke zdi. „Uděláš dobře, když budeš pamatovat na to, že já jsem ten, kdo tu má hůlku, ne ty.“

„Já si to pamatuju, Snape. Já nikdy nezapomínám,“ řekl Mulciber, který tak tak dýchal.

„Řekni mi, co chci vědět,“ dožadoval se Severus, zatímco zesiloval svoje sevření.

„Já jsem to nebyl. Zeptej se holek, jestli chceš,“ dusil se Mulciber.

„Možná to udělám,“ řekl Severus a pustil ho. Mulciber se sesunul po zdi, lapal po dechu a masíroval si krk. „Jen tak pro zajímavost, zkusil jsi na Hermionu použít kletbu, když tě propouštěla?“

„To by nemělo smysl. Musela by změnit ministrův názor. Mimoto jsem byl příliš zesláblý, než abych předváděl jakoukoliv magii, natož kouzlo Imperius.“

„Stejně měla na takové nesmysly příliš pevnou vůli. Domnívám se, že to byl ten hlavní důvod, proč jí ten případ přidělili.“

Mulciber sebou trhl ve snaze upravit svůj zevnějšek: „To je všechno?“

„Ano,“ odpověděl Severus a zamířil ke dveřím. Když k nim došel, obrátil se a pohlédl zpět na Mulcibera. „Hodně štěstí s mudly.“

Zamračený pohled druhého muže vyvolal na Severusově tváři jízlivý úšklebek. Uvažoval, že by použil Paměťové kouzlo, ale pak se rozhodl, že bude lepší, když si ten muž bude pamatovat malé setkání se světem, ke kterému už nepatřil; bude to mnohem bolestivější a on si nic jiného nezaslouží. Ale jinak ten večer nebyl k ničemu. Nedozvěděl se nic víc, než že Mulciber není ten muž, po kterém pátrají. Mohl být chladnokrevný zabiják a mistr v týrání mudlů, ale zároveň si cenil svého života a neriskoval by mozkomorův polibek, pokud by byl viděn kdekoliv v Londýně. Mladou ženu, která právě venku vystupovala z auta, zastavil jenom pro jistotu.

„Pracujete tu?“ zeptal se.

„Ano,“ odvětila podezřívavě. „Ale jenom tancuji, to je všechno.“

„Byl váš šéf, pan Mulciber, dvacátého třetího září tady?“

„Jo, proč to chcete vědět?“

Než by jí odpovídal, vyřkl raději: „Zapomeňte.“ S prázdným pohledem se od něj odvrátila a odešla dovnitř. Jakmile byla pryč, Severus se přemístil zpátky do Prasinek.

„Jak to šlo?“ vybafla na něj Hermiona, sotva vstoupil do dveří. Nikdy neměla moc trpělivosti.

„Není to on,“ řekl a posadil se na pohovku. Se zamračeným výrazem se posadila do jednoho z křesel.

„Takže Malfoy je naše nejlepší stopa.“

„Vypadá to tak. Našla jsi něco, co by nám mohlo pomoct?“

„Ne, jenom to, co říkal Harry. Ty peníze se ztrácejí v sirotčinci,“ řekla. „Myslím, že bychom ho měli navštívit. Ten sirotčinec. Můžeme se vydávat za potencionální sponzory nebo rodiče, kteří uvažují o adopci, a trochu se tam porozhlédnout. Jediný důvod, proč to Harry dosud neudělal, je, že to ministerstvo odmítlo zaplatit. Dokud Draco zůstává mimo Británii, tak se nestarají o to, co dělá.“

„To je dobrý nápad.  Budeme to muset podniknout během prázdnin, když mohu opustit vyučování.“

„Když už mluvíme o prázdninách, Weasleyovi nás pozvali na Vánoce,“ řekla jakoby mimochodem a natáhla se po knize.

„A co má být?“ zabručel nevrle.

„Řekla jsem, že přijedeme. Pochopila jsem, že nás takhle zvou každý rok.“

„A ty to každý rok uctivě odmítáš. Prázdniny trávíme spolu tady a ty pak jezdíš do Doupěte na Nový rok,“ dodal zamračeně.

„Hm, to by vysvětlovalo, proč byla Molly tak rozrušená, když jsem souhlasila. Teď už to nemůžeme vzít zpátky. A kromě toho by bylo příjemné mít kolem sebe o Vánocích hodně lidí.“

Což ve skutečnosti znamenalo, že s ním nechce být o prázdninách sama. Ale okamžitě si v duchu vyhuboval, že je tak zahořklý. V její mysli přišla během posledních měsíců o rodiče, při velkém vypětí ztrácela paměť a dozvěděla se, že je provdaná za něj. Weasleyovi byli v téhle chvíli její nejbližší rodina. Bylo od něj sobecké chtít ji jen pro sebe. Samozřejmě si nepamatovala, jak to probíhalo, když byli manželé. Jeho Hermiona by po něm nikdy nic takového nežádala, protože by věděla, že od ní na oplátku bude očekávat něco podobně nepříjemného. Začal uvažovat, jestli by byl schopen to využít později ve svůj prospěch nebo by měl odmítnout tam jít?

„Skutečně chceš, abych tam šel?“ zeptal se.

„Ano. Myslím tím, že jsem se domnívala… nikdy mě nenapadlo, že byste nešel.“

„Tvoje paměť na tom musí být hůř, než jsme si mysleli,“ zažertoval. Kousla se do rtu, jakoby duchem nepřítomná. Takhle to s ní bylo vždycky, dokázala ho odzbrojit jediným pohledem.

„Půjdu s tebou,“ dodal měkce. Otočila se zpět k němu a usmála se. Ten úsměv rozzářil celou místnost a on věděl, že udělal správnou věc. Ve chvílích, jako byla tahle, chápal smysl lásky. V poslední době toho na ni bylo trochu moc, takže to nejmenší, co pro ni mohl udělat, bylo doprovázet ji o Vánocích do Doupěte. Nebylo důležité, že mu ta myšlenka naháněla hrůzu. Mnohem důležitější byla skutečnost, že chtěla, aby ji doprovázel. Byl to další malý krok správným směrem.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka překladatelky:
      
Pro šťouraly - v závěru minulé kapitoly Hermiona bez paměti poprvé Severusovi tykala, kdežto tady mu opět vyká. Řešení tohoto dilematu je soustavným problémem všech, kteří překládají z angličtiny, a troufám si říct, že v téhle povídce je to ještě o něco složitější. Já to chápu tak, že pro Hermionu v takovéhle situaci by byla volba správného oslovení obzvlášť náročná, a proto překládám tak, že buď, pokud je nervózní, přeskakuje z tykání do vykání a naopak nebo se přímému oslovení snaží vyhnout úplně. Mnohem zřetelnější to bude v následující kapitole.  

Pro zájemce je tu pak další anketka k událostem příští kapitoly, tentokrát s podtitulem vánoční.

sedmá kapitola