Na sovích křídlech

Za betaread opět moc moc děkuji Chalibdě a Danae.

Hermiona se večer vrátila, ale Severus nevěděl, co říct. Když se takhle přeli dřív, obvykle to skončilo tím, že se jeden z nich odešel vyzuřit ven. Později ho vyhledala, posadila se mu na klín a řekla, že ho má ráda, přestože se choval nerozumně a příšerně. Nebo vyhledal on ji, připlížil se k ní, políbil ji vzadu na krk a řekl jí, že ji zbožňuje, přestože byla hloupá a směšná. Ale teď tu chybělo to hřejivé přátelství, úsměv nad absurdními věcmi, které křičeli jeden na druhého, nebo lehké omluvné polibky. Dnes bude muset poprvé v životě vyslovit to slovo „promiň“. Hermiona jinak nepochopí, kým jsou a co tím myslí, jestliže tu omluvu tentokrát nevysloví.

„Neměl jsem říct něco z toho, co jsem řekl ráno,“ podotkl, když jim oběma naléval šálek čaje.

„Něco z toho?“ zeptala se posměšně.

„Dobře, tak většinu,“ odsekl podrážděně a upřeně se na něj zadívala. Zjevně byla rozhodnutá ztížit mu to, jak jen to jde. Ne že by jí to mohl vyčítat.

Po několika trapných vteřinách konečně dodal: „Promiň.“

„Přijímám vaši omluvu. Mluvila jsem dnes s profesorkou McGonagallovou a trochu lépe se v celé situaci orientuji.“

„Co ti Minerva řekla?“ zeptal se ostražitě. Horlivě si přál, aby s tou ženskou nemluvila. Jen Salazar ví, co mohla Hermioně navykládat.

„Že se tváříte nevrle, ale že zbožňujete zemi, po které chodím,“ sdělila mu. Opravdu o něm tohle Minerva řekla? Překvapilo ho, že jeho pocity jsou tak viditelné; myslel si, že je spíš opatrný, ale podle všeho si i McGonagallová uměla vyložit každou jeho náladu.

„Tohle že řekla?“

Hermiona přikývla a zahleděla se do ohně: „Je to pravda?“

„O tom zbožňování nic nevím, ale miluju tě, Hermiono,“ řekl a přisunul se blíž, až seděl vedle ní. Otočila se a setkala se s jeho pohledem.

„Neříkám to často,“ připustil. „Ne dost.“

„Ale věděla jsem to.“ Bylo to spíš konstatování než otázka.

„Myslím si to. Doufám v to.“ Natáhl se k jejím rukám a vzal je do svých. Vyplašilo ji to a začala se odtahovat pryč, ale držel je pevně.

„Taky mě miluješ,“ řekl. Možná, když ji pobídne, mohla by ta slova zopakovat. Nebylo by to totéž; nicméně byl by to začátek. Ale ona je neřekla.

„Možná by pomohlo, kdybyste mi vyprávěl, jak se stalo, že jsme se…“ zakoktala se a místo toho dodala, „jak začalo to ‚my‘.“

Všiml si, že nemohla říct slovo ´zamilovali´.

„Dobře,“ souhlasil. Pustil její ruce a usadil se znovu na gauč. Nevěděl, kde začít, jestli tím, jak ji jako studentku krutě trápil, létem, kdy ho Brumbál požádal, aby ji naučil Vlkodlačí lektvar, nebo později, když začala pracovat jako bystrozorka a začala ho uhánět. Nakonec se rozhodl pro léto, kdy vařil lektvary pro Řád a kdy si poprvé všiml, že slečna Grangerová vyrostla z otravné puberťačky do otravné, ale okouzlující dospělé ženy.

Slyšel, jak se zajíkla, když jeho ruka zlehka zavadila o její.

Vážně na ni pohlédl, natáhl ruku a přikryl její dlaň svou. Když se neodtáhla, věděl, že jeho tušení bylo správné.

„Doufám, že ke mně nechováte nějaké směšné holčičí poblouznění, slečno Grangerová,“ obořil se na ni. Stála od něj jen několik centimetrů; mohl cítil její levandulový šampon a vidět ruměnec, který se jí rychle šířil po lících. Lehce se zachvěla, překvapil ji, ale když se obrátila tváří k němu, její oči se třpytily hněvem.

„Těžko by mohlo jít o holčičí poblouznění, když už nejsem holčička, pane,“ odsekla. Vytrhla svou ruku z jeho sevření a vrátila se zpět k práci. „Ačkoliv teď vidím, že by mohlo být směšné,“ řekla spíš směrem k lektvaru než k němu.

Neměl se jí dotýkat. Nikdy se nikoho nedotýkal, jestliže to nebylo skutečně nutné, byl to zvyk vypěstovaný před mnoha lety. Příště musí být opatrnější.

„Takové poblouznění je nebezpečné, slečno Grangerová,“ řekl o chvíli později. „Odvrací pozornost od našich cílů.“

„Vážně?“ zeptala se. „Vždycky jsem si myslela, že takové ´poblouznění´, jak vy tomu říkáte, nám pomáhají vykonat to, co je potřeba, v době, jako je tahle.“

„Mýlíte se,“ odsekl.

„Mluvíte z osobní zkušenosti, z výzkumů, z doslechu nebo jste četl něco, co vás vede k tomuto závěru?“

Ostře na ni pohlédl. Pořád ta samá nesnesitelná šprtka. Provokovala ho celých sedm let ve škole, a zdálo se, že v tom hodlá pokračovat i teď. Vždycky kladla důraz na otázky, na které neměl odpověď, a Severus Snape nebyl muž, který by rád přiznal, že něco neví. Nelibě nesl odvahu, která ji pobízela k takovým otázkám; nesnášel to, protože on sám to nedokázal. Nikdy mu to nevadilo, dokud nepotkal ji. Musela přijít tahle drzá dvacetiletá žába, aby si takové otázky začal klást, a ještě pořád si nebyl jistý, že je připravený čelit odpovědím.

Několik měsíců po válce ji neviděl, což byla vítaná, ale příliš krátká úleva. Dostavila se s mnoha dotěrnými dotazy, jen se tentokrát týkaly soudního přelíčení, které proti němu připravovalo ministerstvo.

„Omlouvám se,“ začala, „ale musím vám tyhle otázky položit.“

„Nebuďte směšná, slečno Grangerová. My oba víme, že vy i ostatní na ministerstvu velmi toužíte znát všechny špinavé detaily mého vyzvědačského života.“

„Můžeme to dělat jednoduše, nebo složitě,“ procedila mezi zuby.

„Nebudu nečinně sedět a nechávat vás rozebírat můj život a narušovat moje soukromí jenom proto, že jste vy a vaši dřívější spolužáci nebyli spokojeni se způsobem, jakým jsem s vámi jednal ve třídě.“

„Půjde to snáze, jestliže mi řeknete to, co chci vědět.“

„Mým úkolem nikdy nebylo usnadňovat vám život, slečno Grangerová.“

Téměř se na něj rozkřikla: „Chci to usnadnit vám, vy tvrdohlavý osle. Chcete veřejné vyšetřování? Chcete Ritu Holoubkovou denně píšící referáty o vašem smrtijedském procesu? Máte jen pár přátel, Snape, a mnohem více nepřátel. Někdo anonymně předložil důkaz o tom, že jste Voldemortovi donášel informace o Řádu a ministerstvu. Nevěřím tomu, proto jsem tady, abych vám pomohla s vaším případem, ale jestliže nejste schopen přijmout moji pomoc, pak vám tedy přeji hezký pobyt v Azkabanu.“

Zlostně na ni pohlédl a přál si, aby odešla. Nenáviděl pomyšlení na to, že má pravdu, že ji potřebuje. Nikdo nebude věřit slovu bývalého Smrtijeda, ale jestli měl krásnou a slavnou Hermionu Grangerovou na své straně, pak se jeho šance vyhnout se Azkabanu zvyšovala.

„Dobře. Co chcete vědět?“

Při pohledu na ni si všiml jejího mrkání, kterým se s obtížemi pokoušela udržet oči otevřené. Vstal a přešel k pohovce.

„Jsi unavená. Měla bys jít do postele,“ řekl jí, sklonil se a odhrnul jí z tváře pramen vlasů. Potřásla ospale hlavou.

„Ne, je mi fajn. Mluvte dál.“

„Jdi si lehnout, Hermiono,“ poručil jí a vztyčil se nad ní jako věž. Zamračila se na něj a poté se nervózně podívala na svoje ruce. Náhle si uvědomil, že buď je příliš v rozpacích, aby přiznala, že neví, kde je ložnice, nebo se děsí toho vstoupit tam s ním. Možná oboje.

„Mám tu ještě něco k oznámkování,“ řekl a ukázal na dveře do ložnice. Neochotně se vydala naznačeným směrem, zřejmě uklidněná tím, že teď ví, kde je postel, a že ji cestou tam nepřepadne.

Vplížil se do temné místnosti až o několik hodin později, když si byl jistý, že už bude spát. Důvěrně známá silueta, zrovna jako povědomě prohnuté lůžko na protější straně postele na něj působily uklidňujícím dojmem, ale něco nebylo v pořádku. Je pravda, co se říká; některé věci ti nechybí, dokud je neztratíš. Léta si stěžoval na Hermionu a její sklony krást mu přikrývku, stejně jako na fakt, že vyžadovala být k němu přilepená jako pijavice.

Měli velkou postel se spoustou místa pro oba, ale ona tvrdila, že není schopná usnout jinak než s rukou nebo nohou obtočenou kolem něho. Trvalo věčnost, než si zvykl spát takhle, a dokonce i v pozdějších letech, když se vzbudil uprostřed noci, musel se vymanit z jejího objetí, aby znovu usnul.

„Ale ty ke mně tak hezky pasuješ,“ přela se s ním jednu noc poté, co ji probudil, když ji od sebe odstrkoval. „Nikdo další se ke mně nehodí jako ty. Jsme jako dílky skládačky.“

„Zkusila jsi hodně dalších dílků?“ otázal se prudce.

„Ne. Tak jsem to nemyslela.“

„Cos tím tedy mínila?“

„Myslím, že hodně lidí hledá své spřízněné duše a spoléhá se na mlhavé pocity, a přitom by měli chodit s metrem a hledat někoho, kdo by k nim dobře pasoval, někoho, kdo jim dodá pocit klidu a bezpečí.“

„Mluvíš nesmysly. Spi,“ poručil jí.

„Tak sem dej aspoň ruku, ať můžu cítit, že jsi blízko mě,“ požádala ho se zívnutím. Zamračil se, ale rychle se přisunul blíž a hladil ji rukou po paži, dokud se její dech neustálil a on věděl, že znovu usnula.

Až teď, když se jeho přání splnilo a ona zůstala celou noc na své straně postele, mu došlo, jak moc ho její blízkost uklidňovala. Převrátil se a sledoval její spící siluetu. Spala neklidně, házela sebou a převalovala se. Uvažoval, že se posune blíž a vezme ji do náruče, ale byl nervózní z obavy, že by ji mohl probudit. Nechtěl ji vyděsit. Usnul o mnoho hodin později, pronásledován sny, ve kterých přišli muži a potají mu ji během noci ukradli.

Příští ráno se vzbudil unavený a plný úzkosti, ale rozhodnutý uvařit pro oba trochu Bezesného spánku. Nemohl čekat, že se k ní bude chovat pozorně, o láskyplných projevech ani nemluvě, když nebude spát víc než tři hodiny denně.

„Obvykle snídáme tady, spolu,“ řekl jí, když zahlédl, jak směřuje ke dveřím.

„Aha,“ řekla. Znělo to zklamaně. Posadila se k malému stolku v rohu místnosti a čekala, zatímco on ťukal hůlkou. Objevily se toasty, marmeláda, čerstvé ovoce a čaj. Držel konvici nad jejím šálkem a čekal na její reakci.

„Ano, děkuji,“ zamumlala předtím, než si vzala pomeranč a toast. Jedli tiše; jedinými zvuky bylo skřípání nožů roztírajících marmeládu a lehké cinkání hrnečků o talířky.

„Hm, a co mám dnes dělat?“ zeptala se a konečně tím přerušila ticho.

„Nevím,“ odpověděl.

„Co dělám normálně?“

„Jsi bystrozorka.“

„Aha.“ Následovala další dlouhá pauza, během které stihl vyprázdnit svůj šálek čaje.

„Myslím, že bys možná mohla zkusit navštívit Weasleyovi. Molly ti může pomoct dohonit těch posledních deset let a zvedne ti to náladu. Vždycky se z Doupěte vracíš domů nechutně šťastná.“

„Navštěvuji je často?“ zeptala se.

„Podle mého názoru příliš často a podle tebe příliš málo.“

„Aha,“ řekla tiše. Sledovala pozorně svůj pomeranč a hledala slova. „Co budete dnes dělat vy?“

„Dopoledne učím a odpoledne půjdu do tvé kanceláře na Ministerstvu kouzel. Možná, že nás něco v tvé dokumentaci nebo v tvém kalendáři dovede k těm, kteří ti to udělali.“

„Opravdu si myslíte, že je dokážete najít?“

„Nepřestanu, dokud se mi to nepodaří,“ procedil mezi zuby. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

„Uvidíme se večer u jídla,“ řekl o pár minut později, když dojedl svůj toast. Vstal a zlehka ji políbil na temeno.

Vzhlédla k němu a zeptala se: „Ve Velké síni?“

„Ve Velké síni, ledaže tě Molly bude chtít mermomocí udržet v Doupěti, což pravděpodobně bude. V tom případě se sejdeme před spaním tady.“ Usmála se na něj unaveně a on věděl, že hrát jeho ženu ji stojí veškerou její nebelvírskou odvahu, dokonce i jen během snídaně. Mysli studentky šestého ročníku se ranní povídání o jejich denních plánech a polibek na rozloučenou musely zdát hodně nezvyklé. Ale když se o to mohla pokusit ona, pak mohl i on, připomněl si. Měl mnohem více v sázce.

Ve spěchu odučil své hodiny a hned po obědě se hnal před bránu. Přemístil se do Londýna a protlačil se skrz dav ke vchodu pro návštěvníky ministerstva. Byl překvapen, že ho ve vestibulu čekal Artur Weasley.

„Brumbál mi řekl, že se tu dnes možná zastavíte. Napadlo mě, že bych mohl sejít dolů a podívat se, jestli bych vám nemohl být užitečný,“ nabídl se. Severus přikývl. Ředitel věděl, že by nikdy nikoho nepožádal o pomoc, ale jako obvykle zajistil, aby mu někdo pomohl.

„Chtěl jsem projít její stůl a písemnosti a podívat se, jestli tam není něco, co by nás dovedlo k těm, kteří jí to udělali.“

„Dobře, pak půjdeme tudy,“ přikývl Artur a nasměroval ho k výtahu.

Vstoupili do přeplněného výtahu a Severus zůstal stát v kamenném tichu. Když se posunuli dozadu, pokoušel se nedýchat, protože dovnitř nastoupil starší kouzelník, silně páchnoucí česnekem.

„To je Richardson,“ zašeptal Artur, když zavánějící muž konečně ve třetím patře vystoupil. „Právě se vrátil z tažení proti upírům v Estonsku.“

„To vysvětluje tu vůni,“ řekl Severus, který si nikoli poprvé přál, aby jeho nos nebyl tak dlouhý nebo tak citlivý. Alespoň že na ministerstvu přešli od sov k papírovým vlaštovkám.

„Tak jsme tu,“ řekl Artur, když se konečně vynořili v pátém poschodí. „Hermionin stůl je tímhle směrem. Vím to, protože pokud byla v kanceláři, chodili jsme spolu každou středu na oběd.“

„To jsem nevěděl,“ řekl. Nikdy se nezmínila, že chodí na obědy s panem Weasleyem. Překvapilo ho, proč mu to nikdy neřekla; pravděpodobně si myslela, že by ho to nezajímalo. To pomyšlení v něm náhle vyvolalo pocit smutku.

„Je nedocenitelný zdroj informací, pokud jde o mudly. Většina těch, kteří se narodí jako mudlové, se buď vrací do mudlovského světa, nebo s ním úplně zpřetrhají vazby. Mezinárodní zákon o utajení to dělá ještě těžší, ale jak víte, Hermiona udržovala styk nejen se svou rodinou, ale i s několika přáteli ze svého okolí.“

Severus si povzdechl: „Naše apartmá je jenom náznak – ale kdybych ho vyměnil za byt nebo podnájem, bude díky ní přecpaný mudlovskými výtvory.“

„Slíbila, že mi příště vysvětlí, jak funguje počítovač,“ řekl Artur a zastavil se před jedním ze stolů. Severus okamžitě poznal, že patří Hermioně. Vedle map a zpráv o případech visela jediná jeho fotografie, kterou jí kdy dovolil udělat, snímek z jejich svatebního dne.

„Myslím, že se tomu říká počítač,“ zamumlal. „Děkuji vám, že jste mi ukázal její stůl. Jestli něco najdu, řeknu vám o tom.“ Byl to vyhazov, ale doufal, že zdvořilý.

„Nechám vás tady,“ řekl Artur. „Doufám, že najdete něco, co nás dovede k těm, co jí to udělali.“

„Já také,“ přikývl.

„Kdybych přišel o Molly… nevím, co bych dělal. Nemyslím, že bych to přežil,“ povzdechl si Artur spíš sám k sobě a poté odešel. Severus vydechl úlevou a začal s hledáním. Probíral se jejími spisy, rozhodl se projít všechny případy, na kterých právě pracovala, stejně jako všechny spisy týkající se zločinců, kteří byli v poslední době propuštěni z Azkabanu. Pátral v papírech na jejím stole. Vypadalo to, že i když se je snažila uspořádat s pomocí malých lepících lístečků s poznámkami a krabic na archivaci jednotlivých případů, byly dokumenty rozházené všude kolem. Nakonec našel její kalendář a nalistoval týden, kdy zmizela.

„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!“ zavřeštěl na něj. K minulým Vánocům mu koupila taky jeden z takových otravných plánovačů. Vydržel s ním dva dny, což byl podle jeho názoru podivuhodný výkon, potom na něj použil umlčovací kouzlo.

Nebylo toho tam moc; poznámka o obědě s Potterem a Weasleyem U tří košťat a schůzka s jejím šéfem o novém případu, ale to bylo všechno. Podíval se na týden předtím.

M spatřen v Londýně? bylo napsáno jejím oblým rukopisem tři dny předtím, než zmizela. Kdo je M? Bude muset projít její případy a najít, jestli jméno některého z podezřelých nezačíná na písmeno M. Nebo to možná bylo něco, na čem pracovala bokem? Měla sklony přibírat si další práci, nenáviděla nečinnost. Nebylo to moc, ale byl to začátek.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autorky:

Myšlenka, že spříznění duší závisí na tom, jak přesně k sobě lidé pasují (stačí jeden milimetr mimo a partnerský vztah nikdy nevznikne), pochází z knihy Nicka Horbyho „Jak být dobrý“. Jakmile skončíte se čtením tohohle, měli byste běžet a tu knihu si přečíst, ale samozřejmě až poté, co mi tu necháte komentáře.

kapitola třetí