Na sovích křídlech

Za betaread opět z celého sovího srdíčka děkuji mojí Calwen

Několik dní poté zamířili Severus a Hermiona opět do sirotčince. Tentokrát se s vrchní vychovatelkou setkali na dvorku. Kráčela skrz houf dětí, který se před ní rozestupoval jako Rudé moře.

„Hovořila jsem s Narcisou Malfoyovou a vy nejste její přátelé,“ vyprskla, když k nim došla. Tvářila se nasupeně a prsty pevně svírala hůlku. Severuse téměř rozesmála myšlenka, že chce zaútočit na bývalého Smrtijeda a bystrozorku. I kdyby si s ní oni dva neporadili, tak dav dětí by jim určitě rád pomohl.

„To přesně ne, ale to neznamená, že my nemůžeme být přátelé, paní Dobrotivá,“ řekl.

„Co tím míníte?“ zeptala se Dobrotivá a po zarudlé tváři se jí rozlil zmatený výraz.

„Míním tím, že vy máte informace, které chceme my, a my máme zlato, které chcete vy,“ řekla Hermiona a s úsměvem se obrátila na Severuse.

„Velmi správně, drahá,“ přikývl a poté se otočil k madam Dobrotivé. „Můžeme jít dál a rozumně si o tom promluvit?“ Když zamířil s hlavní vychovatelkou dovnitř, Hermiona je následovala. 

„O kolik zlata jde?“ zeptala se paní Dobrotivá, jakmile vešli po schodech do budovy.

„Prosím, nepoužívejme tak vulgární termíny, dokud se nedostaneme k detailům,“ řekl Severus hladce.

„Dobře, dobře,“ souhlasila. Vypadala o něco méně rozzlobená, než když předtím zuřila venku. Nepochybně kalkulovala, kolik peněz by mohla získat za informace, které má.

„Připravím nám trochu čaje a můžeme si o tom pohovořit,“ řekl Severus, když vstoupili do kanceláře. Zatímco Hermiona nezávazně klábosila o nějakém dítěti, Severus nalil čaj a přidal Dobrotivé do hrnku pár kapek veritaséra.

„A teď k naší záležitosti,“ podotkl a podal oběma ženám čaj. Hermiona se napila. Dobrotivá se odmlčela a těkala očima ze Severuse na Hermionu a zpět.

„Proč hledáte Draca Malfoye?“ zeptala se.

„Není tajemství, že Hermiona ztratila paměť. Myslíme si, že s tím má Malfoy něco společného,“ vysvětlil Severus a zlehka usrkl ze svého hrnku. Dobrotivá pozvedla ten svůj ke rtům.

„Mohu vám pomoct,“ řekla a její ústa se dotkla hrnku. Usrkla a pak ho znovu položila.

„Ovšemže můžete, paní Dobrotivá,“ řekl Severus a sledoval, jak se jí zamlžují oči.

„Kde je Draco Malfoy?“ zeptala se Hermiona.

„Nevím,“ odpověděla Dobrotivá monotónním hlasem

„Ale pomáháte mu?“

„Ano.“

„Jak?“

„Narcisa mi posílá peníze a já pak část dávám panu Mahoneyovi. Zajistí, že Draco ty peníze dostane.“

„Poté, co si urve něco pro sebe,“ dodal zachmuřeně Severus.

„Ano.“

„Jak se můžeme spojit s tím panem Mahoneyem?“ zeptala se Hermiona.

„Chodí ve Varšavě na oběd k Ohnivému drakovi.“

„Když jsem ho tu minulý týden viděla, sledovala jsem ho do Varšavy,“ podotkla Hermiona.

„Pokud je chytrý, mohl by se načas zbavit všech svých oblíbených zvyků, ale i tak budeme mít pro Pottera nějaký tip na sledování,“ řekl Severus. Hermiona pokývala souhlasně hlavou.

„Myslím, že účinek už pomíjí,“ dodala při pohledu na Dobrotivou. Vyšlo to akorát.

„Nedám vám žádné informace, dokud se nedomluvíme na cifře,“ namítla vychovatelka. Severus se zlomyslně ušklíbl.

„Zapomeňte,“ mávl hůlkou. „Děkujeme za váš čas, paní Dobrotivá. Hermiona zde coby dobrovolník pobývala velmi ráda, ale už tu dále nemůže pracovat.“

„To je ale škoda,“ odpověděla Dobrotivá poněkud zmateně. „Budeme ji tu postrádat.“

„Jsem si jistý, že budete,“ řekl. Hermiona se ušklíbla a poté opustili kancelář. Její úsměv ale netrval dlouho.

„Byl to dobrý nápad?“ zeptala se, když kráčeli dolů k bráně.

„Máme informace, které jsme chtěli, ne?“

„Měla jsem na mysli to paměťové kouzlo. Myslím, že mohou fungovat strašně špatně. Mně se to stalo. Co když si nebude pamatovat, kdo je?“

„Bude v pořádku, Hermiono,“ řekl, trochu zklamaný tím, že přirovnává jeho kouzelnické schopnosti k někomu, kdo jí způsobil tohle trápení.

„Jen jsem si říkala...“

„A já říkám, že bychom měli předat ty informace tvému kamarádovu Potterovi. Čím dřív, tím lépe.“

„Ano, taky si to myslím,“ řekla. Ale byla potichu celou dobu, co pobývali na ministerstvu. Ani zastávka u jejího pracovního stolu s ní nehnula. Severus věděl, co by ji mohlo potěšit – návštěva v Krucáncích a kaňourech.

Vyhlídka na návštěvu oblíbeného obchodu způsobila, že se Hermionina tvář rozzářila a paměťové kouzlo použité na Estrildu Dobrotivou bylo zapomenuto. Severus nesnášel nakupování na Příčné ulici a dal by přednost přemístění nebo odletaxování rovnou zpátky do Bradavic, ale pokud tím dokázal udělat Hermionu šťastnější, pak byl ochoten to podstoupit.

„Nedávno jsem si všechno objednala přes sovy. Ale nic se nevyrovná odpoledni strávenému ve skutečném knihkupectví. A Krucánky a kaňoury jsou také mnohem lepší než ten výklenek ve zdi v Prasinkách,“ štěbetala během procházení po Příčné ulici. Když vstoupili do obchodu, zhluboka se nadechla. „Miluju vůni knih,“ řekla.

„Jednou jsem ti vyrobil parfém, který voněl jako knihy,“ sdělil jí.

„Opravdu?“

„Ne. Myslíš, že když tě objímám, toužím cítit zaprášený pergamen?“ namítl ostře, protože už se k nim začínaly obracet pohledy ostatních zákazníků. Dlouhým krokem zamířil do oddělení lektvarů a začal důkladně zkoumat police. Hermiona si pro sebe cosi tiše zamumlala, stoupla si vedle něj a začetla se do textu Zmenšovacího lektvaru.

V knize, kterou držel, nebylo nic, co by teď nutně potřeboval, ale poznamenal si její název pro pozdější prozkoumání. Vrátil ji na místo a zjistil, že Hermiona se přesunala jinam. Obchod se začínal zaplňovat víc a víc. Sobota vždy bývala nákupní dnem, ale Severus opovrhoval tím, že by si měl razit cestu davem. Prozkoumal místnost a spatřil Hermionu na druhé straně, jak si prohlíží románové novinky. Vzhlédla a zachytila jeho pohled. Naznačil jí gestem, aby se vrátila zpět k němu. Chtěl odejít, protože tlak lidí změnil obvykle příjemné knihkupectví v Severusovo soukromé peklo.

Usmála se a zavrtěla hlavou. Teď, když byla v obchodě, věděl, že nebude snadné ji odtud dostat. Ponořil se do davu, přičemž cestou zamumlal směrem k postaršímu čaroději neupřímnou omluvu za to, že mu vyrazil z ruky knihy. Když ale došel do oddělení beletrie, Hermiona byla pryč.

Rozhlédl se a uviděl ji u kuchařek. Držela knihu, na jejíž titulní straně kyprý kouzelník porcoval zeleninu, ale nečetla ji. Vykukovala přes okraj knihy a pozorovala ho. Jakmile zamířil jejím směrem, odložila knihu stranou a znovu se přesunula.

Tak ona si chce hrát na kočku a na myš? Obchod byl plný hemžících se zákazníků, takže by si nikdo neměl všimnout dvou lidí nenápadně honících jeden druhého. Jestli to má znamenat, že s ním otevřeně flirtuje, byl svolný odhodit stranou malý kousek osobní důstojnosti (i když opravdu jen velmi malý). Doufal, že ví, do čeho se to pustila. Nebyl celé ty roky špehem pro ni za nic. Ještě pár minut ji pronásledoval a s uspokojením zaznamenal, že poletuje z oddělení do oddělení. Ale poté, co mu unikla mezi cestopisy, změnil pravidla hry. Vytáhl knihu o egyptských pyramidách, ledabyle se probíral stránkami a při tom ji pozoroval. Splynul se skupinou zahraničních čarodějů a poté se přesunul do tmavého rohu místnosti.

Netrvalo dlouho a zaslechl, že se přibližuje. Rychle se otočil, uchopil ji za předloktí a strhl ji stranou zvědavých očí.

„Vyhrála jsem,“ zašeptala.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já jsem vyhrál.“

„Ty jsi vyhrál?“

„Jistě. Nevíš, že nejlepší lovci nechají svoji kořist dojít až k nim?“ řekl s ďábelským úsměvem. Polekaná zjištěním, že svou malou hru prohrála, se rozhořčeně nafoukla.

„Takže já jsem kořist? Dobře. Takže teď, když jsi mě chytil, přibiješ si moji hlavu na zeď?“

„Myslím, že tě spíš sežeru,“ odpověděl a přejel pohledem od jejích očí dolů k ústům. Zaznamenal, že se zajíkla a zrudla.

„Myslím, že-že by se mi to mohlo líbit,“ vykoktala váhavě. Přikročil blíž a jeho oči se vpily do jejích. Prolínaly se v nich nervozita, očekávání a touha.

„Bude,“ slíbil.

„S dovolením, s dovolením,“ ozval se vedle nich pisklavý hlas a nemilosrdně je vrátil zpět ke skutečnosti, že jsou stále v knihkupectví.

„Cože?“ zasyčel, naklonil se stranou a uviděl malou buclatou čarodějku, která na ně zírala.

„Stojíte mi v cestě,“ obořila se na ně. „Hledám Mé kouzelné já.“ Severus ji probodl pohledem. Vrátila mu ho.

„Myslím, že jsem připravená k odchodu,“ řekla Hermiona a zamířila ven. Severus střelil po té staré babizně posledním vražedným pohledem a vydal se za svojí ženou. Vedl ji davem s rukou položenou na jejích zádech, dokud nedorazili k pokladně. Cesta se kroutila kolem dokola jedné z polic s knihami a připomínala tím Severusovi, proč si obvykle nechá posílat většinu věcí po sovách. Hermiona k němu vzhlédla, usmála se a pokrčila rameny.

„Můžeme se sem vrátit jindy,“ navrhla.

Překvapeně pozvedl obočí: „Jsi si jistá?“

„Ano. Vlastně jsem nenašla nic, co bych musela mít právě teď. A to, co jsem si objednala, by beztak mělo přijít soví poštou tento týden. Ale ještě potřebuji pár nových hábitů, pokud by ti nevadilo zastavit se i tam.“

„V pořádku,“ řekl, potěšený tím, že je konečně venku z přecpaného obchodu. Zároveň byl ale stále naštvaný na to, že jejich společná chvilka byla tak násilně přerušena. Otevřel Hermioně dveře ven na ulici. „Potřebuji si zajít do lékárny a ty běž k madam Malkinové. Potloukat se kolem, až budeš rozjímat nad délkou hábitu, to by byla moje smrt.“

„Sejdeme se u Děravého kotle,“ zakončila debatu, obrátila se a zamířila do krejčovství.

Celou dobu strávil Severus v lékárně pečlivým vybíráním a přebíráním přísad. Poté, co se s čarodějkou dohodl na cenách, vydal se směrem k Děravému kotli, aby našel Hermionu. Zabočil za roh a v tom to uviděl.

Percy Weasley tisknul jeho ženu ke zdi.

„ŘEKL JSEM, ABYS SE DRŽEL OD MÉ ŽENY DÁL,“ zaječel a odhodil svůj nákup. Cítil, jak ho opouští veškeré sebeovládání. Nepamatoval si, že tasil hůlku, ale jasně si uvědomil, jak mu vylétla z ruky, když někdo vykřikl „Expelliarmus!“ Ale ani to ho nezastavilo. Pozvedl pěst a cítil, jak se jeho ruka setkala s Weasleyho nosem. Rozpřáhl se, aby ho udeřil znovu, ale Hermiona přiskočila a táhla ho pryč.

„Severusi, ne!“

„Ty BASTARDE!“ ječel Percy a svíral si nos, ze kterého mu tryskala krev.

„Zabiju ho,“ vrčel Severus.

„A půjdeš do Azkabanu a necháš mě tu samotnou,“ šeptala zoufale, když se snažil vytrhnout z jejího držení.

„Za tohle tě donutím zaplatit, ty umaštěný mizero. Jsem pracovník ministerstva... a právě jsem byl napadený přímo uprostřed ulice. Viděli jste to, že?“ otázal se malého davu, který se na místě začal shromažďovat.

„Kde jsi byl dvacátého třetího září?“ zařval Severus do nepřetržitého kňučení toho hlupáka.

„Nemyslíš si, že s tím má něco společného, že ne?“ zeptala se se svraštěným obočím Hermiona, ale sevření neuvolnila. Severus neodpověděl, jen si ji přitáhl do náruče; byla to jediná věc, která ho znemožňovala roztrhnout Weasleyho vedví.

„Nemusím ti odpovídat!“ křičel na něj Percy.

Hermiona zaškemrala: „Pojďme pryč, Severusi. Prosím.“

„Udělám ti mnohem víc, než že ti budu pokládat otázky, ty arogantní hajzle!“ zařval Severus.

„Nebojím se tě!“

„Pak jsi ještě větší blázen, než jsem si myslel,“ vyprskl Severus.

„Prosím, pojď pryč.“ Ještě chvíli se jí snažil vytrhnout, ale nakonec povolil a nechal Hermionu, aby ho odvedla pryč.

„Na co tak zíráte?“ tázal se sarkasticky, když se prodírali davem. Už přicházeli k Děravému kotli, když si uvědomil, že mu chybí hůlku. Ten zrzavý idiot měl stále jeho...

„Moje hůlka!“

„Je tady,“ uklidnila ho Hermiona a podala mu důvěrně známé ebenové dřevo.

„Jak to, že ji máš ty? Ty jsi...?“

„Bála jsem se, že mu ublížíš,“ odpověděla.

„Ty sis dělala starosti o něj?“ procedil skrz zuby a křečovitě sevřel hůlku.

„Dělala jsem si starosti, že by tě mohli odvléct do Azkabanu za vraždu,“ vysvětlovala podrážděně.

„Co ti chtěl?“ začal se dožadovat vysvětlení. Vkročili do krbu, ale dřív než mohla odpovědět, hodil do něj letaxový prášek a vykřikl cíl jejich cesty.

„Pořád to samé. Řekla jsem mu, ať si dá odchod, nebo jsem se k tomu aspoň chystala, než jsi do toho vpadnul,“ pokračovala, když dorazili do sklepení. „Teď se posaď, uklidni se a odpočívej,“ nařídila mu.

Posadil se. Stále to v něm vřelo, a když si znovu vybavil uplynulé odpoledne, viděl rudě. Jestli se ten potměšilý a slizký kokot snažil Hermionu přesvědčit, aby milovala jeho a ne Severuse, dokonce i po tom, co mu vyhrožoval vraždou, kdo pak mohl říct, že nemá žaludek i na to vymazat jí paměť, aby dostal to, co chce? Ale nezávisle na tom, jak moc ho chtěl zabít, Hermiona měla pravdu. Kdyby to udělal, šel by do vězení a ji tu nechal samotnou.

„Na, přinesla jsem ti trochu mátového čaje,“ řekla po návratu do pokoje a položila mu hrnek na stolek vedle křesla. Něco zabručel, ale nezvedl zrak od ohně. Čekal, že ji uslyší odcházet, možná směrem do ložnice, možná ke druhému křeslu, ale zůstala stát vedle něj.

„Jsi si jistý, že je všechno v pořádku?“ zeptala se opatrně. Natáhl ruku, uchopil ji za zápětí a bez dlouhých řečí si ji posadil na klín.

„Ne, nic není v pořádku,“ zavrčel. Jak se tak mohla ptát? Pořád si nevzpomínala, že se vzali, Percy Weasley se mu ji znovu pokusil ukrást, možná bude čelit obvinění, že ho napadl na ulici, a ona chtěla vědět, jestli je v pohodě? Už hezky dlouho nebyl v pohodě. Chtěl zpátky svůj starý život, ve kterém bylo všechno na svém místě. Nedal jí šanci zareagovat, divoce ji políbil a vložil do toho veškerý pocit marnosti. Pak se odtáhl, aby se mohla nadechnout.

„Nechvátej,“ napomenula ho, zavřela oči a opřela si hlavu o jeho hruď.

„Nechci, aby se ten ničemný hlupák ještě někdy objevil poblíž,“ zamručel. Prsty ho hladila po obličeji, přejížděla mu po lícních kostech, nose a pak i po linii rtů. Její ústa brzy následovala doteky a na tváři ho zašimraly její řasy. Zatímco ho škádlila svou něhou, ani se nepohnul.

„Já vím,“ řekla a do koutku úst mu vtiskla jemný polibek. „Taky už nikdy nechci být poblíž něj,“ dodala a konečně ho políbila naplno. Kde byl jeho polibek hrubý a žádostivý, byl ten její jemný a uklidňující. Spolu s ujištěním, že Hermiona nechce Percyho ani vidět, se utišil i netvor v jeho hrudi, aspoň prozatím.

Odtáhla se a položila mu hlavu na rameno. Objal ji a přisunul si ji blíž, přičemž zalitoval, že k ní byl ze začátku tak hrubý. Zasloužila si něco lepšího, ale on byl šťastný, že se nesnažila uniknout z toho křehkého stavu jejich znovu budovaného vztahu. Ale měl vědět lépe, že teď už se chová srdečněji než dřív.

„Jak to děláš?“ zeptal se.

„Co?“

„Víš přesně, co máš dělat, abys mě uklidnila?“

„Myslím, že to je tím čajem,“ odpověděla.

„Já jsem ho nepil. Dneska bych to viděl na něco silnějšího.“

„Hm, tak to pravděpodobně bude ženský instinkt.“

„Není to proto, že si na to vzpomínáš?“, otázal se s nadějí.

Potřásla hlavou: „Přála bych si to, ale ne.“

„Ani malý kousek vzpomínky?“

„Ne, nic. Řekni mi víc o tom, co se stalo po soudu,“ navrhla. Všiml si, že změnila téma hovoru, ale přikývl a začal vyprávět.

Hermionina představa oslavy zahrnovala pár skleniček u Děravého kotle. Nicméně krátce na to ti, kteří byli zklamaní rozhodnutím Starostolce nechat Severuse jít a kteří si troufli mu to se stoupající hladinou vypitého alkoholu sdělit, způsobili, že oba osamělí oslavenci zamířili zpátky do jeho bytu v Bradavicích. 

„Bude mi to tu chybět,“ řekla Hermiona a pateticky mávla kolem sebe rukama. Severus doufal, že se sem vrátí sám, ale dívka nezaznamenala jeho náznaky a po tom všem, co pro něj udělala, by měl projevit aspoň trochu vděčnosti a nevyhazovat ji. Alespoň tak nějak si to namlouval. 

Procházela se po místnosti a zastavila se u polic s knihami. „Vaše knihovna je poloprázdná, Snape,“ poznamenala. 

„Naštěstí je školní knihovna jen pár kroků odtud,“ řekl a připojil se k ní.

„Tři patra nejsou ´pár kroků´,“ namítla. Nijak na to nereagoval. Nežil v knihovně jako ona. Pokud někde žil, byla to jeho laboratoř. 

„Nikdy bych si nemyslela, že jste takový romantik,“ zamumlala a pohlédla na něj rozzářenýma očima. Neměl tušení, o čem to mluví. Některé z těch knih tu zůstaly po předchozím řediteli Zmijozelu, ale na divení mu nezbyl čas, protože v příštím okamžiku přitiskla svoje rty na jeho.

„Co to děláte?“ zasyčel, uchopil ji za ruce a odstrčil ji ke knihovně. 

„Po-políbila jsem vás.“ 

„Proč?“ dožadoval se vysvětlení. „Tak jste mě ponížila. Vrátíte se zpátky ke svým pitomým přátelům a budete jim vyprávět, jak jsem příšerný? Budete se posmívat ubohému proklatému profesorovi, že ho svedla bývalá studentka?“ vyprskl na ni, až jí drobná sprška slin přistála na nose.

„Ne, to ne! To bych nikdy neudělala,“ protestovala a snažila se vzepřít jeho držení. „Prosím, to bolí.“ 

„Nejdřív mi to vysvětlete.“ 

„Já-já jsem vás chtěla políbit, to je všechno. Chtěla jsem vás políbit už nějakou dobu. Neodstrkoval jste mě, tak jsem myslela...“ koktala. 

„Nedělal jsem nic jiného, než že jsem vás odstrkoval, vy pitomá holko, ale vy jste to nechápala!“ Vyhnula se jeho pohledu a sklopila oči k zemi, ale stejně si stihl všimnout, že jsou plné slz. 

„Omlouvám se. U-už vás nebudu víckrát obtěžovat a nechám vás o samotě.“ 

„Podívejte se na mě,“ nařídil jí. Zvedla hlavu. Nemusel se dívat dlouho, aby pochopil, že říká pravdu. Přitažlivost a respekt, které k němu cítila, se pomalu rozvinuly v něco víc a bolest, kterou jí způsobil svým krutým odmítnutím, byla očividná. Bylo to tak jasné, že ani nepotřeboval použít Legilimens. „A co když nechci, abys mě nechala o samotě?“ otázal se měkce. V jejích očích probleskla nečekaná naděje.

„A myslíš to vážně?“ zeptala se ještě pro jistotu. Přikývl a povolil sevření, ve kterém ji držel. „Pak bys měl políbit ty mě.“ 

A tak to udělal. 

„To muselo být těžké,“ řekla, když skončil s vyprávěním.

„Samozřejmě, že bylo.“

„Mám na mysli to, že tě líbá krásná, mladá a inteligentní dívka, a ty si stěžuješ.“

„Vynechala jsi protivná,“ zabručel.

„Aspoň jsi konečně uznal logiku věci,“ řekla se zachichotáním.

„Logika s tím neměla nic společného,“ namítl a letmo ji políbil na tvář.

„Ne, předpokládám, že ne.“ Políbila ho na ústa. „Půjdu si číst do postele,“ řekla a odtáhla se.

„Přijdu za tebou později.“ Přikývla a zamířila směrem k ložnici.

***

Když vešel do ložnice, očekával, že Hermiona bude ležet v posteli a spát, ale stála ve spodním prádle před zrcadlem a prohlížela si velkou jizvu, která se jí táhla přes břicho.

„To je z války,“ řekl tiše a přistoupil k ní. Překvapeně vzhlédla a natáhla se po svém hábitu, ale zastavil ji dřív, než si ho mohla obléknout.

„Ne,“ řekl, vzal jí ho z rukou a položil stranou. Stoupl si za ni před zrcadlo a svýma černýma očima se vpil do těch jejích hnědých v odraze. Opatrně ji objal, přičemž rukama přejížděl po jizvě. Trochu ztuhla, ale nic nenamítala.

„Dolohovovi se tě nepovedlo zabít ani napodruhé,“ zašeptal. Severus si pamatoval okamžik, kdy uviděl, jak se chytila za bok. Ten bastard by možná uspěl nebýt toho, že Longbottom po něm mrskl vhodné kouzlo, čímž odvedl Smrtijedovu pozornost od činnosti, kterou začal. Pamatoval si, jak byla Hermiona nesvá, když mu jizvu poprvé ukázala. Snažil se ji znovu ujistit, že ji stále považuje za nejkrásnější ženu na světě.

„Je to důkaz tvé síly,“ řekl jí, zatímco spolu leželi na pohovce. Byl by jí líbal, až by na všechno zapomněla, jenže zadržela jeho ruku, která mířila dolů ve snaze sundat jí svetr. 

„A tady vzadu máš památku na Luciuse Malfoye.“ Přesunul ruku na její záda, kopíroval přitom klikatou linii, která běžela paralelně s její páteří. Při tom doteku mu naskočila husí kůže, ale ona se dívala jinam. „Měla jsi i další, ale ty od té doby zmizely – což je jedna z výhod soužití se schopným výrobcem lektvarů.“ Troufnul si se při tom ušklíbnout a ona se plaše usmála na oplátku.

„Ale tuhle,“ sehnul se a položil jí ruku na levé koleno, „tu sis způsobila už v dětství. Spadla jsi z...“

„Ze stromu,“ zašeptala spolu s ním. Uctivě políbil vnitřek jejího kolena a pak se znovu zvedl, putoval prsty po jejích stehnech, přes zadeček a skončil na ramenou.

„A další je tady,“ řekl a palcem obkroužil malé podlouhlé znamení na jejím pravém rameni. „Mateřské znaménko.“ Potlačila zahihňání, když přejel dolů a políbil ji tam. To mu něco připomnělo.

„A tady jsi hodně lechtivá,“ šťouchnul ji do žeber, až vyjekla. Snažila se mu vykroutit, ale držel ji pevně za paže.

„A tady taky,“ přitiskl se k jejímu krku.

„Přestaň! Přestaň, prosím!“ vykřikla a rozesmála se zároveň. Přestal ji škádlit a položil jí hlavu na rameno, odkud se zadíval na její obraz v zrcadle. Byla nádherná.

„Vypadám úplně jinak, než si pamatuju,“ řekla.

„Jsi žena, Hermino. Máš ženské boky.“ Pro potvrzení svých slov jí přejel rukama nahoru a dolů po bocích.

„Máš ženská ňadra,“ pokračoval a ruce provázely slova. Když se jí tam dotknul, uniklo jí z úst lehké zajíknutí. Otočila se v jeho objetí ve snaze ho políbit.  Byla nejistá, ale vnímavá žena, která pochybovala o své sexualitě a o síle, kterou nad ním měla. Vpil se do jejího polibku, ale líbal ji láskyplně a jemně. Trhnul sebou, když ucítil její ruce, které zatápaly po knoflících na jeho límečku.

„Chceš mě zastavit? Je to to, co chceš?“ zeptal se a odtáhl se, aby mohl číst v jejím obličeji. Tvář měla zardělou a rty byly rudé a naběhlé.

„Ne... ano. Na co se ptáš?“ řekla a opřela si hlavu o jeho hruď.

„Nechci na tebe tlačit, Hermiono. Jsi si jistá, že to chceš?“

„Nevím, co chci. Nevím už nic. Mám v hrudi obrovskou tíhu, tlačí mě a já mám pocit, jako bych se topila. Ale když tě líbám, změní se to, a já mám pocit, jako bych létala v balóně a můžu zapomenout. Můžu zapomenout, že jsem zapomněla.“

„Pomíchala jsi metafory,“ ušklíbl se. Plácla ho po rameni.

„Nemluv a polib mě.“ Neodporoval. Postrádal ji, postrádal její doteky a její teplo, ten pocit klidu a jistoty, že k němu patří.

Zatímco rozepínala jeho knoflíky, zasypával ji jemnými polibky. Svíral ji v náručí a rukama bloudil po její hedvábné kůži. Prsty se lehce dotýkala jeho hrudi a líbala každý kousek právě odhalené pokožky. Bylo to tak dlouho a on se bál, že takováhle chvíle už nikdy nenastane, že ji nikdy nebude znovu držet v náručí, že se ho nikdy nebude znovu takhle dotýkat. Ale teď to bylo tady. Byl si dvojnásob vědom každého jejich vzájemného kontaktu, každý sebemenší dotyk jiskřil a zažehával oheň. Dráždila ho až k nevědomí.

„Taky máš jizvy,“ řekla o několik minut později, když mu stáhla vnější hábit a košili. Přejela po klikaté linii a vážně na něj pohlédla. Přikývl, uchopil ji za ruku a vtiskl na ni polibek.

„Na počítání je jich moc.“

„Nevzpomínám si. Mrzí mě to, ale nevzpomínám si,“ zašeptala zoufale.

„Můžu tě to učit znovu. Tady,“ vzal její ruku a položil ji na jizvu, která se táhla přes hrudník. „To je z bojů s Potterem a Blackem.“ Palcem přejela po zvrásněné kůži, až zatajil dech. Jejich oči se znovu setkaly. „A tuhle mám od Luciuse Malfoye ze závěrečné bitvy.“ Ukazoval jí i mnoho dalších, dokud to nebylo víc, než mohl snést. Znovu ji políbil na ústa, jeho potřeba začala překonávat něhu. Chtěl se vyhnout tomu, aby na ni příliš tlačil, ale vracela mu polibek se stejnou horlivostí a její jazyk mu vycházel smyslně vstříc.

Přesunuli se k posteli, kde ji strhl na sebe. Seděla obkročmo na něm, hladila ho rukama po těle a svými ústy ho lehce kousala do krku. Sevřel její stehna a prsty přejížděl v malých kroužcích výš a výš. Nadzvedla se, aby měl lepší přístup, ale ten malý pohyb způsobil, že se téměř přestal ovládat.

„Jsi si jistá?“ zeptal se znovu. Nechtěl, aby to sladké mučení skončilo, ale pokud šlo o to, aby mu důvěřovala, tak mohl ještě chvíli počkat.

„Potřebuju to. Potřebuju tebe,“ zašeptala a její dech ho hřál na uchu ještě dřív, než ho jemně kousla do lalůčku. Zabručel v odpověď, a překulil je, takže ležela pod ním. Překvapeně vyjekla, ale oči prozrazovaly její vnitřní nejistotu.

„Miluju tě,“ řekl.

„Já vím,“ odpověděla, objala ho a vtiskla mu na rty hluboký polibek. Soustředil se na to, aby jí ukázal, jak moc ji miluje. Nepamatovala si poslední sedm let a on se chtěl ujistit, že to pro ni bude noc, na kterou nikdy nezapomene.

Zbožňoval její tělo. Líbal ji podél celé paže, přičemž zvláštní pozornost věnovat citlivé pokožce v ohybu lokte. Přejížděl jí po linii dlaně a zkoumal jednotlivé prsty. Hladil obě ňadra, obdivoval, jak mu přesně pasují do ruky a jak tuhnou pod jeho doteky. Natáhl ruku, hladil její kolena, a pak putoval vzhůru, až se dotkl jemné kůže na stehnech. Konečně dosáhl klína, kde ji svými dlouhými prsty dráždil a přiváděl k šílenství.

Když byla konečně rozechvělá očekáváním a svými prsty mu přejížděla sem a tam po zádech a po krku, vklouzl do jejího přívětivého tepla. Bylo to jako návrat domů po dlouhé a namáhavé cestě. Celý okolní svět zmizel a jedinou věcí, kterou vnímal, byla Hermiona. Jeho Hermiona. Pohyboval se v ní a při tom v šepotavých útržcích opakoval její jméno. Vyšla mu vstříc a objala ho nohama. Pak se roztřásla a vykřikla a on ji následoval vlastním uvolněním. Zhroutil se na ni a zůstal tak ještě chvíli ležet ve snaze dát se dohromady. Pak se neochotně překulil stranou, ale uchopil ji za ruku, aby se ujistil, že je stále tady, že se mu to všechno jen nezdálo.

„Je to vždycky takové?“ zeptala se, když mohla znovu popadnout dech.

„Ne,“ řekl s úšklebkem. Ztuhla, v očích výraz zděšení. „Někdy je to lepší.“ Rozesmála.

„Jaké to je?“ zeptal se náhle zvědavě.

„Toužíš po komplimentech?“ zeptala se, když se otáčela a pokládala si hlavu na jeho hruď. Odsunul si její vlasy z nosu, a pak ji objal a přitáhl si ji do náruče. Chvíli se vrtěla a hledala vhodnou pozici, dokud se necítila pohodlně.

„Bylo to nádherné,“ řekla se snovým úsměvem dřív, než jí mohl odpovědět na otázku.

„Ne, měl jsem na mysli, jaké to je nemít svoje vzpomínky?“

„Aha, tohle,“ zamračila se. „Je to strašné. Stále vím věci, věci, o kterých si nepamatuji, že jsem se je učila. Například jsem se onehdá podívala na majitelku obchodu a zeptala se, jestli má nějaká vajíčka popelce. Řekla, že ne, ale já bych mohla říct, že lže. Nevím, jak to, že jsem to věděla, ale věděla jsem to. Když jsem se na to ptala Harryho, že mi, že to byl nitrozpyt, ale já nemám tušení, že jsem se ho učila.“

„To je přirozený následek trénování nitrobrany,“ řekl. „Ty a Weasley jste se ji učili v posledním ročníku Bradavic.“

„Od tebe?“

„Ne, od Brumbála. Já jsem to odmítl.“ Přikývla, až ho špičkou brady šťouchla do hrudi.

„Další věcí je, že ačkoliv moje vzpomínky jsou pryč, mnoho mých emocí je stále tady.“ Má na mysli...?

„Emocí?“ zeptal se tónem, o kterém předpokládal, že zní nenuceně.

„Například mi můj mozek říká, že jsi bezcitný, podlý, sarkastický bastard, kterým bych měla opovrhovat.“

„Je to tak?“

„Ano. Zejména od té doby, cos mi dal za moji esej ´Přijatelné´, když měla rozhodně úroveň ´Výborné´,“ namítla drze. Tohle na ní měl nejradši.

„Na svém rozhodnutí trvám,“ řekl pevně.

„Naštěstí pro tebe mi moje srdce říká, že je na tobě možná víc než tvůj mrazivý zevnějšek a ostrý jazyk.“

„Jednou jsi mi řekla, že máš můj ostrý jazyk ráda,“ poškádlil ji.

„Je to nadaný jazyk,“ řekla měkkým a chraplavým hlasem, zatímco se zvedala, aby ho políbila.

„Myslím, že nebylo tak důležité upamatovat se, že tě miluju, jako proč tě miluju,“ řekla, když se znovu uložila vedle něj. Otočil se na boku a upřeně se na ni zahleděl.

„Takže mě miluješ?“ zeptal se jen, aby se ujistil, že dobře slyšel.

„Ano.“

„Řekni to ještě jednou.“

„Miluju tě, Severusi Snape.“

„Ještě jednou,“ pobídl ji. Nikdy ho neunaví poslouchat tahle slova z jejích úst.

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ řekl, zabořil obličej do jejích vlasů a přitáhl si ji do náruče. Zavrtěla se, aby si našla vhodnou polohu, a tak nakonec skončili tváří v tvář, s propletenýma nohama. Držel ji kolem pasu a ona mu svými prsty kreslila obrazce na hrudi.

„Víš, co mě o tom přesvědčilo?“ Zavrtěl hlavou a našpicoval uši, aby mu tahle nová a nečekaná informace neunikla. Byl si jistý, že v budoucnu si na to znovu vzpomene. Byl to ten piknik ve skleníku? Tanec v obývacím pokoji? Pokus nechat si téměř utrhnout obličej v očekávání jejího polibku? I když – doufal, že tohle to nebylo.

„Když jsem se poprvé probudila na ošetřovně a řekli mi, že jsem tvoje žena, byla jsem si jistá, že to musí být nějaká chyba, protože jestli jsi někoho nenáviděl víc než Harryho, byli to jeho přátelé. Ale pak když jsme byli spolu, byl jsi upřímný a dokonce přátelský, jenže já jsem si pořád nemohla srovnat v hlavě, že jsme se do sebe zamilovali. Kde byla vášeň nebo touha? Až o Vánocích jsem začala věřit, že pod těmi tvými vrstvami je možná ukryto mnohem víc.“

O Vánocích? Ale Vánoce byly naprostá a šílená katastrofa. Tehdy jí toho řekl až moc.

„Vím, že to zní směšně, ale nepamatuji si, že bych se někdy cítila tak chtěná jako tenhle den,“ usmála se nad jeho zmateným výrazem. „Nejdřív jsi mi dal ty krásné šaty a náhrdelník. Nikdo mi nikdy nedával šaty a šperky, všichni mi vždycky dávali knihy. A řekl jsi mi, že mi to sluší. Potom jsi mě požádal o pomoc s výrobou lektvaru. Den pokračoval tak krásně, ale pak...“

„Ale pak přišel Percy,“ dokončil za ni a vložil do toho jména stejnou hořkost, jakou měl rezervovanou pro Jamese Pottera nebo Siriuse Blacka. Skutečně se nechtěl k tomuto problému vracet, ne po dnešním večeru na Příčné ulici, ne po té, co se s ní právě miloval, ale jestli to je nutné, předpokládal, že není lepší místo než tady v posteli s jejím nahým tělem přitisknutým k němu. Udělalo to rozhovor, který by ho normálně rozbil na kusy, o něco snesitelnější.

„Ano, pak přišel Percy. Byl jsi tak rozhněvaný při myšlence na to, že jsem tě podvedla. Vyhrožoval jsi mu, křičel, slyšela jsem tě házet věci po kanceláři a Minerva mi později řekla, že jsi strávil celou noc v myslánce. Tehdy jsem si to neuvědomila, ale důvodem, proč jsem byla tak rozzlobená a rozrušená, bylo zděšení, že jsem všechno zničila ve chvíli, kdy jsem začínala chápat, že ke mně něco hlubokého cítíš.“

„Takže můj malý záchvat vzteku tě přesvědčil, že tě mám rád?“

„Pokud tohle byl malý záchvat vzteku, tak možná nechci vědět, kolik vášně spočívá za tvým chladným zevnějškem,“ řekla a její ruka se posunula směrem dolů.

„Tak to bych měl podle obvyklých měřítek začít běsnit žárlivostí, abych ti dokázal, jak tě miluju,“ řekl, dokud ještě zvládal souvisle myslet.

„Dokážu přijít na lepší způsoby, jak mi to dokázat,“ řekla, když její ruka konečně dosáhla svého cíle a ona přikryla jeho ústa svými. Souhlasně zabručel, přitáhl si ji blíž a soustředil se na to předvést jí, kolik vášnivé a hluboce zakořeněné lásky pro ni doopravdy má.

třináctá kapitola

--------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka překladatelky:

Doufám, že jsem vás za to menší zpoždění dostatečně odměnila a že jste si tuhle krásnou romantickou část užili stejně moc jako já. Je to právě ten "klid před bouří", který Hermiona se Severusem potřebují, aby načerpali síly na to, co je čeká.