Na sovích křídlech

Srdečné díky za betaread patří opět mému světýlku Calwen

Když se Severus následující ráno s trhnutím probudil, zjistil, že jak se Hermiona přesunula, má její loket zabořený v břiše. Byla kolem něj omotaná a visela na něm jako chobotnice, nohy měla propletené s jeho, vlasy rozházené všude kolem a bradu položenou na jeho prsou. Usmál se a opatrně se vyprostil. Po sedmi letech byl značným odborníkem v tom zvládnout to tak, aby se neprobudila. Přetočil ji na záda, vymotal své nohy z jejích a zahleděl se na ni.

Víc než sedm let uvažoval o tom, proč ho miluje. Po dnešní noci se ta odpověď zdála jasnější. Proč se jí na to nikdy dřív nezeptal? Protože se obával odpovědi. Neměl její nebelvírskou odvahu. A chtělo to pořádnou odvahu troufnout si ho poprvé políbit a zůstat s ním, i když na ni byl příšerně protivný a nespravedlivý. Ale v noci mu řekla, že se jí líbí to, jak jí oslovil miláčku. Dokázal, aby se cítila přitažlivě. Ale taky se zmínila o Percym, což bylo něco, co by ho předtím, než ztratila paměť, nejspíš naplnilo žárlivým vztekem. Nicméně minulá noc to nějak změnila. Získal dojem, že se jí skoro zamlouvá, když se na ni zlobí. Byl v tom kus ironie, že Percy svou snahou odvést mu Hermionu navodil dokonalou situaci, která jí naopak dokázala Severusovu lásku k ní. Měl by tomu hlupákovi poslat děkovný dopis. Vlastně by to mohl udělat. Po tváři se mu rozlil nebezpečný úsměv.

„Accio pergamen a pero,“ šeptl tiše, aby nevzbudil Hermionu. Sova odletěla jen chvilku před jejím probuzením.

Se zachvěním víček otevřela oči, ale když ho spatřila, usmála se.

„Dobré ráno,“ zamumlala a znovu je pomalu zavřela.

„To skutečně je.“

„A po tak příjemné noci,“ dodala se zívnutím.

„Jen příjemné?“ zakabonil se. On si tu noc rozhodně užil víc než jen příjemně.

„Dokonalé a nezapomenutelné noci, která rozechvěla zemi. Jaký to má účinek na tvoje ego?“ Teď už měla oči otevřené a smála se, zatímco si z nich stírala poslední stopy spánku.

„Mnohem lepší.“

„Jsi si jistý, že nepotřebuješ ještě trochu povzbuzení?“ řekla a natáhla k němu ruku. Uchopil ji a spokojeně se usmál.

„Možná bychom si mohli nejdřív dát snídani. Přece jen už nejsem nejmladší.“

„To zní dobře,“ odvětila, posadila se a upravila si vlasy. Zavolal domácího skřítka a ignoroval přitom její nesouhlasný výraz. Dneska se nehne z postele ani o minutu dřív, než bude muset.

Snídani – borůvkové muffiny, ovoce a jogurt – snědli v posteli. A jeden druhého si dali jako dezert.

„Pojďme zůstat už napořád v posteli,“ navrhla posléze udýchaně.

„To není pro vyučování moc praktické.“

„Jak se mi podařilo ulovit tak romantického manžela,“ řekla, odkulila se stranou a pohlédla na něj s hraným posměškem ve tváři.

„Ujišťuji tě, že díky tvé naprosté tvrdohlavosti,“ opáčil.

Nakonec strávili v posteli celé dopoledne. Hermiona si přivolala Denního věštce a předčítala mu. Milovali se, podřimovali a pak se znovu milovali. Bylo to jako nové líbánky a Severus se nemohl upamatovat na žádný okamžik z poslední doby, kdy by se cítil tak odpočinutý a šťastný.

„Chtěl bych něco zkusit,“ navrhl. „Budu ti říkat slova a ty odpovíš tu první věc, která tě napadne. Možná to vyvolá nějakou reakci.“ Posadil se a opřel se o čelo postele s Hermioninou hlavou na klíně. Měla zavřené oči, a jak jí prsty vískal ve vlasech a masíroval kůži, téměř předla. Doufal, že by se jí díky tomuto relaxačnímu stavu mohlo prolomit něco v popředí mysli.

„Dobře,“ vydechla.

„Lektvary.“ Byl to skvělý začátek – jejich první a nejdelší vzájemné spojení.

„Nehoda.“

„Tohle beru jako urážku,“ nafoukl se a přestal ji masírovat.

Otevřela oči, zahihňala se nad jeho zamračeným výrazem a odsekla: „Víš, ty jsi nikdy nemusel být ve dvojici s Nevillem.“

„Fajn. Další slovo jsou Bradavice.“

„Harry a Ron.“

„Mohla bys vybírat něco míň urážlivého?“ zeptal se s úšklebkem.

„Myslela jsem, že se mám snažit říct to první, co mě napadne,“ řekla, posadila se a zadívala se na něj.

„Šlo o to myslet na něco, co má co dělat s námi.“

„Pak ale vybírej taková slova, která se týkají jen nás dvou,“ řekla.

„Dobře.“ Pomohl jí zase si lehnout a zkusil to znovu. „Svatba.“

„Bílé šaty.“

„Správně,“ odtušil a rozhodl se setrvat u tématu. „Obřad.“

„Překvapení,“ odpověděla a vytřeštila oči. „Nevím, proč jsem to řekla!“

„Naše svatba byla překvapení. Neviděli jsme důvod čekat, když už jsem tě konečně požádal o ruku,“ řekl a snažil se mírnit svoje rozrušení. Nemuselo jít o nic, připomněl si – jen o šťastnou náhodu. Nebo... nebo mohlo jít o všechno. Možná by to mohl být klíč k odemknutí zbytku vzpomínek. „Zavři oči a soustřeď se na to. Na co si ještě vzpomínáš?“

„Na bílé šaty,“ řekla. To celkem nic moc neznamenalo, většina čarodějek podlehla v současnosti mudlovské tradici a oblékala si bílé šaty. Vzhledem k tomu, že Hermiona pocházela z mudlovské rodiny, to bylo ještě pravděpodobnější.

„A měla jsem ve vlasech květiny.“ Tohle už bylo o kousek blíž.

„Harry byl naštvaný.“ Nic, co by se zatím nedalo předvídat. Možná by měli svoji pozornost přesunout jinam.

„Jak jsem tě požádal o ruku?“ zeptal se.

„Na zahradě.“ Jeho úsměv povadl. Tohle nebylo dobře. „Ne, nebylo to na zahradě. Stalo se to tady, u tebe v bytě. Na pohovce.“

„Ano, pokračuj,“ pobídl ji. Tohle bylo správně.

„Zůstaň se mnou,“ řekl s nosem zabořeným v jejích vlasech. Potěšeně zabroukala a otočila hlavu, aby na něj viděla.

„Domnívám se, že jsi říkal, že mě tu nechceš jako svoji zatracenou spolubydlící,“ odsekla. Na celém světě netoužila po ničem jiném, než s ním žít, probouzet se ráno vedle něj, společně s ním snídat a povídat si o tom, co budou dělat. Chtěla se k němu vracet, chtěla se k němu přitulit a chtěla vedle něj usínat. Ale ne jako jeho milenka. Chtěla se k němu veřejně hlásit.

„To nechci.“

„Aha.“ Jakou hru to s ní hraje?

„Nechci tě jako svoji spolubydlící. Chci tě jako svoji ženu.“

„Cože?“ zalapala po dechu a otočila se tak náhle, že mu vrazila loket do břicha.

„Vem si mě,“ řekl. Oči se jí zalily slzami. Nebyla to ta nejromantičtější věc, kterou kdy slyšela, ale byl to přesně ten druh návrhu, který se dal očekávat od Severuse Snapea. Zírala na něj, v tu chvíli neschopná cokoliv říct, takže byl nucen znovu promluvit. „Prosím.“

To ji vrátilo znovu do reality. „Ano. Ano, samozřejmě. Miluju tě.“

Poslouchal, jak vypráví příběh o tom, jak se jí zeptal, zda si ho vezme.

„Je to tak?“ otázala se s vážným pohledem. Pomalu přikývl. Hermiona vyskočila a vykřikla: „Pamatuju si to!“

Připojil se k ní, popadl ji kolem pasu a zatočil se s ní dokola. Uklidnil se až po několika nádherných minutách jásání. „Měli bychom zajít za madam Pomfreyovou a zeptat se, co ona na to.“

Hermiona přikývla na souhlas, a tak se oba rychle oblékli a zamířili nahoru.

Když ty novinky sdělili Poppy, s údivem se otázala: „Ty si něco pamatuješ?“

„Jenom takové střípky, ale je to začátek, ne?“ odvětila Hermiona. Seděla na okraji jedné z postelí, zatímco ošetřovatelka mávala hůlkou kolem dokola a shora dolů a prováděla diagnostická kouzla.

„Všechno vypadá úplně stejně, jako když jsem tě viděla naposled,“ svraštila Poppy obočí.

„Co to znamená?“ zabručel Severus. Proč nemůže lékařský personál dát nikdy jednoznačnou odpověď?

„Nevím. Nečekala jsem, že by si mohla vybavit vzpomínky, které jí byly z hlavy odstraněny, ale mohla jsem se mýlit. Kouzlo bylo očividně provedeno špatně, tak možná místo toho, aby paměť odstranilo, jen s ní zamíchalo a vytěsnilo ji. Skutečnost, že se vůbec dokážeš na něco upamatovat, je velmi povzbuzující.“

„Vrátí se mi zpátky i zbytek?“ zeptala se Hermiona. Severusovi bylo jasné, že se usilovně snaží krotit své nadšení pro případ, že by tyhle novinky nic neznamenaly.

„Je to možné. Ale nedělej si příliš velké naděje, holčičko,“ pohrozila ošetřovatelka. „Je možné, že většina tvých vzpomínek byla odstraněna a v tom případě se ti nevrátí. Ale já bych se soustředila na ty, na které si dokážeš vzpomenout, a taky na to, aby sis vytvořila nové,“ dodala s mrknutím Severusovým směrem. Dalo mu práci, aby nezrudnul, ale pro Hermionu to byla předem prohraná bitva.

„Už na tom pracujeme,“ odpověděla s tvářemi hořícími červení.

„Dobře.“

Chvatně odešli z ošetřovny. Severus nevěděl, jestli by měl být ve šťastné euforii, že si Hermiona na něco vzpomíná, nebo rozzlobený a rozpačitý, že Poppy strká nos do jejich soukromí. Bylo to trochu od obojího.

„Takže, budeme pracovat na nějakých nových vzpomínkách nebo na upamatovávání na ty mé staré?“ zeptala se Hermiona se zahihňáním, když scházeli po hlavním schodišti.

„Nemám rád, když je můj život vystavován na veřejnosti,“ odsekl stroze.

„Takže si to nebudeme rozdávat v hale?“

„Já nežertuju, Hermiono.“ Všiml si, že při zmínce o rozdávaní si to v hale našpicovaly portréty uši. Jsou to oplzlí šmíráci, všichni do jednoho!

„Madam Pomfreyová je stěží ´veřejnost´, Severusi. Nenič svým mrzoutstvím den, když by měl být skvělý.“

„Fajn,“ řekl tím nejmrzutějším hlasem, ale ona to ignorovala. Jako vždycky. Říkal si, jestli dřív jejich vztah fungoval, protože Hermiona vypadala, že není schopná se v něm vyznat. Ale jindy naopak přesně věděla, co má říct nebo udělat, aby se cítil líp. Přestane pro něj být vůbec někdy záhadou?

„Dobře. Tak se půjdeme projít a můžeme si to rozdat u jezera.“

„V téhle zimě? Zbláznila ses?“

* * *

Druhý den ráno se probudil s pocitem, že se na něj někdo dívá. Zamrkal víčky, dosud obtěžkanými spánkem, a uviděl Hermionu, která na něj upřeně hleděla.

„Prohlížíš si mě?“ zeptal se chraplavě.

„Ano.“

„Proč?“

„Už nikdy nechci zapomenout tvoji tvář,“ odpověděla a sklonila se, takže se jejich nosy dotýkaly. Otevřel naplno oči a ponořil se do jejích hnědých. Toužil ty své znovu zavřít a jeho tělo bojovalo se spánkem. Překvapilo ho, když o chvíli později ucítil její rty na svých. Chutnaly jako máta smíchaná s čajem; podle všeho už dnes byla vzhůru.

„Mhmm,“ zamumlal, když se odtáhla.

„Vyčisti si zuby a budeme si povídat,“ řekla.

„Povídat?“ Jestli to bylo všechno, co budou dělat, nestálo za to se probudit.

„Možná i něco víc,“ řekla a odstrčila ho na konec postele. Posadil se a odhodil přikrývku dřív, než by ho mohla shodit na podlahu. „Pokud budeš mít štěstí,“ zašpičkovala, když byl na cestě do koupelny. Rychle si vyčistil zuby, pročísnul vlasy a opláchnul si obličej. Když se vrátil do ložnice, našel Hermionu zavrtanou zpátky v posteli s knihou v ruce.

„Nechtěla sis povídat?“ Vzal jí knihu, položil ji na noční stolek a přitáhl si Hermionu do náruče.

„Ano, chtěla. Uvažuju...“ Nenechal ji domluvit a přitiskl svoje ústa na její.

„Co jsi říkala?“ zeptal se a políbil ji na krk.

„Myslím, že sledování Mahoneye nám nepomůže. Už nejspíš řekl Dracovi, že po něm jdeme. Draco udělá jednu ze dvou věcí,“ řekla bez dechu. „Ou! To lechtá!“ Opustil její krk, znovu se zmocnil rtů a položil ji zpět do polštářů. Odtlačila ho ze sebe, ale rukama mu svírala noční košili.

„Zaprvé: vrátí se k matce. Je jeho jediným zdrojem peněz,“ vedla si svou, zatímco on jí oždiboval ucho.

„Nebo?“ zeptal se, ale nedal jí příležitost odpovědět, protože jejich polibek se prohloubil, když se jazykem pustil do průzkumu známých zákoutí jejích úst. Chňapla po jeho ruce, která se jí zatím probojovala pod pyžamový kabátek, přejela po břiše a zastavila se na jejích prsou. Překvapilo ho to, takže se zarazil a podíval se na ni.

„Nebo zadruhé – uteče na vlastní pěst,“ řekla a pozvedla přitom jedno obočí. Její prsty mu přikryly ruku a šťouchnutím je povzbudily. Nepotřeboval to říkat třikrát.

„Myslím, že jsi... hmm v tomhle... velmi... mazaná...“ sdělil jí mezi polibky.

„Narcisa,“ vydechla zhluboka, když obrátil svoji pozornost zpátky k jejímu krku a putoval rty po linii klíční kosti, zatímco jeho ruce jí přes tričko hladily na prsou. Jméno jiné ženy ho zmátlo a on se prudce zastavil a zmateně si na ni podíval.

„Cože?“

„Měli bychom ji hlídat.“

„Ach tak, ano, samozřejmě. Co takhle nechat tuhle debatu na později?“ Dnes ráno byl opravdu příliš unavený na to, aby se soustředil na víc věcí najednou. Nechtěl myslet na nic jiného než na Hermionu, na její ústa, krk a ňadra. Míchat do toho Draca jen odvracelo pozornost od příjemných stránek tohohle „rozhovoru“.

„Byla jsem zvědavá, jak dlouho mě necháš takhle blábolit,“ řekla se smíchem.

„Cože? To byla nějaká zkouška?“

„Něco na ten způsob.“ Na okamžik se zamyslel? Naštvalo ho to? Možná, že někdy jindy ano. Ale teď byl mnohem radši šťastný, že ho jeho žena budila polibky.

„A prošel jsem?“

„Když jsem byla studentka, měl jsi ve zvyku říkat mi, ať jsem zticha, mnohem dřív,“ řekla a přitáhla ho znovu na sebe. Znovu se líbali, tentokrát bez přerušování, dokud nezačaly odbíjet hodiny. Prudce vzhlédl a zjistil, že ručička ukazuje na „Jdeš pozdě.“ Zaklel. Hermiona se posadila vedle něj.

„Promiň,“ řekla. „Měl by sis pospíšit.“Tiše seděla a z postele sledovala, jak přes sebe přehazuje hábit. Zastavil se, aby jí ukradl ještě jeden polibek, než bude nejvyšší čas jít na první hodinu.

„Potter,“ otočil se ještě ve dveřích.

„Cože?“ vzhlédla k němu od knihy.

„Potter má k ruce bystrozory, kteří sledují Narcisiny aktivity.“

„Aha, dobře. A neplánuj si na zítra večer žádné školní tresty.“

„Proč ne?“ zeptal se a znovu letmo pohlédl na hodiny.

„Máme jít na každoroční setkání Fénixova řádu,“ vyhrkla rychle. Věděla, že z téhle novinky nebude nadšený.

„A to mi o tom říkáš až dneska?“ Kdyby to šlo, odečetl by body.

Pokrčila rameny: „Zapomněla jsem.“

„Tahle omluva už mě unavuje.“

„Bylo by strašně marnotratné, kdybych to taky nějak nevyužila,“ odsekla. Normálně by možná odvětil něco kousavého, ale na to neměl dost času. Jak příhodné rozpomenout se poté, co mu většinu myšlenek vymazalo jejich mazlení, a těsně předtím, než musel odejít do třídy.

„Teď jdi do třídy nebo odeberu Zmijozelu body,“ řekla a mrskla po něm polštář. Uhnul a honem pospíchal na vyučování.

Jestli si to ráno studenti všimli, že má lepší náladu, nic na to neřekli, ale navzdory vyhlídce na večírek v hlavním štábu Řádu se Severus doslova vznášel a cítil se šťastnější než několik předchozích měsíců.

* * *

Příští večer se Hermiona a Severus přemístili na Grimmauldovo náměstí dvanáct. Přestože slíbil, že sem půjde, neobešlo se to bez protestů. Smích a šum hovoru, které se nesly z kuchyně v přízemí, je dovedly do místnosti přeplněné bývalými členy Řádu a jejich rodinami. Pochopitelně z toho množství tu a tam vyčnívalo pár zrzavých dětí. Brumbál na ně mávl, aby šli dál.

„Těší mě, že tě vidím,“ řekl a poplácal Severuse po zádech.

Severus se zakabonil: „Viděl jste mě sotva před dvěma hodinami, vy starý vetchý blázne. Bavili jsme se o změnách ve školních osnovách.“

„Ano, ale těší mě, že tě vidím tady.“

„Jsme rádi, že jsme tu,“ usmála se Hermiona.

„Mluv za sebe,“ šeptl Severus a od procházejícího domácího skřítka si vzal sklenici se šampaňským. Snažil se namířit si to do tichého rohu, kde by mohl trucovat a tvářit se výhružně, ale Hermiona ho zastavila a přiměla sledovat, jak je nějaký pitomec vyzdvihován in memoriam.

Pod transparentem visela obrovská fotografie, pořízená jednoho večera, kdy měl Brumbál jednu ze svých obzvláště sentimentální nálad. Všichni členové Řádu se tehdy shromáždili tady na Grimmauldově náměstí a před krbem se namačkali na miniaturní prostor coby věčná připomínka těch, kteří se zasloužili o to, aby byl Pán zla poražen. Hermiona mávala vpředu, hned za jejími protivnými přáteli – Weasleyem a Potterem. Severus stál v zadním rohu a snažil se vycouvat ze záběru fotoaparátu, ale byl ředitelem přitažen zpět.

„Kdo tu není?“ zašeptala Hermiona. Ve tváři měla bolestný výraz a Severus věděl, že kromě smutku, který cítí kvůli těm lidem z fotografie, kteří zemřeli v boji, se také obává, že by mohla říct něco nepříjemného nebo bolestného, protože si to nepamatuje.

„Tonksová,“ řekl a ukázal na růžovlasou čarodějku, která se na obrázku kácela smíchy, protože jí Remus něco říkal. „Charlie Weasley, Emmelina Vanceová a Arabela Figgová byli zabiti. Ernieho Macmilliana od závěrečné bitvy nikdo neviděl. A Pošuk Moody je naživu, ale není tu. Myslím, že zbytek už víš.“

Přikývla a stiskla rty: „Proč tu Moody není?“

„Pokud jsi ho dřív považovala za paranoidního, tak teď je to ještě horší. Zavrtal se v boudě v horách. Nikdy nevychází a jediná ubohá duše, která se snažila ho navštívit, vyvázla se zlomenou nohou, třemi polámanými žebry a vymknutým zápěstím.“

„To je strašné,“ zašeptala.

„Není to život, který bych chtěl žít,“ řekl s vědomím, že bez Hermiony by on sám na tom nebyl o moc líp. „Ale máš si užívat večírek, ne se utápět v melancholii.“ V poslední době se hodně zajímal o její nálady. Po tom útoku se zdála náchylnější k upadnutí do deprese a mnohem častěji než dřív se zahloubávala do sebe.

Přikývla: „Asi půjdu trochu splynout s davem. Weasleyovi jsem od Vánoc neviděla a Harry se mnou chtěl mluvit o možnosti, že bych mohla v oddělení bystrozorů pracovat jako poradce.“

Sledoval její cestu po místnosti. Každému, koho potkala, věnovala úsměv a několik slov a téměř zářila, když líčila, na co se upamatovala. Nenáviděl vytahování takhle osobních věcí na veřejnost, ale jí přinášelo takovou radost říkat všem, jak ji požádal o ruku. Když položila ruku Lupinovi na rameno a smála se něčemu, co říkal, zvedla se v Severusovi vlna žárlivosti. Pravděpodobně předváděla, jak se jí ptal, jestli si ho chce vzít, ale pak se otočila a zachytila jeho pohled, který ji sledoval z druhé strany místnosti. Vpil se do jejích upřených očí. Než se otočila zpět k Remusovi, usmála se a zamávala mu.

Připomínka toho, že miluje jeho a nikoho jiného, způsobila, že se trochu uvolnil. Opřel se o stěnu a dopil svoji skleničku. Přesto by neškodilo, kdyby jí později večer, až budou sami, připomenul, jak moc se milují.

Jeho nemravné myšlenky přerušil Potter: „Snape, právě jsem dostal po sově zprávu od mého sledovacího týmu. Vypadá to, jako by se měl Malfoy ukázat na Manoru.“

„Pojďme,“ řekl, ale uchopil Pottera, který byl už na odchodu, za rameno. „Neříkejte to Hermioně. Nemusí to vědět. Byl bych radši, kdyby zůstala stranou, aby se jí nic nestalo.“

Harry se podíval směrem, kde stála Hermiona a bavila se s Weasleyovými dvojčaty. „Nebude se jí líbit, že jsme ji z toho vynechali,“ řekl.

„Tím se budeme zabývat potom,“ řekl Snape ve snaze ho uklidnit, ale nevypadalo to, že to funguje. „Právě se jí začala vracet paměť. Příliš moc stresu může vyvolat recidivu a my budeme zase tam, kde jsme byli. Tohle je v jejím nejlepším zájmu, Pottere,“ dodal. Harry pomalu přikývl.

„Fajn, pak si tedy pospěšme. Nechci přijít o moment překvapení.“

„Setkáme se venku.“

Zamířil k místu, kde Hermiona stála, a zaposlouchal se do rozhovoru.

„Slyšela jsi, co Denní věštec napsal o Percym?“ zeptalo se jí jedno z dvojčat.

„Ne, co?“ otázala se.

„Rita Holoubková odhalila jeho zálusk na ministerské křeslo. Nebylo to zrovna lichotivé. Neuvedla tě jménem, ale podstatnou roli v tom hrály jeho pokusy o mimomanželské pletky,“ odpovědělo druhé.

„Pravděpodobně se obávala, co bych jí provedla,“ procedila Hermiona mezi zuby.

„Neřkuli ten sráč Snape,“ dodalo první. Severus musel zatnout pěsti, aby tomu neuctivému blbci jednu nevrazil.

„Jeho šance v politice jsou teď podstatně menší. Zdá se, že veřejnost nemá ráda cizoložníky, ale ty, kteří selhali, má v oblibě ještě míň. Když chceš svádět vdanou ženu, měl bys aspoň uspět,“ rozesmálo se druhé. Zjevně neměli Percyho příliš v lásce ani jeho bratři.

„Škoda,“ řekl Severus a upozornil tak na svoji přítomnost. Určité zadostiučinění mu přinesl pohled na znepokojený výraz ve tváři prvního dvojčete, které dumalo o tom, zda Snape mohl zaslechnout jeho nadávku.

„Nemáš s tím něco společného, že ne, Severusi?“ otázala se Hermiona podezřívavě.

„Samozřejmě, že ne,“ řekl a políbil ji na tvář. „Setrval jsem tu povinnou půlhodinu. Jdu domů. Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít.“ Když už se jí chystal lhát, bylo nejlepší říct to všechno jedním dechem. Později se může rozhodnout, kvůli čemu se na něj bude zlobit víc.

„Uvidíme se v Bradavicích,“ řekla předtím, než se vrátila zpátky k rozhovoru s ostatními. Oblékl si plášť a chvátal ven, kde už na něj čekal Potter a Ron Weasley. Kývl a všichni tři se přemístili před Malfoy Manor.

´Konečně,´ pomyslel si Severus, ´konečně se dočkám odpovědí. A Hermiona spravedlnosti.´

další kapitola

--------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autorky:

Děkuji Larilee za kontrolu gramatiky. Blížíme se k závěru, vážení. Tipuji to na jednu, možná dvě kapitoly. Děkuji všem, co posílají komentáře.

Poznámka překladatelky:

No, my už víme, že ty kapitoly jsou nakonec tři a ještě epilog navrch. A ještě mnoho se toho stane. Nicméně v tuto chvíli máte pravděpodobně před sebou všechna fakta, takže na vás mám poslední a tentokrát detektivní anketní otázku – Kdo unesl Hermionu a vymazal jí paměť?

Tipovat můžete TADY