Na sovích křídlech

Za betaread z celého srdce děkuji Chalibdě, Danae a Calwen

Zmizela. Už sedm dní o Hermioně Grangerové-Snapeové nikdo neslyšel. Albus a Minerva chodili po hradě s ustaraným výrazem ve tváři a nechtěli věřit, že došlo k nejhoršímu. Rozeslali sovy s dotazy na ni, zkoušeli najít kohokoliv, kdo ji viděl poté, co U tří košťat opustila Harryho a Rona. Kontaktovali její přátele i rodinu, protože stále doufali, že příští osoba bude někdo, kdo s ní mluvil. Ale nikdo o ní neslyšel.

Severus věřil, že došlo k tomu nejhoršímu – ne snad, že byla zraněná nebo ji někdo unesl, ale že ho prostě opustila. Nikdy nepochopil, proč si ho vlastně vzala, a každé ráno byl překvapen, když ji stále viděl spát vedle sebe.

Někteří si mysleli, že to, že vzdal pátrání tak brzy, je pro jeho studenou povahu typické; Potter ho obvinil, že ji nemá dost rád na to, aby se pokoušet ji najít. Ale opak byl pravdou. Hledat ji znamenalo najít ji a on by prostě nesnesl pomyšlení na to, že ji spatří s jiným mužem, nebo dokonce samotnou, protože se rozhodla, že už má života s ním dost.

Místo toho pokračoval v předstírání, že se nic nestalo. Jediným důkazem jeho trápení byla vzrůstající noční konzumace ohnivé whisky a brandy. Právě seděl a známkoval testy prvního ročníku, když na něj McGonagallová zavolala z krbu.

„Našli jsme ji, Severusi,“ řekla. „Právě ji vedou na ošetřovnu.“

Neodpověděl, ale odhodil brk a papíry a vyběhl ven z místnosti. ‚Jestliže ji vedou na ošetřovnu, pak to znamená, že je zraněná‘, letělo mu hlavou, zatímco se rychlým krokem hnal chodbami, kde studenti spěšně uskakovali ke stěnám, aby mu udělali místo.

Se vzrůstajícími obavami si představoval, co se jí mohlo stát, ale ty byly rychle vystřídány úlevou. Bylo od něj skutečně tak strašně ošklivé mít radost z jejího zranění, jestliže tohle byl ten důvod, proč byla sedm dní nezvěstná? Tomu jedinému dalšímu možnému vysvětlení se zoufale snažil vyhnout.

Zabočil za roh a setkal se s Hagridem a Hermionou, kteří mířili k madam Pomfreyové.

„Kde jsi byla?“ zasyčel a chytil ji za ruce.

„Já… jsem…“ zakoktala. Vypadala trochu omámeně a její hábit byl zmuchlaný a špinavý, jako kdyby ho měla na sobě po celou tu dobu. Nečekal však na její odpověď a pevně ji sevřel v náručí.

„Našel jsem ji, jak bloudí vokolo jezera, profesore Snape,“ vysvětloval Hagrid. „Vypadala drobet zmateně, tak sem myslel, že bude nejlepší vzít ji na vošetřovnu.“

„Děkuji, Hagride, teď už ji tam dovedu sám.“ Jednou rukou objal Hermionu v pase a zamířil s ní po schodech nahoru.

„Jsi zraněná?“ zeptal se, zatímco pokračovali v cestě.

„Ne,“ odpověděla váhavě. „Prosím vás, pane profesore, myslím, že už je to lepší. Potřebuji si jenom odpočinout.“

„Nebude na škodu, když tě vezmu k Poppy, aby se na tebe podívala. Mám dojem, že by ti prospěla trocha povzbuzujícího lektvaru a pár dní spánku.“

Nevyptával se znovu, kde byla. Nebyla zraněná, jak si původně myslel, ale to nebylo důležité. Byla zpátky a on se nepotřeboval ptát, proč odešla. Kdyby bylo po jeho, poslal by ji s polibkem a šálkem čaje do postele a ráno by bylo všechno v pořádku. Vrčel by na svoje studenty a na zbytek světa a ona by se usmívala a říkala mu, že je nedoceněný.

Když dorazili na ošetřovnu, ustoupil a nechal madam Pomfreyovou pracovat. Chvíli poté tam vpadli Albus a Minerva.

„Řekla ti, kde byla?“ zeptala se Minerva spěšně.

„Ne,“ odsekl. „A já jsem se jí neptal. Příliš jsem se soustředil na její zdravotní stav, než abych ji zahrnoval nepříjemnými otázkami.“

„Nepříjemnými otázkami? Severusi, zmizela na sedm dní a ty nejsi ani trochu zvědavý, kde byla?“

„Když je teď zpátky, tak mi na tom nezáleží,“ zavrčel. Přál si, aby si Poppy pospíšila a oni se mohli vrátit do svého bytu. Minerva ho rozčilovala a on navíc nenáviděl pach desinfekce, kterým byly ošetřovna a nemocniční křídlo nasáklé.

Pokojem se rozlehl ostrý výkřik a skrz závěs, který je dělil, slyšel v Hermionině hlase vzrůstající úzkost a znepokojení. Vykročil k ní, aby ji uklidnil, ale Pomfreyová obešla zástěnu a zatlačila ho zpět.

„Možná byste si s ní měl promluvit vy, pane řediteli,“ navrhla ošetřovatelka. Albus vklouzl za závěs a Severus slyšel, že se Hermiona uklidňuje.

„Chci ji vidět,“ prohlásil důrazně Severus.

„To teď není dobrý nápad.“

„Co se stalo?“ zeptala se Minerva.

„Domnívám se, že paní Snapeová ztratila paměť,“ sdělila jim Poppy s ustaraným výrazem v očích.

„Co si pamatuje?“ zeptala se Minerva.

„Skoro nic z toho, co se stalo potom, co absolvovala šestý ročník. Vypadá to, že na ni někdo zkoušel Paměťové kouzlo, ale nějak tu práci zpackal.“

„Cestou sem mi říkala ´pane profesore´,“ řekl Severus a sevřel se mu žaludek.

„Byla značně rozrušená, když jsem se jí pokoušela vysvětlit, jak se věci mají,“ dodala Poppy.

´Tak proto vykřikla´, uvědomil si. Právě se dozvěděla, že je ženou profesora Snapea. Nevěděl, jestli by měl sáhnout po hůlce a začít proklínat všechno kolem nebo jestli by se měl okamžitě vrátit do svého pokoje a utopit se v láhvi brandy.

„Můžeš s tím něco udělat, Poppy?“ zeptala se Minerva. Severus byl náhle rád, že je tady, i když předtím mu to vadilo. Alespoň duchapřítomně pokládala rozumné otázky. Možná byla nějaká naděje.

„Nic moc.“

Téměř na ni vyprskl: „A tím chcete říct co?“

„Změny paměti jsou choulostivá záležitost, což je důvod, proč je ministerstvo tak pečlivě sleduje. Často neexistuje způsob, jak odstranit následky takového kouzla bez toho, aby došlo k vážnému poškození. Ačkoliv někdy se mohou vzpomínky vrátit samy, ponechá-li se tomu dost času. Počkáme a uvidíme.“ Když skončila s vysvětlováním, vyšel Albus zpoza zástěny.

„Myslím, že to, co Hermiona právě teď potřebuje, je silný lektvar na spaní,“ řekl ředitel ošetřovatelce. Přikývla a přešla ke skříňce, aby vyhledala láhev Bezesného spánku.

„Co vám řekla, Albusi?“ zeptal se Severus příkře.

„Informovala mě, že jsi se s ní vítal velmi nadšeně. Domnívá se, že jsi k ní patrně nějak nepatřičně přilnul, ačkoli mě ujistila, že jsi v žádném případě nejednal neslušně… zatím.“

„Nepatřičně citově přilnul! Jsem její manžel!“

„A ona věří, že je ještě stále studentka. Z jejího pohledu se chováš trochu divně.“

Severus se domníval, že to nejhorší, co by se mohlo stát, je, že by ho opustila, ale s pocitem vzrůstající paniky si uvědomil, že tohle je mnohem, mnohem horší. Jeho žena ho neopustila; ukradli mu ji.

Možná by si jednoho dne zvykl na to, že zmizela a nechala ho tady s hořkosladkými vzpomínkami na jejich společný život. Možná by odstranil z bytu její věci a zkusil popírat, že tam kdy byla. Nebo by si je ponechal a postavil tak malý, ale dojemný pomník tomu, co bylo.

Ale mít ji tady, vidět ji každý den, bez toho, aby si na něco vzpomínala, to ho asi zničí. Pamatoval si, jaký byl jeho život před Hermionou, a nelíbilo se mu to. Nenapadlo ho, že se mohl vrátit čas, kdy si o něm nemyslela nic jiného, než že je umaštěný, sarkastický profesor lektvarů. Tehdy ho ta změna stála spoustu sil, ale co teď?

„Co mám dělat?“ zeptal se.

„Nech ji vyspat. Bude potřebovat všechnu svoji sílu, aby téhle situaci dokázala čelit. Zítra bude muset začít dohánět deset let.“

Severus neměl jinou možnost než odejít. Hermiona ho nechtěla vidět a Poppy na něj nakonec vyštěkla, že se jí plete do cesty. Vrátil se do jejich bytu skleslý a deprimovaný. Nalil si sklenici ohnivé whisky, posadil se na pohovku a civěl do plamenů. Strávil takhle každou noc, co byla nezvěstná, poté, co odldožil známkování haldy esejí. Nebyl schopen spát nebo se soustředit na cokoliv jiného, než že je tam někde venku, s někým jiným. Teď věděl, že byla s někým jiným, s někým, kdo jí ublížil, kdo jí ukradl deset let, a on s tím nemohl vůbec nic udělat.

Zatímco alkohol pomalu účinkoval, zběžně se rozhlédl po místnosti. Všude, kam se podíval, viděl důkazy její přítomnosti a toho, jak převzala vládu nad jeho životem. Pryč byla zelená a stříbrná barva patřící k řediteli zmijozelské koleje, nahradila ji světle béžová a smetanová. To byl jejich první kompromis. Nehybné fotografie její mudlovské rodiny a přátel zaplnily krbovou římsu, vedle obrázků rodiny Weasleyových, členů Řádu a prokletí jeho života, Harryho Pottera. Tretky pokrývaly každé místo, každá z nich představovala vzpomínku, ale teď bylo bolestivé o tom přemýšlet. Klopýtavě se vydal po místnosti a namátkou bral do ruky jednu věc po druhé.

„Můžeš to používat jako těžítko!“ řekla mu nadšeně. Pohlédl na mušli s podezřením. „A když si ji položíš k uchu, můžeš slyšet oceán.“

„Kdybych chtěl slyšet oceán, tak bych jel na tu malou dovolenou u pobřeží s tebou.“

Na tom výletě s ní nebyl. Nesnášel pláž; písek obalující každou část jeho těla a naléhání ostatních, aby odhodil vrstvy oblečení. Jeli s ní Potter a Weasley a ona se vrátila odpočinutá a opálená. Hodně cestovala, během dovolené stejně jako při svém bystrozorském povolání. Někdy jezdil s ní, ale mnohem častěji zůstával v Bradavicích, a říkal si, jestli tentokrát nastane ten čas, kdy se nevrátí domů. Ale Hermiona se vždycky vrátila a obvykle přinesla nějaký kýčovitý dar, aby mu ukázala, že na něj myslela.

„Připomnělo mi to tebe,“ řekla a podala mu boubelatou figurku.

„Připomínám ti tlustou ruskou bábu?“ zeptal se sarkasticky.

„Ne, tím ne. Tímhle,“ usmála se a otevřela malou postavičku, která uvnitř odhalila trochu menší kopii té první. I tu otevřela a v ní byla schovaná další figurka. „Taky máš tolik vrstev. Musela jsem odlupovat jednu po druhé, dokud jsem tě nenašla!“ Během řeči otevřela poslední figurku a ukázala mu miniaturní verzi té první.

Posadil se znovu na gauč a panenku svíral v ruce. Bylo mnohem snadnější dostat se dovnitř téhle hračky než k němu, ale Hermiona to nějak dokázala. Později upadl do několikahodinového spánku, s figurkou v jedné a nejistě balancující sklenkou v druhé ruce.

Ráno rychle polkl lektvar proti kocovině a zamířil na ošetřovnu, aby vyzvedl Hermionu a doprovodil  ji zpět do jejich bytu. Pokoušel se nevšímat si, jak pomalu a váhavě s ním zamířila do sklepení, ale když se zastavila, ztratil trpělivost úplně.

„Tak jdeš nebo ne?“ vyštěkl na ni.

„Pane profesore, já… jste si jistý, že to není nějaké nedorozumění?“ zeptala se. Sebevědomá, soběstačná žena, kterou si vzal, se změnila v uzlíček pochybností, který se před ním třásl.  Dokonce ani jako prvačka z něj nebyla tak strachy bez sebe, ale to samozřejmě nestála tváří v tvář vyhlídce, že s ním bude žít. Rozzlobeně se na ni podíval.

„To není žádné  nedorozumění,“ řekl mírně ve snaze kontrolovat svůj vztek. Nezlobil se na ni, ale na situaci, do které se dostali, a na osobu nebo osoby, které jim ji způsobily. Kdyby to mělo zabrat zbytek jeho bídného života, bude pronásledovat ty ničemy, co mu ukradli jedinou radost, co kdy v životě měl.

Když si uvědomil, že nepůjde z vlastní vůle, vzal ji za ruku.

„Já nekoušu,“ řekl jí, zatímco ji vedl skrz obraz, který chránil vstup do jejich bytu. Vzal její věci a začal je uklízet, zatímco ona bloudila po pokojích. Občas vzala do ruky nějaké věci a zase je pokládala zpátky.

„Máte hodně knih,“ řekla s obdivem v hlase.

„Většina z nich patří tobě.“

„Aha, samozřejmě,“ řekla a položila svazek Shakespearových her zpět na polici. „Takže tohle je tedy opravdu náš byt?“

„Podívej se okolo, Hermiono. Opravdu si myslíš, že bych měl na policích mudlovskou literaturu nebo na krbové římse obrázky Pottera a Weasleye a takovéhle tretky?“

„Hádám, že ne,“ připustila. Posadila se na gauč, ale vypadala celá nesvá. Sedl si do křesla naproti ní. Cítil se stejně nejistě jako ona. Co si teď mají počít?

„Kolik si toho pamatuješ?“ zeptal se. Zdálo se mu, že je to nejlogičtější otázka, i když se děsil, co by mu mohla odpovědět.

„Pamatuji si odchod ze školy na konci šestého ročníku. To léto moji rodiče zemřeli při autonehodě a já jsem nějakou dobu žila u Weasleyových. Nakupovala jsem v Prasinkách, kde mě začal obtěžovat Draco Malfoy a pak další věcí, kterou vím, je, že jsem tady a všichni mi říkají, že jsem vdaná za vás.“

„A je pro tebe tak těžké tomu uvěřit?“ vyštěkl na ni.

„Popravdě řečeno, ano,“ odsekla mu. Plachost, se kterou vstoupila do předsíně, zmizela a ona znovu dokázala použít svůj břitký ostrý jazyk. Potter a Weasley jednou přiznali, že taková byla vždycky, během života s ním pouze vybrousila svoji schopnost oplácet vše sarkastickým komentářem.

„Vy jste muž, který, pokud se pamatuji, nevynechal jedinou příležitost jak mě ponížit nebo pokořit, nejlépe před ostatními. I když o samotě také. Nikdy jste neskrýval svůj naprostý odpor k mému původu, mé koleji nebo k mé volbě přátel. Ale najednou se očekává, že uvěřím, že jste tohle všechno nějak překonal a nakonec jste se zamiloval a požádal mě o ruku. A já jsem souhlasila!“

Řekla všechno, co doufal, že neřekne, předložila mu každý nepříjemný aspekt jeho dřívějšího chování vůči ní. On sám si v minulosti často pokládal ty samé otázky.

Zvedl se z křesla. „Jestli je pro tebe myšlenka na to být mojí ženou tak odporná, možná bys měla odejít.“

„Kam půjdu? Zpátky k Weasleyovým?“ Její hlas měl v sobě hněv i strach.

„To je mi jedno,“ řekl chladně a opustil místnost. Zamkl se ve svém kabinetě a nalil si něco tvrdého. Jestli to takhle půjde dál, bude z něj brzy alkoholik.

Když se odvážil znovu vstoupit, byla pryč. Ve skutečnosti nečekal, že tu po jejich hádce zůstane, ale stejně v to doufal. Znovu se v něm vynořila tatáž naděje, se kterou usínal a se kterou na ni čekal, když byla pryč – že tu bude i příští ráno nebo že se z výletu vrátí domů. Nepotřeboval, aby mu někdo říkal, že si ji nezaslouží. Věděl to.

Sedl si a tupě zíral do plamenů, když uslyšel klepání na dveře. Ředitel nečekal na pozvání a vstoupil. Severus mu věnoval letmý pohled a pokynul mu, aby se posadil.

„Hermiona je s Minervou, jestli to chceš vědět,“ řekl mu Brumbál.

„Skutečně?“ odpověděl nenuceně. V duchu s tichou modlitbou děkoval, že neodjela k Weasleyovým. Nikdy by nebyl schopen přesvědčit Molly, aby ji pustila zpátky k němu poté, co by slyšela o strašném způsobu, jakým s Hermionou jednal. Už teď ho považovali za netvora, protože ji nehledal, když prve zmizela.

„Byla dost rozrušená. Vyprávěla Minervě, že jsi jí řekl, aby odešla.“

„Možná jsem něco takového řekl,“ připustil Severus a promnul si kořen svého nosu. Z přemýšlení o tom, co jí řekl, ho začínala bolet hlava.

„Severusi, ona tě potřebuje.“

„Já jsem ten poslední člověk, kterého teď potřebuje. Vím, že jsem poslední člověk, kterého v tuhle chvíli chce.“

„A můžeš jí to mít za zlé po tom, jak ses k ní dnes ráno choval?“ zeptal se starý muž. Obžaloba v jeho hlase bodala.

„Ta dívka není moje žena. Nevidí mě jako svého manžela, ale jako umaštěného učitele lektvarů, který ji ve třídě s potěšením ponižoval. Každý říkal, že se mnou svůj život zahodila. Tak teď má možnost začít znovu a já říkám, že jí to umožním. Nebudu jí stát v cestě.“

„Ta žena je tvoje manželka a potřebuje tě víc než kdy jindy. Slíbil jsi být jí oporou ´v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví´.“

„Nechce mě,“ hájil se Severus.

„Ne,“ řekl Brumbál pevně. „Nepamatuje si, že tě chce. To je velký rozdíl. Musíš jí pomoct, aby si vzpomněla.“

„A jak to mám udělat?“ zeptal se skepticky.

„Dvoř se jí, namlouvej si ji, ukaž jí, proč si tě ve skutečnosti vzala.“

„Ale já nevím, proč si mě vzala,“ protestoval.

„Potom ti navrhuji, abys jí ukázal, proč sis ji vzal ty.“ Starý muž vstal a položil ruku na Severusovo rameno. „Manželství je dvousměrná cesta, můj chlapče. Je čas začít splácet svůj dluh. Pošlu ji dnes po večeři zpět dolů. Vím, že uděláš správnou věc.“ A pak zmizel.

Severus zíral do plamenů a uvažoval o Albusových slovech. Po sedm let se opíral o Hermionu, o její lásku a podporu. A když ho zoufale potřebovala, hrál si na zbabělce, obracel svůj kousavý sarkasmus proti jedinému člověku, který viděl skrz to, co bylo. Muž, kterého milovala, byl uvězněný hluboko pod léty nedůvěry a týrání a on ho musí v sobě najít a ukázat jí, že je jí hoden. Kdysi dokázala, že tomu uvěřil, teď bylo na něm, aby ji o tom přesvědčil.

kapitola druhá