24. kapitola: Jen jméno nestačí - 1. část
Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/2542183/24/Not-Only-a-Granger
Poznámka autorky: Kapitola 24! Další plánovaná setkání a něco, co v plánu vůbec nebylo.
Poznámka překladatelky: Kapitola je hodně dlouhá, tak jsem se vrátila ke zvyku předchozí překladatelky Leni_ky a rozdělila ji. Jakmile bude hotová druhá polovina, dám oznámení do novinek a pod touto částí bude trvalý odkaz.
A abych nezapomněla na to nejdůležitější - za náročnou práci betareadera děkuji mému světýlku Calwen.
* * *
Nathan se snažil řídit radou profesora Lupina a žít dál. Potkal ho po nedělní schůzce cestou do nebelvírské věže, a Lupin se ho ptal, jak to šlo. Protože vypadal, že ho to opravdu zajímá, Nathan mu to pověděl. Profesor Lupin byl někdo, komu Nathan začínal v těchto věcech věřit, a ohledně plánovaného středečního setkání potřeboval radu, tak proč ne od něj? Pomohlo to. Možná s tím měla něco do činění i předchozí večeře, která byla trapná pro všechny, nejen pro Nathana. S pomocí profesora Lupina si uvědomil, že věci nemůžou být horší, než už svým způsobem byly. Profesor Snape byl stále ten starý známý profesor Snape. Jeho matka byla stále touž milující a pečující matkou, kterou byla vždycky, jen možná o trochu nervóznější a ustaranější. A kupodivu i on byl stále tentýž kluk jako dřív. Dokonce i Andy se choval stejně.
Nathan se strachoval pro nic za nic. Zbytek školy se stále choval, jako kdyby se situace změnila, přesně tak, jak očekával. Mýlili se, teď už to věděl. No dobře, musel přiznat, že se nemýlili úplně ve všem. Nyní měl otce, kterého všichni znali, a to pár věcí změnilo. Ale když se na to podíval pozorněji, nepochyboval, že se to nemohlo moc lišit od doby, kdy si lidé mysleli, že žádného otce nemá, nebo že by to teď mohlo být dokonce lepší, protože nemít otce bylo horší než mít za něj profesora Snapea. Mnohem horší. Nathan si říkal, že situace se může od nynějška jen vylepšit, a to byla úleva.
Tu neděli usnul pozdě, ale spal tak tvrdě jako už dlouho ne. Probudil se odpočatý a připravený čelit prvnímu týdnu svého dalšího života. Byl si jistý, že pondělní hodina lektvarů proběhne podle jeho očekávání. Profesor Snape v souladu s jeho představou přednášel a kladl otázky; dostali přidělený lektvar, který mají uvařit a předložit lahvičku k ohodnocení, jako tomu bylo při všech předchozích hodinách. Nathan cítil, jak se mezi ostatními studenty, zejména mezi zmijozely, šíří vlna očekávání, ale věděl, že se jeho otec nebude chovat jinak než dřív; už se tak dělo při jiných příležitostech.
Děkuju, pane profesore, pomyslel si Nathan, když byli po hodině propuštěni a přišla si s ním promluvit Jose.
“Pořád ti nedal za odpověď na otázku žádné body.”
“Nečekal jsem, že to udělá,” odpověděl Nathan.
“Ani s tebou po hodině nemluvil,” dodala Jose, která z té situace vypadala zmateně.
“Nebylo o čem,” pokrčil Nathan rameny a v duchu se usmál. “Vypadáš, že tě to překvapilo.”
“No, je to tvůj otec, ne?” řekla Jose. “Myslela jsem… nevím… že k tobě možná bude… milý.”
To Nathana pobavilo a začal se smát nahlas - opravdu od srdce. Jose se zatvářila ještě zmateněji a Nathan si řekl, že by to měl lépe vysvětlit.
“Profesor Snape je pořád profesor Snape, Jose, zejména při vyučování. Nikdy nebyl milý, tak proč by s tím teď začínal?” zakroutil hlavou, aby zdůraznil, jak je ta myšlenka absurdní.
“Jen jsem myslela…”
“Nic se nezměnilo. Hádám, že jdeme pozdě na obranu,” dodal Nathan a vydali se společně na další vyučování.
Během oběda chtěl Andy slyšet podrobnosti z nedělní večeře. Nathan mu pověděl o pár věcech, co se přihodily, například o přívěsku. Andy schválil jeho rozhodnutí znovu ho nosit, na rozdíl od Kevina, který se sice zdržoval během jídla i většiny hodin poblíž, ale pořád byl z celé situace nejistý. Svůj nesouhlas s Nathanovým rozhodnutím nosit přívěsek projevil i navenek.
“Snape tě skrz tu věc špehuje,” řekl.
“Ne. Dává na mě pozor, to je rozdíl, Kevine,” odsekl Nathan, protože cítil potřebu svého otce bránit.
“No, jestli je to, co jsi řekl dneska po lektvarech Jose, pravda a nic se nezměnilo, Snape tě klidně může špehovat.”
“Snape dává pozor na mě nebo lépe na nás všechny ode dne, kdy jsme vkročili do tohoto hradu. Nezapomínáš, že mě zachránil dlouho předtím, než tahle situace s otcovstvím vznikla?”
Andy přikyvoval a Kevin neměl proti tomuhle argumentu co namítnout. To, co Nathan řekl, nemohl nijak popřít.
A v jeho přítomnosti se uvolnili i další nebelvíři. Vypadalo to, že Jose a Andy to přece jen nějak ovlivnili. Samozřejmě už před Nathanem nemluvili o učitelích, což zjistil, protože si nedávali dostatečný pozor na to, kdo slyší jejich rozhovory, nebo aby nemluvili ve společenské místnosti. Nathan je dokonce jednou nebo dvakrát přistihl, že mluví o něm, ale i když to byla nepříjemná změna, nemohl se přimět, aby mu to nějak zvlášť vadilo.
K vysvětlení této změny postoje mohlo být nápomocné i znovupřečtení dokumentů. Blížící se středeční setkání přimělo Nathana vytáhnout svitky pergamenů sepsané před několika měsíci při zkoumání Snapeova života ohledně nějakého temného tajemství, které by toho muže donutilo říct mu, kdo byl jeho otec.
Taková ironie.
Tehdy založil Nathan dvě různé složky pergamenů: jednu nadepsanou Snape a druhou Táta. Skončilo to tak, že už je nemusel oddělovat.
Opravdu ironické.
Ale bylo dobře, že to tehdy psal na různé pergameny. Mohl se teď na to podívat z nové perspektivy. Bylo zajímavé konfrontovat, co lidé říkali o jeho otci a co během výzkumu zjistil o profesoru Snapeovi. Kdyby ty popisy a fakta někdo četl bez toho, aby věděl, že se týkají téhož kouzelníka, nikdy by to neuhodl. Možná, že část jeho otce jakožto odhodlaného muže byla uzpůsobena roli, kterou profesor Snape hrál ve válce, ačkoliv být považován za přítele Albuse Brumbála… Stále to bylo překvapující a plné rozporů.
Nathan byl zvědavý, jak budou tyhle kousky pasovat do jednoho obrazu. Kdo byl profesor Snape? Kdo byl jeho otec? Jak se ti dva mohli sloučit do jedné osoby? Nathan na to zatím nedokázal tak úplně přijít. Ano, setkávat se s ním mimo třídu bylo nepříjemné a drásalo mu nervy, ale možná by mu to mohlo pomoc složit ony puzzle dohromady. Matka mu řekla, že teď bude mít možnost svého otce poznat, že ty schůzky nebudou trestem, ale příležitostí, jak spolu strávit čas. Nathan zatím netušil, jestli to půjde, ale už v těch obávaných setkáních dokázal vidět určité výhody.
A nastala středa. V době, kdy klepal na dveře kabinetu mistra lektvarů, byl Nathan navzdory dvěma zdánlivě normálním dnům, nervózní.
“Dále.”
“Dobrý večer, pane profesore.”
“Dobrý večer.”
Tohle byl začátek. Profesor Snape nikdy na jeho pozdrav neodpovídal slovy. Ale nevzhlédl od pergamenů, které zřejmě známkoval. Nathan přistoupil blíž ke stolu, u kterého muž seděl, a nakoukl. Ano, lahvička červeného inkoustu nemohla sloužit k ničemu jinému než ke známkování. Nathan čekal, dokud Snape neskončil a neodložil brk. Muž sepjal ruce, položil je na stůl a podíval se na Nathana, který zvedl oči od mužových prstů k jeho tváři.
Rychle na sebe pohlédli a profesor Snape krátce mrknul níž. Nathan sledoval mužův pohled mířící k přívěsku.
“Je modrý,” prohlásil Nathan a znovu vrátil zrak ke svému otci.
“Zjevně.”
“Což znamená, že nejsem v průšvihu,” dodal Nathan.
Snapeův výraz bylo těžké interpretovat. Vstal ze židle, obešel stůl a přiblížil se k Nathanovi. Znovu se na sebe zahleděli, a pak profesor Snape řekl: “Pojď.”
Nathan svého otce následoval ven z kabinetu a po chodbě k profesorovu bytu. Během krátké cesty minuli několik zmijozelů vracejících se do společenské místnosti a Nathan na sobě cítil neúprosné oči. Zejména jedny byly vytrvalé - ty Malfoyovy.
Snape otevřel dveře a Nathan rychle vklouzl dovnitř. Když se za ním dveře zavřely, vydechl.
“Naháníme strach?” zeptal se profesor.
“Ne,” odpověděl na to obvinění Nathan. Neměl strach, že ne? Jen ho zneklidnilo být sledován. “Nejsem rád středem pozornosti,” dodal a přejížděl očima všude kolem, jen aby se nemusel dívat na muže vedle sebe.
“Samozřejmě.”
Profesor Snape přešel ke krbu a zapálil v něm oheň, který osvětlil vzdálenější kouty místnosti. Když pak pokračoval ke stolu v rohu a začal se probírat několika knihami, Nathan, který stále stál poblíž dveří, se zeptal: “Proč jste mě sem přivedl?”
Profesor od své činnosti nevzhlédl. “Tvoje matka si myslela, že by ses možná chtěl podívat na moje knihy.”
Máma, no jasně, pomyslel si Nathan. Odvrátil zrak od svého otce a rozhlédl se po místnosti, přičemž se zaměřil na zdi obestavěné knihovnami. Popošel k nejbližší polici, přejel očima po svazcích a tu a tam si přečetl název. První skupina knih se týkala lektvarů. Šlo o základní učebnice, pokročilé příručky, knihy o lektvarech s tím či oním specifickým účelem. A dokonce o tlustopisy tématem hraničící s bylinkářstvím, které pojednávaly o použití konkrétních rostlin v lektvarech. Všechny se nacházely u krátké zdi vedle dveří, kterými vešli.
Nathan risknul pohled na profesora Snapea a viděl ho stát skloněného nad stolem a cosi psát. Namířil si to k další stěně plné knih. Názvy některých svazků se daly stěží přečíst, zejména ty na horní polici, ale nebylo tak obtížné odvodit, že jde stále o knihy s tématikou lektvarů, i když už zahrnovaly také kouzla. Poté už se tam nacházely jen knihy pojednávající o kouzlech, zaříkáních, kletbách a protikletbách… Některé byly přinejmenším eticky pochybné, jako například Proklej své nepřátele a Boj s magií - kletby a protikletby. Police končila u těch dveří, které použil Snape během nedělního setkání.
Nathan viděl, že má profesor stále plné ruce práce se svými záležitostmi, a popošel proto ke knihám na druhé straně dveří. Většina z nich se týkala kleteb a protikleteb, i když tam také leželo pár knih o temných stvořeních. Nathana udivilo, že se tam nacházelo tolik knih o vlkodlacích.
Číst názvy se stávalo čím dál obtížnější; někde úplně chyběly, jiné byly v jazycích, které Nathan neznal. To je fascinující a zajímavé, pomyslel si Nathan a dráždilo to jeho zvědavost. Popošel dál a uviděl knihy, které byly jednoznačně temné. Manipulace s magií, Nevratná prokletí a kletby, další knihy, jejichž názvy nedokázal přečíst, Polapení duší, Očarování krve, Bolestivé lektvary, Podrobení a ovládnutí s pomocí pokrevní magie…
Dokonce i mudlové věděli, že pokrevní magie je něco, čeho je třeba se obávat, točili o tom filmy. Nathan uvažoval, jak je asi ve skutečnosti silná…
Mučicí kletby…
Použil jeho otec někdy kletbu Cruciatus? Pravděpodobně ano. Vzpomněl si na všechno, co o profesoru Snapeovi věděl, a rozhodl se, že ten muž určitě více než jednou použil neodpustitelné.
Pokrevní vztahy a související prokletí…
Proklít členy rodiny? Proč by chtěl někdo proklít příbuzného? O tom byla ta kniha? Nathan se po ní natáhl.
“Tyhle knihy nejsou pro tebe.”
Nathan se lekl, otočil se čelem k otci a zároveň stáhl ruku zpět. Jak se sem dostal? Teď stál u stolu.
“Ledaže bys mě chtěl zabít,” dodal otec.
Nathan na něj vytřeštil oči. Profesor mu pohled vracel, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Nathan zavrtěl nesouhlasně hlavou a sklopil oči. Když jeho otec víc neřekl a jen tam dál stál, Nathan nabyl dojmu, že od něj něco očekává.
“Nevěděl jsem, o čem tak kniha je, pane,” zkusil to Nathan.
“Dřív jsi býval ve lhaní přesvědčivější.”
Já nelžu! Vzhlédl k otcovu obličeji a potvrdil: “Je to pravda.”
“To už bylo téměř přesvědčivé.”
Nathan zaťal pěsti. “Řekl jste mi, že se můžu podívat na knihy.”
“Tohle jsou knihy o temném umění.”
“Já vím, pane,” odpověděl Nathan na nevyslovenou otázku.
“Ze všech knih, které tu mám, byla tohle jediná, po níž jste sáhl, pane Grangere. Tohle chcete? Stát se temným čarodějem?” zeptal se jeho otec, ale výraz tváře měl i přes obvinění obsažené v jeho slovech neproniknutelný.
“No, vy jste temný čaroděj, ne?” zeptal se Nathan obranně.
Otcovy oči se proměnily a ramena profesora Snapea se napřímila. “Měl bys jít do své společenské místnosti,” pronesl přezíravě.
“Vždycky mě pošlete pryč. Proč se s těmi schůzkami vůbec obtěžovat?” vzdychl frustrovaně Nathan. Obrátil se k odchodu a byl už v půli cesty, když…
“Nathane.”
Zadržel dech. Nathane? Ne pane Grangere? Neodvažoval se ani ohlédnout, ani se pohnout.
“Jaký máš rád čaj?”
Čaj? Nathan se ohlédl přes rameno na otce, protože nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Snape na něj chvíli hleděl, a pak vykouzlil na příručním stolku čajovou soupravu. Nathan se k němu otočil celým tělem a sledoval práci jeho hůlky. “Mléko a cukr,” odpověděl nakonec a popošel k pohovce.
Profesor Snape nalil tekutinu do dvou šálků a přidal do jednoho z nich mléko a cukr. Pak ho podal Nathanovi.
“Děkuji, pane,” chlapec přijal teplý hrnek, stále trochu zmatený z toho, co se stalo. Profesor se natáhl po druhém a usadil se do křesla. Nathan seděl na pohovce a upíjel čaj, jen aby něco dělal.
Profesor Snape na něj chvíli hleděl přes okraj šálku. Nathan jeho pohled opětoval, pak se napil a pronesl: “Máme stejné oči.”
Otec, který neodvrátil zrak při prvním i druhém napití, nakonec souhlasil: “To máme.”
“A stejné vlasy,” dodal Nathan. Tento rozhovor cítil až v žaludku a dobře věděl, že s čajem to nemá nic společného.
“Možná barvu,” řekl profesor Snape.
“Není to jen barva,” připojil Nathan poloviční úsměv. Vlasy se mu mastily mnohem rychleji než ostatním.
Dopili čaj v družném mlčení. Nathan si pomyslel, že to byl ten nejteplejší čaj, který v Bradavicích vypil, nebo možná ten hřejivý pocit pocházel z jiných příčin, kterým tak úplně nerozuměl. I když měl oči stále upřené do krbu, na tváři se mu objevil úsměv. “Možná máme víc společného, jen to ještě nevíme.”
“Proč by se ti to mělo zamlouvat?” zeptal se otec.
Nathan pokrčil rameny a obrátil k němu zrak. “Myslíte, že budu někdy tak dobrý mistr lektvarů jako vy?”
Profesor Snape se na něj zadíval: “Když se tomu budeš věnovat…”
Nathan se pousmál: “A duelant?”
“Nikdy jsem tě neviděl použít víc než Alohomoru a ohřívací či ochlazovací kouzla,” sdělil mu Snape.
“Umím levitovat věci. Ve skutečnosti jsem to uměl jako první ze třídy. Profesor Kratiknot říkal, že mám přirozený talent,” culil se Nathan. “Můžu vám to ukázat,” nabídl a vytáhl z kapsy hůlku.
Narovnal se v ramenou, mávl hůlkou a perfektně zaintonoval: “Wingardium Leviosa.” Prázdný šálek se vznesl do vzduchu.
“Podívej se na mě,” vyzval ho otec.
Nathan to udělal a vznášející šálek se roztříštil o kamennou podlahu. Ohlédl se po něm, zamračený, že selhal. Profesor Snape pronesl tichá kouzla a šálek byl opět celý a znovu stál na stole.
“Když se učíš kouzlo, snaž se ho používat za různých okolností, například bez očního kontaktu s cílem. Na formulích a obraně proti černé magii je toho víc, než vás učitelé učí při hodině.” Profesor Snape vstal. “Pojď, doprovodím tě do společenské místnosti.”
“Znám cestu, pane,” ujistil ho Nathan. “Přeji hezký večer.” Kývl, aniž by ke Snapeovi zvedl zrak, protože byl stále na rozpacích, a otočil se ke dveřím.
* * *
Oheň v krbu Severusova kabinetu zezelenal a objevila se v něm hlava ředitelky, která zvolala: “Severusi.”
“Minervo,” odpověděl kývnutím.
“Je tu se mnou Draco Malfoy a přeje si s tebou mluvit.”
Severus se zamračil: “Pošlete ho sem.”
Minervina hlava zmizela a brzy stál v jeho kabinetu Draco oprašující si popel z hábitu. “Dobré odpoledne, Severusi.”
“Draco,” pozdravil ho Severus.” Dáš si něco k pití?”
“Čaj stačí,” odpověděl blonďák a posadil se do jednoho z křesel.
Severus vyčaroval čajovou soupravu a nabídl svému nečekanému návštěvníkovi šálek čaje. Pak se posadil ke stolu, vzal si také jeden a zeptal se: “Co tě přivádí do Bradavic?”
Draco se napil horkého nápoje a odložil šálek na Severusův stůl. Poté odpověděl: “Ten Grangerovic kluk.”
Severuse to nepřekvapilo. “Co je s ním?”
“Nebo bych mu měl říkat Snape?” popíchl ho Draco téměř vyčítavě.
“Jmenuje se Granger,” odpověděl Severus.
“Ale je všeobecně známo, že je taky Snape. To nemůžeš popřít.”
“Ne, to nemůžu.” Severus viděl, jak Draco přimhouřil oči. “To nic nemění na skutečnosti, že je Granger.”
“Proč ona, Severusi? Proč Potterova nesnesitelná kámoška? Chápu tvoje přání zatajit takový vztah před kouzelnickým světem, ale tajit to přede mnou…?”
“Neexistoval žádný vztah,” odpověděl Severus otráveně. “A jak jsi přišel k domněnce, že jsi můj důvěrník?”
“Máš syna v Devonově věku!”
“Je starší než Devon.”
Draco se zamyslel na důsledky tohoto prohlášení. “Měl jsi Grangerovou během války.”
Severus s tím nemohl nesouhlasit. Měl ji, když ještě naplno zuřila válka.
“Proč jsi nepoužil antikoncepční kouzlo?”
Stejnou otázku si ode dne, kdy si uvědomil, že chlapcovy černé oči jsou jeho zrcadlovým odrazem, kladl již několikrát. Stále ale na ni nenašel odpověď, takže zůstal zticha.
“Nikdy ses k němu během všech těch let neznal, tak proč teď?” pokračoval Draco ve výslechu.
“Pořád je Granger.”
“Devon mi řekl, že se s nimi pravidelně stýkáš.”
Proč ta neústupnost? pomyslel si Severus. “Co chceš, Draco?”
“Chci vědět, jak to, že máš syna a já jsem ten poslední, kdo se to dozví!” Dracovým aristokratickým rysům zamračení neslušelo. “Jsi jediný přítel, kterého mám. Věřím ti celým životem. Svěřil jsem ti to nejcennější, co mám, svého syna! Víš, jak moc to pro mě znamená.” Draco vyskočil na nohy a začal před stolem přecházet sem a tam.
“A myslíš si, že jsem zradil tvou důvěru,” dokončil Severus. “Nezradil, Draco.”
Propichovali se očima, odhadovali situaci. Draco vypadal, jako kdyby se skoro bál, že nemluví pravdu. Severus odolával vystrašenému a rozzlobenému pohledu se zdvořilou vytrvalostí. Šeď v Dracových očích ustoupila za hradbu řas a on je zamračeně zavřel.
“Přál bych si tvého syna poznat, Severusi, bez ohledu na matku,” přiznal Draco.
Severus se uchechtl. Když Draco otevřel oči a znovu se na něj podíval, řekl: “To já taky.”
“Nesnaž se mě oklamat, Severusi.”
“Nesnažím se tě oklamat. Až donedávna jsem nevěděl, že mám syna; Grangerová, ta pitomá žába, ho přede mnou tajila!” Severus dovolil, aby mu hlas zbarvilo opovržení, a uviděl na Dracově tváři překvapení. “Když mi chlapec před pár měsíci řekl, že nezná svého otce, podíval jsem se na něj a zjistil to.” Nechal vztek z té situace vyplavat na povrch a blonďatý kouzelník, který se mu krátce zpříma podíval do očí, přikývl.
“Až Grangerovou potkám, zabiju ji,” řekl Draco a sesunul se zpět do křesla.
Severus ten sentiment ocenil, ale ne tak, jako by to udělal před několika měsíci. Ne, nechystal se jí odpustit, co udělala, ale nepotřeboval vidět pro pocit zadostiučinění její smrt. Vychovala Nathana, nechala si ho v situaci, kdy věděl, že on by to neudělal, a… Severus měl toho chlapce rád.
Hloubavé ticho přerušil Draco. “Setkal jsem se s tím klukem na Příčné ulici, když jsem Devonovi kupoval zásoby. Myslím, že nevěděl, kdo jsem.”
“Myslím, že tehdy ne,” souhlasil Severus. “Vychovala ho v mudlovském světě.”
“To je mi líto, Severusi,” prohlásil Draco s opravdovým smutkem v hlase. “To sis nezasloužil.”
Severus zavrtěl hlavou. Draco byl čistokrevný a mudly a jejich svět nikdy nepochopí. Bylo zbytečné snažit se ho přesvědčit, že být vychován mezi mudly není to nejhorší, co může kouzelníka potkat. Draco už na čistotu krve nevěřil, ale to neznamenalo, že by byl milovníkem mudlů.
“Rád bych se s ním někdy oficiálně seznámil. Nezkazila ho Grangerová tak moc, aby to nešlo napravit? Devon mi říkal, že je nebelvír, což je docela škoda,” poznamenal Draco.
“Já sám,” Severus zaváhal, protože tohle od Draca nečekal, “ho stále ještě poznávám.”
Draco přikývl.
“Ve Velké síni se podává večeře, připojíš se ke mně?” zeptal se Severus, který se zvedl k odchodu a snažil se zaplašit nepříjemný okamžik.
“Budu muset tvoje pozvání odmítnout. Čeká na mě Pansy.” Draco vstal a podal Severusovi ruku. Ten ji zdvořile přijal a potřásl jí. “Půjdu s tebou do Velké síně; chci vidět Devona, než odejdu.”
Teď byl na řadě s přikývnutím Severus a společně zamířili do Velké síně.
* * *
Hermiona otevřela dveře svého bytu.
“Harry?”
“Vím, že je trochu pozdě na návštěvu, ale o víkendu se sejít nemůžeme a já pracuju dlouho do noci,” začal se omlouvat.
Hermionu ta návštěva překvapila. Když se s Harrym viděla naposledy, byla na něj opravdu naštvaná a použila ostrá slova. Ne že by se styděla za to, co řekla svému nejlepšímu kamarádovi ve chvíli vzteku. Nemínila se omlouvat. Nějak věděla, že si Harry nepřišel pro omluvu nebo dokonce pro vysvětlení, a proto ji tak překvapilo, že ji vyhledal.
Pustila ho dál a posadila se k němu na pohovku.
“Co tě sem přivádí, Harry?” zeptala se, protože nehodlala ztrácet čas zdvořilostmi.
Harry se zhluboka nadechl. “Mám starost o Nathana. Jak je na tom?” zeptal se. Hermiona věděla, že ta otázka šla od srdce.
“Je v pohodě,” odpověděla. "Snažíme se dát věci do pořádku po tom zmatku, co jsi vyvolal; a zvládneme to… časem.” Poslední slovo pronesla mnohem tišším hlasem.
Nedělní večeře vyvolala v Hermioně obavy, jak dlouho bude trvat, než napraví všechno, co Nathanovi provedla. Jeho vztah se Severusem byl velmi křehký a odmítal ho víc, než očekávala.
“Mrzí mě to, Hermiono. Já…”
Hermiona přerušila Harryho hledání slov pro omluvu. “Je tu ještě něco, o čem jsi chtěl se mnou mluvit?”
Harry sklopil oči, viditelně byl z její přímočaré reakce na jeho návštěvu nesvůj. “Holoubková ustoupila od dalšího pátrání po Nathanově situaci.”
“Nevyhodí ji za to, že použila to, co zaslechla, bez tvého schválení?” zeptala se Hermiona rozhořčeně.
“Ne,” potvrdil Harry a v tónu jeho hlasu se ozvala rozmrzelost. “Vypadá to, že publikovat neautorizované informace není považováno za pomluvy a spekulace, když…” Další slova, která Harry pronesl, zněla tiše a jako mumlání.
Hermiona jim nerozuměla: “Cože?”
“Nejsou považovány za pomluvy a spekulace, když je znám jejich zdroj.” Povzdechl si. “Poukázali na to, že jsem to uvedl já a že ta informace byla pravdivá. Alespoň souhlasili, že stáhnou Holoubkovou z té kauzy a nesmí o Nathanovi nic dalšího zveřejnit, když…” Harry si znovu povzdechl, “budu během letošní sezóny psát týdenní sloupek o famfrpálu a… budu souhlasit s exkluzivním rozhovorem s Holoubkovou.”
“A ty jsi samozřejmě souhlasil,” naléhala Hermiona.
Harry se jednoznačně zatvářil ublíženě. “Samozřejmě.”
Hermiona se usmála: “To máš za to, že se vměšuješ do záležitostí jiných lidí.”
“Mrzí mě to, Hermiono.” Stále měl ve tváři bolestný výraz.
Hermiona si povzdechla: “Vím, že ano, ale pořád jsem na tebe naštvaná.”
“Co můžu udělat, abych dal věci mezi námi do pořádku?” zeptal se prosebně.
Hermiona si rukou přejela po spáncích. “Jdi domů, Harry.”
“Prosím, Hermiono. Mám tě rád a mám rád Nathana. Já…” odmlčel se, protože hledal slova. “Nepřemýšlel jsem. Nikdy jsem nechtěl Nathanovi nebo tobě uškodit. Nikdy bych ti neublížil, Hermiono. Jsi pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměl. A Nathan je víc než můj hypotetický synovec…” Harry se natáhl po Hermionině ruce a stiskl ji. “Prosím,” zaškemral znovu a podíval se jí do očí.
“Necítím k tobě nenávist, Harry,” přiznala tiše. “Jen se na tebe teď nemůžu podívat a nevzpomenout si na zmatek, který jsi způsobil.” Znovu jí stiskl ruku. “Nathan k tobě vzhlíží a ty to víš. Tvoje nenávist k Severusovi…” odmlčela se a pokusila se ovládnout vztek, než dodala, “mu nepomáhá. Usilovně jsem se celou dobu snažila zabránit jim, aby jeden druhého nenáviděli, ale ty jsi zničil roky práce!”
“Už nebudu stát v cestě,” řekl Harry, aby ji uklidnil.
“To si sakra piš, že nebudeš!” zasyčela a výhružně na Harryho namířila prst. Odvrátila se od něj, pomalu dýchala a snažila se uklidnit. Chtěla ho proklít, ale hluboko uvnitř věděla, že Harry trpí víc, než by trpěl pod jakoukoliv kletbou, kterou by na něj seslala, a to bylo mnohem uspokojivější.
Rozprostřelo se mezi nimi tíživé ticho, dokud Harry nepronesl: “Nevěděl jsem, co mám dělat. Najednou to bylo jako žít v noční můře. Snape byl otec toho sladkého dítěte, kterým je Nathan… Pořád nemůžu myslet na tebe a na to… jak to bylo vůbec možné, neřkuli o tom, že je to pravda.” Když ho nepřerušila, pokračoval: “Snape mi ubližoval ode dne, kdy jsem ho potkal. Jak můžu dopustit, aby to potkalo Nathana?”
“Nepotká. Chápu, co jsi udělal, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem tě požádala, abys nezasahoval,” připomněla mu Hermiona a upřeně se mu zadívala do očí. Pak je ale sklopila dolů a dodala: “Já vím, co dělám.” Sama potřebovala těm slovům uvěřit.
“Vkládáš do Snapea příliš moc důvěry.”
“Vkládám do Severuse oprávněnou důvěru,” vzhlédla znovu k Harrymu.
“A přesto jsi mu Nathana zatajila.”
“Nemluv o věcech, kterým nerozumíš,” varovala ho Hermiona.
“Proč jsi to tehdy udělala, když ne proto, že šlo o Snapea?” naléhal dál Harry.
“To spadá do kategorie není-to-tvoje-starost,” probodla Harryho pohledem. “A nedívej se na mě takhle! Pořád se na tebe zlobím. Je pozdě a já mám zítra ráno schůzku, tak pokud ti to nevadí…”
Harry zaťal zuby, spolkl další otázky a bez dalšího slova odešel.
* * *
“Wingardium Leviosa.”
Lžíce se po bůhvíkolikáté vznesla, stejně jako to během celého týdne počínaje čtvrtkem dělaly brky, knihy či šachové figurky. Od středečního selhání při levitování šálku to Nathana k onomu kouzlu opakovaně táhlo. Během pár dní cvičení ho zvládl bez sledování objektu, ale bylo těžké se na udržení něčeho ve vzduchu soustředit. Teď už sice mohl jíst míchaná vajíčka a levitovat lžíci, ale i tak po chvíli podlehla gravitaci.
Chtěl profesorovi Snapeovi dokázat, že je schopný kouzelník. Byla teprve sobota. Než otci předvede, co umí, má na procvičování ještě téměř celý víkend. Proto po snídani zamířil do knihovny a nepřipojil se k Andymu a Kevinovi, kteří byli venku na famfrpálovém hřišti. Neměl čas dívat se trénink Nebelvíru; měl na programu svůj vlastní.
Udržovat levitační kouzlo během plného soustředění na něco jiného bylo složité a Nathanovi to stále činilo potíže. Trénoval to tak, že si četl a zároveň prováděl kouzlo. Vybral si prázdný stůl, položil na něj svůj výtisk Bradavických dějin a otevřel knihu o skřetích válkách, kterou měl rozečtenou. Uchopil hůlku a tiše zašeptal: “Wingardium Leviosa.” Bradavické dějiny se vznesly kousek nad stůl. Spokojený Nathan opatrně odpoutal pohled od vznášející se knihy a dal se do čtení. Zároveň se snažil nezapomínat, co ještě dělá, a nesklánět hůlku.
Přečetl několik stránek a stále udržoval kouzlo, dokud jeho hůlka nezchladla zmizením tepla spojeného s prostupující magií. Vzhlédl od rozečtené knihy a překvapeně se setkal s šedým pohledem namířeným na něj. Devon Malfoy držel knihu, kterou Nathan předtím levitoval. Jak se sem dostal? Nathan byl tak ponořený do koncentrace, že si Malfoyova příchodu vůbec nevšiml.
“To je moje kniha,” prohlásil Nathan.
“Madam Pinceové by se nelíbilo, kdyby viděla, jak týráš knihy,” řekl Malfoy.
“Vrať mi tu knihu,” dožadoval se Nathan a současně upravil držení hůlky.
“Nebo co?” vyzval ho Malfoy.
Nathan v duchu probral seznam kleteb. “Co chceš, Malfoyi?” zeptal se s jasně zřetelným vztekem.
“Jen jsem ti chtěl připomenout, že je mi jedno, co lidi říkají, ty si profesora Snapea nezasloužíš.”
“A mně je jedno, co říkáš ty. A teď mi vrať tu knihu,” namířil Nathan hůlku na svého protivníka.
“Nikdy tě nebude brát vážně, Grangere. Nic na tobě není. Jsi jen příliš velký ubožák,” řekl Malfoy a nechal knihu spadnout na stůl. Ten hluk k nim přitáhl pozornost.
Nathan sklonil hůlku, protože nechtěl být chycen při tom, jak téměř proklel jiného studenta, jako se mu to už stalo dřív. Malfoy byl v půli cesty ke dveřím, když k němu Nathan znovu obrátil zrak a frustrovaně si vzdychl.
Pak se vrátil ke své původní činnosti, ale zjistil, že už není schopen se plně soustředit. Když kniha potřetí dopadla na stůl, Madam Pinceová se na něj úkosem podívala, protože vyrušoval. To ho jen víc podráždilo. Nepotřeboval slyšet, že si nezaslouží být synem profesora Snapea, zejména ne od Malfoye, který byl profesorovým kmotřencem. Kdyby měl přemýšlet o tom, co Malfoy jistě o jeho otci věděl - ani si to nechtěl začít představovat… Opravdu měl dojem, že si ho nezaslouží.
Možná se mu profesor Snape snažil tohle říct, když rozbil ten šálek. Možná nebyl Nathan dost chytrý na to, aby ho zaujal…
Potřásl hlavou, aby z ní tyhle myšlenky vypudil. Profesor Snape ho pozval na čaj a dokonce mu říkal křestním jménem; řekl mu, že by jednou mohl být zrovna tak dobrý mistr lektvarů jako on.
Nathan si ho zasloužil a dokáže to.
* * *
“Severusi, proč Nathan neustále levituje předměty?” zeptala se ho Hermiona, když mu odpověděla na pokývnutí a přání hezkého odpoledne.
Byla sobota a oni se potkali v laboratoři. Zabývala se svým projektem a Severus si zrovna přišel něco vyzvednout ze stolu.
“Ano?” zeptal se místo odpovědi. Nevypadal, že by ho to příliš zaujalo, jen se probíral štosem pergamenů na stole.
“Víš, že to dělá; viděl jsi ho ve Velké síni,” sdělila mu věcně. “Víš proč?”
“Možná procvičuje,” nadhodil, ale uvědomila si, že buďto nepřikládal její otázce velký význam, nebo nechtěl, aby si myslela, že je to důležité.
“Možná se ve středu něco stalo,” zakontrovala Hermiona.
Prošel další hromadu pergamenů a zřejmě našel to, co hledal. Narovnal se s pergamenem v ruce nad stolem a řekl: “Možná.”
A vzápětí byl pryč dřív, než na to mohla zareagovat. “Nesnesitelný chlap,” zaklela potichu. Nathan se nezastavil ani na deset minut, aby si s ní pořádně promluvil, takže se užírala zvědavostí, jak středu zvládl, a teď tohle! Hermiona zakroutila hlavou a snažila se na to nemyslet; nenáviděla tápat ve tmě a ti dva to věděli.
* * *
“Mami, je to ta věc, co si myslím?” zeptal se Nathan, když se Hermiona vynořila ze svých komnat s dvěma velkými knihami.
“Ano.”
Nathan zasténal, ale Hermiona na to nedbala. Během týdne vše pečlivě naplánovala a byla si jistá, že to přinese dobrý výsledek.
Brzy došli k Severusovým dveřím a přivítal je sám mistr lektvarů. Vešli dovnitř a bylo jim nabídnuto sezení na pohovce.
“Jaký jsi měl týden?” zeptala se Hermiona ve snaze zahájit rozhovor.
“Únavný,” odpověděl Severus prostě.
“Učení je únavné,” souhlasila Hermiona po chvíli čekání, zda to nějak rozvede. Musela si připomínat, ať je trpělivá, jinak se večeře zvrtne stejně jako minulý týden.
Hermiona viděla, že se Severus dívá na knihy, které s sebou přinesla, jako kdyby se snažil uhodnout, co jsou zač. Rozhodla se, že nastal ten správný čas mu to objasnit. “Přinesla jsem pár fotografií. Myslela jsem si, že bychom se na ně mohli před večeří podívat.”
Nathan si vzdychl a zanořil se do pohovky. Hermiona se k němu otočila: “Co je na tom vlastně tak hrozného?”
Věnoval jí “ten pohled”. Usmála se na něj a otočila se k Severusovi, který je pozorně sledoval. “Myslím, že bude lepší, když si sedneš ke mně, abych ti mohla ty obrázky vysvětlovat,” navrhla mu.”
Severus zaváhal, snažil se najít dobrý důvod, jak její pozvání odmítnout, žádný ale nenašel, a tak ho musel přijmout. Posadil se tedy vedle ní, ačkoliv tak daleko, jak jen to šlo.
“Myslím, že bychom měli začít s mudlovským albem. Co myslíš ty, Nathane?” zeptala se Grangerová svého syna.
“Já hlasuju nezačínat se žádným,” zamumlal Nathan odpověď.
Otevřela první album, aniž by chlapcovu odpověď komentovala. Stránku pokrývaly tři nehybné obrázky.
“Tohle jsou Nathanovy první fotky. Mí rodiče je vyfotili, ještě když jsme byli v nemocnici po jeho narození,” vysvětlila. “Byl tak roztomilý.”
Komentář o roztomilosti vyvolal v Severusovi chuť protočit oči. Nathan nebyl tak zdrženlivý…
“Nebyl jsem roztomilý. Vypadal jsem jako mandragora.”
Severus se ušklíbl - potlačovaným úsměvem.
“Byl jsi a stále jsi velmi roztomilý,” prohlásila Grangerová. Vypadalo to, že je to předmětem jejich neustálého dohadování. Obrátila stránku.
“Tady jsme v domě mých rodičů. První týdny jsme bydleli s nimi,” poznamenala.
Severus si pomyslel, že tady Nathan vypadá mnohem víc jako to roztomilé dítě, které prohlašovala, že byl. Měl oblečenou žlutou kombinézu s medvídkem a bezzubě se usmíval do foťáku. Byl tak maličký… Na dalším obrázku ho Grangerová držela a vypadalo to, že spí. Výraz ženiny tváře na fotografii, když hleděla na uzlíček v jejím náručí, se dal popsat jedině jako něžné zbožňování. Byla tak mladá…
Grangerová otočila stránku. “Tady se ho snažím vykoupat,” sdělila mu pobaveně. “Nikdy to neměl moc rád a vždycky to znamenalo boj. Dokonce i teď,” dodala, očividně aby Nathana poškádlila.
Severus se díval na velmi mladou a mokrou Grangerovou, která se snažila udržet značně rozrušeného Nathana ve vaničce. Při pohledu na fotku začal uvažovat, jestli by ten úkol zvládl. Vypadalo to na pořádný binec a nepochyboval o tom, že by se téhle aktivity nechtěl účastnit.
“Není dostatečně ponižující ukazovat mě nahatého?” brblal Nathan.
Grangerová si povzdechla a otočila stránku. Na těchto fotkách vypadal Nathan starší. A ona také.
“Ty jsou z jeho prvních narozenin.”
Na fotkách se neobjevovalo moc lidí, ale poprvé na některé uviděl Pottera a Weasleyovi. Nathan v Potterově náručí vypadal šťastně; všichni se usmívali. Bez ohledu na Pottera byl Severus rád, že měl Nathan o prvních narozeninách nějakou oslavu.
Další stránky byly plné fotek stojícího Nathana, prvních dětských krůčků, nepořádku, který nadělal, když poprvé sám jedl, a většinou se poblíž vyskytovala jeho rozesmátá matka. Vždycky se usmívala nebo smála naplno, vždycky vypadala šťastně. Kdyby byl na těch fotkách Severus, byli by takhle šťastní? Byl by šťastný i on?
Jediné, co věděl, bylo, že by si přál být během těch šťastných okamžiků po jejich boku.
Grangerová otočila stránku a objevila se zvláštní fotka. Severus se naklonil, aby lépe viděl, a až pak si uvědomil, jak se k ní během prohlížení fotek dostal blízko. Nevypadalo to, že by jí to vadilo.
“To má na ruce sádru?” zeptal se Severus zmateně.
“Ano,” odpověděla. “Spadl, když si hrál na školním hřišti, a zlomil si ruku. Než jsem dorazila, doktor už mu ji dal do sádry. Vyléčila jsem mu to, jakmile jsme došli domů, ale k jeho zlosti si musel sádru nechat po celou dobu, kterou určil doktor, jinak by to bylo podezřelé.”
“Pochopitelně,” souhlasil Severus.
“Svědilo to,” dodal při té nepříjemné vzpomínce Nathan.
Další stránky, další úsměvy a další fotka, která Severuse vyvedla z míry. “Co tohle mělo být?”
Grangerová se k němu otočila a jejich ruce se dotkly. Ani teď nevypadala, že by jí to vadilo.
“To hrál Johna Darlinga ve školním představení Petra Pana,” objasnila Grangerová. Stále měla svoji ruku opřenou o jeho.
Severus se zamračil nad jejím klidem i nad nepovědomým kostýmem.
“Kostým vyráběla máma. Byl hrozný,” vysvětlit Nathan, který si Severusovo zamračení správně vyložil.
Severus se uchechtl a pronesl: “Hermiona Grangerová že něco udělala špatně? Peklo muselo zamrznout!” Až pak si uvědomil, co udělal. Proč ji škádlím?
“Nebyl tak špatný!” zaprotestovala.
Nathan na ni pohlédl se zvednutým obočím, ale Severus jejich dohadům už nevěnoval moc pozornosti. Při jejím protestu zmizela mezera mezi nimi a teď se kromě paží dotýkali i koleny. Jemná látka sukně způsobila, že ten dotek byl mnohem intimnější.
“Už je čas na večeři,” prohlásil Severus chladně a zvedl se z pohovky. Viděl zmatek na tváři Grangerové - ještě nebylo tak pozdě - ale nehodlal to vysvětlovat. Luskl prsty, a když se v místnosti objevil domácí skřítek, nařídil mu: “Můžeš podávat večeři.”
Následovali ho ke stolu. Nevypadalo to, že by se Nathan staral o nějakou změnu, ale jeho matka na Severuse stále hleděla zkoumavým pohledem. Své myšlenky ale nevyslovila, což bylo dobře. Během jídla se rozhostilo ticho, ačkoliv nebylo tak nepříjemné jako minulý týden. Severus se domníval, že dojí mlčky, ale Grangerová ticho přerušila.
“Během víkendu jsem tě moc neviděla. Co jsi dělal, že jsi mi dokonce ani nešel pomáhat do laboratoře?” zeptala se Nathana.
“Neměl jsem čas,” odpověděl chlapec neurčitě.
“Učil ses na nějaký test? Nevzpomínám si, že by byl nějaký na obzoru,” naléhala dál.
“Něco takového.” Nathanova odpověď byla opět neurčitá.
Severus si uvědomil, že ho jejich rozhovor zaujal a že on sám pocítil zvědavost. Nathan se očividně snažil něco zatajit před svou matkou a možná i před ním.
“Proč neustále levituješ předměty?” zeptala se Grangerová nakonec a Severus pochopil, že k tomu celou dobu mířila.
“Procvičuju,” řekl Nathan jakoby v ozvěně na Severusovu dřívější záhadnou odpověď na tutéž otázku. “Budeme si prohlížet i další fotky?” dodal rychle, aby změnil téma.
Severus se ušklíbl, ale když se na něj Grangerová pátravě zadívala, rázem se zklidnil.
“Myslím, že ne,” řekla poté, co se od něj nedočkala žádné odpovědi.
“Možná bychom už pro dnešek měli skončit,” navrhl Severus.
Nathan přikývl, zvedl se od stolu a čekal, až jeho matka učiní totéž. Neochotně vstala, ale místo, aby zamířila ke dveřím, dala Nathanovi pusu a řekla: “Užij si příští týden, zlatíčko. Musím ještě s tvým otcem probrat pár věcí.”
Nathan přikývl, popřál Severusovi dobrou noc a nechal ho s matkou o samotě.
“O co jde?” zeptal se Severus.
“Na to se tě chci zeptat. Co se stalo? Vypadalo to, že si prohlížení fotek užíváš.”
“Jak jsem řekl, už je pozdě a já bych chtěl být na příští týden odpočatý. Tak jestli ti to tedy nevadí,” pokusil se ji odbýt.
Grangerová ho ještě chvíli probodávala pohledem, ale zřejmě se rozhodla jeho postoj respektovat. “V každém případě byl tento večer mnohem lepší než ten minulý. Nathan je v tvé přítomnosti mnohem uvolněnější a já si myslím, že to má něco společného s tím, co se stalo ve středu. Říkala jsem ti, že to zvládneš. Skvělé, Severusi,” pochválila ho s úsměvem.
Nechápal, jak by středeční setkání mohlo mít něco společného se změnou Nathanova přístupu, tedy kromě procvičování kouzla, které ten den předvedl. Rozhodl se to nekomentovat a jen čekal, až odejde. Její víra v něj ho vždycky vyváděla z míry.
“Nechám ti tu ta alba. Doufám, že budeš mít během týdne trochu času prohlédnout si zbytek fotek,” navrhla. Zřetelně s odchodem otálela.
Severus ostražitě ztuhl na místě; když se na něj Grangerová takhle dívala, byla vždycky nepředvídatelná. Zřejmě si uvědomila jeho náhlou změnu postoje a uhnula pohledem. “Uvidíme se příští týden,” řekla, otočila se a opustila jeho komnaty.
Došel k názoru, že Grangerová je nebezpečná.
Komentáře
Přehled komentářů
No, konečně se atmosféra trochu uvolnila :-)
rodina
(sisi, 24. 1. 2016 19:39)tak mi Snape st. připomíná hipogrifa v kuchyni, že neví,jak se chovat v rodině, ale on za to de facto nemůže, když to doma nezažil. Hold to bude muset Hermiona táhnout sama a na velmi krátkém provázku. Doporučuji. Díky za překlad a možnost číst na zdejších stránkách.
:-)
(mami, 16. 10. 2015 21:36)...k tejto časti som sa dostala až teraz, ale zhltla som ju naraz. Fotky sú aj pre moje deti trápna záležitosť, takže ho chápem.
Neskutečné
(Maitter, 16. 9. 2015 23:18)Bývala to jedna velká napjatá depka, ale teď jsem s každou další kapitolou čím dál tím vysmátější... U Merlina :-D Díky moc za převzetí těžkého údělu překladatelky!
...
(solace, 13. 9. 2015 19:58)
Zdá sa, že pomaly ale iste postupujú dopredu. Na Severusa treba ísť veľmi opatrne. Nie vždy sa to Hermione darí, ale je fajn, že si od neho drží odstup. To chlapov vždy priťahuje.
Draco sa mi v tomto príbehu páči. Žiaľ, o Devonovi to povedať nemôžem. Veľká vďaka za skvelý preklad, Jacomo.
otázka
(Lilien, 8. 6. 2015 22:03)Ahoj, túto poviedku som začala čítať už dávnejšie a som rada že sa našiel niekto, kto ju prekladá, no a chcela som si prečítať ďalšiu časť 25 kapitolu, ale to je úplne iná poviedka, či len neviem ako to funguje :-D aj to môže byť, diky
Re: otázka
(Jacomo, 11. 6. 2015 10:04)
Omlouvám se, tento odkaz jsem vložila omylem, už je opravený. Odkaz na pokračování 24. kapitoly najdeš na konci její první části nebo v novinkách.
Na kapitole 25 se usilovně pracuje :-))
Jupííí
(Kitti, 27. 5. 2015 23:41)Ty jo, zdejší Hermiona se chová skoro Zmijozelsky:-))) Děkuju za překlad, krásně se čte, přímo lahůdkově. Draco se chvílemi choval jako spratek a Devon, to je na ránu, víc jak pláči... ach jo.
...
(marci, 25. 5. 2015 20:15)Mne tedy Draco ze židle nezvedl, jak psala Lupinka :) Naopak - byl mi tu hrozně blízký. Má očividně hodně blízký vztah k Severusovi a kvůli němu je ochotný blíž poznat Nathana - hezký přístup. A moc se mi líbí to váhavé sbližování Severuse s nathanem. Severus mi nepřijde natvrdlý - je odtažitý a obezřetný (jak by ne) a hermiona by neměla tlačit na pilu. Z vlastní vůle promeškala jedenáct let, tak musí být i ona trpělivá :) Krásná kapitola, Jacomo, veliké díky! :)
:)
(zuzule, 25. 5. 2015 19:53)
Koukám, že Devon je celej po tatínkovi. :)
Aspoň že tohle "sezení" dopadlo lépe. Ještě tak dva měsíce a ledy by se mohly víc pohnout.
To je k zbláznění
(Folwarczna, 22. 5. 2015 12:37)
kdy už severus, lidově řečeno, vystrčí hlavu z pr.....? Jeho tvrdohlavost hraničí s tupostí.
Ale to by se o Hermioně dalo říct taky:-) Snad její úsilí povede k cíli
...
(Zuzana, 21. 5. 2015 20:04)
Tieto stretnutia už boli o dosť lepšie:) tie fotky boli skvelý nápad. Škoda, že je Severus tak zakomplexovaný a nedokázal si užívať trochu dlhšie Hermioninu blízkosť. A škoda, že nie je nebezpečnejšia o trochu viac:) Severusovi už veľa netreba, dlho odolávať nedokáže... Myslím, že keď sa konečne odváži uveriť, že by mohol mať reálnu šancu, bude to krásny ohňostroj citov.
Malfoy je stále rovnaký egoista:) aký bol zlato urazený, že sa mu Severus nezveril:) A snáď aj trochu žiarlil na Severusovho syna?
Páčilo sa mi ako sa Nathan snažil zlepšovať v levitovaní. Že ho ten neúspech pre otcom neznechutil, ale práve naopak, nabudil ho zlepšiť sa. Veľmi krásne ďakujem za skvelý preklad a teším sa na pokračovanie.
Paráda
(Lupina, 21. 5. 2015 9:23)Páni, to byla dlouhá půlka kapitoly. Teda proč ti Malfoyovi jsou pořád tak protivní? Oba mě zvedli ze židle. Líbí se mi, jak si Severus uvědomil, že je Grangerová nebezpečná :-D Docela mě chytla za srdce jeho poznámka, jak byla mladičká, když koupala malého Nathana. Moc krásný překlad, četlo se to jedna báseň :-) Díky, Jacomo.
Re: Paráda
(Jacomo, 21. 5. 2015 13:51)
To mi povídej, délka těch kapitol je vražedná. Já jsem tedy Draca docela chápala, měl Severuse za blízkého (skoro)přítele, a tohle mu přišlo jako podraz. A když nezná pozadí věci, tak holt plácá blbosti, no. To Devon je tu pěkné kvítko, celý tatínek v jeho věku ;-)
Díky, Lupinko, chvála mě moc potěšila.
:-)
(Michelle, 1. 2. 2017 1:02)