Kapitola 30 - Šílenství
Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/2542183/30/Not-Only-a-Granger
Za betaread opět patří díky mému světýlku Calwen
Za betaread opět patří díky mému světýlku Calwen
V minulé kapitole... Následky onoho slova na T a Nathanova adaptace mimo říši snů.
* * *
Pohledy, které si se svým synem vyměnil při večerním rozhovoru, zůstaly viset ve stínech chodby. Od té doby spolu nemluvili, a jak se ticho mezi nimi prodlužovalo, dosah onoho momentu jen narůstal. Dny a noci plynuly v přemítání; dny a noci byly mučením. Nemůžu s tím nic dělat, připomínal si Severus, když se od něj odvracely chlapcovy oči, zanechávaly ho bez odpovědi a přinášely s sebou jen další zklamání.
Chtěl ten výraz z Nathanovy tváře vymazat, ale jak ho mohl oslovit a požadovat, aby mu svá přání objasnil, když by každé z nich potom jen rozdrtil? Nemůžu s tím nic dělat, utužoval se ve svém vnitřním přesvědčení, protože něco takového nemohl svému synovi dát a nikdy nedá.
Nathan časem pochopí, že to nebyla jeho chyba, ale Severusova. Nemohl stavět na tom, jak se mu Nathan neodbytně vplížil do snů, nezáleželo na tom, protože jeho syn věděl, že se nemohou nikdy uskutečnit, že s tím Severus nemůže nic udělat.
Od oné noci si Severus naordinoval Bezesný spánek, aby se před těmi zrádnými momenty s Nathanem chránil. Nemínil tím nic špatného. Jen zkrátka nemohl být takovým mužem, ani kdyby chtěl. Nevěděl jak na to. Mezi oním mužem a jím zela propast. Sakra, nemůžu s tím nic dělat!
Grangerová se vrátí z výletu se svým mudlovským rytířem nepochybně příliš rozptýlená, než aby si všimla, že věci mezi ním a Nathanem šly znovu do kytek. Výtečně, poznamenal v duchu, nejsem právě v nejlepší náladě nechat se poučovat. Hlavně proto, že…
Nemůžu s tím nic dělat, sakra!
* * *
Jeho matka se právě vrátila domů. Měla zůstat na noc v Londýně a přijet do Bradavic až druhý den ráno, aspoň tak mu to sdělila v dopise. Tento týden ji Nathan postrádal víc než kdykoliv jindy, což bylo hloupé, protože ať byla doma v Londýně, na konferenci ve Španělsku nebo kdekoliv jinde, vyšlo to nastejno.
Nathan si kvůli stýskání po mámě připadal jako mimino, zejména když pomyslel na své kamarády, kteří rodiče neviděli mnohem déle než dva týdny.
Navíc jeho otec seděl přímo tady u učitelského stolu.
Nathan se na něj podíval a rychle své toužení odsunul stranou. To, co se stalo ve středu večer, byla hloupá chyba. Copak si přál tak moc, když chtěl, aby jeho otec aspoň jednou zůstal ve sklepení? Proč musí ten chlap každou noc strašit po chodbách? Jen proto, aby mě přichytil při tom, jak se chovám jako hloupé děcko, pomyslel si Nathan a okamžitě ho zalil pocit vyčerpanosti. Stočil pohled stranou.
Nehodlal dopustit, aby se to stalo znovu. Nebyl hloupé děcko.
Nejsem hloupé děcko! utvrzoval sám sebe v duchu.
Do značné míry mohl tuto epizodu vymazat z hlavy a chovat se, jako kdyby se nikdy nestala. Profesor Snape zřejmě dělal přesně totéž.
Ačkoliv ten muž vypadal téměř….
Ne, Nathan se nebude zabývat hloupými nadějemi, i kdyby zachytil, že se na něj muž tu a tam dívá. Hloupé naděje jsou pro hloupé dětičky. A já nejsem hloupé děcko!
Nathanovi bylo dvanáct, ne pět. Nastal čas zapomenout na sny o pečujícím, starostlivém otci. Kluci si povídají o famfrpálovém finále. Měl by se soustředit na tohle.
A Nathan se opravdu snažil.
* * *
Hermiona dorazila později, než měla v plánu. Byla chyba zastavit se po téměř týdenní nepřítomnosti v kanceláři. Pošta zvenčí ji přiměla vynechat večeři, ta interní jí připravila o celé sobotní ráno. Šlo pořád o totéž: vezměte si volno a studenti stoprocentně poškodí něco drahého a důležitého.
No, teď byla sobota odpoledne a všechno, co musela udělat, bylo hotovo. Kráčela od brány Bradavic a nechtěla nic jiného, než aby ji v chladném skotském počasí zahřálo synovo objetí. Objevila ho v jedné ze zimních zahrad uprostřed živé hry s ostatními dětmi.
Hermionino srdce přetékalo radostí a trocha ztuhlosti v jejích ramenech se uvolnila. Dělala si větší starosti, než si uvědomovala.
Není to tak, že by Severus zlomil srdce i Nathanovi.
Samozřejmě se snažila zapomenout, že Severus byl v lámání srdcí poměrně zběhlý. Samozřejmě se snažila odfiltrovat svoje city, oddělit Severuse-otce a Severuse-muže. Stát stranou jejímu boji pomohlo. Byla v pohodě. Prostě byla.
Nathan si jí všiml a zamával. Hermiona se rozzářila a také na něj mávla. Vypadal spokojeně. Vidět ho s ostatními dětmi bylo balzámem na její starosti. Během týdne, co byla pryč, určitě nedošlo k žádné katastrofě.
Nevěděla, jak dlouho tam stála a dívala se. Pravděpodobně dost dlouho, protože Nathan nechal hry a přiběhl k ní.
„Ahoj,” pozdravil ji poněkud zadýchaně.
„Už je po hře?” zeptala se a krátce ho objala.
„Ne,” odpověděl Nathan mezi nádechy. Aby ji uklidnil, dodal: „Je to jen honička. Jdeš do laboratoře?”
„Vlastně jsem mířila do knihovny, ale nejdřív musím -”
„Jdu s tebou,” přerušil ji a rozeběhl se zpátky ke stále si hrajícím dětem, pravděpodobně aby jim řekl, že opravdu končí. Když se vrátil, znovu se vydýchal a živě vykřikl: „Jdeme!” Načež ji popadl za ruku a táhl ji za sebou po chodbě.
Očividně mu scházela. Zjistit to ji zahřálo u srdce.
„Nač ten spěch?” zeptala se.
„Přinesla jsi mi ten meč?” zeptal se na oplátku.
„Aha, meč. Málem jsem uvěřila, že jsem ti chyběla.”
Během čekání na schodiště se na ni Nathan podíval se smíchem v očích. „Ne, jde jen o ten meč,” sdělil jí v očividném žertu, ale pak mu ona světýlka v očích utlumilo něco, co se mu vynořilo v hlavě.
„Taky jsi mi chyběl,” ujistila ho v naději, že ať už jejího syna trápí cokoliv, utiší to svojí láskou. Zároveň zadoufala, že za těmi trably nebyl Severus.
Výšlap po schodech proběhl v tichu. Hermiona chtěla dát Nathanovi najevo, že si je jeho potřeby podpory vědoma, a tak kráčeli po schodech v částečném objetí. Když překračovali práh do její komnaty, Nathan už se slabě usmíval, takže věděla, že se jí to povedlo - v tu chvíli bylo všechno, co ho tížilo, odsunuto bokem. Jestli o tom nebyl zatím připravený mluvit, ona počká.
Hermiona vylovila z kapsy balíček a zvětšila ho. Když po něm Nathan natáhl ruku, cukla.
„Udělal sis všechny domácí úkoly, připravil se na všechny hodiny, přečetl jsi, co jsi měl?” pozvedla obočí.
„Jasně, že jo.”
„Nemá pro mě profesor Lupin žádné překvapivé informace o trestu, které mi sdělí u večeře?”
Nathan zaváhal.
„Nathane!” varovala ho pobouřeně.
„Ne, žádné tresty!” ujistil ji rychle.
„A jsi si jistý?” Ruka jí klesla k boku. Nebude divu, když zítra objeví ve vlasech bílý pramen; z toho kluka předčasně zestárne.
„Jsem! Žádné tresty, přísahám!”
„Možná bych měla před předáním toho dárku zvážit, zda nenavštívit ředitele tvé koleje. Domluvili jsme se: abych ti mohla přinést ze Španělska dárek, během doby, co budu pryč, se budeš chovat slušně. Taková byla dohoda.”
„Ale já se choval!” ujišťoval ji Nathan. „Mami…” zakňoural.
„Jestli zjistím, že přede mnou něco tajíš, vezmu si ho zpátky a už nikdy ho neuvidíš,” varovala ho a konečně mu podala balíček.
„Nebudeš si ho muset vzít,” zopakoval a roztrhl obal. „Páni.”
Hermiona se při pohledu na synův úžas usmála: „Beru to tak, že jsme vybrali dobře.”
„Ty víš, že jo,” uculil se. „Je to Excalibur!”
„Jde samozřejmě o kopii, menší než originál a očarovaná tak, aby nikoho neporanila, ale ano, je to meč krále Artuše.”
„Je perfektní!” vykřikl Nathan a prudce ji objal. „Děkuju, děkuju!”
„Není zač. Jen se snaž, abych neměla důvod ti ho sebrat,” dodala s varovným pohledem, který se totálně rozpustil v synově nadšení z dárku.
Nechala ho s mečem o samotě, protože se potřebovala převléct do hábitu, aby mohli zamířit do knihovny a ona mohla začít vyzvídat od Nathana informace.
Prosím, Severusi, buď pro něj pořád táta, modlila se naléhavě v duchu.
* * *
Během mnoha hodin, které Hermiona s Nathanem strávila, by dokázala spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát zaslechla odkaz na chlapcova otce, natož ho nazvat Severuse ´tati´. Což bylo přinejmenším zarážející. Věděla, že se Nathan rozhodl, co by od Severuse teď chtěl, takže i když neočekávala, že je najde planout vzájemnou láskou, zrovna tak neočekávala, že bude Nathan Severuse takhle kompletně ignorovat.
Popírání bylo sice snadné a bezpečné, ale jako Nathanova matka musela vstoupit do hry a dohlédnout na to. Vypadalo to, že chodili všichni kolem horké kaše. No, možná ne všichni, ale nedokázala říct, jestli Severus ignoruje ji, protože ona se rozhodně vyhýbala jemu. Zvládla se mu klidit z cesty, přičemž přesvědčila sama sebe, že se mu z cesty neklidí; prostě měla něco na práci jinde než v jeho laboratoři, což byla naprostá pravda, když ne úplná náhoda. Ale tady ve Velké síni nebylo kam se schovat, tady v nalezení úkrytu selhala. Měla chuť si nakopat už za to, že se mu snaží vyhýbat. Jako kdyby mohla zapomenout na Severuse Snapea, když s ním byla pod jednou střechou. Mohla by být naprosto slepá a stejně by si byla u stolu stále vědoma toho, že sedí jen o dvě židle dál.
Buď aspoň jednou ve svém katastrofálním milostném životě dospělá, Hermiono! napomínala se. Dovolila jsi, aby ti zlomil srdce, tak se s tím teď vypořádej!
A dělala, co mohla - i když se tomu mohla vyhnout. Jakmile se zvedl k odchodu, zhluboka se nadechla a následovala ho. Nikdy nekladla své potřeby nad Nathanovy a nehodlá s tím teď začínat.
„Severusi!” zavolala, když už byla tak blízko, aby ji mohl slyšet, aniž by musela křičet. Její hlas se po sklepních chodbách stejně rozlehl. „Severusi, počkej!”
Nezastavil se, ale nutno mu přičíst ke cti, že aspoň zpomalil, aby ho mohla dohonit.
„Ráda bych s tebou prohodila pár slov, jestli se ti to hodí. O Nathanovi,” dodala, protože nechtěla, aby si to špatně vyložil, nebo aby se bezdůvodně zesměšnila. Skoncovala s jeho urážkami a ponižováním - její srdce bylo plně v souladu s rozumem.
„Co to bude tentokrát? Příliš málo otcovsko-synovských chvilek podle tvých představ? Budeš vyžadovat, abych mu před spaním vyprávěl pohádky a každý večer ho přikrýval? Určitě mám spoustu příběhů, které bych mu mohl vyprávět… Co takhle detaily o mém mizerném dětství, aby se pak mohl cítit lépe?”
Hermiona zůstala stát jako solný sloup. Mužova tvář po tom výbuchu zrudla, jeho oči se do ní zabodávaly jako dýky.
„Co je?” vyštěkl.
Hermiona se ohlédla po skupince studentů, kteří se při své cestě do společenské místnosti zastavili a sledovali jejich konfrontaci. Tady máme to očekávané ponížení, pomyslela si mrzutě.
„Možná bychom měli tento rozhovor přesunout jinam,” navrhla. Neodpověděl, ale vyrazil směrem ke svému kabinetu.
Povzdechla si, zakroutila hlavou, a pak ho následovala. Ještě když za sebou zavírala dveře, pořád nevěděla, jak s takhle nenaladěným Severusem nejlépe jednat. Když se konečně usadil na židli u stolu, získala dojem, že se může bezpečně zeptat: „Co to mělo znamenat?”
Neodpověděl hned, což Hermiona vzala jako známku toho, že získal alespoň částečnou kontrolu nad svým vztekem. Rozhodla se, že je v jejím nejlepším zájmu, aby mu před započetím svého vysvětlování poskytla trochu času. Posadila se na židli proti němu a vyčkávala. Nakonec to netrvalo dlouho. Ale když se rozhodl promluvit, neodpověděl jí.
„Co je s Nathanem?” zeptal se.
Než zareagovala, chvíli mu hleděla do očí. Byl rozladěný, to bylo zřejmé, ale co ta rezignace, kterou tam viděla?
„Měli jste neshody? Protože se mi zdálo, že se odpoledne vyhýbal zmínkám o tobě, a po tom, co se právě stalo na chodbě…” Vzdala to. Neprahla po omluvách nebo něčem podobném, i když si myslela, že by na to měla nárok; nejprve potřebovala porozumět tomu, co se tu dělo.
Možná to byla ona a nikoliv Nathan, kdo způsobil jeho výbuch. Pokud ano, tak měl ovšem smůlu, protože ona nikam nepůjde, dokud se nepostará, že bude jasné, že budou muset pravidelně debatovat o jejich synovi, ať se mu to líbí nebo ne. Nathan nesmí být jejím ublíženým srdcem dotčen.
„Nejsem věštec, Grangerová. Nevím, proč ti tvůj syn nevykládá všechny detaily, které chceš o dvou uplynulých úžasných týdnech jeho života slyšet. Nežiji uvnitř jeho hlavy, abych věděl, co si myslí.” Probodl ji pohledem, ale ona zůstala vůči jeho malicherným poznámkám imunní. „Jestli je to všechno, co jsi ode mě chtěla, Grangerová, víš, kde jsou dveře,” dodal vyrovnaným tónem.
Hermiona se zamračila. Ne, nebyly to narážky na její chování k Nathanovi, nebo suchopárný vyhazov, ale onen nedostatek kousavosti, co ji zastavilo. Nejprve výbuch hněvu uprostřed chodby, pak podivná aura rezignace a teď tohle…
Když si konečně dovolila vzít na vědomí jeho fyzickou stránku, připadal jí unavený.
„Nevypadáš moc dobře, Severusi. Nejsi nemocný?” zeptala se, ale jakmile to slova vypustila z pusy, zalitovala jich. „Nemusíš odpovídat, samozřejmě. Není to moje věc. No, pokud nevíš, proč tvůj syn přede mnou něco o tobě tají, je to taky v pořádku. Jen mi bude trvat trochu déle, než ho přiměji, aby o tom promluvil, abych mu mohla začít pomáhat s tím, co ho trápí. Rozhodně doufám, že se tak stane dřív, než zase sám sebe zakleje nebo něco podobného, ale těmito obavami se ty právě teď evidentně nezabýváš.” Neměla v úmyslu se do toho pouštět, ale když už začala, nedokázala zabránit, aby jí do slov neprosákla nelibost. „Asi by to zrovna dvakrát nezapadalo do tvého volného času nebo večerních schůzek, že? Muset se vypořádat se svým synem, jestli se znovu dostane na ošetřovnu tak brzy, by bylo na obtíž…” Nasadila přísný výraz, aby dodala sílu svému sarkasmus a dodala: „To bychom rozhodně nechtěli. Chudáčku!”
„Tvůj syn je snílek, a pokud se dostane na ošetřovnu, možná už tam budu, protože jestli z něčeho onemocním, tak z tohohle. No, možná to není jeho vina, když vyrůstal s tebou a byl nucen poslouchat všechny ty bludy.”
Takže měl určitě problém s ní a ne s Nathanem. Inu, ona tu kvůli žádným jeho bludům nezůstane! Zvedla se k odchodu.
„Sice to nebylo moc užitečné, ale i tak. Hezký večer, Severusi. Uvidíme se zítra u jídla, doufejme, že ne dřív.”
Hermiona rychle opustila kabinet, přičemž mužovu zavrčení nevěnovala pozornost, ani co by se za scvrklofík vešlo. Tady rozhodně marnila čas. Neměla vůbec žádné zábrany ukázat tomu čarodějovi, tomu hrubiánovi, kde je jeho místo.
Přesto stále cítila v hloubi duše zklamání - a obavy - že to odnesla jen zavrčením.
* * *
Nathan si promnul ztuhlý krk. Sledovat famfrpálový trénink nebyla jeho ideální představa zábavného nedělního rána.
„Páni!” vykřikl Andy. „Viděl jsi to?”
„Jo, to byla přesná Potterova vývrtka!” připojil se Kevin nadšeně.
„Potterova vývrtka?” zapochyboval Nathan.
„Myslíš, že ne? Poslední zatáčky bylo trochu moc široké, ale jen Harry Potter to dokáže takhle vytáhnout, aniž by ztratil výšku.”
Nathan se zamračil. Netušil, co to je Potterova vývrtka, a štvalo ho, že zřejmě existuje nějaký manévr s koštětem, který jeho kmotr vynalezl, a on o něm ani nikdy neslyšel. Člověk by si myslel, že mu o tom kmotr všechno poví. Nathan by to rád znal dřív, aby se nemusel cítit jako vyvrženec nebo něco takového. Takové věci by kmotřenci měli vědět!
„Snape umí létat bez koštěte.”
Nathan ztuhl, jakmile mu ta slova vypadla z pusy.
Jeho dva kamarádi na něj pochopitelně zůstali civět a Nathan neměl ponětí, kde se ta slova vzala. Neplánoval nic říct, nejméně ze všeho něco takového, něco o Snapeovi. Ani na Snapea nemyslel!
Nemyslel?
Kamarádi pořád civěli. Pitomče! Pitomče! spílal si v duchu.
„Ehm… no, je tu zima,” vydoloval ze sebe neohrabaně. „Jdu dovnitř. Uvidíme se později, kluci.” A spěchal pryč, ani se neotočil. Vůbec se v sobě nevyznal.
Co to sakra bylo?
Mozek si s ním zřejmě pohrával; to bylo jediné vysvětlení. Vůbec na svého otce nemyslel!
Nathan už byl z tohohle… starání… nemocný. Chtěl si odpočinout! Chtěl si odpočinout od myšlenek na Snapea, nechtěl vůbec myslet.
Povzdechl si a naléhavé kroky se zpomalily do pomalejší chůze. Možná by si mohl pomocí magie vypnout mozek, použít hůlku, aby ho mohl zapnout nebo vypnout podle potřeby… Kde by něco takového mohl objevit? V knihovně?
Ano, to vypadalo dobře. V knihovně se daly najít informace o kouzlech. Mohl by ho na sebe seslat a osvobodit se…
Nathan se zastavil uprostřed chodby, vyvedený z míry alarmujícím pocitem déjà vu. Otřásl se a přitáhl si hábit těsněji k tělu. Zase se to stalo. Chystal se sám sebe proklít a skončit bezmocný na ošetřovně.
Ne…
Takže do knihovny ne. Kam tedy? Do sklepení taky ne, zejména když je tam určitě jeho matka. Ale otec tam byl taky, že? Možná přímo s mámou v laboratoři.
Doprčic! Už na něj zase myslím! zasténal Nathan. Nechtěl přemýšlet o tom nesnesitelném kouzelníkovi, který na něj už určitě zapomněl. Táta se na něj vykašlal, to mu bylo jasné. Nikdy by toho mizeru profesora Snapea nenahradil. Nathan si po probuzení své sny nepamatoval. S povzdechem vzal ten fakt na vědomí. Táta se na něj vykašlal.
Jak si zastavím mozek? zasténal Nathan znovu.
Bloumal bez cíle sem a tam, jen tak kladl nohu před nohu a doufal, že ho mozek přestane mučit. Co dělává máma, když je nervózní a nechce, aby to on věděl? Ano. Zhluboka se nadechne, změní směr rozhovoru a začne se zabývat něčím naprosto jiným, než co dělala doposud, zaměří se na něco úplně jiného.
To je ono!
Nathan se usmál. Rázem přesně věděl, kam má jít a co má dělat.
Díky, mami.
* * *
„Co tady nahoře děláš?”
„Ahoj, mami,” usmál se na ni Nathan. „Pozoruju okolí.”
Hermiona se zahleděla na výjev za oknem, na jehož parapetu její syn seděl. Den byl překvapivě slunečný, po pastelově modré obloze plulo jen velmi málo mraků.
„V takový krásný den bys měl být venku, zlatíčko,” poznamenala. „Kde máš kamarády?”
„Před chvíli jsem s nimi byl na famfrpálovém hřišti,” odpověděl. „Ale odtamtud nevidím vesnici,” dodal. „Co je zač tamhleta budova? Ta s těmi pěti komíny.”
Hermiona se bokem posadila na parapet, jakoby naproti Nathanovi, a pátrala za oknem po budově, na kterou se jí syn ptal. „Předpokládám, že apotéka.” Z tohoto okna mohla přehlédnout celou vesnici. Domky obklopoval posněžený Zapovězený les, z většiny komínů se kouřilo a celé to odtud vypadalo kouzelně. I vlakové nádraží se dalo částečně zahlédnout. Napadlo ji, že by se ten obraz hodil na pohlednici.
„Myslel jsem, že by to mohla být letaxová centrála nebo něco takového,” řekl Nathan.
„V Prasinkách není letaxová centrála. Když lidé potřebují, cestují přes krb U tří košťat, ale většina kouzelníků a čarodějek se přemísťuje.”
„My jezdíme vlakem.”
Hermiona přikývla. „Děti se učí přemisťovat, až když na to mají věk, a posílat vás všechny přes krb by bylo mírně řečeno nepraktické,” nadhodila.
Odpovědí jí bylo zabručení, a poté rozhovor nahradilo družné mlčení.
„Co tě vede k pozorování okolí?” chtěla vědět Hermiona. Bylo příjemné tu takhle sedět, ale myslela si, že Nathan by nedal jen tak přednost klidu a pohodě před hrami a - nedej bože - dobrodružstvím. To by neudělal žádný téměř dvanáctiletý chlapec, pokud by něco nebylo špatně, a Hermiona doufala, že má lepší, zdravější důvod k tomu tu být.
„Dělám mapu,” sdělil jí.
„Mapu?” Hermioně se při té odpovědi ulevilo, ale jen do té doby, než se upamatovala na mapu, kterou zdědil Harry, a množství rošťáren, které s její pomocí prováděl. „Jakou mapu?” zeptala se tedy.
„Mapu vesnice. Snažil jsem se podle vzhledu uhodnout, co je která budova zač.”
Hermiona se zmateně zamračila.
Nathan pokrčil rameny. „V kouzelnickém světě nejsou videohry,” podotkl a pokusil se o úsměv.
Hermiona mu ho oplatila, ale ani zdaleka ji jeho odpověď neuspokojila. Nathan obrátil svoji pozornost k výjevu za oknem a Hermiona udělal totéž. Když se za oknem mihla sova letící do sovince, něco ji napadlo.
„Chtěl by ses podívat do vesnice?” zeptala se Nathana.
„Můžu?” rozveselil se.
Hermionu potěšil jas v jeho očích. Usmála se, tentokrát doopravdy. „Ano, když tě tam vezmu.”
„A vezmeš mě, že jo?” Okamžitě byl na nohou. „Můžeme jít do Medového ráje, pak do knihkupectví, pak do Kratochvilných kouzelnických kejklí a pak…”
„Brzdi, brzdi,” přerušila ho se smíchem Hermiona. „Uvidíme, kolik toho před večeří stihneme. Najíme se U tří košťat, jestli chceš.”
Nathan se zamračil.
„Co se děje?” dotazovala se.
„Je neděle,” zněla jeho stručná odpověď, ale Hermiona pochopila všechno, co tím mínil.
„Pozveme tvého otce, ať jde s námi, jestli ti dělá starost tohle.” Jenže ta vyhlídka Nathana zřejmě neuklidnila. Taky se na výlet se Severusem nijak moc netěšila, ale měla k jeho pozvání dobrý důvod. Dělaly jí starosti Nathanovy pohnutky. Proč nechce trávit čas se Severusem? Než se stihla zeptat, promluvil Nathan.
„Potřebuju další brky. Můžeme je koupit v Prasinkách?”
„Jistě.” Chvíli na něj ještě hleděla, ale pak se rozhodla se svými otázkami ještě počkat. „Ale nejdřív si dáme oběd. Pojď, jdeme do Velké síně.”
* * *
Komentáře
Přehled komentářů
Aaach jo, to bude na dlouho s nima... :)
Dekuju!
Ach jo..
(Michelle, 2. 2. 2017 13:31)To je vždycky jeden krok tam a dva zpátky :( a to ovládají nitrozpyt.. škoda, ze se nemůžou potkat ve snu.. Díky za překlad.. budu vyhlížet další kapitolu :-)
Díky
(Fido, 19. 12. 2016 14:04)
předčasný dárek pod stromek....nebo bude ještě i Vánoční kapitola/y ? :)))
jak je ten Severus zvláštní... no nikdy to nepoznal... tak snad mu docvakne
komentář
(Ahoj, 8. 12. 2016 16:47)
Ahoj.
Moc pěkná kapitola.
Jsem ráda,že jsem tvé stránky našla, protože jsem tuto fanfikci nemohla najít nikde celou.
Těším se na další část.
Dakujem :)
(Nika, 30. 11. 2016 9:02)dakujem za preklad a tesim sa na dalsie pokracovanie :) je to velmi zaujimava poviedka
Děkuji
(Lupina, 28. 11. 2016 16:24)
Děkuji za další kousek. Splnila jsem resty kouzelnické i mudlovské a šla jsem si pro odměnu. Jsem moc zvědavá, jak se Nathanovi a Hermioně podaří dostat k Severusovi. Protože ten se, pacholek, vzpírá.
Moc díky, Jacomo. :-)
...
(Zuzana, 25. 11. 2016 17:01)
Je to dosť smutné, ako sa k obom Seveus správa. Chápem, že má ťažký život ale ubližovať by až tak hlúpo nemusel. Na Hermioninom mieste by som už rumádzgala niekde v kúte. Musí ju to sakra bolieť, keď je k nej taký. A o Nathanovi ani nehovorím.
Veľmi pekne ďakujem za preklad.
;)
(zuzule, 1. 9. 2017 8:44)