Kapitola 31: Snění - 1. část
V minulé kapitole… Severus učinil rozhodnutí, které neodvolatelně změní jeho život - i životy ostatních.
* * *
Po ložnici se rozlehl slabý hvízdavý zvuk následovaný ránou a kluci vyskočili, jako kdyby nastal konec světa.
Nathan se rozřehtal tak hlasitě, že nikdo z nich nepochyboval o tom, kdo měl ten hluk, co je probudil, na svědomí.
„To není vtipné,” zamumlal Andy, když cestou do koupelny svého kamaráda míjel.
„Protože jsi neviděl svůj obličej,” odpověděl Nathan a znovu se při té vzpomínce rozesmál. „Prča!” řehtal se.
„Prča bude, až tě prokleju a budeš mít celý týden růžové vlasy,” pohrozil Kevin, který ho ze své postele probodával pohledem.
Nathan se ušklíbl, protože věděl, že Kevin blafuje. Dneska ráno mu nemohlo nic pokazit náladu, ani růžové vlasy coby odplata za ranní žertík. Vidět den předtím svého otce v lepší náladě znovu vzkřísilo jeho naděje. Teď věděl, že ani profesor Snape nedokáže skrývat své druhé já nepřetržitě. Včera v Prasinkách jeho táta několikrát vyplul na povrch. Byl to jen náznak, na první pohled nezachytitelný, ale ke konci večera si byl Nathan jistý, že ho místo se suchopárným učitelem strávil se svým tátou.
Otec mu dal dárek! Knihu! Tohle nemůže nic vymazat, Nathanovu dnešní ranní náladu nemůže utlumit dokonce ani návrat chladného profesora Snapea.
Nathan si byl jistý, že bude mít dřív či později svého tátu, a rozhodl se, že bude duši onoho muže pomáhat, aby našla cestu ven, aby to bylo spíš dřív než později. Dnes ráno získal nový cíl, který bude mít před očima nejen pro tento den, ale dokud neuspěje. Nevzdá se svých snů; to neudělá.
„Jdu si něco ověřit do knihovny. Uvidíme se ve Velké síni,” oznámil svému okolí, popadl tašku a odpochodoval na nové bojiště této války proti trápení.
„Být tebou, hlídám si záda!” zavolal za ním Kevin.
A Nathan si nemohl pomoct, musel se znovu usmát.
* * *
Přesně v té chvíli zavřel Severus mávnutím hůlky dveře do učebny. Od brzkého rána se věnoval papírování a nehodlal přerušit tu práci jen proto, aby pozdravil prváky - skutečnost, že jedním z nich byl Nathan, na jeho pocity neměla žádný vliv.
Severus nad sebou v duchu protočil oči.
„Otevřete si stránku dvě stě čtyřicet šest. Postupujte podle pokynů,” nařídil a současně se na studenty zamračil, aby bylo jednoznačně zřejmé, že není v dobré náladě a měli by mu jít z cesty, když v tom spatřil Nathanův lehký úsměv.
Který se rozšířil, když se jejich oči setkaly.
Severusovo srdce zasáhlo bodnutí, pocit viny ho trhal do všech stran. Stále tu byla touha, kterou cítil ve svém snu, a žadonila, aby ji naplnil.
Znovu.
Úsměv neopětoval, ale ani ho nedokázal vyčítat Nathanovi. Jen se vrátil ke svým papírům, hlavně k práci, kterou by byl dokončil včera, kdyby nebyla Hermiona tak odhodlaná obrátit mu život vzhůru nohama. Pročíst všechny eseje ve třídě plné bublajících kotlíků mu trvalo třikrát tak dlouho. Jen Merlin věděl, co se dnes v lebkách těch dutohlavců vylíhne za nápady.
Když se začal zahřívat první kotlík, Severus byl nucen opustit svůj stůl a dohlídnout na přípravu. Proč vlastně ještě pořád učil?
Proč se ptal sám sebe?
Mohla za to Hermiona a ty zatracené sny! Její sny, ne ty jeho. Nikdy by se neodvážil snít nebo uvažovat o tom, jaká božstva vesmíru se rozhodla zničit jeho ubohý život. To nebyl jeho styl, nikdy; a naučil se na ničem takovém nelpět. A většinou to rozhodně nebylo ani jejím zvykem, tak proč se šťourala v tak proklatém životě jako byl ten jeho? Copak neztratil už dost? Měl přijít i o rozum? Protože ten druh požitků, kterým se oddával minulou noc, by ho pravděpodobně přivedl ke ztrátě tenounké sítě jediné kontroly, kterou ještě stále nad svým životem měl: své mysli.
Kotlíky.
Uchopil z krájecího prkénka slečny Petersonové zmrzačený kousek mločího ocasu. „Tohle má být kostička, slečno Petersonová?”
„Ehm… asi?”
Proč se obtěžovat? pomyslel si Severus. Ale kvůli zachování zdravého rozumu se nedbale ušklíbl: „Kdyby toto byla kostička, slečno Petersonová, nechystal by se váš kotlík explodovat, vy trdlo!” Kdy se mě ty děti naučí poslouchat? Mávl hůlkou a nechal zničenou přísadu zmizet. „Odebírám Nebelvíru pět bodů. Začněte znovu!”
Tohle se mu podobalo mnohem víc.
Cestou po třídě odebral pár dalších bodů. Poté dorazil k Nathanově lavici. Upravená, organizovaná, čistá; v kotlíku se začínalo vařit přesně odměřené množství vody a mločí ocas byl už připravený, nakrájený na…
„Proč je ten mločí ocas nakrájený úhlopříčně a ne na kostičky, pane Grangere?”
„Náhodou vím, že takto zůstanou jeho vlastnosti z větší části zachovány. Páteř z perutýna se lépe rozpustí, když ji přidám později.”
Ty liško podšitá, pomyslel si Severus, ale nebyla v tom žádná zášť. Někdo tak střízlivý jako on by neměl snít s otevřenýma očima. Takže by neměl bojovat s nutkáním zareagovat stejným lehkým úsměvem, jako k němu vysílal tento chlapec. Nemohl na to přistoupit, vzít si tento dar. Nemohl mít takto úžasného syna… Přímo slyšel, jak na něj za tu troufalost hřmí boží hněv.
Přesto tu stál a troufale snil.
Její sny?
Jejich syn se vrátil zpět k práci a jal se strouhat páteř z perutýna. A Severus tu jen stál a ztrácel rozum. Nemohl přijít o rozum, prostě nemohl!
Takže se držel, a dokud hodina neskončila a Nathan neodešel, neodvažoval se pohlédnout jeho směrem.
Dokud se s ním znovu nesetká.
Nebo s jeho matkou.
Hotová noční můra!
* * *
Nathan seděl u zadního stolu v knihovně, obklopený knihami, velkým množstvím knih. Šlo o knihy týkající se jeho nové posedlosti: snů. Byl rozhodnutý najít způsob, jak svému otci pomoci spojit se s jeho duší, být víc jako ten muž uvnitř něj. Ale od počátku svého výzkumu zatím nic užitečného nenašel. Měl dojem, že tohle byly poslední knihy z bradavické knihovny, které se tohoto tématu týkaly, což byla znepokojující myšlenka, protože stále nenašel to, co hledal - ani kouzlo, ani lektvar, nic.
Ve skutečnosti věděl, že musí existovat víc knih o snech, ale oddělení s omezeným přístupem se vyhýbal jako čert kříži, a jestli má nějakou jinou možnost, nepůjde tam.
Jakákoliv.
Ačkoliv, jestli nemá… No, bude se tam muset vrátit, ne? Žádná jiná cesta nebyla na dosah.
Ledaže by myslel na něco jiného. A on se fakt snažil.
Potřeboval pomoc a napadlo ho, že ví, kdo mi mohl mít nějaké odpovědi. Kdyby hned vyrazil, měl by dost času toho kouzelníka najít před večeří. Zavřel poslední knihu, sbalil si věci a ve spěchu opustil knihovnu.
O dvě patra výše a mnoho schodů dále zaklepal na dveře kabinetu.
„Dále,” zavolal pisklavý hlas.
„Dobré odpoledne, profesore Kratiknote,” pozdravil Nathan.
„Pane Grangere? Jaké překvapení!” Malý profesor vstal od stolu a vyšel Nathanovi vstříc. „Vaše práce s hůlkou je tak zdařilá, že bych neočekával, že mě budete potřebovat vyhledat.”
„Děkuji, pane,” usmál se Nathan zdvořile na ten kompliment. Profesor formulí se k němu vždycky choval s velkým respektem a po zveřejnění jeho vztahu k profesoru Snapeovi se to stalo ještě zřetelnější. „Ve skutečnosti, pane,” začal, „se moje návštěva zrovna netýká momentálních úkolů.”
„Ne?”
Nathan zaznamenal, že v tónu otázky se ozývala zvědavost, nikoliv výčitka. „Ne, pane. Pracuji na nějakém dalším výzkumu ohledně snů, ale už jsem přečetl všechno, co je na toto téma v knihovně k dispozici, a stále nemohu najít to, co hledám. Doufal jsem, že byste mi mohl pomoci.”
„Ohledně snů… Jaké informace hledáte?” zeptal se profesor, zmizel za stolem a znovu se objevil na stupínku s přístupem ke knihovně. Mezitím ukázal na židli naproti stolu a Nathan se posadil.
„Hledám kouzlo nebo formuli, která by umožnila zapamatovat si sny i po probuzení.”
„Hm.”
Profesor Kratiknot se probíral knihami a pravděpodobně se snažil vzpomenout, jestli některá z nich neobsahuje podobné kouzlo. Nathan vyčkával. Bude-li takové kouzlo k dispozici, jeho problémy budou vyřešené! Profesor Snape si vzpomene, jak milý by mohl být, a Nathan bude mít svého tátu už napořád.
„Sny nikdy nebyly v popředí mých zájmů, pane Grangere.” Profesor Kratiknot se otočil k další polici s knihami a pokračoval v hledání.
To nebylo to, co chtěl Nathan slyšet, a tak se rozhlédl po místnosti v podvědomé snaze pomoci pře hledání. Očima zavadil o šachovnici s rozehranou partií. V duchu hru analyzoval; bílí byli ve velkém průšvihu.
„Hrajete?” zeptal se profesor, který se vrátil ke svému stolu.
„Ano,” odpověděl Nathan. „Vy máte černé, pane?”
„Bohužel se obávám, že musím přiznat, že jsem dovedl bílé ke zkáze,” zasmál se ředitel havraspárské koleje. „Černé má vždycky váš otec.”
„Profesor Snape?” zeptal se Nathan překvapeně.
„Je skvělý šachista. Jen jednou jsem potkal někoho jako on: Albuse Brumbála.” Profesorova tvář získala nepřítomný výraz.
„No nic,” vrátil se prudce znovu do přítomnosti, „obávám se, že sny jsou spíše součástí předmětu jasnovidectví a to nikdy nebyl můj obor… Na toto téma tu žádné knihy nemám. Je nějaký důvod, proč si chcete pamatovat svoje sny?”
„Ne, to není pro mě.” Nathan nemohl říct, pro koho to chce, tak zareagoval jen nejasně… „Je to pro kamaráda. Nedávno jsme si o tom povídali, a tak mě zajímalo, jestli by to bylo možné.”
Profesor Kratiknot se usmál. „Opravdu zvláštní námět,” souhlasil. „Bohužel ale nebudu moct uspokojit vaše zvláštní potřeby. Možná by vám mohla pomoci profesorka Trelawneyová?” navrhl.
„Učitelka jasnovidectví?” ujišťoval se Nathan.
„Ano, ano. Pokud se nemýlím, sny jsou dokonce v jejím vzdělávacím programu. V každém případě je na ně specialistka.”
„Aha,” zamračil se Nathan. Jasnovidectví bylo jednou z oblastí, na které se Nathan vždy mračil. Nepřipadala mu moc magická, a ačkoliv věřil v proroctví, ke správnosti zbytku věšteckého umění nemohl nic moc říct. „Každopádně děkuji, pane,” zvedl se k odchodu.
„Kéž bych vám mohl být víc nápomocný. Přijďte na čaj, jestli budete mít něco zajímavého k prodiskutování,” usmál se znovu profesor.
Nathan krátce na to odešel s myšlenkou, že nemůže uškodit poslechnout si, co mu učitelka jasnovidectví poví, a hluboce zaujatý šachovnicí s rozehranou partií mezi svým otcem a profesorem Kratiknotem.
* * *
„Vstupte.”
Jeho otec byl jako obvykle u psacího stolu. Vypadalo to, že středy profesora Snapea patřily výzkumu, protože vždy, když Nathan dorazil na čaj, měl u ruky knihu a notes na poznámky.
„Zdravím,” hlesl a posadil se, aby vyčkal, než bude čas přesunout se do otcových komnat.
„Jsi tu brzy,” poznamenal jeho otec, zavřel knihu a doplnil na pergamen před sebou ještě několik řádek.
„Mohu počkat, až skončíte.”
Jeho otec neodpověděl, ale brzy sroloval pergamen a položil ho k dalším na polici za sebou. „Nějaký důvod k tomu spěchu?” zeptal se, zatímco čekal, až Nathan vstane a bude ho následovat.
„Ne,” pokrčil chlapec rameny.
Otcovy oči se na něj krátce upřeně zahleděly. „No tak pojď,” kývl nakonec.
Bylo těžké dívat se na svého otce a nemyslet na skvělý čas, který spolu strávili v Prasinkách, a přece Nathan věděl, že nemůže očekávat, že dnešek proběhne ve stylu onoho večera.
Šachovnice v kabinetu profesora Kratiknota nějakým způsobem přispěla ke zvýšení Nathanových nadějí, ačkoliv nevěděl, proč tomu tak bylo.
Obývací pokoj, do kterého vešli, nedoznal změn. Posadili se na svá obvyklá místa u krbu. Byl naservírován čaj.
Co byl zač ten pocit naděje, který se ho stále držel a přinášel jakási očekávání? Odkud se bral? Proč přetrvával, ač k tomu nebyl zjevný důvod? Nathan neměl tušení.
Rozhovor plynul ve známých vodách magické teorie, knih, lektvarů a práce ve třídě, ale Nathanova mysl se toulala jinde.
„Pamatujete si někdy své sny?” zeptal se otce, čímž posunul hranice a vydal se na méně probádaná území.
Ta otázka jako kdyby toho muže překvapila, jeho hrnek na okamžik zůstal viset ve vzduchu mezi talířkem a ústy. Pak se vrátil zpět na talířek, aby ho profesor Snape mohl probodnout zlobným pohledem.
Nathan si téměř povzdychl.
„Nelibuji si v takových lehkomyslnostech a ani ty bys neměl,” odpověděl otec, viditelně podrážděný.
Nathan se za svou otázku nijak neomluvil, ani na tomto zjevně nežádoucím tématu dál netrval. Ještě nebyl připravený na další kolo tohoto boje.
Ale v ten moment se v duchu rozhodl vyhledat profesorku jasnovidectví.
„Víte, proč je tak důležité učit se o skřetích povstáních?” zeptal se a použil tuto zcela nesouvisející otázku jako bílý prapor.
Mužův zlobný pohled se pomalu uvolnil, ale černé oči zůstaly pichlavé. „Není.”
A od toho okamžiku se atmosféra v místnosti zlepšila, i když stín otázky o snech dál číhal v pozadí, ani jedním z nich nezapomenutý, nicméně ponechaný po zbytek setkání nedotčený.
* * *
Najít učebnu jasnovidectví nebylo snadné, ale teď když tam Nathan byl, chápal proč. Místnost byla ukryta v severní věži a místo normálního vchodu byla přístupná po žebříku, který vedl k padacím dveřím. Byly otevřené, ale Nathan jimi nic neviděl. Vyšplhal po žebříku nahoru a strčil hlavu do místnosti. Vzduch voněl tak sladce, že nevolností téměř vyzvrátil svůj oběd.
„Takže jsi přišel,” překvapil ho zamlžený hlas. Prudce se otočil a spatřil ženu s vlasy ještě divočejšími, než měla jeho matka. Vyšla zpoza barevných závěsů oblečená v podstatě do téže látky. „Očekávala jsem tě,” dodala.
Nathan pozvedl obočí. O čem to ta žena mluví? „Jste profesorka Trelawneyová?”
„Jsem a vím, kdo jste vy, pane Snape,” odpověděla stejně zamženým hlasem.
„Jmenuji se Granger,” opravil ji Nathan a celý se vysoukal do místnosti s nosem nakrčeným nad tím zápachem.
„Ach, ale nejste jen Granger…” trvala žena na svém.
Nathan se rozhodl tu poznámku ignorovat a soustředit se na cíl své návštěvy, než toho začne litovat. „Poslal mě profesor Kratiknot…”
„Vím…”
Nathan se zamračil a pokračoval: „Poslal mě sem, když jsem se ho vyptával na sny. Říkal, že byste mohla být schopná mi pomoct.”
Ústa oné excentrické ženy se zformulovala do tichého ´Ó´. „Pojď, pojď,” kývala naléhavě, a když přišel blíž, vzala ho za ramena a tlakem ho přiměla, aby se posadil na taburet. Sama se posadila proti němu k nízkému stolku, na kterém ležela křišťálová koule.
Nathan pohodil rameny; neměl rád, když se s ním manipulovalo.
„Jaké sny prožíváš?”
Nathan otevřel pusu, aby odpověděl, ale zvedla ruku a zadržela ho.
„Noční můry…” zašeptal zamžený hlas. „Skon milovaného člověka.”
Nathan se na tu čarodějku s obrovskýma očima zamračil. „Ne,” namítl suše. „Jen chci vědět, jak -”
Znovu ho přerušil vysoký pronikavý zvuk, který čarodějka vydala. Stiskla si kořen nosu, oči zavřené. Setrvala tak dlouho, až si Nathan skoro začal myslet, že usnula. Když se chystal vstát a odejít, ticho přerušil zamžený hlas.
„Mé vnitřní oko vidí… tebe… a tvého otce!” Náhle otevřela oči dokořán. „Vizi právě zablokoval stín. Znamení.” Vstala a uchopila Nathana za ruce. Ten pohyb ho tak vylekal, že se odtáhl, co nejdál to šlo. „Je mi líto tvojí ztráty.”
Vyškubl se z držení, vyskočil na nohy a snažil se od profesorky dostat na maximální vzdálenost. Zároveň se na ni mračil. „Jaké ztráty? Není žádná ztráta. Jen jsem sem přišel zjistit, jestli existuje způsob, jak někoho přimět zapamatovat si své sny, až se probudí, to je všechno.”
„Vím…” zachvěl se ženě dramaticky hlas. „Aby člověk Viděl a Věděl, musí mít nezkalenou mysl a tento Dar obdrží jen málo z nás. Stejné je to s prorockými sny.”
„Nejde o prorocké sny, jen o sny, o ty obyčejné,” sdělil jí Nathan rozmrzele. „Potřebuju kouzlo nebo lektvar, který by přiměl profesora Snapea zapamatovat si svoje sny, to je všechno, o co žádám.”
„Snape mívá sny? Hm…”
Řečnická otázka a ženin rozostřený pohled naštval Nathana stejně jako podráždění z toho, že odhalil víc, než měl, ačkoliv jaké budou následky, zjistí asi až později.
„Znáte nějaké takové kouzlo?” Žádná odpověď. „Ne?” naléhal, ale vypadalo to, jako kdyby tam ani nebyla. „Pak přeji hezký den, madam.”
Nathan se zavrčením odešel, rozzlobeně kráčel chodbami - hábit za ním vlál, jako kdyby byl ušitý z mnohem většího množství látky - a v duchu přísahal, že už se sem nikdy nevrátí. Matka měla pravdu, jasnovidectví bylo pro cvoky.
* * *
Severus v klidu večeřel, když v tom jeho pohodu přerušila ta jasnovidná podvodnice a posadila se vedle něj navzdory jeho vražedným pohledům.
Aspoň že už téměř dojedl. Doufejme, že nebude nucen snášet její hnusný pach příliš dlouho, nebo bude jídlo tak jako tak v háji.
Dobré bylo, že od prvního dne, kdy se vrátil učit do Bradavic a proklel jí na dva týdny hlas jako odvetu za její předpověď, že následujícího rána skoná, ta čarodějnice s ním nepromluvila. Tehdy mu poprvé od zabití Albuse nevadilo, že už ho nesvazují žádná kouzelnická omezení.
Proto bylo zarážející, že si ta čarodějka teď odkašlala, jako kdyby chtěla promluvit a přerušit roky jejich mírového paktu o nemluvení.
„Přišel za mnou váš syn…” začala. Severus se zamračil. Na co Nathan myslel? „Přinesl s sebou některá strašlivá znamení…” dodala ta podvodnice.
Severus se k ní otočil s výstražným pohledem. Byl zaskočený naléhavostí, s jakou se k němu snažil Nathan proniknout. Tento nový nepříjemný směr vývoje ho přivedl do varu. Půjčovat si knihy o snech v knihovně byla jedna věc, ale jít za Sybillou? To už bylo trochu moc.
„Vyprávěl mi o vašich snech…” pokračovala, nezasažena jeho významným tichem. „Chtěl, abyste si je pamatoval, ale já si myslím, že to není moudré.”
Tentokrát Nathan definitivně překročil hranice.
„Viděla jsem v přítomnosti vašeho syna jen nepříjemnosti. Mé vnitřní Oko blokuje temnota… Nebudu vás vídat u snídaně.”
Severusovy uši ji přestaly naslouchat a přes bíle planoucí hněv, který ho stravoval, toho moc neviděl. Nathan kontaktoval další učitele, jeho kolegy, někoho takového jako Sybilla Trelawneyová! Severus zuřil.
Pomalu vstal, všechny své pocity navenek skryté - něco, v čem byl tak zběhlý, že si to ani neuvědomoval - a cílevědomě zamířil ke kolejním stolům. Nakráčel přímo k nebelvírům - vztek se v něm přetavil z bílé do rudé - a zastavil se u toho nesnesitelného kluka.
„Na slovíčko do mého kabinetu, Grangere,” nařídil.
Chlapec vzhlédl, zřejmě zmatený jeho přítomností a požadavkem, což mělo za následek nehybnost a nedostatek náznaku poslušnosti.
„Ihned!” zavrčel Severus. Tohle a všechny ty další nesmysly okamžitě skončí!
Chlapec konečně beze spěchu vstal z lavice, ale naléhavost, která v Severusovi po jeho odhodlání definitivně ukončit toto citové mučení ještě vzrostla, pohřbila mužovu trpělivost.
„Pohyb!” zavrčel a naznačil směr z Velké síně položením ruky na chlapcova záda. Už žádné další naděje, žádné jejich sny, i kdyby mu měl ty myšlenky násilím vyhnat z hlavy. Už žádné zacházení v rukavičkách.
„Nemohlo to počkat, až dojím?” zeptal se Nathan, když došli do vstupní haly.
Rychle sestoupali do sklepení. „Nepokoušej mě,” odpověděl Severus, naštvaný už jen při pouhé vzpomínce na to, co slyšel u jídla. „Už to trvá příliš dlouho.”
Chlapec se pokusil zastavit a podívat se na něj, ale Severus ho pevně postrkoval rukou vpřed.
„Přestaň na mě tlačit! Znám cestu!” ohradil se chlapec a snažil se té ruky zbavit.
On ale chlapci nedovolí jít svou cestou; už to stačilo. Uchopil Nathana za rameno a zrychlil. „Myslíš si, že život je sen, viď?” zeptal se ho. „Neřekl ti tvůj vysněný otec, že je neslušné mluvit o osobních záležitostech s jeho kolegy? Ne? Tak tě pár věcí naučí tvůj reálný otec; je nejvyšší čas na trochu disciplíny!”
Chlapec se snažil jeho ruce uniknout, ale Severus držel pevně. „Jdeš s tím nesmyslem o snech za jinými učiteli a očekáváš co? Že mě pobaví být terčem posměchu pro takové Sybilly Trelawneyové? Že budu sedět a poslouchat od nějaké maškary rady, jak se mám chovat ke svému synovi?”
Došli ke kabinetu. Severus rozrazil dveře, vtáhl Nathana dovnitř a s třísknutím je za nimi zabouchl. „Že zničehonic začnu bušit hlavou do zdi, protože můj dvanáctiletý pitomec si myslí, že to jeho mizerného otce vyléčí? Že to změní, kdo jsem?” Severusův hlas byl vším tím sarkasmem ledově hrubý a on si toho byl vědom. Upřeně hleděli jeden na druhého, oba těžce oddechovali, Severusův mrazivý výraz proti Nathanovu divokému pohledu.
„Není to nesmysl,” řekl Nathan. Severus frustrovaně zavrčel. „Nesnil jsem!” Ten nedůtklivý kluk měl tu drzost zasyčet mu to do očí.
„To se nikdy nestane!” zatřásl s ním Severus. „Zapomeň na ty nápady ze snů a žij ve skutečném světě!” zakřičel mu do tváře. „Já jsem tvůj otec; tenhle hnusný bastard před tebou! Žádné jiné moje já není! Probuď se, kluku!” ječel a třásl s Nathanem, až se jejich nosy téměř dotýkaly.
„Pusť mě!” požádal Nathan, zavrtěl se a snažil se osvobodit z mužova sevření. „Pusť!”
Severus sevřel prsty ještě pevněji. „Dost!”
Pouze tím docílil toho, že to, co začalo jako podrážděnost, se změnilo v naléhavost, rychle přerůstající v paniku. Nathan se víc a víc snažil osvobodit, zrychleně dýchal a unikl mu zoufalý vzdech. Severuse náhle začala pálit ruka a v šoku pustil synovo rameno.
Co jsem to udělal?
Nathan zamířil okamžitě ke dveřím, ale zvedla se Severusova ochranná kouzla a zamkla je. Nathan se přesto snažil je otevřít. Z místa, kde teď Severus stál jako přikovaný, uvědomuje si, kam je dovedl jeho hněv, co udělal, mohl slyšet chlapcův dech.
„Nathane…”
Zakňourání.
„Nathane, prosím.”
„Otevři,” vydechl jeho syn. „Otevři.”
„Nathane, poslouchej,” promluvil Severus hlubokým a tichým hlasem, naprosto rozdílným od drsného tónu předtím. Srdce mu strachy bušilo. „Je mi to líto. Nechtěl jsem…” Nedokázal to říct - přiznat, že tomu chlapci ublížil, že se choval tak jako jeho vlastní otec. Poklekl vedle syna na jedno koleno. „Nathane…”
Jeho chlapec plakal, slzy se mu koulely po tvářích. To lámalo Severusovi srdce na víc kousků, než už bylo, a duše mu krvácela.
„Neplač,” zašeptal, jako kdyby promluvit příliš nahlas by Nathanovi ublížilo ještě víc.
„Plá-pláču, kdy ch-chci,” odpověděl Nathan se zavzlykáním.
„Prosím, Nathane,” zašeptal Severus.
„J-jsem u-unavený.” Nathan se pokusil osušit si dlaní oči a tváře. „O-otevři ty dveře,” požádal znovu.
Severus natáhl ruku, aby se dotkl Nathanova ramena, aby ho poprosil o prominutí, aby ukázal, jak je mu líto, že byl tak slepý.
Nathan prudce, vyplašeně couvl mimo dosah.
Vyděšený.
„Otevři!”
Severus tak učinil a Nathan utekl pryč.
„Je mi to líto,” zašeptal Severus do prázdné místnosti, stále ještě klečící na studené podlaze sklepení. „Je mi to moc líto.”
* * *
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to se mu moc nepovedlo...
Re: :)
(Jacomo, 4. 9. 2017 13:31)On to Severus občas pěkně zpacká. Kdyby proti sobě neměl nebelvírny, nevím, nevím...
Ach jo :(
(Michelle, 19. 8. 2017 23:13)Proč musí Severus vždycky všechno zničit :( chudák Nathan..
Re: Ach jo :(
(Jacomo, 21. 8. 2017 10:01)Severus je trochu jako slon v porcelánu - a chybí mu důležité informace. Naštěstí už se to brzy napraví :-)
Děkuji
(Lupina, 9. 8. 2017 8:48)
No jako ale toto?! Severusem by měl někdo zatřepat. Pořádně. A proliskat. Tak. Jdu dál.
Děkuji za první polovinu úžasného překladu nervydrásající kapitoly.
Re: Děkuji
(Jacomo, 11. 8. 2017 10:52)Já jsem si říkala, že ho budete chtít zakousnout. On je tu fakt na ránu. Ale v další části ji dostane :-)
:)
(zuzule, 1. 9. 2017 9:18)