Kapitola 34: Kapitulace (1.část)
V minulé kapitole… Severus už zase žije dvojím životem a Nathan byl uveden do vyšší kouzelnické společnosti.
Severus nebyl na snídani. Severus nebyl na obědě. Severus nebyl toto sobotní odpoledne v laboratoři, a ani nebyl během dne k zastižení ve svém kabinetu.
Hermiona se snažila, seč mohla, být trpělivá a nedělat si příliš velké naděje. Což nezahrnovalo jít mu zaklepat na dveře a dožadovat se slov, o kterých nevěděla, jestli je schopný je říct. Ani ztrátu vyrovnanosti, na které tak tvrdě pracovala od okamžiku, kdy se rozhodla nechat své city k Severusovi za sebou.
Ano, předchozí noc otřásla její pečlivě vybudovanou rovnováhou, to bylo nepopiratelné. Rovněž bylo pro její duševní zdraví nutné připomínat si, jak moc byl Severus opilý. Potřebovala se na to soustředit a zůstat klidná.
Naposledy se podívala do zrcadla a překontrolovala své jednoduché oblečení, náznak mejkapu a nepoddajné vlasy.
“Pojďme, Nathane.”
A co nejrychleji se vydala do sklepení na jejich tradiční sobotní večeři s nadějí, že až se s ním setká, dokáže se ovládnout.
Když je Severus vpustil do svého bytu, byl tichý a jeho tvář postrádala výraz. Zatímco si povídala s Nathanem, upřeně ji sledoval, což jí připomnělo jeho obvyklé chování během schůzek Řádu. Při večeři hrála tu hru s ním, vmanévrovala Nathana do každého rozhovoru, ale když dojedli…
“Vrať se na kolej, zlatíčko. Potřebuju s tvým otcem probrat pár věcí.”
“Tak jo. Dobrou noc, tati.”
Severus strnule přikývl.
“Dobrou noc, mami,” objal ji Nathan a odešel.
Zůstala se Severusem sama. Striktně se držel poblíž krbu a soustředěně hleděl do plamenů. Hermiona čekala, zda promluví - určitě věděl, proč neodešla. Měla by zachovat klid a racionálně uvažovat. Měla by počkat, až on udělá první krok. Měla by být trpělivá a jen vyčkávat. Měla by, ale…
“Severusi…”
Zvedl zrak od ohně a ukázal jí prázdný výraz. “Omlouvám se,” pronesl konečně.
Odpověděla tím nejneutrálnějším a nejstudenějším tónem, jaký ze sebe dokázala dostat: “Nechci tvoji omluvu.” Popošla k němu blíž, aniž by přerušila kontakt s jeho očima, kde pátrala po nějakém výrazu. “Včera jsi -”
“Včera jsem nebyl sám sebou, jak sis jistě všimla.”
“Včera jsi byl opilý,” potvrdila.
Jednou přikývl a uhnul očima, tvář schovanou za vlasy. “Znovu se omlouvám.”
“Nemusíš; proto jsem tu nezůstala.”
Věděla, že čeká marně, ale stále doufala, že pronese něco jiného než zdvořilé omluvy. Chtěla od něj slyšet, proč ji políbil. Chtěla, aby jí pověděl, co ho přimělo jít za ní, co se změnilo.
Jediné, co slyšela, byl jeho hlasitý povzdech.
“Nebyl jsem při smyslech. Očividně ti moje omluvy nestačí, protože stále čekáš merlinví na co.”
Nakonec se na ni podíval s aspoň nějakým výrazem - což bylo mnohem lepší než nic, i když to, co měl vepsáno v očích, nebylo příjemné.
Kousla se do dolního rtu a zvažovala, jaké jsou šance vydat se správnou cestou. Moc slibně to nevypadalo, pokud tedy usuzovala z jeho rozzlobeného pohledu. Riskla otevřený přístup.
“Včera večer jsi řekl pár věcí, které bychom podle mě měli probrat.”
Zavrtěl nesouhlasně hlavou. “Nic z toho, co jsem včera řekl, si nezaslouží probírat. Byl jsem opilý.”
“A tím chceš říct, že se tedy včera nic nestalo?” Díky jeho přístupu ztrácela trpělivost, kterou si během dne pracně budovala.
“Nebyl jsem sám sebou a ty to dobře víš.”
“To už jsi říkal, ale to je vedlejší -”
“Ne, není!” vyštěkl.
Zjevně tu momentálně nebyla jedinou osobou s nedostatkem trpělivosti. Zhluboka se nadechla a klidně pronesla: “Ve způsobu, jak mě vnímáš, se zjevně něco změnilo, jinak bys mi včera nezaklepal na dveře.”
Probodl ji pohledem. Vzala jeho nevraživost s klidem a čekala. Sklonil hlavu, promnul si rukou čelo a v tu chvíli vypadal velmi vyčerpaně.
“Jsem muž, Hermiono. Ty jsi krásná žena.”
Řekl, že je krásná.
“A mám rozkošné rty,” dodala.
Prudce vzhlédl, ve tváři překvapení. Pobaveně se na něj usmála. Zavřel oči a povzdechl si.
“Řekl jsem to, že ano?”
“Dvakrát.” Její úsměv se nejprve rozšířil, ale brzy se její veselí vytratilo. “Nikdy jsem se svými city k tobě netajila. Jestli se na těch tvých ke mně něco změnilo, chtěla bych to vědět.”
“Co by na to řekl tvůj mudlovský milenec?”
To ji překvapilo. Od okamžiku, kdy se včera Severusovy prsty dotkly její kůže, vůbec si na Williama nevzpomněla. Pak jí to docvaklo a přimhouřila oči. Jak mohl vědět o Williamovi? “Vybrušuješ si své dovednosti špeha?” obvinila ho. “Dala bych přednost tomu, kdybychom z toho Williama vynechali.”
“A já bych dal přednost tomu, kdybychom -” zaváhal “- na včerejšek zapomněli.”
Popošla blíž k němu. “Ale přesto zůstává otázka: půjde to?”
Sledovala, jak očima putuje po její tváři, zastavuje se na jejích rtech a zadržela dech s myšlenkou, že ji možná políbí. Přejela si po nich jazykem. Odvrátil se.
“Přestaň mě svádět, ženská! Myslíš, že je rozumné přimět mě, abych v tvé přítomnosti ztratil kontrolu?”
“Ty v mé přítomnosti ztrácíš kontrolu?”
“Ne!”
“Sám jsi to řekl: jsi muž a já jsem žena. Proč nemůžeme být spolu, když je jasné, že se chceme?”
Mírně zavrtěl hlavou, stále k ní otočený zády. Bojoval s tím, snažil se jí vyhýbat.
“Ne,” zavrtěla hlavou i Hermiona. “Tentokrát to neuděláš.” Prošla kolem něj, aby mu viděla do tváře. Položila mu ruku na hruď, vyhledala jeho srdce a ucítila, jak se mu zadrhl dech. Zkřivil obličej, oči pevně zavřené. “Nebojuj s tím,” požádala ho tiše. “Prosím.” Položila na jeho hrudník i tvář a vnímala, jak se s každým výdechem chvěje. Přitiskla se k němu a poslouchala, jak mu srdce bije rychleji než jí.
Nikdy ho nenechá odejít.
***
Severus se snažil ovládnout. Jestli toho nenechá... Nemůžu... Merline, toužím ji políbit. Upřel oči na stůl před sebou. S obrovským úsilím ji uchopil za ramena a odsunul ji od sebe na délku paží. Vymanil se z jejího objetí, chytil se stolu jako záchranného lana, studenými dlaněmi svíral dřevo a doufal, že ho jeho pevný povrch pohltí.
“Nikam se tím nedostáváme, Hermiono. Vůbec nevím, proč jsi tu zůstala.”
“Přestaň se přede mnou skrývat,” řekla a uchopila ho za ruku ve snaze otočit ho k sobě.
Její hlas měl nad ním moc a to vše jen zhoršovalo. Odolal. “Odejdi, Hermiono.” Proč se ho musí dotýkat?
“Podívej se na mě, Severusi.”
Šepot z pekla!
Poslechl ho a setkal se s ďáblem. Maximální měrou ovládl své emoce a doufal, že jeho oči ukazují jen krutou touhu přimět ji trpět.
“Proč si myslíš, že se před tebou musím skrývat?” A kdo je teď ďábel? “Tohle jsem já, Hermiono! Podívej se na muže, který je schopný vzít si tě proti tvé vůli. Podívej se na mě a uteč, dokud můžeš. Tohle setkání skončilo.”
Pustila jeho paži a jemně ho pohladila po tváři. Když se svými prsty dotkla jeho čela, měl se odtáhnout, ale neudělal to. Přejela mu po obočí.
“Zahoď tu masku,” zašeptala. “Tohle nejsi ty. Chci vidět tvé pravé já, Severusi.”
Zavřel oči - krátké zachvění víček - a znovu se na ni podíval. Proč to dělá? Proč ho ty prsty, následované přívalem srdečnosti, sráží na kolena?
Stál před ní stejně odhalený jako před její duší.
“Nádherné,” vydechla a pohladila po tváři. Prstem mu přejela po spodním rtu.
Jeho ruce znovu ožily a prsty se jí zanořily do vlasů, palcem ji pohladil po obličeji. Tolik něhy.
“Polib mě, Severusi.”
Nabídla mu svá ústa s pootevřenými rty a on je mohl jen přijmout, sklonit se a zlehka se jich dotknout. Vzdychla a on přivítal její teplo, přisál své úzké rty k měkkosti těch jejích ve skutečném polibku. Přitiskla se k němu a přitáhla si jeho hlavu co nejblíž k sobě. Objal ji, beze spěchu pokračoval v líbání a užíval si každou píď jejich vzájemného kontaktu, dokud se neodtáhl a nevydechl jí do úst.
Otevřeli oči a pohlédli na sebe - ona jen s napůl zvednutými víčky. Cítil se jako cizinec ve vlastním těle. Jako kdyby se jeho sny promíchaly s realitou, kterou nepoznával. Nikdy nebyl takto líbán, s takovou intenzitou. Nemá vůbec ponětí, co mi dělá.
Když ucítil na bradě dotek jejích zubů, téměř se mu podlomila kolena. “Jsi blázen.” Usmála se a sklouzla mu dlaní po krku. Její rty se přitiskly k jeho bradě a chlácholily kůži podrážděnou dotekem zubů. Odhalenou kůži na krku mu zasypala polibky.
“Hermiono.”
Odstoupila a Severus se na ni zadíval. Tak nebezpečná, tak krásná. Znovu ji políbil, důkladně, vášnivě, bez zábran. Jejich jazyky se setkaly a on se v ní navždycky ztratil.
V tom polibek přerušila.
Vzhlédl, očividně zmatený, a narazil na její zdráhání.
“Tohle je příliš rychlé,” vydechla. “Možná bych teď měla jít.” Ale neučinila žádný pohyb, setrvala ve spojení, které jejich oči tvořily mezi jejich dušemi.
Zdálo se, že uplynula celá věčnost, než opatrně couvla z jeho náručí. Pustil ji, i když nechtěl, aby odešla. Neotočila se, dívala se na něj celou dobu, co couvala ke dveřím; její úsměv byl tím jediným obrazem, který vnímal.
“Slib mi, že tu budeš, až se vrátím,” požádala ho na prahu.
Věděl, že tu bude, ale neřekl to nahlas, avšak ani absence jeho odpovědi nedovolila jejímu úsměvu pohasnout. Nedokázal od ní odpoutat zrak, dokud se dveře nezavřely a ona nezmizela, což ho vytrhlo z transu.
“Sakra.” Nebylo to víc než zamumlání. Nebylo to ani zaklení.
***
Staré, zaprášené knihy. V tomto koutě knihovny, kam se odvážilo jen pár studentů, se zdálo, že se police s nimi táhnou do nekonečna. V tuto část roku byl Nathan jediný, kdo zde byl vídán pravidelně. Hledal odkazy na svou minulost. Byl květen, ale on měl pocit, jako by se vrátil zpět do září, kdy tady také pátral po své minulosti. Tehdy hledal svého otce, teď věděl, že jeho otcem je Severus Snape. Ale co přesně to znamenalo? Po večírku u Malfoyových si uvědomil, že velká část života jeho otce leží mimo zdi hradu a on o ní nemá nejmenší ponětí. Být Snape zahrnovalo víc než jen být syn bradavického mistra lektvarů. Jeho otec byl ve vyšších vrstvách kouzelnické společnosti velmi respektován, pravděpodobně díky tomu, že byl částečně Prince.
To totiž Nathan zjistil při zkoumání spony, kterou ono odpoledne viděl na otcově hábitu - podobné spony, jakou nosil také Malfoy.
S rodovým znakem – insignií.
“Máš problémy s dějinami?”
Hlas jiné osoby nacházející se poblíž Nathana překvapil. Vedle stolu stál profesor Lupin a usmíval se.
“Tak nějak.”
“Skřeti?”
“Ne, pane.”
Profesor sáhl po jedné z knih na stole a zamračil se. “Kouzelnická genealogie?” Sáhl po další. “Čistokrevné tradice? Kdy Binns změnil osnovy?”
“To není na hodiny profesora Binnse, pane.”
Ředitel jeho koleje se zamračil a usedl na protější židli. “To není domácí úkol, že ne?”
“Ne, je to něco jiného,” potvrdil Nathan.
“A chceš mi říct, co to je?”
Nathan zmateně vzhlédl. “Co tím myslíte, pane?”
“Chci vědět, proč jsi sám v temné knihovně a zkoumáš čistokrevné tradice, když si tví kamarádi venku užívají nečekaně pěkného počasí.”
Nathan se rozhlédl po svých poznámkách a okolo sebe rozházených knihách. Uvědomil si, že doposud nenarazil na žádnou zmínku o Lupinově rodině. “Vy jste čistokrevný, pane?”
Ta otázka jako by profesora urazila. “Jsem kouzelník, to je podstatné. Na krevním statusu od pádu Voldemorta už nezáleží.”
“Omlouvám se, pane. Nechtěl jsem vás urazit nebo něco takového.”
“Neurazil jsi mě, Nathane,” zněl profesorův hlas už klidněji. “Ti, kteří bojovali ve válce, jsou při takových otázkách vždy trochu opatrní. Co hledáš v těch knihách?”
“Jen chci vědět víc o kouzelnické straně mé rodiny. Víte, že můj táta je poloviční Prince?” usmál se Nathan. Pak si uvědomil situaci. “Mým tátou myslím samozřejmě profesora Snapea.”
“Vím, kdo je tvůj táta,” usmál se profesor Lupin. Vypadalo to, že tato konverzace je mu mnohem příjemnější. “Ví o tom výzkumu?”
“Ne,” zamračil se Nathan. Vůbec ho nenapadlo, že by s tím jeho táta mohl mít problém. “Nedělám nic špatného…” Nathan si tím byl téměř jistý. “Nebo ano?”
“Tak jsem to nemyslel. Napadlo tě, že má možná informace, které nejsou v knihách? Mohl by ti pomoct.”
Upřímně, myšlenka jít se na insignie zeptat otce Nathanovi nepřišla na mysl. “Říkal jsem si, že začnu knihami. Budu aspoň víc vědět, než se ho začnu vyptávat.”
Profesor Lupin se opřel o opěradlo židle, položil sepjaté ruce na desku stolu a podezíravě se zahleděl na Nathana. “Nebudu muset tvé matce volat, aby tě přišla navštívit na ošetřovnu, že ne?”
“Cože? Jak bych se tam mohl dostat při výzkumu?”
“To nevím, ale když jsem učil tvoji matku, zjistil jsem toto: pokaždé, když jsem ji našel v knihovně, netrvalo dlouho a ona nebo jeden z jejích kamarádů se dostali do problémů a skončili na ošetřovně. Vypadá to, že máš na to taky talent,” dodal profesor Lupin a zpříma se na Nathana zahleděl.
“Neumím si představit, jak by mě tohle mohlo dostat do problémů, pane.”
“Tak dobře.” Profesor Lupin vstal a Nathan zadoufal, že už odejde a nechá ho pátrat. “Snaž se mezi knihami myslet taky na jídlo a na vyučování.”
“Ano.”
Nathan se pousmál, profesor konečně odešel a on se mohl vrátit k dalším odkazům na rodové insignie. Zjistil, že byly vytvořeny jako prostředek k tomu, aby byli kouzelníci snadno identifikovatelní v době, kdy ještě nebylo praktikování čar a kouzel před mudly zakázáno a slavní čarodějové jako Merlin byli pro své schopnosti vysoce respektováni. Podobalo se to tomu, jak jeho prarodiče nosí bílé pláště, když pracují jako zubaři. Samozřejmě se situace drasticky změnila, když byli čarodějky a kouzelníci kvůli svému daru loveni a upalováni zaživa. Museli se kvůli bezpečí skrývat a nošení rodové insignie se stalo prostředkem, pomocí kterého se kouzelníci rozpoznávali a spojovali síly k ochraně. Ta tradice přetrvala staletí a v současnosti pokračuje mezi čistokrevnými.
Nathan našel knihy s podrobnými popisy toho, jaké insignie která velká kouzelnická rodina nese a co znamenají. Našel insignii Malfoyů, Potterů a to nejdůležitější - Princeů - takovou, jakou měl jeho otec na Malfoyově oslavě. Při dalším čtení vypátral, že insignie nejsou vždy jen ve formě spon, ale mohou být také zobrazeny na prstenech, jimž dávají přednost hlavy rodin, a přívěsku, které obvykle nosí ženy.
Tedy, kdyby se Nathan rozhodl jednu si vyrobit, rozhodně by to byla spona, jako měl otec. Kouzelnické děti měly dovoleno nosit rodové insignie od dvanácti let - od věku, kdy už vlastnily hůlku a prokázaly, že jsou schopny s ní provádět magii, tedy prokázaly, že jsou skuteční kouzelníci a čarodějky.
Nathan ty požadavky rozhodně splňoval. Měl by teď nosit rodovou insignii a jediný důvod, proč ji ještě nemá, na který dokázal přijít, byl ten, že když mu bylo dvanáct, nacházela se kvůli tomu pitomému kouzlu jeho duše mimo tělo. Nebo ho možná Princeové museli uznat za součást rodiny. Uznali by ho?
Pokud to, co se dočetl, byla pravda, byli Princeovi velmi uznávanou kouzelnickou rodinou. Všechno, co Nathan o této straně své rodiny zjistil, bylo vzrušující a děsivé zároveň. Vzrušující proto, že zjistil, že historie Princeů byla úzce spjata s historií čokolády v kouzelnickém světě, a děsivé proto, že každý objev vedl Nathana k myšlence, že ho otec nepředstavil rodině proto, že ho nepovažuje za hodného nosit ono jméno.
Isidorus Prince byl velmi slavný kouzelník. Nathan se dočetl, že byl prvním kouzelníkem, který ve čtyřicátých letech devatenáctého století zkombinoval magii s čokoládou, a po necelých deseti letech vynalezl čokoládovou žabku. Jeho apotéka, kde pak čokoládu prodávali, se stala nejproslulejší v celé kouzelnické Británii.
Isidorus byl jen prvním v řadě Princeů, kteří díky tajemství čokolády získali uznání, úspěch a bohatství. Nathan uvažoval, jestli je toto zmíněné bohatství teď v rukách jeho otce, ale rychle tuto myšlenku zavrhl po nalezení výstřižku, kde se psalo, že jeho pradědeček prodal práva na rodinné čokoládové tajemství Medovému ráji. Zprávy o dalších členech rodiny Princeů se pak vyskytovaly jen poskrovnu a až po dlouhé době.
U informací o posledních Princech objevil Nathan také obrázek své babičky, Eileen, z doby, kdy studovala v Bradavicích. Byla zmijozelskou prefektkou a kapitánkou bradavického družstva Tchoříčků. Hodně se podobala jeho otci, nosem a tak vůbec, a Nathan si rázem uvědomil, jaké má štěstí, že zdědil grangerovský nos. Když se Eileen provdala za Tobiase, převzala jméno Snapeová a tím skončil rod Princeů. Poslední odkaz na toto jméno našel Nathan v poznámce pod čarou zmiňující narození vnuka Lisanease Prince, syna Eileen Snapeové - Severuse.
Spatření zprávy o otcově narození vedlo Nathana k úvaze, jestli bylo v novinách uvedeno i jeho narození. Při listování méně zažloutlými čísly Denního věštce narazil na mnoho odkazů na svou matku a její dva kamarády Harryho a Rona, ale jen v souvislosti s jejím záhadným zmizením. Nathan si povzdechl a noviny odložil.
Teď, když věděl, že jeho otec mu v příštím okamžiku nezmizí ze života, dostal se k otázkám, které ho dřív neznepokojovaly. Proč se jeho matka tak dlouho zdráhala povědět mu, že jeho otcem je profesor Snape? Proč nebyli spolu, když se narodil? Proč to tajemství? Proč nebylo jeho narození v novinách? Proč jeho matka opustila kouzelnický svět? Nechodili spolu? Přemýšleli někdy o manželství? A pokud ne, tak proč?
A vysvětlila by některé z těch odpovědí, proč nemá ještě svou vlastní insignii rodu Princeů?
Ačkoliv Nathan odpovědi to otázky neznal, to poslední mohl snadno napravit tím, že si rodovou insignii sám vyrobí. Erb Princeů našel v jedné z knih, takže potřeboval jen přeměnit ho na sponu. Pokud na tom zapracuje, mohl by svého otce překvapit tím, že si ji vezme na příští setkání u čaje.
***
Severus nemohl spát. Od chvíle, kdy vpustil své sny do bdělého života, nedopřálo mu svědomí odpočinku, neustále ho sužovaly myšlenky na to, jak svým zásahem do Hermionina a Nathanova života ovlivní jejich budoucnost.
Pokaždé, když se snažil o optimistický přístup, skončilo to tak, že Hermiona byla připoutaná k jeho mizérii. Pokaždé, když vymyslel ten nejhorší scénář, Hermiona skončila pošramocená a bez elánu, křičící na něj, aby odešel a nikdy se nevracel. Pokaždé, když přestal přemýšlet o jejich budoucnosti, nejhorší scénář přišel s novými možnostmi, jak se ještě zhoršit.
Jako teď.
Právě strávil část odpoledne s Nathanem - se svým nevinným chlapcem. Bylo úžasné, jak byl nedotčený, jak bezstarostným dítětem mohl být, ale teď, když odešel, dokázal Severus jen myslet na jiného chlapce, Chlapce, který přežil. Na sirotka, vyrůstajícího jako zdeformovaný mudla, skrytého před jeho skutečným životem kvůli ochraně, vždycky chybujícího, vždycky… nešťastného.
Obklopený knihami pokrývajícími stěny jeho ošuntěného domu v Tkalcovské uličce, skrýval svou tvář v dlaních, zavíral pevně oči a snažil se zahnat obrazy jedenáctiletého Harryho Pottera, ale nedařilo se mu to. Tentokrát mu nepomáhaly ani útěky z Bradavic. Ty představy tu byly stále, navždycky, vypálené v jeho mozku. Až na to, že tím chlapcem dívajícím se na něj s nenávistí nebyl vždycky Potter, ale někdy také Nathan, zcela bez nevinnosti, oči chladné jako kameny, jen naplněné záští. Severus věděl, že on je tím, kdo je za to odpovědný.
Trhal si vlasy, chtěl zabránit tomu, aby ho jeho mysl mučila. Musel to zastavit!
Vůbec si neuvědomil, co dělá, dokud neotevřel oči přímo před cihlovou zdí. Přemístil se do slepé uličky mezi dvěma budovami, z nich v jedné už před několika měsíci byl. Tehdy neváhal a opustil tento kout okamžitě, jakmile si byl jistý, že je vcelku. Teď se ale nehýbal z místa a snažil se nejprve pochopit, co po něm jeho podvědomí žádá.
Minula ho skupinka hlasitě se projevujících lidí, ale nevšimli si ho.
Tak je to nejlepší, zareagoval Severusův mozek a on sám zamumlal: “Tohle je směšné.”
Bylo těžké říct, co tím myslel. Mohlo jít o jeho neschopnost zaktivovat se a konečně opustit slepou uličku, což opravdu bylo směšné. Také se to mohlo vztahovat k absurdní myšlence, že sem dorazil za Hermionou uprostřed odpoledne, aby ji přesvědčil, že k ní nic necítí, což bylo vzhledem k víkendovým událostem extrémně směšné.
Kolem prošla skupinka nehorázně se řehtajících dívek.
Severus na jejich adresu zavrčel, ale spíš jen pro sebe, konečně vyšel ven a vydal se po chodníku vedoucím k pavilonu chemie náležícímu k mudlovské universitě. S obrázkem kamenných očí zničeného Nathana nechal chichotající se ženštiny brzy za sebou a nabíral rychlost a odhodlání s každým krokem. Vstoupí do Hermioniny kanceláře a řekne jí, že to byla chyba, že ho nepotřebuje, že je nejlepší, aby odešla a nechala ho žít jeho mizerný život daleko od ní. Nepočká, co ona na to odpoví; nedá jí žádnou příležitost otevřít ty hebké rty a hádat se. Najde ji, poví jí všechno, co si musí poslechnout, a co nejrychleji tam odtud vypadne.
Potřásl hlavou, aby si ji pročistil.
Najde ji, poví jí všechno, co si musí poslechnout, a pak rychle odejde, dřív, než se k němu stihne dostat.
Zamračil se a okamžitě zpomalil, protože ho znepokojilo, že by nemusel mít šanci uniknout, jestli se ho dotkne, protože dobře věděl, že nebude mít dostatečně silnou vůli; pokud se ho dotkne - podlehne.
Pak se mu podařilo téměř fyzicky se odpoutat od svých obav tím, že do někoho vrazil.
“Promiňte,” hlesl muž, který se mu dostal do cesty.
“Nic se neděje.”
Podívali se na sebe a ve výrazu toho mudly se okamžitě objevilo poznání. Nebyl to jen tak nějaký mudla, byl to Hermionin mudla. Severus skryl své překvapení za prázdný pohled.
“Hledáte Hermionu?” V mužově tváři se rýsovalo podezření. “Máte nějaké zprávy o jejím synovi?”
Její syn… Původní cíl byl odsunut stranou naléhavějšími instinkty, Severus začal vidět rudě. Nathan byl jejich syn, ne jen její, a tenhle mudla neměl co se na Severusova chlapce vyptávat.
“Můj syn je v pořádku,” odsekl Severus. “Ne že by to byla vaše starost.”
“Jakožto Hermionin přítel musím nesouhlasit.”
Severus neměl čas vzít jeho podrážděný tón na vědomí, protože ta slova ho zarazila. Přítel. Veškerý vztek se vypařil, nahradila ho chladná otupělost. Myslel si, že po tom, co se mezi nimi o víkendu stalo, se s tímhle mudlou rozejde. Myslel si, že teď bude chtít být jeho.
Severus opustil mudlu mluvícího sám k sobě. Slyšel, jak ho volá, ale demonstrativně to ignoroval.
Není moje. Nikdy moje nebyla. Nikdy moje nebude.
Jeho hbité nohy ho rychle donesly zpět do slepé uličky, odkud se přemístil do Bradavic a ke svému známému utrpení bez budoucnosti.
***
“Hermiono?”
Vzhlédla a spatřil ve dveřích své kanceláře Williama. Nevěděla, že už se vrátil z Ameriky. Na jejich rozhovor se netěšila, ale tím, že ho bude odkládat, nic nezíská. Pokusila se o úsměv.
“Jsi zpátky.”
“Chyběl jsem ti?” usmál se nenuceně, popošel blíž, opřel se o stůl a políbil ji.
Její úsměv povadl. Zatáhla ho do toho a on teď bude tím, kdo bude trpět.
Posadil se na židli proti ní. “Jak se má Nathan?”
Tuhle otázku neočekávala. “Skvěle, díky za optání.”
“Co tu tedy chtěl jeho otec?”
“Nathanův otec?” zamračila s.
“Ano, narazil jsem na něj při cestě do budovy.”
“Severus? Je tady?”
“Ne, odešel.” Teď se zamračil William. “Neviděli jste se?”
“Ne.” Hermionino srdce začaly svírat obavy. “Mluvil jsi s ním?”
“Krátce.” Obavy jí vystoupaly do krku a vyschlo jí v ústech. “Ptal jsem se na tvého syna, ale on byl hrubý a řekl, že to není moje starost. Je vždycky takový?”
“Ano, je. Co jsi řekl?” Hermiona měla pocit, že na téhle odpovědi visí celý její život.
“No přece, že jsem tvůj přítel! Že Nathan je teď i moje starost!” zdůraznil William.
“Dobrý bože,” zašeptala a chytila se za hlavu.
“Hermiono, jsi v pořádku? Nechtěl jsem tě vyděsit. Ujistil mě, že Nathan je v pohodě.” V mžiku stál vedle ní.
“Jsem. Asi bych měla jít za ním, může to být důležité.” Potřebovala najít Severuse co nejrychleji, ale laskavé ruce, které ji hladily po ramenech, jí řekly, že než za ním vyrazí, musí dát věci do pořádku i tady.
“Wille, musíme si promluvit.”
A Hermiona se smutně pustila do zlomení jeho srdce.
*** další část ***
Komentáře
Přehled komentářů
Nějak nechápu, že jsem napoprvé nekomentovala. Hrozně se mi líbí jak ty zdi padají :-D díky
Díky
(Lupina, 5. 2. 2018 15:03)Díky za další kousek. Konečně jsem měla chvilku klidu na jeho přečtení. Natjan je báječná dějová linka příběhu. Co se týká Severuse a Hermiony, tak jsem z těch dvou frustrovaná :D Doufám, že to mezi sebou brzo vyřeší. Děkuji, sovičko, za skvělý překlad!
...
(ell, 26. 1. 2018 21:30)Díky za další kapitolu! Sice jsem si musela zpětně přečíst tu předchozí, abych si oživila paměť, ale to vůbec nevadí, ba naopak :-)
Děkuji
(Arda z Lyry, 20. 1. 2018 20:23)Milá Sovičko, děkuji za přidanou část nové kapitolky. Způsobilas mi nečekané překvápko. ;-) <3
Re: Děkuji
(Jacomo, 22. 1. 2018 10:12)To mě těší :-) Konečně jsem se "zakousla" do překládání, takže na zbytek kapitoly bys neměla čekat dlouho. Stejně tak na zbytek povídky :-)
Děkuji
(martik, 20. 4. 2018 19:49)