Kapitola 34: Kapitulace (2. část)
*** předchozí část ***
„Severusi?“
Slyšel její hlas a ztuhl.
„Severusi, jsi tam?“
Pohlédl do ohně a objevil zdroj jejího hlasu. Zaváhal jen vteřinu, aby si srovnal výraz, a pak se přesunul ke krbu.
„Co je?“
Mlčela, jako kdyby zapomněla, co mu chtěla původně říct.
„Já… můžu projít?“
„Ne, nemůžeš,“ odpověděl opatrně.
„Severusi, musíme si promluvit a já dávám přednost tomu nemuset u toho klečet na tvrdé podlaze.“
Umínil si její požadavek ignorovat.
„Nebo můžeš přijít ty, jestli tomu dáváš přednost. Jedl už jsi?“
„Proč? Neměla by ses na jídlo vyptávat svého přítele?“
„Prosím, Severusi. Musíme si promluvit. Pokud je to nutné, provedu to i odtud.“
Založil si ruce na hrudi a doufal, že vyhlíží znuděně. Vespod cítil hněv nad její přetvářkou.
„Tak dobře, ať je po tvém,“ řekla. „Vím, že jsi se odpoledne potkal s Williamem, a předpokládám, že se ti nelíbilo, co jsi od něj slyšel. Chodila jsem s ním, ale od dnešního odpoledne už s ním nejsem. Jestli ses pozastavil nad tím, proč jsem si s ním nepromluvila dřív, tak proto, že se teprve dnes ráno vrátil z výletu. Potkal jsi ho dřív, než jsem měla šanci se s ním rozejít, což jsem udělala okamžitě, jakmile jsem se s ním setkala.“
Jako kdyby jí věřil. Takovou směšnou omluvu si vymyslela! I druhák by přišel s lepší.
„Severusi…“ Její hlas zněl tišeji. „Řekni něco.“
Pokračoval v mlčení.
„Přišel jsi za mnou… Nechtěl jsi mi něco říct?“
„Hledal jsem tě, abych ukončil všechno, o čem jsem si myslel, že mezi námi je. Teď nevidím důvod, ty ano?“ Hněv konečně vyplul na povrch.
„Ne, nevidím žádný důvod to mezi námi ukončit,“ odpověděla. „Tohle já nechci.“
Odfrkl si. „Nechceš! A co tedy chceš? Milence pro osamělé víkendy?“
„Ach, pro boha živého! Samozřejmě že ne!“ odsekla a zhluboka si povzdechla. „Tenhle rozhovor bude dlouhý. Prosím, projdi sem.“
Důraznost jejího prohlášení zrádně rozeznívala struny naděje v jeho srdci, po opětovném pozvání ještě o trochu víc.
„Pokud nechceš přijít ke mně, tak aspoň skloň ochrany, ať můžu projít já,“ trvala na svém s obdivuhodným klidem.
Nemohl jí dovolit, aby se k němu přiblížila. Vždycky našla způsob, jak zvrátit čas a udělat z něj školáka, plného nadějí a nejistot. Ne, už nechce být vedle ní tak zranitelný.
„Fajn,“ přerušila mu myšlenky. „Chápu. Promluvíme si tedy v pátek. Dobrou noc, Severusi.“
A náhle hleděl do prázdného ohniště, teď zářícího jen žlutými a červenými odstíny plamenů. Sláva, byla pryč.
Proč se tedy necítil dobře?“
Začal přecházet sem a tam před krbem, s rukou na hrudi, a uvažoval, co mu způsobuje takovou bolest. Řekla, že ten krátký vztah s tím mudlou ukončila. Mohl jí věřit? Mohla by tedy být jeho?
Není moje. Nikdy moje nebude.
Na tom ale nezáleželo; srdce ho bolelo o to víc.
Musela vědět, že do Nathanova života nevstoupí žádný mudla. Žádný muž se nebude nazývat jejím přítelem. Žádný muž se jí nebude dotýkat a líbat ji tak jako Severus.
Zavrčel, hruď sevřenou bolestí, neschopný přestat s přecházením sem a tam. Dlouhým krokem se přiblížil k ohništi a hodil do plamenů hrst letaxu.
„Byt Hermiony Grangerové,“ zabručel, vkročil do krbu a téměř ztratil rovnováhu, když byl bez jakékoliv překážky vhozen přímo do obývacího pokoje. Rozhlédl se a uviděl ji na pohovce s očima upřenýma přímo na něj.
„Nechráníš si krb před vetřelci?“ Už méně dezorientovaný a více soustředěný přimhouřil oči a upřený pohled jí oplatil. „Nebo někoho čekáš?“
„Tebe,“ připustila a dodala, „věděla jsem, že přijdeš.“ Viditelně zadržovala úsměv. „Čekala jsem ale, že ti bude trvat déle, než přestaneš s tou tvrdohlavostí.“
„Co to hraješ za hru?“
Zvážněla. „Tohle není hra a myslela jsem si, že to víš. Proč jsi byl předtím na univerzitě? Předpokládám, že Nathan je v pořádku.“ V hlase jí navzdory pozitivnímu prohlášení zazněla otázka a náznak obav.
„Ano, je v pořádku,“ ujistil ji. Část hněvu se při zmínce o jejich synovi vytratila.
Když o tom teď uvažoval, vyhledat ji na jejím pracovišti souviselo s obavami o ni, což byla pro tak sobeckého člověka, jakým on byl, strašná představa. Zoufalá snaha zbavit se příšerných obrazů, které se mu honily hlavou, ho přiměla uvěřit, že když ji od sebe odstrčí, pomůže mu to získat zpět kontrolu nad situací, která se mu vymkla z ruky v momentě, kdy se setkal s její duší. Vyrazil s jasným záměrem připomenout jí všechny důvody, proč je jejich vztah sžíravý a špatný, ale vrátil se do svých komnat zachvácený žárlivostí a slepý ke všemu ostatnímu.
Pohlédl do jejích očekávajících očí a musel se skrýt za vlasy a odvrátit se čelem k policím s knihami, protože věděl, že by si jeho myšlenky přečetla ve tváři; stále čekala na to, co řekne.
„Přišel jsem tam, abych si promluvil o…“ povzdechl si.
„O nás?“ nadhodila.
„Nemůžu tohle dělat, Hermiono,“ sdělil modré, v kůži vázané knize před sebou. Bude lepší to skončit.“
Její přetrvávající mlčení mu leželo na zátylku jako závaží. Zasunul si ruce do kapes, protože netušil, co si počít.
„Tohle chceš?“
„Ano,“ odpověděl rychle. Zoufale se chytil této příležitosti k ústupu.
„Nevypadá to, že bys o tom byl zrovna dvakrát přesvědčený,“ sdělila mu. „Kdybys měl opravdu zájem to mezi námi ukončit, prskal bys mi do tváře zraňující slova a neprohlížel by sis moje knihy, jako kdyby byly součástí nějaké vzácné sbírky.“
Rychle se k ní obrátil čelem.
„Nathan dělá přesně totéž,“ pokusila se ospravedlnit své závěry a uklidnit ho smutným úsměvem.
„Když něco řeknu, myslím to tak,“ upozornil ji.
„Nemyslíš to tak.“
„Máš mě za lháře? Ty?“
Její postoj ho dráždil. To, že pochybuje o tom, o čem pochyboval on sám, bylo irelevantní. V tuhle chvíli ji nenáviděl za to, že má navrch v rozhovoru, který měl skončit její porážkou, nikoliv jeho.
„Jen podotýkám,“ měla tu drzost říct, „že mě nechceš vystrnadit ze svého života; jen to říkáš.“
„Nemáš žádnou možnost, jak zjistit, co chci,“ zavrčel. „Nepředstírej, že mě znáš.“
Přikývla na souhlas. „Teprve tě začínám poznávat. Proč mi tedy nepovíš, co chceš?“
Ironicky se zasmál. Pak se mu znenadání všechna bolestivá slova, která byl připravený na ni vychrlit, vykouřila z hlavy a zůstaly jen otázky, na které se toužil zeptat od momentu, kdy se mu vrátila do života. Snažil se držet jazyk za zuby, doopravdy se snažil, ale…
„Chci ti rozumět, ale nejde to!“ obvinil ji. „Nejdřív jsi prošla peklem, aby dokázala, že nejsem zrádce, i když jsem zabil Albuse. Pak jsi se mnou pracovala, pomáhala jsi mi obelhávat Pána zla, dokonce ke mně byla milá… A pak jsem tě znásilnil.“
„Severusi.“
„Ne, dokončím to,“ zavrčel a probodl ji pohledem. „Znásilnil jsem tě a ty jsi mi děkovala, jako kdybych ti prokázal obrovskou službu. Pak jsi porodila moje dítě z důvodů, které přesahují moje chápání, a poté ho přede mnou ukryla - moudře, jestli mohu dodat. Očividně víš, že pro něj nejsem dost dobrý. A teď očekáváš, že ti budu věřit. Já nemůžu-“ zachvěl se mu hlas. „Jak můžeš vědět, že vám nezničím život? Protože se to stane! Ne proto, že bych chtěl, ale protože to je to, co já dělám! Ničím životy.“ Zastavil se, aby se na ni podíval, a zjistil, že má v očích klidný výraz, jako kdyby jí tu přednášel o přípravě nudného lektvaru a ne jí tu odkrýval své srdce a myšlenky. „Ty mě neposloucháš!“ zařval vyčítavě.
„Ale ano, poslouchám,“ odpověděla klidně. „Slyším každé tvé slovo, každou tvou obavu. Chci, abys věděl, že jsem si vždycky uvědomovala tvoje obavy…. tvůj strach. Jen nechápu, proč nás potřebuješ rozdělit. Samozřejmě, že také cítím obavy - zejména proto, že je v tom zahrnutý Nathan. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se mu něco stalo, takže jsem o tom hodně přemýšlela. Nečekám, že náš vztah bude snadný, bez zádrhelů nebo šťastný až na věky… Jen si neumím představit naše štěstí bez tebe. Nejde o pohádkové štěstí, protože ty nejsi princ Krasoň a ani já nejsem bezmocná princezna, ale o reálné, obyčejné štěstí skutečných lidí, Severusi. Jsem jen obyčejná žena milující nemožně tvrdohlavého muže, který má představu, že by měl být vždy připravený ji zachránit, aby byl hodný její lásky. Ale já nejsem bezbranně zamčená ve věži. Nepotřebuju být zachráněná nějakým princem.“ Rty se jí zvlnily slabým úsměvem. „I když ty jím jsi.“
Proti své vůli si odfrkl.
Zvedla se z pohovky a postavila se před něj. „Upřímně věřím, že to můžeme zvládnout.“
„A ty budeš všechno riskovat na základě své důvěry ve mě. Jsi blázen, Hermiono.“
„Možná jsem, ale nejsem jediná, že ano?“
Rukou mu přejela po hrudníku, objala ho kolem krku a přitáhla si jeho tvář blíž ke své. Sklonil se k její touze a něžně ji políbil. Byl mnohem větší blázen, než si dokázala představit, ale ta bolest, která mu celé odpoledne svírala v hrudi, byla konečně pryč.
„Najdeme správné tempo,“ uklidňovala ho. „Začneme zvolna a uvidíme, kam to povede.“
„A co ten mudla?“ pozvedl tázavě obočí.
„Nikdy tě nijak neohrožoval.“ Než se mohl ohradit, dodala: „Dneska jsem to s ním ukončila, jak jsem ti řekla.“
„A co Nathan?“ Nastala pauza, kdy oba uvažovali, zda zmínit svůj vztah před synem. „Nechci ho do toho zatahovat,“ naléhal.
Váhavě souhlasila: „Prozatím.“
Tentokrát ho políbila ona, podle Severusova názoru příliš krátce. „Mám teď udělat večeři? Jsem hladová.“
Takže se toho ujal sám a políbil ji znovu, pořádně, dokud ho nevyplašil její spokojený sten a polibek neukončil. Cítil, jak mu z hrudi do krku stoupá teplo, podle čehož usoudil, že se červená.
Odkašlala si. „Máš rád těstoviny?“
Přikývl, stále překvapený tím, že ukázal naprostý nedostatek kontroly.
„Dobře,“ řekla - zřejmě spíš pro sebe - a nechala ho v obývacím pokoji samotného. „Ve skřínce vedle knihovny je brandy a whisky, pokud ti nevadí obsloužit se sám,“ zavolala z kuchyně.
Zavrhl její nabídku a následoval ji. Ve dveřích se zeptal: „Máš víno?“
Naskočila leknutím, nervy ji zradily. To ho poněkud uklidnilo; znamenalo to, že se v neznámých vodách nepohybuje jen on.
„Já…“ zakoktala se. „Nějaká láhev bude tamhle,“ ukázala na vysokou skříňku za sebou.
Vyndal víno a dvě sklenice. Krájela na kostičky houby a on se opřel o zárubeň a pomalu láhev otvíral.
„Jsou nakrájené podle vašich standardů, pane profesore?“
„Myslel jsem, že vaříš jídlo, nikoliv lektvar.“
Ta poznámka u ní vyvolala úsměv a ten rozzářil místnost. Bylo to stejné, jako když ji mnohokrát navštívila jen jeho duše, jako kdyby nechal svůj starý život za sebou a začal nový. Toužil ji zezadu obejmout a zabořit jí nos do hebkých vlasů. Místo toho dokončil otvírání vína, položil sklenici pro ni vedle prkénka a se svou se znovu opřel o zárubeň.
Jedinými zvuky v místnosti bylo ťukání nože o dřevo a tlukot jeho srdce bušící mu hlasitě v uších. Přál si, aby hrála hudba, jako obvykle, když byla v kuchyni sama. Mohla by si broukat a pohupovat se do rytmu. Severus se zhluboka napil vína a snažil se uniknout útoku vzpomínek nebo zabránit záchvatu paniky.
„Máš to rád na ostro?“
„Co prosím?“
„Máš rád v omáčce chilli?“ přeformulovala otázku a ukázala na červenou chilli papriku.
„Ano.“ Po tomhle večeru bude každopádně potřebovat studenou sprchu.
Pozoroval ji, jak pracuje s pánvičkou. To, co mu nabídla… nový život, šanci být po mnoha promarněných letech sám sebou… To nemělo obdoby. Znovu se dlouze napil vína a myslel na to, co má přijít, na to, že společně povečeří, stejně jako ji předtím viděl s tím mudlou. Víc vína…
„Měl bych se vrátit do Bradavic,“ položil sklenici na linku.
Ustala v práci a pozorně se na něj zahleděla, ale její výraz nešlo dešifrovat. Topil se v jejích očích, dokud je neodvrátila zpět k pánvičce.
„Co tě stále trápí?“
„Hermiono…“ Sledoval, jak zuřivě míchá. Působilo to hypnoticky. Přestala. Zvedl zrak od jejích rukou k obličeji. „Já…“
„Zůstaň na večeři.“ Vrátila se k vaření a on zůstal a mlčky ji pozoroval. Pohnul se, až když ji následoval ke stolu, aby se najedli.
„Není to nic, co bychom nedělali každou sobotu,“ poznamenala a riskla slabý úsměv jeho směrem.
„A kde je potom Nathan?“ zeptal se. Bylo to něco naprosto jiného a ona to věděla.
Povzdechla si: „Severusi-“
„Vím, o co se snažíš.“
„Snažím se s tebou povečeřet. Takhle jednoduché to je. Ale ty si očividně myslíš, že za tvými zády osnuji jakési tajemné spiknutí.“ Podívala se mu přímo do očí. „Neosnuji.“ Nandala jídlo jemu a poté sobě. Když si nabrala první sousto, následoval ji.
Vypadalo to, že jídlo proběhne v absolutním tichu, ale když už téměř dojedli, Hermiona odložila příbor a těžce si povzdechla.
„Promiň,“ omluvila se. „Myslela jsem, že bychom mohli dojít k jistému porozumění. Nechtěla jsem na tebe tlačit.“ Na krátkou chvíli zavřela oči. „Tvoje mlčení mě zabíjí.“
Jazyk měl jako svázaný. Už jí svou neschopností chovat se jako normální člověk ublížil. Udělal první věc, která ho pro uklidnění napadla: přikryl její ruku svou. Napětí v jejích ramenou se uvolnilo a na něj to zapůsobilo jako Uklidňující doušek.
„Děkuji za pozvání na večeři. Ty těstoviny jsou výborné.“
Zasmála se a obrátila svou dlaň vzhůru.
„Není zač. Děkuju, že jsi zůstal.“
Vyptával se jí na život v mudlovské čtvrti. Vyprávěla mu o svých sousedech a mudlovských přátelích. Vyptával se na Nathanovy mudlovské kamarády. Vyprávěla mu, jak si Nathan užil chození do školy s chlapce ze sousedství, se kterým se roky kamarádil. Vyptával se jí, jak se stala profesorkou chemie. Vyprávěla mu o studiu na univerzitě, o rozhodnutí věnovat se výzkumu a stát se profesorkou.
To všechno během pohrávání si s jeho dlaní a prsty.
Mohl by takhle zůstat napořád, poslouchat o jejím životě a vnímat každý pohyb její ruky.
Rozhovor pokračoval. Soustředil se na ni, kladl otázky. Držel se všeho, co ho zajímalo, a doufal, že ji nikdy neunaví nadšeně odpovídat a hladit ho prsty.
„Co se stalo, když zjistili, že ti ukradla tvé nápady?“
„Vyškrtli ji z programu.“ Po krátké pauze dodala. „Mám dojem, že tě musím všemi těmi velkými věcmi v mém životě k smrti nudit.“ Než mohl cokoliv říct, pustila jeho ruku. „A podívej se, kolik je hodin!
Udělal to. Byla téměř půlnoc. Pustila mu ruku a začala vstávat od stolu. Vstal také. Zvedla nádobí, aby ho odnesla do kuchyně. Ustoupil jí z cesty.
Co by měl teď udělat? Odejít? Počkat? Pomoct?
Vrátila se a zastavila se přímo před ním. „Byl to krásný večer.“ Vzala ho za ruce. „Děkuji ti, že jsi nám dal šanci.“
Políbil ji na měkké rty, a poté ji políbil znovu a znovu, dokud se ho ty sladké rty držely stejně jako její ruce.
Hotové nebe.
Už to bylo dlouho, co líbal ženu, a mohl by v tom pokračovat celou noc, kdyby necouvla a neodtáhla ho ke krbu.
„Radši už běž. Je pozdě.“ Vyvolala spojení s jeho komnatami v Bradavicích a zelené světlo jí ozářilo tvář. Znovu ji políbil. Se smíchem ho odstrčila. „Běž. Uvidíme se v pátek.“
Podařilo se mu ukrást poslední polibek, než ho letaxová síť odnesla od ní a od měkkého zvuku jejího smíchu.
*** další část ***
Komentáře
Přehled komentářů
Je, tak konečně normální setkání, příjemná večeře, věci můžou být i jednoduché :) Díky za překlad :)
Děkuji
(martik, 20. 4. 2018 19:52)Tak se zdá, že už ty zdi definitivně padly. Snad už nebude chtít Severus couvnout. Hermiona umí být velmi přesvědčivá a používá k tomu všechny dostupné metody - slova, doteky, jídlo, polibky. Děkuji, Jacomo
Hm...
(Lupina, 18. 4. 2018 10:00)
Tak konečně ledy povolily. Hermiona zvolila správnou taktiku - nakrmit, napojit a ukolébat :D U přípravy večeře jsem je živě viděla. Hned bych chtěla být na jejím místě - Severus u zárubně, s lahví vína v ruce, otevírá ho. Pak nalévá skleničku... Taky ho vidíš? Hm...
Děkuji :-)
Idylka
(Michelle, 22. 5. 2018 4:00)