Kapitola 34: Kapitulace (3. část)
*** předchozí část ***
Drahá teto Ginny,
děkuji ti za karamelky, které jsi mi poslala minulý týden. Jsem si téměř jistý, že pocházejí z obchodu tvého bratra, že jo? Pošli mi jich víc a kdykoliv budeš chtít! Andy je taky zbožňuje.
Napadlo mě, že bys mi mohla pomoct s jedním úkolem na dějiny čar a kouzel. Potřebuju sponu s vyrytým symbolem, který ti posílám v dopise. Funguje to coby rodová insignie, jestli víš, co to je. Udělal bych si ji sám, ale ještě jsem to kouzlo nezvládl. Snažil jsem se, ale vždycky na symbolu něco chybí, nebo se po pár minutách ztratí… Doufám, že mi můžeš pomoct.
Řekni Lily, že pracuju na odpovědi na její poslední dopis. Měla by ji dostat zítra.
S láskou
Nathan Granger
***
Hermionina nedočkavost polevila, když vešla do Velké síně a uviděla, že obě sedadla vedle Severuse jsou už obsazená. Nejblíž se k němu během večeře mohla dostat na vzdálenost tří židlí, vedle Remuse.
„Dobrý večer, Hermiono,“ pozdravil ji. „Jaký jsi měla týden?“
„Skvělý, děkuji. A co tvoje hodiny a nebelvírská kolej?“
Zapadla do běžné konverzace s dlouholetým přítelem a zároveň se snažila aspoň tu a tam letmo zabloudit zrakem k Severusi ve snaze zachytit jeho pohled a nějak komunikovat.
„… studenti jsou…“ vykládal Remus, ale zmlkl uprostřed věty a ohlédl se přes rameno. „Jak je to mezi vámi?“
„Cože? Promiň, říkal jsi…?“
„Severus. Všiml jsem si, že k Nathanovi se poslední dobou chová lépe a Nathan k němu jakbysmet, ale jak jedná s tebou?“
„Je zdvořilý,“ řekla Hermiona. Vzpomínka na dotek jeho rtů a rukou na její kůži stále přetrvávala. „Stále se dohadujeme, ale myslím, že neexistuje způsob, jak se s ním na něčem dohodnout, dokud se předtím nepohádá, že?
Remus zabručel na souhlas a věnoval jí pohled, který byl na její vkus příliš zvědavý. „A jak se teď má Harry?“
Náhlá změna tématu ji zaskočila a způsobila, že se začala cítit ještě nepříjemněji. „Delší dobu jsem ho neviděla.“
„Možná budeš mít příležitost to napravit. Bude za mě suplovat o nadcházejícím úplňku.“
Hermiona se od toho okamžiku snažila udržet pozornost u Remuse a podívala se Severusovým směrem jen mezi tématy rozhovoru. Jejich oči se párkrát setkaly, ale Severus byl mnohem diskrétnější než Hermiona a tak se dalo jen těžko říct, jestli zaznamenal její pozornost či nikoliv.
Po večeři si to namířila přímo do sklepení. Jenže pod dveřmi do jeho kabinetu ani do jeho komnat žádné světlo neprosvítalo. Zamračila se a chtěla se vrátit zpět do vstupní haly, když tu si povšimla proužku světla na kamenné podlaze před učebnou lektvarů.
Zaklepala.
„Vstupte,“ vyzval ji, což jí vyloudilo na tváři úsměv.
Zatlačila do dveří a našla ho uvnitř, ale nebyl sám. Tři chlapci a jedna dívka, pravděpodobně třeťáci pracovali na různých úkolech, přičemž Severus seděl za svým stolem. Všichni se podívali jejím směrem.
„Vraťte se k práci,“ zavrčel a studenti poslechli. Vstal od stolu a došel k ní.
„Omlouvám se za vyrušení,“ špitla.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se zdvořile.
„Nic, co by nemohlo počkat,“ zalhala. Její vnitřní potřeba po jeho doteku a společnosti byla čím dál naléhavější, umocněná zvukem jeho hlasu a pohledem na něj zblízka.
„Ztratím s těmi dutohlavci celý večer,“ sdělil jí hlasitě, aby to zřetelně slyšeli i studenti. „Pokud to může počkat do zítřka…“ dodal s omluvou vepsanou ve tváři.
„Do zítřka. Samozřejmě. Dobrou noc, Severusi.“
Přikývl a cestou zpět ke stolu štěkl na jednoho z chlapců. Hermiona odešla dřív, než těm studentů stihne trest ještě zhoršit.
Až ve svých komnatách si uvědomila, že se za ní dnes nepřijde, jak doufala. Usnula a zdálo se jí o něm, aniž by tušila, co to znamená.
Opět si vedle něj nemohla sednout při snídani a než za ním stihla zamířit do sklepení, přistoupil k ní Nathan.
„Ahoj, mami. Chystáš se do tátovy laboratoře?“
„Ano, jdeš se mnou?“
Odpověděl jí úsměvem a ona se smířila s dalším dopolednem bez Severusova dotyku. Pomohlo, že přípravný proces si žádal její pozornost a vystrnadil jí z hlavy myšlenky na něj. Nemohla jí do Velké síně na oběd, ale poslala tam Nathana. Když se vrátil a sdělil jí, že požádal domácí skřítky, aby jim donesli sendviče, trvala na tom, že si měl dát řádný oběd.
„Ale já tu chci být, abych přidal listy z hořícího dřeva,“ bránil se.
„Chceš tu být, abys mě viděl zpracovávat šlahouny ďáblova osidla. Už jsem ti říkala, že je to příliš nebezpečné.“
„Ale, mami, nechci je řezat, jen vidět, jak je řežeš ty,“ zakňoural znovu.
Hermiona pouze zvedla ruku, aby ho tím gestem utišila. Odpočítala posledních dvacet zamíchání ve směru hodinových ručiček a sledovala, jak lektvar získal dokonalé zbarvení.
„Je to mléčně bílé?“ zeptal se Nathan a naklonil se nad kotlík, aby se podíval.
Hermiona se chystala pokračovat se svou řečí tam, kde skončila, když koutkem oka zaznamenala muže ve dveřích.
„Kdo to objednal?“ zeptal se Severus s tácem sendvičů v rukách.
„Já,“ popošel k němu Nathan a natáhl se po tácu.
„Kam si myslíš, že s tím jdeš?“ zeptal se Severus s pozvednutým obočím a tác nedal z ruky. „Sendviče nejsou ingredience pro tento lektvar, nebo ano?“
„Ne, nejsou,“ odpověděl rozzlobeně Nathan.
„Vezmi to ven,“ nařídil Severus, ale když se mu Nathan snažil tác vzít, stále ho nepouštěl. „Proč vlastně nejíš ve Velké síni?“
„Zrovna jsme o tom diskutovali,“ podotkla Hermiona.
„Mami…“ pokusil se o námitku Nathan.
„Na to už je teď nejspíš pozdě,“ řekl Severus. „Odnes ten tác do kabinetu a příště udělej to, co ti říká tvoje matka.“
„Ano, pane,“ potvrdil Nathan a opustil laboratoř.
„Děkuju.“ Hermiona konečně se Severusem osaměla.
Pokýval hlavou pro akceptaci jejích díků, ale nespouštěl z ní oči. To, jak se na ni díval, možnosti obsažené v tom pohledu jí dávaly křídla. Snažila se odvrátit zrak zpět ke kotlíku. V této fázi přípravy si nemohla dovolit nechat se rozptylovat - lektvar potřeboval míchat… Opřela se dlaněmi o desku stolu.
„Zamíchat každý pět minut, střídavě, nejprve po směru, sedmkrát dvacet koleček.“ Zřejmě to četl z jejích poznámek. Dokončila poslední kolečko proti směru hodinových ručiček a opatrně vyňala míchátko z lektvaru. „Převezmu to tady. Jdi se s Nathanem najíst. Kolik cyklů jsi udělala?“
„Pět, ale oběd může počkat. Tak jako tak děkuju.“
Popošel až k ní a silou svého pohledu si přišpendlil na místě. Odebral jí míchací tyčinku z ruky, jako kdyby ji hladil.
„Sendviče jsou v kabinetu,“ zamumlal jí u ucha. Couvl a ona se trochu zapotácela.
Otevřela oči, které byla vlivem jeho pohledu nucena zavřít. Úšklebek na jeho tváři říkal, že přesně věděl, co dělá. To ji vyplašilo.
„Myslím, že s tím ještě počkám, když je lektvar v této fázi,“ natáhla ruku po míchací tyčince.
Úšklebek zmizel. „Běž si něco sníst a já se zatím postarám o kotlík.“
Na dohadování nebyl čas, tak mu neochotně přepustila místo u kotlíku. Během pár sekund začal třetí cyklus míchání. Stačila zaznamenat, že počítá, když promluvil: „Vím, jak míchat lektvar. A taky umím počítat do dvaceti.“ Přestal přesně po dvaceti otáčkách a opatrně vytáhl míchátko z lektvaru. „Ujišťuju tě, že taky vím, že mám počkat přesně pět minut, než to budu opakovat.“
„Barva je-“
„Vím. Jdi na oběd, Hermiono. Nezničím ti lektvar.“
Samozřejmě, že ne. Hermiona v rozpacích opustila laboratoř a odešla za obědvajícím Nathanem do kabinetu.
„Táta hlídá lektvar?“
„Ano.“ Posadila se, sáhla pro sendvič a při tom přemýšlela, k čemu právě mezi ní a Severusem došlo. Manipuloval s ní, pohrával si s jejími smysly a ona reagovala. Byl…
Hermiona si povzdechla.
Jen se snažil pomoct a ona ho svou horlivostí ke své práci urazila. Nikdo se neuměl lépe postarat o lektvar než Severus a ona ho nevědomky urazila svými pochybnostmi.
„Myslíš, že mu nebude vadit, když se vrátím do laboratoře?“
„Samozřejmě, že ne, zlatíčko. Už jsi najedený?“
„Ano. Mám na tebe počkat?“
„Ne, jen jdi. Ale neruš ho, pokud bude počítat,“ doporučila synovi.
Když o pár minut později znovu vešla do laboratoře, zastihla Severuse uprostřed posledního cyklu míchání a Nathana, jak ho pozorně sleduje. Popošla k nim, jakmile zvedl míchací tyčinku. Než stačila cokoliv říct, podal jí nástroj a řekl: „Je to celé tvoje.“
Rychlými kroky opustil místnost a zanechal ji uprostřed přemýšlení o tom, jak by mohla odčinit svůj nedostatek taktu.
***
Severus se během večeře choval odtažitě, moc nereagoval ani na Nathanovo štěbetání. Ke konci už se Hermiona kvůli předchozím událostem cítila tak mizerně, že požádala Nathana, aby po popřání dobré noci počkal venku.
„Omlouvám se za to, co jsem udělala v laboratoři.“
„Už je pozdě,“ připomněl jí.
„Nechci odejít, dokud se neujistím, že jsi pochopil, jak jsem byla zaskočená. Rozptýlil jsi mě svou přítomností tak, že mě to vyplašilo. Mrzí mě, že jsem špatně reagovala. Nevím, co to do mě vjelo. Já…“
„Nathan čeká.“
„Nechci odejít,“ přiznala. Nechtěla odejít, dokud si nebude jistá, že přijal její omluvu.
Jeho nedefinovatelný výraz ovládal Hermioniny nervy jako vodící lanka loutku.
„Půjdu s vámi,“ řekl a podržel jí dveře, aby mohla vyjít na chodbu.
„Tati?“
„Dneska jdu s vámi,“ prohlásil stručně Severus.
Sotva vyprovodili Nathana pohledem přes portrét Buclaté dámy, Hermiona ho okamžitě uchopila za ruku. „Severusi?“
„Tady ne,“ zamumlal a rozhlédl se.
„Tak tedy moje komnaty,“ navrhla.
Vykročil, ale ruku jí nepustil, takže se uvolnila jen nepatrně. U jejích dveří počkal, až jim zajistí volný vstup. Jakmile byli uvnitř, Hermiona už nedokázala tu úzkost déle vydržet.
„Neměla jsem příležitost poděkovat ti za pomoc v laboratoři.“
Položil ji horkou dlaň na tvář. „Už o tom nemluv.“ Jejich rty se setkaly a Hermiona se téměř sesunula k zemi úlevou. Chytila se ho kolem krku a přitiskla se k němu celým tělem.
„Děkuju ti,“ odhrnula mu vlasy z obličeje a laskala ho prsty i očima. „Udělej totéž, co dnes v laboratoři,“ požádala ho. „Připrav mě o rozum.“ Sjela mu rukama po krku a hrudníku pod hábit a otočila mu je kolem těla.
„Připisuješ mi příliš velké schopnosti,“ zamumlal jí do ucha. Ten hlas jí pronikl až do mozku a rozpustil ho.
Vyslala k němu bláznivý úsměv a znovu ho políbila.
„Málem jsi mě přiměl poslat ten lektvar k čertu, jen abych mohla být celý den s tebou, držet tě a líbat.“
„Moc mluvíš,“ přikryl jí ústa, aby jí v tom zabránil. Ztratila se v něm, vnímala jen ruce, kterými se dotýkala dosud neprozkoumaných míst, dokud to aktivní ticho neskončilo slastným lapáním po dechu.
Možná nastal čas znovu promluvit.
„Severusi,“ zkusila to s nosem zabořeným do jeho krku, aby udržela svá ústa mimo jeho dosah. Odhrnul jí vlasy z obličeje. Tam, kde se jí dotkl palcem, jí brněl kůže. „Mám žízeň.“ Couvla z jeho objetí a zeptala se: „Dal by sis sklenici vody?“
„Možná bych měl jít.“
„Ne!“ zareagovala Hermiona. „Zůstaň.“ Uchopila ho za ruku a směrovala ho k pohovce. „Zůstaň a pověz mi o svém týdnu. Co jsi dělal od našeho posledního setkání ve středu?“
Díval se, jak nalévala do dvou sklenic vodu. „Ty chceš klábosit? Nemůžeme předstírat, že jsme se teprve potkali.“
„Proč ne?“
„Protože moje vzpomínky na tebe mi z hlavy jen tak nevymizí. No, technicky vzato bych si je mohl vymazat, ale ty chápeš, jak to myslím. Známe se déle než jen pár dní.“
„Okolnosti jsou jiné. My jsme jiní.“
Nesouhlasně pozvedl obočí. Podala mu sklenici s vodou.
„Snažíš se mi říct, že ses za těch posledních deset let vůbec nezměnil?“ Posadila se vedle něj a čekala na odpověď.
„Ty opravdu věříš, že nejsem tentýž muž, kterého jsi poznala, když jsi přišla do Bradavic?“ Z výrazu jeho tváře Hermiona poznala, že tu otázku myslel smrtelně vážně.
„Já nejsem ta dívka, kterou jsi před dvaceti lety potkal, a také jsem si jistá, že ani ty nejsi ten muž, kterého jsem tehdy poznala.“
„Chlapci a dívky se často mění. Ale muži a ženy… V lidském životě existuje určitý bod, kdy už nelze nic zvrátit, a všechno, co nastane, je toho důsledkem. Ten můj byl vždy vykolejený, všechno to zabíjení a ubližování, které se v něm objevilo, mu změnilo směr.“
Zamyslela se. „Možná máš pravdu, ale-“
„Neexistují žádná ale.“
„Ale,“ nevzdala to, „neustále dostáváme nabídky nových cest a to i v případě, kdy se nám nezdají odlišné, pořád máme možnost volit. Ty jsi to udělal. Já také. Změnili jsme se.“
„I kdybych souhlasil, že jsme jiní, naše minulost bude vždy základem toho, kým teď jsme. Kdybys nebyla Potterovým ocáskem, nikdy by se z tebe nestala taková žena, jako jsi teď.“
„A jaká tedy jsem?“
„Naprosto šílená, až příliš důvěřivá, přehorlivá pomoct všem kromě sebe, veleúspěšná.“
Usmála se na něj. „To je lichotek.“
Teatrálně se uklonil.
„A jaký jsi ty?“ zeptala se bez přemýšlení a až opožděně si uvědomila, že se vyptává až moc.
Odvrátil oči.
Než ticho mezi nimi stihlo zamrznout, Hermiona se posunula blíž a vzala jeho ruce do svých. „Můžu?“
Nedal jí souhlas, ale ani jí to nezakázal.
„Netvrdím, že tě znám tak dobře, jak bych si přála,“ usmála se a snažila se rozehřát jeho i jeho studené ruce. „Jsi jiný než muž, kterého jsem znala za války. Než mě přerušíš, dovol, abych řekla, že jsi stále tak zastrašující, nespravedlivý, záměrně krutý a výjimečný jako dřív, ale tehdy jsi mi připadal nějak… neúplný. Nevím, co ti chybělo, ale po těch posledních bláznivých měsících si myslím, že už ti to nechybí. Možná je to proto, že jsme spolu strávili víc času, nebo je to jen dojem, který jsi ve mě zanechal, když jsme byli během války pod tak silným stresem, to si nejsem jistá. Ale tuhle tvoji verzi mám radši.“
„Teď já. Jsem zastrašující, nespravedlivý, záměrně krutý a výjimečný.“
Zasmála se. „A jaký ještě.“
Obrátil držení, takže teď měla své ruce na jeho, a upřeně se na ně zahleděl. „Nathan mě změnil,“ připustil.
Zmínka o jejich synovi v tak důležitém tématu ji vzala za srdce. „Taky mi naplňuje život.“ Uvolnila jednu ruku, aby mu mohla odhrnout vlasy za ucho a viděla mu do očí. „Ty a Nathan.“ Něžně ho políbila a přitulila se blíž. Přitáhl si ji k sobě do náruče.
V této pozici nakonec začala klimbat - teplo jeho těla bylo jako deka a tlukot jeho srdce jako dokonalá ukolébavka.
„Hermiono.“
„Hm.“
„Vzbuď se.“
Snažila se naslouchat jeho hlasu, tvář zabořenou do jeho hrudi. Bylo to tak příjemné. „Ne,“ zamumlala. Kdyby se teď probudila, sen o něm by se vytratil a ona by ho tak strašně moc postrádala.
„Hermiono.“
Otevřela těžká víčka, a když nezmizel, ospale se usmála. „Jsem vzhůru.“
Odhrnul jí vlasy stranou a zasypal jí rty a čelo polibky. „Jdi si lehnout.“ Pomohl jí vstát. „Uvidíme se ráno.“
Doprovodila ho ke dveřím a držela ho za ruku, aby nemohl odejít.
„Už teď mi chybíš.“
Políbil ji a odešel, jako kdyby se rozplynul v temné chodbě.
***
Když Harry s ředitelkou McGonagallovou dorazil, panoval ve Velké síni obvyklý ruch. Nathan se na svého kmotra usmál a zamával mu, muž mu to cestou k učitelskému stolu oplatil.
„Zbožňuju, když Harry Potter supluje za profesora Lupina,“ poznamenal Kevin.
„Já taky,“ souhlasil Nathan. Nedokázal se přestat usmívat. Teta Ginny mu v dopise napsala, že mu jeho kmotr přinese rodovou insignii Princeů. Konečně je to tady!
Po dopoledním vyučování se Nathan zastavil v učebně obrany, kde zastihl svého kmotra, jak opravuje několik tréninkových figurín. Zaklepal na otevřené dveře a Harry vzhlédl.
„Nathane,“ usmál se a kývl na něj. „Pojď dál. Už jsem skoro hotový.“ Dokončil opravu další figuríny a zeptal se: „Kde máš kamarády?“
„Řekl jsem jim, že se před obědem ještě někde zastavím, a počítám, že tipovali, že myslím knihovnu.“
Harry se rozesmál: „Pravý Granger.“
Nathan to vzal jako kompliment a také se usmál.
„Jen zamknu kabinet a můžeme se sejít u schodů.“
„Dala ti teta Ginny pro mě něco?“ Nathan byl příliš nedočkavý, než aby otálel.
„Vlastně ano, dala. Málem jsem na to zapomněl. Mám to v kabinetu. Hned budu zpátky.“ Harry se vrátil s malou krabičkou. „Tady to máš.“
Nathan ji ihned otevřel a byl ohromen krásou díla. „Teta Ginny je v přeměňování fakt dobrá,“ poznamenal.
„Co to je?“ naklonil se Harry, aby lépe viděl. „Brož?“ Zmateně pohlédl na Nathana. „Nejsi na takové dárky holkám trochu mladý?“
„Holkám?“ Teď byl zase zmatený Nathan. „Aha! Ne, to není pro žádnou holku! Je to…“ téměř svému kmotrovi prozradil, co ta insignie znamená. „Je to úkol na dějiny čar a kouzel.“
„Aha, chápu. A co to má představovat?“
„Je to opravdu stará kouzelnická tradice. V jedné knize jsem četl, že se její původ datuje až do éry Merlina.“
„Merlina? Fakt?“ Harry objal Nathan kolem ramen a vyšli společně z učebny. „Nepochybuju, že je to všechno velmi zajímavé, ale jestli chceme stihnout oběd, měli bychom vyrazit.“
Nathan se spokojeně usmíval. Jeho rodová insignie Princeů byla dokonalá a dostal ji právě včas, aby si ji mohl dneska odpoledne vzít na svačinu ke svému otci.
***
Nathan vešel do kabinetu mistra lektvarů v nebelvírském hábitu ozdobené starobylou zmijozelskou sponou.
„Ahoj, tati.“
„Dobré odpoledne, Nathane. Dokončuju tyhle eseje, ale za chvilku půjdeme do mých komnat. Posaď se.“
„Co je to za eseje?“
„Vypadá to, že salát. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak moc dokáží být někteří dutohlavci kreativní, když mají udělat průzkum ohledně čínského žvýkacího zelí,“ odpověděl otec. „Co je to pro Merlina bok choy?“
„To je čínské jídlo se zelím.“
Snape zvedl oči od eseje a překvapeně se zadíval na Nathana.
„Mám rád čínské jídlo,“ pokrčil Nathan s úsměvem rameny.
V tom se výraz otcových očí změnil ze zvídavého na vyděšený, jako kdyby uviděl přízrak. „Co to máš na hábitu?“ zeptal se naléhavě, upustil brk a vstal.
„To je rodová insignii Princeů,“ usmál se Nathan spokojeně. Jeho plán, jak otce překvapit, se povedl. „Je stejná jako tvoje. Líbí se ti?“
„Sundej to.“
„Cože?“
„Sundej to!“
Nathan nevěřícně vytřeštil oči: „Proč? Mám všechno-“
„Ihned, Nathane!“
Poslechl a odepnul si sponu, ačkoliv netušil, proč to, co chystal jako příjemné překvapení, vyvolalo u jeho otce zcela opačnou reakci.
„Dej to sem.“
Nathan mu sponu podal trochu nejistou rukou.
„Kde jsi to k tomu přišel? Kdo ti to dal?“
„Já… Bylo to-“
„Kdo?“ otcův hlas byl rozzlobený a zesílil.
„Přinesl mi ji strejda Harry-“
Muž vyletěl ze dveří dřív, než Nathan mohl začít cokoliv vysvětlovat. Běžel za ním a snažil se ho dohnat cestou do schodů.
„Tati!“ volal, aby ho zastavil. „Tati!“
Když došli do příslušného patra, Nathan zrychlil a otce přeběhl.
„Nathane! Vrať se do mého kabinetu!“
Nathan příkaz ignoroval a běžel dál. „Strejdo Harry! Strejdo Harry!“ volal, protože se snažil svého kmotra varovat před otcovým hněvem. „Strejdo Harry!“
Harry se konečně objevil na chodbě: „Nathane?“
„Utíkej, strejdo Harry! Zpátky dovnitř!“ tlačil Nathan kmotra do kabinetu, ale musel se zastavit, aby chytil dech. „Použij letax!“ Znovu se nadechl. „Jde po tobě!“
„Kdo? Co se děje?“
„Můj táta! Utíkej!“
„Nathane, myslím, že jsem tě poslal zpátky do mého kabinetu.“
„Ale ne! Už je pozdě!“ bědoval Nathan.
„Co to má znamenat, Snape?“
„Tati, strejda Harry mi tu insignii Princeů jen přinesl. Neudělal-“
„Nepleť se do toho, Nathane,“ přerušil ho otec. Obrátil se k Harrymu a osočil ho: „Snažíte se ovlivnit mého syna, aby se postavil proti mně?“
„Nemám ponětí, o čem to mluvíte, ale nelíbí se mi ani váš tón, Snape, ani způsob, jakým mluvíte s mým kmotřencem.“
„Tati, prosím. On s tím nemá nic-“
„Že jste nikdy nedokázal zapomenout na to fiasko s Princem dvojí krve, je jedna věc, ale že využijete ke své pomstě mého syna, bych neočekával ani od vás, Pottere.“ V ruce už svíral hůlku.
Harry rovněž.
Nathan vytřeštil oči. Všechno se náhle dělo strašně rychle.
Jeho kmotr zvolal: „Skloňte hůlku, Snape!“
Jeho otec jí mávl: „Incendio.“
Spona s insignií Princeů spadla na zem jako kus dřeva hořícího zuřivými plameny.
Nathan zalapal po dechu a s vytřeštěnými očima sledoval destrukci toho, na čem pracoval, s pomocí tety Ginny, několik týdnů, aby otce překvapil.
„Nezahrávejte si znovu s mým synem, Pottere,“ zavrčel otec varovným hlasem, „nebo příště budete hořet vy. Pojď, Nathane.“
Harry se ochranitelsky postavil před Nathana.
„Nikam s vámi nepůjde, Snape. Co to bylo? Co jste to spálil?“
„Rodovou insignii Princeů,“ našel Nathan svůj hlas, ačkoliv oči měl stále ještě upřené na sponu spálenou na popel.
Rozhostilo se ticho, tvrdé a tíživé. Oba muži byli zaraženi Nathanovým šepotem.
„Já tomu nerozumím…“ Nathan se podíval na svého otce, po tváři mu tekly slzy. „Zničil jsi ji, ale já-“
„Ty nejsi Prince,“ dodal otec důrazně. „Potter tě využil, aby se dostal ke mně, a zaplatí za to. Nikdy nebudeš jedním z nich; nikdy nebudeš patřit k Princeům.“
Nathan, ztracený ve svých myšlenkách, věnoval otcovu vysvětlování jen malou pozornost, „Požádal jsem tetu Ginny, aby mi ji vyrobila. Mělo to být překvapení pro tebe, abys měl radost.“ Nathan stále nechápal, co se v jeho plánu pokazilo. Znovu se podíval na spálenou insignii. „Jsem si jistý, že vypadala jako ta, co jsi měl na sobě na Malfoy Manor. Byla to insignie Princeů, určitě.“
„Vzal jste ho na Malfoy Manor?“ otázal se Harry Snapea, ale byl ignorován.
Nathan se podíval na otce. „Ty jsi Prince, v tom se nemůžu plést.“
„Co se mi tu snažíš říct? Že tu insignii jsi vyrobil ty? Že to byl tvůj nápad a ne Potterův?“ Otec vykročil směrem k Nathanovi.
„Zůstaňte, kde jste, Snape!“ varoval ho Harry.
Snape bezhůlkově odzbrojil Harryho. „Sklapněte, Pottere.“ Zastavil se před Nathanem a zeptal se: „Proč jsi to udělal?“
„Já…“ Další slza opustila Nathanovo oko, ale otec mu ji setřel dřív, než mu mohla stéct po už tak mokré tváři. „Jen jsem chtěl být součástí tvé rodiny,“ přiznal Nathan, který si uvědomil, že to byl skutečný důvod, proč chtěl tu insignii nosit.
Otec zavrtěl hlavou. „Oni si tě nezaslouží. Nejsi jako oni, a pokud to bude v mých silách, tak to tak i zůstane.“
Nathan nedokázal nedat najevo bolest, kterou mu ta slova způsobila.
„Ne, ne. To neznamená, že nejsi můj syn, má jediná rodina. Jsi Granger a můžeš být Snape, pokud chceš, ale v žádném případě nejsi jako ti hnusní Princeové.“
Nathan kroutil hlavou, stále nemohl uvěřit, že se to mohlo takhle zvrtnout. Udělal si výzkum; vůbec ho nenapadlo, že by mohl otec reagovat tak špatně kvůli insignii, kterou údajně nosil s hrdostí. Nathan se kousl do rtu, aby zadržel vzlyk.
„Buďte k něčemu, Pottere. Přineste nám čaj. Ten chlapec potřebuje čaj.“
Nathan byl odveden silnýma rukama ke křeslu, ale to ho rozzlobilo. „Nepotřebuju žádný čaj,“ odstrčil ty ruce. „Přestaň se ke mě chovat, jako bych byl mimino.“
„Synku, nechtěl jsem tě vyděsit-“
„Já nejsem vyděšený,“ ohradil se.
„Jistě že ne,“ souhlasil muž zachmuřeně. „Jsi rozzlobený.“
To Nathan nemohl tak vehementně popřít, tak se rozhodl nechat komentář bez odezvy.
„Nemůžu ti dovolit nosit insignii vrahů a těch, co nenávidí mudly. Věř mi, když říkám, že ke jménu Prince nepatří žádná sláva. Nejsi jako oni a já nechci, abys o tom v budoucnu byť jen uvažoval. Rozumíš mi?“
„Vymysleli čokoládovou žabku. Byli to věhlasní výrobci lektvarů. Proč-“
„To je vedlejší.“
Nathana to nepřesvědčilo. „Jestli je to tak, proč ty jejich insignii nosíš?“
„Já…“ jeho otec zaváhal a podíval se na Harryho. „Vrátíme se do sklepení a dokončíme ten rozhovor tam.“ Přitáhl si Nathana k sobě, ale ten jeho ruku opět setřásl.
„Chci to vědět, tati.“
Snape zavřel oči. „Já na rozdíl od tebe jsem jedním z nich.“
„To nedává smysl!“ hádal se Nathan a ve tváři se mu opět objevila bolest.
„Nejsem dobrý člověk,“ zkusil znovu obejmout Nathanova ramena, ale pak nechal ruku klesnout. „Pojď se mnou, prosím.“
„Proč si myslíš, že nejsi dobrý člověk?“
„Nathane, prosím.“
„Vždycky jsi na mě dával pozor, i předtím, než jsme věděli, že jsi můj táta, i když jsem něco udělal špatně. Máma mi vyprávěla, jak jsi vždycky chránil ji a strejdu Harryho.“ To Nathanovi připomnělo, kde a s kým jsou, a obrátil pozornost ke svému kmotrovi. „Není to pravda, strejdo Harry? Můj táta vás nechránil?“
„Ano, chránil,“ odpověděl Harry a věnoval Snapeovi zvláštní pohled.
Muž si povzdechl. „Nevím, co jsi o mně za všechny ty roky slyšel, ale pravda není… moc hezká.“
„Jaká pravda? Nenávidíš mudly?“
„Nemám proti mudlům vůbec nic.“
„Jsi vrah?“
Muž sevřel kořen svého nosu a snažil se zformulovat vhodnou odpověď, když tu se stalo cosi nejnepravděpodobnějšího…
„Ne, není,“ odpověděl místo něj Harry Potter. „Je to hrdina, jako tvoje matka a já.“
„Nepleťte se do toho, Pottere.“
„Je náladový a krutý, ale je to hrdina.“
„Takže by neměl nosit insignii Princů, jestli patří vrahům,“ dožadoval se Nathan potvrzení od kmotra.
„Pro Merlina! Já jsem tvůj otec, ne on! Nemá do toho co mluvit!“
„Jestli budeš dál nosit tu insignii, budu ji nosit taky,“ vysvětlil Nathan.
„Zakázal jsem ti to!“
„Takhle to funguje. Tradice velí, že můžu nosit jen insignie mých předků. Nedáváš mi na výběr, budu nosit insignii Princů.“
„Tohle na mě nezkoušej, Nathane. V tomhle nebudu tvou drzost tolerovat.“
„Vypadá to, že se dostáváme do slepé uličky,“ vložil se do toho Harry dřív, než Nathan stačil zareagovat.
„Pottere-“
„Líp se nám bude přemýšlet nad čajem,“ pokračoval nevzrušeně Harry. „Nechám něco donést. Dal by sis sušenky, Nathane?“
„Ano, děkuju.“
„Takže když nabízí čaj on, je to naprosto v pořádku,“ zamumlal Snape, ale následoval je ke křeslu.
Čaj byl doručen, sušenky snědeny a ticho zesílilo.
„Stále jsme ve slepé uličce. Co navrhuješ, Nathane?“ zeptal se Harry.
Nathan se podíval na otce, upírajícího jednoznačně rozzlobený pohled na Harryho.
„Navrhuju, aby můj táta přestal nosit insignii Princeů.“ Potom přesunul svou pozornost k otci a dodal: „Nejsi vrah, tati, a ani nenávidíš mudly. Jsi hrdina.“
„Severusi?“
„Pottere!“ zněla úsečná odpověď. Když už si Nathan myslel, že to bylo otcovo poslední slovo, že nikdy nebude souhlasit, muž rozmrzele procedil mezi zuby: „Dobře.“
Nathan se usmál. „Děkuju ti.“
***
AN: Severus se snaží, opravdu se snaží. Ale je to pro něj tak těžké. Chudák… Ještěže ho Hermiona a Nathan už lépe znají a dokáží vidět za jeho nejistotu :-)
Příště… Naše rodinka bojuje se vzájemnými nejistotami.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to bylo teda drama :-) Tuhle povídku si doopravdy užívám. Nathan je kolík :-)
Musím říct, že jsem moc ráda, že někdo i nadále pokračuje v psaní a překládání tohoto žánru. A moc a moc za to děkuji.
Re: Zvraty :-)
(Jacomo, 5. 6. 2018 10:49)A já jsem ráda, že má pořád své čtenáře. Povídka je dopřeložená, prochází betareadem, takže v příštích týdnech už tu bude celá.
Paráda
(Michelle, 28. 4. 2018 5:59)Ha, konečně opravdu posun v ději, mám moc velikou radost. Děkuji za překlad.
Děkuji
(martik, 20. 4. 2018 20:39)
Definice Hermiony jako naprosto šílené je dokonalá :-) Jeden pro druhého naštěstí šílí naprosto stejně.
Pozůstatky Pobertů jsou zjevně věčné :-( - Severus všechno stále bere jako útok, za kterým musí stát zbývající Potter. A mám ráda Harryho, který Severuse uznává, ale přitom stále vnímá jeho chyby a nemá ho postaveného na piedestál. Nathan byl úžasný. Dosáhnout Severusova vysvětlení a ještě ho přesvědčit, aby připustil, že nemá pravdu, a že má něco změnit. Moc děkuji, Jacomo
:)
(Luisa, 19. 4. 2018 10:38)
Vypadá to, že se vyjasňuje. Věřím, že už to vydrží a čeká nás krásná konverzace při dobývání.
Díky.
Nathan
(Lupina, 18. 4. 2018 10:14)
Toho kluka prostě zbožňuju, přijde mi, že z té rodinky je nejnormálnější. Ale užila jsem si Severusův vůbuch vzteku na Harryho. Jak Harryho Nathan varoval, aby prchl :D Paráda.
Děkuji!
Zvraty :-)
(Miuska, 4. 6. 2018 9:48)