Kapitola 35 - Nejistoty (1. část)
překlad: Jacomo - betaread: Calwen
V minulé kapitole... Poslední napadení Severusových obranných valů a další Princův příběh.
Severusův plán kontaktovat Hermionu šel po celém to nedorozumění s Nathanem do kytek. Čas, který počítal, že stráví s ní, musel věnovat Nathanovi, jinak by mu jeho svědomí nedopřálo klidu.
Po tom trapném čajovém dýchánku s Potterem odvedl chlapce zpět do sklepení a dali si spolu večeři. Mimo to z něj Nathan vymámil další slib. Severus v přítomnosti svého syna jednoznačně měkl a vinil z toho své špatné svědomí.
Horší než večer bez Hermiony a dva vymámené sliby byla Potterova dotěrnost.
Když Severus dorazil s Nathanem do nebelvírské věže, Potter se vynořil jako by odnikud, aby - zase - otravoval.
„Neviděl jsem tě na večeři,“ poznamenal na chlapcovu adresu.
„Večeřel jsem v tátových komnatách. Museli jsme probrat novou rodovou insignii,“ uculil se Nathan, a pak se obrátil na Severuse s takovým nadšením, že to muži téměř vynahradilo sliby i Potterovu přítomnost.
„Novou insignii Princeů?“
„Ne, ne. Tu už nebudeme nosit, viď, tati?“ odpověděl Nathan a otočil se na Severuse, aby jeho slova odsouhlasil.
Severus tak učinil přikývnutím a tím znovu potvrdil svůj slib.
„Táta a já budeme vymýšlet úplně novou rodovou insignii,“ pokračoval Nathan. „Přímo pro naši rodinu, počínaje námi.“
Chlapcův hlas zněl tak hrdě, že byl Severus ještě teď při té připomínce ohromen.
„Insignii Snapeů?“ zeptal se Potter.
„Ne.“ Mrzutost z Potterova pomalého myšlení, která se odrazila v tónu Nathanova hlasu, vyvolala na Severusově tváři úšklebek. „Pochopitelně uděláme insignii Granger-Snapeů,“ objasnil Nathan otrávenému Potterovi, čímž prozradil druhý Snapeův slib.
„Aha,“ zareagoval Potter, „pochopitelně.“
Poté se Potterův výraz změnil - a od toho okamžiku bylo Snapeovi pokaždé nepříjemné, když museli pobývat ve stejné místnosti. Mužovy zelené oči na něj hleděly, jako kdyby ho viděly poprvé v životě. Potterova otravnost nebyla ničím v porovnáním s tím, jak se choval po tomto setkání - zdvořile, s respektem, a díval se… zkoumavě, zamyšleně. To Severuse děsilo. Co mohl plánovat?
Jenže nebyl čas to zjistit, než se do toho vloží Hermiona. Severus bude muset dávat na Pottera pozor, ujistit se, že nebude znovu strkat nos do Severusových záležitostí, když se to teď týká Hermiony.
V tomto duchu se u jídla posadil vedle Pottera. Hermiona dorazila krátce na to, sedla si vedle Severuse z druhé strany a mile se na něj usmála.
„Ahoj.“
Chtěl by ji pozdravit, jak se patří, ale… „Dobrý večer, Hermiono,“ bude muset stačit.
Přesto se rozzářila.
„Ahoj, Hermiono.“
Než Potterovi odpověděla na pozdrav, její úsměv adekvátně oslabl. „Harry.“
Vztah mezi oběma přáteli byl tedy ještě stále chladný. Dobře, pochvaloval si Severus. To by mu mělo usnadnit situaci.
„Co tě tento týden tak zaměstnávalo?“ zeptala se Hermiona Severuse, očividně jako odkaz na jeho naprostou neúčast u jídla během posledních několika dní.
„Já… Potterova přítomnost na hradě má negativní dopad na studenty, a tak jsem během jeho návštěv vždycky zaneprázdněn.“
Poplácala ho po ruce, na stole, kde to mohl kdokoliv vidět.
„Jsem si jistá, že o víkendu se budeš moci uvolnit.“ Její úsměv byl výmluvný, ale ne tolik jako její ruka, která stále setrvávala na jeho.
Ach, ten její dotek si zasloužil být oplacen polibkem - na její jemnou kůži, něžnou tvář, rozkošné rty…
„Jelikož tu zůstanu až do zítřka,“ vyrušil Potter, „myslíš, že bychom si mohli promluvit o vývoji tvého výzkumu, než odejdu?“
Hermiona pustila Severusovu ruku. Severus fakt nenáviděl Pottera.
„Nevidím důvod, proč ne,“ souhlasila pracovním tónem.
Severus uvažoval, jestli její zdrženlivost v rozhovoru s Potterem byla přetrvávajícím vedlejším efektem Potterovy upovídanosti a z toho vyplývajícího úniku informací o Severusově vztahu k Nathanovi.
„Sejdeme se zítra po snídani v Severusově kabinetu a já ti podám zprávu.“
Když byli po večeři všichni studenti bezpečně ve svých společenských místnostech a ložnicích - nebo se schovávali na místech, kterým se dnes večer vyhne - přišel Severus k Hermioniným komnatám a zaklepal.
Úsměv, který mu věnovala, ho zahřál u srdce. „Myslela jsem, že tě budu muset jít nahánět po sklepeních. Co ti trvalo tak dlouho?“
Než se mohl omluvit za svou nepřítomnost nebo zdržení, přitáhla si ho k polibku.
Rozhodl se, že její rty se mu nikdy neomrzí.
Nikdy.
Když si opět začal uvědomovat své okolí, zjistil, že stojí na druhé straně místnosti a tiskne se k Hermioně, která má přivřená víčka, vlhké rty a záda přitlačená ke zdi.
„Neměli bychom být bez sebe tak dlouho,“ poznamenala, položila mu dlaně na tváře a usmála se. „Moc jsi mi chyběl.“ Znovu ho políbila, ale už ne tak naléhavě, něžněji.
„Plánoval jsem přijít ve středu,“ sdělil jí a vychutnával si dotek jejích hedvábných kudrn zachytávajících se na drsné kůži jeho mozolnatých prstů.
„Co tě přimělo změnit plány?“
Pozoroval, jak se mu pramínky jejích vlasů odvíjejí z prstů. Pak couvl. „Nathan měl nešťastný nápad, kterým mě zaměstnal.“
„Nathan? Myslela jsem, že jsi říkal, že to byl Harry.“
„S Potterem to souviselo.“
Vzala ho za ruku a vedla ho k pohovce. Na takové jednání by si dokázal snadno zvyknout. „Pověz mi, co se stalo.“
„Nathan přišel na naše setkání s rodovou insignií.“
„Rodovou insignií? Není to prastará, tradiční záležitost čistokrevných?“
Přikývl: „Taky mě to překvapilo.“
„Co s tím měl společného Harry?“
„Jeho žena tu insignii pro Nathana vyrobila.“
„Ginny? Dobře, ztratila jsem se. Začni od začátku.“
Kde má začít? Měl by jí povědět o křiku, kletbách na spadnutí nebo slzách jejich chlapce? Povzdechl si.
„Nathan si myslel, že bych rád viděl, jak nosí insignii rodu Princeů, ale to je to poslední, co bych na něm chtěl vidět.“
Přál si, aby něco řekla, potvrdila, že chápe jeho důvody, ale mlčela.
„Zeptal jsem se a on mi řekl, že mu ji přinesl Potter,“ pokračoval.
„A ty jsi nečekal, až si poslechneš zbytek, že ano?“
V jejím hlase nezaznělo zklamání, ale fakt, že od ní očekával, že dojde k tomuto závěru, neučinil její prohlášení méně znepokojivým. Vstal z pohovky a přešel k oknu. „Byl jsem si jistý, že se Potter snažil poštvat mého syna proti mně. Ztratil jsem nervy,“ přiznal se.
„Konfrontoval jsi Harryho.“
Teď pro změnu nepromluvil on.
„Ze zasedacího pořádku při večeři můžu usuzovat, že se všechno urovnalo?“
Ačkoliv ho nic nedokázalo přesvědčit, že Potter nemá něco za lubem, přikývl. „To Nathan požádal paní Potterovou, aby tu insignii vyrobila, ne Potter.“
Slyšel, jak k němu přistoupila. Viděl její odraz v okně a díky tomu neucukl, kdy mu položila ruku na rameno.
„Došlo na kletby?“ zeptala se.
Pozorně se díval na odraz její tváře, ale nemohl najít žádné viditelné známky výčitek. Otočil se a její ruka mu vklouzla do dlaně.
„Ne, ale jen díky Nathanovu zásahu,“ sdělil jí.
Teď jí v očích probleskl strach. Nicméně jeho ruku nepustila.
„Nedošlo na kletby,“ zopakoval ve snaze ji uklidnit. „Promluvil jsem s Nathanem a věc se objasnila. Drahý Potter je zdravý a v bezpečí.“
„Nebojím se o Harryho.“ Tohle věděl ještě dřív, než promluvila, takže jeho překvapení se objevilo až s jejími dalšími slovy. „Bojím se o tebe.“ Postrčila ho zpět k pohovce a on jí rád vyhověl. Pohladila ho po tváři a dodala: „Proč sis při spatření rodové insignie Princeů na Nathanovi myslel, že to je útok na tebe?“
„Na tom nezáleží.“ Kdyby nebylo její držení tak uklidňující, zase by opustil pohovku. „Insignie je zničená a společně s Nathanem vyrobíme novou.“
Přisunula se blíž a našla si cestu do jeho náruče. „Vím, že mluvit o minulosti může být bolestné, ale byla bych moc ráda, kdybych ti mohla pomoct. Možná k tomu časem dospějeme.“ Vzhlédla a on pocítil teplo vyzařující z jejího úsměvu.
Přitáhl si ji těsněji k sobě. Nebyl připravený s ní mluvit o minulosti, o životě, který doufal pohřbít ve svých vzpomínkách. Nebyla připravená to slyšet - zejména když chtěl, aby zůstala tam, kde ji potřeboval, právě tady, v jeho náručí.
Byl ztracen v myšlenkách a nezaznamenal ticho, které se prodlužovalo.
„Jen se nevzdaluj příliš daleko, kam bych za tebou nemohla.“
Ta tichá slova vytáhla jeho těkající myšlenky z temnot minulosti. Sklopil k ní oči, opětoval milující polibek, uvolnil se a vybral si jejich objetí jako jediné místo, kde se chtěl dnes večer ztratit.
Jak mohl bez tohoto tak dlouho přežít?
***
„Hermiono?“
„Tady!“ ozvala se a vešla z laboratoře do kabinetu. „Posaď se. Jen pro tebe dodělám pár vzorků.“
Z výklenku krytého už spoustu let policemi mohl Severus vidět, jak si Potter zabral jednu ze židlí před stolem a Hermiona mu zmizela ze zorného pole. Čekali na její návrat.
„Tady,“ položila na stůl několik lahviček a posadila se na Severusovu židli. „S tím upraveným základem jsem měla částečný úspěch, ale zatím nic průkazného. Potřebuju rozjet další testy, než budu schopná říct, jestli jsme připraveni na další krok.“
„To je skvělé,“ odpověděl Potter. Poté zdvihl jednu z lahviček a pohrával si s ní.
Severusovi bylo jasné, že udělal dobře, když sem dnes ráno přišel sledovat Pottera. Ten mizera jednoznačně měl k téhle schůzce ještě jiný důvod.
„Hermiono,“ začal Potter, když odložil lahvičku zpět k ostatním, „já… já jsem tohle setkání nedomlouval kvůli debatě o výzkumu. Chtěl jsem s tebou mluvit o Snapeovi, ale nechtěl jsem, aby to věděl.“
„Harry-“ Severus zaznamenal její podráždění.
„Ne, počkej. Nedělej hned závěry. Viděl jsem ho s Nathanem a už si nemyslím, že ses rozhodla špatně.“
Ta slova Hermionu zastavila a u Severuse vyvolala zamračení.
„Nathanovi na něm záleží.“
„Já vím, Harry.“
„On k němu vzhlíží a Snape… jemu fakt záleží na Nathanovi,“ pronesl Potter s respektem. „Já… spletl jsem se, promiň.“
„I když jsem věděla, že ses nezachoval fér, nikdy jsem se na tebe nezlobila proto, žes měl pochybnosti. Věděla jsem, že to nebudeš hned akceptovat, takže mě to nepřekvapilo. Měl jsi mi ale věřit nebo aspoň respektovat můj názor. Tohle mě bolelo a kvůli tomu jsem se zlobila.“
„Teď už to vím. Fakt mě to mrzí, Hermiono.“
Nastalo nepříjemné ticho, a kdyby si byl Severus jistý, že mu to u Hermiony projde, opustil by svůj úkryt a jednu by Potterovi střelil.
„Nikdy jsem neviděl Snapea někomu tak naslouchat jako Nathanovi. Jako kdybych Snapea vůbec neznal.“
„Myslím si, že ho neznáš. Kdyby ano, nikdy bys o něm nepochyboval. Ale to všechno je teď minulost. Nathan svého otce miluje a já vím, že Severus stejnou měrou miluje Nathana. Všechno se zlepšuje.“
„Musí mě fakt nenávidět,“ hlesl Potter. Pohledem bloudil po místnosti, aby se nemusel podívat na Hermionu. Severus zachytil výraz jeho očí a zaznamenal v nich smutek.
„To nevíš, Harry.“
„Myslel jsem, že se zkrátka takhle vypořádává s věcmi a lidmi, víš? Ale vidět ho s Nathanem a to, jak ho chtěl chránit před jakýmikoliv nepříjemnostmi… K nám se takhle nikdy nechoval. Nathanův zájem byl na prvním místě. Nathanovy myšlenky byla důležitější než to, co chtěl Snape. Nikdy bych si nepomyslel, že někdy v životě uvidím Snapea se omlouvat.“
„Učí se být otec a syn.“
Potter sklopil zrak ke svým rukám. Hermiona ho pozorovala a čekala stejně jako Severus, až přetvoří do slov to, co se mu očividně honilo hlavou.
„Před lety,“ začal Potter tiše s očima stále upřenýma na své ruce, „když jsi pracovala se Snapem, když Nathan…“
Dobrotivý Merline!
„Milovala jsi ho?“ zeptal se Potter.
„Nebylo to až takhle jednoduché,“ odpověděla Hermiona. „Měli jsme v hlavě mnohem naléhavější věci, zuřila válka, spěla ke svému konci a bylo značně komplikované ty city identifikovat. Ale při zpětném pohledu, se zkušenostmi, které mám teď, ano, milovala.“
„A… on… taky tě miloval?“
Hermiona se přestala dívat do minulosti a sklopila oči k lahvičkám. „Nevím, Harry. Myslím, že to je velmi nepravděpodobné. Život ve válečné vřavě může člověka přimět k tomu, aby takové city označil za frivolní nebo hloupé. Na to by ti mohl odpovědět jen Severus.“
„Kdyby sis nemyslela, že k tobě něco cítí, proč bys procházela vším tím…? Chci říct, máte spolu syna! Měl jsem trochu času si to rozebrat a chápu, jak jsi myslela, že to byl muž, který si zasloužil tvoji pozornost. Vždycky ti záleželo na rozumu a ne na vzhledu a Snape je velmi schopný a inteligentní a strávili jste spolu spoustu času. Ale tvoje těhotenství do toho nepasuje! Přece jsi věděla, jak tomu zabránit!“
Severuse začal jímat strach. Tenhle rozhovor se ukázal být ještě horší, než očekával.
„Žádná metoda není stoprocentně účinná. Navíc je to nepodstatné. Nathanovi je dvanáct. Ať už bylo to neplánované těhotenství dobré nebo špatné, to všechno je teď čistě teoretická záležitost. Proč to teď vytahuješ? O co se tímhle rozhovorem snažíš?“
„Hermiono, já… Pořád ho miluješ?“
„Ano, miluju,“ odpověděla okamžitě, díky čemuž začalo Severusovo srdce bít rychleji. Potter se odvrátil, snažil se před ní skrýt svůj výraz. Mohl by padnout mrtvý k zemi a Severusovo štěstí by bylo úplné. Ale Potter zavřel oči a znovu se otočil k Hermioně.
„Ví to?“
„Ano, ví.“
„Jste tedy spolu?“ V Potterově nejisté otázce se ozval nadějeplný náznak pochyb.
Severus se ušklíbl, protože věděl, že Potter možná opravdu padne mrtvý k zemi, než tahle konverzace skončí.
„Co myslíš?“ odpověděla Hermiona otázkou a překvapila tak Severuse i Pottera.
Potter si povzdechl. „To by hodně vysvětlovalo. Chci říct, že si s tebou povídal, dovolil ti se ho dotýkat. Nemyslím, že jinak by s tím souhlasil.“
Trefa, Pottere. Severus protočil oči. Bude muset varovat Hermionu ohledně dotyků na veřejnosti, jestli tedy chce zachovat jejich soukromí. Minimálně by to teď mohla všechno popřít.
Jenže ona nic neřekla.
„Možná jsem viděl víc, než toho k vidění bylo,“ poznamenal Harry, kterému očividně nebylo její mlčení příjemné. „Jen chci, abys věděla, že si nemyslím, že by pro Nathana bylo špatné, kdybyste spolu byli - vzhledem k tomu, žes řekla, že ho miluješ, a s možností, že by on v tom mohl mít zapojené nějaké city. Ačkoliv, když se nad tím víc zamyslím, možná má, jestli to, co jsem viděl mezi ním a Nathanem, na něco ukazuje. Je dostatečně inteligentní, abyste spolu udrželi krok, a byl by dobrý otec, kdyby chtěl. Možná má potenciál být i dobrý manžel, jestli je v tom jeho srdce a jestli se fakt, fakt snaží-“
„Harry.“
Díky Merlinovi, že ho zastavila! Severus musel zkontrolovat, jestli má oči ještě pořád na svém místě poté, co zaslechl slovo ´manžel´ ve spojením s jeho osobou a navíc z Potterových úst!
„Blábolíš,“ dodala, když si byla jistá, že má Potterovu pozornost. A usmívala se, ta hloupá ženská! „Těší mě, že jsi na Severuse změnil názor a už věříš mému úsudku. Hodně to pro mě znamená.“ Znovu se usmála.
Potter se na ni zadíval a možná čekal na pokračování. Severus byl ale zcela spokojený. Jejich vztah nebyl Potterova starost. Ani trochu.
„Ty mi víc neřekneš, že ne?“
Její úsměv se změnil v úšklebek: „Myslím, že ne.“
Severus by ji právě teď a tady s chutí políbil, jenom kdyby se Potter zmohl na víc než jen na povzdech a dumání - například na odchod.
„Tady, vezmi si ty vzorky,“ postrčila k němu Hermiona lahvičky. „Dám ti vědět, až budeme připravení udělat další krok.“
Severus ve vteřině zaznamenal dvojí význam jejích slov a pousmál se. Potter se zvedl k odchodu a lahvičky si vzal s sebou. Severus se díval, jak ho objala.
„Budu čekat na tvou zprávu.“
„Pozdravuj ode mě Ginny a děti.“
„Budu. Opatruj se, Hermiono.“
***
Schovával by se Severus po sobotním obědě ve výklenku u východu z Velké síně, kdyby neposlouchal Hermioninu konverzaci s Potterem? Nejspíš ne. Myslel by na to, že ji přepadne a políbí tam, kde by je mohl kdokoliv nachytat? Nejspíš ano, ale to bylo tím, že mu hlavu zatěžovalo něco trochu jiného než Hermiona. Severus ale nepředpokládal, že až ji stáhne z chodby k sobě do výklenku, vyjekne Hermiona překvapením a tvrdě mu vrazí loket do břicha.
„Hermiono,“ zasyčel a přikryl jí dlaní pusu. Přestala se mu v náručí kroutit. Odtáhl ruku pryč.
„Vyděsil jsi mě,“ zašeptala, otočila se v jeho držení, aby k němu byla obrácená obličejem a vzhlédla. „Co tady děláme?“
Naklonil se a jednoduše ji políbil, dlouze a pomalu.
„Ty se se mnou muchluješ ve výklenku.“
Pozvedl obočí a ušklíbl se nad její poznámkou, což způsobilo, že se rozesmála. Severus byl nucen umlčet ji další polibkem dřív, než je někdo objeví. Poté se její hlasitý smích změnil jen na tvrdohlavý úsměv.
„O co tu jde? Máš horečku?“ sáhla mu pro kontrolu na čelo. „Co by tomu řekla ředitelka, kdyby nás tu takhle přistihla?“
„Že nejsme ve skrývání lepší než studenti, jestli s tím mluvením nepřestaneš.“ Naklonil se a jen pár centimetrů od jejích úst pronesl: „Sklapni.“ A políbil ji na rozšiřující se úsměv.
Ztratil pojem o čase a místě, když tu ho přivedly do reality hlasy a kroky blížící se k místu, kde se nacházeli. Přitáhl ji k sobě blíž do temnoty výklenku a otočil se k chodbě zády v černém hábitu. Hlasy už se vzdálily, když ucítil, jak se v jeho pažích chvěje - uvědomil si, že zadržuje smích.
„Severusi, tohle je fakt zábava, ale myslím, že jsme připravená přesunout se někam, kde se s tebou můžu muchlovat bez vyrušování. Jsem si jistá, že znáš ta nejlepší místa na hradě.“
Shlédl na její krásnou tvář a pobavené oči a zároveň se snažil rozhodnout, co se mu to jeho srdce snaží provést. Cítil, jak se na ni také usmívá, aby jeho puberťácké chování bylo kompletní. Měl pocit, jako by se před ní ukazoval jen jako Severus - a začínal znovu, od samého začátku, kdy by ho neznala jako smutného, pošramoceného muže.
Severus jí odsunul pramen vlasů a sledoval, jak se na něj dívá. Znovu se mu v hlavě přehrávala slova, která jí řekl Potter. Chtěl být schopen toho, co Potter naznačil. Chtěl ji učinit šťastnou, chránit ji a starat se o ni. Chtěl ji, chtěl ji mít a patřit jí.
„Miluju tvoje oči,“ podotkla náhle. „Jsou jako drahokamy, které ve světle září. Jsou uhrančivé,“ zašeptala a pak ho měkce políbila na rty, palcem mu přejela po obočí a položila mu své jemné dlaně na tvář.
„Pojď se mnou,“ zašeptal, když se rozhodl, a vykročil z výklenku.
***
Následovala Severuse po chodbách a do sklepení. Způsob, jakým se na ni díval, jako kdyby se snažil jí očima povědět něco o své duši… Byl to ten nejintimnější okamžik, který spolu sdíleli. Což vedlo k přemýšlení, kam ji odvádí.
Zastavil se u dveří svých komnat a ona v jeho patách vstoupila za ním. Srdce jí bilo jako o závod, když čekala, až zavře a zabezpečí dveře. Popošel blíž, vzal ji za ruku a vedl ji dalšími dveřmi, za kterými dosud nebyla.
Poprvé se ocitla v jeho ložnici.
„Severusi…“
Než dokázala vymyslet, co říct, znovu ji popostrčil a společně vyšli z ložnice do další místnosti.
To, co uviděla, bylo tak nečekané, že jí chvíli trvalo, než je uvědomila, že jí Severus pustil ruku. Ohlédla se přes rameno a zjistila, že není daleko, jen stojí krok za ní a sleduje její reakci.
„Kde to jsme?“ zeptala se s široce rozevřenýma očima upřenýma na skleněné stěny - nebo by to mohla být okna od podlahy ke stropu? Světlo, které pronikalo přes vodu za nimi, barvilo všechno do zelenkava. Popošla ke sklu, aby viděla svět, který za ním proplouval, a cítila, že on jde za ní.
„Velká část sklepení je pod jezerem,“ řekl a objal ji kolem pasu.
„Je to nádherné.“
Opřel se o ni a ona se v jeho náručí uvolnila. V poklidném tichu pozorovali vodu. Nikdy by ji nenapadlo, že je v Bradavicích taková místnost. Akvárium.
„Strávil jsem pozorováním jezera celé hodiny.“ Jeho hlas jí projel tělem jako rostliny vlnící se ve vodě.
„Je to uklidňující,“ přisvědčila. „Kdybych jako studentka věděla, že tu taková místnost je, chodila bych se sem učit nebo si jen číst. Jde o přitažlivé útočiště.“
Souhlasně zabručel a znovu v tichu pokračovali v pozorování vody. Někdo by možná předpokládal, že místnost bude studená, ale jí se zdála docela útulná. Možná to bylo vnímáním jeho objetí a brady, kterou měl opřenou o její hlavu.
„Zmijozelská společenská místnost má podobnou zeď,“ sdělil jí.
„To jsem nevěděla. Vy zmijozelové jste dobří v zachování tajemství.“ Odstrčila jeho bradu, aby mohla otočit hlavu a usmát se na něj. „Další věc, co umíš dobře skrývat, je tvůj smysl pro dobrodružství. Věděla jsem, že zmijozelové jsou mazaní, ale využít tohle jako záminku, abys mě zatáhl do výklenku a muchloval se se mnou tam, kde nás může každý najít?“ poznamenala s významným úsměvem. „Zajímalo by mě, jaké další talenty u tebe objevím.“
„Jsem muž mnoha talentů,“ odpověděl těsně u jejího ucha.
„A škádlení,“ zašeptala, téměř se zalapáním po dechu.
Políbit ho bylo to nejmenší, co mohla udělat. Možná by jí pak mohl ukázat jeden ze svých talentů. Možná byl talent už v tom, jak jí polibek oplácel. Jednou věcí si byla Hermiona jistá: neopustí ho, dokud neprozkoumá všechna jeho tajemství.
Jeho intenzivní pohled… to, jak ji opatrně držel… Hermiona věděla, že se schylovalo k tomu, že uvidí něco z něj, co ještě nikdy neviděla. Poví jí něco? Zeptá se na něco? Dotkne se míst, které jeho ruce ještě nenavštívily?
Byla ztracená v jeho očích.
***
Bylo tak snadné být s ní a na všechno ostatní zapomenout. Možná, že odrazy, které voda kreslila na její tváři, umožňovaly snáze uvěřit, že je bohyní z jeho snů. Tolik toho cítil.
„Čím jsem si tě zasloužil?“
Měkká ruka ho pohladila po tváři a po dolním rtu.
„S tebou říkám věci, které bych normálně neřekl. S tebou zapomínám, kdo jsem,“ pokračoval, jako kdyby byl ve skutečnosti v jednom ze svých snů. „S tebou chci být tím mužem, kterého vidím v tvých očích.“ Políbil ji na čelo a přitáhl si její hlavu k hrudi.
Všechen ten zmatek kvůli tomu, co slyšel, že jí Potter řekl, kvůli tomu, že před Potterem připustila svou lásku k němu a dostala jako odpověď mladíkův souhlas.
Chtěl jí říct, jak moc ho ovlivnilo to, co slyšel.
Dobrý manžel… To po ní nemohl chtít. Nikdy by ji nevyzval, aby se k němu připoutala.
„Severusi.“
Rodina… Byl na to připravený? Mohl by být takovým mužem? Měl jí nabídnout sebe se vším všudy?
„Můžeš být, kým budeš chtít, a nezmění to to, co v tobě vidím.“
Odtáhl se, aby jí viděl do tváře - její naprosto rozkošné rty a upřímné oči. „Jsi si jistá, Hermiono? Pořád nejsem přesvědčený, že víš, do čeho jdeš.“
„Časem budeš.“
Políbila ho něžně, ale pevně, a to ho uklidnilo natolik, aby uvěřil, že ho dokáže přesvědčit. Ano. Někdy. Doufal, že brzy. Hodně brzy.
„Necháváš mi příliš málo prostoru pro rozumné myšlenky,“ poznamenal.
Jen se zasmála a vymanila se z objetí, aby se prošla po místnosti. „Proč tu není nábytek? Pohovka by se hodila.“
„Já…“ A v té chvíli jeho bublina praskla. Chtěl jí to říct? Chtěl, aby věděla, čím prošel? „Zničil jsem nábytek a nikdy ho nenahradil.“
V momentě, kdy ta slova vypustil z úst, její úsměv se vytratil.
Sakra.
Zamračila se a naklonila k němu hlavu. Nechtěl, aby se zeptala proč, opravdu ne. Jak ji sem mohl přivést? Jak mohl tak snadno uvěřit snům? Rozhlédla se pozorněji po místnosti.
„Co tu bylo dřív?“
„Stůl, pár židlí,“ odmlčel se a pak po nadechnutí dodal, „gauč.“
Pouze kývla. Čekal tu hlavní otázku - čekal na její proč - ale nezeptala se. Obcházela prázdnou místnost, bezmyšlenkovitě se k němu přiblížila a on vyčkával a ovládal se, aby neutekl. Prošla kolem něj beze slova a zastavila se před výhledem na jezero.
Zavřel oči. „Tohle je místo, kde jsem obvykle referoval Albusovi.“
Hlasitá reakce, kterou očekával, se nedostavila.
Místo toho… „Chápu, proč to potřebovalo změnu.“ Poznámka. Nevzrušená.
„Musel jsem se toho zbavit. Bylo to příliš…“ Proč se ta slova řinou ven? Kde se berou? Severus cítil bolest, ale nedokázal identifikovat její původ.
„V Minervině pracovně je jeho portrét.“
Nedokázal se ubránit odfrknutí; ani odolat ruce, která se natáhla a dotkla se jeho zad.
„Mluvil jsi s ním někdy?“ zeptala se zkusmo.
„Mluvil.“ Mohl to nechat být, ale pak… „Je to jen portrét, Hermiono. Nemůže mi odpustit, i kdyby tu byla nějaká šance na odpuštění. Mluvit s ním je jen-“ Zmlkl v půli slova, nejistý si jejich smyslem či jejich zdrojem.
„Hrozné, já vím,“ položila si jeho paži kolem ramen a přitiskla se k jeho boku. „Nedokázala jsem se dostat dál než ke ´Zdravím´“.
Připadalo mu to nepřiměřené, ale uvítal teplo její těla a uklidňující pohled na konejšivé vody jezera. Přivedl ji sem s úmyslem podělit se s ní o cosi výjimečného, ale ne o tohle. Jeho naděje přišla o perspektivu. Tato žena mohla říkat, jak jeho oči ve světle září, jak daleko zajde, aby ho akceptovala, nebo jak moc ho miluje, ale to nezmění, kým opravdu je, ani zločiny, které spáchal.
Ne, neodstrčí ji. Byl k sobě natolik upřímný, aby přiznal, že by to nejspíš nepřežil. Nicméně bylo nesmírně důležité neočekávat víc, než mu ona mohla nabídnout. Nemohl ji nutit, aby splnila sliby, které dala. Konec konců nevěděla, že neexistuje možnost, jak je dodržet.
Až s ním skončí, nechá ji jít.
Ale ani o sekundu dřív.
*** pokračování ***
Komentáře
Přehled komentářů
Tyhle náhodou vyslechnute hovory můžou hodně osvětlit.. aspoň tam Zmijozel nehledá zradu..
Místo s akváriem si úplně živě představuji, škoda, že má tak smutnou minulost..
Děkuji za překlad :)
Re: Akvárium
(Jacomo, 20. 6. 2018 14:04)
Akvárium se mi taky moc líbilo, taky bych tam chodila odpočívat. Místa a věci za špatné lidi nemůžou.
Díky!
Děkuji
(martik, 10. 6. 2018 12:46)Ten mě fakt dojímá. Nejdřív se zuby nehty brání, a pak je tak sladký, že by i včely zdechly na cukrovku. Ale je to neskutečně milé - už je odhodlán o ni bojovat. No a přepadovka ve výklenku neměla chybu - vážně romantik. Díky, Jacomo, díky, díky.
Re: Děkuji
(Jacomo, 20. 6. 2018 14:03)
Severus romantik! No ještěže tě neslyší :-)
Ale jo, snaží se, chlapec.
Díky!
Severus romantik
(Lupina, 6. 6. 2018 10:24)
Je sladký. Fakt že jo. Ale pobavily mě jeho poznámky při rozhovoru Hermiony s Harrym.
Děkuji!
Akvárium
(Michelle, 10. 6. 2018 23:28)