Kapitola 35: Nejistoty 2/2
*** předchozí část ***
Severus se vrátil ke stolu, u kterého obvykle v neděli večeřeli, a připojil se k Nathanovi. Chlapec seděl už několik hodin v tichu, ponořený do knih, kterými ho zazásobil. Postavil před syna sklenici dýňového džusu a byl za svou pozornost odměněn úsměvem.
„No,” podotkl, „zjistil si něco zajímavého?”
„Runy,” odpověděl Nathan, otočil knihu a ukázal na konkrétní úsek na stránce.
Severus zvědavě přejel očima text o vikinských runách. „Proč ne keltské?”
„Ty mají všichni,” pokrčil Nathan rameny. „My nejsme jako všichni.”
„Ne, to nejsme,” souhlasil Severus. Nikdy ho nepřestávalo překvapovat a ohromovat, kolik toho viděl v Nathanovi ze svého mladšího já. Spolupráce na vymýšlení nové rodinné insignie se ukázala příjemnější, než Severus očekával. Už měl příležitost pracovat se synem dřív, ale jen při vaření lektvarů. Tady, mezi knihami, dosáhla spolupráce nové, hlubší úrovně.
„Co přesně od run očekáváš?” vyptával se Severus dál, protože nebyl schopen vynechat příležitost popostrčit synovy myšlenky.
„No, runy můžou věcem přidat ochranné prvky a další magické vlastnosti, ne?”
Severus přikývl.
„Když dobře vybereme, můžeme insignii přeměnit na velmi silný předmět.” Nathan zvedl ruku ke krku a vytáhl řetízek. „Mohla by být jako můj přívěsek,” ukázal na ten s lektvarem, který mu dal Severus k Vánocům. „Na ochranu,” dodal s úsměvem.
„Výborně.”
Po další hodině zkoumání sestavili seznam možných run, které by mohly insignii přidávat magické vlastnosti. Ale Nathan zřejmě ještě nebyl spokojený.
„Existuje nějaký elixír, který bychom mohli použít, aby byla insignie nezničitelná?”
Severus pozvedl obočí: „Proč by měl někdo zájem ji zničit?”
Nathan sklopil oči k nejbližší otevřené knize a předstíral, že v ní něco hledá. Zároveň odpověděl: „Tu Princeovskou jsi zničil.”
Severus sám sebe v duchu opět proklel za tu ztrátu sebekontroly a přemrštěnou reakci: „Možná bych mohl znát jeden nebo dva lektvary, které by se hodily.”
Jeho syn vzhlédl a s nadějí v hlase navrhl: „Mohl bych ti pomoct je uvařit.”
„Uvidíme. Prozatím se domnívám, že máme dostatek informací, abychom mohli začít. Třeba bude tvoje matka souhlasit, že se k nám v sobotu připojí.”
Nathan se při té vyhlídce nezatvářil zrovna dvakrát šťastně, což Severuse zmátlo.
„Co se děje?”
„Nic.”
„Očividně něco ano,” trval na svém Severus. Když Nathan odpověď nezměnil, Severus přitlačil: „Co je? Ven s tím.”
„Myslel jsem, že ji vyrobíme spolu, jen my dva,” zamumlal Nathan.
„Nejde o insignii Granger-Snapeů?” pozvedl Severus obočí.
„Ano, ale…”
„Nemyslíš si, že by se toho tvoje matka taky chtěla účastnit?” Chlapec se zatvářil rozpačitě. „V každém případě ji budeme chtít k přeměňování.”
„Proč?”
„Na můj vkus jde o trochu moc mávání hůlkou,” ušklíbl se a s malým úsměvem dodal, „v sobotu budeme pokračovat.”
„Fajn,” souhlasil Nathan napůl. „Můžu si s sebou aspoň vzít knihy?”
„Můžeš.” Než stihl jeho syn začít jásat, dodal: „Jestli zjistím, že tvoje školní výsledky nějak utrpěly, tento malý projekt bude přerušen až do konce pololetí. Rozumíme si?”
Nathan se jen zeširoka uculil: „Ano, tati. Díky.” Objal Severuse, popadl knihy a odešel.
A až pak se Severus usmál.
Znovu se usmál, když ho Hermiona ten večer uvítala polibkem. Stála u sebe doma v kuchyni, dokončovala přípravu jídla a povídali si o odpoledni s Nathanem.
„… tak jsem se rozhodl, že budeš mít na starosti všechny potřebné věci související s přeměňováním.”
„A nech mě hádat - ty se postaráš o lektvary, které s tím souvisejí.”
„Nezapomeň na runy.”
„Myslela jsem, že runy má na starosti Nathan,” ušklíbla se.
„Pracujeme na nich společně,” odpověděl. Tušil, že se usmívá, i když k němu byla obrácená zády, protože připravovala salát.
„Z takového pokroku mám radost. Vím, že Nathan umí být občas únavný, zejména když se pro něco nadchne.”
„Taky mi bylo dvanáct, vím, co čekat. Bude to v pořádku.”
Otočila se, aby na něj viděla, a tázavě naklonila hlavu, čímž způsobila, že se Severus začal cítit nepříjemně.
„Co je?” zeptal se.
„Snažím se představit si tě ve dvanácti,” vysvětlila s úsměvem, podala mu salát a prošla kolem něj ke stolu.
„Nathan nenechává příliš mnoho prostoru pro představivost,” poznamenal tiše, položil salát na stůl a posadil se. „Až na to, že má tvůj nos a celkově zdravější vzhled. Možná je vyšší než já v jeho věku. A vlasy…” Zmlkl, než začal ještě víc blábolit. Už tak se na něj dívala, jako kdyby to dělal. Nandal si jídlo a zacpal si jím pusu, přičemž se snažil ovládnout svou krev a zabránit zrudnutí.
„Tvůj nos se mi líbí. Skvěle k tobě pasuje; má osobnost.”
Odfrkl si. Tentokrát se neovládl a strašlivě zrudl.
„Ale asi souhlasím, že pro chlapeckou tvář je ho možná trochu moc.”
„Nemáš ponětí.”
„Možná mám. Řekněme, že jsem ráda, že Nathan má vlasy po tobě a ne po mně.” Teď to byla ona, kdo pocítil rozpaky. „Každopádně,” soustředila se na svůj talíř, „do soboty bych nejspíš měla zapracovat na svých poněkud zaprášených schopnostech v přeměňování.”
* * *
„Takhle?”
„Ano. A teď to zkus s inkantací.”
Nathan a Hermiona už byli v závěrečné fázi. Seděli u stolu v Severusových komnatách a přeměňovali a očarovávali insignie do tvaru a velikosti, na nichž se dohodli při večeři. Severus si četl u krbu, protože opět prohlásil, že pošetilé mávání hůlkou není nic pro něj. Podle Hermiony tím prohlášením zakrýval fakt, že je unavenější než obvykle. Možná bylo sobotní brzké vstávání kvůli sběru přísad ve studeném lese po náročném týdnu přece jen trochu moc. Hermiona se mile usmála při vzpomínce na jeho strohé chování a méně srdečnou náladu, kterou měl, když se setkali ve vstupní hale. Opravdu nebyl ranní ptáče.
„Je to ono?” ukázal Nathan na runu, která byla do předmětu ve tvaru mince vrytá téměř skrz naskrz.
Hermiona se pousmála. „Je. Zkus udělat stejně i ty další runy. Dávej pozor, aby značka neprošla celým kovem.”
„Dobře.” Soustředil se na další runu a pustil se do kouzla. Hermiona dělala totéž na dalších dvou už brzy kompletních insigniích.
„Tohle je mannaz nebo ehwaz?” zeptala se, protože si nebyla jistá, kterou runu Nathan naškrábal do seznamu, kterým se při rytí řídili.
„Hmm, nevím jistě. Tati, co je tohle…?” Nathan otázku nedořekl, ale zamířil od stolu k pohovce. „Mami, myslím, že táta spí,” hlesl a zamával otci před nosem brkem. Severus zareagoval, ale neprobudil se. Nathan se zahihňal.
„Nathane!” napomenula ho Hermiona tlumeně.
„Co tedy uděláme?” zeptal se Nathan hlasitě a klekl si vedle otce na pohovku.
„Nemůžeme ho tady takhle nechat. Ráno by ho bolelo za krkem,” poznamenala.
Nathan znovu rozpustile zvedl brk, ale Hermiona se zamračila tak, že ten nápad ihned pustil z hlavy a vztyčil se nad spícím mužem. „Tati,” zašeptal. Pak hlasitěji: „Tati.” Muž sebou ve spánku trhl. Nathan se uculil a zkusil to znovu. Severus konečně otevřel oči zastřené spánkem. Když nad sebou spatřil usmívajícího se chlapce, přitáhl si ho k sobě, spokojeně vzdychl, zavřel oči a znovu usnul. Nathan se opět zahihňal, hlavu položenou na otcově hrudi. „Co teď?” zeptal se jí.
Hermiona nikdy v životě neviděla krásnější obraz. Srdce se jí vzdouvalo v hrudi a dokázala myslet jen na to, že je oba zasypává polibky, dokud nezůstane ani centimetr nepolíbený. Po krátkém rozhodování políbila nejprve Nathana a pak Severuse na temeno. Muži odsunula vlasy z obličeje a zašeptala: „Severusi, probuď se.” Poté ho něžně políbila na tvář. „Severusi.”
Zhluboka se pomalu nadechl a otevřel oči.
„Spaní na pohovce není dobré pro tvůj krk a záda,” sdělila mu, ale nedokázala skrýt úsměv, který se ještě rozšířil, když viděla, jak si uvědomil, kdo se k němu tulí.
„Nathane?” Hlas mu zněl drsně.
„Usnul jsi jako špalek,” poznamenal chlapec a uculil se na otce.
„Už to tak vypadá,” souhlasil Severus a pustil Nathana z nedobrovolného sevření.
Hermiona z nich nedokázal spustit oči. Možná to bylo jeho něhou viděnou z jiného úhlu pohledu. Jeho plachostí, která ho činila přístupnějším, bližším. Mužem, lišícím se od kouzelníka, z něhož vyzařovala síla a vyžadovaný respekt. Tohle působilo jako opojná, normální pohoda, ze které se Hermioně podlamovala kolena. Zatoužila vidět ho takto se probouzet každičký den. Jejich oči se setkaly a vábily ji k němu.
„Aspoň jsi nechrápal,” pokračoval Nathan. „Děda chrápe tak hlasitě, že s ním babička musí třást, aby přestal, jinak se nikdo další nevyspí. A on se ani neprobudí.”
Síla okamžiku přetrvávala. „Už jste skončili se vším tím máváním hůlkou?”
„Ne, ale nemusíme to dodělat teď.”
„Cože? Vždyť už jsme skoro hotoví!”
„A tvůj otec si potřebuje odpočinout. Pojď, doprovodím tě do společenské místnosti.”
Hermiona postrkovala Nathana ze dveří a Severus jim šel v patách. Zastavila se mezi zárubněmi a zašeptala: „Dobrou noc.” Chtěla ho políbit, ale byl tu Nathan…
„Dobrou noc,” zašeptal i Severus, pohledem hluboce ponořený v jejích očích. „Sladké sny.” Koutky jeho úst se pomalu pozvedly v potměšilém úsměvu.
Něco z toho úsměvu zůstalo v Hermioniných myšlenkách a dělalo jí společnost při cestě do postele a při usínání. Možná se jeho přání změní ve skutečnost a ona bude sladce snít o něm.
* * *
„Myslím, že moje máma chodí s mým tátou,” sdělil Nathan Andymu nad šachovnicí.
„Vážně?” zeptal se kamarád a přesunul pěšce do útočné pozice vůči Nathanovu koni.
„Ano.” Nathan odsunul koně, aby hrozbu odvrátil. „Myslíš, že je to dobře?”
„Přijde na to. Byl bych radši, kdybys nechal koně tam, kde byl, ale myslím, že v téhle fázi hry bys ho docela postrádal.”
„Mluvil jsem o mých rodičích.”
„Jé! Promiň.” Oba chlapci nechali oči sklopené ke hře. „Myslím, že rodiče by měli být spolu. Moji jsou,” pokrčil Andy rameny.
„A…” Nathan zaváhal, „jaké to je?”
„Jak to myslíš?”
„No, víš, jaké to je, když jsou rodiče spolu?”
„Je to v pohodě,” pokrčil Andy znovu rameny. „Ha! Neviděl jsi mého střelce!”
„A ty moji královnu.” Nathan pohnul figurkou a sebral kamarádovi střelce, ale myšlenkami byl jinde. Kdyby jeho rodiče byli opravdu spolu…
Možná by se nic nezměnilo a on jen o všem moc přemýšlel. Ale kdyby…
Znamenalo to, že nakonec bude mít normální rodinu? Přestěhuje se táta k nim? Jeho matka nikdy se žádným ze svých partnerů nežila. Vždycky byli jen ona a Nathan, pořád. Bude to jiné, když tím partnerem je Nathanův otec?
Nathan se zamračil na šachovnici. Napadlo ho, že jeho otec se nemůže odstěhovat z hradu, jak by pak učil lektvary a byl ředitelem Zmijozelu? Táhl pěšcem.
„Šach,” zvolal Andy a zaútočil koněm na kamarádova krále.
Nathan rázem věnoval plnou pozornost šachovnici a analyzoval své možnosti. Po krátkém zamyšlení si povzdechl, převrhl protestujícího krále a vzdal se: „Vyhráváš.”
„Kevine,” křikl Andy, „jsi na řadě!”
Nathan přenechal svoje místo Kevinovi, posadil se stranou a očima bloumal po společenské místnosti. Nebylo by špatné žít tady po celý rok. Možná by to měli udělat takhle, jít bydlet do Bradavic. Jeho matka už tu měla komnatu, takže by to nebylo až tak obtížné, že? Až na to, že u otcových komnat nebyly žádné další prostory. Byl by ochotný přestěhovat se do většího bytu? Mohl by opustit podzemí a žít někde jinde na hradě? Pokud tady tedy vůbec jsou nějaké větší prostory. Žádný z ženatých profesorů tady se svou rodinou nežil, tak jak to měl vědět?
Možná by mohl najít nějaké odpovědi v Bradavických dějinách. Vydal se pro knihu.
* * *
„Mitchell vždycky straní Jeremymu a já z toho šílím,” vykládala Erica, zatímco pomáhala Hermioně rovnat potraviny. „Měl by mě podpořit, ale on dělá co? Podkopává mou autoritu! Jak si myslí, že se Jeremy naučí nějakému respektu? Měla bych to zachránit tím, že Jeremyho pošlu do internátní školy, jako jsi to udělala ty s Nathanem.”
„Jeremy je skvělý kluk, dobře vychovaný a zdvořilý. Poslouchá tě. Jen už mu je jedenáct.”
Ericu pochvala jejího syna obměkčila, a tak pokračovaly v úklidu zbylých věcí.
„Výběrový sýr, dobré víno… Zase randíš?”
Otázka zastihla Hermionu nepřipravenou.
„Nedívej se na mě takhle! Jako kdybych tě neznala dost na to, abych si nedala tohle-” Erica zvedla láhve vína z linky, „-a tohle-” v druhé ruce třímala sýr, „-dohromady a nevyvodila si z toho správný závěr. Kdo je ten šťastný chlap? Znám ho?”
„Žádný není.” Hermiona si vzala věci od Ericy a uložila je do lednice. „Mám víno a sýr ráda.” Když se otočila, Erica se na ni dívala, jako kdyby nebyly posledních deset let kamarádky a sousedky. „Co je?” zeptala se Hermiona rozpačitě.
„Já… Nic. Dáváš máslo do lednice?”
Hermiona se zamračila. „Víš, že nedávám. Snažím se tě o té zbytečnosti přesvědčit, co jsem se sem nastěhovala.”
„Jen se ujišťuju, že jsi to pořád ty.”
„Erico?”
„Není to moje věc, Hermiono,” úsměv Ericy byl od pohledu nucený a bolestivý. „Myslím, že půjdu zkontrolovat večeři. Mitchell už brzy přijde domů.” Rozhlédla se kolem sebe, jako kdyby hledala něco, co tam nebylo, a poté zamířila ke dveřím. „Uvidíme se-”
„Erico! Počkej!”
Žena očividně zadržovala slzy.
„Co se děje?” Hermiona došla ke kamarádce a položila jí ruku na rameno. Slzy začaly téct. „Ale ne! Ne. Co je?” Postrčila ženu k pohovce, podala jí kapesník a čekala, až se uklidní, přičemž ji utěšovala a jemně hladila po zádech.
„Je to v pořádku. Všechno je v pořádku.”
„Za tohle se omlouvám.”
„Ale no tak. To není potřeba. Jsme kamarádky a k čemu by kamarádky byly. Tak jsi mě to učila, vzpomínáš?”
V úsměvu, který k ní Erica vyslala, už bylo méně bolesti než před chvílí.
„Jsi moje nejlepší kamarádka, Hermiono. Víš to, že ano?”
„Ano a vážím si toho. Od chvíle, kdy jsem se sem přistěhovala, se ke mně chováš báječně a já jsem za to moc vděčná,” usmála se Hermiona na potvrzení svých díků. Bez Ericy by pro ni byl před deseti lety život pracující svobodné matky v Londýně mnohem náročnější.
„V poslední době se mi vzdaluješ,” spustila Erica a Hermionin úsměv povadl. „Bez Nathana je to, jako kdybychom už neměly nic společného. Pořád jsi zaneprázdněná, stěží se vyskytuješ doma a já se bojím, že se jedna druhé vzdalujeme. Schází mi moje nejlepší kamarádka.”
„Ach, Erico… Omlouvám se, jestli jsem byla v posledních měsících mimo. V mém životě se toho tolik děje, ale to není omluva, že na tebe nemám čas. Moc, opravdu moc mě to mrzí. Taky mi chybíš,” objala Hermiona kamarádku. Byla to pravda, postrádala Ericu stejně jako zřejmě Erica postrádala ji, ale jak se teď Hermiona vrátila zpět mezi kouzelníky a čarodějky, vrátilo se v plné síle i její velké tajemství. Nemohla s Ericou mluvit o Bradavicích nebo o svých obavách, jestli Severus někdy překoná to, co se stalo ve válce, nebo o válce, nebo… „To není omluva,” potvrdila sama sobě a vstala z pohovky, aby donesla víno a dvě skleničky. „Víš ty co? Uděláme si holčičí večer.”
Hermiona vyslechla Eričiny novinky ze života s plnou pozorností. Když hladina v láhvi klesla na polovinu, upila ze své skleničky a myšlenkami se vrátila k věcem, o kterých si hrozně moc přála s někým popovídat. Znovu se napila a začala: „S někým se vídám.”
„Já to věděla!” zvolala Erica, a vzápětí tlumeněji dodala, „tedy, věděla jsem, že se s někým vídáš, ale znám ho?”
„Je to Nathanův otec.”
Erica vypadala po těch slovech na okamžik neschopná slova.
„Hermiono, to je bomba!”
„Já vím! Myslela jsem, že mě vůbec nemá rád, ale pak jednou večer…” Hermiona se odmlčela a snažila se rozhodnout, jestli je tenhle rozhovor chyba, nebo se má řídit citem. Podívala se na svou nejlepší kamarádku a došla k rozhodnutí pokračovat: „Vyhledal mě a jen tak mimochodem mě políbil tak, jako ještě nikdy nikdo v životě.” A podala Erice upravenou verzi posledních několika týdnů svého milostného života.
Bohužel ale ze všeho, co Hermiona vyprávěla, Ericčinu pozornost přitáhl spíše nedostatek jejího milostného života.
„Nevím, jestli mám mít z tebe radost nebo cítit obavy. Možná je ten pán prostě takový gentleman, jak říkáš, ale není správné nechat dospělou ženu takhle čekat!”
„Erico! Čekáme na správnou chvíli. On je gentleman.”
„Možná bys měla převzít vedení, ukázat mu, co chceš. Pozvi ho na rande a pořádně si s ním užij,” navrhla Erica a zachichotala se jako puberťačka.
„Dobře, už nedostaneš žádné víno.”
„Mluvím vážně, Hermiono! Jestli ho chceš tak, jak říkáš, jdi do toho a ber!”
Hermiona zavrtěla hlavou, ale nedokázala dodat vysvětlení, které tento návrh vyžadoval. Ale když doprovodila Ericu k sousedním dveřím a uléhala do postele s myšlenkami na Severuse, nedokázala dostat z hlavy představy, které vyvolal. Chtěla Severuse, a jakkoliv byla ochotná počkat, až on udělá první krok, její touha po něm jen každým okamžikem, který spolu strávili líbáním a mazlením, víc a víc rostla. To ji přivedlo k úvahám ohledně budoucnosti jejich vztahu.
Možná myšlenka na to jít se Severusem někam na rande měla z dlouhodobého hlediska svůj význam. Dokonce i kdyby Severus trval na tom, aby udrželi jejich vztah v tajnosti, možnost, že by opustili hranice hradu nebo jejího bytu by mu možná pomohla vnímat jejich vztah jako něco víc než jen… Vlastně asi sama nevěděla, jak na tom momentálně jsou.
Možná to byl Severusův záměr, nechat to, co mezi sebou měli, nejasné a nezávazné. Ale jakou výhodu by to pro něj mělo?
Možná nechtěl, aby jejich vztah někam pokročil. Možná měl jiné plány. Mohl chtít Nathana a využít ji, aby jejího syna získal do péče.
Hermiona zavrtěla hlavou. Nathan je náš syn! Jejich vzájemný vztah se vyvíjel pozitivně. Nebylo potřeba, aby ji Severus kvůli získání Nathana nějak využíval. Už byli rodina.
Nebo ne?
Možná tohle nebylo to, co Severus chtěl. Třeba nebyl schopen zapomenout na to, co se mezi nimi na konci války stalo.
Usínala s velice rozporuplnými myšlenkami.
* * *
Hermiona našla Severuse v jeho pracovně, skloněného nad hromadou pergamenů s brkem v ruce.
„Severusi.”
Vzhlédl a na okamžik mu přes tvář přeběhl vyplašený stín. Poté svůj pohled zaměřil do ohniště. „Hermiono?” Sledovala z krbu, jak opustil stůl a přešel k její v ohni se vznášející hlavě. Něžně se pousmála.
„Dobrý večer. Vyrušila jsem tě?”
„Zrovna známkuji otřesné eseje. Ve skutečnosti jsi mě vysvobodila. Potřebuješ něco? Chceš jít dál?”
Jeho obavy a následné pozvání ji zahřály u srdce. Možná se bála zbytečně. Třeba byly její obavy neopodstatněné. Rychlým pohybem stáhla hlavu zpátky a se zavířením se odletaxovala do jeho pracovny. Soustředila se na své oblečení, aby je očistila od sazí, když její pozornost přitáhla ruka odsunující jí z tváře vlasy a pak rty tisknoucí se k jejím. Usmála se.
„Jak ses měla?” zeptal se, aniž by se jí přestal dotýkat.
„Dobře. A mám se ještě líp, když jsem teď s tebou.” Položila mu dlaně na tváře a věnovala mu něžný polibek. „Potřebuju se tě na něco zeptat.” Než mohla položit otázku, pokračoval v líbání a tentokrát byly jeho polibky naléhavější. Když se zase vrátili k normálnímu dýchání, měla Hermiona co dělat, aby si vzpomněla, co jsou to slova, natož aby si byla jistá, jaká chtěla použít.
„Ano?” poškádlil ji, protože se bavil jejím výrazem naprostého zmatku. „Co jsi říkala?”
Vzpamatovala se a hravě ho plácla po ruce. „Říkala jsem, že jsem se tě přišla zeptat, jestli mě příští pátek doprovodíš na slavnostní předávání cen univerzity.”
Každý náznak hravého úsměvu a jiskřiček v očích zmizel a jeho odpověď byla stručná: „Ne.” Spolu s ní se vytratila jeho hřejivá přítomnost, protože se otočil a vrátil se ke stolu.
„Severusi?”
„Odpověď je ne.”
Sáhl po brku a Hermionu ignoroval. Očekávala odpor, ale tento postoj byl značně znepokojivý. Holé ´ne´ bez jakékoliv reakce bylo nepřijatelné. Ne se všemi těmi pochybami, které jí táhly hlavou.
„To je tvoje konečná odpověď? Tvoje celá odpověď?” Hermiona si všimla, že navzdory jeho snaze ji ignorovat, se mu ruka nad papírem vůbec nepohnula, a tak pokračovala: „Určitě nechceš ještě něco dodat? Třeba ´budu zaneprázdněný pomáháním skřítkům uklízet hrad´ nebo něco jako ´moje matka mě po šesté večer nepouští ven s cizími lidmi´? Nebo ´mám dojem, že budu tou dobou nemocný´? Nic takového?”
Aspoň přestal s předstíráním nezájmu a založil si ruce na hrudi, ale stále jí nepředložil žádné omluvy, proč odmítá jít s ní na tu slavnost.
„Chápu…” hlesla zklamaně. Už nechtěla dál analyzovat své pocity, ani se nechtěla dívat na to, jak její sebeúcta každý dalším okamžikem, kdy zůstává tady, v jeho pracovně, klesá. Po tom odmítnutí se jí před očima zhmotnily všechny nejhorší obavy.
Rychle se otočila s úmyslem vkročit do krbu. Stejně rychle jí na paži položil ruku a přiměl ji zastavit. Odtáhla se, ale nepustil ji.
„Hermiono.”
„Pusť mě, chci tě nechat o samotě.”
„To není to, co chci,” prohlásil a dál ji pevně držel, aby se nemohla vykroutit z jeho sevření.
Rozzlobeně se k němu otočila. „Ne, to chci já! Pusť mě, než tě prokleju.”
Pustil ji a ona odešla.
* * *
Když Severus dorazil, seděla na pohovce s hlavou v dlaních, vlasy rozházené do všech stran a tvář schovanou. Neměl ponětí, co má udělat nebo říct. Srdce ho bolelo, zpocené ruce měl jako z ledu, ústa vyprahlá a netušil, jak zastavit pocit, jako by měl každou chvíli omdlít.
„Proč jsi šel za mnou?”
Hlas měla tichý a bez života.
„Odešla jsi,” odpověděl bez přemýšlení.
„Běž domů, Severusi.”
Zastavilo se mu srdce, přestal dýchat a nohy ho odmítly poslouchat. Nemohl odejít. Ne bez vědomí, že až se vrátí, bude vítán.
„Odejdi,” zašeptala chvějícím se hlasem. „Prosím, odejdi.”
„Já - nemůžu.”
Konečně vzhlédla a zoufalství v jejích očích ho téměř srazilo na kolena. Vzápětí je zase skryla do dlaní.
„Proč to musí být tak těžké?” zeptala se. „Proč prostě nemůžeme jen žít bez všeho toho strachu, úzkosti a nejistoty?”
„Nevím,” přiznal. Souhlasil s ní. S vynaložením velkého úsilí se tiše posadil vedle ní na pohovku.
„Strávila jsem dva dny snahou vymyslet, jak tě někam pozvat, a obavami z tvé odpovědi. Pochybnostmi o své místě ve tvém životě.”
„Hermiono-”
„Co jsme, Severusi? Pár? Přátelé s výhodami? Partneři? Známí? Co?”
Jediná odpověď, která ho napadla, byla ´miluju tě´, ale nějak si nemyslel, že je ten správný čas to teď říct.
„Samozřejmě, že to nevíš,” vytrhla ho z ticha. „Opravdu bys měl jít, Severusi. Nenech mě tě prosit.”
„Nemůžu odejít, dokud nebudu vědět…”
„Vědět co?” vyštěkla, což ho zarazilo.
Jestli se můžu vrátit, jestli se vrátíš, jestli jsem všechno zničil, jestli… Mozek Severusovi zrovna moc nepomáhal.
„Vědět co?” zopakovala naštvaně.
„Nemůžu odejít, dokud mi neodpustíš,” vyhrkl.
„Odpustit ti? Víš vůbec, co jsi udělal? Jak moje odpuštění něco změní? A co pak? Vrátíme se k té nejistotě, kterou tenhle vztah je?”
„Zeptej se mě znovu.”
Mlčela a dívala se mu do očí.
„Zeptej se mě,” řekl znovu.
„Na co?”
„Na cokoliv. Začni s tím, jestli s tebou půjdu na tu pitomou slavnost.”
Zmateně vzhlédla, ale udělala, oč ji požádal. „Půjdeš se mnou v pátek na slavnostní předávání cen?”
„Ano.”
„Proč?”
„Protože k tobě patřím.”
„Co to znamená?”
„To znamená, že jsem tvůj a že udělám cokoliv, aby to tak zůstalo, včetně doprovodu na pitomou mudlovskou slavnost.”
„Není to pitomá slavnost. Mému vedoucímu bude udělována velmi důležitá…”
„Zcela irelevantní,” přerušil ji, protože nechtěl, aby se odchýlila od otázky jejich vztahu. „Hermiono, neber si to špatně, ale nezáleží mi na tom, co to znamená pro někoho jiného kromě tebe. Jestli je to pro tebe tak důležité, půjdu, jen neočekávej, že si to budu užívat.”
„Je důležité, abych tam byla, a já chci, abys tam byl se mnou! Je tak těžké to pochopit?”
„Ve skutečnosti ano. Nevím, proč si myslíš, že jít se mnou na mudlovskou veřejnou událost je dobrý nápad-”
Frustrovaně zavrčela a přerušila ho: „Pozvala jsem tě. Máme schůzku. Jsi můj doprovod. Nenuť mě požádat Williama.”
Zamračil se: „Nezmiňuj toho blbce.”
„Je to buď ty, nebo on. Záleží na tobě.”
„Řekl jsem, že půjdu, zatraceně!”
Povzdechl si. Taky si vzdychla.
„Fakt to zní, jako kdybych tě táhla na mučidla. Jsem z téhle konverzace vyčerpaná.”
Taky byl vyčerpaný a už nechtěl mluvit o slavnostech nebo nějakých pitomých mudlech. Místo toho ji vzal za ruku, přitáhl si její hlavu k hrudi a políbil ji do vlasů. Později bude čas vymyslet způsob, jak ji přesvědčit, že chodit společně na veřejné akce je hodně špatný nápad.
***
AN: Život není tak snadný, jak by měl být, ale naše rodinka si zřejmě nepřipouští myšlenku, že by se vzdala toho, čeho už dosáhla. Což je dobře! :-)
Příště… Konec Nathanova prvního ročníku a začátek Severusova rodinného života.
Komentáře
Přehled komentářů
Objevila jsem tuhle povídku náhodou a nemohla se od ní odtrhnout. Severus je tu tak úžasně napovrch odtažitý a racionální a pod povrchem milující a zmatený. Děkuji za úžasný překlad
:)
(zuzule, 9. 7. 2018 12:44)
Mno ale hlavni je, ze nakonec pujde. A treba se mu to bude i libit ;)
Dekuju!
:))
(lubica, 8. 7. 2018 14:37)dakujem krasne za dalsie pokracovanie, skoda, ze uz konci, sice to mam nacitane v anglictine, ale to sa s tymto prekladom neda vonkoncom porovnat.
:-)
(scully, 4. 7. 2018 19:49)
Jacomo,moc děkuji za krásný překlad.Už se moc těším,až si přečtu celou povídku pěkně od začátku.
No jo
(Lupina, 27. 6. 2018 9:53)No jo, se Severusem to není snadné. Ale jako chápu ho, že nikam nechce. Měla ho nejdříve pozvat na večeři. Jen oni dva. To by bylo rande. Nemá to, chudák, jednoduché. Už aby si to mezi sebou pořádně ujasnili. Díky moc za překlad, Jacomo.
ah
(silrien, 13. 7. 2018 14:00)