Na sovích křídlech

„Zabijete mně?“ zamumlal chlapec tiše a dál strnule pohledem hypnotizoval hůlku.

V Siriusovi zatrnulo. Zděšení obsažené v drsných Rigelových slovech mu působilo téměř fyzickou bolest. Už si odvykl být považován za zločince a vůbec se mu nelíbilo, že ta situace znovu nastala. Temný přízrak stvoření bez tváře se vynořil z hlubin jeho podvědomí a ochromil mu srdce panickým strachem. I jen pouhá vzpomínka způsobila, že vzduch zchladl o několik stupňů a sebral Siriusovi iluzi bezpečí. Po páteři mu přeběhl mrazivý pocit a tak tak že se nerozklepal zimnicí. Ne! Víckrát už ne!

Po chvíli ale skrz cáry černých myšlenek začaly pozvolna pronikat zdánlivě nesouvisející obrazy. Maričin úsměv. Chlapecká ruka nabízející láhev s vodou. Stůl prostřený třemi talíři. Vůně léčivé masti… To všechno přece nebyly jen pouhé představy! Tohle místo bylo… je útočiště. Přece mu ho osud zase nevezme. Ne, to nedovolí.

Sirius se zhluboka nadechl a pomalu spustil ruku s hůlkou k tělu.

„Ne,“ odpověděl chraplavě a odkašlal si. „Ale chci vysvětlení... tohohle všeho.“

Když automaticky opět ruku zvedl, aby ukázal kolem sebe na stěny a věci v pokoji, Rigel před tím pohybem okamžitě couvl. Muž zaklel.

„Neublížím ti, sakra. Když nebudeš chtít ublížit ty mně.“

„Hůlku máte vy,“ podotkl věcně mladík.

Sirius krátce zauvažoval. Nedá se nic dělat, bude to muset risknout. Jestli má mít nějakou šanci na budoucnost, musí nabídnout i svou důvěru. Marica s Rigelem už to udělali.

„Dobře. Odložím ji. Vidíš, dávám ji na stůl, abychom k ní nemohli ani ty, ani já. A promluvíme si. Jen promluvíme, platí?“

Chlapec nic neřekl, ale taky neodporoval. Sirius se rozhodl pokládat to za dobré znamení. Přitáhl si židli a kývl směrem k posteli, ale mladík zůstal stát ve dveřích, zřejmě aby měl volnou cestu k případnému útěku.

„Ty jsi kouzelník, to už je mi jasné,“ začal Sirius pomalu prověřovat fakta. „A co Marica?“

„Ne, máma je babbano, mudla,“ zavrtěl hlavou Rigel.

„Jsou tu někde poblíž nějací další kouzelníci?“ vyptával se Sirius dál.

„O žádných nevím.“

Mladík sice mluvil stručně, ale zdálo se, že pravdu. Koneckonců, jaký by mělo smysl lhát?

„Odkdy víš, kdo jsem?“

„Od začátku.“

Tak. Sirius ztuhl a na okamžik měl pocit, jako kdyby na něj někdo použil kouzlo na úplné vymazání paměti. Total obliviate.

„Už když jsem se probral?“

„Už když jsme vás našli.“

Cože? Ale to by znamenalo… Mužovou myslí problesklo poznání. To postava tenkrát v noci, kterou považoval za výplod horečky – to byl Rigel! Tehdy mu vyhrožoval. Co se změnilo?

„Jak– jak jsi mě poznal?“

„Podle fotky,“ zněla další stručná odpověď.

„Téhle?“ ukázal Sirius na novinový výstřižek, jehož část vykukovala z knihy ležící na stole. Mladík jen přikývl.

„Řekl jsi to mamince?“

„Jo,“ pípl chlapec a odmlčel se.

Takže to opravdu vědí oba, uvažoval Sirius. A přesto ho tu nechali, starali se o něj, důvěřovali mu... víc než většina lidí předtím. Proč?

Sirius sledoval, jak si mladík nervózně hryže spodní ret. Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale nemůže se k tomu odhodlat. Buď to se bojí, nebo váhá, jestli to má vůbec vyslovit. Možná za stručné odpovědi mohl částečně také vzdor, neochota spolupracovat a podřizovat se dospělým, což bylo něco, čemu Sirius rozuměl víc, než si mladík nejspíš dokázal představit. Ale taky věděl, že vyčkávavé mlčení je lepší než tisíc otázek. Vzpomněl si na starou paní Potterovou. Když přišla na nějaký průšvih, který s Jamesem spáchali, nikdy se nevyptávala. Stačilo se dívat. Po chvíli tíživého ticha jí stejně obvykle všechno vyklopili.

Nakonec Rigel skutečně prudce vyhrkl: „Jenže máma se zachovala divně. Byl jste mimo, nic nám nehrozilo, tak jsem chtěl, aby zavolala aurori (1). Hrozně se naštvala. Křičela na mě, že nemám věřit všemu, co v novinách píšou. Že nejste nebezpečný, jen nemocný, a že potřebujete pomoc,“ vyjmenovával mladík jednotlivé důvody a nad každým z nich nevěřícně kroutil hlavou. „Strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Nechápal jsem to.“

Ani Sirius to nechápal. Něco mu stále unikalo. Z Rigelovy reakce ale bylo patrné, že od něj se zřejmě už nic víc nedozví.

„Pořád jsem vás hlídal,“ pokračoval mladík ve zpovědi. „Celé dny, někdy i v noci. Chodil jsem za vámi nahoru k Giusseppově boudě. Doufal jsem, že jednoho dne konečně nasednete na toho hypogrifa a zmizíte odtud. Jenže marně,“ povzdechl si chlapec. „Pořád jste se vracel.“

„Cítil jsem se tu v bezpečí,“ pronesl Sirius unaveně, ale pak mu došel obsah Rigelovy předchozí věty. „Ty jsi viděl Klofana?“

Mladý kouzelník se slabě pousmál: „Jo, i když jen z dálky. Ale i tak mi připadal nádherný. Na exkurzi v Magické ZOO nám říkali, že můžou být pěkně nebezpeční.“

„Jen když se k nim nechováš správně. Musíš jim prokazovat patřičnou úctu.“

„Jo, já vím, učil jsem se to.“

Sirius sice ještě pořád neznal odpověď na to nejdůležitější, ale vycítil, že když opustili tenký led tématu o důvěře, chlapec se uvolnil. Už tak křečovitě nesvíral kliku dveří a z očí se mu pomalu vytrácela úzkost. Z nějakého důvodu mu to přišlo důležitější než získat odpovědi na všechny svoje otázky.

„Který předmět máš ve škole nejradši?“ zeptal se tedy místo toho všeho, co se mu honilo hlavou.

„Cura delle Creature Magiche (2),” odpověděl bez váhání Rigel. Když zaregistroval Siriusův nechápavý výraz, pokusil se o vysvětlení. “Kde se učí, jak se starat o zvířata.”

Vzhledem k předchozímu chvalozpěvu na Klofana to Siriuse ani moc nepřekvapilo. Už dřív si všiml, že Rigel projevuje nadšení pro všechno se čtyřma nohama a srstí, popřípadě s peřím.

Náhle jako by si muž uvědomil, že se atmosféra v místnosti změnila. Odvrátil pohled od chlapce a upřeně se zahleděl na hůlku ležící uprostřed stolu. Pak po ní sáhl a pomalu, ale rozhodně ji podal Rigelovi.

Chlapec si ji vzal a přejel po ní pohledem, jako by kontroloval, jestli je v pořádku. Sirius zadržel dech. Šance byla jedna ku jedné. Hop nebo trop. Teď, a nebo nikdy. Zvláštní bylo, že mu to ani nepřipadalo nepatřičné – svěřit svůj příští osud a svůj život do rukou malého chlapce. Uvědomil si, že už to vlastně udělal a že tenhle okamžik na tom nic nezmění. Může jen přijmout to, jak se osud rozhodl si s ním pohrát.

Chlapec ale posléze jen otevřel zásuvku psacího stolu, ledabyle do ní hůlku zasunul a zase zásuvku zavřel. Poté zívl na celé kolo.

Sirius si zhluboka oddechl a tělem se mu rozlil úžasný pocit úlevy. Zdálo se, že příměří bylo definitivně obnoveno.

„Je nejmíň půlnoc, měl bys už jít spát,“ vybídl muž chlapce a vstal.

Rigel bez námitek přešel k posteli, sebral z ní polštář a přikrývku a zamířil ke dveřím.

„Lehnu si dole u mámy, kdyby něco potřebovala,“ dodal na vysvětlenou. „Proč jste vlastně šel do mého pokoje?“

„Pro tohle,“ ukázal Sirius na obsah Rigelovy náruče. „Aby ti v noci nebyla zima.“

Chlapec se ušklíbl a chystal se vyjít na chodbu. Když už překračoval práh, zastavil ho Sirius s poslední otázkou.

„Chtěl- chtěl bys jít ráno za Klofanem se mnou?“

Rigel na něj chvíli tiše hleděl. Pak se jeho oči rozzářily a on několikrát nadšeně přikývl.

další kapitola

Poznámka:

(1) aurori = bystrozoři
(2) Cura delle Creature Magiche = Péče o kouzelné tvory