Překvapení
Ten večer probíhal úplně normálně až do okamžiku, kdy se všechno zvrtlo. Doslova. Sirius dorazil z práce – tahal teď pytle s pískem a cihly na stavbě jakéhosi rodinného domu – a zamířil do koupelny, aby ze sebe smyl celodenní prach a pot. Stál zrovna pod sprchou a vychutnával si ten pocit, jak mu kapky vody dopadají na tvář a spolu se špínou odplavují únavu, a těšil se, že se hned poté vydá naproti Marice. Dnes měla směnu jen do šesti, tak by se pak mohli ještě chvíli procházet po pláži nebo si jít zaplavat…
Z příjemných představ ho vytrhl nezvyklý zvuk, který v první chvíli nedokázal identifikovat, ale jak postupně sílil, nedal se už s ničím splést. Byl to hluk motoru přijíždějícího auta, zakončený skřípotem písku pod koly, když vozidlo zastavilo před domem. Sirius ztuhl a v hlavě se mu rozezněl varovný signál. Kouzelníci sice auta běžně nepoužívají, ale jeden nikdy neví. Než ale stačil promyslet plán, jak co nejnenápadněji zjistit, co se děje, zaslechl z patra bouchnutí dveří a vzápětí dusot nohou po schodech. Musel se ušklíbnout nad svojí paranoiou. Asi nějaká návštěva, kterou Rigel běží uvítat, pomyslel si, když tu zaslechl něco, co ho vyděsilo ještě víc než potencionální ohrožení.
„Mami!“
V chlapcově hlase znělo zděšení a strach.
Sirius rychle vypnul vodu, neobtěžoval se s utíráním a natáhl si plátěné kalhoty přímo na mokré tělo. I tak ze dveří koupelny vyšel až v okamžiku, kdy Marica, podpíraná z jedné strany Rigelem a z druhé jakýmsi menším šedovlasým mužem, kterého neznal, veskákala po jedné noze do místnosti, která sloužila jako kuchyně, jídelna a obývací pokoj dohromady. Druhou nohu měla pokrčenou v koleni a kolem kotníku provizorní obvaz.
„Co se ti stalo?“ zeptal se Sirius a rovněž nedokázal v otázce skrýt úlek.
„Podvrkla jsem si nohu,“ osvětlila mu situaci se strojeným úsměvem Marica a pak se obrátila ke staršímu muži.
„Gracia, signore Bartelli.“
Muž odpověděl italsky cosi, čemu Sirius nerozuměl. Marica jen zavrtěla hlavou a znovu opakovala svoje díky. Mezitím celá trojice došla k jídelnímu stolu. Sirius přiskočil a odsunul židli, na kterou se žena s úlevným výdechem posadila. Když sejmula paži z Rigelových ramen, zjistil Sirius, že ji má rovněž obvázanou. Už už se nadechoval k další otázce, ale Marica ho předběhla, když se obrátila k cizímu muži, rozloučila se s ním a poslala Rigela, aby ho vyprovodil. Teprve, když se chlapec vrátil, začala mluvit.
„Ten kotník nic není, je to jen podvrknuté, musela jsem prostě špatně šlápnout. Smůla je, že jak jsem se snažila neupadnout, chytila jsem se prvního, co bylo po ruce. Bohužel to byl hrnec s polévkou. Vařící,“ dodala a pozvedla obvázanou paži. „Sophia zavolala domů a pan Bartelli byl tak hodný, že mě odvezl k doktoru a pak i sem. Pár dnů v klidu a bude to zase dobrý, neboj,“ obrátila se k Rigelovi, který vypadal, že se co nevidět rozbrečí. Sirius sám byl zaražený a jako by náhle nevěděl, co má říct. Pohled na zraněnou Maricu v něm vyvolával pocity, které se mu nedařilo úplně analyzovat.
Chlapec nejistě popotáhl a pak vyhrkl:“ Já se o tebe postarám, mami.“
Postarat se o ni. Dobrý nápad, ovšem měl s tím přijít sám, huboval se v duchu Sirius.
„Máš hlad? Udělám ti něco k jídlu,“ nabídl tedy vzápětí.
Marica se na něj usmála a zavrtěla hlavou: „Ani ne, jsem jen trochu ospalá. Dostala jsem nějaké prášky proti bolesti, tak si půjdu lehnout.“
Přiskočili k ní oba naráz. Výjimečně Rigel tentokrát nic nenamítal, když Sirius zvedl Maricu do náručí a zamířil s ní k její ložnici, dokonce jim otevřel dveře, aby mohli vejít. Tím však jeho ochota ke spolupráci skončila. Jakmile Sirius složil Maricu na postel, chlapec se ujal všeho ostatního – zul matce zbylou botu a chtěl jí začít pomáhat se svlékáním.
„To zvládnu sama,“ odmítla jeho pomoc Marica. „Přines mi radši z kuchyně něco k pití, ano?“
Chlapec se prosmýkl okolo Siriuse zpět do kuchyně, ale muž zůstal stále stát na místě, dokud k němu Marica neobrátila zrak.
„Bolí tě to moc?“ zeptal se jí poněkud nejapně.
„Po těch prášcích ani ne. Ale zítra asi bude hůř, říkal doktor, že až to přijde k sobě, tak ta spálenina bolet bude. Polila jsem si celé předloktí,“ vykládala věcně a na závěr pokrčila rameny. „Však to nějak vydržím.“
„Kdybys cokoliv potřebovala…“
„Právě teď bych se potřebovala převléct do postele. A opravdu to zvládnu sama,“ podotkla trochu důrazněji a významně se na něj podívala.
„Promiň,“ zamumlal Sirius, přidal přání dobré noci a radši se vypařil.
Zbytek večera proseděl na terase, ztracený ve zmatených úvahách. Po dlouhé době znovu zatoužil po magii. Myslel na jemné ruce madam Pomfreyové, která v rozporu se svými příkrými slovy a hubováním vždy trpělivě a pečlivě vyléčila jeho četná zranění, častokrát mnohem vážnější a hlubší, než byla dnes ta Maričina. Myslel na masti a léčivé lektvary, na stříbřitou pavučinu hojivých kouzel, která dokázala přes noc napravovat přelámané kosti a scelovat roztrhanou kůži. Neuměl jich moc, ale byl si jistý, že pár alespoň trochu účinných by díky lékouzelnickému minimu, které musel absolvovat každý bystrozor, zvládl. Kdyby ovšem… kdyby ovšem měl svoji hůlku. Bez hůlky však nic z toho udělat nemohl, a tak myslel i na ten zdánlivě nicotný, dvanáct palců dlouhý kousek dubového dřeva, skrývající v sobě divokou sílu dračího srdce a ležící teď zhola zbytečně zamčený kdesi v trezorech ministerstva.
Ale úplně nejvíc myslel na to, že všechny vlastní bolesti a rány jsou ničím v porovnání s tím, když člověk sleduje trápení někoho, na kom mu záleží, a nemá jak mu ulevit od bolesti.
Když se probral ze svých filozofických úvah, překvapeně zaznamenal, že slunce už zapadlo a na svah před ním se snesla noc. Dům za jeho zády byl tichý a temný. Vešel dovnitř a zamířil přes pokoj ke schodišti. S rukou na zábradlí na okamžik zaváhal, ale pak se rozhodl vrátit a opatrně stiskl kliku od dveří Maričiny ložnice. V nočním příšeří na lůžku matně rozeznal obrys postavy přikryté dekou a zostřeným sluchem zaregistroval dvojí oddechování. Pootevřel dveře ještě o kousek víc a nahlédl hlouběji do pokoje. Rigel dřímal v polosedě zabořený do polštářů v hlubokém ušáku, který si přitáhl k matčině posteli. Nohy měl natažené před sebe a ruku položenou na Maričině polštáři. Spal tak, jak byl, když Marica dorazila domů, v tílku a kraťasech. Sirius chvíli pozoroval to idylické zátiší, ale pak tiše zavřel dveře a konečně se vydal po schodech nahoru.
Když míjel dveře Rigelova pokoje, napadlo ho, že by mohl chlapci přinést dolů deku, aby mu k ránu nebyla zima. Vešel tedy dovnitř, a protože tu nikdy dřív nebyl, rozhodl se raději rozsvítit, aby nezpůsobil zbytečný hluk. Po krátkém tápání nahmátl vypínač. Pokoj zalilo ostré světlo, které ho přinutilo zavřít oči. Když je znovu otevřel, uviděl místnost velmi podobnou té, kterou obýval sám. Skříň, stolek, komoda, modré závěsy na oknech, na zemi modrošedý tkaný kobereček a postel s kostkovaným přehozem. Jediný rozdíl byl ve výzdobě. Na stěnách visely vedle sebe i cik cak rozházené pestrobarevné plakáty, na nichž cválala stáda koní a mávali křídly ptáci. Siriusovi trvalo plné tři kroky, než si uvědomil, že se ta zvířata opravdu pohybují.
Zarazil se, pomalu pootočil hlavu zpět a znovu se zahleděl na plakáty nad komodou. Žádní koně, jednorožci. Zářivé perutě fénixe. Hejno sov. Pyšný výraz hypogrifa natáčejícího do hledáčku fotoaparátu svůj profil. Horečně popošel ke knihovně a očima přelétal hřbety knih. I když už tušil, co tam najde, přesto mu to znovu vyrazilo dech. Gli animali fantastici: dove trovarli. A hned vedle Il Quidditch attraverso i sedili. I jeho chabé znalosti italštiny stačily na to, aby pochopil, co ty názvy znamenají, ale i kdyby ne, další knížka na polici byla dokonce v angličtině. Okolnosti Grindewaldova pádu hlásalo zlaté písmo na hřbetu tmavohnědé vazby. Vytáhl knihu z police a zběžně jí prolistoval. Obsahovala tolik údajů a informací z kouzelnického světa, že už nemohlo být pochyb.
Byla to neuvěřitelná náhoda, ale nakonec, přes všechnu opatrnost, narazil přímo na kouzelnickou rodinu. U všech skřetů! Kdyby to nebylo tak riskantní, ta ironie by ho nejspíš rozesmála. Takhle ale v zádech ucítil nepříjemný tlak ohrožení. Kniha mu vyklouzla z rukou a s bouchnutím přistála na podlaze. Co teď? Co by měl udělat? Utéct? A kam? Zmatené otázky, z nichž se nakonec vynořila jedna pochybovačná. Je to opravdu nutné? Dobrá, jsou to kouzelníci – minimálně Rigel ano – ale to nemusí znamenat, že vědí, kdo je on. Je přece dost daleko od Anglie. Kolik toho vlastně tady mohou znát o hrozbách, které visí nad anglickou kouzelnickou komunitou? Přece kdyby to věděli, tak už se to tu dávno rojí bystrozory nebo co to tady vlastně mají, kteří ho posílají šupem zpátky do Azkabanu.
Ne, je v bezpečí. Vždyť ani nemusí dávat najevo, že zjistil, co je Rigel zač. Zákon o utajení je celkem dobrá věc a někdy se může hodit do krámu, ne?
Pro jistotu se znovu rozhlédl po pokoji a zrak se mu zastavil na stolku u okna, kde na dřevěné desce ležel napůl popsaný pergamen. Jeho pohled však přitáhlo něco jiného. Rychle udělal několik kroků a s téměř posvátnou úctou onu věc zvedl.
Byla to hůlka.
Sirius svými prsty něžně přejížděl po hladkém povrchu dřeva a v každé buňce těla cítil záchvěvy magie. Bylo to tak intenzivní, tak opojné, tak důvěrně známé. Magická síla, dlouhou dobu zkrocená uvnitř, vřela touhou explodovat, rozletět se ven z toho stísněného vězení, bořit a stavět, poutat k zemi i létat, vzdouvat vlnobití a zapalovat ohňostroje barevných jisker.
Nedokázal se ovládnout. Musel zkusit alespoň jedno malé, malinkaté kouzlo, aby uvolnil přetlak, který mu ten nápor magie v jeho žilách způsoboval.
„Accio!“ zvolal a mávnul směrem ke knížce ležící na podlaze. S ničím nesrovnatelným pocitem pak sledoval, jak se tmavě hnědý svazek zvedá ze země a plachtí vzduchem k němu, a připadal si stejně šťastně jako studentík, kterému se konečně povedlo jeho úplně první kouzlo.
Zručně zachytil knihu levou rukou, ale když ji chtěl odložit na stolek, všiml si, že z ní vykukuje růžek papíru. Napadlo ho, že se možná při tom předchozím pádu uvolnil některý z listů, a zaradoval se, že bude mít možnost udělat další kouzlo. Otevřel knihu na příslušném místě, ale zjistil, že se zmýlil. Mezi listy knihy byl zasunutý pomačkaný novinový výstřižek. V jeho záhlaví stál titulek Deliquente a z obrázku pod ním se šklebila tvář, až příliš podobná obličeji muže, který se před měsícem v bezvědomí zhroutil na prahu tohoto domu.
Jako by dostal ránu do žaludku. Doslova mu vyschlo v krku, rozklepala se mu kolena a zachvátila ho panika. Popošel několik kroků, křečovitě sevřel opěradlo židle a bezmyšlenkovitě hleděl před sebe.
Oni vědí, kdo je.
Uprchlý trestanec.
Odsouzený vrah.
Proč ho ale potom celou tu dobu ošetřovali, starali se o něj, chlácholili ho v naivní představě, že je tu v bezpečí? Proč se přetvařovali? Proč?
Musí pryč. Hned. Snad ještě není úplně pozdě. Uteče do lesa, ke Klofanovi. Znovu poletí daleko, daleko odtud. Musí se zachránit. Odpočinul si, oddechl, nejvyšší čas zmizet. Tohle přece zná, důvěrně to zná, takhle už utíkal mockrát, mockrát někoho opouštěl. Tak proč mu to tentokrát krucinál připadá tak bolestivé?
Náhle poznal, že už není v místnosti sám. Bleskově se otočil a namířil hůlkou na postavu stojící ve dveřích. Byl to Rigel. Vytřeštěně hleděl na onen kousek dřeva mezi nimi a Sirius v jeho očích viděl stejných strach, jaký cítil on sám.
Poznámka:
Omlouvám se za ten konec, ale jinak to nešlo, už takhle se mi to zdálo delší než obvykle, tak jsem to prostě ve „vhodném“ okamžiku ukončila. Budu se snažit dát sem další kapitolu co nejdřív, abyste ani vy, ani Sirius nemuseli dlouho viset nad propastí.
Tentokrát asi tu italštinu zvládnete, ale kdyby ne, tak tady je malý slovníček:
gracia – děkuji
signore – pán, pane
Gli animali fantastici: dove trovarli – Fantastická zvířata a kde je najít
Il Quidditch attraverso i sedili – Famfrpál v průběhu věků
deliquente – zločinec
Komentáře
Přehled komentářů
A mne celou dobu v hlavě hlodala věta, kterou jsi napsala v jedné z minulých kapitol. "Vím kdo jsi" (či podobně). Už je to jasné:-).
Přeji mnoho sil do dalšího psaní
Ája
Re: Kouzelníci
(Jacomo, 5. 10. 2010 16:05)
Na tebe si musím dát pozor, ty nějak moc čteš mezi řádky...
Ale ne! Miluji hloubavé čtenáře, jen tak dál.
Wow!!!
(Regila, 2. 10. 2010 18:23)
Skvělá kapitola, opravdu plná překvapení! :) Doufám, že se Rigel nechá přesvědčit, že Sirius není nebezpečný.
A jedna maličkost, která mě pobavila: " Uteče do lesa, ke Klokanovi. " Nádherný překlep. :))))
Re: Wow!!!
(Jacomo, 2. 10. 2010 23:37)
To není překlep, to je word! Mrcha jedna :-))
Už to opravuji...
Kouzelníci
(Ája.Potterhla, 4. 10. 2010 18:08)