První záblesk
Tuto kapitolu bych ráda věnovala:
- mojí milované Ivetce jako dárek k svátku a jako díky za podporu mého psaveckého šílenství
- všem ostatním Ivetám a Ivetkám k dnešnímu svátku
- všem ostatním věrným čtenářům
„Dost, už dost. No tak, vždyť už jsem úplně utopená!“
Maricčin výskot a chabé protesty se rozléhaly po poloprázdné pláži, odpovědí jí však byl jen veselý chlapecký smích, podbarvený stejně pobaveně znějícím barytonem.
Dnes na ni před restaurací čekali oba. Již několik dní bylo mimořádné horko, které se nezmírnilo ani s přibývajícími hodinami, tak se domluvili, že až Marice skončí práce, zajdou si všichni společně zaplavat. Rigel byl pochopitelně na pláži několikrát denně, sám nebo s Marcellem, ale to mu nebránilo vypravit se tam večer znovu. Maricčina ruka se díky léčivým účinkům Antiambustura zahojila během pár dní a i když ji kvůli odrazení zvědavých dotazů nosila ještě týden zavázanou, teď už se nechtěla možnosti koupání vzdát. Poklidné plavání se ovšem velmi záhy změnilo na urputnou vodní bitvu všech proti všem, přičemž ale z neznámých důvodů nejvíc stříkající vody dopadalo na Maricu. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než se před jejich cákáním uchýlit do bezpečné vzdálenosti na molo a přenechat stahu o téměř utopení „chlapům“.
Od okamžiku, kdy vyšlo najevo, že je Rigel kouzelník, se jeho vztah k Siriusovi významně posunul k lepšímu. Vaření lektvarů pro Maricu, výlety na Klofanovi nebo třeba jen posezení nad knížkou o magických tvorech je rychle sblížilo. Jako by i chlapec náhle hodil za hlavu všechnu nejistotu či obezřetnost, které k Siriusovi dřív pociťoval, a prostě si užíval možnost povídat si s někým z kouzelnického světa. Sirius to chápal. Jemu samotnému návrat k magii připadal jako první hluboký nádech po dlouhém pobytu pod vodou.
„Ciao, Rigel!“ ozvalo se náhle ze břehu. (1)
„Ciao!“ zavýskl nadšeně Rigel, vyslal ještě Siriusovým směrem poslední pořádnou spršku a rychlým kraulem se vydal k pláži. Sirius ho pomalými tempy následoval. Po pár metrech si to ale rozmyslel a zamířil k molu. Doplaval až k Marice, vyhoupl se na dřevěné bednění a posadil se po jejím boku. Zároveň přitom zatřepal hlavou, aby dostal z vlasů přebytečnou vodu a taky aby ji znovu trochu poškádlil. Líbilo se mu, když se smála.
„Chováš se jako ten chlupáč, co jsem ho tu tenkrát potkala…“ poznamenala se zvonivým smíchem a otřela si dlaní kapky vody, které jí přistály na tváři a pažích.
Sirius se překvapeně nadechl. Úplně zapomněl, že tohle o něm ona, ani Rigel nevědí. Ne, že by jim to nechtěl říct, jen prostě nějak nebyla příležitost. I teď se to rozhodl odložit na později, přece jen bylo na pláži ještě pár cizích lidí, takže zvěromágská přeměna nepřicházela v úvahu.
Rigel se po chvíli přišel domluvit, že vyrazí s Marcellem napřed a po matčině souhlasném přikývnutí odběhl za kamarádem. Žena ho provázela pohledem, ve kterém se mísila mateřská něha s nejistým smutkem.
„Každý rok mi odjíždí do školy, do světa, kterému tak úplně nerozumím,“ promluvila tichým hlasem. „Už bych si na to měla zvyknout, ale jde to hrozně špatně. Léto bylo zatím vždycky jenom naše, vynahrazovali jsme si to dlouhé odloučení… a teď už mi utíká i tak…“
„Nesmutni,“ pronesl prosebně Sirius a zároveň se odvážil položit svou paži kolem Maricčiných ramen, aby si ji mohl přitáhnout blíž. „Nebo budu muset začít panáčkovat a aportovat,“ dodal ještě, protože doufal, že jí to znovu vykouzlí úsměv na tváři. Maricca si ale jen zhluboka povzdechla a po krátkém váhání mu položila hlavu na rameno. Sirius usoudil, že takhle je to ještě lepší.
Vůbec se mu nechtělo z pláže odcházet, ale když hladina moře na obzoru změnila barvu z modré na oranžovou, jak se do ní nořilo zapadající slunce, začal od vody foukat poněkud chladnější vítr. Sbalili tedy věci a zamířili pěšinou mezi borovicemi nahoru k domku. Sirius držel celou cestu Maricu za ruku, jako by se bál, že se mu snad v padajícím soumraku rozplyne. S hlavou plnou myšlenek na ženu, která kráčela po jeho boku, si vůbec nepovšiml velké bílé sovy, která se k nim snesla z nebe, když vystoupali na terasu. Zřejmě to bylo jasné i onomu opeřenci, proto se rozhodl pro radikálnější ohlášení a lehce klovl Siriuse do ramene.
Muž sebou trhl, jako kdyby ho spálil rozžhaveným železem. V zápětí se ale musel začít smát, když mu došlo, kým byl vyrušen.
Osude, tohle mi nedělej. Prosím.
Na jeho prosby však nereagoval ani osud, ani Hedvika, která k němu nekompromisně natahovala nožku s přivázanou zprávou. S omluvným úsměvem pustil Maricčinu ruku a natáhl se po pergamenu. Než stačil cokoliv namítnout, žena zmizela v domě a vzápětí terasu zalilo světlo pronikající okny z kuchyně. Sirius rozbalil svitek a začal číst. První polovina dopisu ho potěšila, vypadalo to, že si Harry svůj letošní pobyt u příbuzných docela užívá. Pak však přišel k pasáži, která už tak úsměvně nepůsobila:
|
|
Zmínka o Voldemortovi způsobila, že mu po zádech přešel závan chladu, který neměl nic společného s přicházející nocí. Dopis končil obvyklým pozdravem pro Klofana a celý zdánlivě vyzníval stejně poklidně jako všechny předchozí, ale jako kdyby mezi řádky ukrýval něco víc, co však nedokázal zachytit. Sirius si povzdechl a do srdce se mu vplížil nepříjemný stín.
Jak snadno jsem na tebe zapomněl, Harry. Na tebe i na všechno ostatní…
Jenže… zoufale se mu nechtělo vracet k nepříjemné realitě kdesi daleko za mořem. Hrozba temnoty a zla se pod jižní oblohou zdála mlhavá a neskutečná. Zaslechl za sebou kroky a otočil se. Marica znovu vyšla ven z domku a připojila se k němu. Společně sledovali, jak hra barev na čáře mezi mořem a oblohou skončila, nebe potemnělo a vycházející hvězdy se skryly za hradbou bouřkových mraků.
Sirius odložil dopis na okenní parapet a přitáhl si Maricu do náruče. Tak krásně voněla. Sladce a omamně. Ta vůně dokázala vmžiku zaplašit neurčité obavy, které ho před chvílí přepadly. Náhle dokázal snadno sám sebe přesvědčit, že se vlastně nic nestalo. Že šlo nejspíš jen o normální bolest hlavy, způsobenou únavou nebo horkými letními paprsky, o bolest, kterou další den odvane pryč a zbude jen slabý otisk vzpomínky. A i ten časem vymizí.
Marica mu plaše pohlédla do tváře a on už nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak moc touží ji objímat a líbat tak dlouho, dokud jí nevymaže z očí všechen ten léty nahromaděný smutek. Jen merlinví, jak moc oba potřebují zapomenout na dávné rány a začít znovu.
„Mia bella…“ (2) zašeptal tiše, a pak sklonil hlavu, aby konečně ochutnal ty rty, po kterých tak toužil. Po chvíli nebe nad mořskou hladinou pročísl jasný záblesk, tolik připomínající jizvu, o které právě četl v Harryho dopise, a krátce na to otřáslo zemí pod jeho nohama zadunění hromu. Nic z toho však Sirius ani Marica nevnímali.
Poznámka (tentokrát určitě zcela zbytečná):
(1) ciao = ahoj
(2) mia bella = má krásko, má milá
Komentáře
Přehled komentářů
A sakra, ono to není dokončené?
Teda... Máš ve mě dalšího čtenáře, pokud budeš pokračovat. Zrovna takové HP FF mám rád...
Re: to be continued... a kdy?
(Jacomo, 3. 12. 2012 15:29)Já vím a stydím se... :-( Snad ze sebe brzy něco vykřešu.
Re: Re: to be continued... a kdy?
(kopapaka, 4. 12. 2012 1:35)
To snad není třeba...
Klidně počkám. Sice sem asi občas nakouknu, ale hodilo by se třeba upozornění ( mám mail u gmailu a před zavináčem přezdívku :) Taky píšu a tak vím jaké to je, když se to sekne, není čas a pod...
čekání se vyplatilo
(ÁjaPotterhla, 11. 6. 2012 19:16)
Ahoj Jacomo,
pěkná kapitola, ihned bych s Maruicou měnila:-)
Re: čekání se vyplatilo
(Jacomo, 11. 6. 2012 21:20)Já taky... ovšem pokud by ji místo Siriuse líbal Severus :-)
Paráda
(Ivet, 11. 6. 2012 15:00)Děkuji, hezčí dárek jsem si nemohla přát :-) Je to krásně pohodová kapitolka, jsem ráda, že je Sirius konečně chvilku šťastný :-) S touhle jsem ochotná se i na delší dobu smířit jako s poslední (tenhle názor asi brzy změním, ale zatím ji beru jako alternativní konec pro případ, že by ses rozhodla držet kánonu :-D)
Re: Paráda
(Jacomo, 11. 6. 2012 15:07)Znáš mě, kánon nekánon, když se mi někdo nehodí do krámu, klidně ho "zabiju" :-) Ale teď vážně - děkuju. Budu se snažit aktualizovat dřív než po roce...
to be continued... a kdy?
(kopapaka, 30. 11. 2012 13:52)