Na sovích křídlech

Překlad 8. kapitoly povídky Věci nečekané (Unexpected) od australské autorky duj

„Nemůžu vás oslovovat Snape!“ ohrazovala se Hermiona, jakmile se před Fortescuovým podnikem posadili ke stolu na sluníčko. „Strávila jsem ve škole příliš mnoho času tím, že jsem bránila ostatním v tom, aby vám tak říkali.“

„Aha, to je ten respekt, kterého jsem si u vás nikdy nevšiml. Činy by vážily víc než slova,“ přerušil ji jemně.

„Nikdy jsem se vám neomluvila za to, že jsme vás okradli nebo prokleli,“ uvažovala. „Je mi to líto. Ale to jsou zase jen slova.“

Prominul by jí cokoli, kdyby se na něj jen takhle pořád usmívala. Odkašlal si.

„To není nutné. Omlouvá se míč zdi za každé odražení?“

Dostalo se mu dalšího úsměvu. Koutky jeho úst se nepatrně pozvedly na oplátku.

"Hermiono!" ozval se za ním známý hlas a k jejich stolu se přibelhal vytáhlý mladík. Následně jeho kulatá červenolící tvář zbledla a vyděšeně se protáhla.

„P-profesore Snape!“

„Pane Longbottome,“ kývl mu na pozdrav Snape. „Jaké nečekané potěšení.“

„A-ano, pane.“ Nevillovy oči těkaly sem a tam, až se prosebně zastavily u Hermiony, ale byl to Snape, kdo promluvil.

„Právě tu vzpomínáme. Přidáte se?“ Přivolal k nim židli, ačkoliv se Neville zajíkl. „Uzavřeme téma vašich průměrných lektvarových schopností jednou provždy, co říkáte?“ dodal úlisně. „Věřím, že jste to ode mne slyšel příliš často. Vzhledem k vašemu Bubákovi.“

Neville sebou škubl a zahleděl se do stolu.

„Všichni máme své strachy, pane Longbottome. Chápu, že slečna Grangerová se obávala špatných známek. Budete přísně důvěrní?“ počkal si na jejich přikývnutí. „Mým Bubákem byl Lupin.“

Hermiona zalapala po dechu.

„Coby vlkodlak?“ Který ho téměř zabil.

„Přeměna.“

„To je důvod, proč jste opustil místnost, když jsme vešli?“ zeptala se.

„Slíbil jsem mlčet. Nemohl jsem to riskovat.“

„Ale nakonec jste to pověděl,“ řekla.

„Poté, co vás vystavil nebezpečí tím, že si zapomněl vzít svůj Antivlkodlačí lektvar? Samozřejmě. Domnívám se, že od té doby jste oba objevili horší předměty strachu. Vždycky jste byli plní odvahy.“

Nevillovy oči se rozšířily údivem: „I já?“

„Jistě. Nikdy jste nevynechal hodinu. Všiml jsem si.“

Po tomhle plynul hovor mnohem snadněji. Snape usrkával kávu a pozoroval Hermioniny rozzářené oči, když porovnávala svoji letní brigádu a plány do budoucna se svým kamarádem. Možná to takhle bylo lepší - být v její společnosti bez trapného ticha, kdy by se snažil myslet na milé neutrální věci, které má říct, zatímco by horká divoká krev pulsovala v jeho spáncích. Bylo mnohem snazší čelit jí ve třídě než přes tenhle stůl nebo hovořit v zaběhlých frázích utužujících jejich odstup než hledat nová slova, která by ho překlenula. Přesto se nemohl ubránit záchvěvu potěšení, když Neville odešel a Hermiona se k němu otočila s teplým uznalým pohledem.

„To bylo laskavé.“

„Žádná laskavost. Taktika.“

Záviděl lžičce, která jí vklouzla mezi rty, jak si vychutnávala zbytek růžové rybízové polevy. Tak blízká a stále nedotknutelná.

„Taktika?“ otázala se.

„Stojí proti mně o jednoho vašeho kamaráda méně.“

Hluboce se zapýřila.

„Jak vám mám tedy říkat? Jste si naprosto jistý, že se nemůžeme oslovovat Severusi a Hermiono?“

„Naprosto.“

„Proč?“

„Potřebuji si to připomínat.“

další kapitola