Na sovích křídlech

Překlad 20. kapitoly povídky Unexpected
(originál viz http://www.fanfiction.net/s/3450735/20/Unexpected)

Bylo pošetilé očekávat na svůj poslední dopis okamžitou odpověď. Žádala ho o něco tak osobního, tak obtížného, že bylo jen přirozené, aby mu zvažování reakce nějaký čas trvalo. Ale trápilo ji to.

Jak se odvážila po něm něco takového chtít? Co si myslela, že dělá? Nebyla jeho sestra, milenka ani žena a na to, aby ho takhle bezhlavě pokoušela, aby tak brzy a tak moc zkoušela jeho sílu, bylo jejich přátelství příliš nové. Zachovala se jako idiot.

Jídelna byla přeplněná. Zaplatila za svůj sýr, salátovou rolku a vlažnou kávu a nepřítomně zamířila ke stolu s jednou obsazenou židlí, aniž si uvědomila, že ten, kdo na ní sedí, je Draco. Právě zamračeně vybíral kousky cibule z boloňských špaget a odkládal je na stranu talíře, ale  když si přisedla, vzhlédl.

„Jé, ahoj,“ řekl.

„Ahoj. Proč si to objednáváš, když ti to nechutná?“

Pokrčil rameny: „Předpokládám, že to byla zkrátka jen špatná volba. Všechno ostatní je buď příliš vysušené – jako tvůj sendvič – nebo příliš mastné.“ Znovu pokrčil rameny. „Já to přežiju.“

„Můžeš si nosit svoje vlastní jídlo,“ navrhla pochybovačně.

„Proč to neděláš ty?“

„Ráno je na to moc frmol. Kromě toho ty rolky nejsou špatné.“ Ušklíbla se. „Dobře, nejsou tak špatné,“ řekla. „V těch dobrých dnech. Když salát není zvadlý.“ Rozkrojila rolku, aby zkontrolovala, jestli je dobrý den. Nebyl.

„Nevěděl jsem, že sis oblíbila Severuse,“ řekl, namotal si volné konce špaget na vidličku a kriticky se na ně zahleděl. „Kdy to začalo?“

„Když jsem přestala být jeho studentka.“ Ukousla si malé sousto a polkla malý hlt kávy. „Ne že bych ho předtím vysloveně neměla ráda. Ale víš, jaký je k nebelvírům. Dřív mi nedaroval ani den.“

„Hm.“ Draco rozžvýkal sousto, polkl ho a namotal si další špagety.

„Znáš ho už dlouho, že jo?“

„Odjakživa.“

„Jaký byl?“ zeptala se a naklonila se dopředu.

Dracovy oči se zavřely: „Většinou nepohodlný.“

„Myslíš tím nesvůj? Nezapadající?“

„Ne, ačkoliv si troufám tvrdit, že se tak cítil.“ Znovu namotával a namotával špagety. „Připadal mi jako křesla v jeho kanceláři. Víš, nerozpadly se pod tebou, ale vždycky měly boule nebo se ti jejich okraj přilepil k zádům, i když ses vrtěl.“

„Vždycky jsem si myslela, že ho máš rád.“

Draco si odfrkl: „Jako kdyby na tom záleželo. Je rodina. Všechno, co mi zůstalo.“

„Ale máš ještě další rodinu. Tetu Andromedu, bratrance – “

„Ne, Hermiono. To není rodina, to jsou jen příbuzní. Severus je rodina. Jediný člověk na světě, který by možná nemohl zamhouřit oko, kdybych zmizel a nebyl k nalezení.“

Otevřela pusu, aby popřela význam toho, co řekl, ale znovu ji zavřela. Jeho rodiče zemřeli při snaze ho ochránit a spolužáci jím pohrdali, protože změnil strany. Koho dalšího měl?

„Myslím, že to bych taky nemohla. Pořádně zamhouřit oko.“

Nuceně se usmál. „Ale udělala bys to, protože jsi to ty a ne protože jde o mě,“ řekl. „Ale dík, že se snažíš.“
  

další kapitola