„Jsi připravený jít dovnitř?“ zamumlala Hermiona tiše.
Severus přikývl. Byl trochu nervózní, ale… měla pravdu. Nastal čas. „Přestaň plašit,“ řekl jí s úsměvem a zlehka ji pohladil po ruce, kterou měla položenou na jeho předloktí. „Jsem zcela způsobilý snést námahu, kterou mi způsobí chůze skrze přeplněnou místnost s krásnou mladou ženou zavěšenou na mé paži.“
Zasmála se a něžně mu stiskla ruku. „No, pokud to bereš takhle…“ Otevřela dveře a oba vešli dovnitř bok po boku.
Hovor, který se nesl místností, utichl a Severuse potěšilo, že Hermionina ruka zůstala nadále konejšivě na jeho předloktí. Nenáviděl být středem pozornosti, dokonce i teď, ale zvykal si. A tentokrát nebyl jediný – lidé těkali pohledem mezi ním, Hermionou, Harrym Potterem a zase zpátky; zřetelně očekávali, že slavný Potter vybuchne. Hermiona se po jeho boku napjala a on automaticky znovu položil svou ruku na její a jemně ji stiskl.
Potter vstal, popošel k nim a dlouhou chvíli na sebe se Severusem zamračeně hleděli. Pak napřáhl ruku a věnoval Severusovi slabý, kajícný úsměv. „Já… myslím, že je na čase, abychom oba nechali minulost minulostí,“ pronesl tiše. „Omlouvám se. Za všechno.“
Severus chvíli hleděl na nabídnutou ruku v naprostém šoku, a pak pomalu přikývl. „I já se… omlouvám,“ kývl, především kvůli Hermioně, a potřásl si s Potterem rukou.
Hermiona se podívala z jednoho na druhého a pak k místu, kde Potter seděl. „U toho mého mohly to šílenství způsobit výpary z lektvarů,“ pronesla hlasitě se zářivým úsměvem rozlévajícím se jí po tváři. „Ale jak k tomu přišel ten tvůj, Ginny? Dostal zase něčím po hlavě?“
Ginny Weasleyová, ze které bude příští léto paní Potterová, se rozzářila. „Příliš mnoho potlouků,“ nadhodila mudrlantsky. „Jeden z nich do něj musel natlouct trochu rozumu.“
Poprvé v životě se Severus zcela shodl s Potterem, neboť si vyměnili rozpačité pohledy. Zbytek shromážděného Řádu vybuchl smíchy. Ale byl to laskavý smích, a Severus se přinutil nebrat ho jako urážku.
Poté k nim dorazila Minerva a on ji nechal, aby ho doprovodila a představila těm členům Řádu, které neznal. Hermiona stála před krbem, zabraná do vážného rozhovoru s Ginny. Nejspíš šlo o svatbu – Ginny byla hluboce pobouřena, že se vzali bez hostiny nebo pompézního obřadu – a dokonce bez hostů. Za svědky jim šli rodiče Hermiony, což byli všichni lidé, které tam chtěli. Jejich vztah začal poklidně a přátelsky, takže se zdálo vhodné, aby ve stejném duchu proběhla i jejich svatba. Hermiona mohla od své kamarádky získat odpuštění jedině příslibem, že jí půjde za družičku a pomůže jí s přípravou její vlastní šíleně pompézní akce.
Pak si pozornost vyžádala dvojčata Weasleyova. „Přípitek,“ řeklo jedno z nich a pozvedlo sklenici. „Na Řád.“
„Na nás všechny,“ pokračovalo druhé.
„Na ty, které jsme ztratili,“ navázalo znovu první a rozhlédlo se po místnosti.
„A na ty, které ne,“ dokončilo druhé a zazubilo se přímo na Severuse. Zatracený malý ďáblík.
Připíjelo se alkoholem a Severus stočil pohled na svoji ženu. Ginny právě mluvila se svým snoubencem a Hermiona zdvořile odmítala ohnivou whisky, kterou jí strkal poněkud přiopilý Hagrid.
Severus se rezignovaně zastavil a čekal na nevyhnutelné ztišení. Některé věci si vesmír prostě nemohl odpustit.
Ticho skutečně nastalo a Hagridův hlas byl náhle jasně slyšitelný. „Ale no ták, Hermiono, už přeci nejsi žádný mrně,“ spustil vážně. „Nemůžeš si vzít na přípitek sodovku, potřebuješ ňáký pořádný pití.“
Hermiona vyhledala pohledem svého manžela, a když uviděla v jeho očích pobavenou rezignaci, také se podrobila nevyhnutelnému. „Ne, děkuji, Hagride,“ pronesla nahlas. „V mém stavu ne.“
Všichni se na ni podívali. Všichni se podívali na Severuse. A on věděl, prostě VĚDĚL, že se červená, přestože v pohledu, který vyslal k Hermioně, byla spíše hrdost. Ještě to samozřejmě nebylo vidět, ale ani ne za šest měsíců…
„Dobrý bože, už?“ vyhrklo se zdviženým obočím jedno z dvojčat. „Chci říct, já vím, že on není zrovna nejmladší, Hermiono, ale nebereš to moc hopem?“
Hermiona si usrkla ze sodovky a nasadila svatouškovský výraz, který značil, že se chystá říct něco nezvedeného. „Inu, znáte mě,“ poznamenala vesele. „Vypracovala jsem si časový plán a budu se ho držet.“
Stále vládlo naprosté ticho – i když aspoň Ginny se usmívala s jistým očekáváním. „Časový plán?“ zeptalo se s pozvednutím obočí druhé dvojče.
„Samozřejmě. Vždycky jsem plánovala dopředu.“ Vypadala téměř andělsky. „Příštích deset let mám v plánu budovat firmu a mít tolik dětí, kolik budeme chtít. Předběžně počítáme se třemi. Až mi bude třicet, nastoupím na ministerstvo. Jsem si poměrně jistá, že do třiceti pěti ze mě bude ministryně kouzel.“
Rozhostilo se ohromené ticho, a pak první z dvojčat otočilo hlavu: „Jo, jasně… HEJ, DUNGU!“
„Co je?“ vynořil se odkudsi Mundungus Fletcher, vypadající ještě hůř než dříve.
„Za deset let opouštíme zemi, kámo,“ sdělil mu druhý z bratrů.
„Známe ji,“ dodal první a zeširoka se uculil na všechny kolem. „Když řekne, že to udělá, tak to udělá.“
„Jste statečný muž, Snape,“ řekl druhý a neomaleně ukázal na svého bývalého profesora sklenicí. „Je skvělá… ale děsivá.“
„Já vím,“ odpověděl Severus a věnoval své ženě zamilovaný pohled. „Díky tomu k sobě tak dokonale pasujeme.“
Usmála se. „To ano,“ pronesla měkce. Smích a šepot prolomily ticho a lidé se vrátili zpět k původním tématům hovoru. „A já bych na tom protentokrát vůbec nic neměnila.“
„Ani já ne,“ přitakal Severus s úsměvem.
Poznámka autorky:
No a to je všechno. Od jakýs takýs spojenců k věrnému páru a to jen… ve 47 tisících slovech. Juj. Pořád jsem na tom MIZERNĚ, pokud jde o psaní krátkých povídek.
Jak si bystří čtenáři možná povšimli, nadhodila jsem zde mnoho tradičních klišé… ony obyčejné momenty zápletky, které mohou být tak skvělé, ale často jsou velmi, VELMI špatné. Tohle dělám ve svých příbězích často… zbožňuju pohrávat si s nimi a vytvářet je coby realistické a věrohodné – nebo se o to aspoň pokoušet. Možná je to záležitost ega. Mimochodem ´ošetřování zraněného hrdiny a zamilování se do něj navzdory tomu, že je bručoun´ je jednoznačně to největší klišé, ale scéna ze soudní síně patří k častým bonusům. Podařilo se mi zkombinovat ´použití autorčina oblíbeného románu jakožto zápletky´ s oním ´Snape plus romantické knihy rovná se čirá romantika´, které jsem posunula do výchovné roviny; přepracovala jsem nepříjemné a často velmi provokativní klišé ´sebepoškozování urychluje dramatické dění´ do (jak doufám) podoby, která nevede k sebezničení, ale k očistě. A tradičně oblíbené ´Panebožesvatbaamimčo!´ přišlo v samotném závěru.
Takže, jak si vzpomínám, jediné tradiční klišé fanfiction a televizních seriálů, se kterým jsem se při psaní setkala a nepoužila jsem ho, je ´postava se dostane do hlavy jiné postavy, následuje divoký zmatek a nepříčetnost, pane jo!´. Šetřím si je pro nějaký jiný děj, kde se mu dostane pozornosti, kterou si zaslouží ;-) Totéž platí pro zjevně mimořádně populární ´mladý Severus potkává Hermionu ve zhruba stejné věkové skupině´, kterému se taky dostane vlastního příběhu.
Ale jsem na vážkách, protože nevím, který z nich psát dřív.
Poznámka překladatelky:
Posílám veliké díky mé zlaté betušce Ivet, která provedla překlad této povídky úskalími angličtiny i češtiny a pomohla mi ho dotvořit do podoby, ve které se vám doufám příjemně četl. Pevně věřím, že to není poslední fanfiction, u které jsme spojily své síly (reakce betušky: Jsem pro!!!! Kdykoliv cokoliv dalšího :-D).
:-)
(scully, 30. 11. 2013 14:19)