Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ti, kteří přežili - čtvrtá kapitola

survivors_kap4_hermione-snape.jpg

 
„Hermiona musí hned jít!“ Winky se zhmotnila ve dveřích malé laboratoře, kde Hermiona právě pečlivě připravovala slabý výtažek z lektvaru na spaní. Severus se bránil lektvary na spaní užívat – zejména ty silnější – ale nyní, poté, co oba prodělali několik příliš špatných nocí za sebou, to potřeboval. A ona dávala přednost tomu připravovat ho sama – teď když mohla – minimálně pak věděla, že bude spolehlivý.

Pečlivě odměřila do lektvaru čtyři kapky levandulového oleje – pro sladké sny a taky kvůli neutralizaci pachu myší sleziny – a pak teprve vzhlédla. „Co se děje, Winky?“ zeptala se a zároveň ztlumila plamen pod kotlíkem, aby se lektvar mohl povařit.

„Pan Snape je příliš aktivní,“ začala Winky nervózně, pohupovala se a mnula si ruce. „Jedna z jizev na zádech se otevřela a krvácí. Říká, ať vás nevolám, ale Winky není schopná pomoct a on si tam nemůže dosáhnout…“

„Hloupý chlap,“ pronesla Hermiona rezignovaně. „Samozřejmě, Winky, už jdu. Prosím přines hojivou mast, trochu horké vody a čisté plátno.“ Lektvar se bude pomalu vařit nejméně hodinu, takže by mělo být bezpečné ho na chvíli opustit.

Zastrčila si hůlku do kapsy a spěchala po cestičce k zadním dveřím. Opravdu doufala, že už těch nesmyslů s nezávislostí nechal. Byla ochotná přenechat Winky ošetřování těch zranění, která nejsou vidět, když je zcela oblečený, dokud bude potřeba užívat mast, ale tohle… ne. „Severusi?“ zavolala přes pevně zavřené dveře ložnice. „Jsi tam?“

Zaslechla tlumený výkřik, který zněl jako kletba, a pak odpověď: „Winky ti to řekla, že ano? Jsem naprosto v pořádku.“

„Nejsi. Neběžela by pro mě, kdybys byl.“ Ještě bylo brzy, ani ne osm. Winky mu pravděpodobně pomáhala s oblékáním a při tom zjistila problém. „Jsi přiměřeně oblečený?“ Byla si jistá, že před jeho nedůtklivým ´ano´ zaslechla rychlé zašustění. Poté opatrně a pomalu otevřela dveře.

Ležel v posteli, v noční košili, a mračil se na ni jako čert. „Jsem naprosto v pořádku, Hermiono,“ sdělil jí a poněkud obranně si přitáhl přikrývku. „Není to nic, co by se tě týkalo.“

„Ale ano, je. Nech mě, ať se podívám,“ prohlásila Hermiona rozhodně. Náhle ji přepadlo velmi nevhodné nutkání začít se smát – kdyby jí, když se poprvé setkala s mistrem lektvarů, někdo řekl, že přijde den, kdy použije autoritativní mateřský hlas, aby se z něj pokusila stáhnout noční košili, pravděpodobně by omdlela.

„Ne,“ přitáhl si pokrývku ještě blíž k tělu a probodl ji pohledem. „Jdi pryč.“

„Ne.“ Netrpělivě si odfrkla, když se objevila Winky s podnosem, mrskla po ní jedním ze strašlivých zamračení okopírovaných od svého pána a opět urychleně zmizela. Podnos nechala na podlaze. „Severusi, přestaň se chovat hloupě,“ řekla Hermiona jemně. „Nehodlám tě nechat na pokoji a ty to víš… a ani se na tebe nechystám vrhnout!“ dodala s úsměvem, když se začal přesouvat na okraj postele a podezřívavě si ji prohlížel. „Proboha, chováš se jako stydlivý panic.“

Napřímil se, až mu spadla přikrývka. „To tedy rozhodně ne!“ vyjekl rozhořčeně… a pak, k jejímu překvapení, zrudnul. Nepředpokládala, že to umí. „Já… no tak dobře. Když to musí být.“

Naštěstí pro oba měla noční košile velmi staromódní střih – jako většina kouzelnického oblečení – a šněrování u krku šlo rozevřít natolik, aby mu ji mohla stáhnout dolů a odhalit tak ramena a horní část zad. Na košili byla krvavá šmouha a kůže zad byla na dvou místech popraskaná. Sykla, posadila se na okraj postele, aby měla lepší přístup a vytáhla hůlku. „Ty s tou mastí šetříš,“ vyčetla mu a dlaní lehce přejela po kůži podél jizvy. Byla trochu suchá, což by neměla být.

Lehce škubl ramenem. „Nedělám to úmyslně,“ řekl tiše. „Já… někdy nechci, aby se mě někdo dotýkal.“

Hermiona přikývla, přivolala si podnos a jemně otřela praskliny teplou vodou. „Znám ten pocit,“ přiznala stejně tichým tónem. „Vrací… někdy to vrací věci nazpátek.“

„Ano.“ Pak už nepromluvil, ale když mu čistila rány a šeptala měkké, zpěvavé kouzlo na jejich uzavření, pomalu se uvolnil, až se téměř nakláněl blíž k jejímu doteku místo toho, aby se před ním odtahoval.

„Tady,“ zašeptala a nanesla mast na jizvu i další prasklinky, které viděla. Přála si, aby spolu rozmlouvali. Ticho bylo nějak těžší a ta chvíle se stala téměř… intimní. Přešli od stavu nepřátel a posléze protivníků k opatrným spojencům a ona s tou změnou až dosud souhlasila… ale teď, poprvé, si ho rozrušeně byla vědoma coby muže. Inteligentního muže se silnou vůlí, milým úsměvem a teplou pokožkou příjemně vonící po bylinkách.

Nepřijala to uvědomění s nadšením. Bylo to poprvé od Ronovy smrti, kdy skutečně přemýšlela o někom… přitažlivém asi nebylo to správné slovo, ale něco na ten způsob. A připadalo jí to, jako kdyby Rona nějak zrazovala. „Tady,“ zopakovala mnohem přísněji, lehce ho plácla přes rameno a vstala. „Teď by to mělo být v pořádku.“

Natáhl si noční košili na ramena. „Děkuji,“ hlesl poněkud neochotně. Trochu zahýbal rameny a přikývl. „Takhle je to lepší,“ připustil. U něj se jednalo o ekvivalent záplavy vděčnosti.

„Dobře.“ Usmála se na něj, ale cítila se trochu trapně, když se zvedala a jejich oči se setkaly. Všiml si toho? Doufala, že ne. Cenila si křehkého, váhavého přátelství, které se mezi nimi rozvíjelo, a nechtěla o něj kvůli chvíli nepříjemného uvědomění přijít.

Přikývl a věnoval jí naprosto normální snapeovský úsměv. „Pokud by vám to nevadilo,“ řekl a kývl hlavu výmluvně ke dveřím, „rád bych se oblékl, slečno Grangerová.“

Opět uklidněná se zasmála se a zamířila ke dveřím. „Užij si to. Budu v laboratoři, až budeš hotov.“

* * *

Severus se za ní uvolněně díval, dokud za sebou nezavřela dveře. Nevšimla si toho. Výborně.
Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy si připadal takhle… odkrytý. Napůl nahý, bez hůlky, dokonce bez možnosti vystrnadit ji z místnosti fyzickou silou. Ten pocit byl podivně příjemný. A měkké ruce na jeho holé kůži mu vytrvale připomínaly, jak je to dlouho, kdy se ocitl v důvěrné společnosti ženy… a že nikdy nebyl se žádnou, které by věřil tak, jako věřil Hermioně Grangerové.

Ta situace byla samozřejmě směšná. Byl dost starý, aby mohl být jejím otcem, a ačkoliv možná mohl doufat v přátelství, cokoliv jiného bylo prostě… absurdní. Byl rád, že si toho nevšimla.

* * *

Hermiona strávila několik dní toužením po rozptýlení náhlého, nechtěného poznání, že Severus není jen bývalý učitel nebo invalida. Když přiletěly dvě sovy, obě s dopisy z ministerstva, vypadalo to, že se její přání splnilo… ačkoliv si nebyla jistá, co vlastně chtějí. Možná jde o opětovné nabídky zaměstnání, které už dostala z různých oddělení – od oddělení záhad po mezinárodní spolupráci, neboť jako celkem blízká kamarádka Harryho Pottera byla žádaná, třebaže ne všichni byli celí pryč z nevýrazných hrdinů, jakým se jevil kupříkladu Neville. Peníze by se hodily, zejména teď – své skrovné úspory utratila za přísady do lektvarů – a i když kouzelníci mohli žít docela dlouhou dobu bez peněz, pokud ovládali domácí kouzla, nakonec je stejně potřebovali.

Ale ona nemohla odejít, ne teď. Právě na tom začal být lépe, znovu ho zase zajímal život. Kdyby odešla, mohl by znovu zabřednout do deprese.

Jedna z obálek byla adresována jí, druhá Severusovi. Otevřela tu svoji, trochu se zamračila a rychle přejížděla očima po první stránce.

Poté strávila pár minut používáním slov, u nichž by byla většina jejích učitelů velmi překvapená, že je vůbec zná, natož že je schopná je říct nahlas. Dávej pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to vyplnit, platilo v kouzelnickém světě dvojnásob – náhoda byla snadno ovlivnitelná, shoda okolností prakticky nepřetržitá a k tomu ještě Murphyho zákony…

Dostala předvolání svědčit v procesu Bellatrix Lestrangeové… konečně polapené, s třífázovým soudním řízením na spadnutí. Bez šance, že by mohla uniknout jako její sestra a synovec… zabila příliš mnoho lidí a příliš se jí to zamlouvalo.

U oficiálního dopisu byl přiložený malý lístek pergamenu, který rozevřela s jistou nervozitou.

Drahá Hermiono!

Doufám, že jsi v pořádku. Molly říká, že se staráš o Severuse Snapea, protože na tom stále není moc dobře. Je také předvolán coby svědek a opravdu je moc důležité, aby přišel, pokud bude moci, tak jestli ho můžeš přimět, aby dorazil, prosím, udělej to. Jestli to zvládneš, postaráme se, abyste oba měli v Londýně kde pobývat – sova bude čekat na odpověď. Dávej na sebe pozor, Hermiono.

Artur Weasley

Trochu se uvolnila a pousmála. To byl celý pan Weasley… neohrabaný, natvrdlý, ale sladký. Bylo milé, že do ní v dopise nijak nerýpal… Molly samozřejmě slyšela celý příběh od Harryho a poslala jí velmi dlouhé, úzkostlivé psaní s prosbou o vysvětlení, ale jakmile jí Hermiona sdělila, co se děje, laskavě ji nechala být.

Ach bože. Neměla ponětí, jak tohle Severus přijme. Sotva opouštěl dům a nechodil ani do laboratoře, dokud tam byla ona. A nelíbilo se mu, když na něj lidé zírali, což vzhledem k tomu, jak teď vypadal, bylo nevyhnutelné. A z rozrušení by mohl znovu onemocnět, přestože na tom byl v poslední době lépe a víc než týden neprodělal žádný záchvat…

Na krátký okamžik zvažovala, že jeho dopis roztrhá a pošle zpátky sovu s jasným ne. Pak s povzdechem odložila toto pokušení stranou. Podvádět by bylo špatné, zejména teď, když jí konečně začal trochu věřit. Kromě toho by Artur neřekl, že je to důležité, kdyby to tak opravdu nebylo.

Když ho našla v malém obývacím pokoji, četl si. To bylo dobré znamení… znovu ho začínaly zajímat knihy. U dveří zaváhala, zvažovala, jestli ho má rušit… a pak vzhlédl a trochu se zamračil. „Musíš tu poletovat?“ zeptal se podrážděně. „Ujišťuji tě, že se nebudu tichým čtením příliš přepínat.“

Usmála se. Urážlivé výbuchy přestaly, ale nic nemohlo přimět Severuse Snapea chovat se méně nevrle. „Byli jsme předvoláni,“ pronesla tiše a podala mu neotevřenou obálku. „Není to… no, nic příjemného.“

Pozvedl obočí a vzal si od ní obálku. „Nemám zájem být kamkoliv předvoláván,“ začal… a pak se odmlčel a začetl se. Hermiona s úzkostí sledovala, jak silně zbledl a zaťal čelist. Když dočetl dopis do konce, položil ho opatrně do klína. Ruce se mu viditelně třásly. „Opravdu je to nepříjemné,“ řekl poněkud nejistým hlasem.

„Značně.“ Popošla blíž, natáhla ruku a lehce se dotkla jeho ramene. „Nemusíš tam chodit,“ hlesla měkce. „Pokud na to nejsi připravený, můžeme se vymluvit…“

Zavrtěl hlavou. „Musím tam jít,“ řekl tiše, stále velmi bledý. „Tohle… je něco, co bych měl udělat.“

K čertu s důstojností, její i jeho. Posadila se na stoličku vedle křesla a vzala ho za ruku. Cítila, jak se chvěje, ale neodtáhl se, což byla znepokojivá známka toho, jak je rozrušený. „Také mě předvolali,“ pronesla tiše. „Byla k tomu připojená poznámka od pana Weasleye, že je důležité, abychom dorazili… Nevím proč, to nenapsal. Musí mít určitě spoustu dalších svědků.“

Zhluboka se nadechl. „A přesto jsi navrhla, abych zůstal tady,“ namítl, ale ne tak vyčítavým tónem, jaký by možná použil před pár měsíci.

„Jsem si absolutně jistá, že ji mohou odsoudit bez nás,“ řekla Hermiona, ale nebyla tak úplně klidná a vyrovnaná, přestože si to moc přála. „Chtěla bych tam jít. Viděla jsem ji zabít… lidi.“ Sklopila oči ke kolenům. „Rona,“ dodala, hlas se jí trochu chvěl nejistotou. „Ale nehodlám tě nechat riskovat život, když to není nutné.“

Netušila, jak se tváří, protože se dívala upřeně na svoje kolena a zároveň se snažila neplakat, ale po chvíli jí chladnými prsty sevřel dlaň. „V tom případě půjdeme oba,“ pronesl klidně, konejšivým věcným tónem.

Přikývla, několikrát zamrkala, a když vzhlédla, věnovala mu trochu pokřivený úsměv. „Pan Weasley řekl, že nám zajistí ubytování… evidentně si myslí, že tam budeme muset zůstat minimálně přes noc. Dám mu vědět, že dorazíme.“

„Dobře,“ kývl a odmlčel se. Přes tvář se mi mihl hořký, nespokojený výraz. „Já… budu potřebovat pomoc…“ pronesl tiše. „Myslím, že se nezvládnu přemístit bez asistence.“

Přiznat to ho muselo stát pořádný kus pýchy, a tak jen přikývla a jemně mu stiskla ruku. „Samozřejmě,“ řekla věcně. „Pomůžu ti. S asistovaným přemísťováním už mám zkušenosti.“

Kývl. „Já… oceňuji to.“ Třesavka ustoupila a ani už nebyl tak bledý. Napadlo ji, že se možná cítil trochu lépe díky vědomí, že ona tam bude také, ale i kdyby to tak bylo, nikdy by to nepřiznal. A to, že se o něj starala, usnadňovalo situaci… i jí. Vždycky se cítila lépe, když měla něco na práci.

„To je v pořádku,“ povzdechla si a dodala měkce, „ona je poslední. Myslím poslední, kdo nebyl chycen nebo zabit. Až proces skončí… no, nebude to konec. Po tom všem, čím jsme prošli, válka vlastně nikdy úplně neskončí. Ale ten hon a neustálé obavy, že jsou tam venku… to bude pryč.“

„Bude to,“ povzdechl si slabě a pohodlně se opřel v křesle, „nějak… myslím, že mudlové mají pro to výraz ´uzavřeno´?“

„Něco na ten způsob,“ přikývla Hermiona. „Půjdu napsat panu Weasleymu… a dám to vědět Winky. Bude se chtít ujistit, že je všechno čisté, vyspravené a tak.“ Odmlčela se a nechala své myšlenky zatoulat se od nadcházejícího procesu příjemnějším směrem. „Zajímalo by mě, jestli by nechtěla navštívit Dobbyho, až budeme pryč. Vzpomínám si, že ji měl moc rád. Možná, že se jim oběma stýská.“

Zamrkal a pobaveně se na ni podíval: „Myslím, že je to možné. Ale nechá nás odejít samotné? Je dost… neodbytná.“

„Nechá,“ pronesla Hermiona s jistotou. „Věří mi, že se o tebe postarám.“

Za nic na světě nedokázala porozumět výrazu, který toto prohlášení vyvolalo na jeho tváři.

* * *

Když si prohlížel sám sebe v zrcadle, všiml si, že má konečně zpátky část své váhy. Už aspoň nevypadal jako chodící balík prázdných šatů. A naštěstí měly hábity, které za své učitelské kariéry nosil, volný střih, tak nebylo poznat, že jsou mu teď příliš velké.

Ale černá by mohla být špatná volba. Vzhledem k tomu, že byl znám jako Smrtijed… ale na druhou stranu chodil vždycky v černém. Změna by se mohla jevit jako tiché přiznání viny. A pokud by chtěl změnit barvu šatů, musel by požádat o pomoc, což nenáviděl… i přesto, že žádat o ni Winky nebo Hermionu bylo méně trapné než muset otravovat kohokoliv jiného. Ne. Můžou zůstat černé.

Ale vlasy si svázal do krátkého copu. I když dával přednost tomu se za ně skrývat, skrývání by nebylo protentokrát taktické. Kromě toho… čím více z jeho jizev bude vidět, tím lépe.

Soud měl začít za tři hodiny. Bezpochyby bude nucen mluvit o… věcech. Při svém vlastním procesu toho byl ušetřen, tehdy byl v bezvědomí a Hermiona nevěděla ani polovinu. (Ačkoliv měla znepokojivě přesné informace o jeho základní motivaci a taktice, a kdyby nevěděl, že nemá naprosto žádné zkušenosti v oboru nitrozpytu…)

Nechtělo se mu do toho. Ve skutečnosti by byl radši znovu přetrpěl mučení. Ale dobře mu tak. Nikdy nepykal za to, co udělal, takže si zasloužil být potrestán tím, že udělá to, co musí.

Dobelhal se ke stolu a posadil se do pohodlného křesla. Winky mu pomohla s oblékáním a Hermiona mu místo snídaně, na kterou se nemohl ani podívat, přinesla slabý Posilňující lektvar, ale poté obě akceptovaly jeho žádost o trochu času pro sebe, aby si mohl srovnat myšlenky. Neustále se mu rozbíhaly do všech stran a nechtěly se zklidnit či na něj přestat dotírat.

Tyto myšlenky se točily kolem dvou velmi odlišných žen, které se mu vytrvale pletly do života, ale přinejmenším mu v těchto dnech poskytovaly rozptýlení. Zamyšleně svraštil čelo. ´Věří mi, že se o tebe postarám.´ Takhle to Hermiona řekla. A nepřipadalo jí to divné. Samozřejmě, že ne – bez ohledu na její dětinskou snahu o osvobození bradavických domácích skřítků, nevěděla o nich vlastně nic.

Severus ano. Domácí skřítci byli proslulí silnou majetnickostí ke svým lidem. Většina z nich nevěřila, že je běžný člověk schopen postarat se sám o sebe, natož o někoho jiného… a důvěřovat někomu, že se postará o JEJICH člověka, bylo téměř neslýchané. A přesto Winky po troše nervózního dohadování souhlasila s Hermioniným návrhem, že během jejich nepřítomnosti vyrazí navštívit Dobbyho. A pokračovala dlouhým výčtem pokynů, které udělila Hermioně ohledně péče a krmení Severuse Snapea. Měl co dělat, aby skryl, jak ho to šokovalo. Hermiona měla naprostou pravdu – Winky jí věřila, že se o něj postará.

Musel připustit, že nikoliv bezdůvodně. Winky určitě viděla totéž, co on; polní lůžko umístěné v jeho pokoji, když byl nemocný, okamžiky, kdy ho zachytila, když klopýtl, míchání lektvarů a mastí, které mu pomáhaly a léčily… Hermiona působila, navzdory mnoha důvodům, kvůli kterým jím mohla pohrdat, jednoznačným dojmem, že ho má opravdu ráda a má zájem o jeho pohodlí. Bylo to zvláštní – a nemálo znepokojující, zejména s ohledem na jeho nový přístup k ní.

Tento myšlenkový pochod byl téměř tak znepokojivý jako ten týkající se soudu, ačkoliv vedl zcela jiným směrem. Téměř se mu ulevilo, že ho z úvah vyrušilo zaklepání na dveře.

* * *

Stále byl příliš hubený, ale aspoň už mohla říct, že na něm hábit nevisí jak na ramínku.

Hermiona ho pustila a začala trochu nervózně hledat nějaké známky odštěpení. Zdálo se, že jsou oba v pořádku. „Tak,“ hlesla malinko uvolněněji, „jak se cítíš?“

„Neporušený,“ pronesl ponuře. Celé dopoledne měl pochmurnou náladu – tak jako ona. Pro oba to bude hodně těžké.

„Dobře. Pan Weasley říkal, že se s námi setká poblíž fontány.“ Vykročila naznačeným směrem, sice pomalým tempem a starostlivě, ale ne tak, jako by ho obletovala. Nenáviděl, když se tak chovala v soukromí, ukousnul by jí hlavu, kdyby se pokusila to dělat na veřejnosti.

Následoval ji a hůl, kterou ho přiměla používat, měkce ťukala o podlahu. Samozřejmě nešlo o hůl ve šviháckém stylu Luciuse Malfoye… byl to dlouhý, těžký kus dřeva z tmavého dubu, který by se dal celkem schopně použít jako obušek. Souhlasil, že ji bude používat, až poté, kdy poukázala na možnost, že by bylo užitečné zdůraznit jeho přetrvávající slabost každému, kdo by mohl pochybovat o tom, že ho Voldemort OPRAVDU mučil – používat tu hůl z důvodu manipulace s okolím bylo pro jeho důstojnost méně bolestivé než přiznání, že ji ve skutečnosti potřebuje. „Tohle vypadá lépe,“ řekl, když dorazili k fontáně.

„To ano,“ souhlasila. Po boji, který fontánu před téměř třemi roky zničil, byla znovu vystavěna v poněkud jiném duchu – bez postaviček jiných magických druhů se zbožňujícím výrazem ve tváři nebo culících se potencionálních královen krásy. Místo nich tu stál vousatý čaroděj podpírající zafačovaného muže a mladá svědomitě se tvářící čarodějka se spícím dítětem v náručí. Nápadná plaketa Svatého Munga u jejich nohou hlásala kolemjdoucím, že všechny peníze z fontány jdou na nemocnici. „Pořád sentimentální, ale lepší.“

„Hermiono! Severusi!“ Artur je zahlédl a spěchal jim vstříc. Ve tváři měl více vrásek, než míval dříve, a v původně zrzavých vlasech se objevilo mnohem víc šedých, ale když je uviděl, usmál se, objal Hermionu a Severusovi krátce stiskl ruku. „Jsem rád, že jste mohli oba přijít,“ řekl tiše. „Ten soud… obávám se, že z toho udělají pěkný cirkus.“

Hermiona ani nepotřebovala nitrozpyt, aby jí bylo jasné, že Severus v duchu ocenil, že jeho bývalý spolubojovník neuhýbá při vítání očima. „O tom nepochybuji,“ pronesl tiše. „Jsem ale na rozpacích, proč jsme byli předvoláni. Pokud jde o zločiny Bellatrix, jistě existuje plejáda svědků…“

„Jsou tady,“ ušklíbl se Artur nešťastně. „Ale vy… zkrátka, existují lidé, kteří si myslí, že vaše nepřítomnost při vlastním procesu představovala… vážný nedostatek. A Bellatrix Lestrangerová je, obávám se, zcela přístupná návrhu zdiskreditovat vás – a taky svého synovce – výměnou za mírnější trest. Vlastně si myslím, že by to udělala, i kdyby takovou nabídku nedostala.“

Hermiona se natáhla po Severusově paži tak nenápadně, jak jen dokázala, protože značně zbledl a zakymácel se. „Já… chápu,“ pronesl ponuře. „A protože to bylo především Hermionino svědectví, co mi zajistilo milost…“

„Chystá se rozmáznout i tohle,“ souhlasil Artur nešťastně. „Kingsley Pastorek to zorganizoval tak, abyste byli oba předvoláni k soudu jako svědci – mysleli jsme si, že bude lepší, když budete přímo u obvinění, než aby dostala šanci očernit vás ve vaší nepřítomnosti.“

„Děkuji vám,“ procedila Hermiona přes sevřené rty. „Raději tomu budu čelit, než abych dostala nožem do zad.“

„Stejně jako já,“ souhlasil Severus. I když se o ni stále trochu opíral, mohl díky její pomoci stát vzpřímeně.

„Myslel jsem si to,“ přikývl Artur. „A… no, bez urážky, ale váš vzhled vám může být nápomocný,“ dodal a pohlédl na Severuse s pochopením. „O tom, jak těžce jste byl zraněný, ví jen velmi málo lidí – určitě nemůžete být obviněn ze zfalšování prohlášení, že jste byl mučen.“

„Řekl bych, že ne,“ přitakal Severus, zhluboka se nadechl a pomalu se narovnal. „Inu dobrá. Kde se to slyšení koná?“

„Soudní síň jedna,“ potřásl Artur hlavou. „Bude to veřejné. Už je tam hodně lidí… samozřejmě přišli všichni členové Řádu, co zůstali naživu,“ dodal povzbudivě. „A Ginny řekla, že povolá Brumbálovu armádu… to jsou tví bývalí spolužáci, že?“ optal se Hermiony. „Takže slibuji, že nebudete bez fanoušků v davu.“

„Děkuji vám, pane Weasley.“ Hermiona strávila roky získáváním sebekontroly, pokud ne nad emocemi, tak minimálně nad jejich skrýváním. Byla si jistá, že působí klidně a vyrovnaně. Vnitřně jí bylo na nic. Tohle vypadalo na noční můru – a to noční můru před očima celého zástupu svědků.

 

další kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE

(grepik03 , 12. 2. 2016 22:34)

Překrásná kapitola, Jacomo velice děkuji za překlad ♡
Takže ani jeden si toho druhého nevšiml hmmm? :)
A Winky sverila péči o Severuse Hermione? Winky zrejme tusi víc, než ty dva geniální mozky dohromady :)
Velmi se těším na soudní proces, tudíž se jdu okamzite vrhnout na další kapitolu :)

...

(Zuzana, 5. 11. 2013 19:33)

Takže Severusovi ešte stále nedajú pokoj:( som zvedavá ako sa zachová Harry. Mal by tam byť, keďže Bela zabila jeho najlepšieho kamaráta. Ginny je asi na Severusovej strane, podľa Artura. Som zvedavá na ten súd...

Re: ...

(Jacomo, 6. 11. 2013 17:46)

Budou tam a bude to stát za to.

Ach jaj

(Sally, 22. 10. 2013 15:13)

Páni, len teraz som túto poviedku objavila a.. paráda! Len tak ďalej, preklad je naozaj kvalitný :)Vďaka zaň:)
Ku kapitole: des a hrôza, naozaj im to nezávidím. Artur chcel povzbudiť, ale vyšlo to práve naopak :(

Re: Ach jaj

(Jacomo, 29. 10. 2013 10:36)

Vítám novou čtenářku! Doufám, že se ti příběh bude líbit i nadále. Čeká nás (tedy ty dva) spousta zajímavých a náročných akcí :-)

...

(marci, 22. 10. 2013 7:58)

Wow. Páni. Úžasná kapitola. Mám pocit, že kvalita povídky má stoupající tendenci, je-li to možné. Ten proces bude pěkná šlupka - nečekala jsem něco takového. Doufám, že se to nějak nezvrtne... Uf, přečetla jsem to jedním dechem, jdu si to dát ještě jednou. díky moc, Jacomo, nádherný překlad!

Re: ...

(Jacomo, 29. 10. 2013 10:35)

Sama se při překládání divím, jak mistrně to autorka vede. Chci říct, vím, že píše skvěle, ale znovu a znovu tiše žasnu.
Zvratů bude několik, ale věřím, že ti dva je zvládnou.
Děkuji za komentář, marci!

:-)

(scully, 21. 10. 2013 19:42)

Moc děkuji za krásně přeloženou kapitolku, soud bude asi hodně náročný, snad to spolu zvládnou. Těším se na další část

Re: :-)

(Jacomo, 29. 10. 2013 10:33)

Ti dva spolu zvládnou cokoliv. Proto je tak milujeme, ne? :-)

Tak

(denice, 21. 10. 2013 18:06)

krásně se to rozvíjelo, pečující Hermiona byla úžasná, už moc dobře ví, jak na něj! A potom náhlý úder, na ten soud se opravdu netěším, bojím se, že Bellatrix bude zákeřná a bude kolem sebe bít hlava nehlava a Severusovi rozčílení ublíží. Ale zase je dobře, když kouzelníci uvidí, jak Severusovi ublížili. A nakonec by to mohlo ještě víc sblížit Severuse s Hermionou, že? Uvidíme...
Díky.

Re: Tak

(Jacomo, 21. 10. 2013 18:21)

Máš pravdu, veřejné mínění bude hrát velkou roli. A jako v reálném životě se bude točit jak korouhvička. Je dobře, že na to Severus nebude sám...

:)

(teriisek, 21. 10. 2013 18:02)

Ten soud mě začíná děsit, snad se jim podaří Belatrix shodit. Díky moc za překlad, budu se těšit na další kapitolu!

Re: :)

(Jacomo, 21. 10. 2013 18:19)

Nemůžu nic prozrazovat, ale... je to příběh Severuse a Hermiony, takže... :-)
Já se budu těšit na další komentář.

Díky

(Lupina, 21. 10. 2013 15:32)

Díky za další úchvatný překlad. Jednoznačně se to četlo jedním dechem. Hermiona Severuse krásně vmanipulovala do ochoty nechat se ošetřit. Který chlap by zvládl nařčení z panictví, že? :-) A Winky je tady taky skvělá, její důvěra v Hermionu. Super. A po pravdě se děsím toho soudního procesu. Vždycky je nesnáším, otázky jsou podlé a záludné a vsadím se, že mi potečou nervy. Takže jsem velmi ráda, že to pro nás přeložíš, Jacomo. A skvěle přeložíš. Děkuji Ti moc. Bylo to krásné :-)

Re: Díky

(Jacomo, 21. 10. 2013 16:25)

A jak se ohrazoval, co? :-D
Soudní proces je náročný - pro Severuse, pro Hermionu i pro mě. Snažím se dodržet tu "právnickou" mluvu a tak v tom bruslím jak Pljuščenko. Ehm.
Děkuji za krásný komentář!

krásne :)

(arkama, 21. 10. 2013 13:24)

Krásny príbeh, číta sa to samo, výborne preložené Jacomo. Zaujala ma poznámka o tých škriatkoch a ich pánoch,ako nechcú nikomu dovoliť starať sa o ich človeka. To bolo na rozvinutie a zamyslenie. Jasné, že toto škriatkovská ochranárka chápať nemôže, tak preto nedokázala rozlúštiť ten jeho výraz :D Až mi tak poskakuje niečo vo vnútri hrude, keď sa letmo začínajú dotýkať:) Poznámka: „Proboha, chováš se jako stydlivý panic.“ - ma presne dostala do predstavy, ako si drží tú perinu a tvári sa, ako keby mu mali zobrať lízatko v štýle "ja sa s tebou nehrám! " -no krásne. Teším sa ako to dopadne na tom súde a hlavne návrat domov, veď už sú celkom dobre načatí - obaja. Dík :))

Re: krásne :)

(Jacomo, 21. 10. 2013 14:14)

Vím, že dyce píše, až se v člověku tají dech, ale číst si, že to zůstává zachováno v překladu... no děkuju. Moc a moc. Soud bude síla!