Ti, kteří přežili - devátá kapitola
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2544317/9/Survivors
Hermiona byla v tuto chvíli blaženě šťastná. Apatykář jim poslal malý problém – starobylý návod na evropský lektvar nazvaný prostě ´Intégrité De La Vie´. Už po několik generací nebyl úspěšně připraven a pokoušelo se o to jen málo lidí… ale kdyby se jim ho podařilo vyrobit, byl by pro duševně nemocné nebo osoby trpící posttraumatickým syndromem nedocenitelný. Znamenalo to množství výzkumu, překladů, opakovaných překladů (Severus odmítal připustit, že jen proto, že ona byla schopná číst středověkou francouzštinu a on ne, neznamená to, že bude mít překlad pro sebe), experimentování, zužování, rozšiřování, piplání, handrkování a házení věcmi. Musela podniknout extra výlet na nákup sady hrnků, které byly tak hnusné, že nikomu nevadilo, když je rozbili. Winky pozametala tolik střepů z čínského porcelánu vyzdobeného koťaty a kopretinami, že by to zaplnilo několik lopatek.
Měla podezření, že se apatykář domníval, že během týdne s nadcházejícím výročím pádu Lorda Voldemorta potřebují rozptýlení. Musela připustit, že mu to možná prozradil způsob, jakým verbálně vykuchala nešťastného příručího, který se jí zeptal, jestli už se rozhodla, na kterou oslavu půjde.
Výzkum napomáhal obojímu, rozptýlení od výročí i od zmatku ohledně muže, který právě teď seděl na druhém konci stolu. Strávili několik báječných dnů, kdy se hašteřili, házeli kolem sebe nápady, zapomínali jíst a většinou upadali do blaženého intelektuálního oparu.
„Máš Heilende Tränke für den Verstand?“ zeptala se, nepřítomně si otřela prsty od inkoustu do rukávu a sáhla po čistém kusu pergamenu. „Myslím, že se možná někam dostanu s těmi třemi větvičkami ´feuille-argentée´, na které odkazuje originální text. Myslím, že je to možná totéž, jako ´silberner Wedel´, které obnovují paměť, o nichž si starý Mueller myslí, že je to nesmysl, ale připouští, že někdy fungují…“
„Měl jsem ho dneska ráno…“ Severus se prohrabal hromadou knih vedle sebe a jednu jí podal. „Tady. Mueller byl pitomec, ale uznávám, že byl svědomitý zapisovatel poznámek.“
„Bůh mu žehnej,“ pronesla Hermiona laskavě. Za starých časů příliš mnoho výrobců lektvarů prostě používalo hovorové názvy věcí, tudíž z pohledu těch, kteří se snažili jít v jejich šlépějích staletí poté, zakódovali své návody daleko důkladněji, než kdyby použili opravdové kódy.
„To je to jediné, co ho zachránilo od upadnutí v zapomnění,“ podotkl Severus poněkud kysele. „Je ještě čaj?“
Hermiona s nadějí zatřásla konvicí, ale ozvalo se jen žalostně slabé šplouchnutí. „Ne. WINKY!“ zabědovala. „UŽ TU NENÍ ČAJ!“
Winky se objevila o vteřinu později, pod obrovským tácem s čajem stěží viditelná. „Zase jste zapomněli na oběd!“ spustila vyčítavě a odsouvala věci stranou, aby udělala prostor pro novou konvici, mléko, cukr, plátky citronu, sušenky a obrovský talíř sendvičů. Hermiona vyjekla a jen tak tak včas zabránila tomu, aby byl očerněný Mueller vytlačen až na podlahu.
„Winky!“ obořil se na ni Severus, podpíraje haldu knih jednou rukou. „Když už musíš tohle místo zaneřádit jídlem pro čtyři lidi, laskavě ho dávej na stůl na druhé straně místnosti!“
Winky se rozhlédla a vydala slabé, pištivé odfrknutí. Hermiona jí to nemohla vyčítat. Vypadalo to tu, jako kdyby se přes pracovnu prohnal běsnící hurikán vyzbrojený knihami, pergameny a brky. Příspěvek Winky pravděpodobně představoval tu nejuklizenější část celé místnosti. „Pán Snape znovu onemocní, jestli nebude jíst!“ spustila odhodlaně skřítka. „Pokud Winky položí jídlo tam, kde na ně nebude moci dosáhnout, zase na něj zapomene. A Hermiona je zrovna taková!“ Winky s plnými hrnky a naloženými talíři pobíhala sem a tam a vytrvale poskakovala tak dlouho, dokud neudělali prostor. Pak s ostrým prásknutím zmizela.
Severus zavrčel něco dost nelichotivého a vzal si sendvič. „Podívej se na to,“ řekl znechuceně, když se začal probírat neuspořádanou hromadou pergamenů. „Tyhle už jsem srovnal.“ Vypadalo to, že naprosto nemá ponětí, že během přehrabování v pergamenech a jejich opětovném rovnání ten sendvič takřka hltá.
Hermiona se pustila do sušenek s téměř stejnou vervou, s jakou okusovala své plnicí pero. „V poslední době nám odporuje mnohem častěji, všiml sis?“ zeptala se, zatímco listovala Heilende Tränke für den Verstand. „Myslím, že si konečně zvykla na myšlenku, že je svobodná.“
„Rozhodně je panovačná,“ podotkl Severus, prozkoumávající talíř se sušenkami, dokud nenašel tu s citronovou náplní. „Viním z toho tvůj děsivý vliv.“
„Tuhle odpovědnost si připíšu s chutí. Myslím, že jsem ji přesvědčila k uvažování ve smyslu´můžeš dělat to, co je pro ně nejlepší, ne to, co si oni MYSLÍ, že je pro ně nejlepší´.“ Hermiona našla sendvič se šunkou a sýrem a zakousla se do něj, protože si opožděně uvědomila, jak je hladová. „Z dlouhodobého hlediska je to účinnější.“
„A stejně tak otravné,“ zamumlal Severus, ale nemyslel to moc vážně. V současné době byla úroveň jeho kousavosti a vrčení mnohem méně nepříjemná. „Máš inkoust?“
„Nepotřebuji ho. MOJE psací náčiní po naškrábání pár slov nevysychá,“ mávla na něj plnicím perem. „Pořád ti říkám, abys ho aspoň jednou zkusil. Jsem si jistá, že se ti bude zamlouvat.“
„Udělal jsem to a nezamlouvalo se mi. Nevím, jak můžeš psát něčím tak tuhým, aniž bys nedostala do prstů křeč.“ Severus našel inkoust, namočil brk a zamyšleně se zamračil na pergamen. „Zvažuju, že odkazy na ´ranní píseň ´možná nemusí odkazovat na rozvíjející se květinu, ale na skutečný hudební prvek.“
„Lektvar, kterému zazpíváš?“ Hermiona se koncem pera poškrábala na špičce nosu. „Nebo… možná ptáci? Zpívají za úsvitu. Existují nějací zpěvní ptáci, jejichž části by byly použitelné do lektvarů? Nebo je klíčem přímo ptačí zpěv?“
Zvážil to a jeho původně zatrpklý výraz se změnil na šťastný. „To je slibná myšlenka… Pořád hledáš ten stříbrný lístek, zkonzultuji to s ´Magische Vogels´. Někde tu mám kopii…“ Vydal se ke knihovně a spokojeně se začal probírat policemi, jídlo znovu zapomenuto. Když se vrátil ke stolu a sedal si, věnoval jí krátký, teplý úsměv. Pak se znovu ponořil do knihy.
Výborně. Tolik k rozptýlení od jejích citů k němu. Ten úsměv jí rozbušil srdce a její emoce udělaly několik kotrmelců.
Přiznej si to, Grangerová, jsi do něj beznadějně zamilovaná. A i když říkáš ´beznadějně´, přece jen by na tom Ginnině optimismu mohlo něco být. Minimálně je rád, když jsi poblíž… možná když mu poskytneš ještě pár let, zapomene na Hermionu-studentku a uvidí dospělou Hermionu… no, ve skutečnosti tě dva další takovéhle roky přivedou do blázince, takže v reálu spíš půjde o naprosto šílenou Hermionu, ale třeba mu jde právě o tohle.
* * *
Severus se šťoural v jídle s vědomím, že Hermiona dělá totéž. Intégrité De La Vie jakožto rozptýlení až dosud fungovala, ale zítra bylo první výročí smrti Pána zla a na to žádné rozptýlení nestačilo.
Až na ni, i když jen tak tak.
Dovolil si ji pozorovat, obdivoval její něžné rysy a jemnou, světlou pleť. Zároveň se v duchu vztekal nad smutně pokleslými koutky jejích úst a nad rozvláčnými pohyby, kterými se šťourala ve své večeři. Samozřejmě, že byla nešťastná. V závěrečné bitvě ztratila přátele – a chlapce, kterého milovala, sakra. Minimálně hodinu strávila v rukách Smrtijedů a jen Merlin věděl, co se během té doby stalo… nikdy o tom nemluvila a on nikdy nevyzvídal.
Chtěl jí pomoct. Nějak jí to ulehčit. Ale kromě ukápnutí lektvaru bezesného spánku do jejího šálku s čajem, aby prospala celý den, na nic nepřišel. Oba dávali přednost tomu o tom nemluvit, jejich vzájemný vztah se nenacházel se v takové rovině, aby ji mohl držet, kdyby plakala… a i kdyby se nacházel, nebyl si jistý, jestli by ji zvládl držet, když by plakala pro někoho jiného. Byl žárlivý, odjakživa, mohlo by to skončit jen tak, že by jí ublížil ještě víc.
„Asi bychom zítra neměli pracovat na Intégrité De La Vie,“ řekla tiše. Když vzhlédla a setkala se s jeho pohledem, zastihla ho nepřipraveného. „Nebudeme… zrovna v nejlepší kondici.“
„To nebudeme.“ Sklopil oči k talíři. Pastýřský koláč působil obzvláště nechutně, navzdory tomu, jak dobře Winky vždycky vařila. „Je to fascinující úkol, nicméně poněkud frustrující.“
„Víc než jen poněkud,“ pokusila o slabý úsměv. „Ale pokud bychom ho dokázali vytvořit a fungoval by tak, jak by měl…“ Napila se vína a smutný, do sebe obrácený výraz na její tváři trochu vybledl. „Mohlo by to nějak pomoci Nevillovým rodičům,“ nadhodila s nadějí v hlase. „Byl by tak šťastný… zbožňuje je, víš, a fakt si myslím, že vědí, kdo je… jeho matka neustále shromažďuje věci, aby mu je mohla dát.“
„Taky v to doufám.“ Od doby, co byli Longbottomovi hospitalizováni u Svatého Munga, je viděl jen jednou. Pamatoval si oba dva ze školy, i když byli o pár let starší. Zjištění, jaká změna se s nimi stala, bylo bolestivé. „Teď tam pracuje, že ano?“
„Je učeň bylinkářství,“ přikývla Hermiona. „Je tím nadšený… počítám, že by ve sklenících i spal, kdyby ho nechali.“
„Vždycky to byl jeho nejlepší předmět, pokud si vzpomínám.“ Nehodlal o jejím kamarádovi říct něco nelichotivého, ne dneska. A jakkoliv ho Neville přiváděl k šílenství, cítil se provinile kvůli tomu, jak byl nucen pod maskou ďábelského učitele s chlapcem zacházet.
„Jo…“ Se svědomitým výrazem ve tváři polkla sousto pastýřského koláče, ale pak si povzdechla a odložila vidličku. „Myslím, že si půjdu brzy lehnout,“ řekla tiše. „Nebude ti vadit, když si zaberu koupelnu jako první?“
„Vůbec ne.“ Chtěl něco říct, něco uklidňujícího, něco, co by pomohlo, ale nevěděl, jak na to. „Dobře se vyspi,“ nadhodil s vědomím, jak to bylo nedostatečné.
Věnovala mu slabý úsměv, cestou ke dveřím se zastavila a zlehka mu položila ruku na rameno. „Ty taky,“ řekla měkce. „Budu mít nastražené ucho, pro případ, že by tomu tak nebylo.“
„Stejně jako já. Dobrou noc, Hermino.“
Znovu se usmála a zamířila ke dveřím. „Dobrou noc, Severusi.“
Sledoval, jak se za ní zavřely dveře, a pak se opřel v křesle a zavřel oči, aby si uměl lépe představit, že je ještě stále v místnosti.
Miluji tě…
* * *
Hermiona se schovávala a věděla o tom.
Vstala dřív než Severus a namířila si to do laboratoře. Dohodli se, že nebudou pracovat na Intégrité De La Vie, ale kdyby nic nedělala, zbláznila by se. Někteří lidé hloubali – Hermiona musela pracovat, nebo by praskla.
Severus byl hloubavý typ… nepochybovala o tom, že je právě teď v pracovně, v duchu se vším probírá a utápí se zpět do propasti deprese, ze které už se pomalu dostával ven. Měla by si s ním jít promluvit, odvést jeho pozornost, ale kdyby to udělala, ji samotnou by to rozhodilo.
Takže se pustila do složité masti na nepříjemné a dlouhotrvající kožní potíže – nic náročného, sneslo to i pár chybiček, ale zabralo to určitý čas a představovalo hodně práce. A zatímco pracovala, snažila se praktikovat cvičení, které se naučila od Remuse Lupina. Zavřela oči, pokusila se vyprázdnit svou mysl, a pak čekala, jaká slova se ze spleti myšlenek a emocí vynoří.
„Konce,“ zašeptala nahlas, když přimíchávala do masti kousek Křivonožkovy srsti. „Začátky. Láska. Strach. Nevyhnutelnost.“
Pomohlo to. Jakmile měla ta slova, mohla začít hledat smysl toho, co cítí.
Dnešek se dal označit jako konec. Uběhl rok. Všechno skončilo. Uzdravila se i vzchopila, posunula se dál, dokonce i noční můry se teď objevovaly jen výjimečně. A také to byl začátek… „První den zbytku tvého života,“ zamumlala a ušklíbla se nad tím klišé. Čas přestat se schovávat, čas začít znovu žít.
Láska a strach patřily k sobě, v obou případech zaměřené na muže uvnitř domu. Bude s tím muset něco udělat, ale ještě ne. Potřebují… víc času. Aby si byli jistí.
A pokud šlo o tu ´nevyhnutelnost´… to byl důvod, proč se schovávala. Od okamžiku, kdy se probudila, cítila nervozitu. Něco se blížilo, vnímala to jako mravenčení pod kůží. Možná to byla vzpomínka na to, co prožila minulý rok, možná to byl jen strach z budoucnosti, ale nemohla se toho pocitu celý den zbavit. Něco se blíží něco se stane seber se buď připravená…
„Nebo možná po sedmi letech katastrof jen přeháním,“ poznamenala si pro sebe nahlas. „Je to Harryho chyba. Díky němu jsem paranoidní.“
* * *
Výročí Voldemortovy smrti, jeho vlastního mučení a ztrát studentů a přátel na obou stranách v něm, aspoň pro tuto chvíli, utlumilo touhu po Hermioně.
Nepřišla na snídani. Věděl, že je v laboratoři, ale dnes si na cestu do zadního cípu zahrady netroufal. Její vzpomínky byly bezpochyby stejně syrové a bolestivé jako ty jeho, přespříliš citlivé na to, aby se o ně podělili – a pochyboval, že by byl někdo z nich dnes schopen konverzovat na jiné téma. Bylo lepší, když se neviděli. Nemohl jí nabídnout žádnou útěchu a očekávat něco takového od ní by bylo příšerně nespravedlivé.
Takže se potloukal po pracovně a Winky, která se objevila a pokusila se ho přemluvit, aby se najedl, nařídil, ať se mu klidí z očí. Nejprve se snažil rozptýlit knihami, pak sklízením neúspěšných výsledků jejich práce, překladem elfských pasáží… ale brzy ho stejně přemohly vzpomínky.
Přesně před rokem na něj Voldemort udeřil, s úsměvem a bez varování. Když se probral, byl spoutaný, stál s rozpaženýma rukama u zdi, jeho hůlku svíral Pettigrew a Voldemort pomalu a trpělivě popisoval kroky, které vedly k objevení Snapeovy zrady. A kroky, kterými ji chtěl ztrestat. Vždycky lidem sděloval, co se jim chystá udělat, aby je přiměl bát se co nejvíc.
A i když se to Severus snažil skrývat, hrozně se bál. Byl zvyklý na bolest, ale Voldemortův popis pomalého mrzačení způsobil, že zbledl a třásl se jak osika dřív, než vytryskla první kapka krve. Prsty na ruce byly jen začátek… nakonec by přišel o celé paže. Nohy měly být rovněž obětovány. Oči a jazyk mu měly být vyrvány z hlavy. A ani neměl dovoleno vykrvácet… Voldemort zamýšlel protahovat trestání zrádce po několik dní a šanci zúčastnit se by dostali všichni Smrtijedi. Skleněné střepy v jeho plicích byl nápad Luciuse Malfoye…
Kdyby nezasáhl Řád, když ho měli v rukách, kdyby se jeho členové nepřemístili poblíž, když se vzdal veškeré naděje – zlomil by se, byl by prosil o rychlou smrt, ale nedočkal by se jí.
S leknutím si uvědomil, že drtí a láme v zaťatých prstech brk a inkoust z něj pomalu kape na pergamen. Ztěžka polkl, pomalu ho odložil stranou a vzdálil se od stolu. Překlad může počkat na jindy.
Kulhavě se vydal po schodech nahoru do svého pokoje. Winky by se co nevidět mohla vrátit do pracovny, aby ho znovu nutila do jídla, a on si opravdu nepřál, aby ho viděla v tomhle stavu – ta věrná osůbka si dělala už tak dost starostí a nezasloužila si to. Když ho sem tehdy následovala, jen jí nadával a posílal ji pryč, a ona přesto zůstala.
Stejně jako Hermiona. I ji se snažil vykázat. Ta vzpomínka se mu teď zdála tolik vzdálená. Vadilo mu, že viděla, v jakém je stavu, nesnášel její vměšování a soucit. A teď… teď by dal cokoliv, aby zůstala po jeho boku. Ale nebyl jí hoden, nebyl hoden ani přátelství, které už mu nyní ani zdaleka nestačilo.
Došel do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a opřel se o ně. Ty poslední měsíce byl – spokojený. Dokonce šťastný. Deprese se zmenšila a po dobu několika dní byl schopen zapomenout na svoji vinu, protože odvrhnul samotu, která byla to jediné, co zasloužil, a zamiloval se do dívky, kterou nemohl mít. Ale teď se vzpomínky odmítly stáhnout a vina se vrátila.
A pak, když se jeho myšlenky vydaly po dobře známé cestě, se k jeho překvapení… vynořilo cosi nového.
Hněv.
Už byl unavený z toho, jak trestá sám sebe. Riskoval víc než kdokoliv jiný, znovu a znovu čelil smrti a mučení, a to nebylo fér. Nebylo to spravedlivé. Zbavil se šikany ze strany Pobertů výměnou za Voldemortovu manipulaci a tu pak vystřídala Brumbálova kontrola. Náhle se nebetyčně namíchnul na všechny. Už se kvůli nim nebude mučit. Bylo po všem, bylo dokonáno a on s nimi skončil.
Náhlá bolest v sevřené pěsti ho vrátila zpátky do reality a on si šokovaně uvědomil, že praštil do zdi. Opravdu praštil do zdi. Poprvé od doby svého mládí ztratil kontrolu nad emocemi natolik, že nevědomky rozdával rány. A ten pocit byl příjemný.
Šlo o levou ruku, a když zkoumal zarudlé klouby, zabloudil očima ke svému předloktí. Znamení zla vybledlo, ale stále tam bylo – v minulosti strávil s očima upřenýma na něj celé hodiny, během kterých se mučil pocitem vlastní nepatřičnosti, nicotnosti a vědomím, že by měl zemřít.
Muselo pryč.
Jeho stará lektvarová souprava ležela stále na svém místě, zastrčená pod stolem. Stříbrný nůž byl čistý a ostrý jako břitva. To půjde.
Ani se neobtěžoval s místním znecitlivěním a rovnou opatrně zanořil tenký hrot přímo do kůže. Byl zvyklý na bolest, prodělal jí během svého života spoustu – a tahle bolest byla dobrá, očistná, protože se zbavoval Znamení, které ho mučilo posledních osmnáct let. Bylo po všem. Měl šanci začít znovu, a chystal se po ní skočit, ať si všichni ostatní klidně trhnou nohou. Měl před sebou celý život a hodlal ho žít.
Odstranění části vlastní kůže představovalo nechutnou záležitost, ale vytrval, mumlal tichá kouzla, která pomalu zastavovala krvácení. Nechtěl ho zastavit úplně – takhle bude snazší vypěstovat novou kůži. Nepořádek uklidí později, jak měl ve zvyku. Jakmile došlo k oddělení kusu kůže, vydechl jemné, zpěvavé kouzlo, které vynalezl k léčení svých zranění už před lety. Trhl sebou, když okraje rány začaly pomalu srůstat k sobě, vytvářejíce směrem ke středu novou, světle růžovou tkáň. Byla o něco slabší než ta okolní a stále trochu citlivá, takže musel kouzlo zopakovat… ale krvácení ustalo. Obrátil svou pozornost ke krví pokrytému cáru se Znamením zla. Oheň si s ním poradí.
Zamumlal kouzlo, které z cáru kůže odstranilo vlhkost, takže ho vysušilo a téměř mumifikovalo, ale Znamení zůstalo jasně zřetelné. Pak pozvedl hůlku a téměř rituálně se ho dotkl. Kůži zachvátil zářivě modrý plamen. Díval se, jak hoří, a cítil, jak mu z ramen padá nepředstavitelná tíha. Bylo po všem. Byl svobodný.
„CO TO SAKRA DĚLÁŠ?“
Vzhlédl od skomírajících plamenů, které právě stravovaly poslední zbytky Znamení zla, a uviděl ve dveřích stát Hermionu, bledou jako křída a s očima rozšířenýma šokem. Její vyděšený výkřik ho překvapil, dokud se nepodíval dolů a nezjistil, že má ruce pokryté krví, na podlaze jsou cákance a zakrvácený nůž stále leží na stole všem na očích. „Jsem v pořádku,“ vyhrkl spěšně, když si trochu nejistě stoupal. „Já-“
„V POŘÁDKU?“ Překonala místnost dvěma kroky a vlepila mu takový pohlavek, až mu zazvonilo v uších. „Ty… ty…“ prskala zuřivě. Severus se zapotácel a šokovaně na ni zíral. „Jak jsi mohl?“
Znovu zvedla ruku, ale chytil ji za zápěstí. Teď už ji zvládl zadržet – neměl nijak moc síly, ale pořád jí měl výrazně víc než ona. „Jak jsem já mohl?“ dožadoval se vysvětlení se znovu vzrůstajícím hněvem. „Jak se opovažuješ sem vtrhnout, napadnout mé soukromí-“
„Bála jsem se o tebe!“ rozkřikla se i ona. „Winky mi řekla, že jsi ji poslal pryč, že se tady skrýváš, tak jsem přišla zkontrolovat, jestli jsi v pořádku! Napadlo mě, že bych ti možná mohla pomoct!“
„Ty mi pomáháš!“ vykřikl. Stále svíral její štíhlé zápěstí, protože se ho snažila znovu uhodit. „Ale celý den se mi vyhýbáš! Myslel jsem, že se mnou nechceš mluvit, že je to příliš bolestivé!“
„Není to tak bolestivé jako zjištění, že jsi po tom všem, čím jsme prošli, schopen udělat něco tak hloupého!“ zuřila, bledost teď nahradila červeň a oči jí plály. „Nemůže ztratit i tebe! Nemůžu!“
„Neudělal jsem nic hloupého, udělal jsem to, co jsem musel!“ zavrčel, zatřásl s ní a natáhl před sebe ruku, aby ji přiměl podívat se na část růžové, neposkvrněné kůže v místě, kdy dřív bylo Znamení. „Je po všem, Hermiono! Musel jsem tím přestat mučit sám sebe!“
Mlhavě si uvědomil, že oba křičeli, ale nehádali se. Možná bylo snazší říkat tyhle věci, když je člověk rozzlobený a vyděšený a oni se právě prozradili…
Když jí došlo, co vidí, zalapala po dechu a trochu se zakymácela. „Ty… ty… pitomče!“ vydechla prudce a jemně se dotkla okrajů kůže. „Udělat něco takového tady, mohl sis přerušit žílu nebo infikovat ránu nebo-“
„Musel jsem to udělat,“ řekl tiše. „Já jen… musel jsem s tím skoncovat, Hermiono. Nemohl bych pokračovat v životě a dál se trestat za to, co jsem udělal.“
Přikývla, krásné oči utopené v slzách. „To jsem ti, ty troubo, říkala už před několika měsíci,“ zašeptala, a pak ho pevně objala bez ohledu na krev, od které teď byli umazaní oba dva.
Také ji objal a pevně ji k sobě přitiskl. Překvapeně vzhlédla – ne vždy jí objetí oplácel, a obvykle tak činil jen jemně a váhavě. Ale teď ji nemohl objímat dostatečně pevně… a když vzhlédla a její tvář se ocitla tak blízko u jeho, nedokázal odolat.
Políbil ji. Tak jako nemohl strávit zbytek svého života pod tíhou viny, nemohl dál žít ani s břemenem nevyslovené lásky, přestože se obával odmítnutí. Skončil s mučením sebe sama. Teď nastal ten okamžik žít naplno, dozvědět se… políbit ji, alespoň jednou…
A ona mu polibek oplatila, bez zaváhání. Roztála mu v náručí. Líbali se téměř plaše, jako kdyby to pro oba bylo poprvé. Až po chvíli se polibek stal dychtivějším, protože si uvědomili, že se ani jeden z nich neodtáhl. A pak, jen tak mezi polibky, promluvila. „Miluji tě,“ řekla měkce, ve tváři napůl vyděšený výraz, že jí ta slova uklouzla.
Severus na ni chvíli zůstal jen zírat. Tohle bylo ono? Celou tu dobu to bylo takhle snadné? Znovu ji políbil a přitáhl si ji ještě blíž, až se jejich čela dotýkala. „Taky tě miluji,“ řekl tiše a trochu zrudnul, protože to znělo tak nedostatečně a… a pošetile. Ale bylo to… správné. Tentokrát žádné melodrama, žádné roky nedorozumění, lží a trápení. Jen… Miluji tě. Jak prosté.
Slabě se zasmála, úlevou a štěstím, a objala ho rukama kolem krku. „My jsme ale pitomci,“ sdělila mu, přitulila se k němu a znovu ho políbila. „Ale trvám na tom, že ty jsi větší.“
„Samozřejmě, že jsem. Měřím o stopu a půl víc než ty,“ řekl a ona se znovu zasmála šťastným zvonivým smíchem. „A ano, jsme.“
„Dobrá. Hlavně, že jsme se na tom dohodli.“ Ještě jednou ho políbila… a ten polibek pokračoval dál a dál a měnil se v mnohem vášnivější, protože se od sebe nemohli odtrhnout. A i když poté ještě mluvili, kromě zamumlaného pulírexo, které odstranilo zbytky krve, šlo o poněkud nesouvislou a velmi soukromou konverzaci.
* * *
Winky se po špičkách vzdálila od dveří, kde zcela nestydatě poslouchala u klíčové dírky. Celý její obličejík zářil. Konečně se ti dva dopracovali k tomu, že patří k sobě. To je dobře! I když se jí líbilo starat se o pána Snapea, který ji potřeboval a cenil si jí, nebylo to totéž, jako mít opravdickou rodinu. Teď aspoň byli na správné cestě k tomu si jednu takovou pořídit. Už to bylo tak dávno, co se starala o děti… Nemohla se dočkat.
Pochopitelně by to takhle neřekla. Lidé si rádi mysleli, že na všechno přišli úplně sami, blázínci.
Hlavu plnou šťastných plánů seběhla ze schodů. Teď je nebude rušit, ale připraví jim občerstvení – zákonitě dostanou časem hlad – a budou potřebovat pořádně velkou snídani…
* * *
Když Hermiona vyklouzla z postele a usadila se na parapetu malého okna, snášel se soumrak. Pár prvních hvězd už vyšlo a ona k nim s úsměvem vzhlédla.
Takovéhle odřezání Znamení zla byla pěkně hloupá věc a ona na to nehodlala změnit názor. Ale… pro oba bylo na čase nechat to za sebou. Pokračovat dál. Najít lepší způsob, jak trávit večery, dodala v duchu se začervenáním a slabých zachichotáním. Asi by se měla cítit slavnostně a povzneseně a… tak nějak. A něco z toho i cítila. Ale v hlavě jí zůstávalo především ono ´tohle bylo skvělé, FAKT skvělé´.
„To znělo šťastně.“ Zezadu ji obtočily teplé paže a přitáhly ji do jeho náruče. Opřela se o něj, vychutnávala si všechno to teplo a dotek nahé kůže a na ruce, které ji objímaly, něžně položila svoje dlaně.
„Já jsem šťastná,“ zamumlala a přitulila se k němu. „Ale myslela jsem si, že spíš.“
„Spal jsem.“ Podle hlasu poznala, že se usmívá. „Dokud se jedna velmi vřelá, příjemná mladá žena nevymanila z mého náručí a nepřesunula se.“
„Nechtěla jsem tě vzbudit.“ Přitulila se ještě blíž. Bylo to tak MOC příjemné. „Zmínila jsem se, že tě miluji?“
„Několikrát. Předtím, během a poté.“ V hlase mu zaznívalo zároveň překvapení i samolibost. Působilo to roztomile. „Mám… dojem, že jsi byla spokojená,“ dodal s nadějí.
Tiše si odfrkla. „Nehodlám ještě víc podstrojovat tvému mužskému egu, Severusi,“ prohlásila rezolutně. „Nestačí, že kdybychom měli nějaké sousedy, slyšeli by mě? A že Winky mě slyšela určitě?“
Zasmál se. Opravdu se zasmál. „Ano,“ připustil ostýchavě a políbil ji do vlasů. „Myslím, že to stačí.“
„Dobře.“ Otočila se a vytáhla se na špičky, aby ho mohla dlouze políbit. „Miluji tě,“ zašeptala znovu a vychutnávala si ta slova. Kdyby věděla, že to bude všechno tak JEDNODUCHÉ, vyřkla by je už dávno.
„I když jsem pro tebe příliš starý?“ zašeptal a oplatil jí políbení. „A náladový, sobecký a poněkud rozbitý?“
„Ano,“ přikývla a položila mu hlavu na rameno. „I tak.“
Usmál se a znovu ji políbil. „A já miluji tebe,“ sdělil jí téměř nesměle.
„I když jsem pro tebe příliš mladá?“ vrátila mu s lenivým úsměvem otázku. „A náladová, panovačná a poněkud rozbitá?“
„I tak,“ přisvědčil a přitiskl ji k sobě ještě o něco těsněji.
Poznámka autorky:
Předpokládám, že se v tento moment vynoří spousta stížností, takže to objasním hned – nepíšu obscénnosti. Ve vzácných případech začlením spíše neurčité sexuální scény, ale pouze tehdy, když je to rozhodující pro celkovou zápletku. Tady nebylo. Nepotřebovali jsme to vidět a upřímně řečeno, oni oba jsou velmi uzavření lidé, kterým by se nelíbilo být pozorováni. Takže nechci slyšet žádné nadávky na to, že´ale nebyl tu žádný dlouhatánský a podrobně popsaný seeexxx´, protože tady nikdy žádný nebude. Každý, kdo po něčem takovém touží, nechť se porozhlédne jinde.
Poznámka překladatelky:
Dyce, zaplaťpánbůh za tento tvůj postoj! Myslím, že tohle mi budou některé překladatelky (nebudeme Lupinu a marci jmenovat) náramně závidět :-D
Komentáře
Přehled komentářů
Jacomo opet velmi děkuji za úžasný překlad další kapitoly ♡
A.....KONEČNĚ! Konečně kolem sebe přestali tancovat a konečně na chvíli vypnuli ty své super mozky :)
Něžna, krásná kapitolka. .a jsem zase dojata. ...
...
(marci, 16. 12. 2013 20:33)Zahlcena Adventem na kiži a řadou auditů v práci, dostala jsem se ke čtení až teď. A naštěstí jsem doma, protože nevím, jak bych svůj nablblý úsměv v práci obhajovala :) Krááásné to bylo. Je to tak - nejjednodušší a zároveň ta nejtěžší věta pod sluncem. A Winky byla skvělá! (A ano - takto popsanou milostnou scénu Ti z hloubi duše závidím ;-) )
Re: ...
(Jacomo, 13. 1. 2014 16:25)Díky za komentář a za zpoždění se neomlouvej. Já budu ty svoje doplňovat k adventu nejspíš celý leden. Hlavně, že se líbilo.
Paráda!
(denice, 5. 12. 2013 17:38)
Čekala jsem, co se vyvrbí z toho nešťastného výročí, ale skutečnost očekávání zdaleka předčila. Takové konce miluji.
Díky.
:)
(teriisek, 2. 12. 2013 23:33)Konečně! Vida, co udělá jedna hloupost, trocha strachu a hodně křiku. Moc se mi tu líbila Winky, to její nadšení bylo nakažlivé, snad se opravdu dočká! Díky moc za překlad!
:-)
(scully, 26. 11. 2013 20:17)Fíha Hermiona pohlavkující Severuse! Né,že by si to nezasloužil. Jsem ráda,že si konečně přiznali svoje city a jsou spolu. Popis sexu by se do této decentní povídky nehodil. Líbila se mě Winky,která se už těší na dětičky. Moc se těším na epilog. Díky za překlad
Re: :-)
(Jacomo, 26. 11. 2013 21:53)Se nám holka rozjela, co? :-) Ale hlavně, že to vedlo ke kýženému cíli. Winky mně tu nejprve odstřelila (odposloucháváním u dveří) a pak nadchla (tím těšením). Epilog taky stojí za to :-)
Re: Re: :-)
(Ivet, 27. 11. 2013 16:32)Ano, Winky byla naprosto dokonalá. Zjevně už se vzpamatovala ze Skrka a myslím, že ona i Hermiona konečně pochopily, v čem by měla spočívat ,,svoboda skřítků", aby o ni stáli :-)
Re: :-)
(Jacomo, 26. 11. 2013 13:59)Já jiné než pěkné konce nepřekládám :-D Severus si ani jiné nezaslouží.
:D
(TaraFaith, 25. 11. 2013 22:41)Ani trochu se na autorku nezlobím, protože sem by se ta scéna vážně nehodila. Myslím, že líp by se v tomto příběhu dát dohromady ani nemohli. Moc díky za překlad. Těším se na epilog. :D
Re: :D
(Jacomo, 26. 11. 2013 13:58)Já taky děkuji, za komentáře a za přízeň. Epilog má v sobě všechno, humor i romantiku :-D
...
(Zuzana, 25. 11. 2013 18:32)
Ááách to bolo pekné :)
Mne popis podrobného sexu nevadí, ale do tejto poviedky by sa mi ani nehodil. Severus a Hermiona sú napísaní obaja strašne decentne. A to vyznanie bolo nádherné. A páčila sa mi aj tá hysterická Hermiona ktorá navrieskala na Severusa :D Zaslúžil si to za tú sebaoperáciu.
Veľmi pekne ďakujem za preklad a teším sa na epilóg.
Re: ...
(Jacomo, 26. 11. 2013 13:57)Nandala mu to, co? Rovnou ho pohlavku, kluka uličnickýho :-) Ale máš pravdu, patřilo mu to. Epilog bude už v sobotu, takže čekání je kratší. Jen teď najít něco dalšího takhle suprového...
:)
(arkama, 25. 11. 2013 16:39)Krááása! Najprv sa tvárime, potom spravíme extrém, potom sa pobijeme a potom si to rozdáme takým štýlom, aby si aj čitatelia potrápili predstavivosť. Jedmoznačne môžem povedať, že sa Survivors zaradili medzi moje Snamione TOP preklady! Možno tam na mňa bolo trochu moc toho "milujem ťa", ale čo už s nimi, keď spolu toľkú dobu žili pod jednou strechou, že :)))) . To už bolo moc aj na vola, odolávať tej príťažlivosti, denno-denne :D. Veľmi pekne ďakujem za krásny preklad a teším sa na záver. Inak, dobre si to vymyslela s tou sobotou. Myslím, že čítanie na kizi nás bude "zamestnávať" viaceré :))
Re: :)
(Jacomo, 26. 11. 2013 13:56)Parádně jsi to shrnula, ano, takhle to spáchali. K naší spokojenosti :-) Myslím, že přesun na sobotu zajistí, že si to všichni mnohem víc užijeme. Těším se na setkání u nějakého dalšího příběhu.
AAACH
(Lupina, 25. 11. 2013 13:26)
Nádhera. Konečně si to řekli. Pravda,sice nakopnutí ve formě výročí je dost kruté, ale stálo to za to. Moc se mi líbilo, jak autorka naťukla, co vše se Hermioně i Severusovi stalo, aniž by vlastně popisovala nějaké hrůzy, mučení a tak. A spokojená Winky, která se těší na miminko... No nádhera. Mé romantické srdéčko plesá :-) A sex tady proběhl přesně tak, jak to mám ráda :-D Takže ano, tuto scénu ti zcela a nepokrytě závidím :-)
Děkuji za nádherný překlad. :-)
Re: AAACH
(Jacomo, 26. 11. 2013 13:55)Já děkuji tobě za krásné a milé komentáře, které jsi mi sem k překladu tak štědře nasypala, a jsem ráda, že tě příběh zahřál u srdíčka. Doufám, že se ti bude líbit i tečka v podobě epilogu, která mně osobně moc sedla.
RE
(grepik03 , 1. 3. 2016 20:16)